Pracovní překlad aktuálně platného textu

Kniha I
obecné normy

Kán. 1

Kánony tohoto kodexu zavazují pouze latinskou církev.

Kán. 2

Kodex zpravidla neupravuje obřady při liturgických úkonech: proto dosavadní liturgické zákony zůstávají nadále v účinnosti, pokud některý z nich není v rozporu s kánony tohoto kodexu.

Kán. 3

Kánony kodexu neruší ani nemění smlouvy mezi Apoštolským stolcem a státy nebo jinými politickými společnostmi: tyto dohody proto nadále platí, i když jsou v rozporu s ustanoveními tohoto kodexu.

Kán. 4

Nedotčena zůstávají již získaná práva a privilegia udělená a neodvolaná Apoštolským stolcem ve prospěch fyzických nebo právnických osob, jestliže jsou využívána a tento kodex je výslovně nezrušuje.

Kán. 5

§ 1. Zcela se zrušují a nesmějí být v budoucnu obnoveny dosud platné obyčeje, ať všeobecné nebo partikulární, které jsou v rozporu s ustanoveními tohoto kodexu a které kánony tohoto kodexu nepřipouštějí. Zrušují se i ostatní obyčeje, pokud kodex nestanoví výslovně jinak, anebo pokud se jedná o obyčej stoletý nebo nepamětný, který podle rozhodnutí ordináře s přihlédnutím k místním nebo osobním okolnostem není vhodné zrušit.

§ 2. Dosud účinné mimoprávní obyčeje, ať všeobecné nebo partikulární, zůstávají beze změny.

Kán. 6

§ 1. Účinností tohoto kodexu se zrušují:

1. Kodex kanonického práva vyhlášený v roce 1917;

2. ostatní všeobecné nebo partikulární zákony, které jsou v rozporu s ustanoveními tohoto kodexu, pokud o partikulárních zákonech není výslovně stanoveno jinak;

3. všechny trestní zákony, ať všeobecné nebo partikulární, stanovené Apoštolským stolcem, pokud nejsou pojaty do tohoto kodexu;

4. ostatní všeobecné kázeňské zákony, jejichž látku zcela upravuje tento kodex.

§ 2. Pokud kánony tohoto kodexu obsahují dřívější právo, vykládají se s ohledem na kanonickou tradici.

Stať I
Zákony církve

Kán. 7

Zákon se stává právní normou vyhlášením.

Kán. 8

§ 1. Obecné zákony církve se vyhlašují zveřejněním v úředním věstníku Acta Apostolicae Sedis, pokud ve zvláštním případě nebyl stanoven jiný způsob vyhlášení. Právní účinnosti nabývají až po uplynutí tří měsíců ode dne, kterým je datována částka Akt, jestliže svou povahou nenabývají právní účinnosti ihned nebo jestliže sám zákon zvláště a výslovně nestanovil kratší nebo delší dobu neúčinnosti.

§ 2. Místní zákony se vyhlašují způsobem, který určil zákonodárce a nabývají účinnosti po uplynutí jednoho měsíce ode dne vyhlášení, pokud sám zákon nestanoví jiný den.

Kán. 9

Zákony jsou účinné do budoucnosti, nikoli do minulosti, kromě případu, kdy výslovně upravují věci minulé.

Kán. 10

Za zneplatňující nebo nezpůsobilost stanovující se považují pouze ty zákony, v nichž je výslovně řečeno, že jednání je neplatné nebo, že osoba je nezpůsobilá.

Kán. 11

Zákony ryze církevní zavazují osoby pokřtěné v katolické církvi nebo do ní přijaté, které mají dostatečné užívání rozumu a které – pokud právo výslovně nestanoví jinak – dovršily sedmý rok svého věku.

Kán. 12

§ 1. Obecné zákony zavazují všude všechny, pro něž jsou stanoveny.

§ 2. Avšak obecnými zákony, které na určitém území nejsou účinné, nejsou vázáni ti, kteří se na tom území právě zdržují.

§ 3. Zákony stanovenými pro určité území jsou vázáni ti, pro něž byly určeny a kteří tam mají trvalé nebo přechodné bydliště a zároveň se tam právě zdržují, při dodržení ustanovení kán. 13.

Kán. 13

§ 1. O partikulárních zákonech platí právní domněnka, že jsou územní a ne osobní, není-li zřejmý opak.

§ 2. Osoby, které se právě zdržují mimo své trvalé nebo přechodné bydliště, nejsou vázány:

1. partikulárními zákony účinnými na jejich území v době, kdy se na něm nezdržují, jestliže jejich nedodržení nepůsobí škodu na jejich vlastním území, anebo jestliže se nejedná o osobní zákony;

2. partikulárními zákony území, na němž se zdržují, s výjimkou zákonů k zajištění veřejného pořádku, dále zákonů, které stanovují zvláštní náležitosti právních úkonů nebo se týkají nemovitostí, které jsou na tom území.

§ 3. Osoby, které nemají ani trvalé ani přechodné bydliště, jsou vázány jak obecnými tak partikulárními zákony účinnými na místě, kde se právě zdržují.

Kán. 14

Zákony – včetně zneplatňujících nebo stanovujících nezpůsobilost – nezavazují při právní pochybnosti. V případě skutkové pochybnosti může od nich dispenzovat ordinář, pokud – jedná-li se o vyhrazenou dispens – představený, jemuž je dispens vyhrazena, ji obvykle uděluje.

Kán. 15

§ 1. Neznalost nebo omyl, týkající se zákonů zneplatňujících nebo stanovujících nezpůsobilost, nemá žádné právní účinky, pokud není výslovně stanoveno jinak.

§ 2. Právně se nepředpokládá neznalost nebo omyl, týkající se zákona nebo trestu nebo skutečností týkajících se vlastní osoby nebo notorické skutečnosti týkající se jiné osoby; předpokládá se však, jde-li o jiné než notorické skutečnosti týkající se jiné osoby, dokud se neprokáže opak.

Kán. 16

§ 1. Autenticky vykládá zákony zákonodárce nebo osoba, kterou autentickým výkladem pověřil.

§ 2. Autentický výklad podaný formou zákona má stejnou právní sílu jako zákon sám, a musí být vyhlášen; jestliže pouze deklaruje slova zákona, nevzbuzující pochybnost, má výklad zpětné účinky; jestliže se podává zužující nebo rozšiřující výklad nebo se vykládá zákon vzbuzující pochybnost, nemá zpětné účinky.

§ 3. Výklad soudním rozhodnutím nebo správním aktem v jednotlivé věci není zákonem a zavazuje pouze ty osoby a týká se pouze těch věcí, pro něž byl vydán.

Kán. 17

Zákonům církve je nutno rozumět podle vlastního významu slov, sledovaného v textu a kontextu; jestliže význam zůstal pochybný a nejasný, je nutno použít paralelních textů, pokud jsou, a přihlédnout k účelu zákona, k jeho okolnostem a k úmyslu zákonodárce.

Kán. 18

U zákonů stanovujících trest nebo omezujících svobodný výkon práv nebo obsahujících výjimku ze zákona je nutno použít striktního výkladu.

Kán. 19

Jestliže některá právní věc – s výjimkou trestní – není výslovně upravena obecným nebo partikulárním zákonem nebo právním obyčejem, je nutno ji rozhodnout pomocí zákonů upravujících obdobné záležitosti, dále použitím obecných právních zásad při uplatnění kanonické umírněnosti, dále pomocí právního pojetí a praxe římské kurie a společného a ustáleného názoru odborníků.

Kán. 20

Pozdější zákon ruší buď zcela, nebo částečně zákon dřívější, jestliže o zrušení obsahuje výslovné ustanovení anebo jestliže je s dřívějším zákonem v přímém rozporu nebo jestliže zcela upravuje veškerou látku dřívějšího zákona; avšak obecným zákonem se vůbec neruší právo partikulární nebo zvláštní, není-li v právu výslovně stanoveno jinak.

Kán. 21

V pochybnosti se nepředpokládá zrušení dřívějšího zákona, nýbrž je nutno porovnat pozdější a dřívější zákony a dle možnosti je uvést v soulad.

Kán. 22

Světské zákony, na něž odkazuje právo církve, mají v kanonickém právu tytéž účinky, pokud nejsou v rozporu s božským právem a pokud kanonické právo nestanoví jinak.

Stať II
Právní obyčej

Kán. 23

Právní sílu zákona má pouze obyčej navozený společenstvím věřících, který schválil zákonodárce a který odpovídá ustanovením následujících kánonů.

Kán. 24

§ 1. Právní účinnosti zákona nemůže nabýt obyčej, který je v rozporu s božským právem.

§ 2. Právní účinnosti zákona může nabýt obyčej, který je vůči kanonickému právu protiprávní nebo mimoprávní, pouze tehdy, jestliže je rozumný; avšak obyčej, který právo výslovně nepřipouští, není rozumný.

Kán. 25

Právní síly zákona nabývá pouze obyčej, který s úmyslem stanovit právo byl navozen společenstvím způsobilým alespoň k tomu, aby byl pro ně vydán zákon.

Kán. 26

Obyčej mimoprávní nebo protiprávní, pokud nebyl zákonodárcem schválen mimořádným způsobem, nabývá právní účinnosti zákona pouze tehdy, jestliže byl zákonně zachováván po nepřerušenou dobu plných za sebou jdoucích třiceti let; avšak proti kanonickému zákonu, obsahujícímu ustanovení zapovídající budoucí obyčeje, může být navozen pouze obyčej stoletý nebo nepamětný.

Kán. 27

Právní obyčej podává nejlepší výklad zákona.

Kán. 28

Při dodržení ustanovení kán. 5 se protiprávní nebo mimoprávní obyčej ruší protichůdným obyčejem nebo zákonem; avšak neobsahuje-li zákon výslovnou zmínku o právních obyčejích, neruší obyčeje stoleté nebo nepamětné, ani obecný zákon neruší obyčeje partikulární.

Stať III
Obecně závazná nařízení a instrukce

Kán. 29

Obecně závazná nařízení, jimiž příslušný zákonodárce stanovuje obecné předpisy pro společenství způsobilé obdržet zákon, jsou vlastně zákony a řídí se ustanoveními kánonů o zákonech.

Kán. 30

Kdo má pouze výkonnou moc, není oprávněn vydat obecně závazné nařízení podle kán. 29, s výjimkou zvláštních případů, kdy byl podle ustanovení práva výslovně zmocněn příslušným zákonodárcem, při čemž je povinen zachovat podmínky dané v právním aktu zmocnění.

Kán. 31

§ 1. Obecné prováděcí předpisy, jimiž se podrobněji stanovuje aplikace zákona nebo jimiž se naléhá na dodržení zákonů, mohou v mezích své působnosti vydat osoby, které mají výkonnou moc.

§ 2. Vyhlášení a doba počáteční neúčinnosti předpisů podle § 1 se řídí ustanovením kán. 8.

Kán. 32

Obecné prováděcí předpisy zavazují osoby, které jsou vázány zákonem, k jehož aplikaci nebo vynucení dodržení jsou stanoveny.

Kán. 33

§ 1. Obecné prováděcí předpisy, i když jsou vydány formou závazných směrnic nebo jiných aktů, nezrušují zákon a jejich ustanovení, která jsou v rozporu se zákonem, jsou právně neúčinná.

§ 2. Obecné prováděcí předpisy ztrácejí právní účinnost výslovným nebo nepřímým zrušením příslušným představeným a také zánikem zákona, k jehož provedení byly vydány; zůstávají však v účinnosti, jestliže osoba, která je vydala, pozbyla svou pravomoc, pokud není výslovně stanoveno jinak.

Kán. 34

§ 1. Instrukce, které vykládají ustanovení zákona a dávají pokyny pro jeho provádění, se vydávají pro potřebu těch, kterým je svěřeno provádění zákona, a je také zavazují při jeho provádění; v mezích své pravomoci je vydávají osoby mající výkonnou moc.

§ 2. Ustanoveními instrukcí se neruší zákon, a jestliže je některé z nich v rozporu se zákonem, nemá toto ustanovení žádnou právní účinnost.

§ 3. Instrukce ztrácejí právní účinnost jednak výslovným nebo nepřímým zrušením od příslušného představeného, který je vydal, nebo od jeho nadřízeného, jednak také zánikem zákona, k jehož výkladu nebo provedení byly vydány.

Stať IV
Individuální správní akty

Hlava 1
Společné normy

Kán. 35

Individuální správní akt, ať ve formě rozhodnutí nebo příkazu nebo reskriptu, může vydat v mezích své působnosti osoba, která má výkonnou pravomoc; tím se však neruší ustanovení kán. 76 § 1.

Kán. 36

§ 1. Individuálnímu správnímu aktu je nutno rozumět podle vlastního významu slov a běžného způsobu vyjadřování; v pochybnosti podléhá striktnímu výkladu správní akt, který se týká sporných věcí nebo který obsahuje pohrůžku trestem nebo uložení trestu nebo jímž se omezují práva nebo porušují získaná práva třetích osob nebo který je v rozporu se zákonem daným ve prospěch soukromých osob; všechny ostatní podléhají rozšiřujícímu výkladu.

§ 2. Správního aktu se smí použít pouze pro případy, které jsou v něm výslovně uvedeny.

Kán. 37

Správní akt, který se týká vnějšího oboru, musí být vyhotoven písemně; rovněž písemně musí být vyhotovena listina o jeho provedení vykonavatelem.

Kán. 38

Správní akt, i když se jedná o reskript „z vlastního podnětu“, nemá žádné právní účinky, jestliže porušuje právo získané třetí osobou nebo je v rozporu se zákonem nebo právním obyčejem, pokud jej příslušný představený nevybavil zrušovací doložkou.

Kán. 39

Podmínky ve správním aktu jsou platné jen tehdy, jsou-li vyjádřeny slovy „jestliže“, „jestliže ne“, „pokud“.

Kán. 40

Vykonavatel správního aktu jedná neplatně, dokud neobdrží listinu a nepřezkoumá její pravost a neporušenost; toto neplatí v případě, kdy mu původce aktu předem oznámil obsah listiny.

Kán. 41

Vykonavatel správního aktu, který je pověřen pouze jeho provedením, nesmí odepřít jeho provedení, kromě případu, kdy je zřejmé, že akt je neplatný nebo že z jiného závažného důvodu nemůže být proveden nebo že nebyly splněny v něm stanovené podmínky; jestliže vykonavatel má za to, že provedení správního aktu je vzhledem k osobním nebo místním okolnostem nevhodné, pozastaví jeho výkon; v tom případě ihned vyrozumí představeného, který akt vydal.

Kán. 42

Vykonavatel správního aktu je povinen postupovat podle zmocnění; jestliže však nesplnil v listině stanovené podstatné podmínky a nedodržel podstatnou formu postupu, je provedení aktu neplatné.

Kán. 43

Vykonavatel správního aktu může podle svého rozumného uvážení ustanovit místo sebe zástupce, jestliže toto zastoupení nebylo zapovězeno nebo nebylo-li provedení svěřeno vykonavateli vzhledem k jeho osobním přednostem nebo nebyl-li zástupce předem určen; v těchto případech smí vykonavatel svěřit jiné osobě přípravná jednání.

Kán. 44

Správní akt může provést i vykonavatelův nástupce v úřadu; nesmí však, jestliže vykonavatel byl určen z důvodu svých osobních předností.

Kán. 45

Vykonavateli je dovoleno znovu provést tentýž správní akt, jestliže se zmýlil při jeho provedení.

Kán. 46

Správní akt nezaniká ztrátou pravomoci osoby, která jej vydala, pokud právo výslovně nestanoví jinak.

Kán. 47

Zrušení správního aktu jiným správním aktem příslušného představeného nabývá účinků až od okamžiku, kdy jeho zrušení bylo zákonně sděleno osobě, které byl určen.

Hlava 2
Rozhodnutí a příkaz

Kán. 48

Rozhodnutím se rozumí správní akt vydaný příslušným představeným se správní pravomocí, kterým se podle práva rozhoduje nebo činí opatření, jež svou povahou nepředpokládají žádost podanou jinou osobou.

Kán. 49

Příkaz je rozhodnutí, kterým se přímo a zákonně ukládá osobě nebo určitým osobám něco učinit nebo opomenout, především k vynucení dodržení zákona.

Kán. 50

Před vydáním rozhodnutí si představený získá nezbytné poznatky a důkazy a – pokud je to možné – vyslechne ty, jejichž práva mohou být porušena.

Kán. 51

Rozhodnutí se vydá písemně, s alespoň souhrnným uvedením důvodů, je-li rozhodováno ve věci.

Kán. 52

Rozhodnutí má právní účinky pouze ve věci, která je jeho předmětem, a pro osoby, pro něž je vydáno; tyto osoby však zavazuje všude, pokud není zřejmý opak.

Kán. 53

Jestliže si rozhodnutí navzájem odporují, má zvláštní rozhodnutí vyšší právní sílu než rozhodnutí obecné, a to v části obsahující zvláštní ustanovení; jsou-li stejně zvláštní nebo stejně obecná, ruší se rozhodnutí dřívější rozhodnutím pozdějším co do těch částí, v nichž si odporují.

Kán. 54

§ 1. Rozhodnutí, jehož provedení je svěřeno vykonavateli, má právní účinky od okamžiku provedení; v ostatních případech od okamžiku, kdy bylo adresátovi sděleno jménem původce rozhodnutí.

§ 2. Aby se mohlo vynutit splnění rozhodnutí, je nutno je oznámit zákonnou listinou podle norem práva.

Kán. 55

Při dodržení kán. 37 a kán. 51, jestliže velmi vážný důvod brání tomu, aby rozhodnutí bylo v písemné formě doručeno, považuje se rozhodnutí za sdělené, když bylo adresátovi přečteno před notářem nebo dvěma svědky, o čemž se vyhotoví listina, kterou podepíší všichni přítomní.

Kán. 56

Rozhodnutí se považuje za sdělené, jestliže adresát byl řádně předvolán k převzetí nebo vyslechnutí rozhodnutí a nedostavil se bez spravedlivého důvodu nebo odmítl podepsat.

Kán. 57

§ 1. Jestliže zákon nařizuje vydat rozhodnutí nebo jestliže ten, kdo má zájem, zákonně podal žádost nebo správní odvolání za účelem vydání rozhodnutí, rozhodne příslušný představený do tří měsíců od přijetí žádosti nebo správního odvolání, pokud zákon nestanoví jinou lhůtu.

§ 2. Uplynutím této lhůty, během níž nebylo rozhodnutí vydáno, se právně předpokládá záporné vyřízení rozhodnutí pro účely podání dalšího správního odvolání.

§ 3. Předpoklad záporného vyřízení rozhodnutí nezbavuje zákonného představeného povinnosti vydat rozhodnutí ani náhrady způsobené škody podle kán. 128.

Kán. 58

§ 1. Rozhodnutí ztrácí svou účinnost zákonným zrušením se strany příslušného představeného a také zánikem zákona, k jehož provedení bylo vydáno.

§ 2. Příkaz, který nebyl uložen zákonnou listinou, zaniká ztrátou pravomoci toho, kdo jej vydal.

Hlava 3
Reskript

Kán. 59

§ 1. Reskriptem se rozumí správní akt vydaný písemně příslušným představeným se správní pravomocí, kterým se podle jeho podstaty uděluje na základě žádosti privilegium nebo dispens nebo jiná výhoda.

§ 2. Předpisy o reskriptech platí také o udělení dovolení a o ústním udělení výhod, pokud není zřejmý opak.

Kán. 60

Reskript může obdržet každý, komu to není výslovně zakázáno.

Kán. 61

Není-li zřejmý opak, lze získat reskript pro jinou osobu, a to i bez jejího souhlasu, a platí před tím, než jej přijala, pokud doložky nestanoví jinak.

Kán. 62

Reskript, pro který není stanoven vykonavatel, nabývá účinků od okamžiku vydání listiny; ostatní od okamžiku provedení.

Kán. 63

§ 1. Neplatnost reskriptu je způsobena zamlčením pravdivé skutečnosti (subrepcí), jestliže v žádosti nebyly uvedeny náležitosti, které podle zákona, způsobu vyřizování a kanonické praxe je k platnosti nutno uvést, pokud se nejedná o reskript poskytující výhodu, vydaný „z vlastního podnětu“.

§ 2. Rovněž je neplatnost reskriptu způsobena uvedením nepravdivé skutečnosti (obrepcí), jestliže ani jeden uvedený hlavní důvod není pravdivý.

§ 3. Hlavní důvod uvedený v reskriptu, kterému nebyl stanoven vykonavatel, musí být pravdivý v době, kdy byl reskript vydán; u ostatních v době provedení.

Kán. 64

Výhoda, kterou odmítla udělit kterákoliv složka Římské kurie, nemůže být bez souhlasu složky, která ji začala projednávat, platně udělena jinou složkou téže kurie ani jiným příslušným představeným kromě papeže. Tímto ustanovením se neruší práva Penitenciárie pro vnitřní obor svědomí.

Kán. 65

§ 1. Při zachování ustanovení § 2 a § 3, smí někdo od jiného ordináře žádat výhodu, kterou mu neudělil jeho vlastní ordinář, jen tehdy, jestliže uvede, že mu nebyla udělena; ordinář neudělí výhodu dříve, než zjistí proč je předchozí ordinář neudělil.

§ 2. Výhodu, kterou neudělil generální vikář nebo biskupský vikář, nemůže platně udělit jiný vikář téhož biskupa, a to ani při uvedení důvodů, proč ji udělit odmítli.

§ 3. Výhodu, kterou neudělil generální vikář nebo biskupský vikář, udělí diecézní biskup neplatně, jestliže se nezmíní o tom, že ji neudělili; výhodu, kterou neudělil diecézní biskup, udělí neplatně generální vikář nebo biskupský vikář, jestliže k tomu neměl souhlas biskupa.

Kán. 66

Reskript se nestává neplatným z důvodu omylu co do jména osoby, jíž se uděluje, nebo osoby, která jej uděluje nebo místa, kde bydlí, nebo věci, o niž se jedná, pokud podle uvážení ordináře není o oné osobě nebo věci pochybnost.

Kán. 67

§ 1. Jestliže o téže věci jsou vydány dva reskripty, které si vzájemně odporují, má zvláštní reskript vyšší právní sílu než obecný ve věcech, které jsou zvláštním způsobem vyjádřeny.

§ 2. Jestliže jsou stejně zvláštní nebo stejně obecné, má vyšší právní sílu dřívější před pozdějším, pokud ve druhém není výslovná zmínka o prvním, nebo jestliže adresát prvního tohoto reskriptu nepoužil z důvodu podvodu nebo značné nedbalosti.

§ 3. V pochybnosti, zda je nebo není reskript neplatný, je nutno se obrátit na toho, kdo reskript vydal.

Kán. 68

Reskript Apoštolského stolce, v němž není stanoven vykonavatel, musí být předložen ordináři jen tehdy, jestliže je to v téže listině přikázáno nebo se jedná o veřejné záležitosti anebo je třeba přezkoumat podmínky.

Kán. 69

Reskript, pro jehož předložení není stanovena lhůta, může být vydán vykonavateli kdykoliv, pokud se tak stane beze lsti a podvodu.

Kán. 70

Jestliže je v reskriptu svěřeno vykonavateli samo udělení výhody, je na jeho rozumném uvážení a svědomí výhodu poskytnout nebo odepřít.

Kán. 71

Nikdo není povinen užít reskriptu uděleného pouze v jeho prospěch, není-li k tomu zavázán z jiného důvodu kanonickou povinností.

Kán. 72

Reskripty Apoštolského stolce, jejichž účinnost skončila, může ze spravedlivého důvodu jedenkrát prodloužit diecézní biskup nejvýše o tři měsíce.

Kán. 73

Zákonem se neruší reskript, který je s ním v rozporu, jestliže zákon nestanoví jinak.

Kán. 74

Ústně udělenou výhodu může osoba použít na vnitřním oboru, je však povinna ji prokázat pro vnější obor, kdykoliv se to od ní zákonně požaduje.

Kán. 75

Jestliže reskript obsahuje privilegium nebo dispens, zachovají se nad to ustanovení následujících kánonů.

Hlava 4
Privilegium

Kán. 76

§ 1. Privilegium neboli výhodu ve prospěch určitých fyzických nebo právnických osob, poskytnutou zvláštním právním aktem, může udělit zákonodárce i představený s výkonnou pravomocí, kterého k tomu zákonodárce zmocnil.

§ 2. Stoleté nebo nepamětné držení zakládá právní domněnku udělení privilegia.

Kán. 77

Privilegium je nutno vykládat podle kán. 36 § 1; musí se však použít takového výkladu, aby osoby mající privilegium dosáhly nějaké výhody.

Kán. 78

§ 1. O privilegiu se předpokládá, že je trvalé, pokud se neprokáže opak.

§ 2. Osobní privilegium, které je totiž vázáno na osobu, zaniká spolu s ní.

§ 3. Věcné privilegium zaniká následkem úplného zániku věci nebo místa; zaniklé partikulární privilegium oživuje, jestliže místo bylo během padesáti let obnoveno.

Kán. 79

Privilegium zaniká zrušením příslušným představeným podle kán. 47, čímž se nemění ustanovení kán. 81.

Kán. 80

§ 1. Zřeknutím se zaniká privilegium pouze tehdy, jestliže zřeknutí se bylo přijato příslušným představeným.

§ 2. Kterákoliv fyzická osoba se může zříci privilegia uděleného pouze v její prospěch.

§ 3. Jednotlivé osoby se nemohou zříci privilegia uděleného právnické osobě z důvodu zvláštní hodnoty místa nebo věci; právnická osoba se může zříci sobě uděleného privilegia jen tehdy, jestliže zřeknutím se nevznikne škoda církvi nebo jiným osobám.

Kán. 81

Privilegium nezaniká zánikem práva na straně osoby, která je udělila, kromě případu, kdy bylo uděleno s doložkou „ze zvláštní přízně“ nebo jinou rovnomocnou.

Kán. 82

Privilegium, které není na obtíž jiným, nezaniká jeho neužíváním ani zneužíváním; působí-li však obtíže jiným, zaniká následkem zákonného promlčení.

Kán. 83

§ 1. Privilegium zaniká uplynutím doby, na niž bylo uděleno, nebo vyčerpáním počtu případů, pro něž bylo dáno, čímž se nemění kán. 142 § 2.

§ 2. Zaniká i tehdy, kdy se podle uvážení příslušného představeného postupem času natolik změnily okolnosti, že se stalo škodlivým nebo jeho užívání nedovoleným.

Kán. 84

Kdo zneužívá moci, kterou obdržel na základě privilegia, zasluhuje, aby ho byl zbaven; po marném napomenutí proto osobu mající privilegium ordinář, který udělil privilegium, zbaví privilegia, kterého zneužívá; jestliže privilegium udělil Apoštolský stolec, je mu to ordinář povinen sdělit.

Hlava 5
Dispenz

Kán. 85

Dispenz neboli zbavení vázanosti zákonem ryze církevním ve zvláštním případě může udělit v mezích své působnosti osoba vybavená výkonnou pravomocí, ale i osoba, které moc dispenzovat uděluje výslovně nebo nepřímo samo právo nebo zákonné zmocnění.

Kán. 86

Nesmí se udělit dispenz od zákona, který určuje podstatné prvky právních institutů a právních jednání.

Kán. 87

§ 1. Diecézní biskup může dispenzovat věřící, kdykoliv to uzná za vhodné pro jejich duchovní prospěch, a to od kázeňských zákonů, jak obecných, tak partikulárních, stanovených nejvyšší církevní autoritou pro jeho území nebo pro jeho podřízené, nesmí však dispenzovat od zákonů procesních nebo trestních, ani v případech, v nichž dispenz je zvláště vyhrazena Apoštolskému stolci nebo jinému představenému.

§ 2. Jestliže je nesnadné obrátit se na Apoštolský stolec a zároveň z prodlení hrozí nebezpečí velké škody, je kterýkoliv ordinář oprávněn dispenzovat od týchž zákonů, a to i když je dispenz vyhrazena Apoštolskému stolci, pokud Apoštolský stolec za stejných okolností obvykle dispenzuje, čímž se nemění ustanovení kán. 291.

Kán. 88

Místní ordinář je oprávněn dispenzovat od diecézních zákonů, když uzná, že to bude ve prospěch věřících, dále od zákonů stanovených plenárním nebo provinčním koncilem nebo biskupskou konferencí.

Kán. 89

Farář a ostatní kněží nebo jáhni jsou oprávněni dispenzovat od obecného nebo partikulárního zákona jen tehdy, když k tomu byli výslovně zmocněni.

Kán. 90

§ 1. Od církevního zákona smí být udělena dispenz jen ze spravedlivého a rozumného důvodu, se zřetelem na okolnosti případu a závažnost zákona, od něhož se dispenzuje; jinak je dispenz nedovolená, a jestliže ji neudělil sám zákonodárce nebo jeho nadřízený, je mimoto ještě neplatná.

§ 2. V pochybnosti o dostatečnosti důvodu je dispenz udělena platně a dovoleně.

Kán. 91

Osoba, která má moc dispenzovat, může jí použít, i když je mimo své území, ve prospěch sobě podřízených, i když nejsou přítomni na jejím území, a také, pokud není výslovně stanoveno jinak, ve prospěch těch, kteří na jejím území nemají trvalé ani přechodné bydliště, ale na jejím území se zdržují, a také může dispenzovat sama sebe.

Kán. 92

Dispenz podle kán. 36 § 1 i sama dispenzační moc udělená pro určitý případ podléhá striktnímu výkladu.

Kán. 93

Dispenz, která má trvalý nebo opětovný účinek, zaniká stejným způsobem jako privilegium, a také následkem jistého a úplného zániku hlavního důvodu.

Stať V
Stanovy a jednací řád

Kán. 94

§ 1. Stanovy ve vlstním slova smyslu jsou normy dané podle ustanovení práva právnickým osobám jako souborům osob (korporace), nebo souborům věcí (fundace), kterými se jim určuje jejich účel, ústava, řízení a způsob jednání.

§ 2. Stanovy korporací zavazují pouze osoby, které jsou zákonně členy té právnické osoby; stanovy fundací zavazují ty, kteří tuto osobu řídí.

§ 3. Normy stanov dané a vyhlášené ze zákonodárné moci podléhají ustanovením kánonů o zákonech.

Kán. 95

§ 1. Jednací řády jsou pravidla čili normy, které je nutno dodržovat při shromážděních osob, ať nařízených církevním představeným nebo svobodně svolaných věřícími, anebo při jiných akcích, a jimiž se určují náležitosti týkající se ustanovení, řízení a způsobů jednání.

§ 2. Při shromážděních a akcích jsou normami jednacího řádu vázáni ti, kdo se jich účastní.

Stať VI
Fyzické a právnické osoby

Hlava 1
Kanonickoprávní postavení fyzických osob

Kán. 96

Křtem se člověk stává členem Kristovy církve a stává se v ní osobou s povinnostmi a právy, která přísluší věřícím podle jejich postavení, pokud jsou v církevním společenství a pokud tomu nebrání zákonný trest.

Kán. 97

§ 1. Osoba, která dovršila osmnáctý rok věku, je zletilá; mladší je nezletilá.

§ 2. Nezletilá osoba, která nedovršila sedm roků věku, se nazývá dítě a není svéprávná, avšak dovršením sedmého roku věku se právně předpokládá, že dosáhla užívání rozumu.

Kán. 98

§ 1. Zletilá osoba je plně způsobilá k právnímu jednání.

§ 2. Nezletilá osoba je co do právního jednání podřízena moci rodičů nebo opatrovníků, kromě případů, kdy božské právo nebo kanonické právo vyjímá nezletilé z jejich moci; pro ustanovení opatrovníků a jejich moc platí normy světského práva, pokud kanonické právo nestanoví jinak nebo pokud diecézní biskup v jednotlivých případech ze spravedlivého důvodu nepovažuje za vhodné jmenovat jiného opatrovníka.

Kán. 99

Osoba, která trvale nemá užívání rozumu, se považuje za nezpůsobilou k právnímu jednání a je právně postavena na roveň dítěti.

Kán. 100

Osoba se nazývá: „obyvatel“ v místě, kde je její trvalé bydliště; „příchozí“ v místě, kde má přechodné bydliště; „osoba mimo své bydliště“, jestliže se právě nezdržuje ve svém trvalém nebo přechodném bydlišti, které však má; „osoba bez bydliště“, jestliže nemá ani trvalé, ani přechodné bydliště.

Kán. 101

§ 1. „Místo původu“ dítěte i nově pokřtěného je místo, kde v době, když se narodilo, měli trvalé bydliště nebo, jestliže je vůbec neměli, tedy přechodné bydliště rodiče dítěte nebo, jestliže rodiče neměli společné trvalé nebo přechodné bydliště, kde měla bydliště matka.

§ 2. Děti „osob bez bydliště“ mají „místo původu“ v místě, kde se narodily; nalezenci v místě, kde byli nalezeni.

Kán. 102

§ 1. Trvalé bydliště získávají osoby takovým pobýváním na území některé farnosti nebo alespoň diecéze, které je spojeno s úmyslem tam trvale zůstat, pokud tomu nic nezabrání, anebo tím, že tam dovrší pět let pobytu.

§ 2. Přechodné bydliště získávají osoby pobytem na území některé farnosti nebo alespoň diecéze, které je spojeno s úmyslem tam zůstat alespoň po tři měsíce, pokud tomu nic nezabrání, anebo skutečným pobytem na tom místě po dobu alespoň tří měsíců.

§ 3. Trvalé nebo přechodné bydliště na území farnosti se nazývá farní; na území diecéze, i když ne ve farnosti, diecézní.

Kán. 103

Členové řeholních institutů a společností apoštolského života získávají trvalé bydliště v místě, kde je dům, k němuž přísluší; přechodné bydliště v domě, kde pobývají podle ustanovení kán. 102 § 2.

Kán. 104

Manželé mají společné trvalé nebo přechodné bydliště; z důvodu zákonného rozvodu nebo z jiného spravedlivého důvodu může mít každý z nich vlastní trvalé nebo přechodné bydliště.

Kán. 105

§ 1. Nezletilá osoba má povinně trvalé nebo přechodné bydliště shodné s bydlištěm osoby, jejíž moci podléhá. Po dovršení sedmého roku věku může nezletilý získat i vlastní přechodné bydliště; nezletilá osoba, zákonně podle světského práva vymaněná z moci osob, jimž podléhá, může získat i vlastní trvalé bydliště.

§ 2. Osoba, která byla z jiného důvodu než nezletilosti zákonně svěřena jiné osobě do opatrovnictví nebo péče, získává trvalé nebo přechodné bydliště svého opatrovníka nebo pečovatele.

Kán. 106

Trvalé i přechodné bydliště se pozbývá opuštěním místa s úmyslem se tam nevrátit, čímž se nemění ustanovení kán. 105.

Kán. 107

§ 1. Jak trvalým, tak přechodným bydlištěm získává osoba svého faráře i ordináře.

§ 2. Vlastním farářem i ordinářem osoby, které nemá ani trvalé ani přechodné bydliště, je farář a ordinář místa, kde právě pobývá.

§ 3. Vlastním farářem osoby, která má pouze diecézní trvalé nebo přechodné bydliště, je farář místa, kde se právě zdržuje.

Kán. 108

§ 1. Pokrevní příbuzenství se počítá na linie a stupně.

§ 2. V přímé linii je tolik stupňů, kolik je generací, neboli osob, po odečtení společného předka (kmene).

§ 3. V boční linii je tolik stupňů, kolik je osob v obou liniích dohromady, po odečtení společného předka (kmene).

Kán. 109

§ 1. „Švagrovství“ (afinita) vzniká z platného manželství, i když nebylo dokonáno, a vzniká mezi manželem a pokrevními příbuznými jeho manželky, a také mezi manželkou a pokrevními příbuznými jejího manžela.

§ 2. Počítá se tak, že osoby jsou ve vztahu švagrovství ve stejné linii a stejném stupni vůči manželce, jako jsou pokrevně příbuzné s manželem, a naopak.

Kán. 110

Děti, které byly adoptovány podle ustanovení světského práva, se považují za děti osoby nebo osob, které je adoptovaly.

Kán. 111

§ 1. Přijetím křtu je do latinské církve včleněno dítě rodičů, kteří do ní patří, nebo jestliže jeden z nich do ní nepatří, pokud se oba rodiče dohodli, že dítě bude pokřtěno v latinské církvi; jestliže se nedohodli, je včleněno do té církve sui iuris, do níž patří otec.

§ 2. Pokud pouze jeden z rodičů je katolíkem, je dítě včleněno do církve, do níž patří tento katolický rodič

§ 3. Každý zájemce o křest, který dovršil čtrnáctý rok svého věku, si může svobodně zvolit, zdali chce být pokřtěn v latinské církvi nebo v jiné církvi sui iuris; v tom případě je členem té církve, kterou si vyvolil.

Kán. 112

§ 1. Po přijetí křtu se stávají členy jiné církve sui iuris:

1. kdo obdrželi dovolení od Apoštolského stolce;

2. manžel, který při uzavírání manželství nebo za jeho trvání prohlásil, že přestupuje do církve sui iuris druhého z manželů; po skončení manželství se může svobodně vrátit do latinské církve;

3. děti osob, o nichž pojednává odst. 1 a 2, které nedovršily čtrnáct roků svého věku, dále ve smíšeném manželství děti katolické strany, která zákonně přestoupila do jiné církve sui iuris; ty se po dovršení tohoto věku mohou vrátit do latinské církve.

§ 2. Zvyklost, i když dlouhodobá, přijímat svátosti podle obřadu jiné církve sui iuris nemá za následek včlenění do této církve.

§ 3. Každý přestup do jiné církve sui iuris nabývá účinnosti okamžikem prohlášení učiněného před místním ordinářem této církve sui iuris nebo před vlastním farářem anebo knězem delegovaným od jednoho z nich a dvěma svědky, není-li reskriptem Apoštolského stolce stanoveno jinak; tento přestup má být zaznamenán v knize pokřtěných.

Hlava 2
Právnické osoby

Kán. 113

§ 1. Katolická církev i Apoštolský stolec jsou právnickými osobami božsky ustanovenými.

§ 2. V církvi jsou kromě fyzických osob ještě právnické osoby, totiž podle kanonického práva nositelé povinností a práv, které odpovídají jejich povaze.

Kán. 114

§ 1. Právnické osoby zřizuje buď samo právní ustanovení nebo zvláštní povolení rozhodnutím příslušného představeného, a to soubory osob (korporace) nebo soubory věcí (fundace) zaměřené k cíli, shodnému s posláním církve, který přesahuje cíl jednotlivce.

§ 2. Cíli vedenými v § 1 se rozumí konání v oblasti zbožnosti, apoštolátu nebo dobročinnosti, ať duchovní nebo hmotné.

§ 3. Příslušný církevní představený udělí právní subjektivitu jen těm korporacím nebo fundacím, které opravdu sledují užitečný cíl a po zvážení všech okolností jsou vybaveny prostředky, které mohou stačit k dosažení stanoveného cíle.

Kán. 115

§ 1. Právnické osoby v církvi jsou soubory osob nebo soubory věcí.

§ 2. Soubor osob může být zřízen nejméně ze tří osob a je kolegiální, jestliže jeho jednání určují členové společným rozhodováním podle práva a stanov, ať rovnoprávně nebo ne; jinak není kolegiální.

§ 3. Soubor věcí, neboli samostatná fundace, sestává z majetku čili věcí, duchovních nebo hmotných, a podle ustanovení práva a stanov ji řídí jedna nebo více fyzických osob nebo kolegium.

Kán. 116

§ 1. Veřejné právnické osoby jsou soubory osob nebo věcí, které ustavuje příslušný církevní představený, aby v mezích jim stanovených účelů jménem církve podle ustanovení práva plnily sobě svěřený vlastní úkol z oblasti veřejného prospěchu; ostatní právnické osoby jsou soukromé.

§ 2. Veřejné právnické osoby dostávají právní subjektivitu buď od samého práva nebo zvláštním rozhodnutím příslušného představeného, které jim ji výslovně uděluje; soukromé právnické osoby obdrží tuto subjektivitu pouze zvláštním rozhodnutím příslušného představeného, které tuto subjektivitu výslovně uděluje.

Kán. 117

Soubor osob nebo věcí, který usiluje o dosažení právní subjektivity, ji může obdržet jen v případě, že příslušný představený schválil její stanovy.

Kán. 118

Veřejná právnická osoba je zastupována tak, že jejím jménem jednají osoby, kterým obecné nebo partikulární právo nebo vlastní stanovy tuto působnost přiznávají; soukromou právnickou osobu zastupují osoby k tomu zmocněné stanovami.

Kán. 119

§ 1. Pro kolegiální jednání platí, pokud právo nebo stanovy neurčují něco jiného:

1. jedná-li se o volbu, je právoplatně zvolen ten, pro kterého za přítomnosti nadpoloviční většiny z těch, které je nutno svolat, hlasovala nadpoloviční většina přítomných; po dvou neúspěšných hlasováních se hlasuje o dvou kandidátech, kteří obdrželi nejvíce hlasů, anebo, jestliže je jich více, o dvou věkem nejstarších; jestliže po třetím hlasování zůstává stejnost hlasů, považuje se za zvoleného ten, kdo je podle věku starší.

2. jedná-li se o jiné záležitosti, stává se právoplatným návrh, pro který za přítomnosti nadpoloviční většiny z těch, které je nutno svolat, hlasovala nadpoloviční většina přítomných; jestliže po dvou hlasováních je stejný počet hlasů, rozhodne předsedající svým hlasem.

3. jestliže jde o záležitost, která se týká všech, avšak každého jako jednotlivce zároveň, je nutné, aby s ní každý souhlasil.

Kán. 120

§ 1. Právnická osoba je svou povahou trvalá; zaniká buď tím, že je příslušným představeným zákonně zrušena, nebo tím, že sto roků nevyvíjela činnost; soukromá právnická osoba ještě zaniká tehdy, jestliže společenství se podle stanov zruší nebo jestliže podle rozhodnutí příslušného představeného zanikla podle stanov nadace sama.

§ 2. Jestliže zůstal jen jeden člen korporace a soubor osob nepřestal podle stanov existovat, přísluší tomuto členu výkon všech práv té osoby.

Kán. 121

Jestliže se veřejné právnické osoby tak spojí, že z nich vznikne jedna právnická osoba s právní subjektivitou, tato nová právnická osoba převezme majetek i majetková práva, patřící dřívějším právnickým osobám, a převezme také jejich závazky; musí však být dodržena vůle zakladatelů a dárců ohledně určení majetku a plnění závazků, jakož i zachována získaná práva.

Kán. 122

Jestliže se veřejná právnická osoba rozdělí buď tak, že její část se připojí k jiné právnické osobě nebo tak, že se z oddělené části vytvoří nová právnická osoba, je církevní představený, jemuž rozdělení přísluší, povinen postarat se sám nebo prostřednictvím vykonavatele, především při dodržení vůle zakladatelů i dárců a při zachování získaných práv a schválených stanov o následující:

1. aby společný dělitelný majetek a dělitelná majetková práva, jakož i dluhy a jiné závazky byly rozděleny mezi právnické osoby, o něž se jedná, s náležitou úměrností vycházející ze spravedlnosti a dobra s přihlédnutím ke všem okolnostem a potřebám obou;

2. aby užitky a výnosy z nedělitelného společného majetku připadly oběma právnickým osobám, stejně tak i závazky z tohoto majetku, rovněž při zachování náležité úměrnosti vycházející ze spravedlnosti a dobra.

Kán. 123

Po zániku veřejné právnické osoby se dispozice s jejím majetkem, majetkovými právy a závazky řídí právem a stanovami; jestliže v nich chybí o tom ustanovení, připadá majetek bezprostředně vyšší právnické osobě, vždy při zachování vůle zakladatelů a dárců a získaných práv; po zániku soukromé právnické osoby se s jejím majetkem a závazky naloží podle jejích stanov.

Stať VII
Právní jednání

Kán. 124

§ 1. K platnosti právního jednání se vyžaduje, aby bylo vykonáno osobou způsobilou, obsahovalo podstatné prvky a náležitosti požadované k jeho platnosti.

§ 2. O právním jednání vykonaném řádně co do jeho vnějších prvků se předpokládá, že je platné.

Kán. 125

§ 1. Jednání, které bylo vynuceno vnějším násilím na osobu, která mu nemohla účinně čelit, se považuje za nevykonané.

§ 2. Jednání vykonané z velkého, protiprávně způsobeného strachu nebo na základě podvodu je platné, pokud právo nestanoví jinak; může však být rozsudkem soudu zrušeno buď z podnětu poškozené strany nebo jejích právních nástupců nebo z úřední povinnosti.

Kán. 126

Jednání vykonané z neznalosti nebo omylu co do podstatného prvku jednání nebo co do nesplněné podmínky „bez níž ne“, je neplatné; v ostatních případech neznalosti nebo omylu platí, pokud právo nestanoví jinak, avšak jednání vykonané z neznalosti nebo omylu může být napadnuto žalobou podle právních norem.

Kán. 127

§ 1. Jestliže právo stanoví, že k právnímu jednání představeného je třeba souhlasu nebo projednání nějakým kolegiem nebo shromážděním osob, je nutno kolegium nebo shromáždění svolat podle kán. 166, pokud, jedná-li se pouze o projednání, nestanoví partikulární nebo zvláštní právo jinak; k platnosti takového právního jednání se vyžaduje souhlas většiny přítomných nebo projednání se všemi.

§ 2. Jestliže právo stanoví, že k právnímu jednání potřebuje představený souhlas nebo projednání s některými jednotlivci:

1. vyžaduje-li se souhlas, je jednání představeného neplatné, jestliže si souhlas těch osob nevyžádal nebo jednal v rozporu s jejich názorem nebo názorem některé osoby.

2. vyžaduje-li se projednání, je jednání představeného neplatné, jestliže nevyslechl názory těch osob; ačkoliv představený není povinen přistoupit na jejich názor, i když shodný, nesmí se bez přesvědčivějšího důvodu, k němuž dospěl svým uvážením, odchýlit od jejich názoru, hlavně shodného.

§ 3. Všichni, od nichž se vyžaduje souhlas nebo projednání, jsou povinni upřímně vyslovit svůj názor a řádně zachovat tajemství, jestliže to vyžaduje závažnost věcí; tuto povinnost může představený závazně nařídit.

Kán. 128

Každý, kdo právním nebo jiným jednáním úmyslně nebo z nedbalosti nezákonně způsobí škodu, je povinen nahradit vzniklou škodu.

Stať VIII
Moc řízení

Kán. 129

§ 1. Moc řízení, kterou má církev z božského ustanovení, a která se také nazývá moc jurisdikční, jsou způsobilé mít podle ustanovení práva osoby, které přijaly svátost svěcení.

§ 2. Při výkonu této moci mohou podle ustanovení práva spolupracovat věřící laici.

Kán. 130

Moc řízení jako taková se vykonává na vnějším oboru, někdy se však vykonává pouze na vnitřním oboru svědomí, a to tak, že účinky, které svou povahou má na vnějším oboru, se jen tehdy uznávají na vnějším oboru, jestliže tak pro určité případy právo stanoví.

Kán. 131

§ 1. Moc řízení řádná je ta, která je samým právem spojena s některým úřadem; moc řízení pověřená se uděluje přímo osobě a ne prostřednictvím úřadu.

§ 2. Moc řízení řádná může být buď vlastní nebo zástupná.

§ 3. Osoba, která tvrdí, že je pověřena, má povinnost prokázat své pověření.

Kán. 132

§ 1. Trvalá pověření mocí řízení se řídí předpisy o pověření mocí.

§ 2. Trvalé pověření udělené ordináři nezaniká ztrátou úřadu ordináře, jemuž bylo uděleno, i když je začal vykonávat, avšak přechází na každého ordináře, který po něm v řízení následuje, pokud při udělení trvalého pověření nebylo výslovně stanoveno jinak nebo nebyly záměrně vyvoleny zvláštní vlastnosti osoby.

Kán. 133

§ 1. Pověřený, který co do věci nebo co do osoby překročí hranice pověření, jedná neplatně.

§ 2. Nepovažuje se za překročení hranic pověření, jestliže pověřený provede to, k čemu byl pověřen, jinak, než bylo v pověření určeno, pokud pověřující neurčil ten způsob provedení jako podmínku platnosti.

Kán. 134

§ 1. V právu se ordinářem rozumí kromě papeže diecézní biskup a osoby, které jsou, ač jen pouze prozatímně, představenými místní církve nebo společenství jí na roveň postaveného podle kán. 368, dále osoby, které v nich mají řádnou obecnou výkonnou moc, to jest generální a biskupští vikáři; dále pro své členy vyšší představení klerických řeholních institutů papežského práva a klerických společností apoštolského života papežského práva, kteří mají alespoň řádnou výkonnou moc.

§ 2. Místním ordinářem se rozumějí osoby uvedené v § 1, s výjimkou představených řeholních institutů a společností apoštolského života.

§ 3. Co podle ustanovení kánonů výslovně přísluší diecéznímu biskupovi v oblasti výkonné moci, je třeba chápat tak, že přísluší pouze diecéznímu biskupovi a jiným osobám jemu podle kán. 381 § 2 na roveň postaveným, avšak generálnímu vikáři nebo biskupskému vikáři jen tehdy, jestliže obdrželi zvláštní pověření.

Kán. 135

§ 1. Moc řízení se dělí na zákonodárnou, výkonnou a soudní.

§ 2. Zákonodárná moc se musí vykonávat způsobem stanoveným v právu; zákonodárce, který není nejvyšší církevní autoritou, nemůže platně touto mocí pověřit jinou osobu, pokud právo výslovně nestanoví jinak; nižší zákonodárce nemůže platně stanovit zákon, který je v rozporu s právem vyšší právní síly.

§ 3. Soudní moc, kterou mají soudcové a soudní kolegia, se musí vykonávat způsobem v právu stanoveným a není dovoleno ji delegovat, s výjimkou přípravného jednání pro rozhodnutí nebo rozsudek.

§ 4. Při uplatňování výkonné moci je nutno dodržet ustanovení následujících kánonů.

Kán. 136

Výkonnou moc může osoba uskutečňovat, i když je mimo své území, a to vůči svým podřízeným i když se právě zdržují mimo území tohoto představeného, pokud z povahy věci nebo z ustanovení práva není zřejmý opak; vůči osobám, které mají trvalé nebo přechodné bydliště kanonické mimo jeho území, ale na jeho území se právě zdržují, smí uskutečňovat výkonnou moc jen tehdy, jedná-li se o poskytnutí výhod nebo o provedení obecných nebo partikulárních zákonů, jimiž jsou vázáni podle ustanovení kán. 13 § 2 odst. 2.

Kán. 137

§ 1. Řádnou výkonnou mocí může být pověřena jiná osoba jak pro jednotlivé jednání, tak pro všechny případy, pokud právo výslovně nestanoví jinak.

§ 2. Výkonnou mocí, kterou byla osoba pověřena od Apoštolského stolce, může tato pověřit další osobu buď pro jednotlivé jednání, nebo pro všechny případy; nesmí však, jestliže první pověření bylo uděleno osobě vzhledem k jejím vlastnostem nebo pokud další pověření bylo výslovně zapovězeno.

§ 3. Výkonnou mocí, kterou byla osoba pověřena pro všechny případy jiným představeným s řádnou mocí než Apoštolským stolcem, může dále pověřit jinou osobu pro jednotlivé případy; jestliže však je pověřena pouze pro jednotlivé jednání nebo pro více určitých jednání, smí pověřit ještě další osobu, pokud k tomu obdržela výslovné povolení.

§ 4. Osoba, která je pověřena mocí (delegovaná), může pověřit mocí (subdelegovat) další osobu jen tehdy, jestliže jí to pověřující výslovně povolil.

Kán. 138

Řádná výkonná moc i moc z pověření pro všechny případy podléhá rozšiřujícímu výkladu, ostatní striktnímu; při pověření mocí se má za to, že se uděluje vše, bez čeho nelze tu moc vykonat.

Kán. 139

§ 1. Výkonná moc příslušného představeného, ať řádná nebo pověřená, pokud právo nestanoví jinak, se nepozastavuje představenému z toho důvodu, že se někdo obrátil na jiného představeného, případně i vyššího.

§ 2. Do záležitosti, předložené vyššímu představenému, smí zasahovat nižší představený pouze ze závažného a naléhavého důvodu; v tom případě ihned uvědomí vyššího představeného.

Kán. 140

§ 1. Jestliže pro jednání v téže záležitosti bylo pověřeno více osob společně a nerozdílně a jedna z nich započala jednání, jsou ostatní z tohoto jednání vyloučeny; to neplatí pro případy, že tato osoba byla později zaneprázdněna nebo nechtěla pokračovat v jednání ve věci.

§ 2. Jestliže pro jednání v záležitosti bylo pověřeno více osob jako kolegium, jsou povinny postupovat podle kán. 119, pokud v pověření nebylo stanoveno jinak.

§ 3. O pověření výkonné moci více osobám se předpokládá, že jim bylo uděleno společné a nerozdílné.

Kán. 141

Jestliže bylo pověřeno více osob postupně, provede jednání ta, jejíž pověření je dřívější, pokud nebylo odvoláno.

Kán. 142

§ 1. Pověření moci zaniká: splněním pověření; uplynutím doby nebo vyčerpáním počtu případů, pro něž bylo uděleno; zánikem účelu pověření; odvoláním se strany pověřujícího řádně sděleným pověřenému a rovněž zřeknutím se se strany pověřeného řádně sděleným pověřujícímu a jím přijatým; nezaniká však zánikem práva na straně pověřujícího, pokud v připojených doložkách není stanoven opak.

§ 2. Platné je jednání na základě pověření mocí, které bylo vykonáno pouze pro vnitřní obor a z nepozornosti až po uplynutí doby pověření.

Kán. 143

§ 1. Řádná moc zaniká ztrátou úřadu, s nímž je spojena.

§ 2. Nestanoví-li právo jinak, pozastavuje se řádná moc, jestliže proti sesazení nebo zbavení úřadu bylo podáno zákonné soudní nebo správní odvolání.

Kán. 144

§ 1. Při obecném omylu co do skutku nebo práva a také v případě kladné a důvodné pochybnosti co do práva nebo skutku doplňuje církev výkonnou moc řízení jak pro vnější tak pro vnitřní obor.

§ 2. této normy se použije i u trvalých pověření podle kán. 882, 883, 966 a 1111 § 1.

Stať IX
Církevní úřady

Kán. 145

§ 1. Církevní úřad je jakákoliv služba trvale ustavená Božím nebo církevním zřízením k dosažení duchovního účelu.

§ 2. Povinnosti a práva příslušející jednotlivým církevním úřadům, určuje buď samo právo, kterým je úřad ustaven, nebo rozhodnutí příslušného představeného, kterým se úřad ustavuje a zároveň uděluje.

Hlava 1
Obsazování církevních úřadů

Kán. 146

Platně lze obdržet církevní úřad pouze kanonickým udělením.

Kán. 147

Církevní úřad se uděluje: svobodným udělením od příslušného církevního představeného; ustanovením od církevního představeného, jestliže předcházel závazný návrh (prezentace); potvrzením nebo připuštěním od církevního představeného, jestliže předcházela volba nebo volební prosba (postulace); konečně prostou volbou a přijetím se strany zvoleného, jestliže volba nepotřebovala potvrzení.

Kán. 148

Příslušný pro udělení církevního úřadu je církevní představený, v jehož pravomoci je ten úřad zřídit, změnit nebo zrušit, pokud právo nestanoví jinak.

Kán. 149

§ 1. Aby osoba mohla obdržet církevní úřad, musí být ve společenství církve a způsobilá, mít totiž ty vlastnosti, které pro tento úřad vyžaduje obecné nebo partikulární právo nebo zakládací normy.

§ 2. Udělení církevního úřadu osobě, která nemá požadované vlastnosti, je neplatné jen tehdy, jestliže tyto vlastnosti výslovně k platnosti vyžaduje obecné nebo partikulární právo nebo zakládací normy; v ostatních případech je platné, avšak může být zrušeno rozhodnutím příslušného představeného nebo rozsudkem správního soudu.

§ 3. Udělení úřadu svatokupectvím je neplatné samým právem.

Kán. 150

Osobě, která není knězem, nemůže být platně udělen úřad, který plně slouží péči o duše, jejíž uskutečňování vyžaduje výkon kněžského svěcení.

Kán. 151

Obsazení úřadu s péčí o duše se nesmí bez závažného důvodu odkládat.

Kán. 152

Nikomu nesmí být uděleny dva nebo více neslučitelných úřadů, totiž takových, které zároveň nemůže zastávat jedna a táž osoba.

Kán. 153

§ 1. Udělení úřadu, který byl obsazen, je bez dalšího neplatné a nezplatňuje se tím, že se později uvolní.

§ 2. Jestliže však jde o úřad, který se podle práva uděluje na určitou dobu, může být udělen během šesti měsíců před skončením této doby, a udělení má účinky ode dne uvolnění úřadu.

§ 3. Přislíbení nějakého úřadu, učiněné kýmkoliv, nemá žádné právní účinky.

Kán. 154

Úřad podle práva uvolněný, který dosud má nezákonně v držení některá osoba, může být udělen, jestliže bylo řádně prohlášeno, že ono držení je nezákonné, a jestliže je o tomto prohlášení zmínka v listině o udělení.

Kán. 155

Osoba, která uděluje úřad v zastoupení jiné, která udělení zanedbala nebo jí bylo v udělení zabráněno, nenabývá tím žádnou moc nad osobou, které jej udělila, nýbrž právní postavení osoby, které byl úřad udělen, je stejné, jako kdyby udělení bylo provedeno řádným právním postupem.

Kán. 156

Udělení každého úřadu se provede písemně.

Článek 1
Svobodné udělení

Kán. 157

Pokud právo výslovně nestanoví jinak, přísluší diecéznímu biskupovi svobodně obsazovat úřady v jeho vlastní místní církvi volným udělením.

Článek 2
Závazný návrh (prezentace)

Kán. 158

§ 1. Prezentaci na církevní úřad provádí osoba, která má prezentační oprávnění, a to představenému, kterému přísluší ustanovit do úřadu, o nějž se jedná. Prezentace musí být provedena do tří měsíců od obdržení zprávy o uvolnění úřadu, pokud není zákonně stanoveno jinak.

§ 2. Jestliže prezentační právo přísluší některému kolegiu nebo společenství osob, rozhodne se o prezentované osobě podle ustanovení kánonů 165 – 179.

Kán. 159

Nikdo nesmí být prezentován proti své vůli; a proto ten, kdo má být prezentován, musí být dotázán, zda souhlasí, a jestliže během osmi dnů užitečného času neodmítne, může být prezentován.

Kán. 160

§ 1. Kdo má prezentační právo, může prezentovat jednu či více osob buď současně nebo postupně.

§ 2. Nikdo nesmí prezentovat sám sebe; avšak kolegium nebo společenství osob může prezentovat některého ze svých členů.

Kán. 161

§ 1. Pokud právo nestanoví jinak, smí ten, kdo prezentoval osobu, která byla uznána za nevhodnou, prezentovat během měsíce jiného kandidáta, avšak pouze ještě jedenkrát.

§ 2. Jestliže se prezentovaný zřekl nebo zemřel před ustanovením, může ten, kdo má prezentační právo, znovu vykonat své právo ve lhůtě jednoho měsíce od obdržení zprávy o zřeknutí se nebo o smrti.

Kán. 162

Kdo během užitečného času podle kán. 158 § 1 a kán. 161 neprovedl prezentaci nebo kdo dvakrát prezentoval osobu, která byla uznána za nevhodnou, ztrácí pro tento případ prezentační právo a ordinář příslušný pro ustanovení je oprávněn svobodně obsadit uvolněný úřad, avšak se souhlasem vlastního ordináře osoby, jíž má být úřad udělen.

Kán. 163

Představený, kterému podle ustanovení práva přísluší ustanovit prezentovanou osobu, zákonně ustanoví prezentovaného, kterého uznal za vhodného a který přijal; jestliže bylo uznáno více zákonně prezentovaných kandidátů za vhodné, je povinen ustanovit jednoho z nich.

Článek 3
Volba

Kán. 164

Pokud právo nestanoví jinak, zachovají se při volbě ustanovení následujících kánonů.

Kán. 165

Jestliže právo nebo zákonné stanovy kolegia nebo společenství nestanoví jinak, musí kolegium nebo společenství osob, jimž přísluší právo zvolit do úřadu, provést volbu do tří měsíců užitečného času počítaného od obdržení zprávy o uvolnění úřadu; po marném uplynutí této lhůty svobodně obsadí uprázdněný úřad představený, který je oprávněn volbu potvrdit nebo následně tento úřad udělit.

Kán. 166

§ 1. Předsedající kolegia nebo společenství svolá všechny, kteří patří ke kolegiu nebo společenství; jestliže musí být svolání provedeno osobně, je platné, jestliže se tak stalo v místě trvalého bydliště nebo přechodného bydliště nebo v místě pobytu.

§ 2. Jestliže některý z těch, kteří měli být svoláni, byl opomenut, a proto se nezúčastnil, je volba platná; avšak z jeho podnětu, po prokázání opomenutí a neúčasti, je příslušný představený povinen volbu, i když již potvrzenou, zrušit, za předpokladu, že je právně zjištěno, že správní odvolání bylo podáno do tří dnů od obdržení zprávy o volbě.

§ 3. Jestliže byla opomenuta více než třetina voličů, je volba neplatná samým právem, kromě případu, že se všichni volby skutečně zúčastnili.

Kán. 167

§ 1. Po zákonném svolání mají právo hlasovat ti, kdo jsou přítomní v den a na místě určeném v tom svolání; je vyloučena možnost hlasovat prostřednictvím dopisu nebo zástupce, pokud stanovy zákonně neurčují jinak.

§ 2. Jestliže je některý z voličů přítomen v domě, v němž se volba koná, ale ze zdravotních důvodů se volby nemůže zúčastnit, vyzvednou sčitatelé hlasů jeho písemný hlas.

Kán. 168

I když je volič oprávněn hlasovat sám za sebe z více právních důvodů, smí odevzdat pouze jeden hlas.

Kán. 169

K platnosti volby se vyžaduje, aby nebyl k hlasování připuštěn nikdo, kdo nepatří k onomu kolegiu nebo společenství.

Kán. 170

Volba, jejíž svoboda byla jakýmkoliv způsobem skutečně omezena, je samým právem neplatná.

Kán. 171

§ 1. K hlasování jsou nezpůsobilí:

1. kdo je nezpůsobilý k jednání;

2. kdo není oprávněn volit;

3. kdo je stižen trestem exkomunikace, ať stanoveným soudním rozsudkem nebo rozhodnutím, kterým se trest ukládá nebo prohlašuje.

4. kdo notoricky odpadl od společenství církve;

§ 2. Jestliže někdo z uvedených byl k volbě připuštěn, jeho hlas je neplatný, avšak volba platí, leda že by se zjistilo, že po odečtení jeho hlasu by zvolený nedosáhl požadované většiny.

Kán. 172

§ 1. K platnosti hlasu se vyžaduje:

1. aby byl svobodný; proto je neplatný hlas toho, kdo byl vážným strachem nebo podvodem, přímo nebo nepřímo donucen volit určitou osobu nebo různé osoby disjunktivně (buď tu anebo tu);

2. aby byl tajný, jistý, bezpodmínečný a určitý.

§ 2. Podmínky připojené k hlasu před volbou se považují za nestanovené.

Kán. 173

§ 1. Před začátkem volby se ustanoví z řad voličů nejméně dva sčitatelé.

§ 2. Sčitatelé seberou hlasy a před volbě předsedajícím zjistí, zda počet hlasovacích lístků odpovídá počtu voličů, a pak hlasy sečtou a oznámí, kolik kdo obdržel.

§ 3. Jestliže počet hlasů převyšuje počet voličů, je volba neplatná.

§ 4. Veškeré volební jednání řádně zaznamená volební zapisovatel, a listiny podepíše alespoň tento zapisovatel, předsedající a sčitatelé hlasů; listiny je nutno pečlivě uchovat v archivu kolegia.

Kán. 174

§ 1. Jestliže právo nebo stanovy neurčují jinak, může se volba konat pomocí pověřovací volby, když se totiž voliči jednomyslně písemně dohodnou, že pro tentokrát přenesou své volební právo na jednu nebo více vhodných osob, ať z jejich středu nebo jiné, které na základě obdrženého pověření provedou volbu jménem všech.

§ 2. Jde-li o kolegium nebo společenství skládající se pouze z kleriků, musí být osoby pověřené volbou rovněž kleriky, jinak je volba neplatná.

§ 3. Volbou pověření jsou povinni zachovat právní předpisy o volbě a také, a to k platnosti volby, dodržet podmínky stanovené v pověření k volbě, pokud nejsou v rozporu s právem; podmínky v rozporu s právem se považují za nestanovené.

Kán. 175

Pověření k volbě zaniká a právo volit se vrací k těm, kdo volbou pověřili:

1. odvoláním pověření se strany kolegia nebo společenství, jestliže se ve věci ještě nejednalo;

2. nesplněním některé podmínky stanovené ve volebním pověření;

3. skončením volby, která byla neplatná.

Kán. 176

Pokud právo nebo stanovy neurčují jinak, považuje se za zvoleného a předsedající kolegia nebo společenství vyhlásí za zvoleného toho, kdo obdržel požadovaný počet hlasů podle kán. 119 odst. 1.

Kán. 177

§ 1. Zvolení je nutno bez průtahů oznámit zvolenému, který je povinen do osmi dnů užitečného času od obdržení zprávy oznámit předsedajícímu kolegia nebo společenství, zda zvolení přijímá nebo ne; jinak je volba neúčinná.

§ 2. Jestliže zvolený nepřijal, ztrácí veškerá práva z volby a tato práva se neobnoví, jestliže později zvolení přijme, může však být znovu zvolen; kolegium nebo společenství je povinno provést novou volbu během měsíce ode dne, kdy se doví, že zvolení nebylo přijato.

Kán. 178

Zvolený plným právem a ihned obdrží úřad přijetím volby, která nevyžaduje potvrzení, v ostatních případech získává pouze právo na úřad.

Kán. 179

§ 1. Jestliže volba vyžaduje potvrzení, je zvolený povinen do osmi dnů užitečného času od přijetí volby vyžádat si potvrzení volby od příslušného představeného, buď sám, nebo prostřednictvím jiného; jinak ztrácí všechna práva, pokud neprokáže, že mu ve vyžádání potvrzení zabránila spravedlivá překážka.

§ 2. Jestliže příslušný představený uznal zvoleného za vhodného podle kán. 149 § 1 a jestliže volba byla provedena podle práva, musí zvoleného potvrdit.

§ 3. Potvrzení musí být dáno písemně.

§ 4. Zvolenému není dovoleno, dříve než obdržel potvrzení volby, se vměšovat ve věcech duchovních nebo hmotných do správy úřadu, a jednání, které konal, je neplatné.

§ 5. Sdělením potvrzení volby získává zvolený úřad plným právem, pokud právo nestanoví jinak.

Článek 4
Volební prosba (postulace)

Kán. 180

§ 1. Jestliže zvolení osoby, kterou voliči považují za vhodnější a jíž dávají přednost, brání kanonická překážka, která může být a bývá dispenzována, mohou tu osobu svými hlasy pro tento úřad volebně vyprosit, pokud právo nestanoví jinak.

§ 2. Volbou pověření mohou použít volební prosby jen v případě, že byla uvedena v pověření k volbě.

Kán. 181

§ 1. K platnosti volební prosby se vyžaduje nejméně dvoutřetinová většina hlasů.

§ 2. Hlas ve prospěch volební prosby musí být vyjádřen slovy: „volbou prosím“ nebo „postuluji“ nebo rovnocennými; vyjádření „volím nebo volebně prosím“ nebo „volím nebo postuluji“ nebo rovnocenná jsou platná pro volbu, jestliže překážka není; jestliže je, platí pro volební prosbu.

Kán. 182

§ 1. Volební prosbu musí předsedající zaslat do osmi dnů užitečného času příslušnému představenému, který je oprávněn volbu potvrdit a udělit dispenz od překážky nebo, jestliže není k dispenzi oprávněn, vyžádat ji od vyššího představeného; jestliže volba nevyžaduje potvrzení, je nutno zaslat volební prosbu příslušnému představenému za účelem udělení dispenze.

§ 2. Jestliže v předepsané lhůtě nebyla volební prosba zaslána, je tím samým neplatná a kolegium nebo společenství je pro tento případ zbaven práva volit nebo použít volební prosby, pokud se neprokáže, že předsedajícímu zabránila v odeslání spravedlivá překážka nebo, že na základě podvodu nebo nedbalosti včas nezaslal volební prosbu.

§ 3. Volební prosbou nenabývá osoba, která je jejím předmětem, žádného práva; příslušný představený není povinen ji vyřídit kladně.

§ 4. Pouze se souhlasem příslušného představeného mohou voliči odvolat volební prosbu, která mu byla předložena.

Kán. 183

§ 1. Jestliže příslušný představený zamítne volební prosbu, vrací se právo volit kolegiu nebo společenství.

§ 2. Kladné vyřízení volební prosby se sdělí osobě, o kterou se volební prosbou jednalo, a tato je povinna odpovědět podle kán. 177 § 1.

§ 3. Přijetím kladně vyřízené volební prosby nabývá osoba ihned úřadu plným právem.

Hlava 2
Pozbytí církevního úřadu

Kán. 184

§ 1. Církevní úřad se pozbývá uplynutím předem stanovené doby, dovršením právem určeného věku, zřeknutím se, přeložením, odstraněním a zbavením.

§ 2. Jestliže jakýmkoliv způsobem pozbude úřad představený, který úřad udělil další osobě, neztrácí tato úřad, pokud právo nestanoví jinak.

§ 3. Pozbytí úřadu, které nabylo účinnosti, je nutno co nejdříve oznámit všem, kterým přísluší jakékoliv právo při obsazování úřadu.

Kán. 185

Osobě, která pozbyla úřad z důvodu dovršení věku nebo přijatým zřeknutím se, může být uděleno označení „emeritní“.

Kán. 186

Pozbytí úřadu uplynutím předem stanovené doby nebo dovršením věku je účinné teprve od okamžiku, kdy je příslušný představený písemně sdělil.

Článek 1
Zřeknutí se úřadu

Kán. 187

Osoba, která je způsobilá k jednání, se může ze spravedlivého důvodu zříci církevního úřadu.

Kán. 188

Zřeknutí se, učiněné pod vlivem těžkého strachu nespravedlivě způsobeného nebo na základě podvodu nebo podstatného omylu nebo pomocí svatokupectví, je neplatné samým právem.

Kán. 189

§ 1. Zřeknutí se, ať již vyžaduje přijetí nebo ne, aby bylo platné musí být učiněno písemně nebo ústně před dvěma svědky do rukou představeného, kterému přísluší obsazení úřadu, o nějž se jedná.

§ 2. Představený nepřijme zřeknutí se, které není podloženo spravedlivými a přiměřenými důvody.

§ 3. Zřeknutí se, které vyžaduje přijetí, je zcela neúčinné, jestliže nebylo přijato do tří měsíců; jestliže nepotřebuje přijetí, nabývá účinků tím, že je osoba, která se zříká, sdělí podle ustanovení práva.

§ 4. Zřeknutí se, které ještě nenabylo účinků, může vzít zpět ten, kdo se zříká; po nabytí účinků nemůže být vzato zpět, avšak ten, kdo se zřekl, může obdržet úřad z jiného právního důvodu.

Článek 2
Přeložení

Kán. 190

§ 1. Přeložení může uskutečnit pouze ten, kdo je oprávněn obsazovat jak úřad, který překládaný ztrácí, tak úřad, který obdrží.

§ 2. Pro přeložení proti vůli překládaného se vyžaduje vážný důvod, při čemž má překládaný právo předložit protidůvody, a je také nutno zachovat způsob postupu předepsaný právem.

§ 3. Aby přeložení nabylo účinků, musí být učiněno písemně.

Kán. 191

§ 1. Při přeložení se opouštěný úřad uvolňuje tím, že se přeložený kanonicky ujme druhého úřadu, pokud právo nebo příslušný představený nestanoví jinak.

§ 2. Odměnu spojenou s dřívějším úřadem pobírá přeložený do té doby, než kanonicky nabude držení druhého úřadu.

Článek 3
Odstranění z úřadu

Kán. 192

Z úřadu se osoba odstraňuje buď zákonně vydaným rozhodnutím příslušného představeného při zachování případných oprávnění nabytých ze smlouvy, anebo samým právem podle kán. 194.

Kán. 193

§ 1. Z úřadu uděleného na neurčenou dobu může být osoba odstraněna jen z vážných důvodů a při zachování právem stanoveného postupu.

§ 2. Totéž platí pro případ, kdy je osoba odstraňována z úřadu uděleného na určenou dobu před uplynutím této doby, čímž se nemění kán. 624 § 3.

§ 3. Z úřadu, který se podle právních předpisů uděluje osobě na základě moudrého uvážení příslušného představeného, může tato být odstraněna ze spravedlivého důvodu podle uvážení téhož představeného.

§ 4. Aby rozhodnutí o odstranění bylo účinné, musí být sděleno písemně.

Kán. 194

§ 1. Samým právem je z církevního úřadu odstraněn:

1. kdo pozbyl klerický stav;

2. kdo veřejně odpadl od katolické víry nebo od společenství církve;

3. klerik, který uzavřel neplatné manželství, i když pouze civilní.

§ 2. Odstranění podle odst. 2 a 3 může být vynuceno pouze tehdy, jestliže je zřejmé z prohlášení příslušného představeného.

Kán. 195

Jestliže někdo ne samým právem, ale rozhodnutím příslušného představeného byl odstraněn z úřadu, z něhož měl zajištěno živobytí, postará se týž představený, aby bylo jeho živobytí zajištěno po vhodnou dobu, pokud se tak nestalo jiným způsobem.

Článek 4
Zbavení úřadu

Kán. 196

§ 1. Zbavení úřadu, jako trest za zločin, se může provést pouze podle ustanovení práva.

§ 2. Zbavení nabývá účinků podle ustanovení kánonů trestního práva.

Stať X
Vydržení a promlčení

Kán. 197

Vydržení a promlčení, jako způsob nabytí nebo pozbytí oprávnění, anebo zbavení se závazků, přejímá církev tak, jak je upraveno ve světském zákonodárství té které země, kromě výjimek, stanovených v kánonech tohoto kodexu.

Kán. 198

K platnosti vydržení se vyžaduje, aby vzniklo bez zlého úmyslu nejen na začátku ale po celou dobu požadovanou pro vydržení, čímž se nemění ustanovení kán. 1362.

Kán. 199

Vydržení ani promlčení nepodléhají:

1. práva a povinnosti vyplývající z božského práva přirozeného nebo pozitivního;

2. práva, kterých lze dosáhnout pouze privilegiem od Apoštolského stolce;

3. práva a povinnosti, které se přímo vztahují k duchovnímu životu věřících;

4. přesně stanovené a nepochybné hranice církevních území;

5. mešní stipendia a mešní závazky;

6. obsazování církevního úřadu, který podle norem práva vyžaduje výkon svátosti svěcení;

7. právo vizitovat a povinnost poslušnosti v tom smyslu, že by věřící nemohli být vizitováni žádným církevním představeným a již nepodléhali žádnému představenému.

Stať XI
Počítání času

Kán. 200

Čas se počítá podle následujících kánonů, pokud není v právu výslovně stanoveno jinak.

Kán. 201

§ 1. Souvislým časem se rozumí čas, který nesmí být přerušen.

§ 2. Užitečným časem se rozumí čas, který osobě, která své právo vykonává nebo se ho domáhá, přísluší tak, že tento čas neběží, pokud o něm neví nebo pokud nemůže jednat.

Kán. 202

§ 1. V právu se dnem rozumí doba 24 hodin bez přerušení za sebou jdoucích, počínající půlnocí, pokud není stanoveno jinak; týdnem doba 7 dnů; měsícem doba 30 dní a rokem doba 365 dní, pokud se nestanoví, že se měsíc a rok počítají podle kalendáře.

§ 2. Jedná-li se o čas souvislý, vždy se měsíc a rok počítá podle kalendáře.

Kán. 203

§ 1. První den se do lhůty nezapočítává, pokud se přesně neshoduje se začátkem dne nebo pokud není v právu stanoveno jinak.

§ 2. Není-li stanoveno jinak, započítává se do lhůty poslední den; lhůta, která sestává z jednoho nebo více měsíců nebo roků, z jednoho nebo více týdnů končí uplynutím posledního dne téhož číselného označení nebo, jestliže měsíc nemá den téhož číselného označení, končí posledním dnem měsíce.

Kniha II
Boží lid

Část 1
Věřící

Kán. 204

§ 1. Věřící jsou lidé, kteří byli křtem vtěleni do Krista, stali se Božím lidem, a z toho důvodu jsou účastni, každý svým způsobem, Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského; podle svého vlastního postavení jsou povoláni k poslání, které svěřil Bůh církvi, aby je plnila ve světě.

§ 2. Tato církev, v tomto světě ustavená a uspořádaná jako společnost, je uskutečněna katolickou církví, řízenou nástupcem Petrovým a biskupy ve společenství s ním.

Kán. 205

Plně jsou zde na zemi ve společenství katolické církve ti pokřtění, kteří jsou ve svém viditelném společenství s Kristem spojeni poutem vyznání víry, svátostí a církevního řízení.

Kán. 206

§ 1. Zvláštním způsobem jsou s církví spojeni katechumeni, kteří totiž vedeni Duchem svatým výslovně žádají o včlenění do ní, a proto tímto přáním a také životem víry, naděje a lásky se spojují s církví, která se již o ně stará jako o své.

§ 2. Církev věnuje katechumenům zvláštní péči tím, že je zve k životu podle evangelia, uvádí do posvátných obřadů a předem jim přiznává různá práva, patřící věřícím.

Kán. 207

§ 1. Z Božího ustanovení jsou někteří z věřících posvátnými služebníky, které právo nazývá kleriky; ostatní se nazývají laikové čili věřící, kteří nepřijali svátost svěcení.

§ 2. Z obou skupin věřících pocházejí věřící, kteří uskutečňováním evangelijních rad prostřednictvím slibů nebo jiných posvátných závazků, církví uznaných a potvrzených, se svým zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají církvi v jejím spásonosném poslání; i když jejich stav nepatří do hierarchické skladby církve, přece přísluší k životu a svatosti církve.

Stať I
Povinnosti a práva všech věřících

Kán. 208

Na základě znovuzrození v Kristu jsou si všichni věřící skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti. Na základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Těla Kristova, každý podle svého postavení a úkolů.

Kán. 209

§ 1. Věřící jsou povinni i ve svém vnějším jednání vždy zachovávat společenství s církví.

§ 2. S velkou pečlivostí plní povinnosti, které mají podle ustanovení práva jak vůči celé církvi, tak vůči místní církvi.

Kán. 210

Všichni věřící, každý podle svého postavení, jsou povinni vést svatý život a tak přispívat k růstu církve a jejímu neustálému posvěcování.

Kán. 211

Všichni věřící mají povinnost a právo spolupracovat na tom, aby se božské poselství spásy stále více dostávalo ke všem lidem všech dob na celém světě.

Kán. 212

§ 1. Věřící, vědomi si vlastní odpovědnosti, jsou povinni přijmout křesťanskou poslušností, co pastýři, zastupující Krista, prohlásí jako učitelé víry nebo ustanoví jako představení církve.

§ 2. Věřící mají právo sdělovat pastýřům církve své potřeby, hlavně duchovní, i svá přání.

§ 3. Věřící mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve, a při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící.

Kán. 213

Věřící mají právo obdržet od pastýřů církve pomoc z duchovních hodnot církve, hlavně z Božího slova a svátostí.

Kán. 214

Věřící mají právo na bohoslužby podle předpisů vlastního obřadu, schváleného zákonnými pastýři církve, a na vlastní způsob duchovního života, pokud je v souladu s učením církve.

Kán. 215

Věřící jsou oprávněni svobodně zakládat a řídit spolky k účelům charitativním nebo k pěstování zbožnosti nebo k podpoře křesťanského povolání ve světě a shromažďovat se ke společnému dosahování uvedených cílů.

Kán. 216

Všichni věřící se podílejí na poslání církve, a proto jsou oprávněni i svou vlastní činností, každý podle svého stavu a postavení, konat nebo podporovat apoštolát; žádná činnost se nemůže nazývat katolická bez souhlasu příslušného církevního představeného.

Kán. 217

Protože jsou věřící křtem povoláni k životu podle evangelia, mají právo na křesťanskou výchovu, která je směřuje k dosažení vyzrálé lidské osobnosti a zároveň vede k poznání a správnému prožívání tajemství spásy.

Kán. 218

Kdo se věnují posvátným vědám, mají náležitou svobodu k bádání a k rozumnému vyjádření svého mínění v oblastech, v nichž jsou odborníky, při zachování náležité poslušnosti vůči učitelskému úřadu církve.

Kán. 219

Všichni věřící mají právo zvolit si bez jakéhokoliv donucení životní stav.

Kán. 220

Nikomu není dovoleno nezákonně poškodit dobrou pověst, kterou někdo má, ani porušit právo kteréhokoliv člověka na ochranu jeho soukromí.

Kán. 221

§ 1. Věřící jsou oprávněni domáhat se práv, která mají v církvi, a podle práva je hájit u příslušného církevního soudu.

§ 2. Věřící mají také právo, jsou-li voláni k soudu, aby byli souzeni podle práva použitého s umírněností.

§ 3. Věřící jsou oprávněni, aby byli stíháni pouze tresty kanonickými a jen podle zákona.

Kán. 222

§ 1. Věřící jsou povinni přispívat na potřeby církve, aby měla prostředky, nutné pro bohoslužby, pro apoštolát a charitativní činnost a také pro přiměřené vydržování těch, kdo jí slouží.

§ 2. Věřící jsou také povinni usilovat o sociální spravedlnost a ze svých příjmů podporovat chudé, pamětliví příkazu Páně.

Kán. 223

§ 1. Věřící, jak jednotlivě, tak sdruženi ve spolcích, jsou povinni brát při výkonu svých práv ohled na obecný prospěch církve, na práva jiných a na své povinnosti vůči jiným.

§ 2. Církevním představeným přísluší upravit z důvodu obecného prospěchu výkon práv, patřících věřícím.

Stať II
Povinnosti a práva laiků

Kán. 224

Věřící-laici mají kromě povinností a práv, jež podle kánonů přísluší všem věřícím, ještě další povinnosti a práva, uvedená v kánonech této stati.

Kán. 225

§ 1. Laici jsou stejně jako všichni věřící Bohem povoláni skrze křest a biřmování k apoštolátu a jako takoví mají obecnou povinnost a právo, ať jako jednotlivci nebo ve sdruženích, spolupracovat, aby všichni lidé všude ve světě poznali a přijali Boží poselství spásy; tato povinnost je tím naléhavější v podmínkách, kdy lidé pouze od nich mohou slyšet evangelium a poznat Krista.

§ 2. Mají ještě zvláštní povinnost, aby každý podle svého postavení ovlivňoval a zdokonaloval pozemský řád duchem evangelia a tím zvláště v péči o tyto věci a v plnění svých úkolů ve světě vydávali svědectví Kristu.

Kán. 226

§ 1. Kdo žijí v manželství, mají podle svého vlastního povolání zvláštní povinnost spolupracovat manželstvím a rodinou na utváření Božího lidu.

§ 2. Rodiče, protože dali život dětem, mají velmi závažnou povinnost i právo je vychovat; proto křesťanští rodiče jsou především povinni pečovat o křesťanskou výchovu svých dětí podle učení církve.

Kán. 227

Věřící-laici mají stejné právo na svobodu v oblasti světských záležitostí jako ostatní občané; při využívání této svobody dbají, aby jejich činnost byla prodchnuta duchem evangelia a aby se řídili naukou učitelského úřadu církve a varovali se toho, aby v otázkách, připouštějících různé názory nevydávali svoje mínění za nauku církve.

Kán. 228

§ 1. Jestliže jsou laici uznáni za vhodné, mohou od duchovních pastýřů být pověřováni těmi církevními úřady a úkoly, které podle právních ustanovení mohou zastávat.

§ 2. Jestliže laici vynikají náležitými vědomostmi, moudrostí a počestností, jsou způsobilí pomáhat duchovním pastýřům jako znalci nebo poradci i také v poradních grémiích podle ustanovení práva.

Kán. 229

§ 1. Aby laici mohli podle křesťanské nauky žít a ji hlásat a, je-li třeba, i hájit a také se účastnit apoštolátu, mají povinnost a právo získat znalost této nauky, podle jejich vlastních schopností a postavení.

§ 2. Jsou také oprávněni získat širší znalosti v posvátných vědách, které se vyučují na církevních univerzitách a fakultách nebo na institutech pro náboženské vědy, a to návštěvou přednášek a získáním akademických hodností.

§ 3. Rovněž při zachování předpisů stanov o požadované způsobilosti mohou od zákonného církevního představeného obdržet pověření k vyučování posvátným vědám.

Kán. 230

§ 1. Laici, kteří mají vlohy požadované podle rozhodnutí biskupské konference, mohou být předepsaným liturgickým obřadem natrvalo pověřeni službou lektora a akolyty; toto udělení služeb jim však nedává právo na vydržování nebo odměnu od církve.

§ 2. Laici mohou na základě dočasného pověření zastávat při liturgických úkonech službu lektora; stejně tak může každý laik plnit úkol komentátora, kantora a podle ustanovení práva i jiný úkol.

§ 3. Jestliže to vyžaduje potřeba církve v případě nedostatku služebníků, mohou i laici, ačkoliv nejsou lektory nebo akolyty, nahrazovat podle předpisů práva některé jejich úkoly, totiž zastávat službu slovu, řídit liturgické modlitby, udílet křest a rozdávat svaté přijímání.

Kán. 231

§ 1. Laici, kteří jsou trvale nebo dočasně pověřeni zvláštní službou v církvi, jsou povinni získat patřičnou formaci, požadovanou pro řádný výkon jejich služby, a své úkoly plnit svědomitě, se zájmem a pečlivě.

§ 2. Aniž se mění kán. 230 § 1, mají právo na přiměřenou odměnu podle jejich postavení, z níž mohou, i při dodržení předpisů světského práva, slušně uspokojit potřeby vlastní i rodiny; mají také právo na sociální, zdravotní a důchodové pojištění.

Stať III
Posvátní služebníci čili klerici

Hlava 1
Vzdělání kleriků

Kán. 232

Církev má povinnost a také vlastní a výlučné právo vzdělávat osoby určené k posvátné službě.

Kán. 233

§ 1. Celé křesťanské společenství je povinné podporovat povolání, aby bylo dostatečně postaráno o potřeby služby v celé církvi; zvláště jsou tou povinností vázány křesťanské rodiny, vychovatelé a zcela zvláště kněží, především faráři. Diecézní biskupové, kterým nejvíce přísluší péče o růst povolání, poučují sobě svěřený lid o důležitosti posvátné služby a potřebnosti služebníků církve a nadto podněcují a podporují již existující činnost a díla k podpoře povolání.

§ 2. Kněží a hlavně diecézní biskupové dbají, aby mužům zralejšího věku, které považují za povolané k posvátné službě, byla moudře poskytnuta pomoc slovem i skutkem a také náležitá příprava.

Kán. 234

§ 1. Zachovají se a podporují se již existující malé semináře a jiná zařízení tohoto druhu, v nichž za účelem podpory povolání je postaráno o specifickou náboženskou formaci zároveň s humanitním a přírodovědným vzděláním; kde to uznal diecézní biskup za vhodné, zřídí se malý seminář nebo podobné zařízení.

§ 2. Jestliže v určitých případech okolnosti nevyžadují něco jiného, mají být mladí lidé, kteří se chtějí stát kněžími, stejně humanitně a přírodovědně vzděláni jako jsou vzděláni v jejich zemi mladí lidé, kteří jsou připraveni ke studiu na vysoké škole.

Kán. 235

§ 1. Mladí lidé, kteří se chtějí stát kněžími, získávají náležitou duchovní formaci a připravují se na své vlastní úkoly po celou dobu formace ve velkém semináři nebo, jestliže to podle uvážení diecézního biskupa vyžadují okolnosti, alespoň po dobu čtyř let.

§ 2. Diecézní biskup svěří ty, kdo zákonně pobývají mimo seminář, zbožnému a vhodnému knězi, který dbá, aby se jim dostalo důkladné formace v duchovním životě a kázni.

Kán. 236

Uchazeči o trvalé jáhenství jsou formováni podle předpisů biskupské konference, aby mohli rozvíjet svůj duchovní život a aby mohli řádně plnit povinnosti, které vyplývají z jáhenství:

1. mladí lidé pobývají alespoň tři roky v některém zvláštním domě, pokud diecézní biskup ze závažných důvodů nestanovil jinak;

2. muži věkem vyzrálejší, ať ženatí nebo neženatí, mají formaci po dobu tří let způsobem stanoveným biskupskou konferencí.

Kán. 237

§ 1. V každé diecézi, pokud je to možné a účelné, se zřizuje velký seminář; jinak se studenti, kteří se připravují na posvátnou službu, pošlou do jiného semináře nebo se zřídí mezidiecézní seminář.

§ 2. Interdiecézní seminář se zřídí teprve poté, kdy Apoštolský stolec potvrdí jeho zřízení i stanovy; zřídí jej buď biskupská konference, jde-li o seminář pro celé její území, nebo biskupové, kterých se to týká.

Kán. 238

§ 1. Zákonně zřízený seminář je ze samého práva právnickou osobou v církvi.

§ 2. Při projednávání všech záležitostí jedná jménem semináře jeho rektor, pokud pro určité záležitosti nestanovil příslušný představený jinak.

Kán. 239

§ 1. V každém semináři se ustanoví rektor, který je v čele, podle potřeby i vicerektor, ekonom, a jestliže seminaristé v semináři také studují, ustanoví se i učitelé pro různé obory vhodně uspořádané.

§ 2. V každém semináři je alespoň jeden spirituál, při čemž je studentům dána svoboda obrátit se i na jiné kněze, které biskup pověřil tímto úkolem.

§ 3. Ve stanovách semináře se určí, jakým způsobem se na rektorově péči, především o zachování kázně, podílejí ostatní představení, učitelé a také studenti.

Kán. 240

§ 1. Kromě řádných zpovědníků docházejí pravidelně do semináře další zpovědníci; při zachování seminární kázně se studenti smějí obrátit na kteréhokoliv zpovědníka v semináři nebo mimo něj.

§ 2. Při rozhodování o připuštění studentů k přijetí svátosti svěcení nebo o propuštění ze semináře se nikdy nesmí vyžadovat názor spirituála ani zpovědníků.

Kán. 241

§ 1. Do velkého semináře přijme diecézní biskup pouze ty, které vzhledem k jejich lidským i mravním, duchovním i rozumovým vlohám, jejich tělesnému i duševnímu zdraví a opravdovému úmyslu považuje za způsobilé pro trvalou posvátnou službu.

§ 2. Před přijetím jsou povinni předložit doklady o přijetí křtu a biřmování a další, které požadují předpisy řádu kněžské formace.

§ 3. Jestliže se jedná o přijetí těch, kteří byli z jiného semináře propuštěni nebo z něj odešli, vyžaduje se ještě svědectví příslušného představeného hlavně o důvodu jejich propuštění nebo odchodu.

Kán. 242

§ 1. V každé zemí musí biskupská konference vydat podle norem Apoštolského stolce rámcový program kněžské formace, který vyžaduje potvrzení od Apoštolského stolce; tento rámcový program se upravuje podle nově vzniklých okolností rovněž s potvrzením od Apoštolského stolce; v tomto rámcovém programu se stanoví hlavní zásady a obecné normy formace v semináři, přizpůsobené pastoračním potřebám oblasti nebo provincie.

§ 2. Normy řádu, uvedené v § 1, se dodržují ve všech diecézních i mezidiecézních seminářích.

Kán. 243

Mimo to má každý seminář svůj vlastní seminární řád, schválený diecézním biskupem nebo, jedná-li se o mezidiecézní seminář, biskupy, jichž se týká, a v něm se přizpůsobí normy řádu kněžské formace zvláštním podmínkám a podrobněji se stanoví především kázeňské normy pro každodenní život studentů a pořádek celého semináře.

Kán. 244

Duchovní formace a vědní vzdělávání v semináři se harmonicky sladí a uspořádá tak, aby studenti, každý podle svých vloh, spolu s náležitou lidskou vyzrálostí získali také ducha evangelia a těsné spojení s Kristem.

Kán. 245

§ 1. Duchovní formací se studenti stanou schopnými k užitkuplnému výkonu pastorační služby a získají misijního ducha; učí se, že služba pokaždé vykonávaná v živé víře a lásce přispívá k vlastnímu sebeposvěcování; stejně tak se učí rozvíjet ty ctnosti, které se vysoce cení v lidském společenství, tak, aby dospěli k vhodnému souladu mezi hodnotami lidskými a nadpřirozenými.

§ 2. Studenti jsou formováni tak, aby prodchnuti láskou ke Kristově církvi, byli v opravdové a synovské lásce oddáni papeži, Petrovu nástupci, a přilnuli k vlastnímu biskupovi jako jeho věrní spolupracovníci a sloužili ve společenství s bratřími; společným životem v semináři, přátelskými vztahy a spojením s jinými se připravují na bratrskou jednotu s diecézním klérem, na jehož službě v církvi budou mít podíl.

Kán. 246

§ 1. Slavení mše svaté je středem veškerého života semináře, takže studenti denní účastí na Kristově lásce čerpají především z tohoto velmi bohatého pramene duševní sílu pro apoštolát a pro svůj duchovní život.

§ 2. Studenti jsou vychováváni ke slavení Denní modlitby církve, kterou se Boží služebníci modlí k Bohu jménem církve za všechny sobě svěřené lidi i za celý svět.

§ 3. Studenti pěstují úctu k Panně Marii, i růžencem, vnitřní modlitbu a jiné úkony zbožnosti, jimiž získají ducha modlitby a posilu pro své povolání.

§ 4. Studenti si navykají často přijímat svátost pokání a doporučuje se, aby každý měl svého duchovního vůdce, kterého si svobodně zvolil a kterému může s důvěrou otevřít své nitro.

§ 5. Každoročně konají studenti duchovní cvičení.

Kán. 247

§ 1. Vhodnou výchovou se studenti připraví na život v celibátu, a naučí se jej mít v úctě jako zvláštní Boží dar.

§ 2. Studenti se náležitě seznámí s povinnostmi a obtížemi posvátných služebníků církve, přičemž se jim nezamlčí žádná obtíž kněžského života.

Kán. 248

Vědní vzdělávání směřuje k tomu, aby studenti získali spolu s obecnou kulturou, která odpovídá požadavkům místa a doby, i úplný a pevný základ znalostí v posvátných vědách tak, aby byli schopni svou vírou, na nich založenou a z nich živenou, hlásat učení evangelia lidem své doby vhodně a přiměřeně jejich chápání.

Kán. 249

V řádu kněžské formace se stanoví, že studenti si řádně osvojí nejen mateřský jazyk, ale dobře i latinský jazyk a přiměřeně i jiné cizí jazyky, jejichž znalost se jeví nutnou nebo užitečnou pro jejich formaci nebo pastorační službu.

Kán. 250

Jestliže se v semináři studuje filosofie i teologie, může se studovat postupně nebo souběžně podle řádu kněžské formace; toto oboje studium trvá alespoň šest roků, takže se filosofickým oborům věnují celé dva roky a teologickým celé čtyři roky.

Kán. 251

Filozofické vzdělávání je založeno na trvale platném filozofickém dědictví, s přihlédnutím k pokroku ve filozofickém bádání, a podáváno tak, aby studenti zdokonalili své lidské stránky, zbystřili rozum a byli schopni studovat teologii.

Kán. 252

§ 1. Teologické vzdělávání se poskytuje ve světle víry a pod vedením učitelského úřadu tak, aby studenti poznali celou katolickou nauku, založenou na zjevení, získali potravu pro svůj duchovní život a tuto nauku dovedli při své službě řádně hlásat a hájit.

§ 2. Se zvláštní péčí jsou studenti vzděláváni v Písmu svatém tak, aby získali přehled o celém Písmu svatém.

§ 3. Konají se přednášky z dogmatické teologie, vždy založené na Písmu svatém a ústním podání, kde se studenti učí hlouběji pronikat do tajemství spásy, pod vedením hlavně sv. Tomáše jako učitele, dále přednášky z morální a pastorální teologie, kanonického práva, liturgiky, dějin církve a z jiných předmětů, pomocných i specializaních, podle ustanovení řádu kněžské formace.

Kán. 253

§ 1. Za vyučující filozofických, teologických a právních předmětů jmenuje biskup, případně biskupové, kterých se to týká, osoby vynikající ctnostmi, s hodností doktora nebo licenciáta, získanou na univerzitě nebo fakultě uznané Apoštolským stolcem.

§ 2. Je nutno dbát, aby bylo jmenováno tolik různých vyučujícících, kolik se učí disciplín: Písmo svaté, dogmatická teologie, morální teologie, liturgika, filozofie, kanonické právo, dějiny církve a jiné, které se vyučují vlastní metodou.

§ 3. Vyučující, který závažným způsobem porušil své povinnosti, odstraní z úřadu představený uvedený v § 1.

Kán. 254

§ 1. Vyučující při výuce předmětů stále usilují o vnitřní jednotu a soulad veškerého učení víry, aby studenti poznali, že si osvojují jednu vědu; aby se tohoto lépe dosáhlo, je v semináři osoba, která celkově řídí studium.

§ 2. Studenti se naučí, aby byli i sami schopni vlastním bádáním zkoumat otázky vědeckou metodou; konají se proto cvičení, v nichž se studenti pod vedením vyučujících učí zpracovávat některé otázky vlastní prací.

Kán. 255

Ačkoliv veškerá formace studentů v semináři sleduje pastorační cíl, uspořádá se v něm pastorační formace v užším slova smyslu, kde se studenti naučí zásadám a způsobům jednání, které vzhledem k potřebám místa a doby jsou potřebné ke službě Božímu lidu učením, posvěcováním a řízením.

Kán. 256

§ 1. Seminaristé se důkladně vzdělají v disciplínách, které mají zvláštní vztah k posvátné službě, hlavně v praktické katechetice a homiletice, v liturgice, především v udílení svátostí, naučí se jednat s lidmi, i nekatolíky nebo nevěřícími, poučí se o správě farnosti a plnění ostatních úkolů.

§ 2. Studenti se poučí o potřebách celé církve, aby pečovali o podporu povolání, o misijní záležitosti, o ekumenické a jiné naléhavé otázky, včetně sociálních.

Kán. 257

§ 1. Při formaci studentů se dbá o to, aby se nestarali jen o místní církev, do jejíž služby budou inkardinováni, ale o celou církev, a byli ochotni věnovat se službě místním církvím, které jsou ve velké tísni.

§ 2. Diecézní biskup dbá, aby klerici, kteří chtějí přesídlit z vlastní místní církve do místní církve jiné země, byli k tomu vhodně připraveni na posvátnou službu, totiž aby se naučili i jazyku, získali znalost jejích institucí, sociálních podmínek, zvyků a obyčejů.

Kán. 258

Aby se také naučili umění apoštolátu v samotné praxi, jsou studenti během studia, hlavně o prázdninách, uváděni do pastorační praxe vždy pod vedením zkušeného kněze, a to cvičeními, stanovenými podle uvážení ordináře a přizpůsobenými věku studentů a místním podmínkám.

Kán. 259

§ 1. Diecéznímu biskupovi nebo zainteresovaným biskupům, jde-li o mezidiecézní seminář, přísluší rozhodovat ve věcech vyššího řízení a správy semináře.

§ 2. Diecézní biskup nebo zainteresovaní biskupové, jedná-li se o mezidiecézní seminář, často navštěvují seminář, dozírají na formaci svých studentů a na filozofickou a teologickou výuku, která se v něm provádí, získávají si poznatky o jejich povolání, povaze, zbožnosti a pokroku, především pro účely udělení svátosti svěcení.

Kán. 260

Všichni jsou povinni při plnění svých vlastních úkolů poslouchat rektora, jemuž přísluší běžné řízení semináře podle ustanovení řádu kněžské formace a seminárního řádu.

Kán. 261

§ 1. Rektor semináře a pod jeho vedením i představení a vyučující, každý svým dílem, dbají, aby studenti řádně zachovávali normy řádu kněžské formace a seminárního řádu.

§ 2. Rektor semináře a osoba řídící studium důsledně dbají, aby vyučující řádně plnili své povinnosti podle předpisů řádu kněžské formace a seminárního řádu.

Kán. 262

Seminář je vyňat z farní správy: pro všechny, kteří jsou v semináři, zastává úřad faráře, s výjimkou záležitostí manželských a bez změny ustanovení kán. 985, rektor nebo jím pověřená osoba.

Kán. 263

Diecézní biskup nebo, jde-li o mezidiecézní seminář, zainteresovaní biskupové, jsou povinni podle podílu, který určili společným rozhodnutím, postarat se o zřízení a udržování semináře, vydržování studentů a také o odměny vyučujících a jiné potřeby semináře.

Kán. 264

§ 1. K uspokojení potřeb semináře může biskup kromě sbírky uvedené v kán. 1266 uložit v diecézi i daň.

§ 2. Dani ve prospěch semináře podléhají všechny právnické osoby církevní i soukromé, které mají sídlo v diecézi, s výjimkou těch, které jsou vydržovány pouze z dobrovolných darů – almužen –, nebo těch, v nichž je právě umístěno společenství těch, kdo se učí nebo kdo je vyučují ve prospěch obecného zájmu církve; tato daň musí být obecná, úměrná příjmům poplatníků a přiměřená potřebám semináře.

Hlava 2
Včlenění kleriků čili inkardinace

Kán. 265

Každý klerik musí být inkardinován buď do některé místní církve nebo osobní prelatury, anebo do některého institutu zasvěceného života nebo společnosti (apoštolského života), která má pověření k inkardinaci, nebo do veřejné klerické asociace, která dostala od Apoštolského stolce takové pověření, takže klerici bez inkardinace vůbec nesmějí existovat.

Kán. 266

§ 1. Přijetím jáhenství se osoba stává klerikem a inkardinuje se do místní církve nebo osobní prelatury, pro jejíž službu přijala svátost svěcení.

§ 2. Člen řeholního institutu, který složil trvalé sliby, nebo člen společnosti apoštolského života, který byl natrvalo přičleněn, se jáhenstvím inkardinuje jako klerik do téhož řeholního institutu nebo téže společnosti apoštolského života, pokud stanovy společnosti neurčují něco jiného.

§ 3. Člen sekulárního institutu je přijetím jáhenství inkardinován do místní církve, pro jejíž službu přijal svátost svěcení, pokud na základě povolení od Apoštolského stolce nebyl inkardinován do téhož institutu.

Kán. 267

§ 1. Aby již inkardinovaný klerik mohl být platně inkardinován do jiné místní církve, musí obdržet listinu o exkardinaci podepsanou svým diecézním biskupem; a stejně tak musí obdržet listinu o inkardinaci podepsanou od diecézního biskupa místní církve, do níž chce být inkardinován.

§ 2. Takto provedená exkardinace nabývá účinků teprve inkardinací do jiné místní církve.

Kán. 268

§ 1. Klerik, který ze své místní církve zákonně přesídlil do jiné, je po uplynutí pěti let včleněn do této místní církve, jestliže tuto vůli písemně sdělil jak diecéznímu biskupovi místní církve, do níž přesídlil, tak vlastnímu diecéznímu biskupovi, a jestliže žádný z nich mu ve lhůtě čtyř měsíců od obdržení sdělení nevyjádřil nesouhlas.

§ 2. Trvalým nebo konečným přijetím do institutu zasvěceného života nebo do společnosti apoštolského života je klerik, který je podle ustanovení kán. 266 § 2 inkardinován do téhož institutu nebo společnosti, exkardinován ze své místní církve.

Kán. 269

Inkardinaci klerika provede diecézní biskup pouze jestliže:

1. inkardinaci vyžaduje potřeba nebo užitek jeho místní církve a jsou zachována ustanovení práva o náležitém vydržování kleriků;

2. ze zákonné listiny zjistil povolení exkardinace a kromě toho si opatřil, bylo-li třeba pod závazkem tajemství, vhodná osvědčení o životě, chování a studiích klerika;

3. klerik písemně prohlásil témuž diecéznímu biskupovi, že chce sloužit v nové místní církvi podle ustanovení práva.

Kán. 270

Exkardinace může být dovoleně provedena pouze ze spravedlivého důvodu, jako je potřeba církve nebo prospěch klerika; zamítnuta může být ze závažných důvodů; klerikovi, který se cítí být poškozen a nalezl biskupa, který ho hodlá přijmout, je proti zamítnutí dovoleno správní odvolání.

Kán. 271

§ 1. Kromě případu naléhavé potřebnosti vlastní místní církve nezamítne diecézní biskup dovolení k přesídlení klerikům, o kterých ví, že jsou ochotni a schopni přesídlit do zemí, kde je veliký nedostatek kleriků, aby tam konali posvátnou službu; postará se, aby písemnou dohodou s diecézním biskupem místa, kam hodlají přesídlit, byla zajištěna práva a povinnosti těchto kleriků.

§ 2. Diecézní biskup může svým klerikům udělit dovolení přesídlit do jiné místní církve na předem stanovenou dobu, která může být vícekrát prodloužena, a to tak, že klerici zůstanou inkardinováni do své místní církve a po svém návratu budou mít všechna práva, která by měli, kdyby zůstali v ní ve službě.

§ 3. Klerika, který zákonně přesídlil do jiné místní církve a přitom zůstal inkardinován ve své vlastní místní církvi, může jeho vlastní biskup ze spravedlivého důvodu odvolat, pokud dodrží dohody uzavřené s druhým biskupem a přirozenou umírněnost; stejně tak při zachování týchž podmínek může diecézní biskup té jiné místní církve odepřít ze spravedlivého důvodu klerikovi dovolení pro další pobyt na svém území.

Kán. 272

Administrátor diecéze může provést exkardinaci nebo inkardinaci nebo udělit dovolení k přesídlení do jiné místní církve až po roce od uvolnění úřadu diecézního biskupa a ještě k tomu potřebuje souhlas kolegia konzultorů.

Hlava 3
Povinnosti a práva kleriků

Kán. 273

Klerici mají zvláštní povinnost úcty a poslušnosti vůči papeži a svému ordináři.

Kán. 274

§ 1. Pouze klerici mohou dosáhnout úřadů, k jejichž výkonu se vyžaduje moc ze svěcení nebo církevní moc řízení.

§ 2. Pokud kleriky neomlouvá zákonná překážka, jsou povinni přijmout a věrně plnit úkol, který jim uložil jejich ordinář.

Kán. 275

§ 1. Protože všichni klerici spolupracují na jednom díle, budování Kristova těla, jsou navzájem spojeni poutem bratrství a modlitby, a usilují o vzájemnou spolupráci podle ustanovení partikulárního práva.

§ 2. Klerici uznávají a podporují poslání, které laici podle míry své účasti vykonávají v církvi i ve světě.

Kán. 276

§ 1. Klerici jsou ze zvláštního důvodu povinni usilovat o svatost života, protože přijetí svátosti svěcení je novým důvodem zasvěcení, protože se stali rozdělovateli tajemných Božích darů určených ke službě Božímu lidu.

§ 2. Aby mohli usilovat o tuto dokonalost:

1. především věrně a neúnavně plní povinnosti pastýřské služby;

2. živí svůj duchovní život ze dvojího stolu: Písma svatého a eucharistie; kněží jsou proto naléhavě zváni, aby denně slavili oběť mše svaté, jáhni, aby se jí denně účastnili;

3. kněží a jáhni usilující o kněžství jsou povinni každý den konat Denní modlitbu církve z vlastních a schválených liturgických knih; trvalí jáhnové konají část z ní, stanovenou biskupskou konferencí;

4. rovněž jsou povinni zúčastnit se duchovních cvičení, podle předpisů partikulárního práva;

5. vybízejí se, aby se pravidelně věnovali vnitřní modlitbě, aby často přijímali svátost smíření, aby měli zvláštní úctu k panenské Bohorodičce a užívali ostatních obecných i zvláštních prostředků k sebeposvěcování.

Kán. 277

§ 1. Klerici jsou povinni zachovávat dokonalou a trvalou zdrženlivost pro Boží království, a proto jsou vázáni celibátem, který je zvláštním Božím darem, jímž se mohou klerici snáze a s nerozděleným srdcem svobodněji oddat Kristu a službě Bohu i lidem.

§ 2. S náležitou moudrostí se klerici chovají k osobám, jejichž častá společnost by mohla ohrozit závazek kleriků ke zdrženlivosti nebo vzbudit pohoršení u věřících.

§ 3. Diecéznímu biskupovi přísluší vydat o této věci normy, které stanoví podrobnosti, a posuzovat zachovávání této povinnosti v jednotlivých případech.

Kán. 278

§ 1. Světští klerici mají právo sdružovat se s jinými k účelům přiměřeným klerickému stavu.

§ 2. Světští klerici si velmi váží především těch sdružení, která na základě stanov schválených příslušným představeným, vhodným a obecně uznaným uspořádáním života a bratrskou pomocí podporují sebeposvěcování při výkonu posvátné služby a napomáhají sjednocení kleriků navzájem i s vlastním biskupem.

§ 3. Klerici nezakládají ani nejsou členy těch sdružení, jejichž cíl nebo činnost je neslučitelná s povinnostmi kleriků nebo může být na překážku pečlivému plnění úkolů, které jim svěřil příslušný církevní představený.

Kán. 279

§ 1. Po přijetí kněžského svěcení pokračují klerici ve studiu posvátných věd a usilují o pevnou nauku, založenou na Písmu svatém, tradici předků a obecně církví přijatou, jak je stanovena v dokumentech koncilů a papežů, a při tom se vyhýbají světským lákavým novinkám a nepravé vědě.

§ 2. Podle ustanovení partikulárního práva navštěvují kněží pastorační přednášky, které musí být pro ně uspořádány po přijetí kněžského svěcení, a také po období stanovená týmž právem se účastní i jiných přednášek, teologických setkání nebo konferencí, jimiž se nabízí příležitost k získání obsáhlejších znalostí posvátných věd a pastoračních metod.

§ 3. Získávají i poznatky z jiných věd, hlavně těch, které jsou spojeny s teologií, pokud tyto zvláště napomáhají výkonu pastorační služby.

Kán. 280

Klerikům se velmi doporučuje některý způsob společného života; pokud tento již existuje, zachová se, pokud je to možné.

Kán. 281

§ 1. Pokud se klerici věnují církevní službě, zasluhují si odměnu, která je přiměřená jejich postavení se zřetelem na povahu úkolů i na okolnosti místa a času, aby z ní mohli uspokojit své životní potřeby i odměnit osoby, jejichž služby potřebují.

§ 2. Rovněž je nutno se postarat o vhodné sociální pojištění pro případ nemoci, invalidity a stáří.

§ 3. Ženatí jáhnové, kteří se zcela věnují církevní službě, zasluhují odměnu, z níž mohou uspokojit potřeby své i své rodiny; ti, kteří pobírají odměnu ze světského zaměstnání, které vykonávají nebo vykonávali, hradí své životní náklady z těchto příjmů.

Kán. 282

§ 1. Klerici vedou prostý život a varují se všeho, co zavání marnivostí.

§ 2. Majetek, který získali výkonem církevních úřadů a který jim zbyl po přiměřené úhradě životních potřeb a výloh spojených s plněním povinností svého stavu, vynaloží ve prospěch církve a charitativní činnosti.

Kán. 283

§ 1. Klerici, i když nezastávají úřad se sídelní povinností, se bez ordinářova dovolení, alespoň předpokládaného, nevzdalují ze své diecéze na značnou dobu, kterou stanovilo partikulární právo.

§ 2. Mají však každý rok právo na náležitou a dostatečnou dobu dovolené, stanovenou obecným nebo partikulárním právem.

Kán. 284

Klerici nosí slušný církevní oděv podle předpisů biskupské konference a zákonných partikulárních zvyklostí.

Kán. 285

§ 1. Klerici se zcela zdržují ode všeho, co se nesrovnává s jejich stavem, podle předpisů partikulárního práva.

§ 2. Vyhýbají se všemu, co je cizí klerickému stavu, i když jde o něco, co je v mezích slušnosti.

§ 3. Klerikům je zakázáno přijmout veřejné úřady, jejichž obsahem je účast na výkonu světské moci.

§ 4. Bez dovolení svého ordináře nepřijímají správu majetku, který nepatří duchovním osobám, ani světské úřady, s nimiž je spojena povinnost vyúčtování; bez projednání s vlastním ordinářem je jim zakázáno ručení, i když se týká jejich vlastního majetku; rovněž nesmějí podpisovat listiny, kterými přijímají závazek k vyplacení peněz bez stanovení důvodu.

Kán. 286

Klerikům je zakázáno provozovat osobně nebo prostřednictvím jiných živnost nebo obchod, ať ve vlastní nebo cizí prospěch, pokud nemají dovolení zákonného církevního představeného.

Kán. 287

§ 1. Klerici co nejvíce podporují zachování míru a svornosti mezi lidmi, založené na spravedlnosti.

§ 2. Aktivně se neúčastní činnosti politických stran a vedení odborových sdružení, pokud to podle rozhodnutí příslušného církevního představeného nevyžaduje ochrana práv církve nebo podpora veřejného prospěchu.

Kán. 288

Trvalí jáhnové nejsou vázáni ustanoveními kánonů 284, 285 § 3 a 4, 286, 287 § 2, pokud partikulární právo nestanoví jinak.

Kán. 289

§ 1. Protože vojenská služba není přiměřená klerickému stavu, nenastupují ji dobrovolně klerici a kandidáti přijetí svátosti svěcení, jestliže neobdrželi dovolení od svého ordináře.

§ 2. Klerici využívají výjimek od výkonu úkolů a veřejných světských úřadů, které v jejich prospěch stanovují zákony, dohody nebo obyčeje, pokud ve zvláštních případech nestanovil vlastní ordinář jinak.

Hlava 4
Pozbytí klerického stavu

Kán. 290

Platné přijetí svátosti svěcení nelze nikdy zneplatnit. Přece však klerik pozbývá klerický stav:

1. rozsudkem soudu nebo správním rozhodnutím, kterým byla prohlášena neplatnost přijetí svátosti svěcení;

2. zákonně použitým trestem propuštění z klerického stavu;

3. reskriptem od Apoštolského stolce; tento reskript však uděluje Apoštolský stolec jáhnům ze závažných důvodů, kněžím z velmi závažných důvodů.

Kán. 291

Kromě případů uvedených v kán. 290 odst. 1 neobsahuje pozbytí klerického stavu dispens od povinnosti celibátu, kterou může udělit pouze papež.

Kán. 292

Klerik, který podle ustanovení práva pozbývá klerický stav, tím samým ztrácí práva vlastní klerickému stavu a není vázán žádnou povinností klerického stavu, čímž se nemění kán. 291; je mu však zakázán výkon moci z přijaté svátosti svěcení, čímž se nemění kán. 976; dále je tím samým zbaven všech úřadů, úkolů a jakéhokoliv pověření mocí.

Kán. 293

Klerik, který pozbyl klerický stav, může být opět přijat mezi kleriky pouze reskriptem Apoštolského stolce.

Stať IV
Osobní prelatury

Kán. 294

Osobní prelatury sestávají z kněží a jáhnů z řad světského kléru a může je zřídit Apoštolský stolec po projednání s biskupskými konferencemi, jichž se věc týká, k podpoře vhodného rozdělení kněží nebo k výkonu zvláštních pastoračních nebo misijních úkolů v různých krajinách nebo v různých sociálních skupinách.

Kán. 295

§ 1. Osobní prelatura, která je připodobněna veřejným klerickým sdružením papežského práva s oprávněním inkardinovat kleriky, se řídí stanovami schválenými nebo vydanými Apoštolským stolcem; v jejím čele je prelát jakožto představený vybavený pravomocemi ordináře, který je oprávněn zřídit národní nebo mezinárodní seminář a také inkardinovat studenty a vést je k přijetí svátosti svěcení z titulu služby v prelatuře.

§ 2. Jako představený vybavený pravomocemi ordináře je prelát povinen postarat se jednak o duchovní formaci těch, kteří z výše uvedeného titulu přijali svátost svěcení, jednak o jejich přiměřené zaopatření.

Kán. 296

Při zachování ustanovení kán. 107 se laici mohou na základě dohod uzavřených s prelaturou věnovat apoštolátu osobní prelatury; ve stanovách se vhodně určí způsob této organické spolupráce a hlavní povinnosti a práva s tím spojená.

Kán. 297

Stanovy rovněž určí vztahy osobní prelatury vůči místním ordinářům, v jejichž místních církvích osobní prelatura vykonává nebo hodlá vykonávat svou pastorační nebo misijní činnost s předchozím souhlasem diecézního biskupa.

Stať V
Sdružení věřících

Hlava 1
Obecné normy

Kán. 298

§ 1. V církvi jsou různá sdružení, odlišná od institutů zasvěceného života a společností apoštolského života, v nichž věřící, buď klerici nebo laici nebo klerici spolu s laiky, se společně snaží o dokonalejší život nebo veřejnou bohoslužbu nebo šíření křesťanské nauky nebo o jinou apoštolátní činnost, jako je evangelizace, snaha o zbožnost, charitativní činnost a oživování světského řádu křesťanským duchem.

§ 2. Věřící vstupují především do sdružení, která jsou buď zřízena nebo uznána nebo doporučena příslušným církevním představeným.

Kán. 299

§ 1. Na základě soukromé dohody jsou věřící oprávněni zakládat sdružení k účelům podle kán. 298 § 1, čímž se nemění ustanovení kán. 301 § 1.

§ 2. Sdružení tohoto druhu se nazývají soukromá sdružení i přes to, že je církevní představený veřejně uznal nebo doporučil.

§ 3. Církev uznává soukromé sdružení věřících jen tehdy, jestliže jeho stanovy přezkoumal příslušný představený.

Kán. 300

Sdružení může používat označení „katolické“ pouze v případě, že k tomu obdrželo souhlas příslušného církevního představeného podle ustanovení kán. 312.

Kán. 301

§ 1. Pouze příslušný církevní představený může zřídit sdružení věřících, které hodlá hlásat křesťanskou nauku jménem církve nebo konat veřejné bohoslužby nebo směřuje k jiným cílům, které jsou svou povahou vyhrazeny témuž církevnímu představenému.

§ 2. Jestliže to příslušný církevní představený uzná za prospěšné, může zřizovat sdružení věřících zaměřená přímo nebo nepřímo k jiným duchovním účelům, když jejich dosažení není dostatečně zajištěno soukromou činností.

§ 3. Sdružení věřících, která zřídil příslušný církevní představený, se nazývají veřejná sdružení.

Kán. 302

Klerická sdružení věřících jsou ta, která řídí klerici a jejichž náplň tvoří výkon moci ze svátosti svěcení a která za taková uznal příslušný představený.

Kán. 303

Názvem „třetí řády“ nebo jiným vhodným pojmenováním se označují sdružení, jejichž členové žijí ve světě apoštolátním životem a usilují o křesťanskou dokonalost podle ducha některého řeholního institutu pod vyšším vedením téhož institutu.

Kán. 304

§ 1. Každé sdružení věřících, ať veřejné nebo soukromé, jakéhokoliv názvu nebo označení, má své stanovy, které určují cíl sdružení nebo sociální náplň, sídlo, řízení a podmínky pro členství v něm, dále stanoví způsoby jednání s přihlédnutím k požadavkům nebo užitečnosti podle místa a doby.

§ 2. Zvolí si název nebo označení, odpovídající zvyklostem doby a místa a hlavně cíli, o nějž usilují.

Kán. 305

§ 1. Každé sdružení věřících podléhá dozoru příslušného církevního představeného, který je povinen dbát o zachovávání neporušenosti víry a mravů, dozírat, aby tam neproniklo porušování církevní kázně; má též povinnost a právo je vizitovat podle ustanovení práva a stanov; podléhá také řízení představeného, kterého určují ustanovení následujících kánonů.

§ 2. Dozoru Apoštolského stolce podléhá sdružení jakéhokoliv druhu; dozoru ordináře místa podléhají sdružení diecézní a ostatní, pokud vykonávají v diecézi činnost.

Kán. 306

K tomu, aby někdo využíval práv nebo privilegií, odpustků, nebo jiných duchovních výhod, udělených sdružení, je nutné a postačí, aby byl podle ustanovení práva a vlastních stanov sdružení do něj platně přijat a nebyl z něj zákonně propuštěn.

Kán. 307

§ 1. Členové se přijímají podle ustanovení práva a stanov každého sdružení.

§ 2. Tatáž osoba může být členem více sdružení.

§ 3. Členové řeholních institutů mohou být členy sdružení podle ustanovení vlastního práva na základě souhlasu svého představeného.

Kán. 308

Zákonně přijatý člen může být ze sdružení vyloučen jen ze spravedlivého důvodu podle ustanovení práva a stanov.

Kán. 309

Zákonně zřízená sdružení mají právo vydat podle ustanovení práva a stanov zvláštní předpisy, týkající se tohoto sdružení v případě konání shromáždění, ustanovování vedoucích, úředníků, pomocníků a správců majetku.

Kán. 310

Soukromé sdružení, které nebylo zřízeno jako právnická osoba, nemůže být jako takové nositelem právních povinností a práv; avšak věřící v něm sdružení mohou společně přijímat závazky a jakožto spoluvlastníci a spoludržitelé mohou získávat a držet práva a majetek; tato práva a závazky mohou vykonávat prostřednictvím zmocněnce nebo právního zástupce.

Kán. 311

Členové institutů zasvěceného života, kteří jsou v čele nebo pomáhají sdružením, která jsou spojena

s jejich společenstvím, dbají, aby sdružení pomáhala diecézní apoštolátní činnosti pod řízením místního ordináře ve spolupráci se sdruženími, která jsou v diecézi určena k apoštolátu.

Hlava 2
Veřejná sdružení věřících

Kán. 312

§ 1. Ke zřízení veřejného sdružení jsou příslušní tito představení:

1. Apoštolský stolec pro celocírkevní nebo mezinárodní sdružení;

2. biskupská konference na svém území pro národní sdružení, která jsou ze svého zřízení určena k činnosti v celém národě;

3. diecézní biskup pro své území, ne však administrátor diecéze, pro diecézní sdružení, s výjimkou těch sdružení, k jejichž zřízení vyhradilo papežské privilegium právo jiným osobám.

§ 2. Písemný souhlas diecézního biskupa se vyžaduje k platnému zřízení sdružení nebo jeho složky v diecézi, a to i když se zřizuje na základě papežského privilegia; souhlas, který udělil diecézní biskup ke zřízení domu řeholního institutu, platí zároveň i pro zřízení sdružení, které patří k tomuto institutu, a to buď v témže domě, nebo při kostele s tímto domem spojeném.

Kán. 313

Veřejné sdružení i konfederace veřejných sdružení se stává právnickou osobou samým rozhodnutím příslušného církevního představeného podle kán. 312, jímž bylo zřízeno, a dostává pověření, pokud se vyžaduje, aby jednalo v mezích cílů, které si stanovilo, aby je uskutečňovalo jménem církve.

Kán. 314

Stanovy každého veřejného sdružení, jejich přepracování nebo změna vyžadují schválení od církevního představeného, jemuž přísluší zřízení sdružení podle kán. 312 § 1.

Kán. 315

Veřejná sdružení mohou ze svého podnětu vykonávat činnost, odpovídající jejich vlastnímu charakteru, při čemž se řídí stanovami a podléhají vyššímu řízení církevním představeným podle kán. 312 § 1.

Kán. 316

§ 1. Do veřejného sdružení nemůže být platně přijata osoba, která veřejně odpadla od katolické víry nebo od církevního společenství anebo byla potrestána exkomunikací, která jí byla přímo uložena, nebo byla úředně prohlášena.

§ 2. Osoby, které se zákonně staly členy a vztahuje se na ně skutkový děj § 1, se po předchozím napomenutí vyloučí ze sdružení podle stanov, při zachování práva na správní odvolání k církevnímu představenému, uvedenému v kán. 312 § 1.

Kán. 317

§ 1. Pokud není ve stanovách uvedeno jinak, přísluší církevnímu představenému podle kán. 312 § 1, aby potvrdil představitele veřejného sdružení, který byl sdružením zvolen, nebo ustanovil navrženého nebo na základě vlastního práva ho jmenoval; kaplana nebo duchovního rádce jmenuje týž církevní představený po projednání s představenstvem sdružení, pokud je to vhodné.

§ 2. Ustanovení § 1 platí i pro sdružení zřízená členy řeholních institutů na základě papežského privilegia jinde než při vlastních kostelích nebo domech; ve sdruženích zřízených členy řeholních institutů při vlastním kostele nebo domě přísluší jmenování nebo potvrzování představitele a kaplana podle stanov představenému institutu.

§ 3. Ve sdruženích, která nejsou klerická, smí úřad představitele zastávat laik; kaplanovi nebo duchovnímu rádci se tento úřad neuděluje, pokud stanovy neurčují jinak.

§ 4. Ve veřejných sdruženích věřících, která jsou určena přímo k apoštolátu, nesmějí být představiteli osoby, které zastávají vedoucí funkci v politických stranách.

Kán. 318

§ 1. Za zvláštních okolností, když to vyžadují závažné důvody, může církevní představený uvedený v kán. 312 § 1. jmenovat komisaře, který dočasně jeho jménem řídí sdružení.

§ 2. Představitele veřejného sdružení smí ze spravedlivého důvodu zbavit funkce osoba, která ho jmenovala nebo potvrdila, a to podle stanov po projednání se samým představitelem i s představenstvem sdružení; kaplana smí zbavit úřadu podle kán. 192 – 195 osoba, která ho jmenovala.

Kán. 319

§ 1. Zákonně zřízené veřejné sdružení spravuje, pokud není stanoveno jinak, podle stanov majetek, který má v držení, pod vyšším řízením církevního představeného podle kán. 312 § 1, jemuž je každoročně povinno předložit vyúčtování správy.

§ 2. Rovněž je povinno témuž představenému předložit pravdivé vyúčtování využití darů a sbírek, které získalo.

Kán. 320

§ 1. Sdružení, které bylo zřízeno Apoštolským stolcem, může být zrušeno pouze od něho.

§ 2. Ze závažných důvodů může biskupská konference zrušit sdružení, které zřídila; diecézní biskup může zrušit sdružení, které zřídil, i sdružení zřízené na základě papežského dovolení členy řeholního institutu se souhlasem diecézního biskupa.

§ 3. Veřejné sdružení zruší příslušný představený teprve po projednání s jeho představitelem a jinými členy představenstva.

Hlava 3
Soukromá sdružení věřících

Kán. 321

Soukromá sdružení řídí a vedou věřící, jak určují stanovy.

Kán. 322

§ 1. Soukromé sdružení věřících se může stát právnickou osobou formálním rozhodnutím příslušného církevního představeného podle kán. 312.

§ 2. Soukromé sdružení věřících se stává právnickou osobou teprve schválením jeho stanov od církevního představeného podle kán. 312 § 1; schválení stanov však nic nemění na soukromém charakteru sdružení.

Kán. 323

§ 1. Ačkoliv mají soukromá sdružení věřících samostatnost podle kán. 321, podléhají dozoru a řízení církevním představeným podle kán. 305.

§ 2. Při zachování vlastní samostatnosti soukromých sdružení přísluší církevnímu představenému také dozírat a dbát, aby se zabránilo tříštění sil a aby jejich apoštolát směřoval ke společnému prospěchu.

Kán. 324

§ 1. Podle stanov si soukromé sdružení věřících ustanovuje svého představitele i úředníky.

§ 2. Podle svého přání si soukromé sdružení věřících může svobodně vybrat duchovního rádce z kněží, kteří v diecézi zákonně konají službu; tento však potřebuje, aby byl potvrzen místním ordinářem.

Kán. 325

§ 1. Podle stanov svobodně spravuje soukromé sdružení věřících majetek, který má v držení, čímž se nemění právo příslušného církevního představeného dozírat, aby se majetku používalo k účelům sdružení.

§ 2. Toto sdružení podléhá místnímu ordináři podle kán. 1301, pokud jde o správu a používání majetku, který byl sdružení darován nebo odkázán na zbožné účely.

Kán. 326

§ 1. Soukromé sdružení věřících zaniká podle stanov; také může být zrušeno příslušným představeným, jestliže jeho činnost působí velkou škodu církevní nauce nebo kázni, anebo je pohoršením pro věřící.

§ 2. S majetkem zaniklého sdružení se naloží podle stanov, při zachování získaných práv a vůle dárců.

Hlava 4
Zvláštní normy o sdruženích věřících-laiků

Kán. 327

Věřící-laici si váží sdružení zřízených k duchovním účelům podle kán. 298, zvláště těch, která si kladou za cíl oživovat světský pořádek křesťanským duchem a podporují tak zvláště vnitřní spojení víry s životem.

Kán. 328

Osoby, které jsou v čele sdružení věřících-laiků, včetně těch sdružení, která byla zřízena na základě papežského privilegia, dbají, aby jejich sdružení spolupracovala s jinými sdruženími věřících tam, kde je to vhodné, a aby ráda napomáhala různé křesťanské činnosti, hlavně vykonávané na stejném území.

Kán. 329

Představitelé sdružení věřících-laiků dbají, aby členové sdružení byli náležitě formováni pro výkon vlastního apoštolátu věřících-laiků.

Část 2
Hierarchické zřízení církve

Oddíl 1
Nejvyšší církevní autorita

Hlava 1
Papež a kolegium biskupů

Kán. 330

Podle ustanovení Pána vytvořil Petr s ostatními apoštoly jedno kolegium a stejně tak jsou vzájemně spojeni papež, nástupce Petrův, a biskupové, nástupci apoštolů.

Článek 1
Papež

Kán. 331

Biskup římské církve, v němž setrvává úřad, který Pán udělil jedině Petrovi, prvnímu z apoštolů, a který přechází na jeho nástupce, je hlavou kolegia biskupů, zástupcem Krista a pastýřem celé církve zde na zemi; a proto z důvodu svého nejvyššího úřadu má nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc v církvi, kterou může vždy svobodně vykonávat.

Kán. 332

§ 1. Plnou a nejvyšší moc v církvi dostává papež přijetím zákonného zvolení spolu s biskupským svěcením. Proto tuto moc dostává osoba zvolená za papeže, jestliže je biskupem, od okamžiku přijetí zvolení. Jestliže zvolený není biskupem, ihned se vysvětí na biskupa.

§ 2. Jestliže se papež zřekne svého úřadu, vyžaduje se k platnosti, aby zřeknutí se bylo svobodné a řádně sděleno, nepotřebuje, aby bylo přijato kteroukoliv osobou.

Kán. 333

§ 1. Papež z důvodu svého úřadu má nejvyšší řádnou moc nejen nad celou církví, ale i nad všemi místními církvemi a jejich společenstvími, čímž je zároveň zesilována a chráněna vlastní, řádná a bezprostřední moc, kterou mají biskupové v místních církvích, jejich péči svěřených.

§ 2. Papež je při plnění úřadu nejvyššího pastýře církve vždy spojen společenstvím s ostatními biskupy a vůbec s celou církví; má právo podle potřeby církve určit způsob výkonu tohoto úkolu, buď osobní nebo kolegiální.

§ 3. Proti rozsudku nebo rozhodnutí papeže není ani soudní ani správní odvolání.

Kán. 334

Papeži pomáhají při výkonu jeho úřadu biskupové, kteří s ním spolupracují různým způsobem, včetně biskupské synody. Pomáhají mu také kardinálové a jiné osoby i různá zařízení podle potřeb doby; tyto všechny osoby a zařízení plní sobě svěřené úkoly jeho jménem a funkcí ve prospěch církve, podle právních norem.

Kán. 335

Při uvolnění úřadu papeže a při znemožnění výkonu jeho úřadu se nezavede nic nového v řízení celé církve: dodrží se však zvláštní zákony, stanovené pro tyto okolnosti.

Článek 2
Kolegium biskupů

Kán. 336

Kolegium biskupů, jehož hlavou je papež a členy jsou biskupové na základě svátostného svěcení a hierarchického společenství s hlavou kolegia i členy, a v němž neustále přetrvává kolegium apoštolů, spolu s papežem a nikdy bez papeže, je také nositelem nejvyšší a úplné moci nad celou církví.

Kán. 337

§ 1. Kolegium biskupů vykonává moc nad celou církví slavnostním způsobem na ekumenickém koncilu.

§ 2. Stejnou moc vykonává prostřednictvím jednotné činnosti biskupů, rozptýlených ve světě, pokud tuto činnost za takovou papež prohlásil nebo svobodně přijal, takže byla opravdu kolegiálním jednáním.

§ 3. Papeži přísluší podle potřeb církve zvolit a použít způsob, kterým kolegium biskupů vykonává kolegiálně svůj úkol pro celou církev.

Kán. 338

§ 1. Jedině papeži přísluší ekumenický koncil svolat, koncilu osobně nebo prostřednictvím jiných osob předsedat, jej přeložit nebo přerušit či rozpustit a také schválit jeho rozhodnutí.

§ 2. Papeži přísluší určit, které věci se projednají na koncilu a stanovit jednací řád pro koncil; k věcem, které papež předložil, mohou účastníci koncilu připojit další, avšak tyto musí papež schválit.

Kán. 339

§ 1. Pouze biskupové, kteří jsou členy kolegia biskupů, mají právo a povinnost účastnit se ekumenickém koncilu s hlasem rozhodujícím.

§ 2. Na ekumenický koncil může papež pozvat i některé jiné osoby, které nejsou biskupy, při čemž určí jejich postavení na koncilu.

Kán. 340

Jestliže během ekumenického koncilu dojde k uvolnění úřadu papeže, koncil se samotným právem přerušuje až do té doby, kdy nový papež nařídí, aby pokračoval, nebo jej rozpustí.

Kán. 341

§ 1. Rozhodnutí ekumenického koncilu nabývají závaznosti pouze tehdy, jestliže byla spolu s účastníky koncilu schválena i papežem, papežem byla potvrzena a z jeho nařízení vyhlášena.

§ 2. Rozhodnutí kolegia biskupů, učiněná kolegiální činností jiným způsobem, který papež nařídil nebo svobodně přijal, vyžadují stejné potvrzení a vyhlášení, aby se stala závaznými.

Hlava 2
Biskupská synoda

Kán. 342

Biskupská synoda je shromáždění biskupů, kteří byli vybráni z různých zemí světa a scházejí se ve stanovené době, aby podporovali těsné spojení mezi papežem a biskupy a pomáhali papeži při udržování a posilování neporušenosti a růstu víry a mravů a církevní kázně, a to radami i projednáním otázek, které se týkají činnosti církve ve světě.

Kán. 343

Biskupské synodě přísluší projednávat otázky a vyslovit přání, ne však je řešit nebo vydávat o nich rozhodnutí, kromě určitých případů, kdy jej papež vybavil rozhodovací mocí, při čemž papeži přísluší, aby stanovil platnost a účinnost rozhodnutí synody.

Kán. 344

Biskupská synoda podléhá přímo papeži, který má právo:

1. svolat synodu, kdykoliv to uzná za vhodné, dále určit místo konání shromáždění;

2. potvrdit volbu účastníků, vykonanou podle zvláštního práva, a určit nebo jmenovat další účastníky;

3. stanovit látku k projednávání ve vhodnou dobu podle zvláštního práva ještě před konáním synody;

4. stanovit pořadí projednávaných záležitostí;

5. předsedat synodě buď osobně nebo prostřednictvím jiných osob;

6. ukončit, přeložit, přerušit nebo rozpustit synodu.

Kán. 345

Biskupská synoda se může sejít buď k valnému shromáždění, ať řádnému nebo mimořádnému, na němž se projednávají otázky týkající se prospěchu celé církve, anebo ke zvláštnímu shromáždění, na němž se projednávají věci, které se týkají přímo určité nebo určitých oblastí.

Kán. 346

§ 1. Biskupská synoda, která se schází k řádnému valnému shromáždění, sestává z účastníků, většinou biskupů, zvolených biskupskými konferencemi způsobem stanoveným zvláštním právem synody; jiní jsou týmž právem synody určeni přímo; jiné jmenuje papež přímo; někteří další jsou voleni podle téhož zvláštního práva z řad členů klerických řeholních institutů.

§ 2. Biskupská synoda, která se schází k mimořádnému valnému shromáždění k projednání věcí vyžadujících rychlé vyřízení, sestává z účastníků, většinou biskupů, kteří jsou určeni zvláštním právem synody z důvodu úřadu, který zastávají, dále z účastníků, přímo jmenovaných papežem; někteří další jsou voleni podle téhož práva z řad členů klerických řeholních institutů.

§ 3. Biskupská synoda, která se schází ke zvláštnímu shromáždění, sestává z účastníků vybraných především z těch oblastí, pro které byl určen, podle zvláštního práva, jímž se synoda řídí.

Kán. 347

§ 1. Tím, že papež ukončil biskupskou synodu, končí biskupům a ostatním účastníkům úkoly, kterými byli pro tuto synodu pověřeni.

§ 2. Jestliže po svolání synody nebo během jeho konání dojde k uvolnění úřadu papeže, samým právem se přerušuje shromáždění synody i úkoly účastníků, jimiž byli pověřeni, až do té doby, kdy nový papež buď rozpustí shromáždění, nebo rozhodne o jeho pokračování.

Kán. 348

§ 1. Biskupská synoda má trvalý generální sekretariát, v jehož čele je papežem jmenovaný generální sekretář, jemuž pomáhá rada sekretariátu, sestávající z biskupů, z nichž někteří jsou podle zvláštního práva voleni samou biskupskou synodou, jiné jmenuje papež, při čemž úřad všech těchto zaniká zahájením nového valného shromáždění.

§ 2. Pro každé shromáždění biskupské synody jmenuje papež jednoho nebo více zvláštních sekretářů, kteří setrvávají ve svém úřadě pouze do skončení shromáždění synody.

Hlava 3
Kardinálové

Kán. 349

Kardinálové tvoří zvláštní kolegium, kterému přísluší volba papeže podle zvláštního práva; kardinálové rovněž pomáhají papeži buď jako kolegium, když jsou svoláni k projednání závažnějších otázek, anebo mu pomáhají jako jednotlivci tím, že zastávají různé úřady; tím mu poskytují pomoc především v jeho každodenní péči o celou církev.

Kán. 350

§ 1. Kolegiuým kardinálů se člení do tří stupňů: biskupský, do něhož patří kardinálové, kterým papež svěřil některou z příměstských římských místních církví, a také sem patří východní patriarchové; dále se dělí na stupeň kněžský a stupeň jáhenský.

§ 2. Každému kardinálovi kněžského nebo jáhenského stupně přiděluje papež buď titulární kostel nebo jáhenství v Římě.

§ 3. Východní patriarchové přijatí do kardinálsakého kolegia mají jakožto titul své sídlo patriarchy.

§ 4. Kardinál děkan má jako titul ostijskou diecézi spolu s jiným kostelem, který dříve obdržel jako titulární.

§ 5. Na základě žádosti, přednesené na zasedání a schválené papežem, mohou při zachování přednosti z důvodu svěcení nebo jmenování kardinálem obdržet kardinálové kněžského stupně jiný titulární kostel a kardinálové jáhenského stupně jiné jáhenství, a jestliže setrvali na jáhenském stupni po dovršených deset roků, mohou dosáhnout i kněžského stupně.

§ 6. Kardinál jáhenského stupně, který výběrem přechází do stupně kněžského, obdrží pořadí přede všemi kardinály kněžského stupně, kteří byli jmenováni kardinály později než on.

Kán. 351

§ 1. Za kardinály jmenuje svobodně papež muže alespoň s kněžským svěcením, vynikající naukou, mravy, zbožností a moudrostí v jednání; kdo ještě není biskupem, je povinen přijmout biskupské svěcení.

§ 2. Kardinály jmenuje papež rozhodnutím, které se vyhlašuje před kolegiem kardinálů; od vyhlášení mají povinnosti a práva, stanovená zákonem.

§ 3. Kardinál, jehož jmenování papež oznámil, avšak neuvedl jeho jméno, nemá zatím žádné kardinálské povinnosti ani práva; když však jeho jméno papež vyhlásil, získává tyto povinnosti a práva, avšak právo přednosti má ode dne jmenování bez sdělení jména.

Kán. 352

§ 1. V čele kolegia kardinálů je děkan, při jeho zaneprázdnění ho zastupuje místoděkan; děkan ani místoděkan nemají žádnou pravomoc nad ostatními kardinály, ale jsou pouze první mezi sobě rovnými.

§ 2. Jestliže se funkce děkana uprázdní, zvolí pouze kardinálové s přiděleným titulem příměstské římské místní církve za předsednictví místoděkana, je-li přítomen, nebo nejstaršího z nich, ze svého středu děkana; jeho jméno předloží papeži, kterému přísluší potvrdit zvoleného.

§ 3. Stejným způsobem jako v § 2 se za předsednictví děkana volí místoděkan; i potvrzení volby místoděkana přísluší papeži.

§ 4. Děkan i místoděkan získávají trvalé bydliště v Římě, jestliže je tam již nemají.

Kán. 353

§ 1. Svou kolegiální činností pomáhají kardinálové papeži hlavně na zasedáních, na nichž se shromažďují na příkaz papeže a za jeho předsednictví; zasedání jsou řádná nebo mimořádná.

§ 2. K řádnému zasedání se svolávají všichni kardinálové, nebo alespoň pobývající v Římě, aby projednali určité závažnější záležitosti, které se častěji vyskytují, nebo aby provedli určitá zvláště slavnostní jednání.

§ 3. Všichni kardinálové se svolávají k mimořádnému zasedání, které se koná, když to vyžadují zvláštní potřeby církve nebo nutnost projednat zvláštní záležitosti.

§ 4. Veřejným může být pouze řádné zasedání, při němž se konají některá slavnostní jednání, kdy se totiž kromě kardinálů smějí zúčastnit i preláti, vyslanci světských společenství a jiní sem pozvaní.

Kán. 354

Od kardinálů, kteří dovršili sedmdesátý pátý rok života a jsou v čele trvalých složek Apoštolského stolce a Státu Vatikán, se požaduje, aby se zřekli svého úřadu do rukou papeže, který rozhodne po zvážení všech okolností.

Kán. 355

§ 1. Jestliže osoba zvolená za papeže není biskupem, přísluší kardinálu děkanovi, aby jí udělil biskupské svěcení; jestliže tento je zaneprázdněn, přísluší toto právo místoděkanovi, je-li i tento zaneprázdněn, pak nejstaršímu kardinálovi biskupského stupně.

§ 2. Kardinál první jáhen vyhlašuje lidu jméno nově zvoleného papeže; v zastoupení papeže předává pália metropolitům nebo jimi pověřeným osobám.

Kán. 356

Kardinálové jsou povinni pečlivě spolupracovat s papežem; kardinálové, kteří zastávají úřad u Apoštolského stolce a nejsou diecézními biskupy, jsou povinni sídlit v Římě; kardinálové, kteří pečují o některou diecézi jakožto diecézní biskupové, jsou povinni odebrat se do Říma, kdykoliv je papež povolá.

Kán. 357

§ 1. Kardinálové, kterým byla jako titul přidělena příměstská římská místní církev nebo římský kostel, po té, když se ujali jejich držení, dbají o jejich prospěch svou radou a pomocí, nemají však v nich žádnou pravomoc a nikterak se nevměšují do správy jejich majetku, ani do kázně nebo kostelních služeb v nich.

§ 2. Kardinálové, kteří nepobývají v Římě ani ve vlastní diecézi, jsou ve věcech týkajících se jejich osoby vyňati z pravomoci biskupa diecéze, v níž pobývají.

Kán. 358

Kardinálovi, kterého papež pověřil úkolem, aby ho na některé slavnosti nebo shromáždění lidí zastupoval jakožto osobní papežský vyslanec, čili jeho druhé já, i kardinálovi, kterému jako zvláštnímu vyslanci je svěřeno splnění určitého pastoračního úkolu, přísluší jen ta práva, která mu papež udělil.

Kán. 359

Při uvolnění úřadu papeže má kolegium kardinálů pouze tu moc, kterou mu uděluje zvláštní zákon.

Hlava 4
Apoštolský stolec a římská kurie

Kán. 360

Římská kurie, jejímž prostřednictvím vyřizuje papež obvykle záležitosti celé církve a která plní své úkoly jeho jménem ve prospěch a k službě církvím, sestává ze státního čili papežského sekretariátu, Rady pro veřejné záležitosti církve, kongregací, soudů a jiných složek, jejichž ustavení a příslušnost stanovuje zvláštní zákon.

Kán. 361

Apoštolský stolec nebo také Svatý stolec označuje v tomto kodexu nejen papeže, ale též státní sekretariát, Radu pro veřejné záležitosti církve a ostatní složky Římské kurie, pokud z povahy věci nebo z textové souvislosti nevyplývá něco jiného.

Hlava 5
Papežští vyslanci

Kán. 362

Papež má vrozené a nezávislé právo jmenovat své vyslance a posílat je do místních církví v různých národech a oblastech i do států a k veřejným představitelům, dále má právo je překládat a odvolávat, při zachování norem mezinárodního práva, pokud se týká vysílání a odvolávání vyslanců ustanovených ve státech.

Kán. 363

§ 1. Papežští vyslanci jsou pověřeni tímto úřadem, aby trvale zastupovali samého papeže u místních církví, u států a veřejných představitelů, k nimž byli vysláni.

§ 2. Apoštolský stolec zastupují i ti, kteří jsou vysláni papežem jakožto delegáti nebo pozorovatelé na mezinárodních radách, konferencích a shromážděních.

Kán. 364

Hlavním úkolem papežského vyslance jsou stále pevnější a účinnější svazky jednoty mezi Apoštolským stolcem a místními církvemi. Podle rámce jeho působnosti patří k úkolům papežského vyslance:

1. zasílat Apoštolskému stolci zprávy o stavu místních církví a o všem, co se týká života církve a prospěchu duší;

2. radou i skutkem pomáhat biskupům bez zasahování do výkonu jejich zákonné moci;

3. podporovat těsné vztahy s biskupskou konferencí a všemožně jí pomáhat;

4. pro účely jmenování biskupů zasílat nebo předkládat Apoštolskému stolci jména kandidátů a provádět informativní řízení o vyhlédnutých uchazečích, podle norem stanovených Apoštolským stolcem;

5. usilovat o podporu míru, pokroku a mezinárodní spolupráce;

6. spolupracovat s biskupy při podpoře vhodných vztahů mezi katolickou církví a jinými církvemi nebo církevními společenstvími, včetně nekřesťanských náboženství;

7. u představitelů států hájit společně s biskupy zájmy poslání církve a Apoštolského stolce;

8. vykonávat trvalá i další pověření, svěřená mu Apoštolským stolcem.

Kán. 365

§ 1. Papežský vyslanec, který je současně zástupcem ve státě podle mezinárodního práva, má tyto zvláštní úkoly:

1. podporovat a udržovat styky mezi Apoštolským stolcem a představiteli státu;

2. projednávat otázky, které se týkají vztahů mezi církví a státem; zvláště ve věci uzavření a dodržování konkordátů a jiných smluv.

§ 2. Při vyřizování záležitostí uvedených v § 1 si papežský vyslanec, pokud k tomu radí okolnosti, neopomene vyžádat mínění a radu biskupů onoho církevního území, a také jim podává zprávu o postupu jednání.

Kán. 366

Vzhledem ke zvláštní povaze úkolů vyslance:

1. je sídlo papežského zastoupení vyňato z moci řízení místního ordináře, pokud nejde o uzavření manželství;

2. je papežskému vyslanci dovoleno, pokud je to možné, po předchozím oznámení místním ordinářům konat na území svého působení v kterémkoliv kostele bohoslužby, i slavnostní biskupskou formou.

Kán. 367

Úřad papežského vyslance nekončí uprázdněním úřadu papeže, pokud není v listině papeže stanoveno jinak; končí však splněním pověření, odvoláním, které mu bylo sděleno, a zřeknutím se, které bylo papežem přijato.

Oddíl 2
Místní církve a jejich společenství

Stať I
Místní církve a jejich představení

Hlava 1
Místní církve

Kán. 368

Místními církvemi, v nichž a z nichž je jedna a jediná katolická církev, jsou především diecéze, jimž, pokud není zřejmý opak, jsou naroveň postaveny: územní prelatura a územní opatství, apoštolský vikariát a apoštolská prefektura a natrvalo zřízená apoštolská administratura.

Kán. 369

Diecéze je část Božího lidu, která je svěřena do pastýřské péče biskupovi v součinnosti s kněžstvem tak, že, spojena se svým pastýřem a jím skrze evangelium a eucharistii v Duchu svatém shromážděna, ustavuje místní církev, v níž je skutečně přítomna a působí jedna svatá katolická a apoštolská Kristova církev.

Kán. 370

Územní prelatura nebo územní opatství je určitá územně ohraničená část Božího lidu, kterou vzhledem ke zvláštním okolnostem řídí prelát nebo opat jako vlastní pastýř obdobně jako vlastní biskup.

Kán. 371

§ 1. Apoštolský vikariát nebo apoštolská prefektura je určitá část Božího lidu, která vzhledem ke zvláštním okolnostem nebyla dosud zřízena jako diecéze a je svěřena do pastýřské péče apoštolského vikáře nebo apoštolského prefekta, kteří ji řídí jménem papeže.

§ 2. Apoštolská administratura je určitá část Božího lidu, kterou ze zcela zvláštních a závažných důvodů papež nezřídil jako diecézi, ale byla svěřena do pastýřské péče apoštolskému administrátorovi, který ji řídí jménem papeže.

Kán. 372

§ 1. Část Božího lidu, která vytváří diecézi nebo jinou místní církev, je zpravidla vymezena určitým územím tak, že zahrnuje všechny věřící, kteří přebývají na tom území.

§ 2. Na témže území mohou být zřízeny, pokud je to užitečné, podle rozhodnutí papeže a po projednání s biskupskými konferencemi, jichž se věc týká, i jiné místní církve, různé podle obřadu nebo z jiného podobného důvodu.

Kán. 373

Pouze nejvyšší církevní autoritě přísluší zřizovat místní církve; pokud tyto byly zákonně zřízeny, stávají se samým právem právnickou osobou.

Kán. 374

§ 1. Každá diecéze nebo jiná místní církev se dělí na různé části čili farnosti.

§ 2. K podpoře pastorační péče společnou činností se může spojit více sousedních farností do zvláštních společenství, jako jsou okrskové vikariáty nebo děkanáty.

Hlava 2
Biskupové

Článek 1
O biskupech obecně

Kán. 375

§ 1. Biskupové jsou z božského ustanovení nástupci apoštolů skrze Ducha svatého, který jim byl dán, jsou v církvi pastýři, a jako takoví jsou učitelé víry, kněží posvátné bohoslužby a služebníci řízení církve.

§ 2. Biskupským svěcením přijímají biskupové službu posvěcování, učení a řízení, kterou mohou vykonávat podle její povahy pouze v hierarchickém společenství s hlavou a členy kolegia biskupů.

Kán. 376

Diecézní biskup je ten, kterému byla svěřena péče o diecézi; ostatní jsou nazýváni titulární biskupové.

Kán. 377

§ 1. Papež buď svobodně biskupy jmenuje nebo zákonně zvolené potvrzuje.

§ 2. Alespoň každé tři roky sestaví biskupové církevní provincie nebo podle okolností biskupská konference po společné poradě a tajně seznam kněží, včetně řeholních, zvláště vhodných pro biskupský úřad a zašlou jej Apoštolskému stolci; čímž se nic nemění na právu každého biskupa nezávisle na tom zasílat Apoštolskému stolci jména kněží, které považuje za hodnotné a vhodné pro biskupský úřad.

§ 3. Pokud není zákonně stanoveno jinak, kdykoliv má být jmenován diecézní biskup nebo biskup koadjutor ze tří kandidátů předložených Apoštolskému stolci, přísluší papežskému vyslanci jednotlivě zjistit a spolu se svým názorem sdělit Apoštolskému stolci, co radí metropolita a sídelní biskupové provincie, k níž přísluší diecéze, o niž se jedná, nebo k níž je připojena, a také, co radí předseda biskupské konference; mimoto vyslechne papežský vyslanec tajně a odděleně názor některých členů kolegium konzultorů a katedrální kapituly a, jestliže uzná za vhodné, i některých kněží, včetně řeholních, a také moudrých laiků.

§ 4. Jestliže nebylo učiněno jiné zákonné opatření, předloží diecézní biskup, který má za to, že jeho diecézi má být ustanoven pomocný biskup, Apoštolskému stolci seznam alespoň tří kněží, zvláště vhodných pro tento úřad.

§ 5. Světským představeným se do budoucna neposkytují práva a privilegia volit, jmenovat nebo závazně navrhovat biskupa.

Kán. 378

§ 1. K tomu, aby byl někdo vhodný stát se biskupem, vyžaduje se aby:

1. vynikal pevnou vírou, dobrými mravy, zbožností, horlivostí o duše, moudrostí, obezřetností a lidskými ctnostmi, aby měl ostatní vlohy, které ho činí vhodným k zastávání úřadu, o nějž se jedná;

2. měl dobrou pověst;

3. byl alespoň třicet pět roků starý;

4. byl alespoň pět roků knězem;

5. byl doktorem nebo alespoň licenciátem biblických věd, teologie nebo kanonického práva, promovaným na vysoké škole, uznané Apoštolským stolcem, anebo byl opravdu zběhlý v těchto oborech.

§ 2. Konečné rozhodnutí o vhodnosti kandidáta přísluší Apoštolskému stolci.

Kán. 379

Pokud tomu nebrání zákonná překážka, je jmenovaný biskup povinen do tří měsíců od přijetí papežské jmenovací listiny přijmout biskupské svěcení, a to dříve, než se ujme svého úřadu.

Kán. 380

Dříve než se kanonicky ujme svého úřadu, složí jmenovaný vyznání víry a přísahu věrnosti Apoštolskému stolci ve znění schváleném Apoštolským stolcem.

Článek 2
Diecézní biskupové

Kán. 381

§ 1. Diecéznímu biskupovi přísluší v jemu svěřené diecézi veškerá řádná, vlastní a bezprostřední moc, kterou vyžaduje výkon jeho pastýřského úřadu, s výjimkou případů, které právo nebo rozhodnutí papeže vyhrazuje buď nejvyšší nebo jiné církevní autoritě.

§ 2. Diecéznímu biskupovi jsou naroveň postaveny osoby, které jsou v čele jiných společenství věřících, která jsou vyjmenována v kán. 368, pokud z povahy věci nebo právního ustanovení nevyplývá něco jiného.

Kán. 382

§ 1. Biskup, který byl pouze jmenován, se nesmí vměšovat do výkonu jemu uděleného úřadu, dokud se kanonicky neujme vedení diecéze; je však oprávněn vykonávat úřady, které již zastával v téže diecézi v době svého jmenování, při dodržení kán. 409, – 2.

§ 2. Pokud nebrání kanonická překážka, je do úřadu diecézního biskupa jmenovaný, který dosud nepřijal biskupské svěcení, povinen ujmout se kanonického vedení své diecéze do čtyř měsíců od přijetí papežské listiny; jestliže již přijal biskupské svěcení, do dvou měsíců od přijetí téže listiny.

§ 3. Kanonického vedení své diecéze se ujímá biskup tím, že buď osobně nebo prostřednictvím svého zástupce předloží papežskou listinu kolegiu konzultorů za přítomnosti kancléře kurie, který pořídí zápis, nebo v nově zřízených diecézích tím, že v katedrále přítomným klerikům a lidu nechá sdělit obsah jmenovací listiny, o čemž pořídí zápis nejstarší přítomný kněz.

§ 4. Velmi se doporučuje, aby se převzetí kanonického vedení diecéze konalo liturgickým obřadem v katedrálním kostele za přítomnosti kleriků i lidu.

Kán. 383

§ 1. Při výkonu své pastorační služby se biskup stará o všechny věřící jeho péči svěřené, ať jsou jakéhokoliv věku, postavení a národnosti, ať bydlí trvale nebo dočasně na jeho území, a svého apoštolského ducha obrací i k těm, o něž vzhledem k jejich životním podmínkám nemůže být dostatečně postaráno běžnou pastýřskou péčí, a také k těm, kdo přestali žít podle víry.

§ 2. Jestliže má ve své diecézi věřící různého obřadu, postará se o jejich duchovní potřeby prostřednictvím kněží nebo farností toho obřadu nebo ustanovením biskupského vikáře.

§ 3. Vůči těm, kteří nejsou v plném společenství s církví, se chová s ušlechtilostí a láskou, také podporuje ekumenismus, jak jej chápe církev.

§ 4. Za sobě svěřené považuje nepokřtěné, aby i jim zazářila láska Kristova, jehož svědkem před lidmi musí biskup být.

Kán. 384

Diecézní biskup věnuje zvláštní péči kněžím, kterým naslouchá jakožto pomocníkům a rádcům, hájí jejich práva a dbá, aby řádně plnili povinnosti svého stavu, aby měli prostředky a zařízení, která potřebují pro podporu duchovního i duševního života; rovněž se postará o jejich přiměřené vydržování a sociální pojištění, podle ustanovení práva.

Kán. 385

Diecézní biskup co nejvíce podporuje povolání k různým službám a řeholnímu životu a při tom věnuje zvláštní péči kněžským a misijním povoláním.

Kán. 386

§ 1. Diecézní biskup je povinen svým vlastním častým kázáním předkládat a vysvětlovat věřícím pravdy víry, aby je vírou přijímali a životem uskutečňovali, dále je povinen dbát, aby byla důsledně dodržována i ustanovení kánonů o službě slovu, hlavně o homilii a katechetické formaci, tak aby se celá křesťanská nauka sdělovala všem.

§ 2. Pevně chrání vhodnými prostředky neporušenost a jednotu víry, uznávaje při tom správnou svobodu v dalším zkoumání pravd.

Kán. 387

Diecézní biskup si je vědom své povinnosti dávat příklad svatosti svou láskou, pokorou a prostým životem a všemožně usiluje o prohlubování svatosti podle vlastního povolání každého a také jakožto hlavní rozdělovatel tajemných Božích darů vytrvale dbá, aby věřící svěření do jeho péče rostli svátostmi v milosti, a tak poznávali a prožívali velikonoční tajemství.

Kán. 388

§ 1. Diecézní biskup je po převzetí držení diecéze povinen každou neděli a zasvěcený svátek, závazný na jeho území, slavit mši za sobě svěřený lid.

§ 2. Biskup je povinen slavit mši za lid ve dnech podle § 1 osobně; jestliže tomu brání zákonná překážka, slaví ji v jiné dny nebo ji nechá odsloužit jiným.

§ 3. Biskup, kterému kromě vlastní diecéze jsou do péče, třeba i z titulu správy, svěřeny další diecéze, splní svou povinnost tím, že slaví jen jednu mši za všechen sobě svěřený lid.

§ 4. Biskup, který nesplnil svou povinnost podle § 1-3, odslouží co nejdříve tolik mší za lid, kolik opomenul.

Kán. 389

Diecézní biskup často předsedá slavení mše v katedrále nebo jiném kostele své diecéze, hlavně o zasvěcených svátcích a jiných slavnostech.

Kán. 390

Diecézní biskup může konat bohoslužby biskupským způsobem v celé své diecézi; avšak mimo svou diecézi pouze s výslovným nebo alespoň rozumně předpokládaným svolením místního ordináře.

Kán. 391

§ 1.Diecéznímu biskupovi přísluší vedení jemu svěřené diecéze mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, podle norem práva.

§ 2. Zákonodárnou moc vykonává sám biskup; výkonnou moc vykonává buď sám nebo prostřednictvím generálních nebo biskupských vikářů podle právních norem; soudní moc vykonává buď sám nebo prostřednictvím soudního vikáře a soudců, podle právních norem.

Kán. 392

§ 1. Biskup je povinen hájit jednotu celé církve, a proto musí usilovat o společnou kázeň celé církve a naléhat na zachovávání všech církevních zákonů.

§ 2. Biskup dbá, aby se do církevní kázně nevloudily nepořádky, hlavně ve službě slova, udělování svátostí a svátostin, úctě k Bohu a svatým a také ve správě majetku.

Kán. 393

Ve všech právních záležitostech diecéze jedná biskup jejím jménem.

Kán. 394

§ 1. Biskup podporuje v diecézi různě způsoby apoštolátu a dbá, aby v celé diecézi nebo jejích územních celcích byla veškerá apoštolátní činnost při zachování vlastní povahy díla jím řízena a koordinována.

§ 2. Biskup naléhá, aby věřící plnili povinnost konat apoštolát, každý podle svého postavení a schopností, a vybízí je, aby se účastnili a podporovali různou apoštolátní činnost podle potřeb místa a doby.

Kán. 395

§ 1. Diecézní biskup je povinen osobně sídlit v diecézi, i když má pomocného biskupa nebo biskupa koadjutora.

§ 2. Kromě vizitační návštěvy Apoštolského stolce, účasti na koncilech, biskupské synodě, biskupské konferenci, kde je účast povinná, anebo kromě výkonu jiného úřadu, který mu byl zákonně svěřen, nesmí se vzdálit ze své diecéze na dobu delší než jeden měsíc, ať nepřetržitou nebo počítanou součtem při přerušeních, při čemž musí být zajištěno, že jeho nepřítomností neutrpí diecéze škodu.

§ 3. Nemá-li závažný a naléhavý důvod, je povinen být v diecézi přítomen o slavnosti Narození Páně, ve Svatém týdnu, o slavnosti Zmrtvýchvstání, Seslání Ducha svatého, Těla a krve Páně.

§ 4. Jestliže biskup byl nezákonně vzdálen z diecéze déle než šest měsíců, oznámí metropolita jeho nepřítomnost Apoštolskému stolci; jestliže jde o metropolitu, oznámí totéž nejstarší diecézní biskup téže provincie.

Kán. 396

§ 1. Biskup je povinen vizitovat každoročně diecézi, buď celou, nebo její část tak, aby alespoň každých pět let zvizitoval celou diecézi osobně nebo, bránila-li mu zákonná překážka, prostřednictvím biskupa koadjutora nebo pomocného biskupa nebo generálního vikáře, biskupského vikáře nebo jiného kněze.

§ 2. Při vizitaci si může biskup zvolit za průvodce a pomocníky kněze podle svého uvážení, při čemž se odmítá jakýkoliv obyčej nebo privilegium, které jsou v rozporu s tímto ustanovením.

Kán. 397

§ 1. Řádné biskupské vizitaci podléhají osoby, katolická zařízení, posvátné věci i místa, která jsou v diecézi.

§ 2. Členy řeholních institutů papežského práva a jejich domy smí biskup vizitovat pouze v případech právem stanovených.

Kán. 398

Biskup se snaží vykonat vizitaci s náležitou pastýřskou pečlivostí; vyhýbá se tomu, aby zbytečnými výlohami někoho zatěžoval nebo byl na obtíž.

Kán. 399

§ 1. Diecézní biskup je povinen každých pět roků podat papeži zprávu o stavu sobě svěřené diecéze, formou a v době, jak stanoví Apoštolským stolec.

§ 2. Jestliže připadne rok určený k podání zprávy zcela nebo částečně do prvních dvou let od převzetí řízení diecéze, smí biskup pro tentokrát upustit od zpracování a předložení zprávy.

Kán. 400

§ 1. Diecézní biskup přijde v tom roce, v němž má podat zprávu, do Říma, aby uctil hroby apoštolů Petra a Pavla a dostavil se k papeži, pokud Apoštolský stolec nestanovil jinak.

§ 2. Biskup splní výše uvedenou povinnost osobně, pokud mu v tom nebrání zákonná překážka; v tomto případě splní svou povinnost prostřednictvím biskupa koadjutora, jestliže ho má, nebo pomocného biskupa nebo vhodného kněze ze svého kléru, který sídlí v jeho diecézi.

§ 3. Apoštolský vikář může tuto povinnost splnit prostřednictvím zástupce, který je v Římě; apoštolský prefekt není vázán touto povinností.

Kán. 401

§ 1. Diecézní biskup, který dovršil sedmdesát pět roků svého života, se žádá, aby se zřekl svého úřadu do rukou papeže, který po zvážení všech okolností učiní opatření.

§ 2. Diecézní biskup, který pro nedostatečné zdraví nebo z jiného závažného důvodu se stal neschopným k zastávání svého úřadu, se žádá, aby se zřekl svého úřadu.

Kán. 402

§ 1. Biskup, jehož zřeknutí se úřadu bylo přijato, dostává označení „emeritní“ biskup své diecéze, a přeje-li si, může si ponechat bydliště v této diecézi, pokud v určitých případech vzhledem ke zvláštním okolnostem neučinil Apoštolský stolec jiné opatření.

§ 2. Biskupská konference se musí postarat o dostatečné a náležité vydržování biskupa, který se zřekl úřadu, a při tom přihlédnout k prvotní povinnosti, jíž je vázána diecéze, které sloužil.

Článek 3
Biskup koadjutor a pomocný biskup

Kán. 403

§ 1. Když to vyžadují pastorační potřeby diecéze, může být na žádost biskupa ustanoven jeden nebo více pomocných biskupů; pomocný biskup nemá právo nástupnictví.

§ 2. Ze závažných okolností, i osobní povahy, může být diecéznímu biskupovi ustanoven pomocný biskup vybavený zvláštními zmocněními.

§ 3. Jestliže to Apoštolský stolec považuje za potřebnější, může z úřední povinnosti ustanovit biskupa koadjutora, který je také vybaven zvláštními zmocněními; biskup koadjutor má právo nastoupit do úřadu po diecézním biskupovi.

Kán. 404

§ 1. Biskup koadjutor se ujímá svého úřadu tím, že předloží papežskou jmenovací listinu buď osobně, nebo prostřednictvím, zástupce diecéznímu biskupovi a kolegiu konzultorů za přítomnosti kancléře kurie, který o tom pořídí zápis.

§ 2. Pomocný biskup se ujímá svého úřadu tím, že předloží papežskou jmenovací listinu diecéznímu biskupovi za přítomnosti kancléře kurie, který o věci pořídí zápis.

§ 3. Jestliže diecéznímu biskupovi zcela brání ve výkonu úřadu překážky, postačí, když jak biskup koadjutor, tak pomocný biskup předloží papežskou jmenovací listinu kolegiu konzultorů za přítomnosti kancléře kurie.

Kán. 405

§ 1. Biskup koadjutor i pomocný biskup mají povinnosti a práva, stanovená následujícími kánony a jejich jmenovací listinou.

§ 2. Biskup koadjutor a pomocný biskup podle kán. 403 § 2 pomáhají diecéznímu biskupovi při veškerém řízení diecéze a zastupují ho, jestliže pro nepřítomnost nebo překážku nezastává svůj úřad.

Kán. 406

§ 1. Biskupa koadjutora i pomocného biskupa podle kán. 403 § 2 ustanoví diecézní biskup generálním vikářem; kromě toho je diecézní biskup pověřuje před jinými záležitostmi, které vyžadují zvláštní zmocnění.

§ 2. Pokud v papežské listině nebylo stanoveno jinak a při dodržení ustanovení § 1, ustanoví diecézní biskup svého nebo své pomocné biskupy generálními vikáři nebo alespoň biskupskými vikáři, kteří podléhají pouze jemu nebo biskupu koadjutorovi nebo pomocnému biskupovi podle ustanovení kán. 403 § 2.

Kán. 407

§ 1. Aby se co nejvíce posloužilo současnému i budoucímu prospěchu diecéze, radí se spolu diecézní biskup, biskup koadjutor a pomocný biskup podle kán. 403 § 2 při řešení závažnějších věcí.

§ 2. Diecézní biskup se při řešení závažnějších věcí, hlavně pastorační povahy, radí především s pomocnými biskupy.

§ 3. Biskup koadjutor i pomocný biskup, jakožto povolaní k pomoci diecéznímu biskupovi v jeho péči, plní své úkoly ve svorné součinnosti s ním ve službě i záměru.

Kán. 408

§ 1. Biskup koadjutor i pomocný biskup jsou povinni, kdykoliv je diecézní biskup požádá, pokud jim nebrání spravedlivá překážka, konat bohoslužby biskupským způsobem i jiné úkoly, které je povinen konat diecézní biskup.

§ 2. Diecézní biskup natrvalo nesvěřuje jiné osobě biskupská práva a úkoly, které může vykonávat biskup koadjutor nebo pomocný biskup.

Kán. 409

§ 1. Při uvolnění úřadu diecézního biskupa se biskup koadjutor stává ihned biskupem diecéze, pro niž byl jmenován, jakmile se zákonně ujme jejího vedení.

§ 2. Při uvolnění úřadu diecézního biskupa, pokud příslušný představený nestanoví jinak, ponechává si pomocný biskup všechnu a jenom tu moc a ta zmocnění, která měl v době výkonu úřadu diecézním biskupem jakožto generální nebo biskupský vikář, a to až do té doby, kdy se nový biskup ujme vedení diecéze; jestliže nebyl ustanoven administrátorem diecéze, vykonává tuto od práva udělenou moc za řízení administrátora diecéze, který stojí v čele diecéze.

Kán. 410

Biskup koadjutor a pomocný biskup mají stejně jako diecézní biskup povinnost sídlit v diecézi; z ní neodcházejí na delší dobu, kromě za účelem plnění nějakého úkolu mimo diecézi nebo nejvýše jednoměsíční dovolené.

Kán. 411

Pro zřeknutí se úřadu se u biskupa koadjutora a pomocného biskupa použije ustanovení kán. 401 a 402 § 2.

Hlava 3
Zabránění výkonu úřadu diecézního biskupa a uvolnění úřadu diecézního biskupa

Článek 1
Zabránění výkonu úřadu diecézního biskupa

Kán. 412

Zabráněním výkonu úřadu diecézního biskupa se rozumí stav, který vznikl zatčením, vypovězením, vyhnanstvím nebo nezpůsobilostí diecézního biskupa, který vůbec nemůže své pastýřské úkoly v diecézi vykonávat, takže nemůže být s diecézany ani v písemném styku.

Kán. 413

§ 1. Při zabránění výkonu úřadu diecézního biskupa, pokud Apoštolský stolec neučinil jiné opatření, přísluší řízení diecéze biskupu koadjutorovi, jestliže je; není-li nebo brání-li mu překážka, přísluší řízení některému pomocnému biskupovi nebo generálnímu či biskupskému vikáři nebo jinému knězi, podle pořadí osob, stanoveného v seznamu, který je povinen vyhotovit diecézní biskup co nejdříve po převzetí vedení diecéze; tento seznam se sděluje metropolitovi a alespoň každé tři roky obnovuje; uchovává jej pod utajením kancléř.

§ 2. Jestliže není biskup koadjutor nebo mu brání překážka nebo chybí seznam podle § 1, přísluší kolegiu konzultorů zvolit kněze, který bude řídit diecézi.

§ 3. Kdo převzal řízení diecéze podle ustanovení § 1 nebo § 2, podá co nejdříve Apoštolskému stolci zprávu o zabránění výkonu úřadu diecézního biskupa a o svém převzetí úřadu.

Kán. 414

Osoba, která byla podle ustanovení kán. 413 povolána, aby prozatím vykonávala pastýřskou péči o diecézi pouze po dobu zabránění výkonu úřadu diecézního biskupa, je ve výkonu pastýřské péče o diecézi vázána povinnostmi a vybavena mocí, kterou právo uděluje administrátorovi diecéze.

Kán. 415

Jestliže církevní trest brání diecéznímu biskupovi ve výkonu úřadu, ihned se metropolita nebo, pokud není anebo se jedná právě o něho, obrátí se podle ustanovení nejstarší diecézní biskup provincie na Apoštolský stolec, aby učinil opatření.

Článek 2
Uvolnění úřadu diecézního biskupa

Kán. 416

Uvolnění úřadu diecézního biskupa nastává smrtí diecézního biskupa, zřeknutím se úřadu papežem přijatým, přeložením a zbavením úřadu.

Kán. 417

Právní účinky má jednání generálního nebo biskupského vikáře až do té doby, kdy obdrželi jistou informaci o smrti diecézního biskupa, a rovněž má tyto účinky jednání diecézního biskupa nebo generálního či biskupského vikáře až do té doby, než jim s jistotou vešla ve známost zmíněná papežská rozhodnutí.

Kán. 418

§ 1. Ve lhůtě dvou měsíců od nabytí jisté informace o přeložení je biskup povinen odebrat se do diecéze, do níž byl přeložen, a ujmout se jejího kanonického vedení; ode dne, kdy se ujal vedení nové diecéze, nastává v diecézi, z níž byl přeložen, stav uvolnění úřadu diecézního biskupa.

§ 2. Od získání jisté informace o přeložení až do kanonického ujmutí se vedení nové diecéze přeložený biskup v diecézi, z níž byl přeložen:

1. má moc administrátora diecéze a je vázán jeho povinnostmi, při čemž zaniká veškerá moc generálního a biskupského vikáře, při dodržení kán. 409 § 2.

2. za výkon svého úřadu obdrží odměnu v plné výši.

Kán. 419

Během uvolnění úřadu diecézního biskupa přechází až do ustanovení administrátora diecéze řízení diecéze na pomocného biskupa, jestliže je jich více, na nejstaršího co do biskupské hodnosti; jestliže není pomocný biskup a Apoštolský stolec neučinil jiné opatření, přechází řízení na kolegium konzultorů. Kdo takto převzal řízení diecéze, svolá bez průtahu kolegium příslušné k ustanovení administrátora diecéze.

Kán. 420

Při uvolnění úřadu apoštolského vikáře nebo prefekta přejímá řízení provikář nebo proprefekt, jmenovaný k tomuto účelu vikářem nebo prefektem bezprostředně po tom, když se ujal vedení, pokud Apoštolský stolec nestanovil jinak.

Kán. 421

§ 1. Ve lhůtě osmi dnů ode dne přijetí informace o uvolnění úřadu diecézního biskupa je kolegium konzultorů povinno zvolit administrátora diecéze, který bude prozatímně řídit diecézi, při dodržení kán. 502 § 3.

§ 2. Jestliže během předepsané lhůty nebyl z jakéhokoliv důvodu zákonně zvolen administrátor diecéze, jeho jmenování přechází na metropolitu, a jestliže není obsazen úřad metropolity nebo úřad metropolity spojený s úřadem diecézního biskupa provincie, přechází jmenování na služebně nejstaršího diecézního biskupa provincie.

Kán. 422

Pomocný biskup, a pokud tento není, kolegium konzultorů, oznámí co nejdříve Apoštolskému stolci smrt biskupa a rovněž administrátor diecéze podá Apoštolskému stolci zprávu o svém zvolení.

Kán. 423

§ 1. Ustanoví se jen jeden administrátor diecéze, a odmítá se opačný obyčej; jinak je volba neplatná.

§ 2. Administrátor diecéze nesmí být zároveň ekonomem diecéze; jestliže byl ekonom diecéze zvolen za administrátora diecéze, zvolí ekonomická rada na tu dobu jiného ekonoma.

Kán. 424

Administrátor diecéze se volí podle kán. 165178.

Kán. 425

§ 1. Platně může být administrátorem diecéze ustanoven pouze kněz, který dovršil třicet pět let svého věku a do tohoto uvolněného úřadu diecézního biskupa nebyl již zvolen, jmenován nebo závazně navržen.

§ 2. Za administrátora diecéze se volí kněz, který vyniká znalostmi a moudrostí.

§ 3. Jestliže se nedodrží podmínky stanovené v § 1, metropolita nebo, jde-li o uvolnění úřadu metropolity, služebně nejstarší diecézní biskup provincie ustanoví po zjištění skutečnosti administrátora; avšak jednání osoby, která byla zvolena v rozporu s ustanovením § 1, je neplatné ze samého práva.

Kán. 426

Osoba, která řídí diecézi před ustanovením administrátora diecéze, má moc, jakou právo uděluje generálnímu vikáři.

Kán. 427

§ 1. Administrátor diecéze má povinnosti a moc diecézního biskupa, s výjimkou věcí, které podle své povahy nebo samým právem jsou z jeho moci vyňaty.

§ 2. Administrátor diecéze získává moc samotným přijetím volby, při čemž se nevyžaduje potvrzení volby od nikoho, pouze se dodrží povinnost stanovená v kán. 833 odst. 4.

Kán. 428

§ 1. V době uvolnění úřadu diecézního biskupa se nezavádějí žádné změny.

§ 2. Osobě, která prozatímně řídí diecézi, je zakázáno učinit cokoliv, co by mohlo být ke škodě diecézi nebo biskupským právům; zvláště se zakazuje jí a komukoliv jinému, aby sama nebo prostřednictvím jiného odcizila, zničila nebo změnila kteroukoliv listinu diecézní kurie.

Kán. 429

Administrátor diecéze je povinen sídlit v diecézi a obětovat mši za lid podle ustanovení kán. 388.

Kán. 430

§ 1. Úřad administrátora diecéze zaniká, jakmile se nový biskup ujme vedení diecéze.

§ 2. Odstranění administrátora diecéze je vyhrazeno Apoštolskému stolci; své zřeknutí se úřadu musí učinit úřední formou do rukou kolegia konzultorů, příslušného k volbě; nevyžaduje se, aby zřeknutí se bylo přijato; jestliže byl administrátor diecéze odstraněn nebo se zřekl úřadu nebo zemřel, volí se nový administrátor diecéze podle kán. 421.

Stať II
Společenství místních církví

Hlava 1
Církevní provincie a církevní oblasti

Kán. 431

§ 1. K podpoře společné pastorační činnosti v různých sousedních diecézích, podle osobních a místních podmínek a k dosažení lepších vzájemných vztahů mezi diecézními biskupy, vytvářejí sousední místní církve na určeném území církevní provincie.

§ 2. Zpravidla nejsou diecéze vyňaté z provincie; proto musí být každá diecéze a jiná místní církev, která je na území některé církevní provincie, začleněna do této církevní provincie.

§ 3. Zřízení, zrušení nebo změna církevní provincie přísluší výlučně njvyšší církevní autoritě, po projednání s biskupy, jichž se věc týká.

Kán. 432

§ 1. V církevní provincii má podle ustanovení práva pravomoc provinční koncil a metropolita.

§ 2. Církevní provincie je samým právem právnickou osobou.

Kán. 433

§ 1. Jestliže je to užitečné, a to hlavně ve státech, kde je větší počet místních církví, může Apoštolský stolec na návrh biskupské konference spojit sousedící církevní provincie do církevní oblasti.

§ 2. Církevní oblast může být zřízena jako právnická osoba.

Kán. 434

Shromáždění biskupů z církevní oblasti přísluší podporovat spolupráci a společnou pastorační činnost v oblasti; toto shromáždění však nemá moc příslušející biskupské konferenci podle kánonů tohoto kodexu, pokud mu ji neudělil zvláštním způsobem Apoštolský stolec.

Hlava 2
Metropolité

Kán. 435

V čele církevní provincie je metropolita, kterým je arcibiskup diecéze, kterou řídí; tento úřad je spojen s úřadem biskupa, který určil nebo schválil papež.

Kán. 436

§ 1. Metropolitovi přísluší v diecézích biskupů jeho provincie:

1. dozírat na řádné zachovávání víry a církevní kázně a, vyskytnou-li se porušení, podat zprávu papeži;

2. se souhlasem Apoštolského stolce konat vizitace, jestliže je zanedbal biskup jeho provincie;

3. jmenovat administrátora diecéze podle kán. 421 § 2 a 425 § 3.

§ 2. Kde to vyžadují okolnosti, může Apoštolský stolec pověřit metropolitu zvláštními úkoly a zmocněními, která stanoví partikulární právo.

§ 3. Metropolitovi nepřísluší žádná jiná moc řízení v ostatních diecézích jeho provincie; může však ve všech jejich kostelích konat bohoslužby jako biskup ve vlastní diecézi, s výjimkou katedrály, kde o tom musí předem vyrozumět diecézního biskupa.

Kán. 437

§ 1. Metropolita je povinen do tří měsíců od přijetí biskupského svěcení nebo, je-li již biskupem, od kanonického ustanovení, si osobně nebo prostřednictvím zástupce vyžádat od papeže pálium, jež značí moc, kterou právem dostává metropolita ve společenství s římskou církví pro svou provincii.

§ 2. Podle liturgických zákonů může metropolita požívat pálium v kterémkoliv kostele církevní provincie, v jejímž čele je, ne však mimo provincii, ani když by k tomu měl souhlas diecézního biskupa.

§ 3. Jestliže se metropolita stal metropolitou v jiné církevní provincii, žádá o nové pálium.

Kán. 438

Titul patriarchy a primase znamená pouze poctu, a v latinské církvi není spojen s mocí řízení, pokud z papežského privilegia nebo schváleného obyčeje neplyne něco jiného.

Hlava 3
Partikulární koncily

Kán. 439

§ 1. Plenární koncil, určený pro všechny místní církve téže biskupské konference, se koná, kdykoliv to po schválení Apoštolským stolcem považují za nutné nebo užitečné biskupové téže konference.

§ 2. Norma stanovená v § 1 platí i pro provinční koncil konaný v církevní provincii, jejíž hranice se shodují s hranicemi státu.

Kán. 440

§ 1. Provinční koncil, určený pro různé místní církve téže církevní provincie, se koná, kdykoliv to považuje za vhodné většina diecézních biskupů provincie, při dodržení kán. 439 § 2.

§ 2. Při uvolnění úřadu metropolity se nesvolává provinční koncil.

Kán. 441

Biskupské konferenci přísluší:

1. svolat plenární koncil;

2. určit na území biskupské konference místo konání koncilu;

3. zvolit z diecézních biskupů plenárního koncilu předsedu, který musí mít schválení od Apoštolského stolce;

4. stanovit jednací řád a věci k projednání, určit začátek a dobu trvání koncilu, přeložit jej, odročit a ukončit.

Kán. 442

§ 1. Metropolitovi přísluší se souhlasem většiny diecézních biskupů provincie:

1. svolat provinční koncil;

2. určit na území provincie místo konání provinčního koncilu;

3. stanovit jednací řád a věci k projednání, určit začátek a dobu trvání koncilu, přeložit jej, odročit a ukončit.

§ 2. Předsedat provinčnímu koncilu přísluší metropolitovi a, jestliže mu brání zákonná překážka, předsedá biskupy zvolený diecézní biskup z provincie (sufragán).

Kán. 443

§ 1. Na partikulární koncily musejí být pozváni tito účastníci, mající hlas rozhodující:

1. diecézní biskupové;

2. biskupové koadjutoři a pomocní biskupové;

3. jiní titulární biskupové, kteří na území plní zvláštní úkoly z pověření Apoštolským stolcem nebo biskupskou konferencí.

§ 2. Na partikulární koncily mohou být pozváni i jiní biskupové, titulární a emeritní, kteří pobývají na území; i oni mají hlas rozhodující.

§ 3. Na partikulární koncily musejí být pozváni tito účastníci s hlasem pouze poradním:

1. generální vikáři a biskupští vikáři všech místních církví z území;

2. vyšší představení řeholních institutů a společností apoštolského života v počtu pro muže a ženy stanoveném biskupskou konferencí nebo biskupy provincie, případně osoby zvolené všemi vyššími představenými těchto institutů a společností, které sídlí na území;

3. rektoři církevních a katolických univerzit a děkani teologických fakult a fakult kanonického práva, které mají své sídlo na území;

4. někteří rektoři kněžských seminářů v počtu stanoveném způsobem podle odst. 2, zvolení rektory seminářů, které jsou na území.

§ 4. Na partikulární koncily mohou být také pozváni s hlasem pouze poradním kněží a další věřící v počtu, který nepřevyšuje polovinu účastníků podle stanovení § 1 – 3.

§ 5. Na provinční koncily se mimoto pozve katedrální kapitula, dále kněžská a pastorační rada každé místní církve tak, aby každá z nich vyslala dva ze svých členů, kteří byli určeni kolegiálním jednáním; mají pouze poradní hlas.

§ 6. Na partikulární koncily mohou být pozvány i další osoby jako hosté, jestliže to považuje za vhodné biskupská konference pro plenární koncil nebo metropolita spolu s dalšími diecézními biskupy provincie pro provinční koncil.

Kán. 444

§ 1. Všichni, kteří byli pozváni na partikulární koncily, se jich musejí zúčastnit, pokud jim v tom nebrání spravedlivá překážka, o níž jsou povinni informovat předsedajícího koncilu.

§ 2. Jestliže osobám, které byly pozvány na partikulární koncily a mají hlas rozhodující, brání v účasti spravedlivá překážka, mohou poslat svého zástupce; tento zástupce má pouze poradní hlas.

Kán. 445

Partkulární koncil usiluje o to, aby na jeho území byly uspokojeny pastorační potřeby Božího lidu a má moc řízení, především zákonodárnou, takže vždy při dodržení obecného práva církve smí stanovit, co považuje za vhodné pro vzrůst víry, pro společné řízení pastorační činnosti, pro usměrnění mravů a pro navození, zachování a ochranu obecné církevní kázně.

Kán. 446

Po skončení partikulárního koncilu se předsedající postará, aby všechna akta koncilu byla zaslána Apoštolskému stolci; koncilní rozhodnutí se vyhlásí až po přezkoumání Apoštolským stolcem; samotnému koncilu přísluší stanovit způsob vyhlášení rozhodnutí a doby začátku jejich účinnosti.

Hlava 4
Biskupské konference

Kán. 447

Biskupská konference jako trvalé zařízení je společenství biskupů z některého státu nebo z určitého území, vykonávající společně některé pastorační úkoly ve prospěch věřících na svém území k dosahování vyššího dobra, které lidem poskytuje církev podle norem práva hlavně prostřednictvím různých forem a způsobů apoštolátu, přizpůsobených duchu doby a místním podmínkám.

Kán. 448

§ 1. Biskupskou konferenci tvoří zpravidla představení všech místních církví téhož státu, podle kán. 450.

§ 2. Jestliže podle uvážení Apoštolského stolce, po projednání s biskupy, jichž se věc týká, vyžadují to osobní a věcné okolnosti, může být zřízena biskupská konference pro území menšího nebo většího rozsahu tak, aby sestávala pouze z biskupů některých místních církví na určitém území nebo z představených místních církví, které jsou v různých státech; Apoštolskému stolci přísluší stanovit jednotlivým z nich zvláštní normy.

Kán. 449

§ 1. Pouze nejvyšší církevní autorita je příslušná k tomu, aby po projednání s biskupy, jichž se věc týká, zřídila, zrušila nebo změnila biskupskou konferenci.

§ 2. Zákonně zřízená biskupská konference je ze samého práva právnickou osobou.

Kán. 450

§ 1. K biskupské konferenci patří samým právem všichni diecézní biskupové a jim na roveň postavení z území, dále biskupové koadjutoři, pomocní biskupové a ostatní titulární biskupové, kteří na tom území vykonávají zvláštní úkoly na základě pověření Apoštolským stolcem nebo biskupskou konferencí; pozváni k ní mohou být i ordináři církví jiných obřadů, kteří však mají jen poradní hlas, pokud stanovy biskupské konference neurčují jinak.

§ 2. Ostatní titulární biskupové ani papežský vyslanec nejsou z práva členy biskupské konference.

Kán. 451

Každá biskupská konference si vypracuje stanovy, které musí přezkoumat Apoštolský stolec, a v nichž se mimo jiné upraví konání plenárního zasedání konference a zřídí se stálá rada biskupů a generální sekretariát konference a také jiné úřady a komise, které podle uvážení konference napomáhají účinnějšímu dosahování cíle.

Kán. 452

§ 1. Podle stanov si každá biskupská konference zvolí předsedu, dále místopředsedu, pro případ, že předsedovi bude bránit zákonná překážka, a konečně generálního sekretáře.

§ 2. Předseda konference, a brání-li mu zákonná překážka, místopředseda, předsedají nejen generálním schůzím biskupské konference, ale také trvalé radě.

Kán. 453

Plenární zasedání biskupské konference se koná alespoň jedenkrát za rok, a kromě toho kdykoliv to vyžadují zvláštní okolnosti, podle určení stanov.

Kán. 454

§ 1. Rozhodující hlas na plenárních schůzích biskupské konference přísluší samým právem diecézním biskupům a osobám jim na roveň postaveným a také biskupům koadjutorům.

§ 2. Pomocní biskupové a ostatní titulární biskupové, kteří patří k biskupské konferenci, mají rozhodující nebo poradní hlas podle určení stanov konference; avšak pouze osobám uvedeným v § 1 přísluší rozhodující hlas, jedná-li se o vyhotovení nebo změnu stanov.

Kán. 455

§ 1. Biskupská konference může vydat obecná nařízení pouze v případech, kdy to určuje obecné právo nebo zvláštní pověření od Apoštolského stolce, vydané buď z jeho vlastního podnětu nebo na žádost konference samé.

§ 2. K platnému vydání nařízení podle § 1 se na plenárním zasedání vyžaduje alespoň dvoutřetinová většina představených, kteří mají rozhodující hlas a patří ke konferenci, a k nabytí účinnosti se vyžaduje přezkoumání Apoštolským stolcem a zákonné vyhlášení.

§ 3. Biskupská konference určí způsob vyhlášení a den, kterým nařízení nabývají účinnosti.

§ 4. V záležitostech, kdy ani samo právo ani zvláštní pověření Apoštolského stolce podle § 1 nezmocnilo biskupskou konferenci, zůstává nedotčena pravomoc diecézního biskupa a ani konference ani její předseda nesmí jednat jménem všech biskupů, jestliže všichni biskupové jednotlivě neprojevili svůj souhlas.

Kán. 456

Po skončení plenárního zasedání biskupské konference zašle předseda zprávu o jednání a rozhodnutí z něho Apoštolskému stolci, aby se dověděl o jednání a mohl přezkoumat případná rozhodnutí.

Kán. 457

Stálé radě přísluší starat se o přípravu záležitostí, které mají být projednány na plenárním zasedání konference, a o náležité provedení rozhodnutí, vydaných na plenárním zasedání; dále jí přísluší konat další jednání, kterými ji pověřují stanovy.

Kán. 458

Generálnímu sekretariátu přísluší:

1. sestavit zprávu o jednání a rozhodnutích plenárního zasedání konference a o jednáních stálé rady biskupů a oznamovat je všem členům konference, dále vyhotovovat jiná akta, která mu svěřil k sepsání sám předseda konference nebo stálá rada;

2. oznamovat sousedním biskupským konferencím jednání a rozhodnutí, o kterých stanovilo plenární zasedání nebo stálá rada biskupů, že jim mají být zaslána.

Kán. 459

§ 1. Podporují se styky s biskupskými konferencemi, hlavně sousedními, za účelem dosahování a ochrany vyššího dobra.

§ 2. Kdykoliv činnost nebo záměry konferencí nabývají mezinárodního rozsahu, je třeba věc projednat s Apoštolským stolcem.

Stať III
Vnitřní uspořádání místních církví

Hlava 1
Diecézní synoda

Kán. 460

Diecézní synoda je shromáždění vybraných kněží a jiných věřících z místní církve, kteří poskytují pomoc diecéznímu biskupovi, podle ustanovení následujících kánonů, k prospěchu celého diecézního společenství.

Kán. 461

§ 1. Diecézní synoda se koná v místní církvi, jestliže to podle uvážení diecézního biskupa a po projednání v kněžské radě vyžadují okolnosti.

§ 2. Jestliže biskup pečuje o více diecézí nebo o jednu pečuje jako vlastní biskup a o druhou jako administrátor, může svolat jednu synodu pro všechny svěřené diecéze.

Kán. 462

§ 1. Diecézní synodu svolává pouze diecézní biskup, ne však osoba, která řídí diecézi prozatímně.

§ 2. Diecézní synodě předsedá diecézní biskup, který může k tomuto úkolu pověřit na jednotlivé schůze generálního nebo biskupského vikáře.

Kán. 463

§ 1. Na diecézní synodu musejí být povoláni a mají jako účastníci povinnost se na něj dostavit:

1. biskup koadjutor a pomocní biskupové;

2. generální vikáři a biskupští vikáři a také soudní vikář;

3. kanovníci katedrální kapituly;

4. členové kněžské rady;

5. věřící-laici, včetně členů institutů zasvěceného života, zvolení pastorační radou způsobem a v počtu stanoveném diecézním biskupem nebo, kde není tato rada, způsobem určeným od diecézního biskupa;

6. rektor diecézního kněžského semináře;

7. okrskoví vikáři (děkani);

8. alespoň jeden kněz z každého děkanátu (okrskového vikariátu), zvolený všemi, kdo tam vykonávají duchovní správu; stejně musí být zvolen další kněz, který ho zastoupí, jestliže mu v účasti zabrání překážka;

9. někteří představení řeholních institutů a společností apoštolského života, které mají dům v diecézi, zvolení v počtu a způsobem stanoveným od diecézního biskupa.

§ 2. Na diecézní synodu může diecézní biskup pozvat jako účastníky i další osoby, ať kleriky nebo členy institutů zasvěceného života nebo křesťany laiky.

§ 3. Na diecézní synodu může diecézní biskup pozvat, jestliže to uzná za vhodné, jako pozorovatele některé duchovní nebo členy církví nebo církevních společenství, která nejsou v plném společenství s katolickou církví.

Kán. 464

Účastník synody, kterému brání zákonná překážka, nemůže místo sebe poslat zástupce, který by se jeho jménem zúčastnil; oznámí však tuto překážku diecéznímu biskupovi.

Kán. 465

Všechny předložené otázky jsou ponechány k svobodnému projednání účastníky na schůzích synody.

Kán. 466

Jediným zákonodárcem na diecézní synodě je diecézní biskup, ostatní účastníci mají pouze poradní hlas; on sám podepisuje prohlášení a rozhodnutí synody, a tato mohou být zveřejněna jen z moci jeho úřadu.

Kán. 467

Diecézní biskup sdělí texty synodních prohlášení a rozhodnutí metropolitovi a biskupské konferenci.

Kán. 468

§ 1. Diecézní biskup je oprávněn podle svého moudrého uvážení diecézní synodu přerušit nebo rozpustit.

§ 2. Při uvolnění nebo zamezení výkonu úřadu diecézního biskupa se synoda samým právem přerušuje do té doby, než diecézní biskup, který nastoupil, rozhodne o jejím pokračování nebo ji prohlásí za skončenou.

Hlava 2
Diecézní kurie

Kán. 469

Diecézní kurie sestává z těch zařízení a osob, které pomáhají biskupovi v řízení celé diecéze, hlavně ve vedení pastorační činnosti, ve výkonu správy diecéze a ve výkonu moci soudní.

Kán. 470

Jmenování osob, které zastávají úřady v kurii, přísluší diecéznímu biskupovi.

Kán. 471

Všichni, kdo obdrželi úřad v kurii, jsou povinni:

1. složit slib, že budou věrně zastávat úřad způsobem stanoveným právem nebo diecézním biskupem;

2. zachovávat tajemství v mezích a způsobem, stanoveným právem nebo biskupem.

Kán. 472

Pokud se jedná o případy a osoby patřící do výkonu soudní moci, dodrží se ustanovení knihy VII. Soudní a mimosoudní řízení; ve věcech týkajících se správy diecéze se zachovají ustanovení následujících kánonů.

Kán. 473

§ 1. Diecézní biskup je povinen se starat, aby všechny záležitosti, patřící do správy celé diecéze, byly náležitě vyřizovány a uspořádány k opravdovému prospěchu jemu svěřeného Božího lidu.

§ 2. Diecéznímu biskupovi přísluší koordinovat pastorační činnost generálních nebo biskupských vikářů; kde je to vhodné, může být jmenován ředitel kurie, který musí být knězem a kterému přísluší pod vedením biskupa koordinovat vyřizování správních záležitostí a dbát, aby ostatní osoby v kurii řádně plnily jim svěřené úkoly.

§ 3. Pokud podle uvážení biskupa nevyplývá z místních podmínek něco jiného, ustanoví se za ředitele kurie generální vikář, a jestliže je jich více, pak jeden z generálních vikářů.

§ 4. Jestliže to biskup uzná za vhodné pro větší podporu pastorační činnosti, může zřídit biskupskou radu, která se skládá z generálních a biskupských vikářů.

Kán. 474

Listiny kurie, které svou povahou mají právní účinky, musí podepsat ordinář, který je vydává, a to k jejich platnosti, a také kancléř kurie nebo notář; kancléř podá o listinách zprávu řediteli kurie.

Článek 1
Generální vikáři a biskupští vikáři

Kán. 475

§ 1. V každé diecézi musí biskup ustanovit generálního vikáře, který má řádnou moc podle následujících kánonů a který pomáhá biskupovi v řízení celé diecéze.

§ 2. Zpravidla se ustanovuje jeden generální vikář, pokud něco jiného nevyžaduje rozsah diecéze nebo počet obyvatel nebo jiné pastorační důvody.

Kán. 476

Jestliže to vyžaduje správné řízené diecéze, může biskup ustanovit jednoho nebo více biskupských vikářů, kteří mají řádnou moc, kterou obecné právo uděluje generálnímu vikáři podle následujících kánonů, avšak tuto mají pouze v určené části diecéze nebo pro určený druh záležitostí nebo nad osobami určitého obřadu anebo nad určitým společenstvím osob.

Kán. 477

§ 1. Generálního vikáře a biskupského vikáře svobodně jmenuje a odvolává diecézní biskup, při zachování kán. 406; biskupský vikář, který není pomocným biskupem, se jmenuje na dobu určitou, stanovenou ve jmenovací listině.

§ 2. Jestliže je generální vikář nepřítomný nebo mu brání zákonná překážka, může diecézní biskup jmenovat jiného, který ho zastupuje; totéž platí i pro biskupského vikáře.

Kán. 478

§ 1. Generálním vikářem i biskupským vikářem musí být kněz, ve stáří alespoň třiceti let, doktor nebo licenciát teologie nebo kanonického práva nebo alespoň opravdu zkušený v těchto oborech, kterého doporučuje pravá víra, mravnost, moudrost a zkušenost v jednání.

§ 2. Úřad generálního vikáře a biskupského vikáře je neslučitelný s úřadem kanovníka penitenciáře a nemůže být udělen osobě, která je s biskupem pokrevně příbuzná až do čtvrtého stupně.

Kán. 479

§ 1. Z moci úřadu přísluší generálnímu vikáři výkonná moc, která právem náleží diecéznímu biskupovi, totiž konat veškerá správní jednání s výjimkou toho, které si biskup vyhradil nebo pro které vyžaduje právo zvláštní pověření od biskupa.

§ 2. Biskupskému vikáři přísluší ze samotného práva stejná moc, uvedená v § 1, avšak pouze na určené části území nebo pro druh záležitostí nebo pro věřící určitého obřadu nebo společenství, pro něž byl ustanoven, s výjimkou případů, které si vyhradil biskup nebo generální vikář, nebo které na základě práva vyžadují zvláštní pověření od biskupa.

§ 3. Generálnímu vikáři i biskupskému vikáři přísluší v mezích jejich působnosti i trvalá pověření od Apoštolského stolce, udělená úřadu diecézního biskupa, dále provádění reskriptů, pokud nebylo výslovně stanoveno jinak nebo nebyly vydány vzhledem ke zvláštním vlastnostem osoby diecézního biskupa.

Kán. 480

Generální vikář a biskupský vikář jsou povinni podávat diecéznímu biskupovi zprávu o hlavních záležitostech, vyřizovaných i vyřízených, a nikdy nejednají proti vůli a úmyslu diecézního biskupa.

Kán. 481

§ 1. Moc generálního vikáře i biskupského vikáře zaniká uplynutím doby, na niž byli jmenováni, zřeknutím se a rovněž, při zachování kán. 406 a 409, odvoláním oznámeným od diecézního biskupa a také uvolněním úřadu diecézního biskupa.

§ 2. Pozastavením výkonu úřadu diecézního biskupa se pozastavuje moc generálního vikáře i biskupského vikáře, jestliže nejsou biskupy.

Článek 2
Kancléř a ostatní notáři. Archivy

Kán. 482

§ 1. V každé kurii se ustanoví kancléř, jehož hlavním úkolem, pokud zvláštní právo nestanoví jinak, je pečovat o vyhotovení a odesílání listin kurie a jejich uchovávání v archivu kurie.

§ 2. Jestliže je to potřebné, může se kancléři ustanovit pomocník, který se nazývá místokancléř.

§ 3. Kancléř i místokancléř jsou tím samým notáři a sekretáři kurie.

Kán. 483

§ 1. Kromě kancléře mohou být ustanoveni další notáři, jejichž listina nebo podpis zakládají veřejnou věrohodnost buď kterékoliv listiny nebo pouze soudní listiny nebo listiny určitého právního případu nebo jednání.

§ 2. Kancléř i notáři musí mít dobrou pověst a být prosti jakéhokoliv podezření; v případech, v nichž jde o ohrožení pověsti kněze, musí být notářem kněz.

Kán. 484

Povinností notáře jest:

1. sepisovat akta a listiny o rozhodnutích, opatřeních a závazcích nebo o jiných jednáních, vyžadujících jeho součinnost;

2. pořizovat věrné záznamy jednání a podepisovat je s udáním místa a data;

3. při zachování příslušných předpisů předkládat zákonnému žadateli akta a listiny ze spisů a ověřovat opisy prohlášením jejich shody s prvopisem.

Kán. 485

Kancléře a ostatní notáře může diecézní biskup svobodně zbavit úřadu, avšak administrátor diecéze k tomu potřebuje souhlas kolegia konzultorů.

Kán. 486

§ 1. Všechny listiny, které se týkají diecéze nebo farnosti, musí být uchovávány s největší péčí.

§ 2. V každé kurii se zřídí na bezpečném místě diecézní archiv, v němž se v určitém uspořádání a pod pečlivým uzavřením uchovávají listiny a písemnosti, týkající se diecézních záležitostí, jak duchovních, tak majetkových.

§ 3. Pořídí se soupis čili katalog listin, s krátkým obsahem jednotlivých písemností.

Kán. 487

§ 1. Archiv musí být uzamčen a klíč od něho má pouze biskup a kancléř; vstup do archivu smí povolit pouze biskup anebo ředitel spolu s kancléřem.

§ 2. Osoby, které mají zájem, mají právo osobně nebo prostřednictvím zástupce obdržet věrohodný opis nebo fotokopii listin, které jsou svou povahou veřejné a týkají se jejich osobního stavu.

Kán. 488

Z archivu není dovoleno odnášet písemnosti, leč jen na krátkou dobu a s dovolením buď biskupa, anebo ředitele kurie a současně i kancléře.

Kán. 489

§ 1. V diecézní kurii se zřídí i tajný archiv, nebo v archivu alespoň skříň nebo trezor, zcela zabezpečený a uzamčený, kterým nelze pohnout z místa, a v němž se velmi pečlivě uchovávají listiny, které nutno utajit.

§ 2. Každoročně se zničí listiny trestních případů v mravních věcech, jejichž viníci zemřeli nebo od jejichž uzavření odsuzujícím rozsudkem uplynulo deset let, při čemž se uchová krátké shrnutí skutkové podstaty a text konečného rozsudku.

Kán. 490

§ 1. Klíč od tajného archivu má pouze biskup.

§ 2. V době uvolnění úřadu diecézního biskupa smí tajný archiv nebo tajnou skříň otevřít pouze administrátor diecéze, a to jen v případě opravdové nutnosti.

§ 3. Z tajného archivu nebo tajné skříně se nesmějí listiny vynášet.

Kán. 491

§ 1. Diecézní biskup se postará, aby i akta a listiny archivů katedrálních, kolegiátních, farních a jiných kostelů, které jsou na jeho území, byly náležitě uchovávány a aby byly pořizovány soupisy čili katalogy ve dvou vyhotoveních, z nichž jedno se uloží ve vlastním archivu a druhé v diecézním archivu.

§ 2. Diecézní biskup také dbá, aby byl v diecézi historický archiv, a aby v něm byly pečlivě uchovány a systematicky uspořádány listiny, které mají historickou cenu.

§ 3. Možnost nahlédnout nebo zapůjčit listiny, o nichž jednají § 1 a 3, upravují normy stanovené diecézním biskupem.*

Článek 3
Ekonomická rada. Ekonom

Kán. 492

§ 1. V každé diecézi se ustanoví ekonomická rada, které předsedá diecézní biskup nebo jeho pověřenec, a sestává alespoň ze tří biskupem jmenovaných věřících, opravdu zkušených v ekonomii i světském právu a vynikajících bezúhonností.

§ 2. Členové ekonomické rady jsou jmenováni na pět roků a po uplynutí této doby mohou být znovu a znovu jmenováni na další pětiletí.

§ 3. Z členství v ekonomické radě jsou vyloučeny osoby, které jsou vůči biskupovi ve vztahu pokrevního příbuzenství nebo „švagrovství“ až do čtvrtého stupně.

Kán. 493

Kromě úkolů, které určuje kniha V. Majetek církve, připravuje ekonomická rada každoročně podle pokynů diecézního biskupa rozpočet příjmů a výdajů, které se pro příští rok předvídají pro řízení celé diecéze, a po skončení roku zhodnotí účetní výkaz příjmů a vydání.

Kán. 494

§ 1. V každé diecézi jmenuje biskup po projednání s kolegiem konzultorů a ekonomickou radou i ekonoma, který je velmi zkušený ve věcech ekonomických a je bezúhonný.

§ 2. Ekonom je jmenován na pět roků a po uplynutí této doby může být znovu a znovu jmenován na další pětiletí; během svého funkčního období může být zbaven úřadu jen ze závažného důvodu podle posouzení biskupa, po projednání s kolegiem konzultorů a s ekonomickou radou.

§ 3. Ekonomovi přísluší pod biskupovým vedením spravovat podle rozpočtu daného ekonomickou radou majetek diecéze a ze stanovených příjmů diecéze hradit výdaje, které zákonně nařídil biskup nebo jiní od něho pověření.

§ 4. Na konci roku je ekonom povinen podat ekonomické radě vyúčtování příjmů a výdajů.

Hlava 3
Kněžská rada a kolegium konzultorů

Kán. 495

§ 1. V každé diecézi se ustaví kněžská rada, totiž kolegium kněží, kteří jsou jakoby senátem biskupa, zastupujícím kněžstvo, a které přísluší podle ustanovení práva pomáhat biskupovi v řízení diecéze, aby se co nejúčinněji podporoval pastorační prospěch části Božího lidu svěřené biskupovi.

§ 2. V apoštolských vikariátech a apoštolských prefekturách ustaví vikář nebo prefekt radu alespoň ze tří misionářů-kněží, jejichž názor, i pouze dopisem vyjádřený, vyslechne v závažných záležitostech.

Kán. 496

Kněžská rada má vlastní stanovy schválené diecézním biskupem, s přihlédnutím k normám vydaným biskupskou konferencí.

Kán. 497

Pro ustavení kněžské rady platí:

1. asi polovinu svobodně volí sami kněží, podle ustanovení následujících kánonů a podle stanov;

2. někteří kněží musí být podle stanov členy rady již z důvodu úřadu, který zastávají;

3. diecézní biskup je oprávněn svobodně jmenovat některé členy.

Kán. 498

§ 1. Právo volit a být zvoleni do kněžské rady mají:

1. všichni světští kněží včlenění do diecéze;

2. světští kněží nevčlenění do diecéze a kněží, členové některého řeholního institutu nebo společnosti apoštolského života, kteří pobývají v diecézi a v její prospěch zastávají některý úřad.

§ 2. Podle stanov může být toto volební právo uděleno i jiným kněžím, kteří mají v diecézi trvalé nebo přechodné bydliště.

Kán. 499

Způsob volby členů kněžské rady určují stanovy tak, aby pokud možno byli zastoupeni kněží podle jejich různých služeb a územních částí diecéze.

Kán. 500

§ 1. Diecéznímu biskupovi přísluší kněžskou radu svolat, jí předsedat a určit otázky k projednání nebo přijmout otázky navrhované členy.

§ 2. Kněžská rada má pouze poradní hlas; diecézní biskup vyslechne její názor v závažnějších záležitostech, její souhlas potřebuje pouze v případech výslovně právem stanovených.

§ 3. Kněžská rada nesmí nikdy jednat bez diecézního biskupa, jemuž jedinému přísluší postarat se o zveřejnění závěrů podle § 2.

Kán. 501

§ 1. Členové kněžské rady jsou ustanovováni na stanovami určenou dobu tak, aby se buď celá rada nebo její část obnovila během pěti let.

§ 2. V době uvolnění úřadu diecézního biskupa kněžská rada zaniká a její úkoly plní kolegium konzultorů; do jednoho roku od převzetí vedení diecéze je biskup povinen znovu ustavit kněžskou radu.

§ 3. Jestliže kněžská rada neplní jí svěřený úkol k prospěchu diecéze nebo jej závažným způsobem zneužívá, může ji diecézní biskup po poradě s metropolitou nebo, jedná-li se o metropolitu, se služebně nejstarším diecézním biskupem provincie, rozpustit, avšak musí během jednoho roku radu nově ustavit.

Kán. 502

§ 1. Ze členů kněžské rady svobodně jmenuje diecézní biskup některé kněze – nejméně šest, nejvíce dvanáct – kteří na pět let vytvoří kolegium konzultorů, jemuž přísluší úkoly stanovené právem; po uplynutí pěti let nadále plní své úkoly až do ustavení nového kolegia.

§ 2. V čele kolegia konzultorů je diecézní biskup; v době uvolnění úřadu diecézního biskupa nebo zamezení výkonu tohoto úřadu je v čele osoba, která je dočasně na místě biskupa, anebo pokud nebyla ještě ustanovena, je v čele kněz z kolegia konzultorů, který je nejdéle z nich knězem.

§ 3. Biskupská konference může stanovit, aby úkoly kolegia konzultorů byly svěřeny katedrální kapitule.

§ 4. V apoštolském vikariátě a v apoštolské prefektuře přísluší úkoly kolegia konzultorů radě misie uvedené v kán. 495 § 2, pokud právo nestanoví jinak.

Hlava 4
Kapituly kanovníků

Kán. 503

Kapitula kanovníků, ať katedrální nebo kolegiátní, je společenství kněží, kterému přísluší konat slavnostnější bohoslužby v katedrálním nebo kolegiátním kostele; kromě toho plní kapitula úkoly, kterými ji pověřilo právo nebo diecézní biskup.

Kán. 504

Zřízení, změna nebo zrušení katedrální kapituly jsou vyhrazeny Apoštolskému stolci.

Kán. 505

Každá kapitula, ať katedrální nebo kolegiátní, má své stanovy, přijaté zákonným jednáním kapituly a schválené diecézním biskupem; změna nebo zrušení těchto stanov jsou platné pouze se schválením diecézním biskupem.

Kán. 506

§ 1. Stanovy kapituly určí, při zachování ustanovení zakladatelů, jednak zřízení kapituly, jednak počet kanovníků; určí dále, které bohoslužby a další služby má kapitula a jednotliví kanovníci konat; určí shromáždění, na nichž se projednají záležitosti kapituly, při dodržení ustanovení obecného práva stanoví podmínky vyžadované k platnosti a dovolenosti jednání.

§ 2. Stanovy také určí příjmy, jak trvalé, tak z důvodu vykonané služby, a také při dodržení předpisů Apoštolského stolce určí označení kanovníků.

Kán. 507

§ 1. Jeden z kanovníků je v čele kapituly, a podle stanov se zřídí i další úřady, s přihlédnutím k místním zvyklostem.

§ 2. Duchovním, kteří nepatří do kapituly, mohou být svěřeny jiné úkoly, jimiž podle stanov pomáhají kanovníkům.

Kán. 508

§ 1. Kanovník penitenciář jak katedrálního, tak kolegiátního kostela má ze svého úřadu řádné pověření, které však nemůže dále pověřit, totiž: zbavovat v oboru svátosti smíření nápravných trestů nastupujících bez rozhodnutí představeného, úředně nezjištěných, nevyhrazených Apoštolskému stolci, a to diecézany i mimo území diecéze, a také ty, kdo nejsou diecézany.

§ 2. Kde není kapitula, ustanoví diecézní biskup kněze k plnění tohoto úkolu.

Kán. 509

§ 1. Diecéznímu biskupovi, ne však administrátoru diecéze, přísluší po projednání s kapitulou udělovat všechny a jednotlivé kanonikáty jak v katedrálním kostele, tak v kolegiátním, při čemž se ruší jakékoliv opačné privilegium; témuž biskupovi přísluší potvrdit osobu, kterou kapitula zvolila do svého čela.

§ 2. Kanonikáty uděluje diecézní biskup pouze kněžím vynikajícím vírou i neporušeností života, kteří chvályhodně vykonávali svou službu.

Kán. 510

§ 1. S kapitulou kanovníků se již nespojuje farnost; pokud je toto spojení s některou kapitulou, diecézní biskup oddělí farnost od kapituly.

§ 2. V kostele, který je zároveň farním i kapitulním, se ustanoví farář buď z řad kanovníků nebo mimo ně; tento farář má všechna práva, zmocnění i povinnosti, které podle ustanovení práva patří faráři.

§ 3. Diecéznímu biskupovi přísluší stanovit určité normy, kterými náležitě uspořádá pastorační povinnosti faráře a úkoly, které patří kapitule, a postará se, aby faráři nebyly na překážku kapitulní povinnosti a kapitule pak povinnosti farní; případné střetnutí rozhodne diecézní biskup, který se postará vhodným způsobem především o pastorační potřeby věřících.

§ 4. Dary ve prospěch farního a zároveň kapitulního chrámu se považují za udělené farnosti, není-li znám opak.

Hlava 5
Pastorační rada

Kán. 511

V každé diecézi, pokud tomu radí pastorační okolnosti, se ustanoví pastorační rada, které přísluší zkoumat pod vedením biskupa vše, co se vztahuje k pastorační činnosti v diecézi, toto také projednávat a předkládat o tom praktické závěry.

Kán. 512

§ 1. Pastorační rada sestává z věřících, kteří jsou v plném společenství s katolickou církví, jak kleriků, tak členů institutů zasvěceného života, tak především laiků; tito všichni jsou jmenováni způsobem určeným od diecézního biskupa.

§ 2. Věřící, kteří jsou jmenováni do pastorační rady, se vybírají tak, aby v radě byla opravdu zobrazena část Božího lidu, která tvoří diecézi, se zřetelem na různé územní části diecéze, na sociální podmínky a povolání, jakož i na účast na apoštolátu, jakou mají jednotlivci sami nebo ve spojení s jinými.

§ 3. Do pastorační rady se jmenují jen věřící vynikající pevnou vírou, dobrými mravy a moudrostí.

Kán. 513

§ 1. Pastorační rada se ustanovuje na dobu určenou stanovami, které vydal biskup.

§ 2. Uvolněním úřadu diecézního biskupa zaniká pastorační rada.

Kán. 514

Pastorační rada má pouze poradní hlas a pouze diecézní biskup ji podle požadavků apoštolátu svolává a jí předsedá; jedině jemu přísluší zveřejnit věci v radě projednané.

Hlava 6
Farnosti, faráři a farní vikáři

Kán. 515

§ 1. Farnost je určité, natrvalo zřízené společenství věřících v místní církvi, svěřené pod vedením diecézního biskupa do pastorační péče faráři, jako jejímu vlastnímu pastýři.

§ 2. Jedině diecéznímu biskupovi přísluší zřizovat, rušit nebo měnit farnosti, a biskup nezřídí nebo nezruší farnost, ani ji značně nezmění bez projednání v kněžské radě.

§ 3. Zákonně zřízená farnost je samým právem právnickou osobou.

Kán. 516

§ 1. Pokud právo nestanoví jinak, je farnosti naroveň postavena kvazifarnost, kterou je určité společenství věřících v místní církvi, které je svěřeno knězi jako vlastnímu pastýři a které vzhledem ke zvláštním okolnostem dosud nebylo ustaveno ve farnost.

§ 2. Tam, kde z některého společenství není možné zřídit farnost ani kvazifarnost, postará se biskup o pastorační péči o ně jiným způsobem.

Kán. 517

§ 1. Tam, kde to vyžadují okolnosti, může být svěřena pastorační péče o farnost nebo současně o více farností více kněžím do společné správy s tím, že jeden z nich bude jako vedoucí řídit společnou pastorační činnost a bude za ni odpovídat biskupovi.

§ 2. Jestliže pro nedostatek kněží se diecézní biskup rozhodl, že svěří účast na pastorační péči o farnost jáhnovi nebo jiné osobě, která není knězem, nebo společenství osob, ustanoví některého kněze, který mocí a zmocněními faráře bude řídit pastorační péči.

Kán. 518

Farnost má zpravidla územní charakter, čili zahrnuje všechny věřící určitého území; kde je to však vhodné, zřídí se osobní farnosti podle obřadu, jazyka a národnosti věřících toho kterého území, nebo i z jiného důvodu.

Kán. 519

Farář je vlastním pastýřem sobě svěřené farnosti a vykonává pastorační péči o sobě svěřené společenství pod řízením diecézního biskupa, povolán, aby se ním podílel na Kristově službě, aby pro toto společenství konal službu učením, posvěcováním a řízením ve spolupráci s ostatními kněžími nebo jáhny a v součinnosti s věřícími-laiky, podle ustanovení práva.

Kán. 520

§ 1. Právnická osoba nemůže být farářem; diecézní biskup, ne však administrátor diecéze, může se souhlasem příslušného představeného svěřit farnost klerickému řeholnímu institutu nebo klerické společnosti apoštolského života tak, že farnost zřídí při kostele institutu nebo společnosti s tím, že jeden kněz bude farářem farnosti; bude-li pastorační péče svěřena více osobám společně a nerozdílně, bude jeden kněz moderátorem podle kán. 517 § 1.

§ 2. Svěřit farnost podle § 1 je možné buď natrvalo nebo na určitou předem stanovenou dobu; v obojím případě se tak stane písemnou smlouvou mezi diecézním biskupem a příslušným představeným institutu nebo společnosti, kde se mimo jiné výslovně a přesně stanoví náležitosti týkající se plnění úkolů, osob k plnění určených a hospodářských věcí.

Kán. 521

§ 1. K tomu, aby někdo byl platně ustanoven farářem se vyžaduje, aby byl knězem.

§ 2. Má vynikat pravou vírou a řádnými mravy, být obdařen horlivostí a láskou k duším a také má mít vlastnosti, které vyžaduje obecné nebo partikulární právo pro péči o farnost, o niž se jedná.

§ 3. K tomu, aby někdo byl ustanoven farářem je nutno zjistit jeho schopnost způsobem určeným diecézním biskupem, i pomocí zkoušky.

Kán. 522

Farář se ustanovuje na dobu neurčitou, protože jeho úřad vyžaduje trvalost; na určitou dobu ho může diecézní biskup jmenovat jen tehdy, jestliže to povoluje rozhodnutí biskupské konference.

Kán. 523

Při zachování ustanovení kán. 582 § 1 přísluší obsazování úřadu faráře diecéznímu biskupovi, a to svobodným udělením, leda že by někdo měl právo faráře závazně navrhovat nebo volit.

Kán. 524

Uvolněnou farnost udělí diecézní biskup tomu, koho při zvážení všech okolností považuje za vhodného pro péči o tu farnost, aniž by někomu stranil; při zvažování vhodnosti se poradí s okrskovým vikářem (děkanem) a provede vhodná šetření a případně vyslechne mínění určitých kněží i laiků.

Kán. 525

Jestliže je úřad diecézního biskupa uvolněn nebo je zabráněno jeho výkonu, přísluší administrátoru diecéze nebo jiné osobě, která prozatímně řídí diecézi:

1. ustanovovat nebo potvrzovat kněze, kteří byli pro farnost zákonně závazně navrženi nebo zvoleni;

2. jmenovat faráře, jestliže uvolnění nebo zabránění výkonu úřadu diecézního biskupa trvá déle než rok.

Kán. 526

§ 1. Farář pečuje pouze o jednu farnost; z nedostatku kněží nebo vzhledem k jiným okolnostem může být témuž faráři svěřena péče o více sousedních farností.

§ 2. V jedné a téže farnosti je pouze jeden farář nebo vedoucí podle kán. 517 § 1, při čemž se zamítá opačný obyčej a odvolává jakékoliv opačné privilegium.

Kán. 527

§ 1. Kdo byl ustanoven farářem, ujímá se péče o farnost a je povinen ji vykonávat od okamžiku převzetí úřadu.

§ 2. Do úřadu uvádí faráře místní ordinář nebo jím delegovaný kněz při dodržení způsobu stanoveného zvláštním právem nebo zákonným obyčejem; ze spravedlivého důvodu může týž ordinář dispenzovat od tohoto způsobu; v tom případě se převzetí úřadu nahrazuje tím, že se dispenz oznámí farnosti.

§ 3. Místní ordinář předem stanoví lhůtu, během níž musí dojít k převzetí farnosti; po marném uplynutí této lhůty, pokud nebránila spravedlivá překážka, může farnost prohlásit za uvolněnou.

Kán. 528

§ 1. Farář je povinen se postarat, aby Boží slovo bylo neporušené hlásáno lidem pobývajícím ve farnosti; proto dbá, aby věřící-laici byli vyučováni v pravdách víry, hlavně homilií o nedělích a zasvěcených svátcích, dále katechetickou výukou a také podporuje činnost, kterou se rozšiřuje duch evangelia i do oblasti sociální spravedlnosti; zvláště pečuje o katolickou výchovu dětí a mládeže; všemožné úsilí věnuje, spolu s věřícími, tomu, aby se poselství evangelia dostalo i k těm, kteří přestali žít podle náboženství nebo nevyznávají pravou víru.

§ 2. Farář se stará, aby eucharistie byla středem farního společenství věřících; snaží se, aby věřící byli živeni zbožným přijímáním svátostí, zvláště aby často přijímali eucharistii a svátost smíření; usiluje, aby byli vedeni k modlitbě i v rodinách a vědomě a aktivně se zúčastňovali posvátné liturgie, kterou pod vedením diecézního biskupa je farář povinen řídit ve své farnosti, a dozírat, aby se nevloudily nepřístojnosti.

Kán. 529

§ 1. Aby farář pečlivě plnil službu pastýře, snaží se poznat sobě svěřené věřící; proto navštěvuje rodiny, má účast hlavně na jejich starostech, úzkosti a zármutku a posiluje je v Pánu; jestliže v něčem pochybili, moudře je napomíná; nemocným, hlavně blízkým smrti, se věnuje se zvláštní láskou, posiluje je pečlivě svátostmi a jejich duše odporoučí Bohu; zvláštní péči věnuje chudým, utiskovaným, osamělým, vyhnancům a postiženým zvláštními nesnázemi; usiluje také o podporu manželů a rodičů, aby plnili své povinnosti a aby se v rodinách prohluboval křesťanský život.

§ 2. Vlastní podíl věřících-laiků na poslání církve farář uznává a podporuje a rovněž podporuje jejich spolky k náboženským účelům. Spolupracuje s biskupem a diecézním kněžstvem, přičiňuje se, aby věřící pečovali o farní společenství a cítili, že jsou členy jak diecéze, tak celé církve a účastnili se nebo podporovali činnost ve prospěch jejího společenství.

Kán. 530

Faráři jsou zvláště svěřeny tyto úkony:

1. udílení křtu;

2. udílení svátosti biřmování osobám v nebezpečí smrti, podle kán. 883 odst. 3;

3. udílení zvláštního svatého přijímání pro nebezpečí smrti, při zachování kán. 1003 § 2 a 3, a apoštolského požehnání;

4. asistence sňatku a požehnání manželů;

5. konání pohřbu;

6. svěcení křestní vody v době velikonoční, vedení průvodů mimo kostel a slavnostní žehnání mimo kostel;

7. slavnostnější slavení eucharistie o nedělích a zasvěcených svátcích.

Kán. 531

I když některý farní úkon vykonal jiný, předá dávky, které při této příležitosti přijal, do farního majetku, pokud nevyplývá opak z úmyslu dárce; diecéznímu biskupovi přísluší po projednání s kněžskou radou vydat předpisy, kterými se upraví určení těchto dávek a odměna kleriků za tuto službu.

Kán. 532

Ve všech právních věcech jedná farář jménem farnosti, podle ustanovení práva; dbá, aby farní majetek byl spravován podle ustanovení kán. 1281 – 1288.

Kán. 533

§ 1. Farář má povinnost sídlit ve farním domě blízko kostela; ve zvláštních případech, je-li pro to spravedlivý důvod, může místní ordinář dovolit, aby sídlil jinde, především v domě společném pro více kněží, pokud je řádně a vhodně postaráno o výkon farní služby.

§ 2. Pokud tomu nebrání vážný důvod, je faráři dovoleno, aby byl z farnosti vzdálen každý rok nejvýše po dobu jednoho měsíce, buď bez přerušení nebo s přerušením; do doby dovolené se nezapočítávají dny, v nichž jednou za rok koná duchovní cvičení; jestliže je farář nepřítomný ve farnosti déle než týden, je povinen o tom vyrozumět místního ordináře.

Kán. 534

§ 1. Farář je od převzetí farnosti povinen každou neděli a v diecézi zasvěcený svátek slavit mši za sobě svěřený lid; jestliže mu v tom brání zákonná překážka, nechá mši odsloužit jiným nebo ji odslouží sám v jiné dny.

§ 2. Farář, který pečuje o více farností, je o dnech uvedených v § 1 povinen slavit jen jednu mši za všechen sobě svěřený lid.

§ 3. Farář, který nesplnil povinnost podle § 1 a 2, odslouží co nejdříve za lid tolik mší, kolik opomenul.

Kán. 535

§ 1. Každá farnost má farní matriky, totiž knihu pokřtěných, oddaných a zemřelých a nad to další knihy podle předpisů biskupské konference nebo diecézního biskupa; farář dbá, aby byly řádně vedeny a pečlivě uchovávány.

§ 2. Do knihy pokřtěných se zapisuje také včlenění do církve sui iuris nebo přestup do jiné církve sui iuris, biřmování a všechny skutečnosti týkající se kanonického osobního stavu věřícího, jako jsou při zachování kán. 1133 uzavření manželství, osvojení, přijetí svátosti svěcení a také trvalé sliby v řeholním institutu; tyto záznamy se vždy uvádějí v potvrzení o křtu.

§ 3. Každá farnost má vlastní razítko (pečeť); osvědčení o kanonickém osobním stavu věřících, jakož i všechna akta, která mohou mít právní povahu, podepisuje sám farář nebo jeho zmocněnec a opatří je razítkem farnosti.

§ 4. V každé farnosti je archiv, v němž se uchovávají farní knihy spolu s písemnostmi od biskupů a dalšími listinami, které je třeba uchovávat vzhledem k nutnosti nebo užitečnosti; archiv kontroluje diecézní biskup nebo jím pověřená osoba při vizitaci nebo jiné příležitosti; farář dbá, aby se písemnosti nedostaly do nepovolaných rukou.

§ 5. Starší farní knihy se rovněž pečlivě uchovávají podle předpisů partikulárního práva.

Kán. 536

§ 1. Jestliže podle uvážení diecézního biskupa, po projednání s kněžskou radou, je to vhodné, ustanoví se v každé farnosti pastorační rada, které předsedá farář a v níž věřící spolu s těmi, kdo se ze svého úřadu podílejí na pastorační péči ve farnosti, napomáhají rozvoji pastorační činnosti.

§ 2. Pastorační rada má pouze poradní hlas a řídí se normami stanovenými diecézním biskupem.

Kán. 537

V každé farnosti je ekonomická rada, která se řídí obecným právem a normami stanovenými diecézním biskupem a v níž věřící, zvolení podle týchž norem, pomáhají faráři ve správě majetku farnosti, při zachování ustanovení kán. 532.

Kán. 538

§ 1. Farář pozbývá svůj úřad tím, že je odstraněn nebo přeložen od diecézního biskupa podle ustanovení práva, dále tím, že se sám farář zřekne úřadu ze spravedlivého důvodu; aby toto zřeknutí se bylo platné, musí je biskup přijmout; konečně také uplynutím určité doby, na kterou byl ustanoven podle partikulárního práva ve smyslu kán. 522.

§ 2. Faráře, který je členem řeholního institutu nebo je včleněn do společnosti apoštolského života, je možno zbavit úřadu podle ustanovení kán. 682 § 2.

§ 3. Žádá se, aby farář, který dovršil sedmdesát pět roků, se zřekl úřadu do rukou diecézního biskupa, který po zvážení všech okolností, osobních i místních, rozhodne o přijetí nebo odložení; při přijetí se musí diecézní biskup postarat o jeho přiměřené vydržování a bydlení, při dodržení norem stanovených biskupskou konferencí.

Kán. 539

Když je farnost uvolněna nebo faráři brání ve výkonu farní pastorační služby ztráta svobody, vyhnanství nebo vyhoštění, neschopnost, zdravotní nezpůsobilost nebo jiný důvod, ustanoví diecézní biskup co nejdříve administrátora farnosti, kněze, který zastupuje faráře podle kán. 540.

Kán. 540

§ 1. Administrátor farnosti má stejné povinnosti a stejná práva jako farář, pokud biskup nestanovil jinak.

§ 2. Administrátor farnosti nesmí dělat nic, čím by poškodil práva faráře nebo majetek farnosti.

§ 3. Po skončení úřadu skládá administrátor farnosti účty faráři.

Kán. 541

§ 1. Při uvolnění farnosti a také při zabránění faráři ve výkonu pastorační služby převezme farní vikář prozatímně řízení farnosti až do ustanovení administrátora farnosti; jestliže je vikářů více, převezme řízení nejstarší co do jmenování, a jestliže není farní vikář, převezme řízení farář, určený partikulárním právem.

§ 2. Kdo převzal řízení farnosti podle odst. 1, ihned vyrozumí místního ordináře o uvolnění farnosti.

Kán. 542

Pro kněze, kterým je společně a nerozdílně svěřena pastorační péče o některou farnost nebo více farností zároveň, podle kán. 517 § 1, platí:

1. musí mít vlastnosti stanovené v kán. 521;

2. musí být jmenováni nebo ustanoveni podle kán. 522 a 524;

3. pastorační péče se jim svěřuje teprve okamžikem převzetí úřadu; jejich vedoucí přejímá úřad podle ustanovení kán. 557, 2; u ostatních kněží se převzetí úřadu nahrazuje zákonně vykonaným vyznáním víry.

Kán. 543

§ 1. Kněží, kterým je společně a nerozdílně svěřena pastorační péče o některou farnost nebo současně o více farností, jsou jednotlivě povinni podle jimi stanoveného pořádku vykonávat službu faráře podle kán. 528, 529, 530; zmocnění k asistenci sňatku a veškerá oprávnění dispenzovat, svěřená samým právem faráři, přísluší všem, avšak vykonávají se pod řízením vedoucího.

§ 2. Všichni kněží tohoto společenství:

1. mají povinnost sídlit v místě;

2. společně stanoví pořadí, podle něhož jeden z nich bude slavit mši za svěřený lid, podle kán. 534;

3. pouze vedoucí jedná v právních záležitostech farnosti nebo farností, tomu společenství svěřených.

Kán. 544

Když pozbude úřad některý kněz ze společenství, o němž se zmiňuje kán. 517 § 1, nebo vedoucí společenství nebo když se některý z nich stane nezpůsobilým k výkonu pastorační služby, farnost nebo farnosti, do péče společenství svěřené, se neuvolňují; diecéznímu biskupovi přísluší jmenovat jiného vedoucího; do té doby než biskup jmenuje jiného, zastává tento úřad kněz z tohoto společenství, který je jmenováním nejstarší.

Kán. 545

§ 1. Když je to potřebné nebo vhodné pro náležité plnění pastorační péče o farnost, může být faráři ustanoven jeden nebo více farních vikářů, kteří jako farářovi spolupracovníci a účastníci na jeho péči spolu s ním společně a pod jeho vedením pracují v pastorační službě.

§ 2. Farní vikář může být ustanoven buď, aby pomáhal v celé pastorační službě, a to v celé farnosti nebo její určité části, nebo pracoval pro skupinu věřících z farnosti anebo konal určitou službu v různých farnostech zároveň.

Kán. 546

Platně může být ustanoven farním vikářem jen ten, kdo je knězem.

Kán. 547

Farního vikáře svobodně jmenuje diecézní biskup po projednání, jestliže to uzná za vhodné, s farářem nebo faráři farností, kam má být ustanoven, a s děkanem, při zachování ustanovení kán. 682 § 1.

Kán. 548

§ 1. Povinnosti a práva farního vikáře stanoví, kromě kánonů této hlavy, diecézní normy a listina diecézního biskupa a podrobněji je určují příkazy faráře.

§ 2. Pokud listina diecézního biskupa nestanoví jinak, je farní vikář ze svého úřadu povinen pomáhat faráři v celé farní službě, s výjimkou sloužit mši za lid, a případně je povinen podle ustanovení práva zastupovat faráře.

§ 3. Farní vikář podává pravidelně faráři zprávu o zamýšlené i konané pastorační činnosti tak, aby farář a vikář nebo vikáři mohli společnými silami vykonávat pastorační péči, za niž společně odpovídají.

Kán. 549

Za nepřítomnosti faráře, pokud diecézní biskup neučinil opatření podle kán. 533 § 3, a jestliže nebyl ustanoven administrátor farnosti, zachová se ustanovení kán. 541 § 1; v tomto případě je vikář vázán všemi povinnostmi faráře, s výjimkou povinnosti slavit mši za lid.

Kán. 550

§ 1. Farní vikář je povinen sídlit ve farnosti nebo, jestliže je ustanoven pro více farností zároveň, pak v některé z nich; místní ordinář může ze spravedlivého důvodu dovolit, aby sídlil jinde, především v domě, kde bydlí více kněží společně, pokud tím neutrpí škodu plnění pastoračních úkolů.

§ 2. Místní ordinář dbá, aby mezi farářem a vikáři, kde je to možné, byl ve farním domě zaveden nějaký způsob společného života.

§ 3. Farní vikář má právo na dovolenou ve stejném rozsahu jako farář.

Kán. 551

Ve věci dávek věřících, které obdržel vikář v souvislosti s výkonem pastorační služby, dodrží se ustanovení kán. 531.

Kán. 552

Diecézní biskup nebo administrátor diecéze mohou farního vikáře ze spravedlivého důvodu zbavit úřadu, při zachování kán. 682 § 2.

Hlava 7
Okrskoví vikáři – děkani

Kán. 553

§ 1. Okrskový vikář, který se také nazývá děkan nebo arcikněz nebo i jinak, je kněz, který je v čele okrskového vikariátu (děkanátu).

§ 2. Pokud právo nestanoví jinak, jmenuje okrskového vikáře (děkana) diecézní biskup, podle svého rozumného uvážení po projednání s kněžími, kteří vykonávají službu v okrskovém vikariátě (děkanátu), o nějž se jedná.

Kán. 554

§ 1. Do úřadu okrskového vikáře (děkana), který není vázán na úřad faráře určité farnosti, vybere biskup kněze, kterého považuje za vhodného, s přihlédnutím k okolnostem místa a doby.

§ 2. Okrskový vikář (děkan) je jmenován na dobu určitou, stanovenou partikulárním právem.

§ 3. Diecézní biskup může ze spravedlivého důvodu podle svého rozumného uvážení svobodně zbavit okrskového vikáře (děkana) úřadu.

Kán. 555

§ 1. Okrskový vikář (děkan) má, kromě zmocnění, které mu zákonně uděluje partikulární právo, tyto povinnosti a práva:

1. podporovat a koordinovat společnou pastorační činnost v okrskovém vikariátu (děkanátu);

2. dohlížet, aby klerici jeho okrsku vedli život odpovídající jejich stavu a pečlivě plnili své povinnosti;

3. starat se, aby bohoslužby byly konány podle liturgických předpisů, aby se řádně dbalo o výzdobu a čistotu kostelů i jejich vybavení, hlavně při eucharistické slavnosti, a o uchovávání Nejsvětější svátosti; aby se řádně vedly a náležitě uchovávaly farní knihy, aby byl řádně spravován církevní majetek; konečně aby bylo náležitě pečováno o farní dům.

§ 2. Ve svěřeném okrskovém vikariátu (děkanátu) dbá okrskový vikář:

1. aby se podle ustanovení partikulárního práva zúčastňovali ve stanovenou dobu přednášek, teologických shromáždění nebo konferencí, podle ustanovení kán. 279 § 2;

2. aby se kněžím jeho okrsku dostávalo klerikům pomoci, dále se co nejlépe stará o ty kněze, kteří se ocitli v nesnázích nebo je tíží různé problémy.

§ 3. Okrskový vikář (děkan) se stará, aby se těžce nemocným farářům jeho okrsku dostalo duchovní i hmotné pomoci a aby ti, kteří zemřeli, měli důstojný pohřeb; dbá, aby se během jejich nemoci nebo po jejich smrti nezničily knihy, listiny, posvátné nářadí a jiné věci, které patří církvi.

§ 4. Okrskový vikář (děkan) je vázán povinností vizitovat farnosti svého okrsku, jak mu to bylo určeno diecézním biskupem.

Hlava 8
Rektoři kostelů. Kaplani

Článek 1
Rektoři kostelů

Kán. 556

Rektory kostelů se zde rozumí kněží, kterým byla svěřena péče o některý kostel, který není ani farní ani kapitulní ani není připojen k domu řeholního institutu nebo společnosti apoštolského života, která v něm koná bohoslužby.

Kán. 557

§ 1. Rektora kostela svobodně jmenuje diecézní biskup, při zachování práva volit nebo závazně navrhovat, jestliže toto někomu zákonně přísluší; v tomto případě přísluší diecéznímu biskupovi rektora potvrdit nebo ustanovit.

§ 2. I v případě, že kostel patří některé klerickému řeholnímu institutu papežského práva, přísluší diecéznímu biskupovi ustanovit rektora, který byl představeným závazně navržen.

§ 3. Rektorem kostela spojeného se seminářem nebo jiným školským ústavem řízeným kleriky je rektor semináře nebo ústavu, pokud diecézní biskup nestanovil jinak.

Kán. 558

Při zachování kán. 262 smí rektor jen se svolením nebo, je-li třeba, pověřením faráře konat v jemu svěřeném kostele farní úkony vyjmenované v kán. 530 odst. 1-6.

Kán. 559

Rektor může v jemu svěřeném kostele konat bohoslužby, a to i slavné, při dodržení zákonných ustanovení zakladatelů, pokud podle uvážení místního ordináře vůbec nenarušují farní bohoslužby.

Kán. 560

Jestliže to místní ordinář považuje za vhodné, může nařídit rektorovi, aby konal ve svém kostele určité bohoslužby, i farní, pro lid a také, aby byl kostel přístupný i určitým společenstvím věřících pro konání bohoslužeb.

Kán. 561

Bez dovolení rektora nebo jiného zákonného představeného není nikomu dovoleno v kostele slavit mši, udělovat svátosti nebo konat jiné bohoslužby; toto dovolení se uděluje nebo odmítá podle ustanovení práva.

Kán. 562

Rektor kostela je povinen pod vedením místního ordináře při zachování zákonných stanov a získaných práv starat se, aby v kostele byly konány bohoslužby náležitě podle liturgických předpisů a ustanovení kánonů, aby se věrně plnily závazky, aby byl řádně spravován majetek, aby bylo pečováno o posvátné nářadí a o udržování a výzdobu posvátného domu a aby se nedělo nic, co je v rozporu s posvátností místa a důstojností domu Božího.

Kán. 563

Místní ordinář může rektora kostela zbavit úřadu ze spravedlivého důvodu podle svého rozumného uvážení, i když byl zvolen nebo závazně navržen, při zachování kán. 682 § 2.

Článek 2
Kaplani

Kán. 564

Kaplan je kněz, kterému je natrvalo alespoň z části svěřena pastorační péče o některé společenství nebo zvláštní skupinu věřících; tuto péči koná podle ustanovení obecného i partikulárního práva.

Kán. 565

Místní ordinář kaplana buď jmenuje nebo ustanovuje závazně navrženého nebo potvrzuje zvoleného, pokud právo nestanoví jinak nebo pokud někomu zákonně nepřísluší zvláštní práva.

Kán. 566

§ 1. Je třeba, aby kaplan měl všechna pověření, která vyžaduje řádná pastorační péče. Kromě těch, která uděluje partikulární právo nebo zvláštní zmocnění, má kaplan ze svého úřadu oprávnění udílet svátost smíření věřícím svěřeným do jeho péče, hlásat jim Boží slovo, udílet zvláštní svaté přijímání pro nebezpečí smrti a svátost pomazání nemocných, udílet svátost biřmování těm, kteří jsou v nebezpečí smrti.

§ 2. V nemocnicích, věznicích a při námořních plavbách má kaplan ještě pověření zbavovat nápravných trestů, nastupujících bez rozhodnutí představeného, nevyhrazených a úředně nezjištěných, při zachování kán. 975.

Kán. 567

§ 1. Kaplana domu laického řeholního institutu jmenuje místní ordinář až po projednání s představeným, který je po projednání se společenstvím oprávněn navrhnout určitého kněze.

§ 2. Kaplan je oprávněn konat nebo řídit bohoslužby; není mu však dovoleno vměšovat se do vnitřního řízení institutu.

Kán. 568

Pokud je to možné, ustanovují se kaplani pro osoby, kterým se vzhledem k jejich životním podmínkám nemůže dostat řádné péče farářů, jako migrujícím, vyhnancům, uprchlíkům, nomádům, plavícím se na moři.

Kán. 569

Vojenští kaplani se řídí zvláštními zákony.

Kán. 570

Jestliže kostel spojený se společenstvím nebo skupinou není farní, musí být kaplan rektorem tohoto kostela, pokud péče o společenství nebo o kostel nevyžaduje něco jiného.

Kán. 571

Své pastorační úkoly koná kaplan v náležitém spojení s farářem.

Kán. 572

Ve věci zbavení kaplana úřadu se zachová ustanovení kán. 563.

Část 3
Instituty zasvěceného života, společnosti apoštolského života a další způsoby zasvěceného života

Oddíl 1
Instituty zasvěceného života

Stať I
Obecné normy pro instituty zasvěceného života

Kán. 573

§ 1. Život zasvěcený skrze sliby evangelijních rad je trvalý způsob života, jímž se věřící, kteří pod vlivem Ducha svatého důsledněji následují Krista, zcela oddávají Bohu nejvýš milovanému, aby k jeho cti, k rozvoji církve a ke spáse světa, z nového a zvláštního důvodu oddáni, dosahovali dokonalé lásky ve službě Božímu království a předem zvěstovali nebeskou slávu a stali se v církvi jasným předobrazem nebeské slávy.

§ 2. Tento způsob života v institutech zasvěceného života, kanonicky zřízených příslušným církevním představeným, svobodně přijímají věřící, kteří sliby nebo jinými posvátnými závazky podle zákonů vlastních institutů přijímají evangelijní rady čistoty, chudoby a poslušnosti a skrze lásku, k níž je rady vedou, se zvláštním způsobem spojují s církví a její činností ke spáse.

Kán. 574

§ 1. Stav těch, kteří v takových institutech slibují evangelijní rady, patří k životu a svatosti církve, a proto jej musí všichni v církvi podporovat.

§ 2. Do tohoto stavu zvlášť povolává Bůh některé věřící, aby v životě církve využívali zvláštního daru a podle cíle a ducha jejich institutu napomáhali jejímu poselství spásy.

Kán. 575

Evangelijní rady, založené na učení a vzoru Krista- učitele, jsou Božím darem, který církev od Pána přijala a jeho milostí vždy uchovává.

Kán. 576

Příslušní církevní představení jsou oprávněni podat výklad evangelijních rad, řídit jejich uskutečňování zákony, ustavovat kanonickým schválením trvalé způsoby života z nich vzniklé a ze své strany dbát, aby instituty rostly a kvetly podle ducha zakladatelů a zdravých tradic.

Kán. 577

V církvi je množství institutů zasvěceného života, které mají rozdílné dary podle milosti, která jim byla dána: důsledněji následují Krista buď v modlitbě nebo v hlásání Božího království nebo v prokazování dobra lidem nebo v setkávání s lidmi, ale vždy v plnění vůle Otce.

Kán. 578

Všichni jsou povinni věrně zachovávat záměr zakladatelů a ustanovení příslušných církevních představených o podstatě, cíli, duchu a povaze institutu a také jeho zdravé tradice, což vše vytváří dědictví institutu.

Kán. 579

Diecézní biskupové mohou na svém území platně zřídit instituty zasvěceného života formálním rozhodnutím po předchozím písemném dovolení Apoštolského stolce.

Kán. 580

Přidružení některého institutu zasvěceného života k jinému je vyhrazeno příslušnému představenému přidružujícího institutu, vždy však při zachování kanonické samostatnosti přidruženého institutu.

Kán. 581

Rozdělení institiutu na části, ať mají jakékoliv jméno, zřízení nových částí, slučování rozdělených částí nebo nové vymezení částí náleží příslušnému představenému podle určení stanov.

Kán. 582

Slučování a spojování institutů zasvěceného života je vyhrazeno výlučně Apoštolskému stolci; jemu také je vyhrazeno vytváření konfederací a federací.

Kán. 583

Změny v institutech zasvěceného života týkající se věcí schválených Apoštolským stolcem mohou být provedeny jen s jeho dovolením.

Kán. 584

Zrušení institutu přísluší jedině Apoštolskému stolci, kterému je také vyhrazeno rozhodnutí o jeho majetku.

Kán. 585

Ke zrušení části institutu je oprávněn příslušný představený téhož institutu.

Kán. 586

§ 1. Každému institutu se přiznává spravedlivá samostatnost co do života, hlavně co do řízení, na jejímž základě mají v církvi vlastní kázeň, a tak mohou uchovat své dědictví podle kán. 578.

§ 2. Místní ordináři dbají této samostatnosti a chrání ji.

Kán. 587

§ 1. K věrnější ochraně povolání a totožnosti každého institutu musí být v základní listině čili stanovách kromě toho, co je předepsáno v kán. 578, ještě základní normy o řízení institiutu a kázni členů, o přijímání a formaci členů a také o předmětu posvátných závazků.

§ 2. Tuto základní listinu neboli stanovy schválí příslušný církevní představený a jen s jeho souhlasem lze provést změnu.

§ 3. V této základní listině neboli stanovách se vhodně uvedou do souladu věci duchovní a právní; pokud to není nutné, nestanoví se těchto norem mnoho.

§ 4. Další normy stanovené příslušnými představenými institutu se vhodně uspořádají do jiných sbírek; podle požadavků místa a doby se mohou náležitě přehlédnout a upravit.

Kán. 588

§ 1. Stav zasvěceného života není svou povahou ani stavem klerickým ani laickým.

§ 2. Klerický institut je ten, který podle účelu nebo záměru zakladatele nebo zákonné tradice je řízen kleriky, vykonává moc ze svátosti svěcení a za takový je uznán církevními představenými.

§ 3. Za laický institut se považuje ten, který církevní představení za takový uznali a který ze své podstaty, povahy a cíle má vlastní úkoly, určené zakladatelem nebo zákonnou tradicí, jejichž plnění nezahrnuje výkon moci ze svátosti svěcení.

Kán. 589

Institut zasvěceného života papežského práva je ten, který byl zřízen Apoštolským stolcem nebo byl schválen jeho formálním rozhodnutím; diecézního práva je ten institut, který byl zřízen diecézním biskupem a neobdržel schválení od Apoštolského stolce.

Kán. 590

§ 1. Vzhledem ke svému zvláštnímu určení pro službu Bohu a celé církvi jsou instituty zasvěceného života ze specifického důvodu podřízeny nejvyšší autoritě církve.

§ 2. Jednotliví členové jsou povinni poslouchat papeže jako svého nejvyššího představeného také z důvodu posvátného závazku poslušnosti.

Kán. 591

Pro větší dobro institutu a potřeby apoštolátu může papež z důvodu svého prvenství nad celou církví s ohledem na obecný prospěch vyjmout institut zasvěceného života z pravomoci místních ordinářů a podřídit je pouze sobě nebo jinému církevnímu představenému.

Kán. 592

§ 1. K prohloubení společenství mezi instituty a Apoštolským stolcem zasílá nejvyšší představený Apoštolskému stolci krátký přehled o stavu a životě institutu způsobem stanoveným tímto stolcem a ve stanoveném termínu.

§ 2. Představení každého instituitu se starají, aby se členové jim svěření seznamovali s dokumenty Apoštolského stolce a je zachovávali.

Kán. 593

Při zachování ustanovení kán. 586 jsou instituty papežského práva podřízeny co do vnitřního řízení a kázně bezprostředně a výlučně moci Apoštolského stolce.

Kán. 594

Institut diecézního práva zůstává při zachování ustanovení kán. 586 ve zvláštní péči diecézního biskupa.

Kán. 595

§ 1. Biskupovi hlavního sídla institutu přísluší schválení stanov a potvrzení změn v nich zákonně provedených, s výjimkou věcí, kterých se ujal Apoštolský stolec, dále mu přísluší projednávat závažnější věci, které se týkají celého instituitu a přesahují moc jejích vlastních představených, po projednání s ostatními diecézními biskupy, jestliže se institut rozšířil do více diecézí.

§ 2. Diecézní biskup smí ve zvláštních případech udílet dispenz od stanov.

Kán. 596

§ 1. Představení institutů a kapituly mají nad členy moc v rozsahu, který je určen obecným právem a stanovami.

§ 2. V řeholních institutech klerických papežského práva mají mimoto církevní moc řízení pro vnitřní i vnější obor.

§ 3. Moc uvedená v § 1 se řídí ustanoveními kán. 131, 133 a 137-144.

Kán. 597

§ 1. Do institutu zasvěceného života může být přijat každý katolík, který má opravdový úmysl a vlastnosti požadované obecným i vlastním právem a kterému nebrání žádná překážka.

§ 2. Nikdo nesmí být přijat bez náležité přípravy.

Kán. 598

§ 1. S přihlédnutím k povaze a vlastním cílům určí každý institut ve svých stanovách, jakým způsobem se v jejím životě musí zachovávat evangelijní rady čistoty, chudoby a poslušnosti.

§ 2. Všichni členové jsou povinni nejen věrně a úplně zachovávat evangelijní rady, ale také podle vlastního práva institutu uspořádat svůj život, a tím usilovat o dokonalost svého stavu.

Kán. 599

Evangelijní rada čistoty pro Boží království, která je znamením budoucího světa a zdrojem větší plodnosti v nerozděleném srdci, v sobě obsahuje povinnost dokonalé zdrženlivosti v životě bez manželství.

Kán. 600

Evangelijní rada chudoby k následování Krista, který se pro nás stal chudým, ačkoliv byl bohatý, kromě života ve skutečné chudobě a v duchu chudoby, vedeného v pracovitosti a střídmosti, vzdáleného od pozemského bohatství, obsahuje závislost a omezení v užívání majetku a nakládání s ním podle norem vlastního práva jednotlivých institutů.

Kán. 601

Evangelijní rada poslušnosti, přijatá v duchu víry a lásky k následování Krista až k smrti poslušného, zavazuje k podřízení vůle zákonným představeným jako zástupcům Boha, když dávají příkaz podle vlastních stanov.

Kán. 602

Bratrský a sesterský život, vlastní každému institutu, který spojuje všechny členy ve zvláštní jakoby rodinu Kristovu, se uspořádá tak, aby každému ve vzájemné pomoci přispíval k naplňování jeho vlastního povolání. Bratrským a sesterským společenstvím, zakořeněným a založeným v lásce, jsou členové příkladem všechny zahrnujícího smíření v Kristu.

Kán. 603

§ 1. Kromě institutů zasvěceného života uznává církev také poustevnický život, jímž věřící prostřednictvím přísnějšího odloučení od světa zasvěcují svůj život ke chvále Boha a spáse světa tichem samoty, vytrvalými modlitbami a pokáním.

§ 2. Právo uznává poustevníka za Bohu oddaného zasvěceným životem, jestliže formou slibů nebo jiných posvátných závazků veřejně prohlásil a diecéznímu biskupovi se zavázal, že bude zachovávat tři evangelijní rady, a jestliže pod jeho vedením dodržuje vlastní způsob života.

Kán. 604

§ 1. K těmto způsobům zasvěceného života přistupuje stav panen, které vyjádřily posvátné předsevzetí důsledněji následovat Krista a byly od diecézního biskupa podle schváleného liturgického obřadu zasvěceny Bohu, mysticky se zasnoubily Kristu, Božímu Synu, a oddaly se službě církve.

§ 2. Panny mohou vytvářet společenství, aby věrněji zachovávaly svá předsevzetí a navzájem se podporovaly ve službě církvi, odpovídající jejich stavu.

§ 3. Přezkoumání a založení diecézního sdružení přísluší v hranicích jeho diecéze diecéznímu biskupovi, zatímco pro národní sdružení to přísluší v hranicích jejího území biskupské konferenci.

Kán. 605

Schvalování nových způsobů zasvěceného života je vyhrazeno výlučně Apoštolskému stolci. Diecézní biskupové se snaží rozeznávat nové dary zasvěceného života, svěřené církvi Duchem svatým, a pomáhají těm, kdo je zavádějí, aby co možná nejlépe vyjádřili své záměry a zakotvili je ve vhodných stanovách za použití hlavně obecných norem, obsažených v této části.

Kán. 606

Normy stanovené o institutech zasvěceného života a jejich členech platí stejným právem o ženách jako o mužích, pokud ze souvisícího textu nebo z povahy věci nevyplývá něco jiného.

Stať II
Řeholní instituty

Kán. 607

§ 1. Řeholní život jako zasvěcení celé osoby přestavuje v církvi podivuhodné, Bohem založené nejdůvěrnější spojení, které je znamením budoucího věku. V něm řeholník dovršuje plné darování se Bohu jako oběť, kterou se celé jeho bytí stává nepřetržitou bohopoctou v lásce.

§ 2. Řeholní institut je společnost, v níž členové podle vlastního práva skládají veřejné sliby, trvalé nebo časné, které se po vypršení doby obnovují, a vedou společný bratrský či sesterský život.

§ 3. Veřejné svědectví, které mají řeholníci vydávat Kristu a církvi, s sebou přináší odloučení od světa, odpovídající povaze a účelu každého institutu.

Hlava 1
Řeholní domy, jejich zřízení a zrušení

Kán. 608

Řeholní komunita je povinna bydlet v domě zákonně zřízeném, pod vedením představeného, ustanoveného podle předpisů práva; každý dům má alespoň kapli, v níž se slaví mše a uchovává eucharistie, aby byla opravdovým středem společenství.

Kán. 609

§ 1. Domy řeholního institutu zřizují příslušní představení podle stanov, po předchozím písemném souhlasu diecézního biskupa.

§ 2. Ke zřízení kláštera mnišek se nadto požaduje souhlas Apoštolského stolce.

Kán. 610

§ 1. Domy se zřizují se zřetelem na užitečnost pro církev i řeholní institut a po zajištění toho, co je třeba k řádnému životu členů podle vlastních cílů a ducha institutu.

§ 2. Žádný dům se nezřídí, jestliže se nedá rozumně usoudit, že bude náležitě postaráno o potřeby členů.

Kán. 611

Souhlas diecézního biskupa ke zřízení řeholního domu některého institutu zahrnuje tato oprávnění:

1. vést život podle vlastní povahy a cílů institutu;

2. konat činnost, která je podle ustanovení práva vlastní tomu institutu, při dodržení podmínek stanovených v souhlasu;

3. aby klerické instituty měly kostel, při dodržení kán. 1215 § 3, a konaly v něm bohoslužby, při dodržení právních předpisů.

Kán. 612

Pro určení řeholního domu k jiné apoštolátní činnosti než té, k níž byl zřízen, vyžaduje se souhlas diecézního biskupa; nevyžaduje se však ke změně, která při dodržení zakladatelských ustanovení se týká pouze vnitřního řízení a kázně.

Kán. 613

§ 1. Řeholní dům řeholních kanovníků a mnichů pod vedením a péčí vlastního představeného je sám o sobě právně samostatný, pokud stanovy neurčují jinak.

§ 2. Představený právně samostatného domu je samým právem vyšším představeným.

Kán. 614

Kláštery mnišek přidružené některému mužskému řeholnímu institutu mají svůj vlastní způsob života a své řízení podle stanov. Vzájemná práva a povinnosti se určí tak, aby z přidružení mohl vzejít duchovní prospěch.

Kán. 615

Podle ustanovení práva je dozoru diecézního biskupa svěřen právně samostatný klášter, který kromě svého vlastního představeného nemá jiného vyššího představeného a který nebyl jinému řeholnímu institutu přidružen tak, že její představený má nad tím klášterem podle stanov opravdovou moc.

Kán. 616

§ 1. Zákonně zřízený řeholní dům může být zrušen nejvyšším představeným podle stanov, po projednání s diecézním biskupem. O majetku zrušeného domu rozhoduje vlastní právo řeholního institutu, při dodržení ustanovení zakladatelů a dárců a zákonně získaných práv.

§ 2. Zrušení jediného a posledního domu institutu přísluší Apoštolskému stolci, jemuž je vyhrazeno rozhodnutí o majetku v tomto případě.

§ 3. Zrušení právně samostatného domu uvedeného v kán. 613 přísluší generální kapitule, pokud stanovy neurčují jinak.

§ 4. Zrušení právně samostatného kláštera mnišek přísluší Apoštolskému stolci a ve věci majetku se zachovají předpisy stanov.

Hlava 2
Řízení řeholních institutů

Článek 1
Představení a rady

Kán. 617

Představení vykonávají své úkoly a svou moc podle norem obecného i vlastního práva.

Kán. 618

Představení vykonávají v duchu služby svou moc, kterou obdrželi od Boha prostřednictvím služby církve. Představení, vnímaví vůči Boží vůli, řídí své podřízené jako Boží dítka a s úctou vůči lidské osobě dosahují jejich dobrovolné poslušnosti, rádi jim naslouchají a podporují jejich sjednocení k prospěchu institutu i církve, při zachování svého představenského práva rozhodovat a přikazovat, co se má konat.

Kán. 619

Představení řádně vykonávají svůj úřad a spolu se sobě svěřenými členy se snaží vytvářet v Kristu bratrské společenství, v němž se hledá a miluje především Bůh. Proto často živí členy pokrmem Božího slova a vedou je k slavení posvátné liturgie. Jsou jim vzorem v pěstování ctností a v zachovávání zákonů a tradic vlastního institutu; v osobních nesnázích jim vhodně pomáhají, pečlivě se starají o nemocné a je navštěvují, napomínají neklidné, utěšují malomyslné a jsou trpěliví vůči všem.

Kán. 620

Vyšší představení jsou ti, kteří vedou buď celý řeholní institut nebo jeho provincii nebo část jí naroveň postavenou nebo právně samostatný dům, rovněž jsou jimi jejich zástupci. K nim patří dále opat primas a představený mnišské kongregace, kteří však nemají veškerou moc, kterou obecné právo uděluje vyšším představeným.

Kán. 621

Provincie je spojení více domů, které pod jedním představeným tvoří bezprostřední část jednoho řeholního institutu, kanonicky zřízenou zákonným představeným.

Kán. 622

Nejvyšší představený má moc nade všemi provinciemi, domy a členy institutu, kterou vykonává podle vlastního práva; ostatní představení mají moc v mezích svého úřadu.

Kán. 623

K platnému jmenování nebo zvolení členů do úřadu představených se vyžaduje, aby uplynula náležitá doba od trvalých slibů, stanovená vlastním právem, anebo určená stanovami, jedná-li se o vyšší představené.

Kán. 624

§ 1. Představení se ustanovují na určité a vhodné časové rozmezí podle povahy a potřeb institutu, pokud ve stanovách není pro nejvyššího představeného a představeného právně samostatného domu určeno jinak.

§ 2. Vlastní právo zabrání vhodnými normami, aby představení, ustanovení na dobu určitou, setrvali déle bez přerušení v řídících úřadech.

§ 3. Z důvodů, stanovených vlastním právem, však mohou být zbaveni úřadu nebo přeloženi na jiný.

Kán. 625

§ 1. Nejvyšší představený řeholního institutu se ustanovuje kanonickou volbou podle stanov.

§ 2. Volbě představeného kláštera právně samostatného, podle kán. 615, a nejvyššího představeného institutu diecézního práva předsedá diecézní biskup hlavního sídla.

§ 3. Ostatní představení se ustanovují podle stanov; avšak jestliže jsou zvoleni, potřebují, aby vyšší představený potvrdil jejich zvolení; jestliže jsou přímo jmenováni vyšším představeným, předchází náležité projednání.

Kán. 626

Představení při obsazování úřadů a členové při volbě zachovají normy práva obecného i vlastního, zdrží se jakékoliv nesprávnosti a stranění osobám, a majíce na zřeteli pouze prospěch Boha a institutu, jmenují nebo zvolí ty, o nichž vědí, že jsou před Bohem opravdu hodní a vhodní. Kromě toho se varují toho, aby při volbě přímo nebo nepřímo obstarávali hlasy pro sebe nebo pro jiné.

Kán. 627

§ 1. Podle stanov mají představení vlastní radu, jejíž činnosti mají využívat při výkonu svého úřadu.

§ 2. Kromě případů stanovených obecným právem určuje vlastní právo případy, v nichž se k platnosti jednání požaduje souhlas nebo projednání v radě podle kán. 127.

Kán. 628

§ 1. Představení, kteří jsou k tomu určeni vlastním právem řeholního institutu, vizitují ve stanovenou dobu domy a členy sobě svěřené, podle norem téhož institutu.

§ 2. Diecézní biskup má právo a povinnost vizitovat i co do řeholní kázně:

1. právně samostatné kláštery uvedené v kán. 615;

2. jednotlivé domy řeholního institutu diecézního práva, které jsou na území jeho diecéze.

§ 3. Členové jednají s vizitátorem s důvěrou, na jeho oprávněné dotazy jsou povinni odpovědět podle pravdy a lásky; nikomu není dovoleno jakýmkoliv způsobem odvracet členy od této povinnosti nebo jinak mařit účel vizitace.

Kán. 629

Představení bydlí ve svém domě a neodcházejí z něho, leč podle norem vlastního práva.

Kán. 630

§ 1. Představení ponechávají členům náležitou svobodu ve věcech svátosti smíření a duchovního vedení, při zachování kázně institutu.

§ 2. Představení se podle norem vlastního práva starají, aby členům byli dostupní vhodní zpovědníci, u nichž mohou často přijímat svátost pokání.

§ 3. V klášterech mnišek, ve formačních domech a v početnějších laických společenstvích musí být řádní zpovědníci, po projednání se společenstvím schválení místním ordinářem, při čemž není povinností u nich přijímat svátost pokání.

§ 4. Představení udílejí svátost pokání svým podřízeným jen tehdy, když o to sami dobrovolně požádají.

§ 5. Členové se s důvěrou obracejí na své představené; jim mohou svobodně a dobrovolně otevřít své nitro. Představeným se zakazuje, aby jakýmkoliv způsobem naváděli členy ke sdělování záležitostí svědomí.

Článek 2
Kapituly

Kán. 631

§ 1. Generální kapitula, která je podle stanov nejvyšším představeným v řeholním institutu, má takové složení, aby představovala celý institut a stala se opravdovým znamením jeho jednoty v lásce. Zvláště jí přísluší: chránit duchovní dědictví institutu, o němž se zmiňuje kán. 578, a provádět jemu odpovídající přiměřenou obnovu, volit nejvyššího představeného, projednávat závažné záležitosti a vydávat předpisy, kterými se musí všichni řídit.

§ 2. Složení a rozsah moci kapituly určují stanovy; vlastní právo podrobněji upraví jednací řád pro kapitulu, hlavně pro volby a způsob projednání věcí.

§ 3. Podle ustanovení vlastního práva mohou svá přání a návrhy pro generální kapitulu svobodně podávat nejen provincie a místní společenství, ale i kterýkoliv člen.

Kán. 632

Vlastní právo přesně stanoví, které věci přísluší jiným kapitulám spo institutu a jiným podobným shromážděním, totiž jejich povahu, moc, složení, způsob jednání a dobu konání.

Kán. 633

§ 1. Orgány spolurozhodující a poradní věrně plní sobě svěřený úkol podle norem obecného i vlastního práva, a vyjadřují tak svým způsobem starost a účast všech členů na prospěchu celého institutu nebo komunity.

§ 2. Při zřizování těchto spolurozhodujících a poradních orgánů a při jejich užívání se zachová moudrá rozvaha; ať se způsob jejich jednání shoduje s povahou a cílem institutu.

Článek 3
Majetek a jeho správa

Kán. 634

§ 1. Jakožto právnické osoby jsou instituty, provincie a domy samým právem způsobilé nabývat, mít v držení, spravovat a převádět majetek, pokud stanovy nevylučují nebo neomezují tuto způsobilost.

§ 2. Vyhýbají se však jakémukoliv druhu přepychu, neúměrnému zisku a hromadění majetku.

Kán. 635

§ 1. Majetek řeholních institutů, jako majetek církevní, se řídí ustanoveními knihy V. Majetek církve, pokud není výslovně stanoveno jinak.

§ 2. Každý řeholní institut stanoví vhodné normy o užívání a správě majetku, jimiž se podporuje, chrání a vyjadřuje pro ni vlastní chudoba.

Kán. 636

§ 1. V každém institutu a podobně v každé provincii řízené vyšším představeným je ekonom, kterým nesmí být vyšší představený; tento ekonom je ustanoven podle práva a spravuje majetek pod vedením příslušného představeného. Rovněž v místních společenstvích se podle možnosti ustanovuje ekonom, kterým nesmí být místní představený.

§ 2. Ekonom a ostatní správcové podají v době a způsobem stanoveným vlastním právem příslušnému představenému vyúčtování vykonané správy.

Kán. 637

Právně samostatné kláštery, o nichž se zmiňuje kán. 615, jsou povinné podat jedenkrát za rok vyúčtování správy místnímu ordináři; místní ordinář má kromě toho právo znát ekonomické poměry řeholního domu diecézního práva.

Kán. 638

§ 1. Vlastní právo v mezích obecného práva blíže určí jednání, které překračuje meze a způsob řádné správy, a stanoví, co je nutné k platnosti jednání v mimořádné správě.

§ 2. Výdaje a právní jednání v řádné správě konají jednak představení, jednak také v mezích svých úkolů úředníci, které k tomu určilo vlastní právo.

§ 3. K platnosti převodu a kteréhokoliv jednání, jímž může dojít ke zhoršení majetkové situace právnické osoby, se vyžaduje písemné dovolení příslušného představeného se souhlasem jeho rady. Kromě toho se vyžaduje ještě souhlas Apoštolského stolce, jestliže jde o jednání, kterým se překračuje peněžní hodnota stanovená Apoštolským stolcem pro každou krajinu nebo jehož předmětem jsou věci ze slibu darované církvi nebo věci umělecky nebo historicky cenné.

§ 4. U právně samostatných klášterů podle kán. 615 a institutů diecézního práva je ještě nadto nutný písemný souhlas místního ordináře.

Kán. 639

§ 1. Jestliže se právnická osoba zadlužila nebo přijala závazky, i když s dovolením představených, je sama povinna za ně nést odpovědnost.

§ 2. Jestliže člen uzavřel se souhlasem představeného smlouvu o svém majetku, je povinen sám nést odpovědnost za plnění, jestliže však jednal z příkazu představeného jménem institutu, je povinen nést odpovědnost institut.

§ 3. Jestliže řeholník uzavřel smlouvu bez jakéhokoliv dovolení představených, je sám povinen nést odpovědnost, ne však právnická osoba.

§ 4. Musí být zajištěno, aby bylo možno vždy podat žalobu proti tomu, kdo získal neoprávněnou výhodu z uzavřené smlouvy.

§ 5. Řeholní představení se varují toho, aby dovolili smluvní zadlužení, jestliže není jisté, že z obvyklých příjmů je možné platit úroky a během nepříliš dlouhé doby vyrovnat celý dluh zákonnými splátkami.

Kán. 640

Se zřetelem na poměry v jednotlivých místech usilují instituty, aby vydávaly společné svědectví lásky a chudoby a podle svých možností něčím přispívaly z vlastního majetku na potřeby církve a na podporu chudých.

Hlava 3
Přijímání uchazečů a formace členů

Článek 1
Přijetí do noviciátu

Kán. 641

Právo přijímat uchazeče do noviciátu přísluší vyšším představeným podle ustanovení vlastního práva.

Kán. 642

S pozornou pečlivostí přijmou představení pouze ty, kteří kromě požadovaného věku jsou zdraví, mají vhodnou povahu a vlastnosti svědčící o dostatečné vyzrálosti pro život vlastní tomuto institutu; zdraví, povaha a vyzrálost se prokazuje, je-li třeba i pomocí odborníků, při dodržení kán. 220.

Kán. 643

§ 1. Neplatně je přijat do noviciátu:

1. kdo ještě nedovršil sedmnáctý rok svého věku;

2. manželský partner, pokud manželství trvá;

3. kdo je vázán posvátným závazkem k nějakému institutu zasvěceného života nebo je včleněn do některé společnosti apoštolského života, při dodržení kán. 684;

4. kdo vstupuje do institutu pod vlivem násilí, vážného strachu nebo podvodu, anebo koho představený přijal pod vlivem stejných okolností;

5. kdo zatajil své včlenění do některého institutu zasvěceného života nebo společnosti apoštolského života.

§ 2. Vlastní právo může stanovit další překážky, a to i s následkem neplatnosti přijetí, anebo připojit podmínky.

Kán. 644

Světské kleriky mohou představení přijmout do noviciátu až po projednání s jejich vlastním ordinářem; nepřijmou však zadluženou osobu, která nemůže dluh vyrovnat.

Kán. 645

§ 1. Před přijetím do noviciátu jsou uchazeči povinni předložit osvědčení o křtu a biřmování a o svobodném stavu.

§ 2. Jestliže se jedná o přijetí kleriků nebo osob, které byly přijaty do jiného institutu zasvěceného života nebo do společnosti apoštolského života nebo do semináře, vyžaduje se ještě svědectví příslušného místního ordináře nebo vyššího představeného institutu, společnosti nebo rektora semináře.

§ 3. Vlastní právo může vyžadovat i jiná svědectví o požadované vhodnosti uchazeče a o tom, že přijetí nebrání překážka.

§ 4. Představení mohou žádat i jiné informace, i pod utajením, jestliže to považují za nutné.

Článek 2
Noviciát a formace noviců

Kán. 646

Noviciát, kterým se začíná život v institutu, je zaměřen k tomu, aby novici hlouběji poznali Boží povolání, vlastní institutu, zkusili způsob života institutu, jeho duchem vzdělali mysl i srdce a také aby se prokázal jejich úmysl a vhodnost.

Kán. 647

§ 1. Dům noviciátu zřizuje, překládá nebo ruší písemným rozhodnutím nejvyšší představený institutu, se souhlasem své rady.

§ 2. Aby byl noviciát platný, musí být vykonán v domě řádně k tomu určeném. Ve zvláštních případech a výjimečně, s povolením od nejvyššího představeného a se souhlasem jeho rady, může uchazeč konat noviciát v jiném domě institutu pod vedením některého osvědčeného řeholníka, který zastupuje novicmistra.

§ 3. Vyšší představený může dovolit, aby skupina noviců pobývala v určitých časových rozmezích v jiném domě institutu, který určil.

Kán. 648

§ 1. Aby byl noviciát platný, musí trvat dvanáct měsíců, strávených v noviciátním společenství, při zachování ustanovení kán. 647 § 3.

§ 2. K prohloubení formace noviců mohou stanovy kromě doby, o níž v § 1, stanovit ještě jedno nebo více období apoštolátní praktické činnosti, konané mimo noviciátní společenství.

§ 3. Noviciát netrvá déle než dva roky.

Kán. 649

§ 1. Při zachování ustanovení kán. 647 § 3 a 648 § 2 činí noviciát neplatným nepřítomnost v domě noviciátu trvající déle než tři měsíce, ať bez přerušení nebo s přerušením. Nepřítomnost v trvání nad patnáct dnů se musí nahradit.

§ 2. S dovolením příslušného vyššího představeného mohou být první sliby složeny dříve, nejvýše však o patnáct dní.

Kán. 650

§ 1. Účel noviciátu vyžaduje, aby se novici vzdělávali pod vedením novicmistra podle řádu formace, stanoveného vlastním právem.

§ 2. Vedení noviců, pod řízením vyššími představenými, je vyhrazeno jednomu novicmistrovi.

Kán. 651

§ 1. Novicmistrem je člen institutu, který složil trvalé sliby a byl zákonně ustanoven.

§ 2. Je-li třeba, mohou být novicmistrovi ustanoveni spolupracovníci, kteří mu podléhají co do vedení noviciátu a řádu formace.

§ 3. Formaci noviců provádějí členové důkladně připravení, kteří nejsou zatěžováni jinými povinnostmi, a tak mohou své úkoly plnit s užitkem a trvale.

Kán. 652

§ 1. Novicmistr a jeho spolupracovníci mají rozpoznávat a potvrzovat povolání noviců a postupně je formovat pro řádný život v dokonalosti, vlastní tomu institutu.

§ 2. Novicové jsou přiváděni k pěstování lidských a křesťanských ctností; modlitbou a sebezáporem jsou uváděni na cestu plnější dokonalosti; jsou formováni k rozjímání o tajemství spásy a k četbě a meditaci Písma svatého; připravují se k uctívání Boha posvátnou liturgií; jsou poučováni o způsobu života zasvěceného Bohu a lidem v Kristu skrze evangelijní rady; jsou poučováni o povaze a duchu, účelu a kázni, dějinách a životě institutu a také vedeni k lásce k církvi a jejím duchovním pastýřům.

§ 3. Novicové, vědomi si své vlastní odpovědnosti, tak spolupracují aktivně se svým novicmistrem, aby věrně odpovídali na milost Božího povolání.

§ 4. Členové institutu se snaží, aby svým podílem spolupracovali na formaci noviců vzorným životem a modlitbou.

§ 5. Doby noviciátu uvedené v kán. 648 § 1 se využije výhradně pro formaci, a proto se novicové nezabývají studiem a povinnostmi, které této formaci přímo neslouží.

Kán. 653

§ 1. Novic může institut svobodně opustit; příslušný představený institutu ho může propustit.

§ 2. Po ukončení noviciátu je novic, jestliže je uznán za vhodného, připuštěn k časným slibům, jinak je propuštěn; jestliže zůstává pochybnost o jeho vhodnosti, může vyšší představený prodloužit zkušební dobu podle vlastního práva, ne však o více než šest měsíců.

Článek 3
Řeholní sliby

Kán. 654

Řeholními sliby se členové veřejně zavazují, že budou zachovávat tři evangelijní rady, zasvěcují se Bohu skrze službu církve, a stávají se členy řeholního institutu s právy a povinnostmi stanovenými právem.

Kán. 655

Časné sliby se skládají na dobu stanovenou vlastním právem; doba nesmí být kratší než tři roky a delší než šest roků.

Kán. 656

K platnosti časných slibů se vyžaduje:

1. aby ten, kdo je skládá, dovršil alespoň osmnáctý rok života;

2. aby platně vykonal noviciát;

3. aby ho ke slibům svobodně podle norem práva připustil příslušný představený po vyžádání stanoviska své rady;

4. aby sliby složil výslovně, bez násilí, vážného strachu nebo podvodu;

5. aby sliby přijal zákonný představený osobně nebo v zastoupení.

Kán. 657

§ 1. Po uplynutí doby, na niž byly sliby složeny, je řeholník, který sám od sebe žádá a je uznán za vhodného, připuštěn k obnově slibů nebo k trvalým slibům; jinak musí odejít.

§ 2. Jestliže se to zdá být vhodné, smí příslušný představený podle vlastního práva prodloužit dobu časných slibů, a to tak, aby celá doba, po kterou je člen vázán časnými sliby, nebyla delší než devět roků.

§ 3. Trvalé sliby mohou být ze spravedlivého důvodu složeny nejvýše o tři měsíce dříve, než skončí doba časných slibů.

Kán. 658

Kromě podmínek, o kterých se zmiňuje kán. 656 odst. 3, 4 a 5, a dalších, stanovených vlastním právem, se k platnosti doživotních slibů vyžaduje:

1. věk alespoň jednadvaceti dovršených roků;

2. předchozí časné sliby alespoň po dobu tří let, při zachování kán. 657 § 3.

Článek 4
Formace řeholníků

Kán. 659

§ 1. V každém institutu jsou po prvních slibech formováni všichni členové, aby vedli hlubší život, jak to vyžaduje cíl a povaha institutu, a vhodněji plnili jeho poslání.

§ 2. Vlastní právo proto musí stanovit řád této formace a dobu jejího trvání, se zřetelem na potřeby církve a podmínky lidí a doby, pokud to vyžaduje cíl a povaha institutu.

§ 3. Formace členů, kteří se připravují na přijetí svátosti svěcení, se řídí obecným právem a vlastním studijním řádem institutu.

Kán. 660

§ 1. Formace je soustavná, přizpůsobená chápavosti členů, duchovní a apoštolátní, teoretická a zároveň praktická, podle potřeby včetně dosažení církevních i světských titulů.

§ 2. Po dobu této formace se členům nesvěřují úřady a úkoly, které by jim bránily ve formaci.

Kán. 661

Řeholníci řádně pokračují po celý život ve své duchovní, teoretické i praktické formaci; představení jim k tomu zajistí pomůcky a čas.

Hlava 4
Povinnosti a práva institutů a jejich členů

Kán. 662

Následování Krista, podané v evangeliu a vyjádřené ve stanovách vlastního institutu, ať považují řeholníci za nejvyšší životní pravidlo.

Kán. 663

§ 1. První a hlavní povinností všech řeholníků je rozjímání o božských věcech a vytrvalé sjednocení s Bohem modlitbou.

§ 2. Členové se pokud možno denně účastní mešní oběti, přijímají nejsvětější tělo Páně a adorují Pána přítomného ve Svátosti.

§ 3. Konají četbu Písma svatého, vnitřní modlitbu a podle ustanovení vlastního práva řádně konají Denní modlitbu církve, při dodržení povinnosti pro kleriky podle kán. 276 § 2 odst. 3, a také konají jiné úkony zbožnosti.

§ 4. Panenskou Bohorodičku, vzor a ochránkyni veškerého zasvěceného života, oslavují zvláštní úctou včetně mariánského růžence.

§ 5. Každoročně svědomitě konají duchovní cvičení.

Kán. 664

Řeholníci se horlivě snaží o obrácení duše k Bohu, denně zpytují své svědomí a často přijímají svátost pokání.

Kán. 665

§ 1. Řeholníci bydlí ve vlastním řeholním domě a zachovávají společný život, dům neopouštějí bez dovolení představeného. Jestliže se jedná o dlouhou nepřítomnost v domě, smí vyšší představený dovolit ze spravedlivého důvodu a se souhlasem své rady svému členu, aby pobýval mimo dům institutu nejvýše po dobu jednoho roku, pokud není důvodem léčení nemoci, studium nebo výkon apoštolátu jménem institutu.

§ 2. Člena, který je nezákonně nepřítomný v řeholním domě s úmyslem vymanit se z moci představených, představení starostlivě vyhledají a pomohou mu, aby se vrátil a vytrval ve svém povolání.

Kán. 666

Při využívání hromadných sdělovacích prostředků se zachová nutné moudré uvážení a nepoužije se toho, co je škodlivé vlastnímu povolání a nebezpečné pro čistotu zasvěcené osoby.

Kán. 667

§ 1. Ve všech domech se zachovává klauzura, přizpůsobená povaze a poslání institutu, podle ustanovení vlastního práva, přičemž se vždy vyhradí určitá část řeholního domu pouze pro členy.

§ 2. Kláštery určené pro kontemplativní žvot mají přísnější kázeň ohledně klauzury.

§ 3. Kláštery mnišek, které jsou plně určeny pro kontemplativní život, jsou povinny zachovávat papežskou klauzuru podle předpisů Apoštolského stolce. Ostatní kláštery mnišek zachovávají klauzuru přizpůsobenou vlastní povaze, jak ji určují stanovy.

§ 4. Diecézní biskup je oprávněn vstoupit ze spravedlivého důvodu do klauzury klášterů mnišek na území své diecéze a také může z vážného důvodu a se souhlasem představené dovolit, aby jiní mohli vstoupit do klauzury a aby mnišky na opravdu jen nutnou dobu opustily klauzuru.

Kán. 668

§ 1. Před prvními sliby převedou členové správu svého majetku na libovolnou osobu, a pokud stanovy neurčují jinak, svobodně rozhodnou o jeho užívání a užití výnosů. Nejpozději do trvalých slibů vyhotoví poslední vůli, platnou i podle světského práva.

§ 2. Chtějí-li ze spravedlivého důvodu změnit tato opatření nebo jakkoliv jednat ve věci majetku, potřebují souhlas příslušného představeného podle ustanovení vlastního práva.

§ 3. Ve prospěch institutu nabývá řeholník vše, co získal vlastní činností nebo ve vztahu k institutu. Co získal jakkoliv z důvodu pravidelného příjmu, podpory nebo pojištění, získal pro institut, pokud vlastní právo nestanoví jinak.

§ 4. Kdo podle povahy institutu je povinen se úplně zříci svého majetku, vykoná toto zřeknutí se, pokud možno, způsobem platným i podle světského práva ještě před složením trvalých slibů s účinností ode dne složení těchto slibů. Totéž učiní i řeholník s trvalými sliby, který se podle vlastního práva zcela nebo částečně chce s dovolením nejvyššího představeného zříci svého majetku.

§ 5. Řeholník po slibech, který se podle povahy institutu zcela zřekl svého majetku, ztratil způsobilost k nabývání a držení majetku, a proto je neplatné jeho jednání, odporující slibu chudoby. Majetek, který mu připadne po zřeknutí se, připadá institutu podle norem vlastního práva.

Kán. 669

§ 1. Na znamení zasvěcení a na svědectví o chudobě nosí řeholníci řeholní oděv, zhotovený podle norem vlastního práva.

§ 2. Klerici z řeholního institutu, která nemá vlastní oděv, nosí oděv kleriků podle ustanovení kán. 284.

Kán. 670

Institut je povinen poskytovat členům vše, co je podle stanov nutné k dosahování cíle jejich povolání.

Kán. 671

Pouze s dovolením zákonného představeného může řeholník přijmout úkoly a úřady mimo vlastní institut.

Kán. 672

Řeholníci jsou vázání ustanoveními kán. 277, 285, 286, 287 a 289, řeholní klerici kromě toho ustanoveními kán. 279 § 2; v laických institutech papežského práva smí dovolení uvedené v kán. 285 § 4 udělit vlastní vyšší představený.

Hlava 5
Apoštolát řeholních institutů

Kán. 673

Apoštolát všech řeholníků spočívá prvotně ve svědectví jejich zasvěceného života, které jsou povinni podporovat modlitbou a pokáním.

Kán. 674

Instituty, které jsou zcela zaměřeny na kontemplaci, mají vždy význačné postavení v církvi-tajemném těle Kristově: přinášejí totiž Bohu zvláštní oběť chvály, osvěcují Boží lid hojnými plody svatosti a podněcují ho příkladem a rozšiřují ho tajemnou apoštolskou plodností. Z tohoto důvodu nesmějí být členové těchto institutů, i když to velmi vyžaduje potřeba účinnějšího apoštolátu, povoláváni k výpomoci při různých pastoračních službách.

Kán. 675

§ 1. U institutů věnujících se apoštolátu patří apoštolátní činnost k samé jejich povaze. Proto je celý život členů proniknut apoštolským duchem a veškerá apoštolátní činnost utvářena řeholním duchem.

§ 2. Apoštolátní činnost vždy vychází z důvěrného spojení s Bohem, který ji posiluje a podporuje.

§ 3. Apoštolátní činnost, konaná jménem a z pověření církve, se provádí v jejím společenství.

Kán. 676

Laické instituty, jak mužské tak ženské, se účastní pastorační služby církve skrze skutky duchovního i tělesného milosrdenství a poskytují lidem různé služby; proto věrně vytrvají v milosti svého povolání.

Kán. 677

§ 1. Představení i členové věrně vykonávají poslání a činnost, které jsou vlastní institutu; tyto moudře přizpůsobují se zřetelem na potřeby místa a doby a používají nových a vhodných prostředků.

§ 2. Jestliže instituty mají k nim připojená sdružení věřících, pomáhají jim zvláštní péčí, aby byla proniknuta opravdovým duchem jejich rodiny.

Kán. 678

§ 1. Ve věcech, které se týkají péče o duše, veřejných bohoslužeb a jiné apoštolátní činnosti, podléhají řeholníci moci biskupů a jsou povinni prokazovat jim oddanou poslušnost a úctu.

§ 2. Při vykonávání vnějšího apoštolátu podléhají řeholníci také vlastním představeným a jsou povinni věrně dodržovat kázeň institutu; tuto povinnost neopomenou biskupové příležitostně důrazně vyžadovat.

§ 3. Při řízení apoštolátní činnosti řeholníků postupují diecézní biskupové a řeholní představení po společném projednání.

Kán. 679

Z naléhavého a velmi závažného důvodu může diecézní biskup zakázat členu řeholního institutu pobyt v diecézi; jestliže jeho vyšší představený nedbal vyrozumění o tom, věc se ihned předloží Apoštolskému stolci.

Kán. 680

Mezi různými instituty a také mezi nimi a světskými kleriky se podporuje spořádaná spolupráce a pod vedením diecézního biskupa se veškerá apoštolátní činnost koordinuje při zachování povahy a cíle jednotlivých institutů a ustanovení zakladatelů.

Kán. 681

§ 1. Činnost, kterou diecézní biskup svěřil řeholníkům, podléhá řízení a vedení téhož biskupa, při zachování práva řeholních představených podle kán. 678 § 2 a 3.

§ 2. V těchto případech se uzavře písemná smlouva mezi diecézním biskupem a příslušným představeným institutu, v níž se mimo jiné výslovně a přesně určí věci týkající se výkonu činnosti, členů pro ni určených a ekonomických záležitostí.

Kán. 682

§ 1. Jedná-li se o udělení církevního úřadu v diecézi některému řeholníkovi, uděluje ho řeholníkovi diecézní biskup po závazném návrhu nebo alespoň souhlasu příslušného představeného.

§ 2. Řeholník může být zbaven svěřeného úřadu jednak z rozhodnutí představeného, který mu úřad udělil, po vyrozumění řeholního představeného, jednak z rozhodnutí řeholního představeného, které nevyžaduje souhlas od jiného, ale jen vyrozumění toho, kdo úřad udělil.

Kán. 683

§ 1. Diecézní biskup smí osobně nebo prostřednictvím jiné osoby v době pastorační vizitace nebo i v případě nutnosti vizitovat kostely a kaple řeholníků, do kterých mají věřící trvale přístup, školy a jiná díla náboženská nebo charitativní, ať duchovní nebo majetková; ne však školy, které jsou výlučně určeny vlastním členům institutu.

§ 2. Jestliže snad shledá nepořádky, vyrozumí představeného. Nezakročí-li, smí biskup sám vlastním právem zjednat nápravu.

Hlava 6
Změna členství v institutu

Článek 1
Přestoupení do jiného institutu

Kán. 684

§ 1. Člen s trvalými sliby může přestoupit z vlastního do jiného řeholního institutu pouze na základě povolení nejvyšších představených obou institutů a se souhlasem jejich rad.

§ 2. K trvalým slibům v novém institutu může být člen připuštěn až po skončení zkušební doby, která nesmí být kratší než tři roky. Jestliže však člen odmítne složit tyto sliby nebo ho k jejich složení příslušní představení nepřipustí, vrátí se do předchozího institutu, pokud neobdržel povolení k trvalému odchodu z institutu.

§ 3. Aby mohl řeholník přestoupit z právně samostatného kláštera do jiného téhož institutu nebo téže federace nebo konfederace, vyžaduje se a postačí souhlas vyššího představeného obou klášterů a kapituly přijímajícího kláštera, při zachování dalších požadavků stanovených vlastním právem; nevyžaduje se nové složení slibů.

§ 4. Vlastní právo stanoví trvání a náplň zkušební doby, která musí předcházet před složením slibů v novém institutu.

§ 5. K přestoupení do sekulárního institutu nebo do společnosti apoštolského života nebo z těchto do řeholního institutu se vyžaduje dovolení Apoštolského stolce, jehož nařízením je nutno se řídit.

Kán. 685

§ 1. Až do složení slibů v novém institutu platí dříve složené sliby, avšak pozastavují se práva a povinnosti, které má člen v dřívějším institutu; od začátku zkušební doby je však povinen zachovávat ustanovení vlastního práva nového institutu.

§ 2. Složením slibů v novém institutu je člen do něho včleněn a zanikají předchozí sliby, práva a povinnosti.

Článek 2
Vystoupení z institutu

Kán. 686

§ 1. Nejvyšší představený může ze závažného důvodu se souhlasem své rady udělit členu s trvalými sliby povolení k exklaustraci nejdéle na pět let; jde-li o klerika, vyžaduje se k tomu předchozí souhlas ordináře místa, na němž má přebývat. Prodloužení povolení nebo povolení na dobu delší než pět let je vyhrazeno Svatému stolci nebo u institutů diecézního práva diecéznímu biskupovi.

§ 2. Mniškám může toto povolení dát pouze Apoštolský stolec.

§ 3. Na žádost nejvyššího představeného a se souhlasem jeho rady může ze závažných důvodů při zachování umírněnosti a lásky Apoštolský stolec členu institutu papežského práva nebo diecézní biskup členu institutu diecézního práva nařídit exklaustraci.

Kán. 687

Exklaustrovaný člen je zbaven povinností, které nejsou slučitelné s jeho novými životními podmínkami, ale je v závislosti a péči svých představených a také místního ordináře, hlavně jde-li o klerika. Může nosit oděv institutu, pokud povolení nestanoví jinak. Nemá však právo volit ani být zvolen v řeholním institutu.

Kán. 688

§ 1. Kdo chce vystoupit z institutu po uplynutí doby, na kterou platí jeho sliby, může z ní odejít.

§ 2. Kdo za trvání časných slibů ze závažných důvodů žádá, aby směl opustit institut, může získat povolení k vystoupení v případě institutů papežského práva od nejvyššího představeného se souhlasem jeho rady; v případě klášterů sui iuris uvedených v kán. 615 se k platnosti povolení vyžaduje potvrzení biskupem domu, do něhož řeholník patří.

Kán. 689

§ 1. Po uplynutí doby časných slibů může příslušný vyšší představený ze spravedlivých důvodů a po projednání se svou radou nepřipustit člena ke složení dalších slibů.

§ 2. Tělesná nebo duševní nemoc, i získaná po slibech, která podle posudku znalců činí člena uvedeného v § 1 neschopným pro život v institutu, zakládá důvod k tomu, aby nebyl připuštěn k obnovení slibů nebo ke složení trvalých slibů, pokud nemoc nevznikla následkem nedbalosti institutu nebo práce v něm konané.

§ 3. Jestliže však řeholník za trvání časných slibů onemocněl těžkou duševní chorobou, nesmí být propuštěn z institutu, ačkoliv nemůže složit další sliby.

Kán. 690

§ 1. Kdo po noviciátě nebo po slibech zákonně vystoupil z institutu, může být znovu přijat nejvyšším představeným se souhlasem jeho rady bez povinnosti opakovat noviciát; témuž představenému přísluší stanovit vhodnou zkušební dobu před skládáním časných slibů a dobu trvání slibů před trvalými sliby podle ustanovení kán. 655 a 657.

§ 2. Stejné zmocnění má představený právně samostatného kláštera se souhlasem své rady.

Kán. 691

§ 1. Řeholník s trvalými sliby žádá o dovolení k vystoupení z institutu jen z velmi závažných důvodů, uvážených před Pánem; svou žádost předloží nejvyššímu představenému institutu, který ji spolu s vyjádřením svým a své rady zašle příslušnému představenému.

§ 2. Toto dovolení je u institutů papežského práva vyhrazeno Apoštolskému stolci; u institutů diecézního práva je také může poskytnout biskup diecéze, v níž je dům, do něhož člen patří.

Kán. 692

Dovolení k vystoupení, zákonně udělené a členu oznámené, pokud je při oznámení člen sám neodmítl, zahrnuje ze samého práva dispenz od slibů a ode všech povinností vzniklých ze slibů.

Kán. 693

Jestliže člen je klerikem, neudělí se dovolení dříve, než nalezne biskupa, který ho včlení do diecéze nebo alespoň přijme na zkoušku. Jestliže je přijat na zkoušku, je po pěti letech samým právem inkardinován do diecéze, pokud ho biskup neodmítl.

Článek 3
Propuštění členů

Kán. 694

§ 1. Samým činem je nutno považovat za propuštěného z řeholního institutu člena, který:

1. notoricky odpadl od katolické víry;

2. uzavřel manželství nebo se o jeho uzavření pokusil, a to i pouze formou civilního sňatku;

3. se zdržuje nezákonně mimo řeholní dům, ve smyslu kán. 665 § 2, nepřetržitých dvanáct měsíců, a tento řeholník není k nalezení.

§ 2. V těchto případech vyšší představený se svou radou bez průtahu shromáždí důkazy a provede prohlášení skutku, aby právní cestou bylo zjištěno, že je propuštěn.

§ 3. V případě uvedeném v § 1 odst. 3 toto prohlášení, aby bylo právně jisté, musí být potvrzeno Svatým stolcem; u institutů diecézního práva potvrzení přísluší biskupovi hlavního sídla.

Kán. 695

§ 1. Člen musí být propuštěn z důvodu trestných činů uvedených v kán. 1395, 1397 a 1398 § 1, pokud u trestných činů uvedených v kán. 1395 § 2 a 3 a v kán. 1398 § 1 vyšší představený neusoudil, že propuštění není zcela nutné a že nápravu člena, obnovení spravedlnosti a odstranění pohoršení je možno dostatečně zajistit jiným způsobem.

§ 2. V těchto případech shromáždí vyšší představený důkazy o skutku a příčetnosti, sdělí propouštěnému členu žalobu s důkazy a poskytne mu možnost k obhajobě. Všechny listiny podepíše vyšší představený a notář a zašlou se nejvyššímu představenému spolu s písemným vyjádřením člena, které sám člen podepsal.

Kán. 696

§ 1. Člen může být propuštěn také z jiných důvodů, pokud jsou závažné, vnější, přičitatelné a právně dokázané, jako například: trvalé zanedbávání povinností zasvěceného života; opakovaná porušení posvátných závazků; tvrdošíjná neposlušnost vůči zákonným příkazům představených v závažné věci; velké pohoršení vzniklé ze zaviněného jednání člena; tvrdošíjné podporování nebo rozšiřování učení odmítnutého učitelským úřadem církve; veřejné přidržování se ideologií nakažených materialismem nebo ateismem; nezákonná nepřítomnost uvedená v kán. 665 § 2 trvající déle než půl roku; jiné důvody podobné závažnosti, stanovené případně vlastním právem institutu.

§ 2. K propuštění člena s časnými sliby postačí i důvody menší závažnosti, stanovené vlastním právem.

Kán. 697

Jestliže v případech uvedených v kán. 696 uzná vyšší představený po projednání se svou radou za nutné zahájit řízení za účelem propuštění:

1. shromáždí nebo doplní důkazy;

2. napomene člena písemně nebo před dvěma svědky s výslovnou pohrůžkou propuštění v případě, že se nenapraví, zřetelně mu sdělí důvod propuštění a poskytne členu úplnou možnost hájit se; jestliže bylo napomenutí marné, po uplynutí alespoň patnácti dní napomene člena podruhé;

3. jestliže i toto napomenutí bylo marné a vyšší představený i jeho rada mají za to, že je dostatečně prokázána nenapravitelnost člena a že jeho obhajoba je nedostatečná, pak po marném uplynutí patnácti dnů od posledního napomenutí zašle nejvyššímu představenému všechna akta podepsaná vyšším představeným a notářem spolu s vyjádřením člena, podepsaným od samého člena.

Kán. 698

Ve všech případech podle kán. 695 a 696 má člen zajištěno právo obracet se na nejvyššího představeného a přímo jemu podat svou obhajobu.

Kán. 699

§ 1. Nejvyšší představený se svou radou, která k platnosti jednání musí sestávat nejméně ze čtyř členů, kolegiálně přistoupí k důkladnému projednání důkazů, tvrzení a obhajoby, a rozhodlo-li se tak tajným hlasováním, vydá rozhodnutí o propuštění s alespoň souhrnným, k platnosti nutným, uvedením důvodů po stránce právní i skutkové.

§ 2. U klášterů sui iuris uvedených v kán. 615 přísluší rozhodnutí o propuštění vyššímu představenému se souhlasem jeho rady.

Kán. 700

Rozhodnutí o propuštění doručené profesovi je účinné od okamžiku oznámení členu, jehož se týká. K platnosti rozhodnutí se vyžaduje, aby obsahovalo poučení, že propouštěný má právo na správní odvolání k příslušnému představenému ve lhůtě třiceti dnů od přijetí rozhodnutí, a to bez povinnosti podat žádost uvedenou v kán. 1734 § 1. Správní odvolání má odkladné účinky.

Kán. 701

Zákonným propuštěním zanikají bez dalšího sliby i práva a povinnosti vzniklé ze slibů. Jestliže je člen klerikem, nesmí konat úkony ze svátosti svěcení, dokud nenajde biskupa, který ho po náležité zkušební době podle kán. 693 inkardinuje do diecéze nebo mu alespoň povolí úkony ze svátosti svěcení.

Kán. 702

§ 1. Kdo z řeholního institutu zákonně vystupují nebo z ní byli zákonně propuštěni, nemohou od něho nic vyžadovat za jakoukoliv činnost v něm vykonanou.

§ 2. Společnost však zachová umírněnost a evangelijní lásku vůči členu, který z ní odchází.

Kán. 703

V případě velkého vnějšího pohoršení nebo velmi velké škody hrozící institutu může vyšší představený nebo, hrozí-li nebezpečí z prodlení, místní představený se souhlasem své rady ihned vyloučit člena z řeholního domu. Je-li třeba, postará se vyšší představený o to, aby bylo podle práva zahájeno řízení o propuštění, nebo předloží záležitost Apoštolskému stolci.

Kán. 704

O členech, kteří jakkoliv opustili institut, se činí zmínka ve zprávě zasílané Apoštolskému stolci podle ustanovení kán. 592 § 1.

Hlava 7
Řeholníci, kteří se stali biskupy

Kán. 705

Řeholník, který se stal biskupem, zůstává členem svého institutu, avšak ze slibu poslušnosti je podřízen pouze papeži, a není vázán povinnostmi, které moudře považuje za neslučitelné se svým postavením.

Kán. 706

Pro výše zmíněného řeholníka platí:

1. jestliže řeholními sliby pozbyl vlastnictví majetku, má právo užívat majetek, který mu připadá, pobírat z něj výnosy a jej spravovat; do vlastnictví místní církve však připadá majetek, který získal diecézní biskup a jiní podle ustanovení kán. 381 § 2; ostatní nabývají majetek ve prospěch institutu nebo Apoštolského stolce podle toho, zda je nebo není institut způsobilý vlastnit majetek.

2. jestliže řeholními sliby neztratil vlastnictví majetku, znovu nabývá právo užívat, pobírat výnosy a spravovat majetek, který měl; majetek, který nabývá, nabývá zcela pro sebe;

3. v obou případech musí s majetkem, který mu nepřipadl vzhledem k jeho osobě, naložit podle vůle dárců.

Kán. 707

§ 1. Emeritní řeholník-biskup si může zvolit bydliště i mimo dům svého institutu, pokud Apoštolský stolec nerozhodl jinak.

§ 2. Ve věci jeho náležitého a přiměřeného vydržování se zachová ustanovení kán. 402 § 2, jestliže sloužil některé diecézi, pokud se jeho vlastní institut nechce o toto vydržování postarat; jinak se postará Apoštolský stolec jiným způsobem.

Hlava 8
Konference vyšších představených

Kán. 708

Vyšší představení se mohou s užitkem sdružovat v konference nebo rady, aby spojenými silami spolupracovali jednak k plnějšímu dosažení cíle jednotlivých institutů, vždy při zachování jejich samostatnosti, vlastního charakteru a ducha, jednak aby projednali společné záležitosti anebo aby navodili náležitou koordinaci a spolupráci s biskupskými konferencemi a také s jednotlivými biskupy.

Kán. 709

Konference vyšších představených mají své stanovy, schválené Apoštolským stolcem, který je jako jediný může zřídit jako právnickou osobu, a pod jehož nejvyšším řízením zůstávají.

Stať III
Sekulární instituty

Kán. 710

Sekulární institut je institut zasvěceného života, v níž věřící žijící ve světě usilují o dokonalou lásku a především zevnitř se snaží přispívat k posvěcování světa.

Kán. 711

Člen sekulárního institutu svým vlastním zasvěcením nemění své kanonické osobní postavení v Božím lidu, ať je klerikem nebo laikem, při zachování právních předpisů, které se týkají institutů zasvěceného života.

Kán. 712

Při zachování ustanovení kán. 598-601 určují stanovy posvátné závazky, kterými se v institutu přijímají evangelijní rady a stanovují povinnosti, které tyto závazky navozují, vždy však s dodržením vlastního sekulárního charakteru institutu ve způsobu života.

Kán. 713

§ 1. Členové těchto institutů vyjadřují a uskutečňují v apoštolátní činnosti své vlastní zasvěcení a na způsob kvasu se snaží vše ovlivňovat duchem evangelia k posile a růstu církve jako těla Kristova.

§ 2. Členové-laici se ve světě a ze světa účastní evangelizační služby církve svědectvím křesťanského života a věrností svému zasvěcení nebo pomocí k uspořádání světských věcí podle Boha nebo k oživování světa silou evangelia. Svou spolupráci podle vlastního způsobu světského života nabízejí také službě církevnímu společenství.

§ 3. Členové-klerici pomáhají svědectvím zasvěceného života zvláštní apoštolskou láskou hlavně kněžím, a svou posvátnou službou v Božím lidu přispívají k posvěcování světa.

Kán. 714

Členové žijí v běžných světských podmínkách buď sami, nebo každý ve své rodině nebo ve společenství bratrského nebo sesterského života podle stanov.

Kán. 715

§ 1. Členové-klerici, inkardinovaní do diecéze, podléhají diecéznímu biskupovi, ne však ve věcech, které se týkají zasvěceného života ve vlastním institutu.

§ 2. Kdo však je podle kán. 266 § 3 včleněn do institutu a je určen k vlastní činnosti institutu nebo k jejímu řízení, podléhá biskupovi stejným způsobem jako řeholník.

Kán. 716

§ 1. Všichni členové se podle vlastního práva činně podílejí na životě institutu.

§ 2. Členové téhož institutu zachovávají vzájemné společenství a bedlivě dbají o ducha jednoty a o opravdové bratrství.

Kán. 717

§ 1. Stanovy určí vlastní způsob vedení institutu, funkční období představených a způsob jejich ustanovování.

§ 2. Nejvyšším představeným může být jen ten, kdo je natrvalo včleněn.

§ 3. Kdo jsou v čele vedení institutu, dbají o zachování jednotného ducha institutu a o prohlubování činné účasti členů.

Kán. 718

Správa majetku institutu, která je povinna vyjadřovat a podporovat evangelijní chudobu, se řídí ustanoveními knihy V. Majetek církve a také vlastním právem institutu. Vlastní právo rovněž stanoví povinnosti, hlavně ekonomické, které má institut vůči členům, kteří pro něj pracují.

Kán. 719

§ 1. Aby život členů věrně odpovídal jejich povolání a aby jejich činnost vycházela ze samotného spojení s Kristem, věnují se vytrvale modlitbě, vhodným způsobem četbě Písma svatého, každoročně se účastní duchovních cvičení a konají další úkony duchovního života podle vlastního práva.

§ 2. Slavení mše, pokud možno denní, je zdrojem a sílou jejich zasvěceného života.

§ 3. Dobrovolně a často přijímají svátost pokání.

§ 4. Dobrovolně si mohou vybrat potřebné duchovní vedení, a jestliže chtějí, mohou rady tohoto druhu hledat i u svých představených.

Kán. 720

Vyšší představení se svou radou mají podle stanov právo přijímat do institutu, ať na zkušební dobu nebo k dočasnému nebo trvalému či konečnému přijetí posvátných závazků.

Kán. 721

§ 1. Neplatně je přijat na první zkušební dobu:

1. kdo ještě není plnoletý;

2. kdo je vázán posvátnými závazky v některém institutu zasvěceného života nebo včleněn do společnosti apoštolského života;

3. manžel nebo manželka po dobu trvání manželství.

§ 2. Stanovy mohou určit i jiné překážky k přijetí, rovněž i k jeho platnosti, nebo mohou připojit podmínky.

§ 3. Kromě toho je nutné, aby ten, kdo je přijímán, byl natolik vyzrálý, aby mohl řádně vést život tomu institutu vlastní.

Kán. 722

§ 1. První zkušební doba se uspořádá tak, aby uchazeči hlouběji poznali své božské povolání, vlastní institutu, a vycvičili se v duchu institutu a v jeho způsobu života.

§ 2. Uchazeči se řádně vzdělají, aby mohli vést život podle evangelijních rad, a poučí se o plném zaměření života na apoštolát za použití těch forem hlásání evangelia, které lépe odpovídají cíli, duchu a charakteru institutu.

§ 3. Způsob a délku zkušební doby, ne však kratší než dva roky před prvním přijetím posvátných závazků v institutu, určí stanovy.

Kán. 723

§ 1. Jestliže byl uchazeč po uplynutí první zkušební doby uznán za vhodného, přijme tři evangelijní rady prostřednictvím posvátných závazků, nebo z institutu odejde.

§ 2. Toto první včlenění je podle stanov časné a trvá nejméně pět let.

§ 3. Po uplynutí doby tohoto prvního včlenění je člen, který byl uznán za vhodného, připuštěn k trvalému

nebo konečnému včlenění, a to tak, že stále obnovuje dočasné závazky.

§ 4. Konečné včlenění se co do určitých, ve stanovách určených, právních účinků klade na roveň trvalému včlenění.

Kán. 724

§ 1. Po prvním přijetí závazků je nutno stále pokračovat ve formaci podle stanov.

§ 2. Členové se vzdělávají stejně jak ve věcech posvátných, tak ve věcech světských; představení institutu svědomitě pečují o soustavnou duchovní formaci členů.

Kán. 725

Institut si může přidružit na základě nějakého závazku, ve stanovách určeného, i jiné věřící, kteří usilují o evangelijní dokonalost podle ducha institutu a podílejí se na poslání institutu.

Kán. 726

§ 1. Po uplynutí doby časného včlenění může člen svobodně opustit institut, nebo mu může vyšší představený ze spravedlivého důvodu po projednání se svou radou zakázat obnovení posvátných závazků.

§ 2. Člen časně včleněný, který dobrovolně žádá o dovolení opustit institut, může ze závažného důvodu obdržet toto dovolení od nejvyššího představeného se souhlasem jeho rady.

Kán. 727

§ 1. Člen trvale včleněný, který hodlá opustit institut, žádá o dovolení opustit institut po řádném uvážení věci před Pánem Apoštolský stolec prostřednictvím nejvyššího představeného, jde-li o institut papežského práva; jinak také může žádat diecézního biskupa, jak určují stanovy.

§ 2. Jedná-li se o klerika, který byl včleněn do institutu, dodrží se ustanovení kán. 693.

Kán. 728

Zákonně uděleným povolením opustit institut zanikají všechny závazky, práva a povinnosti vzniklé na základě včlenění.

Kán. 729

Při propouštění člena z institutu se zachová postup podle kán. 694 § 1 odst. 1 a 2 a kán. 695; mimoto určí stanovy další důvody k propuštění, úměrně závažné, vnější, přičitatelné a právnicky prokázané, a dodrží se způsob řízení podle kán. 697–700. O propuštěném platí ustanovení kán. 701.

Kán. 730

Pro přestoupení člena z jednoho sekulárního institutu do jiného sekulárního institutu se použije ustanovení kán. 684 § 1, 2 a 4 a kán. 685; pro přestoupení do řeholního institutu nebo do společnosti apoštolského života, anebo z nich do sekulárního institutu se vyžaduje dovolení Apoštolského stolce, jehož nařízení nutno dodržet.

Oddíl 2
Společnosti apoštolského života

Kán. 731

§ 1. Kromě institutů zasvěceného života jsou společnosti apoštolského života, jejichž členové neskládají řeholní sliby a usilují o dosažení apoštolátního cíle vlastního společnosti, vedou bratrský nebo sesterský společný život podle vlastního způsobu života a zachováváním stanov směřují k dokonalosti lásky.

§ 2. V některých z těchto společností přijímají členové evangelijní rady prostřednictvím nějakých stanovami určených závazků.

Kán. 732

Ustanovení kán. 578 – 597 a kán. 606 se použije u společností apoštolského života při zachování charakteru každé této společnosti; u společností uvedených v kán. 731 § 2 se ještě použijí ustanovení kán. 598 – 602.

Kán. 733

§ 1. Dům zřizuje a místní společenství zakládá příslušný představený společnosti po předchozím písemném souhlasu diecézního biskupa, s nímž je nutno také jednat, když jde o zrušení domu.

§ 2. Souhlas ke zřízení domu zahrnuje právo mít alespoň kapli, v níž se slouží mše a uchovává Nejsvětější svátost.

Kán. 734

Vedení společnosti je určeno stanovami při dodržení kán. 617 – 633 a při zachování charakteru každé společnosti.

Kán. 735

§ 1. Přijetí, zkušební doba, včlenění a formaci členů stanoví vlastní právo každé společnosti.

§ 2. Při přijímání do společnosti se dodrží podmínky stanovené v kán. 642 – 645.

§ 3. Vlastní právo musí stanovit charakteru společnosti přizpůsobený řád zkušební doby a formace, hlavně naukové, duchovní a apoštolátní tak, aby členové poznali své božské povolání a řádně se připravili na poslání a život společnosti.

Kán. 736

§ 1. Do klerických společností jsou klerici inkardinováni, pokud stanovy nestanoví jinak.

§ 2. Ve věcech týkajících se studijního řádu a přijetí svátosti svěcení se zachovají předpisy pro světské kleriky, při dodržení usanovení § 1.

Kán. 737

Včlenění zahrnuje na straně člena povinnosti a práva, určená stanovami, na straně společnosti péči o vedení členů k cíli vlastního povolání podle stanov.

Kán. 738

§ 1. Všichni členové jsou podřízeni vlastním představeným podle stanov ve věcech, které se týkají vnitřního života a kázně společnosti.

§ 2. Také jsou podřízeni diecéznímu biskupovi ve věcech týkajících se bohoslužeb, péče o duše a jiné apoštolátní činnosti, při dodržení ustanovení kán. 679 – 683.

§ 3. Vztahy mezi členem inkardinovaným do diecéze a vlastním biskupem upravují stanovy nebo zvláštní smlouvy.

Kán. 739

Členové jsou kromě členských povinností podle stanov vázáni obecnými povinnostmi kleriků, pokud z povahy věci nebo souvisícího textu neplyne něco jiného.

Kán. 740

Členové jsou povinni bydlet v domě nebo společenství, zákonně zřízeném, a zachovávat společný život podle ustanovení vlastního práva, jímž se řídí i v době, kdy se nezdržují v domě nebo společenství.

Kán. 741

§ 1. Společnosti a, pokud stanovy neurčují jinak, i jejich části a domy jsou právnickými osobami a jsou jako takové způsobilé nabývat, držet, spravovat a převádět majetek podle ustanovení knihy V. Majetek církve, kánonů 636, 638 a 639 a také podle vlastního práva.

§ 2. Podle ustanovení vlastního práva jsou i členové způsobilí majetek získávat, držet, spravovat a nakládat s ním, avšak cokoliv jim připadne z důvodu společnosti, získává společnost.

Kán. 742

Vystoupení a propuštění dosud konečně nevčleněného člena se řídí stanovami každé společnosti.

Kán. 743

Dovolení vystoupit ze společnosti se zánikem práv a povinností vzniklých ze včlenění může při dodržení kán. 693 obdržet člen konečně včleněný od nejvyššího představeného se souhlasem jeho rady, pokud to není podle stanov vyhrazeno Apoštolskému stolci.

Kán. 744

§ 1. Nejvyššímu představenému je se souhlasem jeho rady rovněž vyhrazeno udělit dovolení konečně včleněnému členu přestoupit do jiné společnosti apoštolského života a zatím pozastavit práva a povinnosti ve vlastní společnosti, při zachování práva člena na návrat před konečným začlením do nové společnosti.

§ 2. K přestoupení do institutu zasvěceného života nebo z něj do společnosti apoštolského života se vyžaduje dovolení Apoštolského stolce, jehož příkazy je nutno dodržet.

Kán. 745

Nejvyšší představený může se souhlasem své rady dovolit konečně včleněnému členu, aby žil mimo společnost nejdéle po tři roky s pozastavením práv a povinností, které se nesrovnávají s jeho novými životními podmínkami; zůstává však pod péčí představených. Jedná-li se o klerika, vyžaduje se kromě toho ještě souhlas ordináře místa, kde má pobývat, a pod jehož péčí a řízením také bude.

Kán. 746

Při propouštění člena konečně začleněného se dodrží odpovídajícím vhodným způsobem kánony 694 – 704.

Kniha III
Učitelský úřad církve

Kán. 747

§ 1. Kristus Pán svěřil církvi poklad víry, aby za stálé pomoci Ducha svatého posvátně uchovávala zjevené pravdy, hlouběji je zkoumala, věrně sdělovala a vykládala; církev má proto vrozené právo hlásat evangelium všem národům nezávisle na jakékoliv lidské moci a také za použití svých vlastních hromadných sdělovacích prostředků.

§ 2. Církvi přísluší vždy a všude hlásat mravní zásady včetně těch, které se týkají společenského pořádku, a také posuzovat kteroukoliv lidskou záležitost, pokud to vyžadují základní práva lidské osobnosti nebo spása duší.

Kán. 748

§ 1. Všichni lidé jsou povinni hledat pravdu o tom, co se týká Boha a jeho církve, a tuto poznanou pravdu mají na základě božského zákona právo a povinnost přijmout a zachovávat.

§ 2. Proti svému vlastnímu svědomí nesmí být lidé nikým nuceni k přijetí katolické víry.

Kán. 749

§ 1. Papeži přísluší při výkonu jeho učitelského úřadu neomylnost, jestliže jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících, jehož úkolem je utvrzovat své bratry ve víře, s konečnou platností jako závaznou vyhlašuje nauku v oblasti víry nebo mravů.

§ 2. Neomylnost v učitelském úřadě přísluší také kolegiu biskupů, když učitelský úřad vykonávají biskupové shromáždění na obecném koncilu a jako učitelé a soudci víry a mravů vyhlašují s konečnou platností nauku v oblasti víry a mravů za závaznou pro celou církev; nebo když ve světě rozptýleni zachovávají společenství mezi sebou a s papežem a spolu s papežem věrohodně učí věci víry a mravů a shodují se v jedné nauce, s konečnou platností závazné.

§ 3. Za neomylně vyhlášenou se považuje jen ta nauka, o níž je to s jistotou známo.

Kán. 750

§ 1 Vírou božskou a katolickou je nutno věřit vše, co je obsaženo v psaném nebo tradicí sděleném Božím slově, jediném pokladu víry, církvi svěřeném, a co je zároveň předkládáno jako Bohem zjevené buď slavnostním učitelským úřadem církve, nebo jejím řádným a univerzálním učitelským úřadem; toto se projevuje společným přijetím věřícími pod vedením posvátného učitelského úřadu; proto jsou všichni povinni varovat se každého učení, které je s ním v rozporu.

§ 2 Pevně je také třeba přijímat a uznávat vše, co učitelský úřad církve o víře a mravech vyhlašuje za definitivní, tedy to, co je třeba k náležitému uchování a věrnému vysvětlování pokladu víry; proto se neshoduje s naukou katolické církve ten, kdo odmítá definitivní vyhlášení tohoto charakteru.

Kán. 751

Bludem se nazývá tvrdošíjné popírání některé pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní po přijetí křtu; odpad od víry je odmítnutí křesťanské víry jako celku; rozkol (schizma) je odmítnutí podřízenosti papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve papeži podřízenými.

Kán. 752

Poslušnost rozumu a vůle z nábožnosti, ne však souhlas víry, se vyžaduje u nauky, kterou papež nebo kolegium biskupů vyhlašují v oblasti víry nebo mravů, když vykonávají věrohodný učitelský úřad, i když nemají v úmyslu ji vyhlásit s konečnou platností; věřící se snaží varovat se toho, co se s ní neshoduje.

Kán. 753

Biskupové, kteří jsou ve společenství s papežem i mezi sebou navzájem, ať jednotlivě nebo shromážděni na biskupských konferencích nebo partikulárních koncilech, ačkoliv nejsou neomylní v učení, jsou věrohodnými učiteli víry pro věřící svěřené jejich péči; věřící jsou povinni s nábožnou poslušností přijmout věrohodný učitelský úřad svých biskupů.

Kán. 754

Všichni věřící jsou povinni zachovávat ustanovení a rozhodnutí, které vydávají zákonní představení církve, aby předložili nauku nebo odmítli mylné názory; zvláště když je vydává papež nebo kolegium biskupů.

Kán. 755

§ 1.Celému kolegiu biskupů a především Apoštolskému stolci přísluší podporovat a řídit ekumenické hnutí u katolíků, jehož cílem je obnovení jednoty mezi všemi křesťany, k jejíž podpoře je církev vázána z Kristovy vůle.

§ 2. Rovněž biskupové a podle norem práva i biskupské konference mají podporovat tuto jednotu a podle potřeby nebo vhodnosti v různých okolnostech vydat praktické normy se zřetelem na předpisy Apoštolského stolce.

Stať I
Služba Božímu slovu

Kán. 756

§ 1. Úkol hlásat evangelium pro celou církev je svěřen hlavně papeži a kolegiu biskupů.

§ 2. V místní církvi plní tento úkol jednotliví biskupové, kterým byla svěřena a kteří v ní řídí veškerou službu slova; někdy plní tento úkol někteří biskupové společně v různých místních církvích podle norem práva.

Kán. 757

Je vlastním úkolem kněží, jako spolupracovníků biskupa, hlásat Boží evangelium; touto povinností jsou vázáni vzhledem k sobě svěřenému lidu hlavně faráři a jiní, kterým je svěřena péče o duše; také jáhnům náleží služba Božímu slovu při službě Božímu lidu, ve společenství s biskupem a jeho kněžími.

Kán. 758

Členové institutů zasvěceného života vydávají zvláštním způsobem svědectví evangeliu, a to svým vlastním zasvěcením se Bohu, a biskup je vhodně přibírá na pomoc při hlásání evangelia.

Kán. 759

Věřící-laici jsou skrze křest a biřmování svědky evangelijní zvěsti slovem i příkladem křesťanského života; mohou být povoláni, aby s biskupem a kněžími spolupracovali při službě Božímu slovu.

Kán. 760

Kristus a jeho učení se věrně a úplně předkládá ve službě slova, která se má opírat o Písmo svaté, tradici, liturgii, učitelskou službu církve a její život.

Kán. 761

K hlásání křesťanské nauky se používá různých prostředků, které jsou k dispozici, především kázání a katechetické výuky, které zaujímají vždy první místo, ale také výuky ve školách, na vysokých školách, konferencích a různých shromážděních, a také jejího šíření veřejnými prohlášeními zákonných představených při různých příležitostech, tiskem a jinými hromadnými sdělovacími prostředky.

Hlava 1
Hlásání Božího slova

Kán. 762

Protože se Boží lid sjednocuje především slovem Boha živého, kterého se hlavně dožaduje od kněží, velmi si posvátní služebníci váží kazatelské služby, neboť k jejich hlavním povinnostem patří hlásat všem Boží evangelium.

Kán. 763

Biskupové mají právo kázat všude Boží slovo, a to i v kostelích a kaplích řeholních institutů papežského práva, pokud jim to místní biskup ve zvláštních případech nezapověděl.

Kán. 764

Při dodržení kán. 765 jsou kněží a jáhni oprávněni všude kázat s dovolením, alespoň předpokládaným, rektora kostela, pokud jim příslušný ordinář toto oprávnění neomezil nebo neodňal nebo pokud zvláštní zákon nevyžaduje výslovné dovolení.

Kán. 765

Pro kázání řeholním osobám v jejich kostelích nebo kaplích se vyžaduje dovolení podle stanov příslušného představeného.

Kán. 766

Ke kázání v kostelích nebo kaplích mohou být připuštěny osoby, které nejsou ani kněžími ani jáhny, jestliže to za určitých okolností vyžaduje nutnost nebo tak radí ve zvláštních případech užitečnost, podle předpisů biskupské konference a při dodržení kán. 767 § 1.

Kán. 767

§ 1. Mezi formami kázání vyniká homilie, která je součástí bohoslužby a je vyhrazena knězi nebo jáhnovi; v ní se vykládají během liturgického roku na základě posvátného textu pravdy víry a pravidla křesťanského života.

§ 2. Ve všech mších s účastí lidu o nedělích a zasvěcených svátcích je nutno konat homilii; lze ji vynechat jen ze závažných důvodů.

§ 3. Velmi se doporučuje, aby se homilie konala i ve mších během týdne, je-li dostatečná účast lidu, hlavně v době adventní a postní nebo při příležitosti nějakého svátku nebo smuteční události.

§ 4. Farář a rektor kostela se postarají, aby se tyto předpisy svědomitě dodržovaly.

Kán. 768

§ 1. Hlasatelé Božího slova předkládají věřícím především to, co je třeba věřit a konat k oslavě Boha a spáse lidí.

§ 2. Učí také věřící, co učitelský úřad církve předkládá o důstojnosti a svobodě lidské osobnosti, o jednotě, stálosti a úkolech rodiny, o povinnostech člověka ve společnosti a také o uspořádání světských věcí podle Božího řádu.

Kán. 769

Křesťanská nauka se podává způsobem, který odpovídá podmínkám posluchačů a požadavkům doby.

Kán. 770

Podle předpisů diecézního biskupa uspořádají faráři v určitých dobách kázání, zvaná duchovní cvičení a svaté misie, nebo jiné formy kázání, přizpůsobené potřebám doby.

Kán. 771

§ 1. Duchovní pastýři, hlavně biskupové a faráři, dbají, aby Boží slovo bylo hlásáno i těm věřícím, kteří vzhledem ke svým životním podmínkám dostatečně nevyužívají řádné obecné pastorační péče nebo ji zcela postrádají.

§ 2. Pečují i o to, aby se poselství evangelia dostalo k nevěřícím jejich území, neboť je stejně jako věřící musí zahrnovat do své pastýřské péče.

Kán. 772

§ 1. Při kazatelské službě zachovávají všichni také předpisy diecézního biskupa.

§ 2. Při šíření křesťanské nauky prostřednictvím rozhlasu nebo televize se zachovají předpisy biskupské konference.

Hlava 2
Katechetická výuka

Kán. 773

Vlastní a závažnou povinností hlavně pastýřů duší je péče o katechezi křesťanského lidu, aby skrze vzdělání v nauce a zkušenost křesťanského života se víra věřících rozvinula, oživila a vedla ke skutkům.

Kán. 774

§ 1. Péče o katechezi přísluší pod vedením zákonných církevních představených všem členům církve, každému úměrně podle jeho podílu.

§ 2. Přede všemi ostatními jsou rodiče povinni slovem i příkladem vzdělávat své děti ve víře a praxi křesťanského života; stejnou povinností jsou vázáni ti, kdo jsou na místě rodičů, a kmotři.

Kán. 775

§ 1. Při zachování předpisů Apoštolského stolce vydají diecézní biskupové předpisy o katechetických záležitostech a postarají se, aby byly po ruce vhodné katechetické pomůcky, též o přípravu katechismu, je-li to potřebné, a také podporují a koordinují katechetickou činnost.

§ 2. Je-li to užitečné, má se biskupská konference postarat o vydání katechismu pro svoje území, po předchozím potvrzení Apoštolským stolcem.

§ 3. Při biskupské konferenci může být zřízen katechetický ústav, jehož hlavním úkolem je pomoc jednotlivým diecézím v katechetických věcech.

Kán. 776

Farář je ze svého úřadu povinen pečovat o katechetickou formaci dospělých, mladistvých i dětí, a k tomu účelu využije pomoci kleriků přidělených do jeho farnosti, členů institutů zasvěceného života i společností apoštolského života, s ohledem na povahu každého z těchto institutů, také používá pomoci věřících-laiků, zvláště katechetů; ti všichni, pokud jim nebrání zákonná překážka, ať ochotně pomáhají. Farář podporuje rodiče a pomáhá jim v úkolech rodinné katecheze podle ustanovení kán. 774 § 2.

Kán. 777

Při dodržení předpisů diecézního biskupa dbá farář zvláště:

1. o provádění vhodné katecheze pro udílení svátostí;

2. aby děti byly pomocí katechetické formace, po vhodnou dobu konané, řádně připraveny na první přijetí svátosti smíření, svatého přijímání a svátosti biřmování;

3. aby děti byly po prvním svatém přijímání důkladněji a hlouběji formovány katechetickou formací;

4. aby katechetická formace byla poskytována i tělesně nebo duševně postiženým, pokud to jejich stav dovoluje;

5. aby různými formami a činnostmi byla posilována, prohlubována a rozvíjena víra mladistvých i dospělých.

Kán. 778

Představení řeholních institutů a společností apoštolského života dbají, aby v kostelích, školách a jiných dílech jim svěřených se řádně konala katechetická výuka.

Kán. 779

Katechetická výuka se koná za použití všech prostředků, didaktických pomůcek, hromadných sdělovacích prostředků, které jsou považovány za zvláště účinné, aby si věřící s ohledem na své vlohy, schopnosti, věk, životní situaci mohli plněji osvojit katolickou nauku a vhodněji ji uplatnit v praxi.

Kán. 780

Místní ordináři dbají, aby katecheté byli důkladně připraveni na řádné plnění svých úkolů, aby se stále dále vzdělávali, aby náležitě poznali učení církve a teoreticky i prakticky si osvojili pedagogické umění.

Stať II
Misijní činnost církve

Kán. 781

Celá církev je svou povahou misijní, a evangelizační činnost je základní povinností Božího lidu; proto se všichni věřící, vědomi své odpovědnosti, účastní misijní činnosti.

Kán. 782

§ 1. Nejvyšší řízení a koordinace misijních záměrů a činnosti, týkající se misijního díla a misionářské spolupráce, přísluší papeži a kolegiu biskupů.

§ 2. Jednotliví biskupové, jako ručitelé za celou církev i za všechny místní církve, zvláště dbají o misijní činnost především podněcováním, podporou a vydržováním misijních záměrů v jejich vlastní církvi.

Kán. 783

Členové institutů zasvěceného života tím, že se samým zasvěcením oddali službě církvi, jsou povinni věnovat se podle povahy svého institutu zvláštním způsobem misijní činnosti.

Kán. 784

Za misionáře, to je za ty, kdo jsou příslušným církevním představeným vysláni k misijní činnosti, mohou být ustanoveni domorodci i cizinci, světští klerici, členové institutů zasvěceného života, společností apoštolského života a jiní věřící, kteří nejsou kleriky.

Kán. 785

§ 1. K výkonu misijní činnosti se přibírají katechisté, to jest věřící, kteří nejsou kleriky, jsou náležitě formováni a vynikají křesťanským životem a kteří pod vedením misionáře se věnují výuce evangelijní nauky, liturgické činnosti a charitativní činnosti.

§ 2. Katechisté jsou formováni ve školách k tomu určených nebo, kde tyto nejsou, pod vedením misionářů.

Kán. 786

Vlastní misijní činnost, jíž církev vrůstá do národů nebo společností, v nichž se dosud neuchytila, provádí církev hlavně vysíláním hlasatelů evangelia, dokud se nové místní církve plně neustaví, to jest dokud nemají vlastní síly a dostatečné prostředky, jimiž samy mohou konat evangelizační činnost.

Kán. 787

§ 1. Svým svědectvím života a slova navodí misionáři upřímný dialog s těmi, kdo nevěří v Krista, aby se jim podle jejich vloh a kultury otevřely cesty k poznání evangelijního poselství.

§ 2. Dbají, aby ty, které považují za připravené k přijetí poselství evangelia, vyučili v pravdách víry, aby po tom, když sami svobodně požádali, mohli být připuštěni k přijetí křtu.

Kán. 788

§ 1. Kdo projevili vůli přijmout víru v Krista, jsou po uplynutí doby předkatechumenátu bohoslužbou připuštěni ke katechumenátu, a jejich jména se zapíší do knihy k tomu určené.

§ 2. Katechumeni se výukou a zácvikem vhodně uvedou do nauky spásy a života víry, liturgie, lásky Božího lidu a také do apoštolátu.

§ 3. Biskupská konference vydá předpisy, jimiž se řídí katechumenát, při tom stanoví, co se od katechumenů požaduje a která oprávnění jim patří.

Kán. 789

Nově pokřtění se vhodnou výukou vzdělávají, aby úplněji poznali pravdu evangelia a plnili povinnosti přijaté křtem; je jim vštěpována upřímná láska ke Kristu a jeho církvi.

Kán. 790

§ 1. Diecézní biskupové na misijních územích mají:

1. podporovat, řídit a koordinovat misijní záměry a činnost;

2. dbát o uzavření smluv s představenými institutů, které se věnují misijní činnosti, aby vztahy mezi nimi byly ve prospěch misie.

§ 2. Předpisy diecézního biskupa podle § 1 odst. 1 jsou vázáni všichni misionáři, i řeholníci a jejich pomocníci pobývající na jeho území.

Kán. 791

V každé diecézi k podpoře spolupráce na misijních úkolech:

1. podporují se misijní povolání;

2. určí se kněz k účinné podpoře misií, hlavně Papežského misijního díla;

3. každý rok se koná den misií;

4. každoročně se Apoštolskému stolci odešle náležitá podpora pro misie.

Kán. 792

Biskupské konference zřídí a podporují díla, z nichž se poskytne pomoc těm, kdo z pracovních nebo studijních důvodů přijdou na jejich území, aby se jim dostalo bratrského přijetí a náležité pastorační péče.

Stať III
Katolická výchova

Kán. 793

§ 1. Rodiče a ti, kdo jsou na jejich místě, jsou povinni a mají právo vychovávat děti; katoličtí rodiče jsou povinni a také oprávněni zvolit si ty prostředky a zařízení, kterými se podle místních podmínek mohou vhodněji postarat o katolickou výchovu dětí.

§ 2. Rodiče mají také právo na pomoc od světské společnosti, kterou potřebují při katolické výchově dětí.

Kán. 794

§ 1. Církvi patří zvláštním způsobem povinnost a právo na výchovu, protože jí bylo Bohem svěřeno poslání pomáhat lidem, aby mohli dospět k plnosti křesťanského života.

§ 2. Pastýři duší jsou povinni vše tak uspořádat, aby se všem věřícím mohlo dostat katolické výchovy.

Kán. 795

Pravá výchova musí mít za cíl utváření celé osoby člověka, se zaměřením na jeho poslední cíl a zároveň na společný prospěch společností; proto se děti a mládež vychovávají tak, aby mohli harmonicky rozvíjet své tělesné, mravní a rozumové vlohy, aby získali dokonalejší smysl pro odpovědnost a pro správné užívání svobody, a byli tak vychováni k činné účasti na životě společnosti.

Hlava 1
Školy

Kán. 796

§ 1. Z výchovných prostředků si věřící velmi váží škol, které jsou hlavní pomocí rodičům při plnění úkolů výchovy.

§ 2. Rodiče úzce spolupracují s učiteli škol, jimž svěřili své děti k výchově; učitelé úzce spolupracují při plnění svých povinností s rodiči. Jsou povinni ochotně je vyslechnout, organizují jejich sdružení nebo shromáždění a mají je ve velké vážnosti.

Kán. 797

Při výběru škol mají mít rodiče opravdovou svobodu; proto se musí věřící vynasnažit, aby světská společnost tuto svobodu rodičům uznala a při zachování podílné spravedlnosti také hmotně zabezpečila.

Kán. 798

Rodiče svěřují své děti těm školám, v nichž je postaráno o katolickou výchovu; jestliže to není možné, jsou povinni se postarat, aby se jim dostalo náležité katolické výchovy mimo školu.

Kán. 799

Křesťané se snaží, aby zákony světské společnosti, které upravují formaci mládeže, zabezpečovaly také náboženskou a mravní výchovu podle svědomí rodičů, a to přímo ve školách.

Kán. 800

§ 1. Církev má právo zakládat a řídit školy kteréhokoliv oboru, druhu a stupně.

§ 2. Křesťané podporují katolické školy a podle svých možností přispívají k jejich zakládání a vydržování.

Kán. 801

Řeholní instituty s výchovným posláním se ve věrnosti tomuto svému poslání snaží věnovat katolické výchově také prostřednictvím svých škol, založených se souhlasem diecézního biskupa.

Kán. 802

§ 1. Jestliže nejsou k dispozici školy, které vychovávají v křesťanském duchu, postará se diecézní biskup o jejich založení.

§ 2. Kde je to prospěšné, postará se diecézní biskup také o založení odborných, technických a jiných škol, jak to vyžadují zvláštní poměry.

Kán. 803

§ 1. Za katolickou školu se považuje ta, kterou řídí příslušný církevní představený nebo veřejná právnická osoba církevní, anebo kterou za katolickou písemně listinou uznal církevní představený.

§ 2. Vzdělání a výchova v katolické škole spočívá na zásadách katolického učení; učitelé se vyznačují správnou naukou a řádným životem.

§ 3. Název „katolická škola“ může škola mít pouze se souhlasem příslušného církevního představeného.

Kán. 804

§ 1. Církevním představeným podléhá katolická náboženská výuka a výchova na všech školách a ve všech hromadných sdělovacích prostředcích; biskupská konference vydá obecné předpisy pro tyto věci a diecézní biskup tyto věci upraví a dozírá na ně.

§ 2. Místní ordináři dbají, aby učitelé náboženství na školách, i nekatolických, vynikali správnou naukou, svědectvím křesťanského života a pedagogickým uměním.

Kán. 805

Místnímu ordináři přísluší v jeho diecézi právo jmenovat nebo potvrzovat jmenování učitelů náboženství a také je odvolávat nebo požadovat jejich odvolání, jestliže to vyžadují náboženské nebo mravní důvody.

Kán. 806

§ 1. Diecéznímu biskupovi přísluší právo dozoru a vizitace v katolických školách na jeho území, i v těch, které založili nebo řídí členové řeholních institutů; jemu také přísluší vydat předpisy týkající se obecného pořádku v katolických školách; tyto předpisy platí i pro školy, které vedou řeholní osoby, při zachování jejich samostatnosti co do vnitřního vedení těchto škol.

§ 2. Ředitelé katolických škol za dozoru místního ordináře dbají, aby vzdělání poskytované těmito školami bylo alespoň na stejné úrovni jako na ostatních školách regionu a aby bylo po vědecké stránce vynikající.

Hlava 2
Katolické univerzity a jiná vysokoškolská zařízení

Kán. 807

Církev má právo zřizovat a řídit univerzity, neboť ony přispívají k vyšší kultuře lidí a k plnějšímu rozvinutí lidské osobnosti a k plnění učitelského úřadu církve.

Kán. 808

Název „katolická univerzita“ může univerzita mít pouze se souhlasem příslušného církevního představeného.

Kán. 809

Biskupské konference dbají, jestliže je to možné a prospěšné, aby na jejich území byly univerzity nebo alespoň fakulty vhodně rozděleny a aby se na nich při zachování jejich samostatnosti konalo bádání a výuka v různých oborech se zřetelem na katolickou nauku.

Kán. 810

§ 1. Podle stanov příslušný představený je povinen postarat se, aby na katolických univerzitách byli jmenováni vyučující, kteří kromě vědeckých a pedagogických schopností vynikají neporušenou naukou a řádným životem; při nesplnění těchto požadavků se odvolají z funkce způsobem určeným ve stanovách.

§ 2. Biskupské konference a diecézní biskupové, jichž se věc týká, mají povinnost a právo dozírat, aby na těchto univerzitách byly věrně zachovávány zásady křesťanské nauky.

Kán. 811

§ 1. Příslušný církevní představený dbá, aby na katolických univerzitách byla zřízena teologická fakulta nebo institut nebo alespoň katedra teologie, kde by se konaly přednášky i pro studenty laiky.

§ 2. Na každé katolické univerzitě se konají přednášky, v nichž se probírají zvláště ty teologické otázky, které souvisí s obory fakult univerzity.

Kán. 812

Kdo na kterékoliv vysoké škole vyučuje teologické obory, musí mít k tomu pověření od příslušného církevního představeného.

Kán. 813

Diecézní biskup věnuje studentům velkou pastorační péči; případně pro ně vytvoří farnost, nebo alespoň jim trvale určí kněze, a stará se, aby při univerzitách, i nekatolických, byla katolická univerzitní střediska, která poskytují studentům pomoc, hlavně duchovní.

Kán. 814

Předpisy, které se týkají univerzit, se stejným způsobem použijí o jiných vysokoškolských zařízeních.

Hlava 3
Církevní univerzity a fakulty

Kán. 815

Církev má za úkol hlásat zjevenou pravdu, a proto má právo zřizovat vlastní církevní univerzity nebo fakulty k bádání v teologických nebo s nimi spojených oborech a k vědeckému vzdělávání studentů v těchto oborech.

Kán. 816

§ 1. Církevní univerzity nebo fakulty mohou vzniknout buď zřízením od Apoštolského stolce nebo jeho schválením; jemu také přísluší nejvyšší řízení těchto škol.

§ 2. Každá církevní univerzita nebo fakulta musí mít své stanovy a studijní řád, obojí schválené Apoštolským stolcem.

Kán. 817

Akademické hodnosti, které mají kanonické účinky v církvi, může udělovat pouze univerzita nebo fakulta, která byla zřízena nebo schválena Apoštolským stolcem.

Kán. 818

Ustanovení kánonů 810, 812 a 813 o katolických univerzitách platí také pro církevní univerzity a fakulty.

Kán. 819

Jestliže to vyžaduje prospěch diecéze nebo řeholního institutu nebo celé církve, jsou diecézní biskupové nebo příslušní představení řeholních institutů povinni posílat na církevní univerzity nebo fakulty mladé lidi, kleriky a členy, kteří vynikají charakterem, ctností a nadáním.

Kán. 820

Představení a profesoři církevních univerzit a fakult dbají, aby různé fakulty univerzity vzájemně spolupracovaly, pokud to předmět dovoluje, a aby mezi vlastní univerzitou nebo fakultou a mezi jinými univerzitami a fakultami, i necírkevními, byla spolupráce, aby tak přispívaly k rozvoji věd společnou prací, shromážděními, koordinovaným vědeckým bádáním a jinými prostředky.

Kán. 821

Biskupská konference a diecézní biskup dbají, aby, kde je to možné, byly zakládány vyšší instituty náboženských věd, na nichž se vyučují obory teologické a jiné, které patří ke křesťanské kultuře.

Stať IV
Hromadné sdělovací prostředky a zvláště knihy

Kán. 822

§ 1. Pastýři církve se snaží při plnění svého úkolu podle práva vlastního církvi využívat hromadných sdělovacích prostředků.

§ 2. Tito pastýři dbají, aby věřící byli poučeni, že jsou povinni spolupracovat, aby používání hromadných sdělovacích prostředků bylo oživeno duchem pravého lidství a křesťanství.

§ 3. Všichni věřící a hlavně ti, kteří mají jakýmkoliv způsobem podíl na jejich utváření nebo používání, se přičiňují, aby tyto prostředky pomáhaly pastorační činnosti tak, aby církev i jejich pomocí účinněji vykonávala své poslání.

Kán. 823

§ 1. Aby byla zachována neporušenost pravd víry a mravů, mají pastýři církve povinnost a právo dozírat, aby tištěným slovem nebo používáním hromadných sdělovacích prostředků nebyla poškozována víra ani mravy věřících; vyžadovat, aby vše, co se týká víry a mravů a má být věřícími vydáváno, bylo podrobeno posouzení pastýři církve; konečně mají povinnosti a právo odmítnout spisy, které poškozují pravou víru a dobré mravy.

§ 2. Povinnost a právo podle § 1 náleží biskupům, jak jednotlivě tak shromážděným na partikulárních koncilech nebo na biskupských konferencích, pokud se to týká věřících svěřených jejich péči, a nejvyšší církevní autoritě, pokud se to týká veškerého Božího lidu.

Kán. 824

§ 1. Místním ordinářem, jehož dovolení nebo schválení pro vydání knih je nutno podle kánonů této stati vyžádat, je vlastní ordinář autora nebo ordinář místa, v němž se knihy vydávají, pokud není stanoveno jinak.

§ 2. Co je v kánonech této stati stanoveno o knihách, je nutno použít i o všech ke zveřejnění určených písemnostech, pokud není zřejmý opak.

Kán. 825

§ 1. Knihy Písma svatého mohou být vydány pouze se schválením od Apoštolského stolce nebo biskupské konference; rovněž pro jejich překlady do jiných jazyků se vyžaduje, aby byly schváleny týmiž představenými a zároveň opatřeny potřebnými a dostatečnými vysvětlujícími poznámkami.

§ 2. Překlady Písma svatého, opatřené náležitými poznámkami, mohou, případně i v součinnostmi s odloučenými bratry, pořizovat a vydávat katoličtí věřící se souhlasem biskupské konference.

Kán. 826

§ 1. Pokud jde o liturgické knihy, zachová se ustanovení kán. 838.

§ 2. Pro nové vydávání liturgických knih a jejich částí a pro jejich překlady do cizích jazyků je nutné zjištění shody se schváleným vydáním; tuto shodu potvrzuje ordinář místa, v němž se knihy vydávají.

§ 3. Knihy modliteb pro veřejné i soukromé použití věřícími se vydávají pouze s dovolením místního ordináře.

Kán. 827

§ 1. K vydání katechismů a jiných písemností patřících ke katechetické výuce a jejich překladů je třeba schválení místním ordinářem, při zachování kán. 775 § 2.

§ 2. Pouze se schválením, případně dodatečným, od příslušného církevního představeného mohou být na základních, středních nebo vysokých školách pro výuku používány učební texty týkající se otázek biblických, teologických, kanonickoprávních, církevních dějin a vůbec náboženských a morálních oborů.

§ 3. Doporučuje se, aby posouzení místním ordinářem byly podrobeny knihy, pojednávající o látce podle § 2, i když se jich nepoužívá jako učebních textů, dále spisy, které obsahují něco, co se zvláště týká náboženství nebo mravnosti.

§ 4. V kostelích a kaplích mohou být vystavovány, prodávány nebo rozdávány pouze knihy nebo jiné písemnosti, pojednávající o náboženských nebo mravních otázkách, vydané se schválením příslušného církevního představeného nebo jím schválené později.

Kán. 828

Sbírky rozhodnutí nebo akt vydané některým církevním představeným mohou být znovu vydány pouze po vyžádání dovolení od téhož představeného a při zachování jím stanovených podmínek.

Kán. 829

Schválení nebo dovolení k vydání některého díla platí pro původní text, ne však pro jeho nové vydání nebo překlad.

Kán. 830

§ 1. Bez omezení práva každého místního ordináře svěřovat posuzování knih osvědčeným osobám může biskupská konference sestavit seznam cenzorů, vynikajících vědou, správnou naukou a moudrostí, kteří jsou k dispozici diecézním kuriiím, anebo také může ustanovit komisi cenzorů, s níž se mohou místní ordináři radit.

§ 2. Cenzor odloží při výkonu svého úřadu veškeré ohledy na osoby a má na zřeteli pouze církevní nauku víry a mravů, jak ji podává učitelský úřad církve.

§ 3. Cenzor je povinen podat svůj posudek písemně; jestliže byl příznivý, udělí ordinář podle svého moudrého uvážení dovolení k vydání, s uvedením svého jména, data a místa udělení dovolení; jestliže neudělí dovolení, sdělí ordinář autorovi díla důvody odmítnutí.

§ 1. Do novin, časopisů a jiných periodik, které obvykle zjevně napadají katolické náboženství nebo dobré mravy, věřící ničím nepřispívají, pokud k tomu nemají spravedlivý a rozumný důvod; klerici a členové institutů zasvěceného života pouze s dovolením místního ordináře.

§ 2. Biskupská konference vydá předpisy o podmínkách, za kterých smějí klerici a členové řeholních institutů vystupovat v pořadu televize nebo rozhlasu, pojednávajícím o otázkách, které se dotýkají katolické nauky nebo mravů.

Kán. 832

Členové řeholních institutů musí mít k vydání písemností, pojednávajících o otázkách náboženství nebo mravů dovolení svého vyššího představeného podle stanov.

Stať V
Vyznání víry

Kán. 833

Povinností osobně složit vyznání víry ve znění schváleném Apoštolským stolcem jsou vázáni:

1. před předsedajícím nebo jím pověřeným všichni účastníci ekumenického nebo partikulárního koncilu nebo biskupské synody, pokud mají rozhodující nebo poradní hlas; předsedající před koncilem nebo synodou;

2. jmenovaní kardinálem podle stanov kolegia kardinálů;

3. před pověřeným od Apoštolského stolce všichni jmenovaní biskupem nebo do úřadu naroveň postaveného diecéznímu biskupovi;

4. před kolegiem konzultorů administrátor diecéze;

5. před diecézním biskupem nebo od něho pověřeným generální vikáři, biskupští vikáři a soudní vikáři;

6. před místním ordinářem nebo od něho pověřeným faráři, rektor, učitelé teologie a filozofie v seminářích na začátku výkonu převzatého úřadu; kdo mají přijmout jáhenské svěcení;

7. před velkokancléřem, pokud není, před místním ordinářem nebo od nich pověřenými rektor církevní nebo katolické univerzity na začátku výkonu převzatého úřadu; před rektorem, jestliže je knězem, nebo před místním ordinářem nebo od nich pověřenými vyučující na kterékoliv univerzitě obory, které se týkají víry nebo mravů, na začátku výkonu převzatého úřadu;

8. představení v řeholních institutech a společnostech apoštolského života, podle stanov.

Kniha IV
Posvěcující služba církve

Kán. 834  § 1. Posvěcující službu církev koná specifickým způsobem prostřednictvím posvátné liturgie, která je chápána jako vykonávání kněžské služby Ježíše Krista; v ní se skrze smysly vnímatelná znamení označuje a uskutečňuje posvěcování lidí způsobem vlastním každému znamení a tajemné tělo Ježíše Krista, Hlava i části, koná dokonalou veřejnou bohoslužbu.

§ 2. Tato bohoslužba se uskutečňuje tehdy, jestliže ji jménem církve konají zákonně pověřené osoby prostřednictvím úkonů schválených církevními představenými.

Kán. 835 – § 1. Posvěcující službu vykonávají především biskupové, kteří jsou velekněžími, hlavními rozdělovateli tajemných Božích darů a těmi, kdo v jim svěřené církvi řídí a podporují veškerý liturgický život a bdí nad ním.

§ 2. Tuto službu konají také kněží, kteří mají rovněž účast na Kristově kněžství a jako jeho služebníci jsou vysvěceni k tomu, aby pod autoritou biskupa slavili bohoslužby a posvěcovali lid.

§ 3. Jáhni se na slavení bohoslužby podílí podle právních předpisů.

§ 4. Také ostatní věřící se podílejí na posvěcující službě způsobem sobě vlastním, a to činnou účastí na liturgickém slavení, hlavně eucharistickém; specifickým způsobem se podílejí na této službě rodiče svým manželským životem v křesťanském duchu a péčí o křesťanskou výchovu dětí.

Kán. 836 – Všeobecné kněžství věřících se uskutečňuje v křesťanské bohoslužbě, která musí vycházet z víry a na ní spočívat, a proto posvátní služebníci pečlivě dbají, aby ji podněcovali a prohlubovali, hlavně službou slova, jímž se víra rodí i živí.

Kán. 837 – § 1. Liturgické úkony nejsou soukromými úkony, nýbrž slavnostními projevy samotné církve, která je „svátostí jednoty“, totiž svatým lidem sjednoceným pod vedením biskupů; proto tyto úkony náleží celému tělu církve, kterou zjevují a uskutečňují; jednotlivých členů se týkají různým způsobem podle rozdílnosti podle různých stavů, úkolů a způsobů účasti.

§ 2. Liturgické úkony ze své povahy vyžadují společné slavení, a proto, kde je to možné, se mají konat s hojnou a činnou účastí věřících.

Kán. 838

§ 1 Řízení posvátné liturgie je vyhrazeno pouze církevním představeným, a to Apoštolskému stolci a podle právních předpisů diecéznímu biskupovi.

§ 2 Apoštolskému stolci přísluší řízení posvátné liturgie v celé církvi, vydávání liturgických knih, přezkoumávání jejich úprav, které podle právních předpisů schválila biskupská konference, a dozor nad tím, aby byly liturgické předpisy všude věrně zachovávány.

§ 3 Biskupským konferencím přísluší opatřovat a schvalovat překlady liturgických textů do místních jazyků, které jsou věrně provedeny a ve stanovených mezích vhodně přizpůsobeny, a po potvrzení Apoštolským stolcem vydávat liturgické knihy pro země jejich působnosti.

§ 4 Diecéznímu biskupovi přísluší v jemu svěřené diecézi vydávat v mezích své působnosti normy v liturgických věcech, závazné pro všechny.

Kán. 839 – § 1. Církev koná posvěcující službu také dalšími prostředky, jako jsou modlitby, jimiž vzývá Boha, aby věřící byli posvěcováni v pravdě, anebo skutky pokání a lásky, které výrazně napomáhají k zakořenění a posilování Kristova království v duších a přispívají ke spáse světa.

§ 2. Místní ordináři dbají, aby se modlitby a úkony zbožnosti křesťanského lidu plně shodovaly s předpisy církve.

Část 1
Svátosti

Kán. 840 – Svátosti Nového zákona, ustanovené Ježíšem Kristem a svěřené církvi, jsou jakožto úkony Krista a církve znameními a prostředky, jimiž se vyjadřuje a posiluje víra, vzdává pocta Bohu a uskutečňuje posvěcování lidí; proto velmi přispívají k utváření, posilování a projevování církevního společenství; proto při jejich slavení musí posvátní služebníci i ostatní věřící prokazovat zvlášť velikou úctu a náležitou pečlivost.

Kán. 841 – Protože svátosti jsou pro celou církev tytéž a patří k Božímu odkazu, pouze nejvyšší církevní autoritě přísluší posuzovat nebo určovat, co se vyžaduje k jejich platnosti; téže autoritě nebo jiné autoritě podle ustanovení kán. 838 § 3 a 4 přísluší rozhodovat, co náleží k jejich dovolenému slavení, udělování a přijímání a k pořádku, který je nutno zachovat při jejich slavení.

Kán. 842 – § 1. K ostatním svátostem nesmí být platně připuštěn ten, kdo nepřijal křest.

§ 2. Svátosti křtu, biřmování a eucharistie jsou navzájem tak těsně propojeny, že se vyžadují k plnému uvedení do křesťanského života.

Kán. 843 – § 1. Posvátní služebníci nesmějí odmítnout udělení svátostí těm, kdo o ně vhodně žádají, jsou řádně připraveni a právo jim jejich přijetí nezakazuje.

§ 2. Duchovní pastýři a ostatní věřící, každý podle svých úkolů v církvi, jsou povinni dbát, aby ti, kdo žádají svátosti, byli připraveni na jejich přijetí náležitou evangelizací a katechetickou výukou, při dodržení předpisů, vydaných příslušnými představenými.

Kán. 844 – § 1. Katoličtí udělovatelé svátosti dovoleně udělují pouze katolickým věřícím, kteří je stejně tak mohou dovoleně přijímat pouze od katolických udělovatelů, při zachování ustanovení § 2, 3 a 4 tohoto kánonu a kán. 861 § 2.

§ 2. Kdykoliv to vyžaduje nutnost nebo tak radí opravdová duchovní užitečnost, a pokud se zabrání nebezpečí omylu nebo lhostejnosti, je dovoleno věřícím, jimž je fyzicky nebo mravně nemožné obrátit se na katolického udělovatele, přijmout svátosti pokání, eucharistie a pomazání nemocných od nekatolických udělovatelů, v jejichž církvi se uvedené svátosti platně vysluhují.

§ 3. Katoličtí udělovatelé udělují dovoleně svátosti pokání, eucharistie a pomazání nemocných členům východních církví, které nejsou v plném společenství s katolickou církví, jestliže sami o to požádají a jsou řádně připraveni; totéž platí o členech jiných církví, které podle rozhodnutí Apoštolského stolce jsou, pokud jde o svátosti, ve stejné situaci jako uvedené východní církve.

§ 4. V nebezpečí smrti nebo podle rozhodnutí diecézního biskupa nebo biskupské konference v případě jiné naléhavé závažné nutnosti udělují katoličtí udělovatelé tyto svátosti také ostatním křesťanům, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví, jestliže se nemohou obrátit na udělovatele ze svého společenství, sami o to požádají a pokud o těchto svátostech projeví katolickou víru a jsou řádně připraveni.

§ 5. Pro případy uvedené v § 2, 3 a 4 vydá diecézní biskup nebo biskupská konference obecné předpisy až po projednání s dotčenými příslušnými představenými alespoň místní nekatolické církve nebo nekatolického společenství.

Kán. 845 – § 1. Svátosti křtu, biřmování a svěcení nelze opakovat, protože vtiskují trvalé znamení.

§ 2. Jestliže po bedlivém přezkoumání trvá rozumná pochybnost, zda svátosti uvedené v § 1 byly vůbec uděleny nebo zda byly uděleny platně, udělí se pod podmínkou.

Kán. 846 – § 1. Při slavení svátostí se věrně postupuje podle liturgických knih schválených příslušným představeným, proto k nim nesmí nikdo nic svévolně přidávat, z nich ubírat nebo je měnit.

§ 2. Udělovatel slaví svátosti podle svého vlastního obřadu.

Kán. 847 – § 1. Při udílení svátostí, u nichž se používají posvátné oleje, musí udělovatel použít oleje vylisovaného z oliv nebo jiných rostlin, který biskup nedávno posvětil nebo požehnal, při zachování ustanovení kán. 999 odst. 2; nepoužijí se staré oleje, kromě případu nutnosti.

§ 2. Farář si vyžádá posvátné oleje od vlastního biskupa a uchovává je pečlivě a důstojně.

Kán. 848 – Za vysluhování svátostí udělovatel nic nepožaduje, kromě dávek stanovených příslušným představeným; vždy dbá, aby kvůli chudobě nebyla potřebným odepřena svátostná pomoc.

Stať I
Křest

Kán. 849 – Křest, brána svátostí, je ke spáse tak nutný, že musí být přijat buď skutečně, nebo touhou; jím jsou lidé zbaveni hříchů, znovuzrozeni v děti Boží a nezrušitelným znamením připojeni ke Kristu a včleněni do církve; platně se uděluje pouze omytím pravou vodou spolu s náležitou slovní formou.

Hlava 1
Udělování křtu

Kán. 850 – Křest se uděluje obřadem stanoveným ve schválených liturgických knihách, vyjma případu naléhavé nutnosti, kdy je třeba zachovat pouze to, co se vyžaduje k platnosti svátosti.

Kán. 851 – Udělení křtu je třeba náležitě připravit, a proto:

1. dospělý, který chce přijmout křest, ať je přijat do katechumenátu a, nakolik je to možné, uváděn jednotlivými stupni do svátostné iniciace podle obřadů uvedení do křesťanské dospělosti upravených biskupskou konferencí a podle zvláštních předpisů od ní vydaných;

2. rodiče dítěte, které má být pokřtěno, a ti, kdo hodlají být kmotry, ať jsou řádně poučeni o významu této svátosti a o povinnostech s ní souvisejících; farář ať se osobně nebo prostřednictvím jiných postará, aby rodiče byli náležitě připraveni nejen pastoračním poučením, ale rovněž společnými modlitbami, k čemuž shromáždí více rodin, které podle možnosti navštíví.

Kán. 852 – § 1. Normy o křtu dospělých obsažené v kánonech se vztahují na všechny, kdo po skončení dětství nabyli užívání rozumu.

§ 2. Na roveň dítěti je postaven, i pokud jde o křest, ten, kdo nemá užívání rozumu.

Kán. 853 – Je třeba, aby voda, která se má použít při udílení křtu, byla posvěcena podle předpisů liturgických knih, pokud se nejedná o případ nutnosti.

Kán. 854 – Křest se uděluje buď ponořením, nebo politím, při zachování předpisů biskupské konference.

Kán. 855 – Rodiče, kmotři a farář dbají, aby se nedávalo jméno, které je cizí křesťanskému smýšlení.

Kán. 856 – Křest je možno udělovat kterýkoliv den, avšak doporučuje se, aby se obvykle uděloval v neděli nebo, je-li to možné, ve velikonoční vigilii.

Kán. 857 – § 1. Kromě případu nutnosti je vlastním místem udílení křtu kostel nebo kaple.

§ 2. Dospělý je zpravidla křtěn ve vlastním farním kostele a dítě ve vlastním farním kostele rodičů, pokud spravedlivý důvod nedoporučuje něco jiného.

Kán. 858 – § 1. Každý farní kostel má křtitelnici, při zachování dříve nabytého kumulativního práva jiných kostelů.

§ 2. Místní ordinář může po poradě s místním farářem k prospěchu věřících dovolit nebo stanovit, aby byla křtitelnice také v jiném kostele nebo kapli na území téže farnosti.

Kán. 859 – Jestliže křtěnec nemůže bez velkých obtíží přijít nebo být donesen do farního kostela nebo do jiného kostela nebo kaple podle kán. 858 § 2 z důvodu vzdálenosti místa nebo jiné okolnosti, může a má být křest udělen v jiném bližším kostele nebo kapli anebo na jiném vhodném místě.

Kán. 860 – § 1. Mimo případ nutnosti ať se křest neuděluje v soukromých domech, pokud to z vážného důvodu nedovolí místní ordinář.

§ 2. V nemocnicích se křest uděluje pouze v případě nutnosti nebo z jiného naléhavého pastoračního důvodu, pokud diecézní biskup nestanovil jinak.

Hlava 2
Udělovatel křtu

Kán. 861 – § 1. Řádným udělovatelem křtu je biskup, kněz a jáhen, při zachování ustanovení kán. 530 odst. 1.

§ 2. Za nepřítomnosti řádného udělovatele, nebo brání-li mu nějaká překážka, uděluje dovoleně křest katechista nebo jiná osoba k tomuto úkolu pověřená místním ordinářem, a v případě nutnosti dokonce kterýkoliv člověk, který má náležitý úmysl; duchovní pastýři, hlavně farář, mají dbát na to, aby věřící byli poučeni o správném způsobu udílení křtu.

Kán. 862 – Nikomu není dovoleno, kromě případu nutnosti, udílet křest na cizím území bez náležitého dovolení, i kdyby šlo o jeho podřízené.

Kán. 863 – Křest dospělých, alespoň těch, kteří dovršili čtrnáctý rok, se oznamuje diecéznímu biskupovi, aby, jestliže to uzná za vhodné, jej sám udělil.

Hlava 3
Křtěnci

Kán. 864 – K přijetí křtu je způsobilý každý člověk, a to pouze dosud nepokřtěný.

Kán. 865 – § 1. K udělení křtu dospělému se vyžaduje, aby projevil vůli přijmout křest, byl dostatečně poučen o pravdách víry a povinnostech věřících a osvědčil se v křesťanském životě během katechumenátu; rovněž se vyzve k lítosti nad svými hříchy.

§ 2. Dospělý, který je v nebezpečí smrti, může být pokřtěn, jestliže má nějaké povědomí o základních pravdách víry, nějakým způsobem projevil úmysl přijmout křest a přislíbil, že bude zachovávat křesťanská přikázání.

Kán. 866 – Pokud tomu nebrání vážný důvod, má být dospělý, který byl pokřtěn, ihned po křtu biřmován, zúčastnit se slavení mše a přijmout svaté přijímání.

Kán. 867 – § 1. Rodiče jsou povinni dbát, aby jejich děti byly pokřtěny v prvních týdnech po narození; co nejdříve po narození nebo i před ním přijdou k faráři, aby požádali o křest dítěte a náležitě se na něj připravili.

§ 2. Jestliže se dítě nachází v nebezpečí smrti, pokřtí se neprodleně.

Kán. 868 – § 1. Aby dítě bylo dovoleně pokřtěno, je potřeba:

1. souhlas rodičů nebo alespoň jednoho z nich nebo jejich zákonného zástupce;

2. opodstatněná naděje, že dítě bude vychováno v katolickém náboženství, při zachování § 3; jestliže ta zcela chybí, odloží se křest podle předpisů partikulárního práva a důvod se oznámí rodičům.

§ 2. Dovoleně se v nebezpečí smrti křtí dítě katolických i nekatolických rodičů, a to i bez jejich souhlasu.

§ 3. Dítě nekatolických křesťanských rodičů je dovoleně pokřtěno, pokud o to žádají rodiče nebo alespoň jeden z nich nebo jejich zákonný zástupce a pokud je pro ně fyzicky nebo morálně nemožné obrátit se na vlastního udělovatele.

Kán. 869 – § 1. Jestliže je pochybnost, zdali někdo byl pokřtěn nebo zdali byl křest udělen platně, a tato pochybnost zůstává i po důkladném pátrání, udělí se mu křest pod podmínkou.

§ 2. Pokřtění v nekatolickém církevním společenství se křtí pod podmínkou jen tehdy, jestliže je vážný důvod k pochybnosti o platnosti křtu vzhledem k použité materii a slovní formě při udílení křtu a vzhledem k úmyslu dospělého křtěnce a udělovatele křtu.

§ 3. Jestliže v případech uvedených v § 1 a 2 trvá pochybnost o udělení křtu nebo o jeho platnosti, udělí se křest teprve po poučení dospělého křtěnce o svátosti křtu a rovněž po sdělení důvodů k pochybnosti o platnosti křtu, a to jemu nebo, jde-li o dítě, jeho rodičům.

Kán. 870 – Odložené nebo nalezené dítě se pokřtí teprve poté, kdy se po pečlivém pátrání zjistí, že nebylo pokřtěno.

Kán. 871 – Plody z potratů se křtí, jestliže žijí a pokud je to možné.

Hlava 4
Kmotři

Kán. 872 – Pokud je to možné, ať má křtěnec kmotra, který má pomáhat dospělému křtěnci v uvedení do křesťanského života; u dětského křtěnce jej představuje spolu s rodiči u křtu a snaží se, aby pokřtěný vedl křesťanský život odpovídajícím křtu a věrně plnil křestní závazky.

Kán. 873 – Ke křtu se přijme buď jen jeden kmotr, nebo jen jedna kmotra, nebo společně kmotr a kmotra.

Kán. 874  § 1. Aby byl někdo připuštěn jako kmotr, se vyžaduje:

1. aby jej určil křtěnec nebo jeho rodiče nebo jejich zákonný zástupce nebo, pokud nejsou, farář nebo udělovatel; musí být vhodný a mít úmysl zastat tento úkol;

2. aby dovršil šestnáctý rok věku, pokud diecézní biskup nestanovil jiný věk nebo farář či udělovatel neposkytl ze spravedlivého důvodu výjimku;

3. aby byl katolík, biřmovaný a již přijal svaté přijímání, dále aby vedl život odpovídající víře a převzatému kmotrovství;

4. aby nebyl stižen žádným kanonickým trestem přímo uloženým nebo úředně zjištěným;

5. aby nebyl otcem nebo matkou dítěte.

§ 2. Pokřtěný, který patří do nekatolického církevního společenství, se přijme pouze spolu s katolickým kmotrem a jen jako svědek křtu.

Hlava 5
Důkaz a záznam uděleného křtu

Kán. 875 – Udělovatel křtu se postará, aby, jestliže není určen kmotr, byl přítomen alespoň svědek, který může dokázat udělení křtu.

Kán. 876 – Jestliže tím nikomu nevznikne škoda, stačí jako důkaz udělení křtu prohlášení jednoho svědka, proti němuž není námitek, nebo přísaha pokřtěného, přijal-li křest ve věku dospělosti.

Kán. 877 – § 1. Farář místa, v němž se křest slaví, je povinen pečlivě a neprodleně zaznamenat do knihy pokřtěných jména pokřtěných, udělovatele, rodičů, kmotrů, případně svědků, místo a den udělení křtu, jakož i místo a den narození.

§ 2. Jde-li o dítě neprovdané matky, zapíše se jméno matky, jestliže je její mateřství veřejně známé nebo jestliže sama o to požádala buď písemně nebo před dvěma svědky; zapíše se rovněž jméno otce, jestliže se jeho otcovství prokáže nějakou veřejnou listinou nebo jeho prohlášením před farářem a dvěma svědky; jinak se zapíše pokřtěný bez uvedení jména otce nebo rodičů.

§ 3. Jde-li o osvojené dítě, zapíší se jména osvojitelů a, alespoň pokud je taková praxe v státních záznamech, také jména přirozených rodičů podle ustanovení § 1 a 2, při dodržení předpisů biskupské konference.

Kán. 878 – Jestliže křest neudělil farář ani při něm nebyl přítomen, je udělovatel křtu, ať to byl kdokoliv, povinen oznámit udělení křtu faráři farnosti, v níž byl křest udělen, aby křest zapsal podle ustanovení kán. 877 § 1.

Stať II
Svátost biřmování

Kán. 879  Svátost biřmování vtiskuje trvalé znamení; jí se pokřtění, kteří pokračují v uvádění do křesťanského života, obohacují darem Ducha svatého a dokonaleji se spojují s církví; tato svátost posiluje pokřtěné a ještě více je zavazuje, aby byli slovem i skutkem svědky Kristovými a šířili a obhajovali víru.

Hlava 1
Udělování biřmování

Kán. 880 – § 1. Svátost biřmování se uděluje pomazáním křižmem na čele za současného vkládání ruky a pronesení slov, předepsaných ve schválených liturgických knihách.

§ 2. Křižmo používané při svátosti biřmování musí být posvěceno biskupem, a to i v případě, kdy tuto svátost uděluje kněz.

Kán. 881 – Je vhodné, aby se svátost biřmování udělovala v kostele, a to při mši; ze spravedlivého a rozumného důvodu může být udělena i mimo mši a na kterémkoli vhodném místě.

Hlava 2
Udělovatel biřmování

Kán. 882 – Řádným udělovatelem biřmování je biskup; platně uděluje tuto svátost také kněz, který obdržel pověření biřmovat buď všeobecným právem, nebo zvláštním udělením od příslušného představeného.

Kán. 883 – Samým právem mají pověření biřmovat:

1. pouze na vlastním území osoby, které právo klade na roveň diecéznímu biskupovi;

2. pouze pro biřmování určité osoby kněz, který ze svého úřadu nebo z pověření diecézního biskupa křtí osobu, která není dítětem, nebo ji již pokřtěnou přijímá do plného společenství katolické církve;

3. farář a kterýkoli kněz pro biřmování osob, které se nacházejí v nebezpečí smrti.

Kán. 884 – § 1. Diecézní biskup uděluje biřmování sám, nebo se postará, aby je udělil jiný biskup; jestliže to vyžaduje nutnost, může pověřit jednoho nebo více kněží, kteří tuto svátost udělí.

§ 2. Z vážného důvodu si může biskup a rovněž kněz, který ze samého práva nebo na základě zvláštního udělení od příslušného představeného má pověření biřmovat, vzít v jednotlivých případech na pomoc jednoho i více kněží, aby také oni udělovali tuto svátost.

Kán. 885 – § 1. Diecézní biskup je povinen dbát, aby byla svátost biřmování udělována jeho podřízeným, kteří o to řádně a rozumně požádají.

§ 2. Kněz, který má pověření biřmovat, je povinen je použít pro ty, v jejichž prospěch mu bylo toto pověření dáno.

Kán. 886 – § 1. Ve své diecézi je biskup oprávněn udělovat svátost biřmování také věřícím, kteří mu nejsou podřízeni, pokud tomu nebrání výslovný zákaz jejich vlastního ordináře.

§ 2. K tomu, aby biskup dovoleně uděloval biřmování v jiné diecézi, potřebuje, nejedná-li se o jeho podřízené, dovolení diecézního biskupa, jež lze alespoň rozumně předpokládat.

Kán. 887 – Kněz, který má pověření udělovat biřmování, uděluje tuto svátost dovoleně na sobě určeném území také osobám, které na toto území nepřísluší, pokud tomu nebrání zákaz jejich vlastního ordináře; na jiném území však tuto svátost nikomu neuděluje platně, při zachování ustanovení kán. 883 odst. 3.

Kán. 888 – V mezích území, na němž mohou udělovatelé udílet tuto svátost, ji mohou udílet i na vyňatých místech.

Hlava 3
Biřmovanci

Kán. 889 – § 1. K přijetí biřmování je způsobilý každý jednotlivý pokřtěný, který dosud nebyl biřmován.

§ 2. K tomu, aby někdo dovoleně přijal biřmování mimo nebezpečí smrti, se vyžaduje, aby měl užívání rozumu, byl vhodně poučen, řádně připraven a mohl obnovit křestní sliby.

Kán. 890 – Věřící jsou povinni přijmout tuto svátost zavčas; jejich rodiče a duchovní pastýři, především faráři, dbají, aby věřící byli o této svátosti řádně poučeni a přijali ji v příhodnou dobu.

Kán. 891 – Svátost biřmování se uděluje věřícím kolem věku, kdy dosáhli rozumu, pokud biskupská konference nestanovila jiný věk nebo pokud se nejedná o nebezpečí smrti anebo pokud podle rozhodnutí udělovatele závažný důvod nenabádá jednat jinak.

Hlava 4
Kmotři

Kán. 892 – Pokud je to možné, má mít biřmovanec kmotra, jehož úkolem je dbát, aby se biřmovaný choval jako opravdový svědek Kristův a věrně plnil povinnosti spojené s touto svátostí.

Kán. 893 – § 1. K tomu, aby někdo byl kmotrem, je třeba, aby splňoval podmínky uvedené v kán. 874.

§ 2. Je vhodné, aby kmotrem byl ten, kdo tento úkol zastával při křtu.

Hlava 5
Důkaz a záznam udělení biřmování

Kán. 894 – Při dokazování udělení biřmování se zachovají ustanovení kán. 876.

Kán. 895 – Jména biřmovaných s uvedením udělovatele, rodičů, kmotrů, místa a dne udělení biřmování se zapíší do knihy biřmovaných v diecézní kurii, nebo, kde to stanovila biskupská konference nebo diecézní biskup, do knihy, která se uchovává ve farním archivu; farář je povinen sdělit udělení biřmování faráři místa křtu, aby se učinil zápis do knihy pokřtěných podle ustanovení kán. 535 § 2.

Kán. 896 – Jestliže farář místa nebyl přítomen, oznámí mu udělení biřmování co nejdříve udělovatel buď sám, nebo prostřednictvím jiného.

Stať III
Nejsvětější eucharistie

Kán. 897 – Nejvznešenější svátostí je nejsvětější eucharistie; v ní je sám Ježíš Kristus přítomen, obětován a přijímán jako pokrm; jí církev stále žije a roste. Eucharistická oběť je památka smrti a zmrtvýchvstání Páně; v ní stále trvá oběť kříže; je vrcholem a pramenem křesťanské bohoslužby a života; jí se projevuje a vytváří jednota Božího lidu a dokonává utváření církve, Kristova těla. Ostatní svátosti a veškerá apoštolátní činnost církve s nejsvětější eucharistií souvisí a jsou k ní zaměřeny.

Kán. 898 – Věřící mají mít eucharistii v největší úctě, činně se účastnit slavení nejsvětější oběti, velmi zbožně a často tuto svátost přijímat a prokazovat jí nejvyšší úctu; pastýři duší ať poučují věřící o této svátosti a svědomitě jim tuto povinnost připomínají.

Hlava 1
Slavení eucharistie

Kán. 899 – § 1. Slavení eucharistie je úkonem samotného Krista a církve; Ježíš Kristus v něm skrze službu kněze či biskupa obětuje Bohu Otci sebe sama, podstatně přítomného pod způsobami chleba a vína, a dává se jako duchovní pokrm věřícím shromážděným na jeho oběti.

§ 2. Při eucharistickém shromáždění je Boží lid svolán vjedno za předsednictví biskupa nebo kněze konajícího z jeho pověření, kteří jednají v osobě Krista; všichni přítomní věřící, ať klerici nebo laici, se na tomto shromáždění podílí každý svým způsobem podle různosti stavů a liturgických úkolů.

§ 3. Slavení eucharistie se má uspořádat tak, aby z ní měli všichni účastníci co největší užitek, pro který Kristus Pán eucharistickou oběť ustanovil.

Článek 1
Vysluhovatel eucharistie: celebrant a udělovatel svatého přijímání

Kán. 900 – § 1. Celebrantem, který v Kristově osobě má moc vykonat svátost eucharistie, je pouze platně vysvěcený kněz či biskup.

§ 2. Dovoleně slaví eucharistii kněz či biskup, kterému v tom nebrání kanonické právo, při dodržení ustanovení následujících kánonů.

Kán. 901 – Kněz či biskup může určit užitky mše ve prospěch kterýchkoli osob, jak živých, tak zemřelých.

Kán. 902 – Pokud prospěch věřících nevyžaduje nebo nedoporučuje něco jiného, mohou kněží či biskupové eucharistii koncelebrovat, přičemž je každému ponechána svoboda celebrovat jednotlivě, ne však v době, kdy se v kostele nebo kapli koná koncelebrace.

Kán. 903 – Knězi či biskupu se dovolí slavit mši, i když není znám správci kostela, jestliže předloží doporučující list od svého ordináře nebo představeného, ne starší než jeden rok, anebo pokud se lze rozumně domnívat, že mu v slavení mše nebrání žádná překážka.

Kán. 904 – Kněží a biskupové ať často slaví mši majíce na paměti, že se v tajemství eucharistické oběti neustále koná dílo vykoupení; dokonce se naléhavě doporučuje denní slavení mše, protože mše, i když nemohou být přítomni věřící, je úkonem Krista a církve, čímž kněží a biskupové plní svůj nejvýznačnější úkol.

Kán. 905 – § 1. S výjimkou případů, v nichž podle právních předpisů je dovoleno vícekrát během téhož dne slavit nebo koncelebrovat mši, není knězi či biskupu dovoleno vícekrát než jednou za den slavit mši.

§ 2. Při nedostatku kněží může místní ordinář dovolit, aby kněží či biskupové ze spravedlivého důvodu slavili mši dvakrát denně, anebo, vyžaduje-li to pastorační nutnost, i třikrát, a to o nedělích a zasvěcených svátcích.

Kán. 906 – Bez spravedlivého a rozumného důvodu neslaví kněz či biskup mši bez účasti alespoň nějakého věřícího.

Kán. 907 – Při slavení eucharistie není jáhnům ani laikům dovoleno pronášet orace, zvláště eucharistickou modlitbu, ani jim není dovoleno konat úkony vyhrazené knězi, který slaví mši.

Kán. 908 – Katolickým kněžím je zakázáno koncelebrovat eucharistii s kněžími či biskupy nebo duchovními církví a církevních společenství, jež nejsou v plném společenství s katolickou církví.

Kán. 909 – Kněz či biskup ať neopomene připravit se modlitbou náležitě na slavení eucharistické oběti a po jejím skončení Bohu poděkovat.

Kán. 910 – § 1. Řádným udělovatelem svatého přijímání je biskup, kněz a jáhen.

§ 2. Mimořádným udělovatelem svatého přijímání je akolyta a věřící, který byl k tomu pověřen podle ustanovení kán. 230 § 3.

Kán. 911 – § 1. Povinnost a právo přinést nemocným eucharistii jako zvláštní svaté přijímání pro nebezpečí smrti (viatikum) má farář, farní vikáři a kaplani; představený komunity v klerických řeholních institutech nebo společnostech apoštolského života má toto právo a povinnost vůči všem, kdo se zdržují v domě.

§ 2. V případě nutnosti nebo s dovolením, alespoň předpokládaným, faráře, kaplana nebo představeného, jimž je potřeba později věc oznámit, je povinen to učinit kterýkoliv biskup či kněz nebo jiný udělovatel svatého přijímání.

Článek 2
Přijímání eucharistie

Kán. 912 – K svatému přijímání smí a musí být připuštěn každý pokřtěný, kterému v tom právo nezabraňuje.

Kán. 913 – § 1. K udílení svatého přijímání dětem se vyžaduje, aby měly dostatečné poznání a byly důkladně připraveny, aby tak podle úrovně svého poznání pochopily Krista a jeho nauku a mohly přijmout Tělo Páně s vírou a zbožností.

§ 2. Dětem v nebezpečí smrti se může podat svaté přijímání, jestliže jsou schopny rozeznat Tělo Kristovo od obyčejného pokrmu a přijmout svaté přijímání s úctou.

Kán. 914 – Povinností především rodičů a zákonných zástupců a také faráře je dbát, aby děti, které dosáhly užívání rozumu, byly náležitě připraveny a co nejdříve, poté co se svátostně vyzpovídaly, přijaly svaté přijímání; farář musí také dbát, aby ke svatému přijímání nepřistupovaly děti, které nedosáhly užívání rozumu nebo které nepovažuje za dostatečně připravené.

Kán. 915 – K svatému přijímání se nepřipustí exkomunikovaní a stižení interdiktem po uložení nebo vyhlášení těchto trestů; rovněž se nepřipustí ti, kdo tvrdošíjně setrvávají ve zjevném těžkém hříchu.

Kán. 916 – Kdo si je vědom těžkého hříchu, ať neslaví mši ani nepřijímá Tělo Páně bez předchozího přijetí svátosti pokání kromě případu, kdy k tomu má vážný důvod a postrádá příležitost ke zpovědi; v tom případě si musí uvědomit, že je povinen vzbudit úkon dokonalé lítosti, který zahrnuje předsevzetí vyzpovídat se co nejdříve.

Kán. 917 – Kdo přijal eucharistii, může ji týž den znovu přijmout pouze v rámci slavení eucharistie, jíž se zúčastní, při zachování kán. 921 § 2.

Kán. 918 – Velmi se doporučuje, aby věřící přistupovali ke svatému přijímání během slavení eucharistie; pokud o to ze spravedlivého důvodu požádají, může jim být podáno mimo mši při dodržení liturgických obřadů.

Kán. 919 – § 1. Kdo hodlá přijmout eucharistii, zdrží se alespoň po dobu jedné hodiny před svatým přijímáním jakéhokoliv pokrmu a nápoje, pouze s výjimkou vody a léků.

§ 2. Kněz či biskup, který v týž den slaví eucharistii dvakrát nebo třikrát, smí něco pojíst před druhou nebo třetí celebrací, i když nedodrží rozmezí jedné hodiny.

§ 3. Staří lidé, nemocní a ti, kdo o ně pečují, mohou přijmout eucharistii i tehdy, jestliže předtím během jedné hodiny něco pojedli.

Kán. 920 – § 1. Každý věřící je po svém prvním svatém přijímání povinen alespoň jednou za rok přistoupit ke svatému přijímání.

§ 2. Toto přikázání je povinen splnit v době velikonoční, pokud je ze spravedlivého důvodu nesplní v jinou dobu během roku.

Kán. 921 – § 1. Věřící, kteří jsou z jakéhokoliv důvodu v nebezpečí smrti, mají přijmout svaté přijímání pro nebezpečí smrti (viatikum).

§ 2. Velmi se doporučuje, aby v nebezpečí smrti znovu přijímali, i když týž den přistoupili k svatému přijímání.

§ 3. Pokud nebezpečí smrti trvá, doporučuje se, aby se jim viatikum podalo vícekrát, ale ne v jednom dni.

Kán. 922 – Viatikum se nemá nemocným příliš odkládat; ti, kdo jsou pověřeni duchovní péčí, svědomitě dbají, aby jím byli nemocní posilněni, dokud jsou při plném vědomí.

Kán. 923 – Věřící se mohou účastnit eucharistické oběti a přijmout svaté přijímání v kterémkoliv katolickém obřadu, při zachování ustanovení kán. 844.

Článek 3
Obřady slavení eucharistie

Kán. 924 – § 1. Posvátná eucharistická oběť se musí slavit za použití chleba a vína, do něhož se přimísí malé množství vody.

§ 2. Chléb musí být čistě pšeničný a čerstvě připravený, aby nehrozilo nebezpečí jeho zkažení.

§ 3. Víno musí být přírodní z vinné révy a nezkažené.

Kán. 925 – Svaté přijímání se podává pouze pod způsobou chleba nebo podle liturgických předpisů pod obojí způsobou; v případě nutnosti také pouze pod způsobou vína.

Kán. 926 – Podle starobylé tradice latinské církve používá kněz či biskup při slavení eucharistie, nekvašený chléb, ať celebruje kdekoliv.

Kán. 927 – Je zcela nepřípustné, a to i v případě naléhavé krajní nutnosti, přepodstatnit jednu látku bez druhé nebo obě mimo slavení eucharistie.

Kán. 928 – Slavení eucharistie se koná v latinském jazyce nebo v jiném jazyce, pokud byly liturgické texty zákonně schváleny.

Kán. 929 – Biskupové, kněží a jáhni nosí při slavení i podávání eucharistie posvátná roucha stanovená liturgickými předpisy.

Kán. 930 – § 1. Jestliže nemocný nebo starý kněz či biskup nemůže stát, smí slavit eucharistickou oběť vsedě, při zachování liturgických předpisů; veřejně tak smí činit pouze s dovolením místního ordináře.

§ 2. Kněz či biskup slepý nebo stižený jinou nemocí slaví dovoleně eucharistickou oběť za použití kteréhokoliv schváleného mešního textu; je-li toho potřeba, je při něm jiný kněz či biskup nebo jáhen nebo i řádně poučený laik, který mu pomáhá.

Článek 4
Doba a místo slavení eucharistie

Kán. 931 – Slavení a podávání eucharistie se může konat v kterýkoliv den nebo hodinu s výjimkou těch, v nichž to vylučují liturgické předpisy.

Kán. 932 – § 1. Slavení eucharistie se koná na posvátném místě, pokud v jednotlivých případech nutnost nevyžaduje něco jiného; tehdy se musí slavení konat na důstojném místě.

§ 2. Eucharistická oběť se má konat na zasvěceném nebo požehnaném oltáři; mimo posvátné místo lze použít vhodný stůl vždy pokrytý oltářním plátnem a korporálem.

Kán. 933 – Ze spravedlivého důvodu a s výslovným dovolením místního ordináře smí kněz slavit eucharistii v chrámu některé církve nebo církevní společnosti, která není v plném společenství s katolickou církví; přitom musí být vyloučeno pohoršení.

Hlava
Uchovávání a úcta k eucharistii

Kán. 934 – § 1. Nejsvětější eucharistie:

1. musí být uchovávána v katedrálním nebo jemu na roveň postavenému kostele, v každém farním kostele a také v kostele nebo kapli nacházející se v domě řeholního institutu nebo společnosti apoštolského života;

2. může být uchovávána v soukromé kapli biskupa a se souhlasem místního ordináře i v jiných kostelích, kaplích a soukromých kaplích.

§ 2. Na posvátných místech, kde se uchovává nejsvětější eucharistie, musí vždy být někdo, kdo se o ni stará, a nakolik to je možné, má tam kněz či biskup alespoň dvakrát do měsíce sloužit mši.

Kán. 935 – Nikomu není dovoleno uchovávat u sebe nejsvětější eucharistii nebo ji brát s sebou na cesty, kromě případů, kdy to vyžaduje pastorační nutnost, a při zachování předpisů diecézního biskupa.

Kán. 936 – V domě řeholního institutu nebo v domě jiné duchovní instituce se eucharistie uchovává pouze v kostele nebo hlavní kapli, nacházející se v domu; ordinář však může ze spravedlivého důvodu dovolit, aby byla uchovávána také v jiné kapli téhož domu.

Kán. 937 – Pokud tomu nebrání závažný důvod, je kostel, v němž se uchovává eucharistie, alespoň po několik hodin denně otevřen věřícím, aby mohli v modlitbě prodlévat před Nejsvětější svátostí.

Kán. 938 – § 1. Nejsvětější eucharistie se trvale uchovává pouze v jednom svatostánku kostela nebo kaple.

§ 2. Svatostánek, v němž se uchovává eucharistie, se umístí na význačném místě kostela nebo kaple, které je dobře viditelné, vkusně vyzdobené a vhodné pro modlitbu.

§ 3. Svatostánek, v němž se eucharistie trvale uchovává, má být nepřenosný, zhotovený z pevného a neprůhledného materiálu a uzavřený tak, aby se co nejlépe zabránilo nebezpečí zneuctění.

§ 4. Ze závažného důvodu je dovoleno uchovávat eucharistii, především v noci, na jiném bezpečnějším a vhodném místě.

§ 5. Kdo pečuje o kostel nebo kapli, dbá o to, aby klíč od svatostánku, v němž se uchovává nejsvětější eucharistie, byl velmi pečlivě uschován.

Kán. 939 – Konsekrované hostie se uchovávají ve schráně nebo nádobě v množství odpovídajícím potřebám věřících; často se doplňují poté, co byly staré řádně konzumovány.

Kán. 940 – Před svatostánkem, v němž se uchovává eucharistie, stále svítí zvláštní světlo, jímž se označuje a uctívá přítomnost Krista.

Kán. 941 – § 1. V kostelích nebo kaplích, kde je dovoleno uchovávat eucharistii, se může konat výstav buď ciboriem nebo monstrancí, při zachování norem uvedených v liturgických knihách.

§ 2. Během slavení mše se v kostele nebo kapli výstav Nejsvětější svátosti nekoná.

Kán. 942 – Doporučuje se, aby se v těchto kostelích a kaplích každoročně konal slavnostní výstav Nejsvětější svátosti po vhodnou dobu, i když nesouvislou, aby místní společenství o eucharistickém tajemství více meditovalo a klanělo se mu; takovýto výstav se má konat pouze tehdy, jestliže se počítá s náležitou účastí věřících, a při zachování stanovených norem.

Kán. 943 – Vystavit Nejsvětější svátost a žehnat s ní smí biskup či kněz nebo jáhen; za specifických okolností, avšak bez žehnání, ji smí pouze vystavit a poté uschovat akolyta, mimořádný udělovatel svatého přijímání nebo jiná osoba pověřená místním ordinářem, při zachování předpisů diecézního biskupa.

Kán. 944 – § 1. Kde je to podle úsudku diecézního biskupa možné, koná se za účelem veřejného svědectví úcty k eucharistii průvod veřejným prostranstvím, především o slavnosti Těla a krve Páně.

§ 2. Diecézní biskup má pro eucharistické průvody stanovit normy o účasti na nich a o jejich důstojném průběhu.

Hlava 3
Mešní stipendium

Kán. 945 – § 1. Podle osvědčeného církevního obyčeje je dovoleno knězi či biskupovi celebrujícímu nebo koncelebrujícímu mši přijmout mešní stipendium, aby sloužil mši na určitý úmysl.

§ 2. Kněžím či biskupům se naléhavě doporučuje, aby i bez přijetí stipendia slavili mši na úmysl věřících, hlavně chudých.

Kán. 946 – Když věřící darují stipendium, aby byla sloužena mše na jejich úmysl, přispívají k prospěchu církve a podílejí se tímto darem také na její péči o vydržování služebníků a na jejích činnostech.

Kán. 947 – Mešní stipendium nesmí provázet ani náznak prodeje nebo obchodu.

Kán. 948 – Na každý úmysl, pro který bylo dáno a přijato stipendium, byť nepatrné, je nutno odsloužit mši zvlášť.

Kán. 949 – Kdo má závazek slavit mši a určit její užitky na úmysl těch, kteří dali stipendium, je touto povinností vázán, i když bez jeho zavinění přišla mešní stipendia nazmar.

Kán. 950 – Jestliže je pro odsloužení mše darován peněžní obnos bez uvedení počtu mší k slavení, stanoví se tento počet podle stipendia určeného v místě, v němž dárce pobývá, pokud není důvod se oprávněně domnívat, že měl jiný úmysl.

Kán. 951 – § 1. Kněz či biskup, který během téhož dne slaví více mší, může každou určit na úmysl dárce stipendia, avšak s tím, že kromě dne Narození Páně si smí ponechat stipendium pouze pro jednu mši, ostatní pak odevzdá na účely stanovené ordinářem; připouští se přitom určitá náhrada z vnějšího právního důvodu.

§ 2. Kněz či biskup, který týž den koncelebruje druhou mši, nesmí na ni přijmout stipendium ze žádného právního důvodu.

Kán. 952 – § 1. Provinčnímu koncilu nebo setkání biskupů provincie přísluší, aby svým rozhodnutím určili pro celou provincii výši mešního stipendia; knězi či biskupovi není dovoleno žádat více; může však přijmout dobrovolně darované vyšší, ale i nižší stipendium.

§ 2. Kde chybí toto rozhodnutí, má se dodržovat obyčej, platný v diecézi.

§ 3. Rovněž členové kteréhokoli řeholního institutu jsou povinni dodržovat rozhodnutí nebo partikulární obyčej uvedené v § 1 a 2.

Kán. 953 – Nikomu není dovoleno přijmout více mešních stipendií se závazkem, že je sám odslouží, než kolik může odsloužit během roku.

Kán. 954 – Jestliže v určitých kostelích nebo kaplích se vyžaduje slavit vyšší počet mší, než tam lze odsloužit, je dovoleno je celebrovat jinde, pokud dárce výslovně neprojevil opačnou vůli.

Kán. 955 – § 1. Kdo hodlá předat mešní úmysly k slavení jiným, předá je co nejdříve sobě známým kněžím či biskupům, pokud ví, že proti nim není námitek; je povinen předat celé stipendium, pokud mu není s jistotou známo, že obnos převyšující částku v diecézi stanovenou byl darován s ohledem na jeho osobu; povinnost slavit tyto mše jej váže až do chvíle, kdy obdrží potvrzení o přijatém závazku a převzatém stipendiu.

§ 2. Doba, během níž je nutno slavit mše, začíná dnem, kdy je kněz obdržel k slavení, pokud není známo něco jiného.

§ 3. Kdo předal mše k slavení jiným, bez prodlení zaznamená do zvláštní knihy jak mše, které obdržel, tak ty, které předal, včetně uvedení výše jejich stipendia.

§ 4. Každý kněz či biskup je povinen pečlivě zaznamenávat úmysly mší, které obdržel k slavení a které odsloužil.

Kán. 956 – Každý jednotlivý správce nadace nebo osoba, ať klerik nebo laik, jakkoliv vázaná postarat se o odsloužení mší, předá mešní závazky, které nebyly během roku splněny, svému ordináři, a to způsobem jím stanoveným.

Kán. 957 – Povinnost a právo dohlížet na to, aby mešní závazky byly plněny, přísluší v kostelích světského kléru místnímu ordináři, v kostelích řeholních institutů a společností apoštolského života jejich představeným.

Kán. 958 – § 1. Farář a správce kostela nebo jiného posvátného místa, kde se přijímají mešní stipendia, vede zvláštní knihu, do níž pečlivě zaznamenává počet mší k slavení, úmysl, darované stipendium a také mše, které byly již odslouženy.

§ 2. Ordinář je povinen každoročně tuto knihu prohlédnout buď osobně, nebo prostřednictvím jiného.

Stať IV
Svátost pokání

Kán. 959  Ve svátosti pokání dosahují věřící, kteří vyznali hříchy zákonnému udělovateli a litovali jich spolu s předsevzetím polepšit se, skrze rozhřešení, udělené týmž udělovatelem, od Boha odpuštění hříchů spáchaných po křtu a zároveň se smiřují s církví, již svými hříchy zranili.

Hlava 1
Udělování svátosti

Kán. 960 – Jednotlivé a úplné vyznání a rozhřešení představuje jediný řádný způsob, kterým se s Bohem a církví smiřuje věřící, který je si vědom těžkého hříchu; pouze fyzická nebo mravní nemožnost omlouvá od tohoto vyznání; v tom případě lze dosáhnout smíření i jinými způsoby.

Kán. 961 – § 1. Rozhřešení více kajícníků společně bez předchozího jednotlivého vyznání, formou společného rozhřešení, je možno udělit:

1. jestliže hrozí nebezpečí smrti a čas nestačí knězi nebo kněžím či biskupům, aby vyslechli zpovědi jednotlivých kajícníků;

2. jestliže nastala závažná nutnost, totiž tehdy, kdy pro velký nával kajícníků není dostatek zpovědníků, aby mohli řádně a v náležitém čase vyslechnout vyznání jednotlivců, takže by kajícníci byli bez vlastní viny nuceni dlouho být bez svátostné milosti nebo svatého přijímání; za dostatečnou nutnost se však nepovažuje situace, kdy zpovědníci nemohou být k dispozici pouze z důvodu velikého návalu kajícníků, jaký může nastat o veliké slavnosti nebo pouti.

§ 2. Rozhodnout, zda jsou dány podmínky podle § 1 odst. 2, přísluší diecéznímu biskupovi; ten může určit případy takové nutnosti za použití kritérií, na nichž se dohodli členové biskupské konference.

Kán. 962 – § 1. Aby věřící mohl platně využít svátostného rozhřešení uděleného více kajícníkům, vyžaduje se nejen, aby byl vhodně připraven, ale aby si zároveň předsevzal, že jednotlivě vyzná v náležité době těžké hříchy, které nyní takto nemůže vyznat.

§ 2. Věřící mají být pokud možno i při společném rozhřešení poučeni o požadavcích uvedených v § 1, a to i v případě nebezpečí smrti, a pokud je čas, povzbudí se, aby se každý snažil vzbudit úkon lítosti.

Kán. 963 – Při zachování povinnosti uvedené v kán. 989 přistoupí ten, komu byly společným rozhřešením odpuštěny těžké hříchy, při nejbližší příležitosti k jednotlivému vyznání hříchů, a to dříve než přijme další společné rozhřešení, pokud tomu nezabrání spravedlivý důvod.

Kán. 964 – § 1. Vlastním místem pro přijetí svátosti pokání je kostel nebo kaple.

§ 2. Náležitosti zpovědnice stanoví normy biskupské konference; vždy však musí být na viditelném místě umístěny zpovědnice opatřené pevnou mřížkou mezi kajícníkem a zpovědníkem, aby jich mohli svobodně využít věřící, kteří si to přejí.

§ 3. Mimo zpovědnici se svátost pokání uděluje jen ze spravedlivého důvodu.

Hlava 2
Udělovatel svátosti pokání

Kán. 965 – Udělovatelem svátosti pokání je jedině biskup či kněz.

Kán. 966 – § 1. K platnému rozhřešení od hříchů se vyžaduje, aby udělovatel kromě moci ze svěcení měl pověření vůči věřícím, kterým uděluje rozhřešení.

§ 2. Toto pověření může kněz či biskup obdržet buď samým právem, nebo zvláštním udělením od příslušného představeného, daným podle ustanovení kán. 969.

Kán. 967 – § 1. Kromě papeže mají samým právem pověření udělovat věřícím svátost pokání kdekoliv kardinálové; rovněž biskupové, kteří je užívají dovoleně a kdekoliv, pokud jim v tom diecézní biskup ve zvláštním případě nezabránil.

§ 2. Kdo má pověření trvale udělovat svátost pokání ať ze svého úřadu nebo udělením od místního ordináře podle místa inkardinace nebo trvalého kanonického bydliště, může toto pověření vykonávat kdekoliv, pokud mu to ve zvláštním případě místní ordinář nezamítl, při zachování ustanovení kán. 947 § 2 a 3.

§ 3. Samým právem mají toto pověření všude vůči členům a jiným, kteří pobývají v domě institutu nebo společnosti ve dne i v noci, ti kdo z důvodu úřadu nebo zvláštního udělení od příslušného představeného podle kán. 968 § 2 a kán. 969 § 2 mají pověření udílet svátost pokání; dovoleně je užívají, pokud některý vyšší představený je ve zvláštním případě neodňal vůči vlastním podřízeným.

Kán. 968 – § 1. Z důvodu úřadu má pověření k udílení svátosti pokání pro své území místní ordinář, kanovník penitenciář, rovněž farář a ti, kdo jsou na místě faráře.

§ 2. Z důvodu úřadu mají pověření udělovat svátost pokání svým podřízeným a jiným, kteří ve dne i v noci pobývají v domě, představení řeholních institutů nebo společností apoštolského života, jestliže se jedná o klerické instituty nebo společnosti papežského práva a jestliže mají tito představení podle stanov výkonnou moc řízení, při zachování ustanovení kán. 630 § 4.

Kán. 969 – § 1. Jedině místní ordinář je příslušný, aby kterémukoliv knězi udělil pověření k udílení svátosti pokání kterýmkoliv věřícím; avšak kněží, kteří jsou členy řeholních institutů, nepoužijí tohoto pověření bez dovolení, alespoň předpokládaného, svého představeného.

§ 2. Představený řeholního institutu nebo společnosti apoštolského života uvedených v kán. 968 § 2 je příslušný k tomu, aby udělil kterémukoliv knězi pověření udílet svátost pokání svým podřízeným a jiným, kteří ve dne i v noci pobývají v domě.

Kán. 970 – Pověření k udílení svátosti pokání se uděluje pouze kněžím, kteří byli uznáni za způsobilé na základě zkoušky nebo jejichž způsobilost je známa odjinud.

Kán. 971 – Pověření k trvalému udílení svátosti pokání udělí místní ordinář knězi, i když má trvalé nebo přechodné kanonické bydliště na jeho území, až poté, co záležitost, pokud je to možné, projednal s ordinářem tohoto kněze.

Kán. 972 – Pověření k udílení svátosti pokání může příslušná autorita uvedená v kán. 969 udělit na dobu neurčitou, nebo určitou.

Kán. 973 – Pověření k trvalému udílení svátosti pokání se uděluje písemně.

Kán. 974 – § 1. Místní ordinář a rovněž příslušný představený odejme pověření trvale udílet svátost pokání pouze ze závažného důvodu.

§ 2. Odnětím pověření k udílení svátosti pokání uvedeného v kán. 967 § 2 ze strany místního ordináře, který je udělil, ztrácí kněz toto pověření všude; odnětím tohoto pověření jiným ordinářem je ztrácí pouze pro území ordináře, který je odňal.

§ 3. Kterýkoliv místní ordinář, jenž některému knězi odňal pověření udílet svátost pokání, to oznámí vlastnímu ordináři podle inkardinace kněze nebo, jde-li o člena řeholního institutu, jeho příslušnému představenému.

§ 4. Odnětím pověření k udílení svátosti pokání vlastním vyšším představeným ztrácí kněz pověření k udílení svátostí pokání členům tohoto institutu všude; odnětím tohoto pověření jiným příslušným představeným je ztrácí pouze vůči jemu podřízeným členům.

Kán. 975 – Pověření uvedené v kán. 967 § 2 se kromě odnětím ztrácí také pozbytím úřadu, exkardinací nebo ztrátou kanonického trvalého bydliště.

Kán. 976 – Kterýkoliv kněz či biskup, i když nemá pověření udílet svátost smíření, rozhřešuje platně a dovoleně kterékoliv kajícníky, kteří jsou v nebezpečí smrti, a to od veškerých nápravných trestů a hříchů, i když je přítomen kněz mající pověření.

Kán. 977 – Rozhřešení spoluviníka v hříchu proti šestému přikázání desatera je neplatné, kromě případu nebezpečí smrti.

Kán. 978 – § 1. Při udílení svátosti pokání má kněz 4i biskup mít na paměti, že je Bohem ustanoveným soudcem, lékařem i služebníkem Boží spravedlnosti a milosrdenství, aby usiloval o Boží slávu a spásu duší.

§ 2. Jako služebník církve se zpovědník při udílení svátosti věrně drží nauky učitelského úřadu církve a norem stanovených příslušnými představenými.

Kán. 979 – Při kladení otázek postupuje kněz či biskup s rozvážností a náležitým rozlišováním, s přihlédnutím k okolnostem a věku kajícníka, a neptá se na jméno spoluviníka.

Kán. 980 – Jestliže zpovědník nepochybuje o připravenosti kajícníka a ten žádá o rozhřešení, rozhřešení mu neodepře ani neodloží.

Kán. 981 – Podle druhu a počtu hříchů a s přihlédnutím ke stavu kajícníka uloží zpovědník spasitelné a vhodné zadostiučinění; kajícník je vázán povinností je splnit osobně.

Kán. 982 – Kdo se vyznává, že nepravdivě oznámil církevnímu představenému nevinného zpovědníka jako pachatele svádění ke hříchu proti šestému přikázání desatera, bude rozhřešen až poté, co formálně odvolá nepravdivé oznámení a je ochoten napravit případnou škodu.

Kán. 983 – § 1. Svátostné tajemství je neporušitelné; proto je zcela nepřípustné, aby zpovědník slovem nebo nějakým jiným způsobem a z jakéhokoli důvodu cokoli vyzradil na kajícníka.

§ 2. Povinností zachovat tajemství je vázán také tlumočník, pokud byl přítomen, a také všichni ostatní, kteří se o hříších z vyznání jakýmkoliv způsobem dozvěděli.

Kán. 984 – § 1. Zpovědníkovi je přísně zakázáno použít na úkor kajícníka vědomostí získaných z vyznání hříchů, a to i tehdy, kdy je vyloučeno jakékoliv nebezpečí odhalení.

§ 2. Kdo byl ustanoven jako představený, nesmí žádným způsobem použít k vnějšímu vedení znalostí, které kdekoliv získal o hříších při udílení svátosti pokání.

Kán. 985 – Novicmistr a jeho pomocník, jakož i rektor semináře nebo jiného výchovného zařízení neuděluje svátost pokání svým svěřencům, kteří pobývají v témže domě, pokud oni o to v jednotlivých případech sami nepožádají.

Kán. 986 – § 1. Každý, jemuž je z důvodu úřadu svěřena péče o duše, je povinen se postarat, aby svátost pokání mohli přijímat jemu svěření věřící, kteří o ni rozumně žádají, a aby se jim poskytovala příležitost k vyznání jednotlivě, ve stanovených dnech a hodinách pro ně vhodných.

§ 2. V případech naléhavé nutnosti je povinen udělovat věřícím svátost pokání každý zpovědník, a v nebezpečí smrti pak každý kněz či biskup.

Hlava 3
Kajícník

Kán. 987 – K přijetí spasitelného léku svátosti pokání je věřící povinen se připravit tak, že se zříká spáchaných hříchů a má předsevzetí se napravit, a tím se obrací k Bohu.

Kán. 988 – § 1. Věřící je povinen vyznat co do druhu a počtu všechny své těžké hříchy spáchané po křtu a dosud rozhřešením přímo neodpuštěné ani neuvedené v jednotlivém vyznání, kterých si je po pečlivém zpytováním svědomí vědom.

§ 2. Věřícím se doporučuje, aby vyznávali i lehké hříchy.

Kán. 989 – Každý věřící, jakmile dosáhl věku užívání rozumu, je povinen alespoň jednou za rok upřímně vyznat své těžké hříchy.

Kán. 990 – Je dovoleno zpovídat se za pomoci tlumočníka, jestliže se zabrání zneužití a pohoršení, při zachování ustanovení kán. 983 § 2.

Kán. 991 – Každý věřící se může sám rozhodnout, kterému zákonně ustanovenému zpovědníkovi, i jiného obřadu, chce vyznat své hříchy.

Hlava 4
Odpustky

Kán. 992 – Odpustky jsou prominutím časných trestů před Bohem za hříchy co do viny již odpuštěné, získává je věřící vhodně připravený za konkrétně stanovených podmínek s pomocí církve, která jako služebnice vykoupení svou mocí rozděluje a udílí z pokladu dostiučinění Krista a svatých.

Kán. 993 – Odpustky jsou částečné, nebo úplné podle toho, zda zbavují časného trestu za hříchy z části, nebo zcela.

Kán. 994 – Každý věřící může získávat částečné nebo úplné odpustky buď sám pro sebe, nebo pro zemřelé na způsob přímluvy.

Kán. 995 – § 1. Udělovat odpustky mohou kromě nejvyšší církevní autority ti, jimž toto oprávnění přiznává právo nebo je udělil papež.

§ 2. Žádný představený nižší než papež nesmí jiným poskytovat dovolení udílet odpustky, pokud mu to nebylo výslovně dovoleno Apoštolským stolcem.

Kán. 996 – § 1. K tomu, aby byl někdo způsobilý získat odpustky, musí být pokřtěný, nikoli exkomunikovaný a ve stavu milosti alespoň ke konci předepsaných skutků.

§ 2. K tomu, aby způsobilý člověk získal odpustky, musí mít alespoň úmysl je získat a splnit uložené skutky ve stanovené době a náležitým způsobem podle stanovených podmínek.

Kán. 997 – Ohledně udílení a užívání odpustků je nutno navíc zachovat ostatní předpisy obsažené zvláštních zákonech církve.

Stať V
Svátost pomazání nemocných

Kán. 998 – Pomazání nemocných, jímž církev doporučuje nebezpečně nemocné Pánu trpícímu a oslavenému, aby jim ulehčil a uzdravil je, se uděluje pomazáním olejem a pronášením slov předepsaných ve schválených liturgických knihách.

Hlava 1
Udělování svátosti

Kán. 999 – Kromě biskupa smějí posvětit olej pro svátost pomazání nemocných:

1. osoby, které právo staví na roveň diecéznímu biskupovi;

2. v případě nutnosti kterýkoliv kněz, avšak pouze při samotném udílení této svátosti.

Kán. 1000 – § 1. Pomazání se konají přesně slovy, v pořadí a způsobem, jak předepisují liturgické knihy; v případě nutnosti stačí jediné pomazání na čele nebo na jiné části těla a pronesení celé formule.

§ 2. Mazání provádí udělovatel vlastní rukou, pokud závažný důvod nevyžaduje užití nástroje.

Kán. 1001 – Duchovní pastýři a příbuzní nemocných dbají, aby nemocní byli touto svátostí posíleni ve vhodnou dobu.

Kán. 1002 – Společně je možno udílet tuto svátost podle předpisů diecézního biskupa současně více nemocným, kteří jsou vhodně a řádně připraveni.

Hlava 2
Udělovatel pomazání nemocných

Kán. 1003 – § 1. Pomazání nemocných platně uděluje každý a jedině kněz či biskup.

§ 2. Povinnost a právo udělit pomazání nemocných mají všichni kněží či biskupové, kterým je svěřena duchovní péče o věřící svěřené do jejich pastorační služby; z rozumného důvodu smí tuto svátost udělit kterýkoliv jiný kněz či biskup s alespoň předpokládaným souhlasem výše uvedeného kněze či biskupa.

§ 3. Každému knězi či biskupu je dovoleno nosit s sebou posvěcený olej, aby mohl v případě potřeby udělit svátost pomazání nemocných.

Hlava 3
Osoby, kterým se uděluje pomazání nemocných

Kán. 1004 – § 1. Pomazání nemocných může být uděleno věřícímu, který se po dosažení užívání rozumu dostal do nebezpečí života z důvodu nemoci nebo stáří.

§ 2. Tuto svátost lze udělovat opakovaně, jestliže se nemocný uzdravil a pak opět upadl do těžké nemoci anebo jestliže se za trvání téže nemoci nebezpečí zvýšilo.

Kán. 1005 – V pochybnosti, zda nemocný dosáhl užívání rozumu, zda je nebezpečně nemocen nebo je mrtev, se tato svátost má udělit.

Kán. 1006 – Tato svátost se udělí také nemocným, kteří, kdyby byli při plném vědomí, by o tuto svátost požádali alespoň nepřímo.

Kán. 1007 – Pomazání nemocných se neuděluje těm, o nichž je známo, že zatvrzele setrvávají ve zjevně těžkém hříchu.

Stať VI
Svátost svěcení

Kán. 1008

Svátostí svěcení se z Božího ustanovení někteří věřící, označení nezrušitelným znamením, stávají posvátnými služebníky, kteří jsou zasvěceni a určeni, aby, každý podle svého stupně, z nového a specifického důvodu sloužili Božímu lidu.

Kán. 1009 – § 1. Stupně svěcení jsou: biskupský, kněžský a jáhenský.

§ 2. Svěcení se uděluje vkládáním rukou a konsekrační modlitbou, kterou pro jednotlivé stupně svěcení předepisují liturgické knihy.

§ 3 Ti, kdo byli vysvěceni na biskupa a kněze, přijímají poslání a pověření jednat v osobě Krista – Hlavy, jáhni oproti tomu přijímají potřebnou sílu, aby sloužili Božímu lidu v „diakonii“ (službě) liturgie, slova a lásky.

Hlava 1
Udělení svátosti svěcení a její udělovatel

Kán. 1010 – Svátost svěcení se uděluje při slavení mše v neděli nebo v zasvěcený svátek; z pastoračních důvodu ji lze také udělit v jiné dny, i všední.

Kán. 1011 – § 1. Svátost svěcení se zpravidla uděluje v katedrále; z pastoračních důvodů se může udělit v jiném kostele nebo kapli.

§ 2. K udílení této svátosti se pozvou klerici a další věřící, aby se jich zúčastnil co největší počet.

Kán. 1012 – Udělovatelem svátosti svěcení je řádně vysvěcený biskup.

Kán. 1013 – Žádnému biskupovi není dovoleno vysvětit někoho na biskupa, pokud k tomu předtím neudělil papež pověření.

Kán. 1014 – Pokud Apoštolský stolec neudělil dispenz, přibere si při biskupském svěcení hlavní biskup světitel alespoň dva spolusvětící biskupy; velmi se doporučuje, aby spolu s nimi světili vybraného všichni přítomní biskupové.

Kán. 1015 – § 1. Na kněze nebo na jáhna může být někdo vysvěcen buď vlastním biskupem, nebo jiným na základě zákonné pověřovací listiny pro vysvěcení.

§ 2. Vlastní biskup, kterému nebrání spravedlivý důvod, světí své podřízené sám; podřízeného východního obřadu může dovoleně světit jen s papežským dovolením.

§ 3. Kdo může vydat pověřovací listinu k přijetí svěcení, může také tato svěcení sám udělit, pokud je biskupem.

Kán. 1016 – Vlastním biskupem pro jáhenské svěcení těch, kdo hodlají patřit mezi světský klérus, je biskup diecéze, v níž má svěcenec kanonické trvalé bydliště, nebo diecéze, k níž hodlá svěcenec náležet; pro kněžské svěcení světských kleriků je jím biskup diecéze, do níž byl svěcenec jáhenstvím inkardinován.

Kán. 1017 – Mimo své vlastní území smí biskup udělit svátost svěcení pouze s dovolením diecézního biskupa.

Kán. 1018 – § 1. Pověřovací listinu k vysvěcení smí vystavit pro světské svěcence:

1. vlastní biskup uvedený v kán. 1016;

2. apoštolský administrátor a se souhlasem kolegia konzultorů administrátor diecéze; se souhlasem rady uvedené v kán. 495 § 2 apoštolský provikář a apoštolský proprefekt.

§ 2. Administrátor diecéze, apoštolský provikář a apoštolský proprefekt nevystaví pověřovací listinu k vysvěcení těm, jimž odepřel udělit svátost svěcení diecézní biskup nebo apoštolský vikář či apoštolský prefekt.

Kán. 1019 – § 1. Vyššímu představenému klerického řeholního institutu papežského práva nebo klerické společnosti apoštolského života papežského práva přísluší vystavit pověřovací listinu k vysvěcení pro jáhenství a kněžství svým podřízeným, podle stanov trvale nebo definitivně začleněným do institutu nebo společnosti.

§ 2. Svěcení všech ostatních kandidátů kteréhokoliv institutu nebo společnosti se řídí právem světských kleriků, přičemž se odvolává jakékoliv opačné dovolení udělené představeným.

Kán. 1020 – Pověřovací listina k vysvěcení se vystavuje až po získání všech svědectví a dokumentů, které právo vyžaduje podle ustanovení kán. 1050 a 1051.

Kán. 1021 – Pověřovací listina k vysvěcení může být zaslána kterémukoli biskupovi, který je ve společenství s Apoštolským stolcem, s výjimkou biskupa, který je jiného obřadu než svěcenec, pokud nebylo uděleno papežské dovolení.

Kán. 1022 – Biskup světitel po obdržení zákonné pověřovací listiny k vysvěcení přikročí k udělení svěcení až tehdy, kdy nelze mít sebemenší pochybnosti o skutečné důvěryhodnosti této listiny.

Kán. 1023 – Pověřovací listinu k vysvěcení může ten, kdo ji vystavil, nebo jeho nástupce omezit nebo odvolat, avšak pokud již byla vystavena, neztrácí platnost zánikem práva u toho, kdo ji vystavil.

Hlava 2
Svěcenci

Kán. 1024 – Svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž.

Kán. 1025 – § 1. Aby byl někdo dovoleně vysvěcen na kněze nebo jáhna, vyžaduje se, aby na základě zkoumání vykonaného podle právních předpisů měl podle úsudku vlastního biskupa nebo příslušného vyššího představeného potřebné vlastnosti, aby nebyl stižen žádnou iregularitou ani žádnou prostou překážkou a splňoval předpoklady podle ustanovení kán. 1033 až 1039; kromě toho musí být předloženy doklady uvedené v kán. 1050 a provedeno šetření uvedené v kán. 1051.

§ 2. Kromě toho se vyžaduje, aby byl podle úsudku zákonného představeného považován za vhodného k církevní službě.

§ 3. Biskupovi, který světí vlastního podřízeného, určeného ke službě v jiné diecézi, musí být známo, že svěcenec bude přijat do této diecéze.

Článek 1
Požadavky na svěcence

Kán. 1026 – Aby byl někdo vysvěcen, musí mít náležitou svobodu; je zcela nepřípustné kohokoliv jakýmkoliv způsobem a z jakéhokoliv důvodu nutit k přijetí svěcení, anebo kanonicky vhodného kandidáta od něho odrazovat.

Kán. 1027 – Kandidáti jáhenství a kněžství se důkladně připraví formací podle právních předpisů.

Kán. 1028 – Diecézní biskup a příslušný představený dbají, aby kandidáti byli před přijetím svěcení řádně poučeni o tom, co se týká daného svěcení, a o povinnostech z něho plynoucích.

Kán. 1029 – Ke svěcení se připustí pouze ti, kteří podle rozvážného úsudku vlastního biskupa nebo příslušného vyššího představeného a po zvážení všech okolností mají neporušenou víru, jsou vedeni správným úmyslem, mají náležité znalosti, mají dobrou pověst, jsou mravně bezúhonní, osvědčili se ve ctnostech a mají další tělesné i duševní vlastnosti vhodné pro přijetí svátosti svěcení.

Kán. 1030 – Pouze ze závažného kanonického důvodu, i když tajného, smí vlastní biskup nebo příslušný vyšší představený sobě podřízenému jáhnu určenému ke kněžství zakázat přijetí kněžského svěcení, při zachování práva na odvolání podle právních předpisů.

Kán. 1031 – § 1. Kněžské svěcení se uděluje pouze těm, kdo dovršili 25 let a jsou dostatečně vyzrálí; zachová se časový odstup alespoň šesti měsíců mezi jáhenským a kněžským svěcením; ti, kteří jsou určeni pro kněžství, se připustí k jáhenskému svěcení teprve po dovršení věku 23 let.

§ 2. Kandidát trvalého jáhenství, který není ženatý, se připustí k jáhenskému svěcení až po dovršení alespoň 25 let věku; kdo jsou ženatí, až po dovršení alespoň 35 let věku a se souhlasem manželky.

§ 3. Biskupským konferencím přísluší vydat předpis, jímž se stanoví vyšší věk pro přijetí kněžského svěcení a trvalého jáhenství.,

§ 4. Dispenz z věku požadovaného ustanoveními § 1 a § 2 přesahující jeden rok je vyhrazena Apoštolskému stolci.

Kán. 1032 – § 1. Kandidátům kněžství se smí udělit jáhenské svěcení až po skončeném pátém roce filozoficko-teologického studia.

§ 2. Po ukončení studia se jáhnové po vhodnou dobu, stanovenou biskupem nebo příslušným vyšším představeným, podílejí na pastorační péči výkonem jáhenské služby před vysvěcením na kněze.

§ 3. Kandidáti trvalého jáhenství obdrží jáhenské svěcení až po ukončení doby formace.

Článek 2
Požadavky před udělením svátosti svěcení

Kán. 1033 – Dovoleně se svěcení uděluje pouze tomu, kdo přijal svátost biřmování.

Kán. 1034 – § 1. Uchazeči o jáhenství nebo kněžství se udělí svěcení až poté, co byl liturgickým obřadem přijatým uvedeným v kán. 1016 a 1019 mezi kandidáty svěcení a předtím předložil tomuto představenému svou vlastnoručně napsanou a podepsanou písemnou žádost, kterou představený písemně přijal.

§ 2. Toto přijetí není závazné pro ty, kdo byli sliby včleněni do klerického institutu.

Kán. 1035 – § 1. Před udělením jáhenství, ať trvalého nebo přechodného, se vyžaduje, aby kandidát přijal služby lektora a akolyty a po vhodnou dobu je vykonával.

§ 2. Mezi přijetím služby akolyty a udělením jáhenství má být časový odstup v trvání šesti měsíců.

Kán. 1036 – Aby kandidát směl obdržet jáhenství nebo kněžství, předloží vlastnímu biskupovi nebo příslušnému vyššímu představenému vlastnoručně napsané a podepsané prohlášení, jímž osvědčuje, že dobrovolně a svobodně hodlá přijmout svátost svěcení a že se chce natrvalo věnovat církevní službě, a zároveň požádá o udělení svěcení.

Kán. 1037 – Kandidát trvalého jáhenství, který není ženatý, a kandidát kněžství se připustí k jáhenskému svěcení pouze tehdy, když předepsaným obřadem přijal veřejně před Bohem a církví závazek celibátu, nebo složil trvalé sliby v řeholním institutu.

Kán. 1038 – Jáhnovi, který odmítl přijmout kněžství, smí být zakázán výkon přijatého svěcení jen v případě, že mu v tom brání kanonická překážka nebo jiný závažný důvod podle úsudku diecézního biskupa nebo příslušného vyššího představeného.

Kán. 1039 – Všichni, kdo mají přijmout svěcení, vykonají duchovní cvičení v trvání alespoň pěti dnů, způsobem a na místě stanoveném ordinářem; před udělením svěcení je třeba biskupovi oznámit, že kandidáti tato cvičení řádně vykonali.

Článek 3
Iregularity a jiné překážky

Kán. 1040 – Svěcení nesmí přijmout ti, kterým v tom brání nějaká překážka, ať trvalá, která se nazývá iregularita, nebo prostá překážka; jedná se však pouze o ty překážky, které jsou uvedeny v následujících kánonech.

Kán. 1041 – Iregularitou přijmout svěcení je stižen:

1. nemocný nějakou formou amence nebo jinou duševní nemocí, u níž se po poradě se znalci usuzuje, že dotyčný není způsobilý řádně konat službu;

2. kdo spáchal trestný čin odpadu, bludu nebo rozkolu;

3. kdo se pokusil uzavřít byť jen civilní manželství, nebo pokud mu v tom bránila překážka manželského svazku nebo svěcení nebo trvalého veřejného slibu čistoty, nebo se pokusil uzavřít manželství se ženou vázanou platným manželstvím nebo veřejným slibem čistoty;

4. kdo spáchal úmyslnou vraždu nebo úmyslný dokonaný potrat a všichni, kdo účinně spolupracovali;

5. kdo sám sebe nebo jiného těžce a úmyslně zmrzačil nebo se pokusil o sebevraždu;

6. kdo vykonal úkon z moci svěcení vyhrazený biskupům nebo kněžím, ač toto svěcení neměl, nebo pokud mu jeho vykonávání zakazoval některý kanonický trest, který byl vyhlášen nebo k němuž byl odsouzen.

Kán. 1042 – Prostou překážkou přijmout svěcení je stižen:

1. ženatý muž, pokud nebyl zákonně určen k trvalému jáhenství;

2. kdo zastává úřad nebo správu zakázanou klerikům podle ustanovení kán. 285 a 286, z nichž musí skládat účty, dokud poté, co složí úřad a správu a podá vyúčtování, toho není zproštěn.

3. muž nedávno pokřtěný, dokud se podle úsudku ordináře dostatečně neosvědčil.

Kán. 1043 – Věřící jsou povinni před svěcením oznámit ordináři nebo faráři překážky bránící přijetí svátosti svěcení, o nichž vědí.

Kán. 1044 – § 1. Iregularitou k výkonu svěcení je stižen:

1. kdo neoprávněně přijal svěcení, když mu v tom bránila iregularita;

2. kdo spáchal trestný čin uvedený v kán. 1041 odst. 2, jestliže trestný čin byl veřejný;

3. kdo spáchal trestný čin uvedený v kan. 1041 odst. 3, 4, 5 a 6.

§ 2. Prostou překážkou k výkonu svěcení je stižen:

1. kdo neoprávněně přijal svěcení ve stavu, kdy mu v tom bránila prostá překážka k přijetí svěcení;

2. kdo trpí amencí nebo jinou duševní poruchou uvedenou v kán. 1041 odst. 1, dokud mu ordinář po poradě se znalcem nedovolí výkon tohoto svěcení.

Kán. 1045 – Od iregularit nebo překážek nezprošťuje jejich neznalost.

Kán. 1046 – Iregularity a překážky se násobí na základě jejich rozdílných skutkových podstat, ne však opakováním téže skutkové podstaty, kromě iregularity z důvodu úmyslné vraždy nebo dokonaného potratu.

Kán. 1047 – § 1. Jedině Apoštolském stolci je vyhrazena dispenz od všech iregularit, které byly soudně projednávány.,

§ 2. Jemu je také vyhrazena dispenz od následujících iregularit a prostých překážek k přijetí svátosti svěcení:

1. od iregularity z veřejných trestných činů uvedených v kán. 1041 odst. 2 a 3;

2. od iregularity z tajného nebo veřejného trestného činu uvedeného v kán. 1041 odst. 4;

3. od prosté překážky uvedené v kán. 1042 odst. 1.

§ 3. Apoštolskému stolci je rovněž vyhrazena dispenz od iregularit k výkonu přijatého svěcení uvedených v kán. 1041 odst. 3, a to pouze ve veřejných případech, a v témže kánonu v odst. 4 v případech veřejných i tajných.

§ 4. Od iregularit a překážek nevyhrazených Apoštolskému stolci může dispenzovat ordinář.

Kán. 1048 – V naléhavějších tajných případech, jestliže není možno se obrátit na ordináře, nebo u iregularity uvedené v kán. 1041 odst. 3 a 4 na Penitenciárii, a přitom hrozí nebezpečí vážné škody nebo ztráty dobré pověsti, může ten, komu iregularita brání ve výkonu svěcení, vykonávat moc z tohoto svěcení, přičemž je povinen se co nejdříve obrátit na ordináře nebo Penitenciárii bez uvedení svého jména a prostřednictvím zpovědníka.

Kán. 1049 – § 1. V žádostech o dispenz od iregularit nebo prostých překážek je nutno uvést všechny iregularity a prosté překážky; obecná dispenz se vztahuje i na iregularity a prosté překážky neúmyslně zamlčené, s výjimkou iregularit uvedených v kán. 1041 odst. 4 a jiných projednávaných před soudem; nevztahuje se však na úmyslně zamlčené.

§ 2. Jestliže jde o iregularitu z úmyslné vraždy nebo potratu, je k platnosti dispenze nutno uvést i počet trestných činů.

§ 3. Obecná dispenz od iregularit a překážek, udělená za účelem přijetí svěcení, platí pro všechna svěcení.

Článek 4
Požadované doklady a šetření

Kán. 1050 – Pro udělení svátosti svěcení se vyžadují následující doklady:

1. osvědčení o řádně vykonaném studiu podle ustanovení kán. 1032;

2. u svěcenců na kněžství osvědčení o přijetí jáhenství;

3. u svěcenců na jáhenství osvědčení o přijetí křtu a biřmování a o přijatých službách uvedených v kán. 1035; osvědčení o učiněném prohlášení uvedeném v kán. 1036; u ženatého svěcence pro trvalé jáhenství potvrzení o uzavření manželství a souhlas manželky.

Kán. 1051 – Ohledně šetření o vlastnostech požadovaných u svěcenců se zachovají tyto normy:

1. opatří se svědectví rektora semináře nebo jiného formačního domu o vlastnostech požadovaných k přijetí svěcení, a to o kandidátově správné nauce, opravdové zbožnosti, dobrých mravech a vhodnosti k výkonu služby; dále po řádném šetření i vysvědčení o tělesném a duševním stavu kandidáta;

2. diecézní biskup nebo vyšší představený může za účelem řádného průběhu šetření použít dalších prostředků, které považuje za užitečné podle okolností doby a místa, jakými jsou písemná svědectví, ohlášky nebo jiné informace.

Kán. 1052 – § 1. Aby biskup mohl přistoupit k udělení svěcení vlastním právem, musí se ujistit, že jsou k dispozici doklady uvedené v kán. 1050 a že po provedení šetření podle právních předpisů je vhodnost kandidáta prokázána pozitivními důkazy.

§ 2. Aby biskup mohl přistoupit k udělení svěcení cizímu kandidátovi, postačí, jestliže pověřující listina k vysvěcení uvádí, že tyto doklady existují, že bylo vykonáno šetření podle právních předpisů a je známa vhodnost kandidáta; jestliže je svěcenec členem řeholního institutu nebo společnosti apoštolského života, musí tato listina ještě osvědčit, že byl definitivně včleněn a že je podřízeným představeného, který vystavil tuto listinu.

§ 3. Jestliže přes to všechno biskup z určitých důvodů pochybuje, zda je kandidát vhodný pro přijetí svěcení, neudělí je.

Hlava 3
Záznam a osvědčení o udělení svátosti svěcení

Kán. 1053 – § 1. Po udělení svěcení se do zvláštní knihy, pečlivě uchovávané v kurii místa svěcení, zaznamenají jména jednotlivých svěcenců a udělovatele svěcení, místo a den svěcení; všechny doklady o jednotlivých svěceních se pečlivě uchovávají.

§ 2. Každému vysvěcenému vydá biskup světitel věrohodné osvědčení o přijetí svěcení; kdo byli vysvěceni jiným biskupem na základě pověřovací listiny k vysvěcení, předloží je svému vlastnímu ordináři za účelem záznamu vysvěcení do zvláštní knihy uchovávané v archivu.

Kán. 1054 – Místní ordinář, jestliže jde o světské svěcence, nebo příslušný vyšší představený, jestliže jde o jeho podřízené, zašlou oznámení o vysvěcení faráři místa křtu, který je zaznamená ve své knize pokřtěných podle ustanovení kán. 535 § 2.

Stať VII
Manželství

Kán. 1055 – § 1. Posvátný manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na dobro manželů a na plození a výchovu dětí, povýšil Kristus Pán mezi pokřtěnými na svátost.

§ 2. Proto mezi pokřtěnými nemůže být platná manželská smlouva, která by zároveň nebyla svátostí.

Kán. 1056 – Podstatnými vlastnostmi manželství jsou jednota a nerozlučitelnost, které v křesťanském manželství nabývají zvláštní pevnosti z důvodu svátosti.

Kán. 1057 – § 1. Manželství vzniká souhlasem stran, zákonně projeveným mezi osobami právně způsobilými. Žádná lidská moc nemůže tento souhlas nahradit.

§ 2. Manželský souhlas je úkon vůle, kterým se muž a žena neodvolatelnou posvátnou smlouvou sobě navzájem odevzdávají a přijímají za účelem vytvoření manželství.

Kán. 1058 – Manželství mohou uzavřít všichni, kterým to právo nezakazuje.

Kán. 1059 – Manželství katolíků, i když je katolická jen jedna strana, se řídí nejen božským, ale i kanonickým právem, při zachování příslušnosti světské autority ohledně čistě světských účinků manželství.

Kán. 1060 – Manželství se těší přízni práva, proto při pochybnosti se manželství považuje za platné, dokud se neprokáže opak.

Kán. 1061 – § 1. Platné manželství mezi pokřtěnými se nazývá svátostné pouze platné (ratum tantum), pokud nebylo dokonáno; svátostné platné a dokonané (ratum et consummatum), pokud manželé spolu uskutečnili lidsky důstojným způsobem manželský styk, který je sám ze sebe vhodný k zplození dítěte, k čemuž manželství ze své povahy směřuje, a tím se manželé stávají jedním tělem.

§ 2. Jestliže manželé po uzavření manželství spolu bydleli, předpokládá se jeho dokonání, dokud se neprokáže opak.

§ 3. Domnělým (putativním) se nazývá neplatné manželství, pokud je alespoň jedna strana uzavřela v dobré víře, dokud obě strany nenabudou jistoty o jeho neplatnosti.

Kán. 1062 – § 1. Příslib manželství, ať jednostranný nebo oboustranný neboli zásnuby, se řídí partikulárním právem stanoveným biskupskou konferencí, s přihlédnutím k světským obyčejům a zákonům, pokud existují.

§ 2. Příslib manželství není důvodem pro podání žaloby o slavení manželství. Lze však podat žalobu o náhradu škody, jestliže vznikla.

Hlava I.
Pastorační péče a co musí předcházet uzavření manželství

Kán. 1063 – Duchovní pastýři mají povinnost dbát o to, aby jejich církevní společenství poskytlo věřícím pomoc směřující k uchování křesťanského ducha a zdokonalení manželského stavu. Tuto pomoc je třeba prokazovat především:

1. kázáním, katechezí přizpůsobenou dětem, mládeži i dospělým, i pomocí hromadných sdělovacích prostředků, čímž věřící získají poučení o významu křesťanského manželství, jakož i o povinnostech křesťanských manželů a rodičů;

2. osobní přípravou na uzavření manželství, kterou se snoubenci disponují na posvátnost svého nového stavu a na jeho povinnosti;

3. plodným slavením liturgie manželství, z něhož má vyzařovat, že manželé jsou znamením tajemství jednoty a plodné lásky mezi Kristem a církví a mají na něm účast;

4. poskytováním pomoci manželům, aby věrně zachovávali a chránili manželský svazek a postupně směřovali ke světějšímu a plnějšímu rodinnému životu.

Kán. 1064 – Místní ordinář se má postarat, aby tato pomoc byla řádně organizována, a je-li to vhodné, poradit se o tom s osvědčenými a zkušenými muži a ženami.

Kán. 1065 – § 1. Katolíci, kteří dosud nepřijali svátost biřmování, ať ji přijmou před uzavřením manželství, pokud je to možné bez velkých nesnází.

§ 2. Aby snoubenci přijali s užitkem svátost manželství, vřele se jim doporučuje přijmout svátost pokání a Eucharistii.

Kán. 1066 – Před slavením manželství je potřeba se ujistit, že nic nebrání jeho platnému a dovolenému slavení.

Kán. 1067 – Biskupská konference vydá předpisy o prověřování snoubenců, o manželských ohláškách a o dalších vhodných prostředcích zjišťování, které je nutné provést před manželstvím, aby farář po pečlivém dodržení těchto předpisů mohl asistovat při uzavření manželství.

Kán. 1068 – V nebezpečí smrti, pokud nelze získat jiné důkazy a jinak nic nesvědčí o opaku, postačí tvrzení snoubenců, případně i jejich přísežné prohlášení, že jsou pokřtěni a že jim nebrání žádná překážka.

Kán. 1069 – Všichni věřící jsou povinni před slavením manželství oznámit faráři nebo místnímu ordináři překážky, které jsou jim známy.

Kán. 1070 – Pokud šetření provedl někdo jiný než farář, jemuž přísluší asistovat při sňatku, má povinnost co nejdříve uvědomit tohoto faráře o výsledku šetření úředním dokladem.

Kán. 1071 – § 1. S výjimkou případu nutnosti nesmí nikdo bez dovolení místního ordináře asistovat:

1. manželství osob bez kanonického bydliště,

2. manželství, které nemůže být uznáno nebo uzavřeno podle norem světského práva,

3. manželství toho, kdo je vázán přirozenými povinnostmi z předchozího svazku k jiné straně nebo k dětem,

4. manželství toho, kdo zjevně odmítl katolickou víru,

5. manželství toho, kdo je stižen nápravným trestem,

6. manželství nezletilého, o jehož sňatku rodiče buď nevědí, nebo s ním rozumně nesouhlasí,

7. manželství uzavíranému prostřednictvím zástupce podle ustanovení kán. 1105.

§ 2. Místní ordinář dovolí asistovat při manželství osoby, která zjevně odmítla katolickou víru, pouze při dodržení ustanovení kán. 1125 přiměřeně k okolnostem.

Kán. 1072 – Duchovní pastýři ať odrazují od uzavření manželství mladé lidi před dosažením věku, v němž se podle místních zvyků manželství obvykle uzavírá.

Hlava II.
Vylučující překážky obecně

Kán. 1073 – Vylučující překážka činí osobu nezpůsobilou uzavřít platné manželství.

Kán. 1074 – Překážka je veřejná, pokud ji lze dokázat ve vnějším oboru, jinak je tajná.

Kán. 1075 – § 1. Pouze nejvyšší církevní autorita může závazně prohlašovat, kdy božské právo manželství zakazuje nebo stanoví jeho neplatnost.

§ 2. Pouze nejvyšší církevní autorita má rovněž právo stanovit pro pokřtěné další překážky.

Kán. 1076 – Odmítá se obyčej, který zavádí novou překážku nebo překážky v rozporu s existujícími překážkami.

Kán. 1077 – § 1. Místní ordinář může svým podřízeným, kdekoliv se zdržují, a také všem, kteří se zdržují na jeho území, ve zvláštním případě zakázat manželství, avšak jen dočasně a z vážného důvodu, pokud trvá.

§ 2. Jedině nejvyšší církevní autorita má právo připojit k zákazu doložku stanovující neplatnost.

Kán. 1078 – § 1. Místní ordinář může dispenzovat své podřízené, ať se zdržují kdekoliv, a všechny, kteří se zdržují na jeho území, ode všech překážek církevního práva, kromě těch, od nichž je dispenz vyhrazena Apoštolskému stolci.

§ 2. Apoštolskému stolci jsou vyhrazeny dispenze:

1. od překážky svátosti svěcení nebo trvalého veřejného slibu čistoty v řeholním institutu papežského práva;

2. od překážky zločinu, uvedené v kán. 1090.

§ 3. Nikdy nelze dispenzovat od překážky pokrevního příbuzenství v přímé linii nebo ve druhém stupni boční linie.

Kán. 1079 – § 1. V nebezpečí smrti může místní ordinář svým podřízeným, kdekoli se nacházejí, a všem ostatním nacházejícím se na jeho území, udělit dispenz jak od formy uzavření manželství, tak od všech jednotlivých překážek církevního práva, ať veřejných nebo tajných, s výjimkou překážky kněžského svěcení.

§ 2. Za stejných okolností, jak jsou uvedeny v § 1, ale jen v případech, kdy se nelze obrátit na místního ordináře, má totéž oprávnění dispenzovat farář, řádně pověřený kněz a kněz nebo jáhen, který je přítomen při uzavírání manželství podle ustanovení kán. 1116 § 2.

§ 3. V nebezpečí smrti je zpovědník oprávněn dispenzovat od tajných překážek pro vnitřní obor, a to při udílení svátosti pokání nebo mimo ně.

§ 4. Nemožností obrátit se na místního ordináře v případě uvedeném v § 2 se rozumí situace, kdy by tak bylo možné učinit jen telegraficky nebo telefonicky.

Kán. 1080 –­ § 1. Pokud se překážka odhalí, až když je všechno připraveno ke sňatku a sňatek nelze bez důvodného nebezpečí velké škody odložit do obdržení dispenze od příslušné autority, má oprávnění dispenzovat ode všech překážek, kromě uvedených v kán. 1078 § 2 odst. 1, místní ordinář, a pokud je případ tajný, všichni uvedení v kán. 1079 § 2 a 3, při zachování tam uvedených podmínek.

§ 2. Toto oprávnění se vztahuje také na zplatnění manželství, hrozí-li totéž nebezpečí z prodlení a nezbývá čas se obrátit na Apoštolský stolec nebo na místního ordináře, pokud se to týká překážek, od nichž ordinář může dispenzovat.

Kán. 1081 – Farář, kněz nebo jáhen uvedení v kán. 1079 § 2 neprodleně oznámí místnímu ordináři, že udělili dispenz pro vnější obor; to se též zapíše do knihy oddaných.

Kán. 1082 – Pokud reskript Penitenciárie nestanoví něco jiného, zaznamená se dispenz od tajné překážky pro nesvátostný vnitřní obor v knize uchovávané v tajném archívu kurie, a není nutná jiná dispenz pro vnější obor, jestliže by se později tajná překážka stala veřejnou.

Hlava III.
Jednotlivé vylučující překážky

Kán. 1083 – § 1. Muž před dovršením šestnácti let a žena před dovršením čtrnácti let nemohou uzavřít platné manželství.

§ 2. Biskupská konference může stanovit vyšší věk pro dovolené uzavření manželství.

Kán. 1084 – § 1. Neschopnost k souloži, která je předchozí a trvalá, ať na straně muže nebo ženy, ať absolutní nebo relativní, manželství na základě jeho podstaty vylučuje.

§ 2. Je-li překážka neschopnosti pochybná, ať už se jedná o pochybnost právní nebo skutkovou, nesmí se bránit sňatku ani prohlásit manželství za neplatné, pokud pochybnost trvá.

§ 3. Neplodnost manželství ani nezakazuje ani nepůsobí jeho neplatnost, při zachování ustanovení kán. 1098.

Kán. 1085 – § 1. Neplatně se pokouší uzavřít manželství ten, kdo je vázán dřívějším manželstvím, i nedokonaným.

§ 2. I když dřívější manželství je z jakéhokoliv důvodu neplatné nebo rozloučené, není dovoleno uzavřít nové manželství, dokud se právoplatně a s jistotou nepotvrdí neplatnost nebo rozloučení dřívějšího manželství.

Kán. 1086

§ 1 Neplatné je manželství mezi dvěma osobami, z nichž jedna je pokřtěna v katolické církvi nebo do ní přijatá, a druhá osoba je nepokřtěná.

§ 2. Od této překážky lze udělit dispenz jen po splnění podmínek uvedených v kán. 1125 a 1126.

§ 3. Byla-li některá strana v době uzavírání manželství obecně považována za pokřtěnou anebo její křest byl pochybný, předpokládá se podle kán. 1060, že manželství je platné, dokud se s jistotou neprokáže, že jedna strana byla pokřtěná a druhá nepokřtěná.

Kán. 1087 – Neplatně se pokoušejí uzavřít manželství ti, kdo přijali svátost svěcení.

Kán. 1088 – Neplatně se pokoušejí uzavřít manželství ti, kdo jsou vázáni trvalým veřejným slibem čistoty v řeholním institutu.

Kán. 1089 – Mezi mužem a ženou unesenou nebo zadržovanou za účelem uzavření manželství nemůže být uzavřeno platné manželství, leda že se žena, osvobozena z moci únosce a nacházející se na bezpečném a svobodném místě, sama svobodně rozhodne pro manželství.

Kán. 1090 – § 1. Kdo za účelem uzavření manželství s určitou osobou přivodí smrt manželovi této osoby nebo vlastnímu manželovi, neplatně se pokouší uzavřít toto manželství.

§ 2. Stejně tak se neplatně pokoušejí uzavřít manželství ti, kdo fyzickou nebo mravní součinností přivodili smrt manžela.

Kán. 1091 – § 1. V přímé linii pokrevního příbuzenství je neplatné manželství mezi všemi předky i potomky jak legitimními, tak přirozenými.

§ 2. V boční linii je manželství neplatné až do čtvrtého stupně včetně.

§ 3. Překážka pokrevního příbuzenství se nenásobí.

§ 4. Nikdy nelze dovolit manželství, pokud je nějaká pochybnost, že jsou strany pokrevně příbuzné v kterémkoliv stupni přímé linie nebo v druhém stupni boční linie.

Kán. 1092 – Afinita („švagrovství“) v přímé linii působí neplatnost manželství ve všech stupních.

Kán. 1093 – Překážka veřejné počestnosti vzniká z neplatného manželství po začátku společného života anebo z obecně známého nebo veřejného konkubinátu; působí neplatnost manželství v prvním stupni přímé linie mezi mužem a pokrevními příbuznými ženy a naopak.

Kán. 1094 – Nemohou uzavřít mezi sebou platné manželství ti, kdo jsou ve vztahu zákonného příbuzenství vzniklého z osvojení, a to v přímé linii nebo ve druhém stupni boční linie.

Hlava IV.
Manželský souhlas

Kán. 1095 – Nezpůsobilí k uzavření manželství jsou:

1. kdo nemají dostatečné užívání rozumu,

2. kdo mají závažnou poruchu soudnosti co do podstatných manželských práv a povinností, jež si vzájemně předávají a přijímají,

3. kdo z důvodů psychické povahy nejsou schopni převzít podstatné manželské povinnosti.

Kán. 1096 – § 1. Ke vzniku manželského souhlasu je nutné, aby strany alespoň věděly, že manželství je trvalé společenství mezi mužem a ženou zaměřené k potomstvu, které je zplozeno na základě nějaké sexuální součinnosti.

§ 2. Tato neznalost se po pubertě nepředpokládá.

Kán. 1097 – § 1. Omyl v osobě činí manželství neplatným.

§ 2. Omyl ve vlastnosti osoby, i když je důvodem smlouvy, působí neplatnost manželství jen tehdy, pokud byla tato vlastnost přímo a zásadně vyžadována.

Kán. 1098 – Neplatně uzavírá manželství, kdo byl za účelem dosažení souhlasu oklamán podvodem, týkajícím se nějaké vlastnosti druhé strany, která může ze své povahy vážně narušit společenství manželského života.

Kán. 1099 – Omyl co do jednoty, nerozlučitelnosti nebo svátostné důstojnosti manželství nepůsobí vadu manželského souhlasu, pokud nedeterminuje vůli k uzavření manželství.

Kán. 1100 – Vědomí nebo domněnka o neplatnosti manželství nutně nevylučuje manželský souhlas.

Kán. 1101 – § 1. Předpokládá se, že vnitřní souhlas odpovídá slovům nebo znamením užitým při uzavírání manželství.

§ 2. Pokud jedna nebo obě strany vylučují pozitivním úkonem vůle samotné manželství nebo některý jeho podstatný prvek nebo některou podstatnou vlastnost, neuzavírají platné manželství.

Kán. 1102 – § 1. Nelze uzavřít platné manželství pod podmínkou do budoucna.

§ 2. Manželství uzavřené pod podmínkou do minulosti nebo přítomnosti je nebo není platné podle toho, zda existuje nebo neexistuje to, co je předmětem podmínky.

§ 3. Podmínka uvedená v § 2 nemůže být dovoleně připojena bez písemného dovolení místního ordináře.

Kán. 1103 – Neplatné je manželství uzavřené pod vlivem násilí nebo vážného strachu, způsobeného zvnějšku i neúmyslně, kdy je dotyčný nucen zvolit manželství, aby se zbavil násilí nebo strachu.

Kán. 1104 – § 1. K platnému uzavření manželství je nutné, aby strany byly současně přítomny buď osobně, nebo prostřednictvím zástupce.

§ 2. Snoubenci vyjadřují manželský souhlas slovy; pokud nemohou mluvit, pak rovnocennými znameními.

Kán. 1105 – § 1. K platnému uzavření manželství prostřednictvím zástupce se vyžaduje:

1. zvláštní zmocnění k uzavření sňatku s určitou osobou;

2. aby zástupce byl ustanoven zmocnitelem a svůj úkol splnil osobně.

§ 2. Aby zmocnění bylo platné, musí být podepsáno zmocnitelem a také farářem nebo místním ordinářem, na jehož území se zmocnění uděluje, nebo knězem od jednoho z nich pověřeným nebo alespoň dvěma svědky; anebo je nutno vyhotovit úřední listinu podle světského práva.

§ 3. Neumí-li zmocnitel psát, zaznamená se to ve zmocnění a přibere se další svědek, který listinu též podepíše; jinak je zmocnění neplatné.

§ 4. Odvolá-li zmocnitel své zmocnění dříve, než jeho zmocněnec uzavře jeho jménem manželství, nebo pokud byl zmocnitel stižen amencí, je manželství neplatné, i kdyby o tom zmocněnec ani druhá strana nevěděli.

Kán. 1106 – Manželství lze uzavřít za pomoci tlumočníka. Takovému manželství nesmí farář asistovat, dokud se nepřesvědčí o věrohodnosti tlumočníka.

Kán. 1107 – I když nebylo manželství uzavřeno jako platné z důvodu překážky nebo vady formy, předpokládá se, že manželský souhlas trvá, dokud se nezjistí, že byl odvolán.

Hlava V.
Forma uzavření manželství

Kán. 1108 – § 1. Platná jsou pouze ta manželství, která se uzavírají před místním ordinářem nebo farářem anebo před knězem či jáhnem, delegovaným od jednoho z nich, a před dvěma svědky podle předpisů následujících kánonů a při zachování výjimek uvedených v kán. 144, 1112 § 1, 1116 a 1127 § 1 a 2.

§ 2. Asistujícím při uzavírání manželství se rozumí ten, kdo je přítomen a vyžaduje od uzavírajících stran vyjádření manželského souhlasu, které přijímá jménem církve.

§ 3. Pouze kněz či biskup platně asistuje při uzavírání manželství mezi dvěma východními stranami nebo mezi stranou latinskou a stranou východní katolickou nebo nekatolickou.

Kán. 1109 – Místní ordinář a farář, pokud nejsou rozsudkem nebo dekretem exkomunikováni nebo stiženi interdiktem nebo suspendováni z úřadu nebo za takové úředně prohlášeni, z moci svého úřadu na svém území platně asistují při uzavírání manželství nejen svých podřízených, ale i nepodřízených, pokud alespoň jedna strana je zapsána do latinské církve.

Kán. 1110 – Osobní ordinář a farář mocí svého úřadu platně asistují při uzavírání manželství pouze těm, z nichž alespoň jeden je jim v rámci jejich působnosti podřízen.

Kán. 1111

§ 1. Místní ordinář a farář, dokud platně zastávají svůj úřad, mohou v rámci svého území delegovat, i obecně, kněze a jáhny k asistování při uzavírání manželství, při zachování ustanovení kán. 1108 § 3.

§ 2. Aby delegace k asistování při uzavírání sňatku byla platná, musí být výslovně udělena určitým osobám; pokud jde o zvláštní delegaci, musí být udělena pro určitý sňatek; jde-li o obecnou delegaci, musí být dána písemně.

Kán. 1112

§ 1. Kde je nedostatek kněží a jáhnů, může diecézní biskup po předchozím kladném vyjádření biskupské konference a po obdržení dovolení od Svatého stolce pověřit laiky, aby asistovali při uzavírání manželství, při zachování ustanovení kán. 1108 § 3.

§ 2. Vybere se vhodný laik, schopný poučit snoubence a způsobilý řádně provést obřad uzavření manželství.

Kán. 1113 – Před udělením zvláštní delegace je potřeba provést vše, co právo vyžaduje k prokázání svobodného stavu.

Kán. 1114 – Asistující při uzavírání manželství jedná nedovoleně, jestliže se sám neujistil o svobodném stavu snoubenců podle předpisů práva, a také se podle možnosti neujistil o svolení faráře, pokud asistuje na základě obecné delegace.

Kán. 1115 – Manželství se slaví ve farnosti, ve které má jeden ze snoubenců kanonický domicil nebo kvazidomicil nebo tam alespoň jeden měsíc pobývá; jde-li o osoby bez kanonického bydliště, ať uzavřou manželství ve farnosti, kde právě pobývají. S dovolením vlastního ordináře nebo vlastního faráře je dovoleno manželství uzavřít i na jiném místě.

Kán. 1116 – § 1. Jestliže asistující, příslušný podle předpisů práva, je nedosažitelný nebo není možné se na něj obrátit bez velké obtíže, pak ti, kdo chtějí uzavřít manželství, mohou je platně a dovoleně uzavřít pouze před svědky:

1. v nebezpečí smrti,

2. mimo nebezpečí smrti, pokud lze rozumně předvídat, že tato situace bude trvat nejméně jeden měsíc.

§ 2. V obou případech, jestliže je dosažitelný jiný kněz nebo jáhen, který by mohl být přítomen, musí být povolán a spolu se svědky být přítomen při uzavírání manželství, při zachování platnosti manželství uzavřeného před samotnými svědky.

§ 3. Za okolností uvedených v § 1 odst. 1 a 2 může místní ordinář udělit kterémukoli katolickému knězi pověření požehnat manželství věřících východních církví, které nejsou v plné jednotě s katolickou církví, jestliže sami o to požádají a nic nebrání platnému a dovolenému uzavření manželství. Týž kněz, pokud to lze po uvážení provést, o tom informuje příslušnou autoritu nekatolické církve, jíž se to týká.

Kán. 1117

Výše předepsanou formu je nutno zachovat, jestliže je alespoň jedna strana uzavírající manželství pokřtěna v katolické církvi nebo byla do ní přijata, při zachování ustanovení kán. 1127 § 2.

Kán. 1118 – § 1. Manželství mezi katolíky nebo mezi stranou katolickou a pokřtěnou nekatolickou se uzavírá ve farním kostele; v jiném kostele nebo kapli je lze uzavřít s dovolením místního ordináře nebo faráře.

§ 2. Místní ordinář může dovolit uzavřít manželství i na jiném vhodném místě.

§ 3. Manželství mezi stranou katolickou a stranou nepokřtěnou lze uzavřít v kostele nebo na jiném vhodném místě.

Kán. 1119 – Mimo případ nutnosti se při slavení manželství zachová obřad předepsaný v liturgických knihách schválených církví nebo přijatý zákonnými obyčeji.

Kán. 1120 – Biskupská konference může vypracovat vlastní obřad uzavírání manželství, vyžadující přezkoumání od Svatého stolce. Takový obřad musí odpovídat zvyklostem místa a lidí a být přizpůsoben křesťanskému duchu, avšak v souladu se zákonem, aby asistující vždy žádal od obou stran projevení souhlasu a přijal je.

Kán. 1121 – § 1. Po uzavření manželství zaznamená farář místa sňatku nebo jeho zástupce, i když při sňatku nikdo z nich neasistoval, co nejdříve do knihy oddaných jména manželů, asistujícího a svědků, místo a den uzavření manželství, a to způsobem stanoveným biskupskou konferencí nebo diecézním biskupem.

§ 2. Pokud bylo manželství uzavřeno podle ustanovení kán. 1116, kněz nebo jáhen, jestliže byli přítomni sňatku, jinak svědkové společně s těmi, kdo takto uzavřeli manželství, jsou povinni co nejdříve oznámit faráři nebo místnímu ordináři uzavření manželství.

§ 3. Jde-li o manželství uzavřené po obdržení dispenze od kanonické formy, dbá místní ordinář, který udělil dispenz, aby dispenz i uzavření manželství byly zapsány v knize oddaných jak na kurii, tak ve farnosti katolické strany, jejíž farář provedl šetření o svobodném stavu. O uzavření manželství je katolický manžel povinen co nejdříve informovat ordináře a faráře, uvést místo slavení manželství a jakou veřejnou formou bylo uzavřeno.

Kán. 1122 – § 1. Uzavření manželství se zaznamená také v křestních matrikách, v nichž je zapsán křest manželů.

§ 2. Pokud někdo uzavřel manželství mimo farnost, ve které byl pokřtěn, farář místa uzavření manželství zašle co nejdříve faráři místa křtu oznámení o uzavřeném manželství.

Kán. 1123 – Kdykoliv je manželství zplatněno pro vnější obor nebo prohlášeno za neplatné nebo na základě zákona rozloučeno, mimo případ smrti, oznámí se to faráři místa uzavření manželství, aby to řádně poznamenal v knize oddaných a pokřtěných.

Hlava VI.
Smíšená manželství

Kán. 1124

Bez výslovného dovolení příslušné autority je zakázáno uzavřít manželství mezi dvěma pokřtěnými osobami, z nichž jedna byla pokřtěna v katolické církvi nebo do ní po křtu přijata, a druhá je připsána k církvi nebo církevní společnosti, která není v plném společenství s katolickou církví.

Kán. 1125 – Takové dovolení může udělit místní ordinář, je-li pro ně spravedlivý a rozumný důvod, ale jen za splnění následujících podmínek:

1. katolická strana prohlásí, že je připravena chránit se nebezpečí odpadu od víry a upřímně slíbí, že podle svých sil učiní všechno, aby všechny děti byly pokřtěny a vychovány v katolické církvi;

2. o těchto příslibech katolické strany se druhá strana včas uvědomí tak, aby bylo zajištěno, že si je opravdu vědoma slibu a povinnosti katolické strany;

3. obě strany se poučí o cílech a podstatných vlastnostech manželství, které nesmí žádná z nich vylučovat.

Kán. 1126 – Biskupské konferenci přísluší stanovit způsob provedení těchto prohlášení a příslibů, které se vždy vyžadují, a také způsob, jak mají být pro vnější obor prokazatelné a jak o nich má být vyrozuměna nekatolická strana.

Kán. 1127

§ 1. Při uzavírání smíšeného manželství se použije formy stanovené v kán. 1108; pokud však katolická strana uzavírá manželství s nekatolickou stranou východního obřadu, vyžaduje se kanonická forma slavení pouze k dovolenosti; k platnosti je nutná přítomnost asistujícího kněze, při zachování ostatních náležitostí stanovených právem.

§ 2. Jestliže vážné obtíže brání zachování kanonické formy, má místní ordinář katolické strany právo od ní dispenzovat v jednotlivých případech po poradě s místním ordinářem místa slavení manželství, při zachování nějaké veřejné formy slavení, má-li být manželství platné. Biskupská konference stanoví normy pro jednotné udílení této dispenze.

§ 3. Zakazuje se před nebo po kanonicky slaveném manželství podle § 1 konat jiné náboženské obřady téhož manželství za účelem vyjádření nebo obnovení manželského souhlasu; rovněž není přípustný takový náboženský obřad slavení manželství, při němž by současně asistovali katolický a nekatolický vysluhovatel, každý podle svého obřadu, a žádali manželský souhlas.

Kán. 1128 – Místní ordináři a jiní duchovní pastýři se mají postarat o to, aby katolickému manželovi a dětem narozeným ze smíšeného manželství nechyběla duchovní pomoc k plnění jejich povinností, a pomáhají oběma manželům posilovat jednotu manželského a rodinného života.

Kán. 1129 – Ustanovení kán. 1127 a 1128 se použijí také v případech manželství, jimž brání překážka různosti náboženství uvedená v ustanovení kán. 1086 § 1.

Hlava VII.
Tajné uzavření manželství

Kán. 1130 – Z vážného a naléhavého důvodu může místní ordinář dovolit tajné uzavření manželství.

Kán. 1131 – Dovolení k tajnému uzavření manželství vyžaduje:

1. aby se konalo tajné šetření, které je nutno provést před sňatkem,

2. aby místní ordinář, asistující, svědci, jakož i manželé zachovali tajemství o uzavřeném manželství.

Kán. 1132 – Povinnost zachovávat tajemství uvedená v ustanovení kán. 1131 odst. 2 zaniká pro místního ordináře, jestliže zachování tajemství působí hrozbu velkého pohoršení nebo závažného ohrožení posvátnosti manželství; to budiž stranám oznámeno před slavením manželství.

Kán. 1133 – Tajně slavené manželství se zaznamená jen do zvláštní knihy uchovávané v tajném archívu kurie.

Hlava VIII.
Účinky manželství

Kán. 1134 – Z platného manželství vzniká mezi manžely svazek svou povahou trvalý a výlučný; kromě toho jsou manželé v křesťanském manželství zvláštní svátostí posilováni a jakoby posvěcováni pro povinnosti a důstojnost svého stavu.

Kán. 1135 – Oba manželé mají stejné povinnosti a stejná práva ohledně společenství manželského života.

Kán. 1136 – Rodiče mají velmi závažnou povinnost a přednostní právo pečovat se ze všech sil o výchovu dětí, jak fyzickou, společenskou a kulturní, tak o výchovu mravní a náboženskou.

Kán. 1137 – Za manželské se považují děti počaté nebo narozené z platného nebo domnělého manželství.

Kán. 1138 – ­§ 1. Otcem je ten, kdo je manželem matky, pokud se zřejmými důkazy neprokáže opak.

§ 2. Za manželské se považují děti, které se narodily alespoň po 180 dnech od uzavření manželství nebo do 300 dnů od skončení manželského života.

Kán. 1139 – Nemanželské děti se legitimují pozdějším manželstvím rodičů, ať platným nebo domnělým, nebo reskriptem Svatého stolce.

Kán. 1140 – Legitimované děti jsou co do kanonických účinků ve všem rovny manželským dětem, pokud právo výslovně nestanoví jinak.

Hlava IX.
Odloučení manželů

Článek 1
Rozloučení svazku

Kán. 1141 – Svátostné platné a dokonané manželství (ratum et consummatum) nemůže rozloučit žádná lidská moc a z žádného důvodu, pouze smrt.

Kán. 1142 – Nedokonané manželství mezi pokřtěnými nebo stranou pokřtěnou a nepokřtěnou může rozloučit papež ze spravedlivého důvodu na žádost obou stran nebo jen jedné, i proti vůli druhé strany.

Kán. 1143 – § 1. Manželství uzavřené mezi dvěma nepokřtěnými lze rozloučit pavlovským privilegiem ve prospěch víry strany, která přijala křest, a to přímo uzavřením nového manželství, pokud strana nepokřtěná odešla.

§ 2. Za odchod nepokřtěné strany se považuje, jestliže se stranou pokřtěnou nechce žít nebo s ní nechce pokojně žít bez urážení Stvořitele, pokud jí pokřtěná strana nezavdala po přijetí křtu spravedlivý důvod k odchodu.

Kán. 1144 – § 1. Aby mohla pokřtěná strana uzavřít nové platné manželství, je vždy třeba dotázat se nepokřtěné strany:

1. zda i ona nechce přijmout křest,

2. zda alespoň nechce s pokřtěnou stranou pokojně žít bez urážení Stvořitele.

§ 2. Toto dotazování se musí učinit po křtu; místní ordinář však může z vážného důvodu dovolit, aby tyto otázky byly položeny před křtem, nebo od nich může dokonce dispenzovat, ať před křtem nebo po něm, jestliže se alespoň zkráceným mimosoudním řízením potvrdí, že dotazování nelze provést nebo by bylo neužitečné.

Kán. 1145 – § 1. Dotaz se obvykle koná jménem místního ordináře strany, která přijala křest; tento ordinář poskytne druhé straně lhůtu na rozmyšlenou, jestliže o ni požádá, upozorní ji však, že po marném uplynutí této lhůty bude její mlčení považováno za zápornou odpověď.

§ 2. Soukromý dotaz osoby obrácené na víru je platný i dovolený, pokud nelze zachovat výše předepsanou formu.

§ 3. V obou případech musí být zákonně prokazatelné pro vnější obor, že tyto dotazy byly položeny a jaký byl jejich výsledek.

Kán. 1146 – Pokřtěná strana má právo uzavřít nové manželství s katolickou stranou:

1. jestliže druhá strana odpověděla na dotazy záporně nebo dotazy byly v souladu se zákonem opomenuty,

2. jestliže strana nepokřtěná, ať už byla dotazována nebo ne, nejprve setrvala v pokojném soužití bez urážky Stvořitele, později však bez spravedlivého důvodu odešla, při zachování ustanovení kán. 1144 a 1145.

Kán. 1147 – Místní ordinář může z vážného důvodu dovolit, aby pokřtěná strana za použití pavlovského privilegia uzavřela manželství s nekatolickou stranou, ať pokřtěnou nebo nepokřtěnou, při zachování ustanovení kánonů o smíšených manželstvích.

Kán. 1148 – § 1. Nepokřtěný, který má současně více nepokřtěných manželek, si může po přijetí křtu v katolické církvi, je-li pro něj těžké zůstat s první z nich, ponechat jednu z nich a ostatní propustit. Totéž se týká nepokřtěné ženy, která má současně více nepokřtěných manželů.

§ 2. V případech uvedených v § 1 je nutné po přijetí křtu uzavřít manželství zákonnou formou a podle potřeby i při zachování předpisů o smíšených manželstvích a ostatních právních předpisů.

§ 3. Vzhledem k mravním, sociálním a ekonomickým podmínkám místa a osob je místní ordinář povinen postarat se, aby byly dostatečně zabezpečeny potřeby první manželky i ostatních propuštěných manželek podle norem spravedlnosti, křesťanské lásky a přirozené umírněnosti.

Kán. 1149 – Nepokřtěná osoba, která po přijetí křtu v katolické církvi nemůže obnovit s nepokřtěným partnerem společný život z důvodů zajetí nebo pronásledování, může uzavřít jiné manželství, i když druhá strana mezitím přijala křest, při zachování ustanovení kán. 1141.

Kán. 1150 – Při pochybnostech požívá privilegium víry přízně práva.

Článek 2.
Odloučení za trvání manželství

Kán. 1151 – Manželé mají povinnost a právo zachovávat manželské soužití, pokud je neomlouvá zákonný důvod.

Kán. 1152 – § 1. Velmi se doporučuje, aby manžel z křesťanské lásky a z důvodu péče o rodinu neodpíral odpuštění cizoložství druhé straně a nepřerušil s ní manželské soužití; jestliže jí však mlčky nebo výslovně neodpustil, má právo rozvázat manželské soužití, pokud s cizoložstvím nesouhlasil, nezavdal k němu příčinu nebo je sám nespáchal.

§ 2. K odpuštění mlčky dojde, jestliže nevinný manžel, poté co se o cizoložství dozvěděl, se s druhým manželem manželsky stýká; odpuštění se předpokládá, jestliže alespoň šest měsíců zachovával manželské soužití a neobrátil se na církevní nebo světskou autoritu.

§ 3. Jestliže nevinný manžel sám dobrovolně opustí manželské soužití, je povinen do šesti měsíců uvést u příslušné církevní autority důvod odloučení; ta s přihlédnutím ke všem okolnostem uváží, zda by nevinný manžel mohl být přiveden k tomu, aby odpustil vinu a neprodlužoval odloučení natrvalo.

Kán. 1153 – § 1. Jestliže by jeden z manželů uváděl druhého manžela nebo děti do vážného nebezpečí pro duši nebo tělo či jinak činil společný život příliš tvrdým, dává tím druhému manželovi zákonný důvod k odchodu na základě rozhodnutí ordináře, a hrozí-li bezprostřední nebezpečí, i z vlastního rozhodnutí.

§ 2. Pomine-li důvod odloučení, je potřeba obnovit manželské soužití, pokud církevní autorita nestanoví něco jiného.

Kán. 1154 – Při odloučení manželů je potřeba vždy zajistit náležitou výživu a výchovu dětí.

Kán. 1155 – Nevinný manžel může opět chvályhodně obnovit manželské soužití; v tom případě se zříká práva na odloučení.

Hlava X.
Zplatnění manželství

Článek 1.
Prosté zplatnění

Kán. 1156 – § 1. Ke zplatnění (konvalidaci) manželství neplatného z důvodu vylučující překážky se vyžaduje, aby překážka buď pominula, nebo aby byla dispenzována a souhlas obnovila alespoň strana vědomá si překážky.

§ 2. Tuto obnovu souhlasu vyžaduje církevní právo k platnosti konvalidace, i když zpočátku obě strany souhlas daly a později jej neodvolaly.

Kán. 1157 – Obnova souhlasu musí být novým projevem vůle k manželství, o němž strana obnovující souhlas ví nebo alespoň se domnívá, že bylo od počátku neplatné.

Kán. 1158 – § 1. Je-li překážka veřejná, musejí obě strany obnovit souhlas kanonickou formou, při zachování ustanovení kán. 1127 § 2.

§ 2. Jestliže překážku nelze dokázat, stačí, aby souhlas soukromě a tajně obnovila strana, která si je překážky vědoma, pokud druhá strana na souhlasu trvá, nebo obě strany, je-li překážka známa oběma.

Kán. 1159 – § 1. Manželství neplatné pro vadu souhlasu se zplatňuje tím, že strana, která nedala souhlas, tento souhlas dává, pokud souhlas druhé strany trvá.

§ 2. Pokud vadu souhlasu nelze dokázat, stačí, aby strana, která nedala souhlas, jej obnovila soukromě a tajně.

§ 3. Pokud vadu souhlasu lze dokázat, je nutné jej dát kanonickou formou.

Kán. 1160 – Aby se manželství neplatné pro vadu formy stalo platným, je potřeba je znovu uzavřít kanonickou formou, při zachování kán. 1127 ­§ 2.

Článek 2.
Zplatnění v základu

Kán. 1161 – § 1. Zplatnění v základu (sanace) je zplatnění neplatného manželství příslušnou autoritou bez obnovení manželského souhlasu. Zahrnuje dispenz od případné překážky i od kanonické formy, pokud nebyla zachována, a působí zpětné kanonické účinky do minulosti.

§ 2. Zplatnění nastává okamžikem jeho udělení; zpětné účinky se vztahují k okamžiku slavení manželství, pokud není výslovně stanoveno jinak.

§ 3. Zplatnění v základu lze udělit jen tehdy, když je pravděpodobné, že strany chtějí setrvat v manželském soužití.

Kán. 1162 – § 1. Jestliže u obou stran nebo u jedné z nich chybí manželský souhlas, nelze manželství zplatnit v základu, bez ohledu na to, zda souhlas chyběl od počátku, anebo byl zpočátku dán, ale později byl odvolán.

§ 2. Pokud souhlas zpočátku chyběl, ale později byl dán, lze zplatnění v základu dovolit od okamžiku udělení souhlasu.

Kán. 1163 – § 1. Manželství neplatné z důvodu překážky nebo pro vadu zákonné formy lze zplatnit, jen když trvá manželský souhlas obou stran.

§ 2. Manželství neplatné z důvodu překážky práva přirozeného nebo božského pozitivního lze zplatnit až poté, co překážka zanikla.

Kán. 1164 – Zplatnění v základu lze platně udělit i bez vědomí jedné nebo obou stran; nesmí se však udělit bez velmi vážného důvodu.

Kán. 1165 – § 1. Zplatnění v základu může udělit Apoštolský stolec.

§ 2. V jednotlivých případech je může udělit i diecézní biskup, i když je manželství neplatné z více důvodů; při zplatnění smíšeného manželství však jen po splnění podmínek uvedených v kán. 1125. Nelze je však udělit, jde-li o překážku, od níž si dispenz vyhradil Apoštolský stolec podle kán. 1078 § 2, nebo se jedná o překážku práva přirozeného či božského pozitivního, která již pominula.

Část 2
Ostatní úkony bohoslužby

Stať I
Svátostiny

Kán. 1166 – Svátostiny jsou posvátná znamení, jimiž se jako určitým napodobením svátostí naznačují a na přímluvu církve získávají účinky, zvláště duchovní.

Kán. 1167 – § 1. Pouze Apoštolský stolec smí ustanovovat nové svátostiny nebo již existující závazně vykládat, některé z nich rušit nebo pozměňovat.

§ 2. Při konání nebo udělování svátostin se pečlivě zachovávají církví schválené obřady a formule.

Kán. 1168 – Udělovatelem svátostin je klerik mající náležitou pravomoc; některé svátostiny mohou podle ustanovení liturgických knih a na základě rozhodnutí místního ordináře udělovat také laici, kteří mají potřebné vlastnosti.

Kán. 1169 – § 1. Svěcení a zasvěcení mohou platně konat biskupové a rovněž kněží, pokud jim to dovoluje právo nebo zákonně udělené pověření.

§ 2. Žehnání smí kromě těch, která jsou vyhrazena papeži nebo biskupům, udělovat kterýkoliv kněz.

§ 3. Jáhen smí vykonávat pouze ta žehnání, která mu právo výslovně dovoluje.

Kán. 1170 – Žehnání jsou určena především katolíkům, mohou být udělována také katechumenům, a pokud tomu nebrání zákaz církve, rovněž nekatolíkům.

Kán. 1171 – S posvátnými věcmi, určenými zasvěcením nebo žehnáním k bohoslužbě, se zachází s úctou a nepoužije se jich ke světským nebo jiným než jim vlastním účelům, i když jsou ve vlastnictví soukromých osob.

Kán. 1172 – § 1. Nikdo nesmí zákonně vykonat exorcismy posedlých, jestliže neobdržel zvláštní a výslovné dovolení od místního ordináře.

§ 2. Toto dovolení udělí místní ordinář pouze knězi, který se vyznačuje zbožností, znalostmi, moudrostí a bezúhonným životem.

Stať II
Denní modlitba církve

Kán. 1173 – Církev plní Kristovu kněžskou službu, a proto koná denní modlitbu církve, při níž naslouchá Bohu hovořícímu k svému lidu, koná památku tajemství spásy, bez ustání chválí Boha zpěvem i modlitbou a prosí jej za spásu celého světa.

Kán. 1174 – § 1. Povinností konat denní modlitbu církve jsou vázáni klerici podle ustanovení kán. 276 § 2 odst. 3; členové institutů zasvěceného života a společností apoštolského života jsou jí vázáni podle svých stanov.

§ 2. K účasti na denní modlitbě církve jako úkonu církve jsou podle okolností naléhavě zváni i ostatní věřící.

Kán. 1175 – Při konání denní modlitby církve se podle možností dodrží doba určená pro její jednotlivé části.

Stať III
Církevní pohřeb

Kán. 1176 – § 1. Zemřelí věřící mají právo na církevní pohřeb v souladu s právními předpisy.

§ 2. Církevní pohřeb, jímž církev vyprošuje zemřelým duchovní pomoc a prokazuje úctu jejich tělům a zároveň poskytuje živým útěchu naděje, je nutno konat podle předpisů liturgických knih.

§ 3. Církev naléhavě doporučuje zachovat zbožný zvyk pohřbívání těl zemřelých do země; nezakazuje však pohřeb žehem, pokud nebyl zvolen z důvodů odporujících křesťanskému učení.

Hlava 1
Konání pohřbu

Kán. 1177 – § 1. Pohřeb kteréhokoliv zemřelého věřícího se má zpravidla konat ve farním kostele.

§ 2. Je však dovoleno kterémukoliv věřícímu nebo těm, jimž přísluší obstarat pohřeb zemřelého věřícího, zvolit pro pohřeb jiný kostel, se souhlasem toho, kdo jej spravuje, a po oznámení vlastnímu faráři zemřelého.

§ 3. Jestliže smrt nastala mimo vlastní farnost a mrtvé tělo do ní nebylo přeneseno a ani nebyl ve shodě s právem zvolen pro pohřeb jiný kostel, koná se pohřeb v kostele farnosti, kde nastala smrt, pokud partikulární právo neurčuje jiný kostel.

Kán. 1178 – Pohřeb diecézního biskupa se koná v jeho vlastní katedrále, pokud si sám nezvolil jiný kostel.

Kán. 1179 – Pohřbu řeholníků nebo členů společnosti apoštolského života zpravidla předsedá v jejich vlastním kostele nebo kapli představený, pokud se jedná o klerický institut nebo klerickou společnost; v ostatních případech kaplan.

Kán. 1180 – § 1. Jestliže má farnost vlastní hřbitov, pohřbívají se na něm zemřelí věřící, pokud si oni sami nebo ti, jimž přísluší obstarání jejich pohřbu, ve shodě s právem nezvolili jiný hřbitov.

§ 2. Každému je dovoleno zvolit si hřbitov k pohřbu, pokud mu to právo nezakazuje.

Kán. 1181 – Ohledně darů u příležitosti pohřbu se zachovají ustanovení kán. 1264, přičemž je nutno zabránit tomu, aby se při pohřebních obřadech někomu stranilo, a zajistit, aby chudí nebyli připraveni o náležitý pohřeb.

Kán. 1182 – Po vykonání pohřbu se provede zápis do knihy zemřelých podle předpisů partikulárního práva.

Hlava 2
Dovolení nebo odepření církevního pohřbu

Kán. 1183 – § 1. Ohledně pohřbu jsou katechumeni postaveni na roveň věřícím.

§ 2. Místní ordinář může dovolit církevní pohřeb dětem, jejichž rodiče je hodlali nechat pokřtít, ale které zemřely před křtem.

§ 3. Pokřtěným členům nekatolické církve nebo církevního společenství lze dovolit církevní pohřeb podle rozvážného úsudku místního ordináře, pokud se nelze obrátit na jejich vlastního duchovního a není známo, že by to bylo proti jejich vůli.

Kán. 1184 – § 1. Církevní pohřeb má být odepřen, pokud před smrtí neprojevili nějaké známky kajícnosti:

1. veřejně známým odpadlíkům, bludařům a rozkolníkům;

2. těm, kdo zvolili pohřeb vlastního těla žehem z důvodů, které odporují křesťanské víře;

3. jiným veřejným hříšníkům, jimž nelze dovolit církevní pohřeb, aniž by došlo k veřejnému pohoršení věřících.

§ 2. V pochybnostech je třeba se obrátit na místního ordináře a řídit se jeho rozhodnutím.

Kán. 1185 – Tomu, kdo nemůže mít církevní pohřeb, je nutno odmítnout i každou pohřební mši.

Stať IV
Uctívání svatých, posvátných obrazů a ostatků

Kán. 1186 – K podpoře posvěcování Božího lidu doporučuje církev zvláštní synovskou úctu k Panně Marii, Matce Boží, kterou Kristus ustanovil za matku všech lidí; církev podporuje také úctu k ostatním svatým, jejichž příklad podněcuje věřící k duchovnímu růstu a jejichž přímluva jim pomáhá.

Kán. 1187 – Veřejnou úctu je dovoleno vzdávat pouze těm Božím služebníkům, kteří jsou z rozhodnutí církevní autority uvedeni v seznamu svatých nebo blahoslavených.

Kán. 1188 – Zachovává se praxe vystavovat v kostelích posvátné obrazy, aby je věřící uctívali; vystavují se však v přiměřeném počtu a vhodném uspořádání, aby nevzbuzovaly údiv věřících a nezavdávaly příležitost k nesprávné zbožnosti.

Kán. 1189 – Jestliže vyžadují opravy drahocenné obrazy, tedy starobylé, vynikající uměním nebo úctou, které jsou v kostelích nebo kaplích vystavené k uctívání věřícími, restaurují se pouze po písemném dovolení místního ordináře; ten, než je udělí, se poradí s odborníky.

Kán. 1190 – § 1. Je zcela nepřípustné prodávat posvátné ostatky.

§ 2. Význačné ostatky a jiné, které se těší velké úctě, nesmějí být bez dovolení Apoštolského stolce žádným způsobem platně zcizovány ani natrvalo přeneseny.

§ 3. Ustanovení § 2 platí i o obrazech, které se v některém kostele těší velké úctě.

Stať V
Slib a přísaha

Hlava 1
Slib

Kán. 1191 – § 1. Slib, to je uvážený a svobodný příslib učiněný Bohu o možném a lepším dobru, se musí splnit ze ctnosti nábožnosti.

§ 2. Pokud to právo nezakazuje, je způsobilý učinit slib každý, kdo má náležité užívání rozumu.

§ 3. Slib složený pod vlivem závažného a nespravedlivého strachu nebo podvodu je samým právem neplatný.

Kán. 1192 – § 1. Slib je veřejný, jestliže jej jménem církve přijímá zákonný představený; jinak je soukromý.

§ 2. Slib je slavný, jestliže jej církev za takový uznala, jinak je jednoduchý.

§ 3. Slib je osobní, jestliže jím slibující slibuje svou činnost; věcný, slibuje-li jím věc; smíšený, jestliže je osobní i věcné povahy.

Kán. 1193 – Slib svou povahou zavazuje pouze toho, kdo jej učinil.

Kán. 1194 – Slib zaniká uplynutím doby stanovené k ukončení jeho závaznosti, podstatnou změnou předmětu slibu, tím, že nenastane podmínka, na níž slib závisí, nebo když nenastane jeho účel, dále zaniká dispenzí a záměnou.

Kán. 1195 – Kdo má moc nad předmětem slibu, může pozastavit jeho závaznost na tak dlouho, nakolik by bylo plnění slibu na škodu.

Kán. 1196 – Pokud dispenz nenarušuje získaná práva jiných osob, může od soukromých slibů ze spravedlivého důvodu dispenzovat kromě papeže:

1. místní ordinář a farář všechny své podřízené i osoby, které nemají kanonické trvalé nebo přechodné bydliště v jeho diecézi, případně farnosti;

2. představený klerického řeholního institutu nebo klerické společnosti apoštolského života papežského práva, a to členy, novice a osoby, které ve dne v noci pobývají v domě institutu nebo společnosti;

3. ti, kterým Apoštolský stolec nebo místní ordinář udělil dispenzační pravomoc.

Kán. 1197 – Předmět soukromého slibu může sám slibující zaměnit za jiný stejně dobrý nebo lepší; za méně dobrý pak pouze ten, kdo má dispenzační pravomoc podle kán. 1196.

Kán. 1198 – Sliby učiněné před složením řeholních slibů se pozastavují po dobu, kdy slibující zůstává v řeholním institutu.

Hlava 2
Přísaha

Kán. 1199 – § 1. Přísahu, to je vzývání Božího jména na svědectví pravdy, je možné skládat pouze pravdivě, s rozvahou a spravedlivě.

§ 2. Přísahu, kterou vyžadují nebo připouštějí kánony, nelze platně vykonat prostřednictvím zástupce.

Kán. 1200 – § 1. Kdo svobodně přísahá, že něco vykoná, je zvláštním závazkem ze ctnosti nábožnosti zavázán splnit to, co přísahou stvrdil.

§ 2. Přísaha vynucená podvodem, násilím nebo strachem je samotným právem neplatná.

Kán. 1201 – § 1. Příslibná přísaha závisí na povaze a podmínkách jednání, k němuž se připojuje.

§ 2. Jestliže se přísaha připojí k jednání vedoucímu přímo ke škodě jiných osob nebo na úkor veřejného prospěchu či věčné spásy, není toto jednání přísahou potvrzeno.

Kán. 1202 – Závazek plynoucí z příslibné přísahy zaniká:

1. prominutím ze strany toho, v čí prospěch byla složena;

2. podstatnou změnou předmětu přísahy nebo stane-li se předmět přísahy následkem změny okolností špatným nebo zcela bezvýznamným, anebo překáží-li vyššímu dobru;

3. odpadnutím účelu nebo podmínky, pod níž byla přísaha učiněna;

4. dispenzí nebo záměnou podle ustanovení kán. 1203.

Kán. 1203 – Kdo může pozastavit, dispenzovat nebo zaměnit slib, může totéž učinit i s příslibnou přísahou; jestliže však dispenz od přísahy má za následek škodu jiným, kteří odmítají prominout závazek, může od přísahy dispenzovat pouze Apoštolský stolec.

Kán. 1204 – U přísahy je nutno použít striktního výkladu podle práva a podle úmyslu přísahajícího nebo, pokud by jednal podvodně, podle úmyslu toho, v čí prospěch se přísaha skládá.

Část 3
Posvátná místa a doby

Stať I
Posvátná místa

Kán. 1205 – Posvátná místa jsou ta, která jsou zasvěcením nebo žehnáním podle předpisů liturgických knih určena k bohoslužbě nebo pohřbu věřících.

Kán. 1206 – Zasvěcení nějakého místa přísluší diecéznímu biskupovi a těm, které mu právo klade na roveň; ti mohou pověřit tímto úkolem kteréhokoliv biskupa nebo ve výjimečných případech kněze, aby zasvěcení na jejich území provedli.

Kán. 1207 – Posvátná místa žehná ordinář, avšak žehnání kostelů je vyhrazeno diecéznímu biskupovi; oba mohou k tomu pověřit jiného biskupa či kněze.

Kán. 1208 – O provedení zasvěcení nebo žehnání kostela, jakož i žehnání hřbitova se sepíše listina, jejíž jedno vyhotovení se uchová v biskupské kurii a druhé v archivu kostela.

Kán. 1209 – Zasvěcení nebo žehnání některého místa může dostatečně prokázat i jediný svědek, proti němuž není námitek, pokud tím nikomu nevznikne škoda.

Kán. 1210 – Na posvátném místě je přípustné pouze to, co slouží výkonu a podpoře bohoslužby, uctívání a zbožnosti; je zakázáno vše, co se neshoduje s posvátností místa. Ordinář může pro jednotlivé případy dovolit i jiný způsob využití, pokud není v rozporu s posvátností místa.

Kán. 1211 – Posvátná místa se znesvěcují v nich vykonaným těžce protiprávním činem spojeným s pohoršením věřících, který je podle úsudku místního ordináře tak závažný a natolik odporuje posvátnosti místa, že na nich nedovoluje vykonávat bohoslužby, dokud se zneuctění nenapraví kajícím obřadem podle předpisů liturgických knih.

Kán. 1212 – Posvátná místa ztrácejí zasvěcení nebo žehnání, jestliže byla z velké části pobořena nebo byla buď rozhodnutím místního ordináře, nebo fakticky přenechána k trvalému světskému užívání.

Kán. 1213 – Církevní autorita na posvátných místech vykonává svobodně své pravomoci a úkoly.

Hlava 1
Kostel

Kán. 1214 – Kostelem se rozumí posvátná budova určená pro bohoslužby, do níž mají věřící právo přijít za účelem konání bohoslužeb, především veřejných.

Kán. 1215 – § 1. Žádný kostel se nesmí stavět bez výslovného písemného souhlasu diecézního biskupa.

§ 2. Diecézní biskup udělí souhlas až po projednání s kněžskou radou a správci sousedních kostelů, pokud se má za to, že nový kostel může sloužit prospěchu duší a že nebudou chybět prostředky potřebné na stavbu kostela a na bohoslužby.

§ 3. Rovněž řeholní instituty musí mít dovolení diecézního biskupa, dříve než zahájí stavbu kostel na přesně určeném místě, i přestože obdržely od diecézního biskupa dovolení k založení nového domu v diecézi nebo ve městě.

Kán. 1216 – Při stavbě a obnově kostelů se po poradě s odborníky mají zachovávat zásady a normy liturgie a posvátného umění.

Kán. 1217 – § 1. Po řádném dokončení stavby se nový kostel co nejdříve zasvětí nebo alespoň požehná, při zachování liturgických předpisů.

§ 2. Slavnostním obřadem se zasvěcují kostely, především katedrální a farní.

Kán. 1218 – Každý kostel má mít svůj titul, který se po provedeném zasvěcení nesmí měnit.

Kán. 1219 – V právoplatně posvěceném nebo požehnaném kostele se mohou konat všechny bohoslužebné úkony, při zachování farních práv.

Kán. 1220 – § 1. Všichni, jichž se věc týká, dbají, aby byla v kostelích dodržována taková čistota a výzdoba, jaká náleží domu Božímu, a do kostelů se nepřipustí nic, co by nebylo v souladu s posvátností místa.

§ 2. Ochrana posvátného a drahocenného majetku se má provádět s řádnou péčí a za pomoci vhodných bezpečnostních opatření.

Kán. 1221 – Vstup do kostela v době bohoslužeb musí být volný a bezplatný.

Kán. 1222 – § 1. Jestliže některý kostel nelze nijak použít k bohoslužbám a není možnost jej obnovit, může jej diecézní biskup předat k počestnému světskému užívání.

§ 2. Kde vyžadují jiné závažné důvody, aby se některý kostel již dále nepoužíval k bohoslužbám, může jej diecézní biskup po projednání s kněžskou radou předat k počestnému světskému užívání, se souhlasem těch, kteří v něm mají zákonně vyhrazená práva, a pokud to nebude ke škodě duší.

Hlava 2
Kaple

Kán. 1223 – Kaplí se rozumí místo, které je na základě dovolení ordináře určeno pro bohoslužby ve prospěch některého společenství nebo shromáždění věřících, kam mohou se souhlasem příslušného představeného přicházet i jiní věřící.

Kán. 1224 – § 1. Ordinář udělí požadovaný souhlas ke zřízení kaple až poté, kdy sám nebo prostřednictvím jiného navštívil místo určené pro kapli a uznal je za vhodně zařízené.

§ 2. Poté, co bylo dovolení uděleno, se nesmí kaple předat k světskému užívání bez souhlasu téhož ordináře.

Kán. 1225 – V řádně zřízených kaplích se mohou konat všechny bohoslužby, pokud některé nezakazuje právo nebo nařízení místního ordináře či liturgické předpisy.

Kán. 1226 – Soukromou kaplí se rozumí místo určené se souhlasem místního ordináře k bohoslužbě ve prospěch jedné nebo více fyzických osob.

Kán. 1227 – Biskupové si mohou zřídit soukromou kapli, která má tatáž práva jako kaple.

Kán. 1228 – Při zachování ustanovení kán. 1227 se ke konání mše a jiných bohoslužeb v soukromé kapli vyžaduje dovolení místního ordináře.

Kán. 1229 – Kaple a soukromé kaple je vhodné požehnat podle obřadu předepsaného v liturgických knihách; musí však být vyhrazeny pouze pro bohoslužby a vyňaty z jakéhokoliv užívání pro domácnost.

Hlava 3
Poutní svatyně

Kán. 1230 – Poutní svatyní se rozumí kostel nebo jiné posvátné místo, k němuž se schválením místního ordináře putují četní věřící z důvodu specifické zbožnosti.

Kán. 1231 – Aby se poutní svatyně mohla nazývat „národní“, musí tento název schválit biskupská konference; pro označení „mezinárodní“ se vyžaduje schválení Apoštolského stolce.

Kán. 1232 – § 1. Ke schválení stanov diecézní poutní svatyně je příslušný místní ordinář; pro stanovy národní poutní svatyně je to biskupská konference; pro stanovy mezinárodní poutní svatyně je příslušný pouze Svatý stolec.

§ 2. Ve stanovách se určí zejména účel, pravomoc duchovního správce, vlastnictví a správa majetku.

Kán. 1233 – Poutním svatyním mohou být udělena některá privilegia, pokud se jeví, že to vyžadují místní okolnosti, návštěvnost věřících, a hlavně jejich prospěch.

Kán. 1234 – § 1. V poutních svatyních se věřícím hojněji poskytují prostředky spásy horlivým hlásáním Božího slova, vhodným podporováním liturgického života, především slavením eucharistie a svátosti pokání, a schválenými formami lidové zbožnosti.

§ 2. Votivní doklady lidového umění a zbožnosti se viditelně uchovávají a bezpečně střeží v poutních svatyních nebo přilehlých prostorách.

Hlava 4
Oltáře

Kán. 1235 – § 1. Oltář čili stůl, na němž se slaví eucharistie, se označuje jako „pevný“, je-li postaven tak, že je zapuštěn v podlaze, a proto nemůže být přemístěn; jako „přenosný“, jestliže může být přenášen.

§ 2. Je vhodné, aby byl v každém kostele pevný oltář; na ostatních místech určených k posvátným úkonům ať je oltář buď pevný, nebo přenosný.

Kán. 1236 – § 1. Podle církevního obyčeje má být horní deska pevného oltáře kamenná, a to z jednoho přírodního kamene; podle úsudku biskupské konference se však může použít i jiného vhodného a pevného materiálu. Podstavec může být zhotoven z jakéhokoliv materiálu.

§ 2. Přenosný oltář může být vytvořen z jakéhokoliv pevného materiálu vhodného pro liturgické použití.

Kán. 1237 – § 1. Pevné oltáře je nutno zasvětit, přenosné buď zasvětit, nebo požehnat, podle předpisů liturgických knih.

§ 2. Ať se zachovává starodávná tradice ukládat do pevného oltáře ostatky mučedníků nebo jiných svatých, podle předpisů liturgických knih.

Kán. 1238 – § 1. Oltář pozbývá zasvěcení nebo žehnání podle kán. 1212.

§ 2. Předáním kostela nebo některého posvátného místa do světského užívání nepozbývají oltáře, ať pevné nebo přenosné, své zasvěcení nebo žehnání.

Kán. 1239 – § 1. Oltář, ať pevný nebo přenosný, je vyhrazen pouze pro bohoslužby; jakékoliv světské použití se zcela vylučuje.

§ 2. Pod oltářem nesmí být uloženo tělo zemřelého, jinak na něm není dovoleno sloužit mši.

Hlava 5
Hřbitov

Kán. 1240 – § 1. Kde je to možné, ať má církev vlastní hřbitovy nebo alespoň prostory na světských hřbitovech určené pro zemřelé věřící; obojí je nutné řádně požehnat.

§ 2. Jestliže toho nelze dosáhnout, mají se pokaždé řádně požehnat jednotlivé hroby.

Kán. 1241 – § 1. Farnosti a řeholní instituty mohou mít vlastní hřbitov.

§ 2. Také jiné právnické osoby nebo rodiny mohou mít vlastní hřbitov nebo pohřebiště, které místní ordinář požehná podle svého uvážení.

Kán. 1242 – V kostelích se nepohřbívají těla zemřelých, pokud se nejedná o papeže, kardinály nebo diecézní biskupy, i emeritní, kteří mají být pohřbeni ve svém kostele.

Kán. 1243 – Partikulární právo stanoví příslušné předpisy o pořádku na hřbitovech, hlavně za účelem ochrany a podpory jejich posvátnosti.

Stať II
Posvátné doby

Kán. 1244 – § 1. Stanovení, překládání a rušení svátků a dnů pokání společných pro celou církev přísluší jedině nejvyšší církevní autoritě, při zachování ustanovení kán. 1246 § 2.

§ 2. Diecézní biskupové mohou pouze v jednotlivých případech ustanovit ve svých diecézích nebo na některých místech svátky nebo dny pokání.

Kán. 1245 – Při zachování práva diecézních biskupů uvedeného v ustanovení kán. 87 může farář ze spravedlivého důvodu a podle předpisů vydaných diecézním biskupem udělit v jednotlivých případech dispenz od povinnosti zachovat sváteční den nebo den pokání, nebo tyto povinnosti zaměnit za jiné úkony zbožnosti; toto právo má také představený klerického řeholního institutu nebo klerické společnosti apoštolského života papežského práva vůči svým vlastním podřízeným a jiným, kteří pobývají v domě dnem i nocí.

Hlava 1
Svátky

Kán. 1246 – § 1. Neděli, den Páně, v němž se slaví velikonoční tajemství, je nutno na základě apoštolské tradice slavit v celé církvi jako prvotní zasvěcený svátek. Rovněž se musí zachovávat den Narození našeho Pána Ježíše Krista, Zjevení Páně, Nanebevstoupení Páně, svátek Těla a krve Páně, Svaté Marie Bohorodičky, jejího Neposkvrněného početí a Nanebevzetí, svatého Josefa, svatých Petra a Pavla a Všech svatých.

§ 2. Po předchozím schválení Apoštolským stolcem může biskupská konference některé ze zasvěcených svátků zrušit nebo přeložit na neděli.

Kán. 1247 – O nedělích a dalších zasvěcených svátcích mají věřící povinnost účastnit se mše; kromě toho se zdrží takových prací a činností, které jsou na překážku vzdávání bohopocty, radosti vlastní dnu Páně nebo náležitému duševnímu i tělesnému odpočinku.

Kán.1248 – § 1. Povinnost účasti na mši splní ten, kdo se kdekoli zúčastní mše slavené v katolickém obřadu buď v den svátku, nebo večer předcházejícího dne.

§ 2. Jestliže z důvodu nedostatku posvátných služebníků nebo z jiného závažného důvodu není možná účast na mši, velmi se doporučuje, aby se věřící zúčastnili bohoslužby slova, koná-li se podle předpisů diecézního biskupa ve farním kostele nebo na jiném posvátném místě, nebo aby se přiměřenou dobu věnovali modlitbě buď sami, nebo v rodině nebo ve společenství rodin.

Hlava 2
Dny pokání

Kán. 1249 – Všichni věřící, každý svým způsobem, jsou z božského práva povinni činit pokání; aby se všichni určitým zachováváním pokání navzájem spojili, stanovují se dny pokání, v nichž se věřící obzvláště věnují modlitbě, konají skutky zbožnosti, lásky i sebezáporu tím, že pečlivěji plní své vlastní povinnosti a zachovávají pokání újmou a zdrženlivostí od pokrmů podle následujících kánonů.

Kán. 1250 – Dny a doby pokání jsou pro celou církev jednotlivé pátky během celého roku a doba postní.

Kán. 1251 – Zdrženlivost od masa nebo jiného pokrmu podle předpisů biskupské konference se zachovává každý pátek v roce, pokud nepřipadne na den slavnosti; zdrženlivost i újma se zachovávají na Popeleční středu a na Velký pátek.

Kán. 1252 – Předpisem zdrženlivostí jsou vázány osoby počínaje dovršením čtrnáctého roku věku; předpisem újmy jsou vázáni všichni zletilí až do započatého šedesátého roku věku. Duchovní pastýři a rodiče dbají, aby také ti, kdo kvůli nižšímu věku nejsou vázáni předpisem zdrženlivosti a újmy, byli vychováváni k opravdovému pochopení pokání.

Kán.1253 – Biskupská konference může podrobněji stanovit zachovávání pokání újmou a zdrženlivostí, a také zcela nebo zčásti nahradit pokání újmou a zdrženlivostí jinými formami pokání, zvláště skutky lásky a úkony zbožnosti.

Kniha V
Majetek církve

Kán. 1254

§ 1. Katolická církev může vrozeným právem nezávisle na světské moci nabývat, držet, spravovat a převádět majetek k dosahování sobě vlastních cílů.

§ 2. Vlastní cíle jsou hlavně: konání bohoslužeb, zajištění přiměřeného zaopatření kleriků a jiných služebníků, uskutečňování apoštolátu a charitativní činnosti, hlavně mezi chudými.

Kán. 1255

Celá církev, Apoštolský stolec, místní církve a kterákoliv jiná právnická osoba, ať veřejná nebo soukromá, jsou subjekty způsobilými nabývat, držet, spravovat a převádět majetek podle norem práva.

Kán. 1256

Vlastnictví majetku přísluší pod nejvyšším řízením papežem té právnické osobě, která ten majetek zákonně získala.

Kán. 1257

§ 1. Veškerý majetek, který patří církvi, Apoštolskému stolci nebo veřejným právnickým osobám v církvi, je majetek církve a řídí se následujícími kánony a vlastními stanovami.

§ 2. Majetek soukromé právnické osoby se řídí vlastními stanovami, ne však těmito kánony, pokud není výslovně stanoveno jinak.

Kán. 1258

V následujících kánonech se názvem církev označuje nejen celá církev nebo Apoštolský stolec, ale i kterákoliv veřejná právnická osoba v církvi, pokud z textové souvislosti nebo povahy věci neplyne něco jiného.

Stať I
Nabývání majetku

Kán. 1259

Církev může nabývat majetek všemi spravedlivými způsoby práva ať přirozeného nebo pozitivního, které jsou dovoleny jiným.

Kán. 1260

Církev má vrozené právo vyžadovat od věřících, co je nutné pro její vlastní účely.

Kán. 1261

§ 1. Věřící mohou poskytovat majetek ve prospěch církve.

§ 2. Diecézní biskup je povinen oznámit věřícím povinnost podle kán. 222 § 1 a vhodným způsobem naléhat na její plnění.

Kán. 1262

Věřící poskytují církvi pomoc požadovanými příspěvky podle norem vydaných biskupskou konferencí.

Kán. 1263

Diecézní biskup má po projednání s ekonomickou radou a kněžskou radou právo stanovit sobě podřízeným veřejným právnickým osobám podle jejich příjmů přiměřenou daň na potřeby diecéze; ostatním fyzickým a právnickým osobám může uložit mimořádnou přiměřenou dávku jen v případě závažné potřebnosti a za stejných podmínek, při zachování partikulárních zákonů a obyčejů, které mu poskytují širší práva.

Kán. 1264

Pokud právo nestanoví jinak, přísluší shromáždění biskupů provincie:

1. stanovit poplatky za jednání výkonné moci při poskytování výhod nebo za výkon reskriptů Apoštolského stolce; musí je schválit Apoštolský stolec;

2. stanovit dávky při příležitosti udílení svátostí a svátostin.

Kán. 1265

§ 1. Při zachování práva členů žebravých řeholních institutů je zakázáno kterékoliv soukromé osobě, ať právnické nebo fyzické, vyžadovat bez písemného svolení vlastního ordináře a místního ordináře příspěvky pro kterékoliv zbožné nebo církevní zařízení nebo účel.

§ 2. Biskupská konference může stanovit normy o sbírkách darů, které musí dodržovat všichni, i ti, kdo jsou členy žebravých řeholních institutů.

Kán. 1266

Ve všech kostelích a kaplích, i těch, které patří řeholním institutům, a které jsou ve skutečnosti stále přístupné věřícím, může ordinář nařídit, aby se sbíraly zvláštní příspěvky pro určité činnosti farní, diecézní, národní nebo všeobecné, které je pak nutno řádně zaslat diecézní kurii.

Kán. 1267

§ 1. Pokud není znám opak, předpokládá se, že dary, poskytnuté představeným nebo správcům kterékoliv právnické osoby církevní, i soukromé, jsou dány této právnické osobě.

§ 2. Dary podle § 1 je možné odmítnout pouze ze spravedlivého důvodu a věci větší hodnoty jen se svolením ordináře, jde-li o právnickou osobu veřejnou; dovolení ordináře se rovněž vyžaduje k přijetí věci zatížené břemenem nebo podmínkou, při zachování kán. 1295.

§ 3. Darů poskytnutých věřícími na určitý účel se může použít pouze k tomuto účelu.

Kán. 1268

Vydržení a promlčení, jako způsob nabytí nebo pozbytí, přejímá církev pro majetkové účely podle kánonů 197199.

Kán. 1269

Posvátných věcí, které jsou ve vlastnictví soukromých osob, je možno nabýt vydržením nebo promlčením od soukromých osob, avšak není dovoleno jich užívat ke světským účelům, pokud nepozbyly zasvěcení nebo žehnání; jestliže však patří veřejné církevní právnické osobě, může je nabýt pouze jiná veřejná právnická osoba církevní.

Kán. 1270

Nemovitosti, drahocenné movitosti, práva a osobní nebo věcné žaloby, které patří Apoštolskému stolci, se promlčují po sto letech; které patří jiné veřejné právnické osobě, po uplynutí třiceti let.

Kán. 1271

Pro spojení poutem jednoty a lásky přispívají biskupové podle možností vlastní diecéze k obstarání prostředků, které potřebuje Apoštolský stolec podle současných podmínek, aby mohl řádně poskytnout službu celé církvi.

Kán. 1272

V krajinách, kde jsou ještě obročí ve vlastním smyslu, přísluší biskupské konferenci, aby vhodnými normami, dohodnutými a schválenými Apoštolským stolcem, řídila obročí tak, aby výnos a pokud možno i sama majetková podstata obročí přešla pozvolna v zařízení podle kán. 1274 § 1.

Stať II
Správa majetku

Kán. 1273

Nejvyšší správa a nakládání veškerým církevním majetkem přísluší papeži vzhledem k jeho nejvyšší vládní moci.

Kán. 1274

§ 1. Každá diecéze má zvláštní zařízení, které shromažďuje majetek nebo dary k tomu účelu, aby bylo postaráno o vydržování kleriků, kteří vykonávají službu ve prospěch diecéze podle kán. 281, pokud o ně není postaráno jinak.

§ 2. Kde dosud není zřízeno náležité sociální zabezpečení pro kleriky, postará se biskupská konference o zřízení zařízení, které by dostatečně zajišťovalo sociálního zabezpečení kleriků.

§ 3. Pokud je třeba, ustanoví se v jednotlivých diecézích společný fond, z něhož mohou biskupové plnit povinnosti vůči jiným osobám sloužícím církvi a přispívat na různé potřeby diecéze a jímž také mohou bohatší diecéze pomáhat chudším.

§ 4. Podle různých místních okolností může být vhodněji dosahováno účelů, o nichž v § 2 a 3, tím, že se diecézní zařízení navzájem smluvně spojí nebo spolupracují nebo se sdruží buď některé nebo všechny diecéze na území biskupské konference.

§ 5. Je-li to možné, zřídí se tato zařízení tak, aby mohla působit i podle světského práva.

Kán. 1275

Majetkový fond pocházející z různých diecézí se spravuje podle norem náležitě schválených biskupy, jichž se věc týká.

Kán. 1276

§ 1. Ordinář má pečlivě dozírat na správu veškerého majetku, který patří jemu podřízeným veřejným právnickým osobám, při zachování právních důvodů, které mu udělují další práva.

§ 2. S přihlédnutím k právům, zákonným obyčejům a okolnostem pečují ordináři vydáním zvláštních směrnic o uspořádání celé záležitosti správy církevního majetku v mezích obecného a partikulárního práva.

Kán. 1277

Diecézní biskup je povinen projednat s ekonomickou radou a s kolegiem konzultorů věci majetkové správy, které jsou závažnější vzhledem k ekonomické situaci diecéze; souhlas téže rady a kolegia konzultorů potřebuje kromě případů zvláště uvedených v obecném právu nebo v nadačních listinách také k jednání povahy mimořádné správy. Biskupská konference nebo biskupové určí, které jednání se považuje za mimořádnou správu.

Kán. 1278

Kromě úkolů podle kán. 494 § 3 a 4 může diecézní biskup svěřit ekonomovi i úkoly podle kán. 1276 § 1 a 1279 § 2.

Kán. 1279

§ 1. Správa církevního majetku přísluší tomu, kdo bezprostředně řídí osobu, které ten majetek patří, pokud jinak nestanoví partikulární právo, stanovy nebo zákonný obyčej; při tom se zachovává právo ordináře zakročit v případě nedbalosti správce.

§ 2. Pro správu majetku veřejné právnické osoby, které právo nebo nadační listiny nebo vlastní stanovy neurčily správce, jmenuje ordinář, jemuž je podřízena, vhodné osoby na dobu tří let; tyto pak může ordinář znovu jmenovat.

Kán. 1280

Každá právnická osoba má svou ekonomickou radu nebo alespoň dva poradce, kteří pomáhají správci v plnění úkolů podle stanov.

Kán. 1281

§ 1. Při zachování předpisů stanov jednají správcové neplatně, jestliže překračují hranice a způsob řádné správy, aniž k tomu předem obdrželi písemné dovolení ordináře.

§ 2. Ve stanovách se vymezí jednání, která překračují meze a způsob řádné správy; jestliže však stanovy neobsahují ustanovení o této věci, přísluší diecéznímu biskupovi, aby po projednání věci s ekonomickou radou určil takováto jednání pro sobě podřízené osoby.

§ 3. Právnická osoba nese odpovědnost za neplatná jednání správců jen tehdy a do té míry, nakolik z nich měla prospěch; za nezákonná avšak platná jednání odpovídá sama právnická osoba, má však právo podat žalobu nebo správní odvolání proti správcům, kteří jí způsobili škodu.

Kán. 1282

Všichni, ať klerici nebo laici, kteří se ze zákonného právního důvodu účastní správy církevního majetku, jsou povinni plnit své úkoly jménem církve, podle norem práva.

Kán. 1283

Než správcové nastoupí svůj úřad:

1. musí se před ordinářem nebo jeho zmocněncem přísahou zavázat, že dobře a věrně povedou správu;

2. pořídí se důkladný a přesný inventární seznam nemovitostí i věcí movitých, ať drahocenných nebo patřících jakkoli ke kulturním hodnotám nebo i jiných, s jejich popisem a oceněním; vyhotovený seznam se zkontroluje a podepíše;

3. jedno vyhotovení tohoto inventárního seznamu se uchová v archivu správce, druhé v archivu kurie; v obou se zaznamená každá změna, týkající se majetku.

Kán. 1284

§ 1. Každý správce je povinen zastávat svůj úřad s pečlivostí dobrého hospodáře.

§ 2. Proto musí:

1. dbát, aby majetek svěřený jeho péči nebyl žádným způsobem zničen nebo poškozen; je-li třeba, uzavře pojistné smlouvy;

2. usilovat, aby vlastnictví církevního majetku bylo zajištěno i způsobem platným ve světském právu;

3. zachovávat normy práva jak kanonického tak světského i ustanovení zakladatele a zákonných představených a hlavně se vyhýbat tomu, aby církvi nevznikla škoda z nedodržení světských zákonů;

4. vyžadovat přesně a včas příjmy a výnosy z majetku a po obdržení je bezpečně uchovávat a naložit s nimi podle úmyslu zakladatele nebo zákonných norem.

5. ve stanovenou dobu platit úrok z půjček a hypoték a dbát o náležité vrácení dluhu;

6. peníze, které zbydou po výdajích a mohou být vhodně uloženy, se souhlasem ordináře uložit pro účely právnické osoby;

7. řádně vést knihy příjmů a vydání;

8. po uplynutí každého roku vyhotovit účetní výkaz o správě;

9. řádně uspořádat listiny a doklady, o něž se opírají práva církve nebo zařízení na majetek, uchovávat je v náležitém a vhodném archivu; kde je to snadno možné, uložit jejich originály do archivu kurie.

§ 3. Velmi se doporučuje, aby správcové každoročně vyhotovovali plány příjmů a výdajů; partikulárnímu právu je ponecháno nařídit a přesněji určit, jak mají být vypracovány.

Kán. 1285

Pouze v mezích řádné správy je správcům dovoleno z movitého majetku, který nepatří k základnímu jmění, dávat na zbožné účely nebo na křesťanskou charitu.

Kán. 1286

Správcové majetku:

1. podle zásad daných církví důsledně zachovávají při uzavírání pracovního poměru a zadávání prací i světské zákony, týkající se práce a sociálního zabezpečení;

2. těm, kdo vykonali práce na základě smlouvy, poskytnou spravedlivou a přiměřenou odměnu tak, aby mohli náležitě uspokojit potřeby své i jim blízkých osob.

Kán. 1287

§ 1. Správcové, ať jsou klerici nebo laici, kteří spravují jakýkoliv církevní majetek, který zákonně není vyňat z moci diecézního biskupa, jsou povinni podat každoročně ordináři vyúčtování; ordinář je svěří k přezkoumání ekonomické radě; jakýkoliv opačný obyčej se neschvaluje.

§ 2. O majetku, který věřící dávají církvi, musí správcové podat věřícím vyúčtování podle norem stanovených partikulárním právem.

Kán. 1288

Spory u světského soudu, ať jako žalobci nebo žalovaní, vedou správcové jménem veřejné právnické osoby teprve po obdržení písemného dovolení od vlastního ordináře.

Kán. 1289

I když správcové nejsou povinni vést správu z důvodu církevního úřadu, nesmějí o své vůli opustit přijatý úřad; kdyby ze svévolného opuštění vznikla církvi škoda, jsou vázání náhradou.

Stať III
Smlouvy a převody

Kán. 1290

Obecné i zvláštní normy světského práva o smlouvách a jejich plnění, účinné na daném území, mají stejné účinky v kanonickém právu ve věcech, které podléhají církevní pravomoci, pokud tyto normy neodporují božskému právu nebo pokud kanonické právo nestanoví jinak, při zachování kán. 1547.

Kán. 1291

K platnému převodu majetku, který na základě zákonného určení tvoří kmenový majetek veřejné právnické osoby a jehož hodnota přesahuje od práva určenou hranici, se vyžaduje dovolení představeného, příslušného podle norem práva.

Kán. 1292

§ 1. Při zachování účinnosti kán. 638 § 3, jestliže hodnota majetku, který má být převeden, se pohybuje mezi dolní a horní hranicí, stanovenou od biskupské konference, a jedná se o právnické osoby, které nejsou podřízeny diecéznímu biskupovi, určují tohoto příslušného představeného stanovy; v ostatních případech je tím příslušným představeným diecézní biskup, který potřebuje souhlas ekonomické rady a kolegia konzultorů a těch, kterých se to týká. Jejich souhlas potřebuje diecézní biskup i k převodu majetku diecéze.

§ 2. Jestliže se jedná o věci, jejichž hodnota přesahuje horní hranici hodnoty, nebo jde o věci darované církvi ze slibu nebo o věci cenné umělecky nebo historicky, vyžaduje se k platnosti převodu kromě toho ještě dovolení Apoštolského stolce.

§ 3. Jestliže věc, která má být převedena, je dělitelná, musí být v žádosti o dovolení k převodu uvedeny i části dříve převedené; jinak je dovolení neplatné.

§ 4. Ti, jejichž souhlas nebo rada je nutná k převodu majetku, nedají radu nebo souhlas, dokud nebudou přesně seznámeni jak s ekonomickým stavem právnické osoby, jejíž majetek se má převádět, tak s převody, které již byly provedeny.

Kán. 1293

§ 1. K převodu majetku, jehož hodnota přesahuje dolní hranici, se nad to vyžaduje:

1. spravedlivý důvod, jako je naléhavá nutnost, zřejmá potřebnost, zbožnost, charitativní účel nebo jiný závažný pastorační důvod;

2. od znalců vyhotovené písemné ohodnocení převáděné věci.

§ 2. Zachovají se také ostatní ustanovení vydaná od zákonného představeného, aby se zabránilo škodě pro církev.

Kán. 1294

§ 1. Zpravidla se nemá věc převádět za menší cenu, než je uvedena v ocenění.

§ 2. Peníze získané z převodu se buď uloží ve prospěch církve nebo se jich moudře použije podle účelu převodu.

Kán. 1295

Požadavky obsažené v kán. 1291 – 1294, s nimiž musí být uvedeny v soulad také stanovy právnických osob, se musí dodržovat nejen při převodu, ale i při jakémkoliv jednání, kterým se může zhoršit majetková situace právnické osoby.

Kán. 1296

Jestliže byl převeden církevní majetek bez povinných kanonických náležitostí, avšak převod je podle světského práva platný, má příslušný představený po zralém uvážení všeho rozhodnout, zda a jaká žaloba, osobní nebo věcná, a kým a proti komu bude podána na obhajobu práv církve.

Kán. 1297

Biskupská konference má s přihlédnutím k místním podmínkám stanovit normy o pronájmu církevního majetku, hlavně o dovolení, které je nutno obdržet od příslušného církevního představeného.

Kán. 1298

Pokud věc nemá velmi malou hodnotu, nesmí se církevní majetek prodat nebo pronajmout jeho vlastním správcům a příbuzným až do čtvrtého stupně pokrevního nebo „švagrovského“ příbuzenství bez zvláštního písemného dovolení příslušného představeného.

Stať IV
Zbožné odkazy a nadace

Kán. 1299

§ 1. Kdo na základě práva přirozeného nebo kanonického může svobodně rozhodovat o svém majetku, může přenechat majetek na zbožné účely buď jednáním mezi živými, nebo jednáním pro případ smrti.

§ 2. Při nakládání majetkem pro případ smrti ve prospěch církve se, pokud je to možné, zachovají náležitosti světského práva; jestliže byly opomenuty, je nutné připomenout dědicům, že jsou povinni splnit zůstavitelovu vůli.

Kán. 1300

Zákonně přijaté projevy vůle věřících, kteří dávají nebo odkazují svůj majetek na zbožné účely, ať již jednáním mezi živými nebo jednáním pro případ smrti, je nutno pečlivě splnit i co do náležitostí správy a použití majetku, při zachování kán. 1301 § 3.

Kán. 1301

§ 1. Ordinář je vykonavatelem všech projevů vůle, jak pro případ smrti tak mezi živými, které jsou ve prospěch zbožných účelů.

§ 2. Na základě toho má ordinář právo a povinnost dozírat i vizitacemi, aby se plnily projevy vůle, plynoucí ze zbožných odkazů. Ostatní vykonavatelé jsou po skončení svého úkolu povinni podat mu vyúčtování.

§ 3. Doložky, připojené k posledním vůlím, které jsou v rozporu s tímto oprávněním ordináře, se považují za neučiněné.

Kán. 1302

§ 1. Kdo jednáním mezi živými nebo závětí přijal do správy majetek určený na zbožné účely, je povinen o této správě uvědomit ordináře a oznámit mu všechen tento majetek, ať movitý nebo nemovitý, i s připojenými závazky; jestliže to dárce výslovně a zcela zakázal, nepřijme správu.

§ 2. Ordinář je povinen vyžadovat, aby majetek svěřený do správy, byl bezpečně uložen a dbát, aby zbožný odkaz byl vykonán podle kán. 1301.

§ 3. Místní ordinář je ordinářem podle § 1 a 2 u majetku, který byl svěřen do správy některému členu řeholního institutu nebo společnosti apoštolského života, jestliže majetek je určen ve prospěch místa nebo diecéze nebo jejich obyvatel nebo na zbožné účely. Jinak je jím vyšší představený klerického řeholního institutu papežského práva a klerické společnosti apoštolského života papežského práva nebo u ostatních řeholních institutů vlastní ordinář tohoto člena.

Kán. 1303

§ 1. Názvem zbožné nadace se v právu označují:

1. samostatné zbožné nadace, čili soubory věcí, určené k účelům podle kán. 114 § 2 a zřízené příslušným církevním představeným jako právnická osoba;

2. nesamostatné zbožné nadace, čili hmotný majetek, daný jakýmkoliv způsobem veřejné právnické osobě s dlouhodobým závazkem, který má určit partikulární právo, aby se z ročních výnosů sloužila mše a konaly jiné stanovené církevní služby nebo jinak sledovaly účely, o nichž v kán. 114 § 2.

§ 2. Majetek nesamostatné zbožné nadace svěřený právnické osobě podřízené diecéznímu biskupovi musí být po uplynutí doby odevzdán zařízení, o němž v kán. 1274 § 1, pokud zakladatel nadace výslovně neprojevil jinou vůli; jinak připadá té samé právnické osobě.

Kán. 1304

§ 1. K platnému přijetí nadace právnickou osobou se vyžaduje písemné dovolení ordináře; ten je udělí až po tom, když zákonně shledal, že právnická osoba může přijmout nový závazek a také uspokojit již přijaté závazky; zvláště dbá, aby výnosy plně odpovídaly převzatým závazkům podle místních a regionálních zvyků.

§ 2. Partikulární právo stanoví další podmínky pro zakládání a přijímání zbožných nadací.

Kán. 1305

Darované peníze a movitý majetek se ihned uloží na bezpečném místě, schváleném ordinářem, k tomu účelu, aby tyto peníze nebo hodnota movitého majetku byla zabezpečena a co nejdříve bezpečně a užitečně uložena podle moudrého uvážení ordináře a po projednání s těmi, kteří mají zájem na věci, a s vlastní ekonomickou radou ve prospěch této zbožné nadace, s výslovnou a podrobnou zmínkou o závazku.

Kán. 1306

§ 1. Nadace, i ústně založené, se písemně zaznamenávají.

§ 2. Jedno vyhotovení se bezpečně uloží v archivu kurie, druhé v archivu právnické osoby, jíž nadace patří.

Kán. 1307

§ 1. Při zachování kán. 1300 – 1302 a 1287 se vyhotoví seznam závazků spočívajících na zbožných nadacích, který se musí vyvěsit na viditelném místě, aby se nezapomnělo na plnění závazků.

§ 2. Kromě knihy, o níž v kán. 958 § 1, vede a uchovává farář nebo rektor jinou knihu, do níž se zaznamenávají jednotlivé závazky a jejich plnění a příspěvky.

Kán. 1308

§ 1. Snížení mešních závazků, které může být učiněno pouze ze spravedlivého a nutného důvodu, je vyhrazeno diecéznímu biskupovi nebo nejvyššímu představenému klerického institutu zasvěceného života nebo klerické společnosti apoštolského života.

§ 2. Diecéznímu biskupovi přísluší oprávnění snížit počet mší z odkazů, které jsou samostatné, a to z důvodu zmenšení výnosů, pokud příčina trvá, na úroveň mešního stipendia v diecézi zákonně platného, jestliže není nikdo, kdo je vázán povinností a může být úspěšně přinucen provést zvýšení stipendia.

§ 3. Rovněž mu přísluší právo snížit mešní závazky nebo mešní odkazy, zatěžující církevní zařízení, jestliže se výnosy stanou nedostatečnými pro náležité dosažení vlastního účelu tohoto zařízení.

§ 4. Tatáž práva, uvedená v § 2 a 3, má nejvyšší představený klerického institutu zasvěceného života nebo klerické společnosti apoštolského života.

Kán. 1309

Představeným, o nichž v kán. 1308, přísluší kromě toho právo z náležitého důvodu přeložit mešní závazky na jiné dny, do jiných kostelů nebo k jiným oltářům, než jsou stanoveny v nadačních listinách.

Kán. 1310

§ 1. Ordinář může provést snížení, zmírnění nebo záměnu odkazů věřících na zbožné účely pouze ze spravedlivého a nutného důvodu, po projednání s těmi, kterých se to týká, a s vlastní ekonomickou radou; přitom pokud možno co nejlépe zachová vůli zakladatele.

§ 2. V ostatních případech je nutno se obrátit na Apoštolský stolec.

Kniha VI
Trestní sankce v církvi

Část 1
Trestné činy a tresty – obecná ustanovení

Stať I
Postihování trestných činů obecně

Kán. 1311 – § 1. Církev má vrozené a vlastní právo trestat věřící, kteří spáchali trestné činy.

§ 2. Církevní představený má chránit a podporovat dobro společenství a jednotlivců, a to pastorační láskou, životním příkladem, radou či napomenutím, a je-li potřeba, i ukládáním nebo vyhlášením trestů podle zákonných předpisů a vždy za použití kanonické umírněnosti (ekvity) a s ohledem na obnovu spravedlnosti, nápravu pachatele a odstranění pohoršení.

Kán. 1312 – § 1. V církvi jsou tyto tresty:

1. nápravné tresty neboli cenzury, uvedené v kán. 1331 až 1333;

2. pořádkové tresty, uvedené v kán. 1336.

§ 2. Zákon může stanovit i jiné pořádkové tresty, které odnímají věřícím některá duchovní nebo hmotná dobra a jsou v souladu s nadpřirozeným cílem církve.

§ 3. Kromě toho se použijí trestní opatření a trestní pokání, o nichž pojednávají kán. 1339 a 1340, a to trestní opatření především k předcházení trestným činům a trestní pokání spíše k nahrazení nebo zpřísnění trestu.

Stať II
Trestní zákon a trestní příkaz

Kán. 1313 – § 1. Jestliže byl zákon změněn po spáchání trestného činu, použije se zákon, který je pro pachatele příznivější.

§ 2. Jestliže pozdější zákon zrušil zákon nebo alespoň trest, ihned tento trest zaniká.

Kán. 1314 – Trest je zpravidla uložený, takže zavazuje viníka až po vynesení trestu; dále existuje samočinný trest, pokud to zákon nebo příkaz výslovně stanoví, takže pachatel upadá do trestu již samotným spácháním trestného činu.

Kán. 1315 – § 1. Kdo má moc vydávat trestní zákony, může stanovit odpovídající trest i za porušení Božího zákona.

§ 2. Nižší zákonodárce, při zachování ustanovení kán. 1317, může kromě toho:

1. stanovit odpovídající trest za porušení zákona vydaného vyšší autoritou, při dodržení kompetence vzhledem k území nebo vůči osobám;

2. přidat další tresty k trestům stanoveným všeobecným právem za některý trestný čin;

3. změnit trest stanovený všeobecným právem jako neurčitý nebo fakultativní na určitý nebo obligatorní.

§ 3. Zákon sám může stanovit trest, nebo ponechat jeho stanovení na moudrém uvážení soudce.

Kán. 1316 – Diecézní biskupové dbají, nakolik je to možné, aby byly v témže státě nebo v téže oblasti vydávány jednotné trestní zákony.

Kán. 1317 – Tresty se stanovují jen v míře opravdu nutné k lepšímu zachování církevní kázně. Nižší zákonodárce však nesmí stanovit propuštění z klerického stavu.

Kán. 1318 – Samočinné tresty se stanoví jen za jednotlivé úmyslné trestné činy, které buď mohou způsobit závažnější pohoršení, nebo nemohou být účinně postihovány tresty uloženými; avšak nápravné tresty, hlavně exkomunikace, ať se stanoví jen s největší rozvahou a pouze za zvlášť závažné trestné činy.

Kán. 1319 – § 1. Nakolik někdo může na základě moci řízení vydávat pro vnější obor příkazy podle kán. 48 až 58, může také trestním příkazem stanovit určité tresty kromě trvalých trestů pořádkových.

§ 2. Trestní příkaz ať se vydává až po zralém uvážení a při zachování ustanovení kán. 1317 a 1318.

Kán. 1320 – Místní ordinář může trestat řeholníky ve všem, v čem jsou mu podřízeni.

Stať III
Osoby podléhající trestům

Kán. 1321 – § 1. Každý je považován za nevinného, dokud není prokázán opak.

§ 2. Trestán je jen ten, kdo se dopustil vnějšího porušení zákona nebo příkazu, které je těžce přičitatelné z důvodu úmyslu nebo nedbalosti.

§ 3. Trestem stanoveným zákonem nebo příkazem je stižen ten, kdo úmyslně porušil zákon nebo příkaz; kdo to však učinil opomenutím povinné péče, není trestán, pokud zákon nebo příkaz nestanoví jinak.

§ 4. Při vnějším porušení se přičitatelnost předpokládá, pokud není zřejmé něco jiného.

Kán. 1322 – Za nezpůsobilého ke spáchání trestného činu se považuje ten, kdo trvale nemůže užívat rozum, i když se jevil jako zdravý v době, kdy porušil zákon nebo příkaz.

Kán. 1323 – Trestu nepodléhá ten, kdo v době, kdy porušil zákon nebo příkaz:

1. nedovršil šestnáctý rok věku;

2. bez vlastní viny nevěděl, že porušuje zákon nebo příkaz; na roveň nevědomosti se klade nepozornost a omyl;

3. jednal pod vlivem fyzického násilí nebo náhodné události, kterou nemohl předvídat, nebo pokud ji předvídal, nemohl jí zamezit;

4. jednal pod vlivem vážného strachu, i když pouze relativně vážného, nebo z nutnosti nebo závažné nesnáze, pokud však skutek nebyl vnitřně špatný nebo nevedl ke škodě duší;

5. jednal z důvodu oprávněné sebeobrany nebo obrany jiného proti nespravedlivě útočícímu, při zachování náležité přiměřenosti;

6. neměl užívání rozumu, při zachování ustanovení kán. 1324 § 1 odst. 2 a 1326 § 1 odst. 4;

7. domníval se bez vlastní viny, že jedná za některé z okolností popsaných v odstavci 4 nebo 5.

Kán. 1324 – § 1. Pachatel není zbaven trestní odpovědnosti, avšak zákonem nebo příkazem stanovený trest se musí zmírnit nebo místo něj použít trestní pokání, jestliže trestný čin spáchal:

1. ten, kdo měl pouze nedostatečné užívání rozumu;

2. ten, kdo neměl užívání rozumu vlivem opilosti nebo jiného podobného stavu mysli, které bylo zaviněné, při zachování ustanovení kán. 1326 § 1 odst. 4;

3. pod vlivem těžkého návalu vášně, který však nezpůsobil plnou ztrátu rozumového uvažování nebo schopnosti projevovat svobodnou vůli či jim nezabránil, a pokud sama vášeň nebyla úmyslně vyvolána nebo živena;

4. nezletilý, který dovršil šestnáctý rok věku;

5. ten, kdo jednal pod vlivem vážného strachu, i když pouze relativně vážného, nebo z nutnosti nebo závažné nesnáze, jestliže skutek byl vnitřně špatný nebo vedl ke škodě duší;

6. ten, kdo z důvodu oprávněné sebeobrany nebo obrany jiného jednal proti nespravedlivě útočícímu a nezachoval náležitou přiměřenost;

7. na tom, kdo závažně a nespravedlivě provokoval;

8. ten, kdo se na základě omylu, který si sám zavinil, domníval, že jedná za některé z okolností, o nichž pojednává kán. 1323 odst. 4 nebo 5;

9. ten, kdo bez vlastního zavinění nevěděl, že se k zákonu nebo příkazu váže trest;

10. ten, kdo jednal ve stavu snížené příčetnosti, která však zůstala závažná.

§ 2. Totéž může učinit soudce, jestliže se objeví jiná okolnost, která snižuje závažnost skutku.

§ 3. Za okolností uvedených v § 1 nepodléhá pachatel samočinnému trestu, lze mu však uložit mírnější tresty nebo trestní pokání, aby se napravil nebo aby bylo odstraněno pohoršení.

Kán. 1325 – Nevědomost hrubá nebo z nedbalosti nebo úmyslná nemůže být nikdy důvodem pro aplikaci ustanovení kán. 1323 a 1324.

Kán. 1326 – § 1. Soudce musí uložit těžší trest, než stanoví zákon nebo příkaz:

1. tomu, kdo po uložení nebo vyhlášení trestu pokračoval v trestné činnosti, když lze z okolností usoudit, že je zatvrzelý ve zlé vůli;

2. tomu, kdo má nějakou hodnost nebo k trestné činnosti zneužil svou autoritu nebo úřad;

3. tomu, kdo i když mu byl stanoven trest za nedbalostní trestný čin, předvídal následek, a přesto neučinil k jeho zabránění opatření, která by učinil každý jiný pečlivý člověk.

4. tomu, kdo spáchal trestný čin v opilosti nebo ve stavu jiného duševního rozrušení, které si přivodil s úmyslem spáchat trestný čin nebo se z něj vyvinit, nebo z důvodu dobrovolně vyvolané nebo živené vášně.

§ 2. V případech, o nichž pojednává § 1, jestliže je stanoven samočinný trest, lze uložit ještě další trest nebo trestní pokání.

§ 3. Ve stejných případech se trest, který je stanoven jako fakultativní, stává obligatorním.

Kán. 1327 – Partikulární zákon může stanovit další osvobozující, polehčující nebo přitěžující okolnosti kromě těch, které jsou uvedeny v kán. 1323 až 1326, a to buď obecnou normou, nebo pro jednotlivé trestné činy. Rovněž v příkazu mohou být stanoveny okolnosti osvobozující, polehčující nebo přitěžující oproti trestu stanovenému příkazem.

Kán. 1328 – § 1. Kdo něco vykonal nebo opomenul s úmyslem dopustit se trestného činu, ale bez vlastní vůle skutek nedokonal, podléhá trestu za dokonaný trestný čin pouze tehdy, jestliže tak stanoví zákon nebo příkaz.

§ 2. Pokud jednání nebo opomenutí vede svou povahou ke spáchání trestného činu, může být pachatel stižen trestním pokáním nebo trestním opatřením, jestliže sám od sebe neupustil od započatého páchání trestného činu. Pokud pachatel způsobil pohoršení, jinou velkou škodu nebo nebezpečí, může být přesto postižen spravedlivým trestem i v případě, že sám od sebe trestného konání zanechal, avšak mírnějším, než je stanoven za dokonaný trestný čin.

Kán. 1329 – § 1. Osoby, které po vzájemné dohodě společně páchají trestný čin, i když nejsou v zákoně nebo příkazu výslovně zmíněny, podléhají týmž trestům, účinným až po odsuzujícím rozhodnutí, které jsou stanoveny pro hlavního pachatele, nebo jiným trestům stejným nebo mírnějším.

§ 2. Do samočinného trestu, kterým je trestný čin postihován, upadají všichni spolupachatelé, i když se o nich zákon nebo příkaz nezmiňuje, jestliže by bez jejich přičinění k trestnému činu nedošlo a jestliže je trest takové povahy, že může postihnout i je. Jinak mohou být potrestáni uloženými tresty.

Kán. 1330 – Trestný čin, který spočívá v prohlášení nebo jiném projevu vůle, nauky nebo vědění, je nutno považovat za nedokonaný, jestliže se nikdo o tomto prohlášení nebo projevu nedověděl.

Stať IV
Tresty a trestání

Hlava 1
Nápravné tresty

Kán. 1331 – § 1. Exkomunikovanému se zakazuje:

1. slavit eucharistickou oběť a všechny ostatní svátosti;

2. přijímat svátosti;

3. vysluhovat svátostiny a ostatní úkony liturgického kultu;

4. mít jakoukoliv aktivní účast na výše uvedených slaveních;

5. vykonávat jakýkoliv církevní úřad, úkol, službu či funkci;

6. konat úkony z moci řízení.

§ 2. V případě, že exkomunikace byla uložena nebo byla jako samočinná vyhlášena:

1. je pachateli nutno zabránit, aby jednal v rozporu s ustanoveními § 1 odstavce 1 až 4, anebo je nutno upustit od liturgického úkonu, nebrání-li tomu závažný důvod;

2. pachatelovy úkony z moci řízení, které mu nejsou dovoleny podle § 1 odstavec 6, jsou neplatné;

3. pachatel nesmí užívat dříve udělených privilegií;

4. pachateli nepřísluší žádná odměna plynoucí z čistě církevního titulu;

5. pachatel je nezpůsobilý nabývat úřady, úkoly, služby, funkce, oprávnění, privilegia a čestné tituly.

Kán. 1332 – § 1. Potrestaný interdiktem je vázán zákazy uvedenými v kán. 1331 § 1 odst. 1 až 4.

§ 2. Zákon nebo příkaz mohou však interdikt vymezit tak, aby byly pachateli zakázány jen některé jednotlivé úkony uvedené v kán. 1331 § 1 odst. 1 až 4, nebo jiná jednotlivá práva.

§ 3. I v případě interdiktu je nutno zachovat ustanovení kán. 1331 § 2 odst. 1.

Kán. 1333 – § 1. Suspenze zakazuje:

1. všechny, nebo některé úkony z moci svěcení;

2. všechny, nebo některé úkony z moci řízení;

3. výkon všech, nebo některých práv nebo úkolů spojených s úřadem.

§ 2. Zákon nebo příkaz může stanovit, že po rozsudku nebo rozhodnutí, jimiž se ukládá nebo vyhlašuje trest, nemůže suspendovaný platně konat úkony z moci řízení.

§ 3. Zákaz se nikdy netýká:

1. úřadů nebo moci řízení, které nepodléhají moci představeného, jenž stanovil trest;

2. práva na bydlení, které pachateli náleží z důvodu úřadu;

3. práva spravovat majetek, který případně patří k úřadu suspendovaného, jestliže šlo o samočinný trest.

§ 4. Pokud suspenze zakazuje přijímat užitky, stipendia, pravidelné příjmy a podobné požitky, zahrnuje také povinnost nahradit, co bylo přijato nezákonně, byť v dobré víře.

Kán. 1334 – § 1. Rozsah suspenze v mezích stanovených předcházejícím kánonem určí buď zákon sám či příkaz, nebo rozsudek či rozhodnutí, kterým se ukládá.

§ 2. Zákon, ne však příkaz, může stanovit samočinnou suspenzi bez uvedení rozsahu nebo omezení; takový trest má všechny účinky uvedené v kán. 1333 § 1.

Kán. 1335 – § 1. Jestliže příslušná autorita na základě soudního procesu nebo rozhodnutím v mimosoudním řízení uloží nebo vyhlásí nápravný trest, může rovněž uložit takové pořádkové tresty, které považuje za nutné pro nápravu spravedlnosti nebo odstranění pohoršení.

§ 2. Jestliže nápravný trest zakazuje udělovat svátosti nebo svátostiny nebo konat úkony z moci řízení, zákaz se pozastavuje, kdykoliv je to nutné pro věřící, kteří jsou v nebezpečí smrti. Jestliže samočinný nápravný trest není vyhlášen, zákaz se kromě toho pozastavuje v případě, že věřící žádá svátost nebo svátostinu nebo úkon z moci řízení; to je dovoleno žádat z jakéhokoliv spravedlivého důvodu.

Hlava 2
Pořádkové tresty

Kán. 1336 – § 1. Pořádkové tresty, které mohou postihnout pachatele buď natrvalo, nebo na dobu určitou či neurčitou, jsou kromě jiných, které případně stanovil zákon, tresty uvedené v § 2 až 5:

§ 2. Příkaz:

1. pobývat na určitém místě nebo území;

2. uhradit pokutu neboli peněžitý obnos pro církevní účely, podle pravidel stanovených biskupskou konferencí.

§ 3. Zákaz:

1. pobývat na určitém místě nebo území;

2. vykonávat všude nebo jen na některém místě či území nebo mimo ně veškeré nebo jen některé úřady, úkoly, služby nebo funkce, nebo jen některé úkony náležející k úřadům nebo úkolům;

3. činit všechny nebo některé úkony z moci svěcení;

4. činit všechny nebo některé úkony z moci řízení;

5. vykonávat určitá práva nebo privilegia nebo užívat hodností nebo titulů;

6. požívat aktivního nebo pasivního volebního práva při kanonických volbách nebo užívat práva hlasovat v církevních radách nebo kolegiích;

7. nosit církevní nebo řeholní oděv.

§ 4. Zbavení:

1. všech nebo některých úřadů, úkolů, služeb nebo funkcí nebo jen některých úkonů náležejících k úřadům nebo úkolům;

2. pověření zpovídat nebo kázat;

3. delegované moci řízení;

4. některých práv nebo privilegií nebo hodností či titulů;

5. všech církevních požitků nebo jejich částí podle pravidel stanovených biskupskou konferencí, při zachování ustanovení kán. 1350 § 1.

§ 5. Propuštění z klerického stavu.

Kán. 1337 – § 1. Zákazem pobývat na určitém místě nebo území mohou být potrestáni jak klerici, tak řeholníci; příkazem pobývat na určitém místě nebo území jak světští klerici, tak v mezích řeholních stanov i řeholníci.

§ 2. K uložení příkazu pobývat na určitém místě nebo území je třeba souhlas ordináře toho místa, pokud se nejedná o dům, určený pro pokání nebo nápravu i pro kleriky z jiných diecézí.

Kán. 1338 – § 1. Pořádkové tresty, uvedené v kán. 1336, se nikdy netýkají mocí, úřadů, úkolů, práv, privilegií, zmocnění, výhod, titulů a insignií, jež nepodléhají představenému, který trest stanovil.

§ 2. Nelze zbavit moci svěcení, je možné pouze zakázat její výkon, a to buď zcela, nebo částečně; rovněž nelze zbavit akademických titulů.

§ 3. O zákazech, které jsou uvedeny v kán. 1336 § 3, je nutno zachovat ustanovení o nápravných trestech uvedená v kán. 1335 § 2.

§ 4. Jako samočinné lze stanovit pouze ty pořádkové tresty, které jsou uvedené jako zákazy v kán. 1336 § 3, nebo jiné pořádkové tresty, které jsou eventuálně ustanovené zákonem nebo příkazem.

§ 5. Zákazy uvedené v kán. 1336 § 3 nemají nikdy za následek neplatnost.

Hlava 3
Trestní opatření a trestní pokání

Kán. 1339 – § 1. Ordinář může osobně nebo prostřednictvím jiného napomenout toho, kdo je v blízké příležitosti ke spáchání trestného činu, nebo toho, kdo je po provedeném šetření vážně podezřelý ze spáchání trestného činu.

§ 2. Ordinář může udělit důtku způsobem přiměřeným specifickým okolnostem osoby a skutku tomu, jehož chování způsobuje pohoršení nebo závažné porušení pořádku.

§ 3. Uložení napomenutí nebo důtky musí být zjistitelné alespoň z nějakého dokumentu uloženého v tajném archivu kurie.

§ 4. Když někomu bylo jednou nebo vícekrát bezvýsledně uděleno napomenutí či důtka nebo nelze očekávat, že budou účinné, vydá ordinář trestní příkaz, v němž přesně popíše, co má uvedený vykonat nebo čeho se má zdržet.

§ 5. Pokud to vyžaduje závažnost případu, a především pokud hrozí, že někdo trestné jednání zopakuje, ordinář ho podřídí dohledu způsobem určeným ve svém rozhodnutí, a to nad rámec trestů, rozsudkem či rozhodnutím legitimně uložených nebo vyhlášených.

Kán. 1340 – § 1. Trestní pokání, které se může udělit pro vnější obor, obsahuje povinnost vykonat nějaký úkon víry nebo zbožnosti nebo křesťanské lásky.

§ 2. Za tajný trestný čin se nikdy neukládá veřejné pokání.

§ 3. Ordinář může k trestnímu opatření, uloženému ve formě napomenutí nebo důtky, podle svého moudrého uvážení připojit trestní pokání.

Stať V
Ukládání trestů

Kán. 1341 – Ordinář musí zahájit soudní nebo správní řízení za účelem uložení nebo vyhlášení trestu vždy, když zjistil, že ani cestou pastoračního úsilí, především bratrským upozorněním, napomenutím nebo důtkou, nelze dostatečně obnovit spravedlnost, napravit pachatele a odstranit pohoršení.

Kán. 1342 – § 1. Kdykoliv spravedlivé důvody brání, aby bylo užito soudního řízení, může být trest uložen nebo vyhlášen v mimosoudním řízení, a to při dodržení kán. 1720, zejména pokud jde o právo na obhajobu a pokud jde o morální jistotu toho, kdo podle ustanovení kán. 1608 vydává rozhodnutí. Trestní opatření a trestní pokání mohou být uloženy správním rozhodnutím v kterémkoliv případě.

§ 2. Správním rozhodnutím nemohou být uloženy nebo vyhlášeny trvalé tresty ani tresty, které zákon nebo příkaz, který je stanovil, zakazuje uložit správním rozhodnutím.

§ 3. Co stanoví zákon nebo příkaz o soudci, pokud se týká uložení trestu nebo jeho vyhlášení soudem, je nutno aplikovat na představeného, který mimosoudním rozhodnutím ukládá nebo vyhlašuje trest, pokud není stanoveno něco jiného nebo se nejedná o předpisy, které se týkají pouze procesních otázek.

Kán. 1343 – Jestliže zákon nebo příkaz umožňuje soudci uložit, nebo neuložit trest, musí soudce, při zachování ustanovení kán. 1326 § 3, věc rozhodnout dle svého svědomí a moudrého uvážení podle toho, co vyžaduje náprava pachatele a odstranění pohoršení; soudce však v těchto případech, je-li potřeba, může také trest zmírnit nebo místo něj uložit trestní pokání.

Kán. 1344 – I když zákon používá přikazovacích slov, může soudce podle svého svědomí a moudrého uvážení:

1. odložit uložení trestu na vhodnější dobu, lze-li usuzovat, že ukvapené potrestání pachatele způsobí větší zlo, pokud tu nenastala nutnost odstranit pohoršení;

2. upustit od uložení trestu nebo uložit mírnější trest nebo trestní pokání, jestliže se pachatel napravil a rovněž bylo odstraněno pohoršení a nahrazena případná škoda, nebo jestliže byl dostatečně potrestán světskou autoritou nebo se předvídá, že jí bude potrestán;

3. odložit či pozastavit výkon pořádkového trestu, jestliže pachatel spáchal trestný čin poprvé po bezúhonném životě a není naléhavě nutné odstranit pohoršení, avšak pod podmínkou, že dopustí-li se pachatel znovu trestného činu v době stanovené soudcem, bude mu uložen trest za oba trestné činy, pokud se mezitím nepromlčí trestní žaloba dřívějšího trestného činu.

Kán. 1345 – Jestliže pachatel měl pouze nedostatečné užívání rozumu nebo spáchal trestný čin z nutnosti nebo vážného strachu nebo návalu vášně nebo, při zachování ustanovení kán. 1326 § 1 odst. 4, v opilosti nebo jiném podobném rozrušení mysli, může soudce upustit od potrestání, pokud má za to, že lze dosáhnout jeho nápravy jiným způsobem; pachatele však musí potrestat, pokud nelze jinak obnovit spravedlnost nebo odstranit případné pohoršení.

Kán. 1346 – § 1. Obvykle se ukládá tolik trestů, kolik bylo spácháno trestných činů.

§ 2. Jestliže však pachatel spáchal více trestných činů a součet ukládaných trestů se jeví jako příliš veliký, ponechává se na rozumném uvážení soudce, aby tresty v přiměřených mezích zmírnil a pachatele podrobil dohledu.

Kán. 1347 – § 1. Nápravný trest může být platně uložen až tehdy, jestliže předtím byl pachatel alespoň jednou napomenut, aby upustil od své zatvrzelosti, a byla mu poskytnuta přiměřená lhůta k nápravě.

§ 2. Má se za to, že pachatel upustil od zatvrzelosti, jestliže trestného činu opravdu litoval, náležitě odstranil pohoršení a nahradil škodu, nebo to alespoň vážně přislíbil.

Kán. 1348 – Jestliže byl pachatel zproštěn obžaloby nebo mu nebyl uložen žádný trest, může ordinář zajistit jeho prospěch a veřejné blaho vhodným napomenutím a jinými způsoby pastorační péče nebo, je-li to nutné, trestními opatřeními.

Kán. 1349 – Je-li trest neurčitý a zákon nic jiného nestanoví, soudce při ukládání trestů uloží takový trest, který je přiměřený způsobenému pohoršení a vzniklé škodě; ať však neukládá těžší tresty, pokud to nutně nevyžaduje závažnost případu; nesmí však uložit trvalé tresty.

Kán. 1350 – § 1. U trestů ukládaných klerikům je vždy třeba dbát, aby neztratili prostředky nutné k slušné obživě, pokud se nejedná o propuštění z klerického stavu.

§ 2. O propuštěného z klerického stavu, který se pro trest ocitl v opravdové nouzi, se ordinář postará co možná nejvhodnějším způsobem, ne však udělením úřadu, služby nebo úkolu.

Kán. 1351 – Trest zavazuje pachatele všude, a to i poté, kdy ten, kdo trest stanovil, uložil nebo vyhlásil, pozbyl svůj úřad, pokud není výslovně stanoveno jinak.

Kán. 1352 – § 1. Jestliže trest zakazuje přijmout svátosti nebo svátostiny, zákaz se pozastavuje po dobu, kdy je pachatel v nebezpečí smrti.

§ 2. Povinnost podrobit se samočinnému trestu, jestliže trest není vyhlášený či není v místě, kde se pachatel zdržuje, obecně známý, se pozastavuje zcela nebo zčásti, pokud jej pachatel nemůže zachovat bez nebezpečí závažného pohoršení nebo ztráty dobré pověsti.

Kán. 1353 – Soudní nebo správní odvolání proti rozsudku nebo rozhodnutí, kterým byl trest uložen nebo vyhlášen, má odkladné účinky.

Stať VI
Prominutí trestů a promlčení žalob

Kán. 1354 – § 1. Kromě těch, kdo jsou uvedeni v kán. 1355 a 1356, mohou trest prominout všichni, kteří mohou dispenzovat od zákona opatřeného trestní sankcí nebo kteří mohou zprostit od závaznosti příkazu, hrozícího trestem.

§ 2. Kromě toho může zákon nebo příkaz, který stanovuje trest, zmocnit jiné k prominutí trestu.

§ 3. Jestliže Apoštolský stolec vyhradil prominutí trestu sobě nebo jiným, podléhá toto vyhrazení striktnímu výkladu.

Kán. 1355 – § 1. Zákonem stanovený trest, který byl uložen nebo jako samočinný trest vyhlášen a není vyhrazen Apoštolskému stolci, může prominout:

1. ordinář, který inicioval soudní řízení k uložení nebo vyhlášení trestu nebo který trest rozhodnutím uložil nebo vyhlásil buď sám, nebo prostřednictvím jiného;

2. ordinář místa, na němž se pachatel zdržuje, avšak po projednání s ordinářem uvedeným v odstavci 1, pokud tomu nebrání mimořádné okolnosti.

§ 2. Zákonem stanovený samočinný trest, který nebyl vyhlášen a není vyhrazen Apoštolskému stolci, může prominout:

1. ordinář svým podřízeným;

2. místní ordinář i těm, kteří se zdržují na jeho území nebo tam spáchali trestný čin;

3. kterýkoliv biskup, avšak pouze při udílení svátosti pokání.

Kán. 1356 – § 1. Uložený nebo samočinný trest, stanovený příkazem, který nebyl vydán Apoštolským stolcem, může prominout:

1. autor příkazu;

2. ordinář, který dal podnět k soudnímu řízení k uložení nebo úřednímu prohlášení trestu nebo který trest rozhodnutím uložil nebo vyhlásil buď sám, nebo prostřednictvím jiného;

3. ordinář místa, na němž se pachatel zdržuje.

§ 2. Před prominutím trestu je nutno se poradit, pokud tomu nebrání mimořádné okolnosti, s tím, kdo vydal příkaz, nebo s tím, kdo trest uložil nebo vyhlásil.

Kán. 1357 – § 1. Jestliže je pro kajícníka tvrdé setrvávat ve stavu těžkého hříchu, dokud příslušný představený nepromine trest, může mu zpovědník při zachování kán. 508 a 976 prominout pro vnitřní svátostný obor nevyhlášený samočinný nápravný trest exkomunikace nebo interdiktu.

§ 2. Při prominutí uloží zpovědník kajícníkovi povinnost pod následkem znovuupadnutí do nápravného trestu obrátit se do měsíce na příslušného představeného nebo na kněze, který k tomu má zmocnění, a splnit jeho příkazy; mezitím mu uloží přiměřené pokání, a pokud je to naléhavé, i odstranění pohoršení a náhradu škody. Je možno se takto obrátit také prostřednictvím zpovědníka, který při řízení neuvede jméno kajícníka.

§ 3. Stejnou povinností obrátit se na příslušnou autoritu poté, co pomine nebezpečí smrti, je vázán i ten, komu byl podle kán. 976 prominut nápravný trest uložený nebo vyhlášený nebo vyhrazený Apoštolskému stolci.

Kán. 1358 – § 1. Nápravný trest lze prominout pouze pachateli, který zanechal zatvrzelosti ve smyslu kán. 1347 § 2; tomu, kdo se takto napravil, nemůže být prominutí odepřeno, při zachování ustanovení kán. 1361 § 4.

§ 2. Kdo promíjí nápravný trest, může učinit opatření podle ustanovení kán. 1348 nebo také může uložit trestní pokání.

Kán. 1359 – Jestliže někomu bylo uloženo více trestů, platí prominutí pouze pro tresty v něm výslovně uvedené; obecné prominutí zbavuje všech trestů s výjimkou těch, které pachatel v žádosti zlovolně zamlčel.

Kán. 1360 – Prominutí trestů vynucené násilím, vážným strachem nebo podvodem je neplatné ze zákona.

Kán. 1361 – § 1. Trest lze prominout i nepřítomnému nebo pod podmínkou.

§ 2. Prominutí se pro vnější obor uděluje písemně, pokud tomu nebrání závažný důvod.

§ 3. Žádost o prominutí nebo samotné prominutí se může zveřejnit jen tehdy, je-li to užitečné k ochraně pověsti pachatele nebo nutné k odstranění pohoršení.

§ 4. Trest se nemá prominout, dokud podle moudrého uvážení ordináře pachatel neuhradil případnou škodu; pachatele lze k takové náhradě nebo k navrácení věci donutit tresty podle kán. 1336 § 2 až 4, a to i tehdy, promíjí-li se mu nápravný trest podle kán. 1358 § 1.

Kán. 1362 – § 1. Trestní žaloba se promlčuje po třech letech, pokud se nejedná:

1. o trestné činy vyhrazené Kongregaci pro nauku víry, pro které platí vlastní předpisy;

2. při zachování odst. 1 o žalobu pro trestné činy uvedené v kán. 1376, 1377, 1378, 1393 § 1, 1394, 1395, 1397, 1398 § 2, které se promlčují po sedmi letech, nebo o žalobu pro trestné činy uvedené v kán. 1398 § 1, které se promlčují po dvaceti letech;

3. o trestné činy, které nejsou trestné obecným právem, jestliže partikulární zákon stanovil jinou promlčecí dobu.

§ 2. Nestanoví-li zákon jinak, běží promlčecí doba ode dne, kdy byl trestný čin spáchán, nebo, jde-li o trestný čin trvající nebo pokračující, ode dne, kdy ustal.

§ 3. Pokud byl pachatel předvolán podle kán. 1723 nebo byl způsobem určeným v kán. 1507 § 3 informován o předložení žaloby podle kán. 1721 § 1, promlčecí doba pro trestní žalobu se na tři roky pozastavuje; po uplynutí této doby, či pokud se z důvodu zastavení trestního řízení pozastavení lhůty přerušilo, začne promlčecí doba znovu běžet a připočte se k době, která z promlčení už uplynula. Stejné pozastavení lhůty platí i pro případ, pokud podle kán. 1720 odst. 1 má být trest uložen nebo vyhlášen mimosoudním rozhodnutím.

Kán. 1363 – § 1. Žaloba o výkon trestu zaniká promlčením, jestliže během doby uvedené v kán. 1362, počítané ode dne, kdy se odsuzující rozsudek stal pravomocným, nebylo viníkovi oznámeno rozhodnutí soudce o výkonu rozsudku podle kán. 1651.

§ 2. Totéž platí při zachování příslušných norem, jestliže trest byl uložen mimosoudním rozhodnutím.

Část 2
Jednotlivé trestné činy a tresty za ně stanovené

Stať I
Trestné činy proti víře a proti jednotě církve

Kán. 1364 – § 1. Odpadlík od víry, bludař a rozkolník upadají do samočinné exkomunikace, při zachování kán. 194 § 1 odst. 2; kromě toho mohou být potrestáni ještě podle kán. 1336 § 2 až 4.

§ 2. Jestliže to vyžaduje dlouhodobá zatvrzelost nebo závažnost pohoršení, je možno uložit další tresty včetně propuštění z klerického stavu.

Kán. 1365 – Kdo, kromě případu uvedeného v kán. 1364 § 1, učí nauce odsouzené papežem nebo ekumenickým koncilem nebo tvrdošíjně odmítá nauku, o níž pojednává kán. 750 § 2 nebo kán. 752, a neupustí od toho po napomenutí Apoštolským stolcem nebo ordinářem, bude potrestán nápravným trestem a zbavením úřadu; k těmto trestům lze připojit další tresty uvedené v kán. 1336 § 2 až 4.

Kán. 1366 – Kdo se proti rozhodnutí papeže odvolá k ekumenickému koncilu nebo k biskupskému kolegiu, bude potrestán nápravným trestem.

Kán. 1367 – Rodiče nebo kdo jsou na jejich místě, kteří nechají své děti pokřtít nebo vychovat v nekatolickém náboženství, budou potrestáni nápravným nebo jiným spravedlivým trestem.

Kán. 1368 – Kdo na veřejném představení nebo shromáždění nebo zveřejněným písemným projevem nebo jinak za použití sdělovacích prostředků pronáší rouhání nebo těžce porušuje dobré mravy nebo uráží náboženství či církev nebo vzbuzuje vůči nim nenávist či pohrdání, bude potrestán spravedlivým trestem.

Kán. 1369 – Kdo znesvětí movitou nebo nemovitou posvátnou věc, bude potrestán spravedlivým trestem.

Stať II
Trestné činy proti církevním představeným a proti výkonu církevních služeb

Kán. 1370 – § 1. Kdo fyzicky napadne papeže, upadá do samočinné exkomunikace, vyhrazené Apoštolskému stolci, a je-li klerikem, může mu být podle závažnosti skutku uložen další trest včetně propuštění z klerického stavu.

§ 2. Kdo takto jedná proti biskupovi, upadá do samočinného interdiktu, a jestliže je klerikem, také do trestu samočinné suspenze.

§ 3. Kdo fyzicky napadne klerika, řeholníka nebo jiného věřícího s úmyslem potupit víru, církev nebo církevní moc nebo službu, bude potrestán spravedlivým trestem.

Kán. 1371 – § 1. Kdo neuposlechne Apoštolský stolec, ordináře nebo představeného, pokud zákonně něco přikazují nebo zakazují, a po napomenutí setrvá v neposlušnosti, bude potrestán podle závažnosti případu nápravným trestem nebo zbavením úřadu či jinými tresty uvedenými v kán. 1336 § 2 až 4.

§ 2. Kdo porušil povinnosti, které mu vznikly následkem trestu, bude potrestán tresty uvedenými v kán. 1336 § 2 až 4.

§ 3. Kdo se svým tvrzením nebo příslibem dopustí křivé přísahy před církevním představeným, bude potrestán spravedlivým trestem.

§ 4. Kdo poruší povinnost zachovat papežské tajemství, bude potrestán tresty uvedenými v kán. 1336 § 2 až 4.

§ 5. Kdo nesplní povinnost provést výkon rozsudku nebo výkon trestního příkazu, bude potrestán spravedlivým trestem, nevyjímaje nápravný trest.

§ 6. Kdo neoznámí spáchání trestného činu, ačkoli je k tomu vázán církevním právem, bude potrestán podle ustanovení kán. 1336 § 2 až 4, případně také dalšími tresty podle závažnosti skutku.

Kán. 1372 – Podle kán. 1336 § 2 až 4 bude potrestán:

1. kdo omezuje svobodu služby nebo výkon církevní moci nebo zákonné užívání posvátných věcí nebo církevního majetku nebo zastrašuje toho, kdo vykonává církevní moc nebo službu;

2. kdo brání svobodě volby nebo zastrašuje voliče nebo zvoleného.

Kán. 1373 – Kdo veřejně vyvolává odpor podřízených nebo nenávist vůči Apoštolskému stolci nebo vůči ordináři pro nějaký úkon církevního úřadu nebo úkolu nebo podněcuje podřízené k neposlušnosti vůči nim, bude potrestán interdiktem nebo jinými spravedlivými tresty.

Kán. 1374 – Kdo se stane členem sdružení, které brojí proti církvi, bude potrestán spravedlivým trestem; kdo takové sdružení podporuje nebo řídí, bude potrestán interdiktem.

Kán. 1375 – § 1. Kdo uchvátí církevní úřad, bude potrestán spravedlivým trestem.

§ 2. Uchvácení na roveň se klade nezákonné držení úřadu po zbavení nebo skončení jeho výkonu.

Kán. 1376 – § 1. Tresty uvedenými v kán. 1336 § 2 až 4, při zachování povinnosti nahradit škodu, bude potrestán:

1. kdo si přisvojí církevní majetek nebo zabrání, aby z něj byly brány výnosy;

2. kdo bez předchozího předepsaného projednání, souhlasu nebo dovolení nebo bez splnění jiného požadavku, stanoveného právem pro platnost nebo dovolenost, zcizí církevní majetek nebo na něm provede úkon správy.

§ 2. Spravedlivým trestem, nevyjímaje zbavení úřadu, při zachování povinnosti nahradit škodu, bude potrestán:

1. kdo vlastním těžkým zaviněním spáchá skutek uvedený v § 1 odst. 2;

2. kdo jiným způsobem z hrubé nedbalosti zanedbá správu církevního majetku.

Kán. 1377 – § 1. Kdo cokoliv daruje nebo přislíbí, aby někdo, kdo koná v církvi úřad nebo úkol, něco nezákonně udělal nebo opomenul, bude potrestán spravedlivým trestem podle kán. 1336 § 2 až 4; rovněž ten, kdo tyto dary nebo přísliby přijme, bude potrestán podle závažnosti skutku, nevyjímaje zbavení úřadu, při zachování povinnosti nahradit škodu.

§ 2. Kdo si při výkonu úřadu nebo úkolu vyžádá nad stanovený rámec dar, peněžitou sumu nebo další plnění ve svůj prospěch, bude při zachování povinnosti nahradit škodu potrestán přiměřeným peněžitým trestem nebo jinými tresty, nevyjímaje zbavení úřadu.

Kán. 1378 – § 1. Kdo mimo případy již předvídané právem zneužil církevní moci, úřadu nebo úkolu, bude potrestán podle závažnosti jednání nebo opomenutí, nevyjímaje zbavení moci, úřadu nebo úkolu, při zachování povinnosti nahradit škodu.

§ 2. Kdo z hrubé nedbalosti nezákonně konal nebo opomenul úkon církevní moci, úřadu nebo funkce, a tím způsobil škodu jinému nebo pohoršení, bude potrestán spravedlivým trestem podle kán. 1336 § 2 až 4, při zachování povinnosti nahradit škodu.

Stať III
Trestné činy proti svátostem

Kán. 1379 – § 1. Do samočinného trestu interdiktu nebo, jde-li o klerika, také do samočinné suspenze upadá:

1. kdo se bez kněžského svěcení pokouší sloužit mši;

2. kdo, kromě případu uvedeného v kán. 1384, nemůže udílet svátostné rozhřešení, a přesto je neplatně uděluje nebo vyslechne svátostné vyznání hříchů.

§ 2. V případech uvedených v § 1 mohou být přidány podle závažnosti skutku další tresty, nevyjímaje exkomunikaci.

§ 3. Ten, kdo se pokusí udělit svátost svěcení ženě, jakož i žena, která se pokusila přijmout svátost svěcení, upadnou do trestu samočinné exkomunikace vyhrazené Apoštolskému stolci; klerik může být kromě toho potrestán propuštěním z klerického stavu.

§ 4. Kdo úmyslně udělí svátost tomu, jenž má zákaz ji přijmout, bude potrestán suspenzí, k níž mohou být přidány další tresty podle kán. 1336 § 2 až 4.

§ 5. Kdo, kromě případů uvedených v § 1 až 4 a v kán. 1384, předstírá udělení svátosti, bude potrestán spravedlivým trestem.

Kán. 1380 – Kdo svatokupecky uděluje nebo přijímá svátost, bude potrestán interdiktem nebo suspenzí nebo tresty podle ustanovení kán. 1336 § 2 až 4.

Kán. 1381 – Pachatel, který se proviní účastí na zakázaném společenství v bohoslužebných úkonech, bude potrestán spravedlivým trestem.

Kán. 1382 – § 1. Kdo pohodí eucharistické způsoby nebo kdo si je k svatokrádežnému účelu odnese nebo ponechá, upadá do samočinné exkomunikace vyhrazené Apoštolskému stolci; klerikovi může být mimo to uložen další trest, nevyjímaje propuštění z klerického stavu.

§ 2. Pachatel, který se se svatokrádežným úmyslem proviní proměněním jedné způsoby nebo obou při slavení eucharistie nebo mimo ni, bude potrestán podle závažnosti skutku, nevyjímaje propuštění z klerického stavu.

Kán. 1383 – Kdo se nezákonně obohacuje z mešního stipendia, bude potrestán nápravným nebo jiným trestem podle kán. 1336 § 2 až 4.

Kán. 1384 – Kněz, který porušil ustanovení kán. 977, upadá do samočinné exkomunikace vyhrazené Apoštolskému stolci.

Kán. 1385 – Kněz, který při udílení nebo u příležitosti nebo pod záminkou svátosti pokání svádí kajícníka ke hříchu proti šestému přikázání Desatera, bude potrestán podle závažnosti skutku suspenzí, zákazy, zbaveními, a v závažnějších případech propuštěn z klerického stavu.

Kán. 1386 – § 1. Zpovědník, který přímo porušil svátostné tajemství, upadá do samočinné exkomunikace vyhrazené Apoštolskému stolci; zpovědník, který ji porušil pouze nepřímo, bude potrestán podle závažnosti skutku.

§ 2. Tlumočník a jiné osoby uvedené v kán. 983 § 2, které porušily tajemství zpovědi, budou potrestáni spravedlivým trestem, nevyjímaje exkomunikaci.

§ 3. Při zachování ustanovení § 1 a 2 bude každý, kdo jakýmkoliv technickým prostředkem zaznamená nebo se zlým úmyslem šíří sdělovacími prostředky, co řekl zpovědník nebo penitent ve skutečné nebo předstírané zpovědi, bude potrestán podle závažnosti skutku, nevyjímaje propuštění z klerického stavu, jde-li o klerika.

Kán. 1387 – Biskup, který bez papežského pověření vysvětí někoho na biskupa, a rovněž ten, kdo od něho přijímá biskupské svěcení, upadají do samočinné exkomunikace vyhrazené Apoštolskému stolci.

Kán. 1388 – § 1. Biskupovi, který v rozporu s kán. 1015 udělil svátost svěcení sobě nepodřízenému bez zákonné pověřovací listiny, je zakázáno udělovat svátost svěcení po dobu jednoho roku. Kdo takto přijal svátost svěcení, je tím samým skutkem suspendován od přijaté svátosti svěcení.

§ 2. Kdo přijme svěcení stižen nějakým nápravným trestem nebo iregularitou, které úmyslně zatajil, je kromě toho, co stanoví kán. 1044 § 2 odst. 1, tím samým suspendován z přijatého svěcení.

Kán. 1389 – Kdo kromě případů uvedených v kán. 1379 až 1388 nezákonně vykonává kněžskou nebo jinou posvátnou službu, bude potrestán spravedlivým trestem, nevyjímaje nápravný trest.

Stať IV
Trestné činy proti dobré pověsti a trestný čin falšování

Kán. 1390 – § 1. Kdo nepravdivě obvinil zpovědníka u církevního představeného, že spáchal trestný čin uvedený v kán. 1385, upadá do samočinného interdiktu, a jestliže je klerikem, také do suspenze.

§ 2. Kdo učiní u církevního představeného jiné pomlouvačné nařčení z trestného činu nebo jinak neoprávněně poškodí dobrou pověst jiného, bude potrestán spravedlivým trestem podle kán. 1336 § 2 až 4, k němuž lze připojit nápravný trest.

§ 3. Původce pomluvy má být také přinucen k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění.

Kán. 1391 – Tresty uvedenými v kán. 1336 § 2 až 4 bude podle závažnosti skutku potrestán:

1. kdo padělá, pozmění, zničí nebo zatají veřejnou církevní listinu nebo použije padělané nebo pozměněné dokumenty;

2. kdo v církevní záležitosti použije jiné padělané nebo pozměněné listiny;

3. kdo ve veřejné církevní listině uvede nepravdu.

Stať V
Trestné činy proti zvláštním povinnostem

Kán. 1392 – Klerik, který po dobu šesti po sobě jdoucích měsíců dobrovolně a protiprávně opustí posvátnou službu s úmyslem vyhnout se příslušné církevní autoritě, bude potrestán podle závažnosti skutku suspenzí nebo také tresty uvedenými v kán. 1336 § 2 až 4, a v závažnějších případech může být propuštěn z klerického stavu.

Kán. 1393 – § 1. Klerik nebo řeholník, který v rozporu s ustanovením kánonů provozuje obchodní nebo podnikatelskou činnost, bude potrestán podle závažnosti skutku tresty uvedenými v kán. 1336 § 2 až 4.

§ 2. Klerik nebo řeholník, který mimo případy předvídané právem spáchá majetkový trestný čin nebo hrubě poruší ustanovení kán. 285 § 4, bude potrestán tresty uvedenými v kán. 1336 § 2 až 4, při zachování povinnosti nahradit škodu.

Kán. 1394 – § 1. Klerik, který se pokouší uzavřít manželství, i když pouze civilní, upadá do samočinné suspenze, při zachování kán. 194 § 1 odst. 3 a 694 § 1 odst. 2; jestliže se po napomenutí nenapravil nebo způsobuje pohoršení, může být postupně trestán zbaveními nebo také propuštěním z klerického stavu.

§ 2. Pokusí-li se řeholník s trvalými sliby, který není klerikem, uzavřít manželství, i když pouze civilní, upadá do samočinného interdiktu, při zachování ustanovení kán. 694 § 1 odst. 2.

Kán. 1395 – § 1. Klerik, který žije v konkubinátu, kromě případu uvedeného v kán. 1394, a klerik setrvávající pohoršlivě v jiném vnějším hříchu proti šestému přikázání Desatera bude potrestán suspenzí, ke které, jestliže po napomenutí setrvá v trestném činu, mohou být postupně přidávány další tresty, i propuštění z klerického stavu.

§ 2. Klerik, který spáchal jiný trestný čin proti šestému přikázání Desatera, pokud trestný čin byl spáchán veřejně, bude potrestán spravedlivými tresty, a jestliže to případ vyžaduje, i propuštěním z klerického stavu.

§ 3. Stejným trestem jako v § 2 bude potrestán klerik, který násilím, výhružkami nebo zneužitím své autority spáchá trestný čin proto šestému přikázání Desatera nebo jiného přinutí vykonat nebo strpět sexuální úkony.

Kán. 1396 – Kdo závažně porušil rezidenční povinnost, k níž je vázán z důvodu církevního úřadu, bude potrestán spravedlivým trestem, nevyjímaje, po napomenutí, zbavení úřadu.

Stať VI
Trestné činy proti lidskému životu, lidské důstojnosti a svobodě

Kán. 1397 – § 1. Kdo spáchá vraždu nebo násilím či podvodem unese člověka nebo jej zadržuje, zmrzačí nebo těžce zraní, bude potrestán podle závažnosti skutku tresty uvedenými v kán. 1336 § 2 až 4; avšak vražda osob uvedených v kán. 1370 se stíhá tresty stanovenými tam a rovněž v § 3 tohoto kánonu.

§ 2. Kdo se podílí na dokonaném potratu, upadá do samočinné exkomunikace.

§ 3. Spáchá-li trestné činy uvedené v tomto kánonu klerik, bude v závažnějších případech propuštěn z klerického stavu.

Kán. 1398 – § 1. Zbavením úřadu a dalšími spravedlivými tresty, nevyjímaje propuštění z klerického stavu, vyžaduje-li to naléhavost případu, bude potrestán klerik:

1. který spáchá trestný čin proti šestému přikázání Desatera s nezletilým nebo s osobou, která má trvale omezené užívání rozumu nebo které právo přiznává stejnou ochranu;

2. který nezletilého nebo osobu, která má trvale omezené užívání rozumu nebo které právo přiznává stejnou ochranu, najme nebo svede k tomu, aby se sama pornograficky předváděla nebo se účastnila na skutečném nebo předstíraném pornografickém představení;

3. který v rozporu s dobrými mravy získává, uchovává, předvádí nebo šíří jakýmkoliv způsobem a jakýmkoliv technickým prostředkem pornografické vyobrazení nezletilých nebo osob, které mají trvale omezené užívání rozumu.

§ 2. Člen institutu zasvěceného života nebo společnosti apoštolského života a jakýkoliv věřící, který má v církvi hodnost nebo v ní vykonává úřad nebo funkci a spáchá trestný čin uvedený v § 1 nebo v kán. 1395 § 3, bude potrestán podle kán. 1336 § 2 až 4, případně dalšími tresty podle závažnosti skutku.

Stať VII
Obecná norma

Kán. 1399 – Kromě případů stanovených v tomto nebo jiných zákonech lze vnější porušení Božího nebo kanonického zákona postihnout spravedlivým trestem pouze tehdy, jestliže zvláštní závažnost tohoto porušení vyžaduje trest a je nutno předejít nebo odstranit pohoršení.

Kniha VII
Soudní a mimosoudní řízení

Část 1
Obecné normy o soudech

Kán. 1400  § 1. Předmětem soudního řízení jsou:

1. domáhání se a ochrana práv fyzických nebo právnických osob a úřední zjišťování právních skutečností;

2. trestné činy, pokud jde o uložení nebo úřední prohlášení trestu.

§ 2. Avšak spory vzniklé na základě aktu správní moci mohou být předloženy pouze u představeného nebo na správním soudu.

Kán. 1401 – Vlastním a výlučným právem církev rozhoduje:

1. v záležitostech týkajících se duchovních věcí a věcí s nimi spojených,

2. o porušení církevních zákonů a o každém hříšném jednání, pokud se týká určení zavinění a uložení církevních trestů.

Kán. 1402 – Při zachování předpisů pro soudy Apoštolského stolce se všechny církevní soudy řídí následujícími kánony.

Kán. 1403 – § 1. Záležitosti svatořečení Božích služebníků jsou upraveny zvláštním papežským zákonem.

§ 2. Pro tyto záležitosti se kromě toho použijí ustanovení tohoto kodexu, kdykoliv tento zvláštní zákon odkazuje na všeobecné právo nebo jde o normy, které se těchto záležitostí týkají ze samé povahy věci.

Stať I
Příslušnost soudu

Kán. 1404 – Papeže nemůže nikdo soudit.

Kán. 1405 – § 1. Jen papež má právo soudit v případech uvedených v kán. 1401:

1. nejvyšší představitele států,

2. kardinály,

3. vyslance Apoštolského stolce a v trestních záležitostech biskupy,

4. jiné záležitosti, kterých se sám ujal, aby je rozhodl.

§ 2. O právním úkonu nebo listině potvrzené ve zvláštní formě papežem smí soudce jednat až tehdy, když od něj předem obdržel zmocnění.

§ 3. Římské rotě je vyhrazeno soudit:

1. biskupy ve sporných věcech, při zachování ustanovení kán. 1419 § 2,

2. opata primase nebo opata představeného mnišské kongregace a nejvyšší představené řeholních institutů papežského práva,

3. diecéze nebo jiné církevní osoby, ať fyzické nebo právnické, které nemají jiného představeného než papeže.

Kán. 1406 – § 1. Jednání a rozhodnutí, která porušují ustanovení kán. 1404, se považují za nevykonaná.

§ 2. V záležitostech uvedených v kán. 1405 jsou jiní soudcové absolutně nepříslušní.

Kán. 1407 – § 1. V prvním stupni lze žalobu podat pouze u církevního soudce příslušného podle jednoho z právních důvodů určených v kán. 1408–1414.

§ 2. Relativní nepříslušnost soudce vzniká tím, že pro příslušnost není žádný z uvedených právních důvodů.

§ 3. Žalobce podává žalobu u soudu příslušného pro žalovanou stranu; jestliže žalovaná strana má více příslušných soudů, volí si příslušný soud žalobce.

Kán. 1408 – Každý může být žalován u soudu svého trvalého nebo přechodného kanonického bydliště.

Kán. 1409 – § 1. Osoba bez kanonického trvalého nebo přechodného bydliště má soud podle místa, kde právě pobývá.

§ 2. Osoba, jejíž trvalé nebo přechodné kanonické bydliště nebo místo pobytu není známo, může být žalována u soudu žalobce, pokud není příslušný jiný soud.

Kán. 1410 – Z důvodu umístění věci může být strana žalována u soudu místa, kde se sporná věc nachází, pokud se žaloba týká této věci nebo jde o zbavení držení.

Kán. 1411 – § 1. Jedná-li se o smlouvu, může být strana žalována u soudu místa, kde byla smlouva uzavřena nebo má být plněna, pokud se strany nedohodly na jiném soudu.

§ 2. Jestliže se záležitost týká závazků, které vznikly z jiného právního důvodu, může být strana žalována u soudu místa, kde závazek vznikl nebo má být plněn.

Kán. 1412 – V trestních záležitostech lze podat žalobu na osobu, i v její nepřítomnosti, u soudu místa, kde byl trestný čin spáchán.

Kán. 1413 – Stranu lze žalovat:

1. v záležitostech, které se týkají správy, u soudu místa, výkonu správy, kde sídlí orgán správy,

2. v záležitostech, týkajících se dědictví nebo zbožných odkazů, u soudu posledního trvalého nebo přechodného kanonického bydliště nebo pobytu podle ustanovení kán. 1408–1409 osoby, po níž se dědí nebo o jejíž odkaz se jedná, pokud nejde o pouhé vykonání odkazu, který je nutno provést podle běžných kompetenčních předpisů.

Kán. 1414 – Z důvodu spojení záležitostí se u jednoho soudu v témže řízení projednají záležitosti navzájem související, pokud tomu nebrání ustanovení zákona.

Kán. 1415 – Při stejné příslušnosti dvou nebo více soudů je z důvodu dřívějšího podání oprávněn projednat záležitost ten z nich, který dříve zákonně obeslal žalovanou stranu.

Kán. 1416 – Jestliže vznikne spor o příslušnost k projednání některé věci mezi soudy podléhajícími témuž odvolacímu soudu, rozhodne kompetenční spor odvolací soud; jestliže podléhají různým odvolacím soudům, rozhodne spor Apoštolská signatura.

Stať II
Stupně a druhy soudů

Kán. 1417 – § 1. Vzhledem k papežskému primátu může každý věřící předložit Apoštolskému stolci svou spornou nebo trestní záležitost projednávanou u soudu kteréhokoliv stupně a v kterémkoliv stavu řízení, aby ji rozhodl, nebo u něj může řízení zahájit.

§ 2. Toto přenesení záležitosti k Apoštolskému stolci nepozastavuje, kromě případu odvolání se, výkon pravomoci soudce, který již začal záležitost projednávat; ten může proto pokračovat v soudním řízení až do vydání konečného rozsudku, dokud Apoštolský stolec neoznámil, že záležitost převzal.

Kán. 1418 – Každý soud má právo vyžádat si pomoc u jiného soudu při projednávání záležitosti nebo oznamování soudních úkonů.

Hlava 1
Soud prvního stupně

Článek 1
Soudce

Kán. 1419 – § 1. V každé diecézi a pro všechny záležitosti, které nejsou právem výslovně vyňaty, je soudcem prvního stupně diecézní biskup, který může soudní moc vykonávat buď sám osobně, nebo prostřednictvím jiných, podle následujících kánonů.

§ 2. Jestliže se jedná o práva nebo majetek právnické osoby, kterou biskup zastupuje, je v prvním stupni příslušný odvolací soud.

Kán. 1420 – § 1. Každý diecézní biskup ustanoví soudního vikáře neboli oficiála s řádnou soudní mocí; nesmí jím být generální vikář, pokud nejde o malou diecézi nebo je málo soudních záležitostí.

§ 2. Soudní vikář tvoří spolu s biskupem jeden soud, nesmí však soudit záležitosti, které si biskup vyhradil.

§ 3. Soudnímu vikáři mohou být ustanoveni pomocníci, kteří se nazývají adjunkti soudního vikáře neboli viceoficiálové.

§ 4. Soudní vikář i viceoficiálové musí být kněžími, bezvadné pověsti, doktoři nebo alespoň licenciáti kanonického práva, a nesmí být mladší 30 let.

§ 5. Při uvolnění úřadu biskupa nepozbývají svůj úřad a administrátor diecéze je nesmí odstranit; po nastoupení nového biskupa je třeba, aby je potvrdil.

Kán. 1421 – § 1. V diecézi ustanoví biskup diecézní soudce, kteří jsou kleriky.

§ 2. Biskupská konference může dovolit, aby jako soudci byli ustanoveni i laici, z nichž v případě nutnosti může být jeden přibrán k vytvoření senátu.

§ 3. Soudcové mají mít bezvadnou pověst a být doktory nebo alespoň licenciáty kanonického práva.

Kán. 1422 – Soudní vikář, viceoficiálové a ostatní soudcové jsou jmenováni na dobu určitou, při zachování ustanovení kán. 1420 § 5; mohou být odvoláni pouze ze zákonného a závažného důvodu.

Kán. 1423 – § 1. Se schválením Apoštolského stolce může po vzájemné dohodě vytvořit více diecézních biskupů místo diecézních soudů uvedených v kán. 1419–1421 jediný soud prvního stupně pro své diecéze; v tom případě buď příslušným biskupům společně, nebo pouze jimi určenému biskupovi přísluší všechna práva, která má diecézní biskup vůči svému soudu.

§ 2. Soudy uvedené v § 1 mohou být ustanoveny buď pro všechny záležitosti nebo pouze pro některé druhy záležitostí.

Kán. 1424 – Samosoudce u kteréhokoliv soudu si může přibrat jako poradce dva přísedící, kleriky nebo laiky, požívajících dobré pověsti.

Kán. 1425 – § 1. Senátu ze tří soudců – opačný obyčej se zakazuje – jsou vyhrazeny:

1. ze sporných záležitostí: a) platnost svátosti svěcení, b) platnost manželství, při zachování kán. 1688 a 1690;

2. z trestních záležitostí: a) trestné činy, u nichž lze uložit trest propuštění z klerického stavu, b) uložení nebo úřední prohlášení exkomunikace.

§ 2. Biskup může svěřit obtížnější nebo závažnější záležitosti senátu ze tří nebo pěti soudců.

§ 3. Soudní vikář povolává k projednání jednotlivých záležitostí soudce podle pořadí, pokud v jednotlivých případech nestanovil biskup jinak.

§ 4. Jestliže u soudu prvního stupně nelze ustanovit senát, může biskupská konference dovolit, aby, pokud tato nemožnost trvá, svěřil biskup záležitost jedinému soudci z řad kleriků, který si podle možnosti přibere přísedícího soudce a vyšetřujícího soudce.

§ 5. Soudce určené k projednání záležitosti věci může soudní vikář odvolat pouze z velmi závažného důvodu, který musí v rozhodnutí uvést.

Kán. 1426 – § 1. Senát postupuje kolegiálně a vynáší rozsudek absolutní většinou hlasů.

§ 2. Pokud je to možné, předsedá senátu soudní vikář nebo adjunkt (viceoficiál).

Kán. 1427 – § 1. V případě sporu mezi řeholníky nebo mezi domy téhož klerického řeholního institutu papežského práva je soudcem prvního stupně, pokud neurčují stanovy jinak, provinční představený nebo, jestliže jde o klášter sui iuris, místní opat.

§ 2. Jedná-li se o spornou věc mezi dvěma provinciemi, soudí záležitost v prvním stupni nejvyšší představený buď sám, nebo prostřednictvím zmocněnce, pokud stanovy neurčují jinak; jedná-li se o věc mezi dvěma mnišskými kláštery, soudí ji opat představený mnišské kongregace.

§ 3. Jestliže dojde ke sporu mezi fyzickými nebo právnickými osobami různých řeholních institutů nebo téhož klerického institutu diecézního práva nebo laického institutu, nebo mezi řeholní osobou a světským klerikem nebo laikem nebo neřeholní právnickou osobou, rozhoduje ho v první instanci diecézní soud.

Článek 2
Vyšetřující soudci a zpravodajové

Kán. 1428 – § 1. Soudce nebo předseda senátu může jmenovat vyšetřujícího soudce k vyšetření záležitosti; vybere ho buď ze soudců soudu nebo z osob schválených k tomuto úkolu biskupem.

§ 2. Biskup může schválit do úřadu vyšetřujícího soudce kleriky nebo laiky, kteří vynikají dobrými mravy, rozvážností a naukou.

§ 3. Vyšetřujícímu soudci přísluší podle nařízení soudce důkazy pouze provádět a předávat soudci; může však, pokud tomu nebrání nařízení soudce, učinit předběžné rozhodnutí, které důkazy a jak se mají provést, jestliže vznikne tato otázka při výkonu jeho úkolu.

Kán. 1429 – Předseda senátu musí jednoho ze soudců senátu určit zpravodajem, který v senátu podává zprávu o věci a písemně vyhotoví rozsudek; ze spravedlivého důvodu ho může předseda nahradit jiným.

Článek 3
Ochránce spravedlnosti, obhájce svazku a notář

Kán. 1430 – Pro sporné záležitosti, v nichž se může jednat o poškození veřejného zájmu, a pro trestní věci se v diecézi ustanoví ochránce spravedlnosti, který ze svého úřadu dbá o veřejný zájem.

Kán. 1431 – § 1. U sporných záležitostí diecézní biskup posoudí, zda hrozí nebo nehrozí ohrožení veřejného zájmu, pokud zásah ochránce spravedlnosti není předepsán zákonem nebo není zjevně nutný z povahy věci.

§ 2. Jestliže se ochránce spravedlnosti zúčastnil jednání u předchozího stupně soudu, je jeho účast u vyššího stupně nutná.

Kán. 1432 – Pro případy, v nichž jde o neplatnost svátosti svěcení nebo o neplatnost nebo rozvázání manželství, se v diecézi ustanoví obhájce svazku, který ze svého úřadu předloží a vyloží vše, co lze rozumně uvést proti neplatnosti nebo rozvázání svazku.

Kán. 1433 – V záležitostech, v nichž se vyžaduje přítomnost ochránce spravedlnosti nebo obhájce svazku, a tito nebyli obesláni, je jednání neplatné, leda že by byli, i když neobesláni, skutečně přítomni, nebo mohli alespoň před rozsudkem nahlédnout do akt, a tak splnit svůj úkol.

Kán. 1434 – Pokud není výslovně stanoveno jinak:

1. ochránce spravedlnosti a obhájce svazku musí být vyslechnuti, jestliže se účastní soudu, kdykoliv zákon nařizuje, aby soudce vyslechl obě strany nebo některou z nich;

2. kdykoliv se vyžaduje návrh strany, aby soudce mohl něco rozhodnout, má stejnou právní sílu návrh ochránce spravedlnosti nebo obhájce svazku, kteří se účastní soudu.

Kán. 1435 – Ochránce spravedlnosti a obhájce svazku jmenuje biskup; jsou to klerici nebo laici, bezvadné pověsti, doktoři nebo alespoň licenciáti kanonického práva, osvědčení svou rozvážností a horlivým úsilím o spravedlnost.

Kán. 1436 – § 1. Úřad ochránce spravedlnosti a obhájce svazku může zastávat táž osoba, ne však v téže záležitosti.

§ 2. Ochránce spravedlnosti i obhájce svazku mohou být ustanoveni jak pro všechny záležitosti, tak pro jednotlivé věci; mohou však být ze spravedlivého důvodu odvoláni biskupem.

Kán. 1437 – § 1. Každého řízení se účastní notář; akta, která nepodepsal, jsou neplatná.

§ 2. Akta, která vyhotoví notáři, jsou veřejnými listinami.

Hlava 2
Soud druhého stupně

Kán. 1438 – Při zachování ustanovení kán. 1444 § 1 odst. 1:

1. od soudu sufragánního diecézního biskupa se podává odvolání k soudu jeho metropolity, při zachování ustanovení kán. 1439;

2. v záležitostech projednávaných v prvním stupni u soudu metropolity se odvolání podává k soudu, který natrvalo určil metropolita se schválením Apoštolského stolce;

3. v záležitostech projednávaných před provinčním představeným je soudem druhého stupně soud u nejvyššího představeného; v záležitostech projednávaných místním opatem je to soud opata, který je představeným mnišské kongregace.

Kán. 1439 – § 1. Jestliže byl některý soud ustaven podle kán. 1423 jako jediný soud prvního stupně pro více diecézí, musí biskupská konference zřídit se souhlasem Apoštolského stolce soud druhého stupně, pokud všechny tyto diecéze nepatří do téže provincie jako diecéze sufragánní.

§ 2. Biskupská konference může se souhlasem Apoštolského stolce zřídit jeden nebo více soudů druhého stupně i mimo případy uvedené v § 1.

§ 3. Nad soudy druhého stupně uvedenými v § 1 a 2 má biskupská konference nebo jí určený biskup stejnou moc, jaká přísluší diecéznímu biskupovi nad jeho soudem.

Kán. 1440 – Soudce je absolutně nepříslušný, pokud se nedodrží příslušnost podle stupně soudu dle kán. 1438 a 1439.

Kán. 1441 – Soud druhého stupně se musí zřídit stejným způsobem jako soud prvního stupně. Jestliže však u soudu prvního stupně vynesl rozsudek podle kán. 1425 § 4 samosoudce, koná soud druhého stupně řízení v senátu.

Hlava 3
Soudy Apoštolského stolce

Kán. 1442 – Papež je nejvyšším soudcem pro celý katolický svět a soudí buď sám, nebo prostřednictvím řádných soudů Apoštolského stolce, nebo prostřednictvím soudců, které pověřil.

Kán. 1443 – Řádným soudem ustanoveným papežem pro přijetí odvolání je Římská rota.

Kán. 1444 – § 1. Římská rota soudí:

1. ve druhém stupni záležitosti, které byly rozhodnuty řádnými soudy prvního stupně a jsou podány Apoštolskému stolci zákonným odvoláním;

2. ve třetím a dalším stupni záležitosti již projednané Římskou rotou a kterýmkoliv jiným soudem, pokud nejde o věc pravomocně odsouzenou.

§ 2. Tento soud projednává v prvním stupni také záležitosti uvedené v kán. 1405 § 3, nebo jiné, které si papež vyhradil ke svému projednání z vlastního podnětu nebo na návrh stran a svěřil Římské rotě; tyto záležitosti, pokud není v pověřovacím reskriptu stanoveno jinak, soudí Římská rota ve druhém a dalším stupni.

Kán. 1445 – § 1. Nejvyšší soud Apoštolské signatury rozhoduje:

1. stížnosti na neplatnost a žádosti o navrácení do předešlého stavu a jiná odvolání proti rozhodnutím Roty;

2. stížnosti v záležitostech osobního stavu, pokud Římská rota odmítla nové projednání;

3. námitky podjatosti a jiné záležitosti proti soudcům Římské roty z důvodu jednání při výkonu jejich služby;

4. spory o příslušnost soudu uvedené v kán. 1416.

§ 2. Tento soud rozhoduje spory vzniklé z výkonu církevní moci správní, které mu byly zákonně předloženy, a jiné správní spory, které mu předložil papež nebo dikasteria Apoštolského stolce, a také spory ve věci příslušnosti mezi těmito dikasteriemi.

§ 3. Kromě toho přísluší tomuto nejvyššímu soudu:

1. dozírat na řádný výkon spravedlnosti a podle potřeby sledovat činnost advokátů a zástupců stran;

2. prodlužovat působnost soudů;

3. podporovat a schvalovat zřizování soudů uvedených v kán. 1423 a 1439.

Stať III
Kázeň u soudů

Hlava 1
Povinnosti soudců a soudních úředníků

Kán. 1446 – § 1. Všichni věřící, a především biskupové ať se usilovně snaží, aby při zachování spravedlnosti pokud možno nedocházelo v Božím lidu ke sporům a aby případné spory byly co nejdříve pokojně vyřešeny.

§ 2. Na začátku sporu a rovněž jindy, pokud vidí nějakou naději na úspěch, soudce neopomene vyzývat strany a také jim pomáhat, aby se společně snažily nalézt spravedlivé vyřešení sporu, navrhuje jim k tomu vhodné cesty a použije případně i vážených lidí jako prostředníků.

§ 3. Týká-li se spor soukromého zájmu stran, zkoumá soudce, zda nedosáhne cíle vhodněji buď smírem, nebo rozhodčím řízením podle kán. 1713–1716.

Kán. 1447 – Kdo se zúčastnil projednávání záležitosti jako soudce, ochránce spravedlnosti, obhájce svazku, zástupce strany, advokát, svědek nebo znalec, nemůže později tutéž záležitost platně rozhodovat jako soudce nebo v ní zastávat úřad přísedícího.

Kán. 1448 – § 1. Soudce nepřijme k projednání záležitost, na níž má nějaký zájem z důvodu pokrevního příbuzenství nebo švagrovství v kterémkoliv stupni přímé linie a do čtvrtého stupně boční linie nebo z důvodu poručnictví nebo opatrovnictví, přátelství, nepřátelství, docílení zisku nebo zabránění škodě.

§ 2. Za stejných okolností nesmí svůj úřad vykonávat ochránce spravedlnosti, obhájce svazku, přísedící a vyšetřující soudce.

Kán. 1449 – § 1. V případech uvedených v kán. 1448 může strana podat námitku podjatosti vůči soudci, jestliže sám neodstoupil od jednání.

§ 2. O námitce podjatosti rozhoduje soudní vikář; jestli je námitka podjatosti podána vůči němu, rozhoduje biskup, který je v čele soudu.

§ 3. Jestliže je soudcem biskup a je proti němu uplatněna námitka podjatosti, zdrží se soudní činnosti.

§ 4. Jestliže je námitka podjatosti podána proti ochránci spravedlnosti, obhájci svazku nebo jinému soudnímu úředníku, rozhodne o ní předseda senátu nebo sám soudce, je-li je samosoudcem.

Kán. 1450 – Po uznání podjatosti se musí vyměnit osoby, ne však stupeň soudu.

Kán. 1451 – § 1. Námitku podjatosti je nutno rozhodnout co nejrychleji po vyslechnutí stran, ochránce spravedlnosti nebo obhájce svazku, jestliže se účastní a sami nejsou podjatí.

§ 2. Jednání vykonaná soudcem před tím, než proti němu byla podána námitka podjatosti, jsou platná, avšak jednání po uplatnění této námitky musí být zrušena, jestliže o to požádá strana do 10 dnů po uznání námitky podjatosti.

Kán. 1452 – § 1. Ve věci, která se týká pouze soukromých osob, smí soudce jednat pouze na návrh strany. Po zákonném zahájení řízení ve věci může a musí soudce jednat také z úřední povinnosti v záležitostech trestních a jiných, které se týkají veřejného zájmu církve a spásy duší.

§ 2. Mimo to může soudce doplnit nedbalost stran v poskytování důkazů nebo uplatňování námitek, kdykoliv to považuje za nutné k zabránění závažně nespravedlivému rozsudku, při zachování ustanovení kán. 1600.

Kán. 1453 – Soudcové i soudy dbají, aby všechny záležitosti byly při zachování spravedlnosti co nejdříve ukončeny a aby se u soudu prvního stupně neprotahovaly přes jeden rok a u soudu druhého stupně přes šest měsíců.

Kán. 1454 – Všichni, kdo tvoří soud nebo na něm působí, jsou povinni složit přísahu, že budou řádně a věrně zastávat úřad.

Kán. 1455 – § 1. Zachováním úředního tajemství jsou vázáni soudcové i ostatní osoby u soudu, a to u trestního řízení soudního vždy a u sporného řízení tehdy, jestliže z prozrazení některého procesního úkonu může stranám vzniknout škoda.

§ 2. Soudci senátu zachovají tajemství o poradě před vynesením rozsudku a také o hlasování a názorech tam projevených, při zachování ustanovení kán. 1609 § 4.

§ 3. Kdykoli věc nebo důkazy jsou takové povahy, že ze zveřejnění akt nebo důkazů by byla ohrožena pověst druhých nebo by to způsobilo roztržky nebo by vzniklo pohoršení či jiná nesnáz, může soudce přísahou zavázat k zachování tajemství svědky, znalce, strany a jejich advokáty nebo zástupce.

Kán. 1456 – Soudci a všem soudním úředníkům je zakázáno přijímat jakékoliv dary u příležitosti soudního řízení.

Kán. 1457 – § 1. Soudcové, kteří odmítnou konat spravedlnost, ač jsou jistě a zjevně příslušní, nebo kteří se bez právního důvodu prohlásí za příslušné a projednávají nebo rozhodují věci nebo poruší tajemství nebo ze zlého úmyslu či závažné nedbalosti způsobí škodu stranám sporu, mohou být příslušným představeným postiženi přiměřenými tresty, včetně zbavení úřadu.

§ 2. Stejně budou postiženi soudní úředníci a pomocníci, jestliže se zpronevěřili svým povinnostem, jak je uvedeno výše; tyto osoby může potrestat také soudce.

Hlava 2
Pořadí projednání záležitostí

Kán. 1458 – Záležitosti se projednávají v tom pořadí, jak byly předloženy a zapsány do knihy řízení, pokud některá z nich nevyžaduje urychlené projednání před ostatními, což je nutno stanovit zvláštním rozhodnutím s uvedením důvodů.

Kán. 1459 – § 1. Vady, které mohou způsobit neplatnost rozsudku, lze namítnout v kterémkoliv stavu nebo stupni řízení a rovněž soudce je může zjistit z úřední povinnosti.

§ 2. Kromě případů uvedených v § 1 je nutno předložit odkladné námitky, zejména týkající se osob a náležitostí řízení, ještě před stanovením předmětu sporu, pokud se neobjeví až po něm, a je nutno o nich co nejdříve rozhodnout.

Kán. 1460 – § 1. Jestliže se podá námitka nepříslušnosti soudce, je povinen o této věci rozhodnout sám soudce.

§ 2. Jestliže se soudce prohlásí za příslušného v případě námitky relativní nepříslušnosti, nelze se proti jeho rozhodnutí odvolat k soudu, avšak nevylučuje se stížnost pro porušení zákona a navrácení do předešlého stavu.

§ 3. Jestliže se soudce prohlásí za nepříslušného, může se strana, která se tím cítí postižena, odvolat v užitečné lhůtě patnácti dnů k odvolacímu soudu.

Kán. 1461 – Soudce, který v kterémkoliv stavu řízení pozná, že je absolutně nepříslušný, je povinen prohlásit svou nepříslušnost.

Kán. 1462 – § 1. Námitky věci pravomocně rozhodnuté, smíru a jiné, které vylučují řízení, jež se nazývají námitky ukončení sporu, je potřeba předložit a rozhodnout před stanovením předmětu sporu; kdo je uplatní později, nemůže být odmítnut, avšak odsoudí se k úhradě výloh, jestliže neprokáže, že uplatnění neodložil ze zlého úmyslu.

§ 2. Ostatní námitky, které vylučují řízení, se předkládají při stanovení předmětu sporu a projednají se v příslušné době podle norem o nahodilých otázkách.

Kán. 1463 – § 1. Protižaloby lze platně podat pouze během 30 dnů od stanovení předmětu sporu.

§ 2. Projednají se však spolu s hlavní žalobou, to je na stejném stupni jako ona, pokud není nutno je projednat odděleně nebo pokud to soudce nepovažuje za účelnější.

Kán. 1464 – Otázky poskytnutí zálohy na soudní výlohy nebo přiznání bezplatné právní pomoci, o které strany na začátku žádaly, a jiné obdobné otázky je nutno rozhodnout zpravidla před stanovením předmětu sporu.

Hlava 3
Termíny a lhůty

Kán. 1465 – § 1. Takzvané zákonné lhůty, to jest časová rozmezí stanovená zákonem pro zánik práv, nemohou být prodlouženy, pokud to strany nežádají, ani nemohou být platně zkráceny.

§ 2. Avšak soudcovské a dohodnuté lhůty může soud před jejich uplynutím ze spravedlivého důvodu prodloužit po vyslechnutí nebo na žádost stran, nelze je však platně zkrátit, pokud s tím strany nesouhlasí.

§ 3. Soudce dbá, aby prodlužováním lhůt netrval spor příliš dlouho.

Kán. 1466 – Kde zákon nestanoví lhůty k provedení procesních úkonů, určí je soudce s přihlédnutím k povaze každého úkonu.

Kán. 1467 – Jestliže v den určený pro soudní úkon soud nekonal, považuje se termín za posunutý na první následující pracovní den.

Hlava 4
Místo soudu

Kán. 1468 – Pokud je to možné, má každý soud stálé sídlo a je otevřen ve stanovené hodiny.

Kán. 1469 – § 1. Soudce, který je násilím vyhnán ze svého území nebo jemuž je na něm bráněno ve výkonu soudní moci, může svou moc vykonávat mimo své území a také vynést rozsudek, po předchozím oznámení této věci diecéznímu biskupovi.

§ 2. Kromě případu uvedeného v § 1 se může soudce ze spravedlivého důvodu a po vyslechnutí stran odebrat k získání důkazů i mimo vlastní území, poté co obdrží souhlas diecézního biskupa místa, kam se vydá, a na místě, které biskup určil.

Hlava 5
Přístup osob k soudnímu jednání a způsob vyhotovení a uchovávání akt

Kán. 1470 – § 1. Pokud partikulární zákon nestanoví jinak, jsou v soudní síni při projednávání záležitosti soudem přítomni pouze ti, jejichž účast stanovil zákon nebo soudce jako nutnou pro provedení řízení.

§ 2. Každého účastníka soudního řízení, který závažně porušil důstojnost a náležitý respekt vůči soudu, může soudce přimět k pořádku přiměřenými tresty; advokátům a zástupcům stran může mimo to pozastavit výkon služby u církevních soudů.

Kán. 1471 – Jestliže některá soudem dotazovaná osoba používá jazyk, který soudce nebo strany neznají, ustanoví soudce tlumočníka. Výpovědi se písemně zaznamenají v původním jazyce a připojí se překlad. Tlumočník se také přizve, má-li být dotazován hluchý nebo němý, pokud soudce nedá přednost písemným odpovědímna dané otázky.

Kán. 1472 – § 1. Soudní akta, která se týkají jak věci samé, čili akta záležitosti, tak ta, která patří k formě řízení, čili akta řízení, musí být vyhotovena písemně.

§ 2. Jednotlivé listy akt se číslují a opatří podpisem ověřujícím věrohodnost.

Kán. 1473 – Kdykoliv se na soudních aktech procesních stran nebo svědků vyžaduje podpis a strana nebo svědek nemůže nebo nechce podepsat, poznamená se to v aktech a soudce spolu s notářem osvědčí, že tato akta byla straně nebo svědkovi přečtena a že strana nebo svědek nemohli nebo nechtěli podepsat.

Kán. 1474 – § 1. V případě odvolání se zašlou soudu vyššího stupně opisy akt opatřené notářským osvědčením jejich věrohodnosti.

§ 2. Jestliže akta byla vyhotovena jazykem, který není znám soudu vyššího stupně, přeloží se do jazyka, který soud zná, a poskytne se záruka věrnosti překladu.

Kán. 1475 – § 1. Po skončení soudního řízení se musí vrátit listiny, které jsou vlastnictvím soukromých osob, soud si však ponechá jejich opis.

§ 2. Notář a kancléř nesmějí bez pověření soudcem vydat opis soudních akt a listin, které byly shromážděny k řízení.

Stať IV
Procesní strany

Hlava 1
Žalobce a žalovaný

Kán. 1476 – U soudu může podat žalobu každý, ať pokřtěný nebo nepokřtěný; oprávněně žalovaná zákonně předvolaná strana je povinna odpovědět.

Kán. 1477 – I když si žalobce nebo žalovaný ustanovil zástupce nebo advokáta, musí se osobně dostavit vždy, vyžaduje¬ li to právní ustanovení nebo nařízení soudce.

Kán. 1478 – § 1. Za nezletilé a za ty, kdo nemají užívání rozumu, mohou u soudu jednat pouze jejich rodiče nebo poručníci či opatrovníci, při zachování ustanovení § 3.

§ 2. Jestliže soudce má za to, že jejich práva jsou v rozporu s právy rodičů nebo poručníků či opatrovníků nebo že tito nemohou dostatečně hájit jejich práva, ustanoví jim soudce poručníka nebo opatrovníka.

§ 3. V případech, které se týkají duchovních záležitostí a věcí s nimi spojených, mohou nezletilí, kteří mají užívání rozumu a dovršili čtrnáctý rok věku, sami osobně a samostatně podat žalobu a zodpovídat se bez souhlasu rodičů nebo opatrovníka; jinak je zastupuje opatrovník ustanovený soudcem.

§ 4. Osoby s omezenou svéprávností a stižené duševní poruchou mohou osobně jednat u soudu jen tehdy, pokud se mají zodpovídat z vlastních trestných činů nebo na příkaz soudce; v ostatních věcech podávají žalobu a odpovídají prostřednictvím svých opatrovníků.

Kán. 1479 – Poručník a opatrovník ustanovený světskou autoritou může být připuštěn církevním soudem po projednání, je-li to možné, s diecézním biskupem osoby, pro kterou byl ustanoven; jestliže poručník nebo opatrovník není ustanoven nebo jej nelze připustit, určí poručníka nebo opatrovníka pro tuto záležitost soudce.

Kán. 1480 – § 1. Právnické osoby jednají před soudem prostřednictvím svých zákonných zástupců.

§ 2. V případě, že zástupce není ustanoven nebo na ustanovení nereaguje, může ordinář osobně nebo prostřednictvím jiné osoby vystupovat u soudu jménem právnických osob, které podléhají jeho moci.

Hlava 2
Právní zástupci a advokáti

Kán. 1481 – § 1. Strana si může svobodně ustanovit advokáta a zástupce; avšak kromě případů stanovených v § 2 a 3 může i sama podat žalobu a na ni odpovídat, pokud soudce neusoudí, že je nutná pomoc zástupce nebo advokáta.

§ 2. V trestním řízení musí mít obžalovaný vždy advokáta, kterého si zvolil nebo kterého mu ustanovil soudce.

§ 3. Ve sporném řízení, jestliže se jedná o nezletilé nebo o řízení, v němž jde o veřejný zájem, s výjimkou manželských záležitostí, ustanoví soudce straně obhájce z úřední povinnosti, jestliže ho již nemá.

Kán. 1482 – § 1. Každý si může ustanovit jen jednoho zástupce, který se může dát zastoupit jiným, jen pokud k tomu byl výslovně zmocněn.

§ 2. Jestliže tatáž osoba ustanovila ze spravedlivého důvodu více zástupců, zastupuje ten, který jednal jako první.

§ 3. Může však být ustanoveno společně více advokátů.

Kán. 1483 – Zástupce i advokát musí být zletilý a mít dobrou pověst; advokát musí být nadto katolík, pokud diecézní biskup neposkytne výjimku, a doktor kanonického práva nebo alespoň opravdový znalec a musí být schválen biskupem.

Kán. 1484 – § 1. Než se zástupce i advokát ujme záležitosti, musí soudu předložit věrohodné zmocnění.

§ 2. Aby se předešlo zániku oprávnění, může soudce připustit zástupce, i když nepředložil zmocnění, a to po složení vhodné zálohy, je-li to potřebné; jednání však postrádá účinky, jestliže během soudem stanovené propadné lhůty zástupce nepředloží řádné zmocnění.

Kán. 1485 – Jestliže zástupce nemá zvláštní zmocnění, nemůže se platně zříci žaloby, stupně soudu, soudních jednání ani uzavřít smír, dohodu, smluvit se na rozhodcích a vůbec konat to, k čemu právo vyžaduje zvláštní zmocnění.

Kán. 1486 – § 1. K tomu, aby bylo zástupci nebo advokátovi právoplatně odňato zmocnění, je nutné mu to oznámit, a stane-li se tak po stanovení předmětu sporu, oznámí se toto odnětí soudci i protistraně.

§ 2. Po vynesení konečného rozsudku zůstává zástupci nadále právo i povinnost podat odvolání, jestliže se toho zmocnitel nezříká.

Kán. 1487 – Zástupce i advokát mohou být rozhodnutím soudce ze závažného důvodu vyloučeni z řízení buď z úřední povinnosti, nebo na návrh strany.

Kán. 1488 – § 1. Zástupci i advokátovi je zakázáno odkoupit si spornou věc nebo uzavřít smlouvu o získání nadměrné výhody nebo části vysouzené věci. Jestliže tak učiní, je smlouva neplatná a soudce jim může uložit peněžitý trest. Kromě toho lze suspendovat advokáta z úřadu a také, jestliže se takto opakovaně provinil, může jej biskup, který je v čele soudu, vyškrtnout ze seznamu advokátů.

§ 2. Stejně lze potrestat advokáta a zástupce, kteří obcházejí zákon tím, že stáhnou záležitosti od příslušných soudů, aby je jiné soudy rozhodly příznivěji.

Kán. 1489 – Advokáti a zástupci, kteří se zpronevěří svému úřadu přijímáním darů, slibů a jakýmkoliv jiným způsobem, budou suspendováni z výkonu zastupování a uloží se jim peněžité nebo jiné přiměřené tresty.

Kán. 1490 – U každého soudu, pokud je to možné, se natrvalo ustanoví osoby poskytující právní pomoc a placené soudem, které zastávají úřad advokáta nebo zástupce hlavně v manželských záležitostech ve prospěch stran, které chtějí využít jejich služeb.

Stať V
Žaloby a námitky

Hlava 1
Žaloby a námitky obecně

Kán. 1491 – Každé právo je chráněno nejen žalobou, ale rovněž, není-li výslovně stanoveno jinak, také námitkou.

Kán. 1492 – § 1. Každá žaloba zaniká promlčením podle norem práva nebo jiným zákonným způsobem, s výjimkou žalob ve věci osobního stavu, které nikdy nezanikají.

§ 2. Při zachování kán. 1462 může být námitka použita vždy a je svou povahou trvalá.

Kán. 1493 – Žalobce může podat na někoho více žalob současně, pokud si vzájemně neodporují, ať se týkají téže nebo různých věcí, pokud nepřekračují meze příslušnosti soudu, na nějž se obrátil.

Kán. 1494 – § 1. Žalovaná strana může podat u téhož soudce a na témže soudu protižalobu buď v souvislosti s hlavní žalobou, nebo aby odvrátila nebo snížila žalobní nárok.

§ 2. Nepřipouští se protižaloba vůči protižalobě.

Kán. 1495 – Protižalobu je nutno uplatnit u soudce, u něhož byla podána dřívější žaloba, i když jde o soudce pověřeného pro jedinou záležitost nebo jinak relativně nepříslušného.

Hlava 2
Zvláštní normy o žalobách a námitkách

Kán. 1496 – § 1. Ten, kdo prokazuje alespoň pravděpodobnými důkazy, že má právo k nějaké věci, kterou drží někdo jiný, a že mu hrozí škoda, jestliže věc nebude odevzdána do opatrování, má právo domáhat se u soudce zajištění věci.

§ 2. Za podobných okolností se může domáhat zákazu výkonu práva jiné osoby.

Kán. 1497 – § 1. Také k zajištění pohledávky se připouští zajištění věci, aby bylo věřitelovo právo dostatečně zjištěno.

§ 2. Zajištění se může použít také na věci dlužníka, které se nacházejí z jakýchkoliv právních důvodů u jiných osob, a také na dlužníkovy pohledávky.

Kán. 1498 – Zajištění věci a zákaz výkonu práva se nesmí nařídit, jestliže hrozící škodu lze nahradit jinak a nabízí se vhodná záruka (jistina) na její náhradu.

Kán. 1499 – Soudce může tomu, komu povolil zajištění věci nebo zákaz výkonu práva, uložit složení předběžné záruky k úhradě škod pro případ, že neprokáže své právo.

Kán. 1500 – Pokud se týká povahy a účinků žaloby ve věci držby, zachovají se předpisy světského práva místa, kde se nachází věc, o jejíž držení se jedná.

Část 2
Soudní řízení sporné

Oddíl 1
Řádné sporné řízení

Stať I
Zahájení řízení

Hlava 1
Žaloba k zahájení řízení

Kán. 1501 – Soudce smí projednávat záležitost jen tehdy, jestliže byla podána žaloba podle ustanovení kánonů; žalobu může podat buď ten, kdo má na věci právní zájem, nebo ochránce spravedlnosti.

Kán. 1502 – Kdo chce někoho žalovat, musí podat žalobu příslušnému soudci; v ní uvede předmět sporu a vyžádá si službu soudce.

Kán. 1503 – § 1. Soudce může připustit ústní žalobu, pokud je žalobci zabráněno ji vyhotovit písemně nebo jde o věc snadno zjistitelnou a méně závažnou.

§ 2. V obou případech nařídí soudce notáři, aby jednání písemně zaznamenal. Tento záznam je pak nutno žalobci přečíst a ten jej musí schválit; toto vyhotovení má stejné právní účinky jako žaloba napsaná žalobcem.

Kán. 1504 – Žaloba, kterou se zahajuje spor, musí:

1. uvést, před kterým soudcem se řízení ve věci zahajuje, co se požaduje a od koho se to požaduje;

2. označit, na jakém právním podkladu se zakládá, a alespoň obecně uvést skutečnosti a důkazy k prokázání toho, co se tvrdí;

3. být podepsána žalobcem nebo jeho zástupcem s uvedením dne, měsíce, roku a také místa, kde žalobce nebo jeho zástupce bydlí nebo je dosažitelný pro přijímání zásilek;

4. uvést kanonické trvalé nebo přechodné bydliště žalované strany.

Kán. 1505 – § 1. Samosoudce nebo předseda senátu je povinen nejprve zjistit, zda věc spadá do jeho příslušnosti, zda je žalobce způsobilý k jednání u soudu, a potom je povinen bez odkladu žalobu svým rozhodnutím přijmout nebo odmítnout.

§ 2. Žalobu je možno odmítnout pouze:

1. není-li soudce nebo soud příslušný;

2. je-li nepochybně známo, že žalobce není způsobilý k jednání u soudu;

3. jestliže nebyla dodržena ustanovení kán. 1504 odst. 1–3;

4. jestliže je ze samé žaloby zřejmé, že žalobní požadavek je nepodložený a že jej není možné řízením dosáhnout.

§ 3. Jestliže byla žaloba odmítnuta z důvodů odstranitelných vad, může žalobce podat témuž soudci novou žalobu, řádně vyhotovenou.

§ 4. Proti odmítnutí žaloby je strana vždy oprávněna podat v užitečné lhůtě 10 dnů odůvodněnou stížnost, a to buď k odvolacímu soudu, nebo k senátu, jestliže žalobu zamítl předseda; otázku odmítnutí je nutno rozhnodnout bezodkladně.

Kán. 1506 – Jestliže soudce nevydal do jednoho měsíce od podání žaloby rozhodnutí, jímž žalobu přijímá nebo odmítá podle kán. 1505, může strana, která má na věci zájem, podat naléhavý podnět, aby soudce splnil svou povinnost; jestliže i poté zůstane soudce nečinný, považuje se po marném uplynutí 10 dnů od podaného podnětu žaloba za přijatou.

Hlava 2
Soudní předvolání a sdělení obsahu soudního spisu

Kán. 1507 – § 1. V rozhodnutí, jímž se připouští žaloba žalující strany, musí soudce nebo předseda senátu předvolat k soudu neboli obeslat ostatní strany k stanovení předmětu sporu a stanovit, zda jsou povinny odpovědět písemně, nebo zda se k němu mají dostavit k odstranění pochybností. Jestliže z písemných odpovědí pozná, že je nutno strany pozvat, může tak stanovit novým rozhodnutím.

§ 2. Jestliže se žaloba považuje za přijatou podle kán. 1506, musí být rozhodnutí o předvolání k soudu vydáno do dvaceti dnů od podání podnětu, o němž se zmiňuje uvedený kánon.

§ 3. Jestliže se sporné strany skutečně dostaví k soudci k jednání ve věci, není třeba předvolání, ale notář poznamená ve spise, že strany byly u soudu přítomny.

Kán. 1508 – § 1. Rozhodnutí o předvolání k soudu musí být ihned sděleno žalované straně a zároveň i dalším účastníkům, kteří se musí dostavit.

§ 2. K předvolání se připojí žaloba; nepřipojí se však, jestliže soudce má ze závažných důvodů za to, že žalobu nelze sdělit druhé straně před její výpovědí u soudu.

§ 3. Jestliže se spor týká toho, kdo má omezenou svéprávnost nebo nemůže svobodně nakládat s věcmi, o něž se vede spor, je potřeba oznámit předvolání poručníkovi či opatrovníkovi, zvláštnímu zástupci nebo tomu, kdo je jeho jménem podle práva povinen jednat.

Kán. 1509 – § 1. Oznámení předvolání, rozhodnutí, rozsudku a jiných soudních akt se provádí poštou nebo jiným způsobem, který je nejspolehlivější, při zachování norem partikulárního práva.

§ 2. Oznámení a jeho způsob se zaznamenají v soudním spise.

Kán. 1510 – Žalovaná strana, která odmítne přijmout předvolání nebo zabrání, aby jí předvolání došlo, se považuje za zákonně předvolanou.

Kán. 1511 – Jestliže předvolání nebylo zákonně oznámeno, jsou akta řízení neplatná, při zachování ustanovení kán. 1507 § 3.

Kán. 1512 – Když bylo předvolání zákonně oznámeno nebo když se strany dostavily na soud k jednání ve věci:

1. věc přestává být nesporná;

2. záležitost náleží tomu soudci nebo soudu, u něhož byla podána žaloba, pokud je příslušný;

3. u pověřeného soudce se upevňuje pravomoc tak, že se neruší zánikem práva zmocnitele;

4. přerušuje se promlčení a vydržení, pokud není stanoveno jinak;

5. začíná stav sporu; proto neprodleně začíná platit zásada, že během stavu sporu se nesmí provádět žádná změna.

Stať II
Stanovení předmětu sporu

Kán. 1513 – § 1. Předmět sporu se stanoví tak, že soudce svým rozhodnutím určí meze sporné věci na základě požadavků a námitek stran.

§ 2. Požadavky stran a námitky mohou být vyjádřeny v žalobě a také ve vyjádření k předvolání nebo v ústních prohlášeních před soudem; v obtížnějších záležitostech svolá soudce strany, aby se dohodly o předmětu či předmětech sporu, které má vyřešit rozsudek.

§ 3. Rozhodnutí soudce je nutno oznámit stranám; strany, pokud již nevyslovily souhlas, se mohou během 10 dnů obrátit na soudce, aby rozhodnutí změnil; soudce má tuto věc co nejrychleji vyřešit rozhodnutím.

Kán. 1514 – Jednou stanovené meze sporné záležitosti lze platně změnit pouze novým rozhodnutím, a to ze závažného důvodu na návrh strany a po vyslechnutí ostatních stran a zvážení jejich důvodů.

Kán. 1515 – Po stanovení předmětu sporu přestává být držitel cizí věci držitelem bez zlého úmyslu; proto je-li odsouzen, aby věc vrátil, musí ode dne stanovení předmětu sporu vrátit užitky a nahradit škodu.

Kán. 1516 – Po stanovení předmětu sporu poskytne soudce stranám přiměřenou dobu k předložení a doplnění důkazů.

Stať III
Stav sporu

Kán. 1517 – Stav sporu začíná předvoláním a končí nejen vynesením konečného rozsudku, nýbrž i jinými právem stanovenými způsoby.

Kán. 1518 – Jestliže strana sporu zemře, změní osobní stav nebo odstoupí z úřadu, na jehož základě jedná:

1. pokud nedošlo k uzavření záležitosti, řízení se zastaví, dokud se sporu neujme dědic po zemřelém, jeho nástupce nebo ten, kdo má právní zájem;

2. po uzavření záležitosti je soudce povinen pokračovat v řízení poté, co předvolal zástupce, je-li ustanoven, nebo dědice zemřelého nebo nástupce.

Kán. 1519 – § 1. Jestliže se ukončí funkce poručníka, opatrovníka nebo zástupce, který je nutný podle kán. 1481 § 1 a 3, řízení se zatímně zastaví.

§ 2. Soudce pak co nejdříve ustanoví nového poručníka nebo opatrovníka; může ustanovit zástupce, jestliže to strana zanedbala během krátké lhůty poskytnuté soudem.

Kán. 1520 – Jestliže strany neprovedou během šesti měsíců žádný procesní úkon, ač jim v tom nic nebrání, řízení končí. Partikulární právo může stanovit jiné lhůty pro toto skončení řízení.

Kán. 1521 – Řízení ukončené samým právem končí pro všechny, i pro nezletilé a jim na roveň postavené; to je třeba prohlásit z úřední povinnosti, při zachování práva požadovat náhradu škody od poručníků, opatrovníků, správců a zástupců, kteří neprokázali, že ukončení řízení nezavinili.

Kán. 1522 – Ukončením řízení zanikají akta řízení, ne však akta záležitosti, která mohou být potřebná v jiném řízení, pokud bude zahájeno mezi týmiž osobami a ve stejné věci; pro osoby neúčastnící se řízení mají pouze hodnotu listin.

Kán. 1523 – Výlohy takto ukončeného řízení, které vznikly sporným stranám, si hradí každá z nich sama.

Kán. 1524 – § 1. V kterémkoliv stavu a stupni řízení se může žalobce řízení vzdát; žalobce i žalovaná strana se mohou rovněž vzdát všech nebo pouze některých úkonů řízení.

§ 2. U poručníků a správců právnických osob, kteří se vzdávají řízení, je potřeba, aby to projednali nebo odsouhlasili ti, jejichž součinnost se vyžaduje pro jednání, které překračuje meze řádné správy.

§ 3. Pro platnost vzdání se je třeba, aby se učinilo písemně, bylo podepsáno stranou nebo jejím zástupcem, který má k tomu zvláštní zmocnění, a bylo oznámeno druhé straně a od ní přijato, nebo alespoň nebylo napadeno a bylo připuštěno soudcem.

Kán. 1525 – Vzdání se, které soudce připustil, má pro úkony, kterých se týkalo, tytéž účinky jako ukončení řízení; osobu, která se řízení vzdala, zavazuje k úhradě výloh za provedení těchto úkonů.

Stať IV
Důkazy

Kán. 1526 – § 1. Důkazní břemeno nese ten, kdo něco tvrdí.

§ 2. Důkaz nepotřebují:

1. zákonem předpokládané skutečnosti,

2. skutečnosti, které tvrdí jedna ze sporných stran a druhá je připouští, pokud právo nebo soudce i přesto nevyžaduje důkaz.

Kán. 1527 – § 1. Jako důkaz lze předložit vše, co může být pro posouzení záležitosti užitečné a je dovolené.

§ 2. Jestliže strana trvá napřipuštění důkazu, který soudce zamítl, rozhodne o tom soudce bez odkladu.

Kán. 1528 – Jestliže se strana nebo svědek odmítají dostavit k soudci, aby vypovídali, může je vyslechnout i soudem určený laik nebo si lze vyžádat jejich výpověď před veřejným notářem nebo jakýmkoliv jiným zákonným způsobem.

Kán. 1529 – Soudce přikročí k provedení důkazů před stanovením předmětu sporu jen tehdy, je-li pro to závažný důvod.

Hlava 1
Výslech stran

Kán. 1530 – Za účelem co nejúplnějšího zjištění pravdy může soudce kdykoliv vyslechnout strany; musí je vyslechnout na návrh některé z nich nebo pokud je to potřeba k dokázání skutečnosti, která musí být ve veřejném zájmu mimo pochybnost.

Kán. 1531 – § 1. Legitimně dotazovaná strana je povinna vypovídat a sdělit celou pravdu.

§ 2. Jestliže odmítá vypovídat, přísluší soudci posoudit, co z toho plyne pro dokazování skutečností.

Kán. 1532 – V případech, v nichž se jedná o veřejný zájem, uloží soudce stranám přísahu, že budou mluvit pravdu, nebo alespoň že vypověděly pravdu, pokud ze závažného důvodu není vhodné postupovat jinak; v ostatních případech může uložit přísahu podle svého uvážení.

Kán. 1533 – Strany, ochránce spravedlnosti a obhájce svazku mohou soudci předkládat body pro otázky, které mají být straně položeny.

Kán. 1534 – Ohledně výslechu stran se přiměřeně použijí ustanovení kán. 1548 § 2 odst. 1, 1552 a 1558–1565 o výslechu svědků.

Kán. 1535 – Soudní doznání je tvrzení o nějaké skutečnosti, písemně nebo ústně, které před příslušným soudcem prohlásí písemně či ústně některá ze stran ve svůj neprospěch ohledně věci sporu, ať z vlastního podnětu, nebo při výslechu soudcem.

Kán. 1536 – § 1. Jde-li o soukromou věc a nejedná-li se o veřejný zájem, soudní doznání jedné strany zbavuje ostatní strany důkazního břemene.

§ 2. V záležitostech veřejného zájmu mohou mít soudní doznání a prohlášení stran, která nejsou doznáním, důkazní sílu, kterou soudce musí hodnotit spolu s ostatními okolnostmi sporné záležitosti, avšak nelze jim přiznat plnou důkazní sílu, pokud k nim nepřistoupí další skutečnosti, které je plně potvrdí.

Kán. 1537 – U mimosoudního doznání hodnotí soudce jeho váhu po zhodnocení všech okolností.

Kán. 1538 – Žádné účinky nemá doznání nebo jakékoliv prohlášení strany, jestliže je známo, že vzniklo ze skutkového omylu nebo bylo vynuceno násilím či vážným strachem.

Hlava 2
Listinný důkaz

Kán. 1539 – U každého druhu soudního řízení se připouští důkaz veřejnými i soukromými listinami.

Článek 1
Povaha a věrohodnost listin

Kán. 1540 – § 1. Veřejné církevní listiny jsou ty, které vydala veřejná osoba při výkonu svého úřadu v církvi a zachovala právem stanovené náležitosti.

§ 2. Veřejné listiny světské jsou ty, které za takové označuje právo podle zákonů příslušného území.

§ 3. Ostatní listiny se považují za soukromé.

Kán. 1541 – Veřejné listiny dokazují všechno, co se v nich přímo a hlavně tvrdí, pokud z opačných a zřejmých důkazů nevyplývá něco jiného.

Kán. 1542 – Soukromá listina, ať uznaná stranou nebo přezkoumaná soudem, má stejnou důkazní sílu vůči tomu, kdo ji sepsal nebo podepsal, a vůči právním nástupcům, jakou má mimosoudní doznání; vůči ostatním osobám má stejnou důkazní sílu jako prohlášení stran, které není doznáním, podle ustanovení kán. 1536 § 2.

Kán. 1543 – Předloží-li se listiny s výmazy, opravami, vsuvkami nebo s jinou vadou, zváží soudce, zda a do jaké míry uzná takové listiny za důkaz.

Článek 2
Předložení listin

Kán. 1544 – U soudu mají důkazní sílu pouze listiny v původním vyhotovení nebo v hodnověrném opise uloženém v kanceláři soudu, aby je mohli prozkoumat soudce i protistrana.

Kán. 1545 – Soudce může nařídit, aby listina, která se týká obou stran, byla předložena v soudním řízení.

Kán. 1546 – § 1. Nikdo není povinen předložit listiny, i když se týkají obou stran, jejichž obsah nelze sdělit bez nebezpečí vzniku škody podle ustanovení kán. 1548 § 2 odst. 2, nebo bez nebezpečí porušení tajemství, které je nutno zachovat.

§ 2. Jestliže však lze pořídit opis některé části listiny a ten předložit bez uvedených obtíží, může soudce rozhodnout, aby tato část byla předložena.

Hlava 3
Svědkové a svědectví

Kán. 1547 – V každé záležitosti se připouští důkaz prostřednictvím svědků pod vedením soudce.

Kán. 1548 – § 1. Svědkové jsou povinni vypovídat pravdu soudci, který je zákonně vyslýchá.

§ 2. Při zachování ustanovení kán. 1550 § 2 odst. 2 jsou z povinnosti svědecké výpovědi vyňati:

1. klerici, pokud jde o to, co jim bylo sděleno v souvislosti s posvátnou službou; civilní úředníci, lékaři, porodní asistentky, advokáti, notáři a jiní, kteří jsou vázáni tajemstvím, byť jen z důvodu poskytnutí rady, pokud se jedná o věci, které podléhají tomuto tajemství;

2. kdo se obávají, že ze svědectví vznikne jim, jejich manželovi nebo blízkým pokrevním nebo sešvakřeným příbuzným újma na dobré pověsti, nebezpečné útrapy nebo jiné závažné škody.

Článek 1
Náležitosti svědků

Kán. 1549 – Svědkem může být každý, komu to právo výslovně buď zcela, nebo částečně nezakazuje.

Kán. 1550 – § 1. Ke svědectví se nepřipustí nezletilí mladší čtrnácti let a psychicky postižení; mohou však být vyslechnuti na základě rozhodnutí soudce, pokud je to účelné.

§ 2. Za nezpůsobilé podávat svědectví se považují:

1. kdo je stranou v záležitosti nebo stranu zastupuje, soudce a jeho pomocníci, advokát a další, kdo poskytují nebo poskytovali stranám pomoc v projednávané záležitosti;

2. kněží, pokud se týká všeho, co se dozvěděli ze svátostného vyznání, i když je kajícník požádal, aby to sdělili; rovněž nelze použít ani jako nepřímý důkaz pravdy to, co někdo slyšel od kohokoliv a jakkoliv u příležitosti svátostného vyznání.

Článek 2
Připuštění a odmítnutí svědků

Kán. 1551 – Strana, která svědka navrhla, se může vzdát jeho výslechu; protistrana může požadovat, aby byl svědek přesto vyslechnut.

Kán. 1552 – § 1. Jestliže se požaduje svědecký důkaz, oznámí se soudu jména a bydliště svědků.

§ 2. V soudcem stanovené lhůtě předloží strana otázky, na jejichž základě mají být svědkové vyslýcháni, jinak se považuje požadavek za vzatý zpět.

Kán. 1553 – Soudce může omezit přílišné množství svědků.

Kán. 1554 – Před výslechem svědků se jejich jména oznámí stranám; jestliže to podle rozumného uvážení soudce není možné bez závažných obtíží, oznámí se to před zveřejněním svědectví.

Kán. 1555 – Při zachování ustanovení kán. 1550 může strana žádat, aby byl svědek vyloučen, jestliže se před jeho výslechem prokáže závažný důvod pro jeho vyloučení.

Kán. 1556 – Svědek se předvolá na základě rozhodnutí soudce, které bylo svědku zákonně oznámeno.

Kán. 1557 – Řádně předvolaný svědek se dostaví, nebo oznámí soudu důvod nepřítomnosti.

Článek 3
Výslech svědků

Kán. 1558 – § 1. Výslech svědků probíhá v sídle soudu, pokud soudce nerozhodne jinak.

§ 2. Kardinálové, patriarchové, biskupové a ti, kdo podle práva svého státu požívají obdobné výhody, se vyslechnou na místě, které si zvolili.

§ 3. Soudce rozhodne, kde se mají vyslechnout ti, pro které je z důvodu vzdálenosti, nemoci nebo jiné překážky nemožné nebo obtížné dostavit se do sídla soudu, při zachování ustanovení kán. 1418 a 1469 § 2.

Kán. 1559 – Výslechu svědků se strany nesmějí zúčastnit, pokud soudce, jde-li o věc týkající se soukromého zájmu, nerozhodl, že mohou být přítomné. Zúčastnit se mohou jejich advokáti nebo zástupci, pokud soudce vzhledem k věcným a osobním okolnostem nerozhodl, že je nutné konat řízení tajně.

Kán. 1560 – § 1. Svědkové se vyslýchají odděleně a jednotlivě.

§ 2. Jestliže se svědkové v závažné věci neshodují mezi sebou nebo se stranou, může soudce tyto osoby konfrontovat. Přitom se má zabránit roztržkám a pohoršení.

Kán. 1561 – Výslech svědka provádí soudce nebo jeho zmocněnec nebo vyšetřující za součinnosti notáře; proto strany, ochránce spravedlnosti, obhájce svazku nebo advokáti, kteří se zúčastní výslechu a mají další otázky, které chtějí svědkům položit, předloží je ne svědku, nýbrž soudci nebo jeho zástupci, aby je sám položil, pokud partikulární právo nestanoví jinak.

Kán. 1562 – § 1. Soudce připomene svědkovi závažnou povinnost vypovědět pouze pravdu a celou pravdu.

§ 2. Soudce uloží svědkovi přísahu podle kán. 1532; jestliže ji svědek odmítne složit, vyslechne se bez přísahy.

Kán. 1563 – Soudce nejprve ověří totožnost svědka, zjistí, jaký je jeho vztah vůči stranám, položí mu zvláštní otázky týkající se projednávané záležitosti, a pak zjistí zdroj jeho poznatků a dobu, kdy se dověděl o tom, co tvrdí.

Kán. 1564 – Otázky mají být krátké, přizpůsobené chápání tázaného, nesmí se týkat více věcí zároveň, nesmí být úskočné ani lstivé, nesmí být sugestivní ani kohokoliv urážet a musí se vztahovat k projednávané záležitosti.

Kán. 1565  § 1. Otázky se nesmějí předem sdělit svědkům.

§ 2. Jestliže však to, co je předmětem svědectví, se stalo tsk dávno, že to lze s jistotou tvrdit jen po připomenutí, může soudce připomenout svědku některé věci, má-li za to, že nehrozí nebezpečí.

Kán. 1566 – Svědkové podávají svědectví ústně a nečtou z poznámek, leda že jde o čísla a účty; v tom případě mohou použít svých poznámek.

Kán. 1567 – § 1. Notář ihned zaznamenává odpověď a svědectví musí zapsat doslovně, alespoň pokud jde o to, co se přímo týká předmětu řízení.

§ 2. Lze použít záznamového zařízení, jestliže se pak odpovědi písemně zaznamenají a, je-li to možné, podepíší je osoby, které svědčily.

Kán. 1568 – Notář zaznamená do akt složení přísahy, její prominutí nebo odmítnutí, přítomnost stran a dalších osob, otázky položené z úřední povinnosti a vůbec vše důležité, co se případně stalo při výslechu svědků.

Kán. 1569 – § 1. Na závěr výslechu se musí svědkovi přečíst, jak notář jeho výpověď písemně zaznamenal, nebo se mu přehraje jeho výpověď nahraná na záznamovém zařízení; svědkovi se poskytne možnost k doplnění, vyškrtnutí, opravám a změnám.

§ 2. Zápis musí podepsat svědek, soudce a notář.

Kán. 1570 – Již dříve vyslechnutí svědkové mohou být na žádost strany nebo z úřední povinnosti znovu předvoláni k výslechu před zveřejněním akt nebo svědectví, pokud to soudce považuje za nutné nebo užitečné a pokud nehrozí nebezpečí tajné domluvy nebo podvodu.

Kán. 1571 – Podle spravedlivého uvážení soudce se svědkům uhradí vzniklé náklady i ušlý zisk v souvislosti s podáním svědectví.

Článek 4
Průkaznost svědectví

Kán. 1572 – Při hodnocení svědectví o věrohodnosti svědka, i s ohledem na písemné svědectví, bere soudce v úvahu:

1. osobní poměry a mravní život svědka;

2. zda svědek vypovídá na základě vlastních poznatků, především co sám viděl a slyšel, nebo ze svých domněnek, z veřejného mínění nebo zdoslechu;

3. zda svědek pevně trvá na své výpovědi, nebo zda je zmatený, nejistý nebo nestálý;

4. zda se svědectví shoduje s jinými nebo je či není potvrzeno jinými důkazními prostředky.

Kán. 1573 – Výpověď jednoho svědka nemůže být plným důkazem, pokud se nejedná o kvalifikovaného svědka, který vypovídá o věcech vykonaných z úřední povinnosti, anebo pokud z věcných a osobních okolnosti nevyplývá jinak.

Hlava 4
Znalci

Kán. 1574 – Znalců se využije, kdykoliv právo nebo soudce vyžaduje jejich zkoumání a posudek, opírající se o odborné znalosti, k důkazu nějaké skutečnosti nebo poznání pravé povahy některé věci.

Kán. 1575 – Znalce jmenuje soudce po vyslechnutí nebo na návrh stran, případně podle potřeby použije posudků vypracovaných jinými znalci.

Kán. 1576 – Znalce lze vyloučit nebo odmítnout ze stejných důvodů jako svědky.

Kán. 1577 – § 1. S přihlédnutím k tomu, co sporné strany uvádějí, určí soudce svým rozhodnutím skutečnosti, o kterých musí znalci vypracovat posudek.

§ 2. Znalci se zašlou akta o záležitosti, další listiny a pomůcky, které může potřebovat, aby řádně a hodnověrně splnil svůj úkol.

§ 3. Soudce po dohodě se znalcem určí lhůtu, v níž znalec provede zjišťování a předá posudek.

Kán. 1578 – § 1. Každý znalec vyhotoví posudek samostatně, pokud soudce nenařídil vyhotovit společný posudek, který jednotliví znalci podepíší; pokud se tak stane, pečlivě se uvedou případné rozdílné názory.

§ 2. Znalci jsou povinni zřetelně uvést, ze kterých listin nebo jakými jinými způsoby zjistili totožnost osob, věcí nebo míst, a jakým způsobem postupovali při plnění jim svěřeného úkolu a o které hlavní důvody opírají své závěry.

§ 3. Soudce může předvolat znalce, aby podle potřeby věc dále objasnil.

Kán. 1579 – § 1. Soudce pečlivě zváží nejen závěry znalců, i když jsou shodné, ale také další okolnosti případu.

§ 2. V odůvodnění rozhodnutí musí vyjádřit, které důvody ho vedly k připuštění nebo odmítnutí závěrů znalců.

Kán. 1580 – Znalcům se uhradí výlohy a odměny, určené soudcem podle spravedlnosti a přiměřenosti, při dodržení předpisů partikulárního práva.

Kán. 1581 – § 1. Strany mohou navrhnout soukromé znalce, kteří musí být schváleni soudcem.

§ 2. Tito znalci mohou s dovolením soudce nahlédnout do akt záležitosti, pokud je třeba, a účastnit se provedení znaleckého šetření; vždy však mohou podat svou vlastní zprávu.

Hlava 5
Soudní ohledání

Kán. 1582 – Jestliže soudce považuje pro rozhodnutí o záležitosti za vhodné ohledat nějaké místo nebo věc, vydá rozhodnutí, v němž po vyslechnutí stran popíše v hlavních rysech, co a jak je třeba provést při ohledání.

Kán. 1583 – O provedeném ohledání se vyhotoví zápis.

Hlava 6
Právní domněnky

Kán. 1584 – Domněnka je odůvodněný dohad o nejisté věci; právní domněnka je stanovena zákonem, soudcovskou domněnku formuluje soudce.

Kán. 1585 – Ten, v jehož prospěch svědčí právní domněnka, je zbaven důkazního břemene; důkazní břemeno tak přechází na protistranu.

Kán. 1586 – Domněnky, které nejsou stanoveny právem, formuluje soudce pouze na základě jisté a určité skutečnosti, která přímo souvisí s předmětem sporu.

Stať V
Nahodilé záležitosti

Kán. 1587 – Nahodilá záležitost nastane, když se po zahájení řízení předvoláním stran vyskytne otázka, která sice není výslovně uvedena v žalobě, přesto patří k záležitosti tak, že zpravidla musí být vyřešena před hlavní záležitostí.

Kán. 1588 – Nahodilá záležitost se uplatní písemně nebo ústně s uvedením spojitosti mezi ní a hlavní věcí, a to soudci příslušnému k rozhodnutí v hlavní záležitosti.

Kán. 1589 – § 1. Po přijetí požadavku a vyslechnutí stran rozhodne soudce co nejdříve, zda předložená nahodilá záležitost souvisí s hlavním řízením, anebo zda je nutno ji ihned zamítnout; pokud ji soudce připustí, rozhodne, zda je tak závažná, že o ní musí rozhodnout mezitímním rozsudkem nebo rozhodnutím.

§ 2. Pokud soudce shledá, že o nahodilé záležitosti není nutno rozhodnout před konečným rozsudkem, stanoví, že ji vyřeší v rozhodnutí o hlavní záležitosti.

Kán. 1590 – § 1. Jestliže je nutno rozhodnout nahodilou záležitost rozsudkem, zachovají se normy o ústním řízení sporném, pokud s přihlédnutím k závažnosti věci soudce nerozhodne jinak.

§ 2. Jestliže se však záležitost musí vyřešit rozhodnutím, může soud svěřit záležitost vyšetřujícímu soudci nebo předsedovi.

Kán. 1591 – Před uzavřením hlavní záležitosti může soudce nebo soud ze spravedlivého důvodu a po vyslechnutí stran odvolat nebo změnit rozhodnutí nebo mezitímní rozsudek, buď na návrh strany, nebo z úřední povinnosti.

Hlava 1
Nedostavení se stran

Kán. 1592 – § 1. Jestliže se předvolaná žalovaná strana nedostavila ani nepředložila vhodnou omluvu své nepřítomnosti nebo neodpověděla podle ustanovení kán. 1507 § 1, prohlásí ji soudce za nepřítomnou v řízení a rozhodne, aby věc byla projednána, při zachování stávajících podmínek, až do vydání konečného rozsudku a jeho vykonání.

§ 2. Před vydáním rozhodnutí podle § 1 musí být jisté, i na základě opakovaného předvolání, je-li ho třeba, že předvolání bylo provedeno zákonně a že žalovaná strana je obdržela včas v užitečné době.

Kán. 1593 – § 1. Jestliže se později žalovaná strana dostaví k soudu nebo odpoví před rozhodnutím ve věci, může předložit závěry a důkazy, při zachování ustanovení kán. 1600; soudce však dbá, aby se soud záměrně neprodlužoval vleklými a zbytečnými průtahy.

§ 2. I když se strana nedostaví nebo neodpoví před rozhodnutím ve věci, může rozsudek napadnout opravnými prostředky; jestliže dokáže, že jí bránila překážka, kterou bez svého zavinění nemohla dříve sdělit soudu, může podat stížnost na neplatnost.

Kán. 1594 – Jestliže se žalobce nedostavil v den a hodinu stanovenou ke stanovení předmětu sporu ani nepředložil vhodnou omluvu:

1. soudce ho znovu předvolá;

2. jestliže se žalobce nedostavil ani po novém předvolání, platí domněnka, že se vzdal řízení podle ustanovení kán. 1524–1525;

3. jestliže se později chce účastnit řízení, zachová se ustanovení kán. 1593.

Kán. 1595 – § 1. Strana, která se nedostavila k řízení, ať žalobce nebo žalovaný, a neprokázala, že jí bránila spravedlivá překážka, má povinnost jednak zaplatit soudní výlohy, které vznikly z její nepřítomnosti, jednak podle potřeby nahradit protistraně škodu.

§ 2. Jestliže se k soudu nedostavil ani žalobce ani žalovaný, jsou povinni zaplatit soudní výlohy společně a nerozdílně.

Hlava 2
Vstup třetí osoby do řízení

Kán. 1596 – § 1. Kdo má právní zájem, může vstoupit do řízení ve věci v kterémkoliv stupni sporu, buď jako strana, která hájí své právo, nebo jako vedlejší účastník, aby pomáhal některé z procesních stran.

§ 2. Aby byla osoba připuštěna do řízení, musí před uzavřením záležitosti podat soudci návrh, v němž krátce vyloží důvod pro svůj vstup do řízení.

§ 3. Kdo vstupuje do řízení ve věci, připouští se v tom stavu, v němž se řízení právě nachází. Pokud řízení dospělo k důkazní fázi, poskytne se mu krátká propadná lhůta k podání důkazu.

Kán. 1597 – Třetí osobu, jejíž vstup do řízení se ukáže nezbytným, je soudce po vyslechnutí stran povinen povolat k soudu.

Stať VI
Zveřejnění obsahu soudního spisu, uzavření záležitosti a porada o záležitosti

Kán. 1598 – § 1. Po provedení důkazu musí soudce pod sankcí neplatnosti vydat rozhodnutí, kterým dovolí stranám a jejich advokátům, aby nahlédli v kanceláři soudu do akt, která jim dosud nejsou známá; advokátům, kteří o to požádali, lze předat opis akt; ve věcech, které se týkají veřejného zájmu, může k zabránění velmi vážného nebezpečí soudce rozhodnout, že se určitá listina nesmí nikomu ukázat; při tom se však vždy musí zajistit právo na obhajobu.

§ 2. K doplnění dokazování mohou strany předložit soudci další důkazy; považuje-li to soudce za nutné, vydá po jejich provedení opětovné rozhodnutí uvedené v § 1.

Kán. 1599 – § 1. Po splnění všech náležitostí týkajících se provedení důkazů se přikročí k uzavření záležitosti.

§ 2. Soudce záležitost uzavře, jestliže strany prohlásí, že nemají co dodat, nebo jestliže uplynula soudcem stanovená užitečná lhůta k předložení důkazů, nebo soudce prohlásí, že považuje záležitost za dostatečně objasněnou.

§ 3. O uzavření záležitosti, ať nastalo jakýmkoliv způsobem, vydá soudce rozhodnutí.

Kán. 1600 – § 1. Po uzavření záležitosti může soudce předvolat tytéž nebo jiné svědky nebo provést další důkazy, které předtím nebyly požadovány, pouze:

1. v záležitostech, v nichž se jedná pouze o soukromý zájem stran, jestliže všechny strany souhlasí;

2. v ostatních záležitostech po vyslechnutí stran, a je-li pro to závažný důvod a nehrozí nebezpečí podvodu nebo ovlivňování;

3. ve všech záležitostech, pokud je pravděpodobné, že rozsudek bude nespravedlivý z důvodů uvedených v kán. 1645 § 2 odst. 1–3, jestliže se nepřipustí nový důkaz.

§ 2. Soudce může nařídit nebo připustit, aby byla předložena listina, která nemohla být dříve předložena bez zavinění toho, koho se týká.

§ 3. Nové důkazy se zveřejní při zachování kán. 1598 § 1.

Kán. 1601 – Po uzavření záležitosti poskytne soudce přiměřenou lhůtu k podání obhajob a námitek.

Kán. 1602 – § 1. Obhajoby a námitky se podávají písemně, pokud se souhlasem stran nemá soudce za to, že postačí porada při zasedání soudu.

§ 2. K vydání obhajob a hlavních listin tiskem se vyžaduje předchozí dovolení soudce, při zachování případné povinnosti tajemství.

§ 3. O rozsahu obhajoby, počtu výtisků a podobných záležitostech se zachová nařízení soudu.

Kán. 1603 – § 1. Po vzájemném sdělení obhajob a námitek na ně může každá ze stran odpovědět během krátké lhůty poskytnuté soudem.

§ 2. Toto právo se dává stranám pouze jednou, pokud soudce ze závažného důvodu nemá za to, že je nutno poskytnout je znovu; v tom případě se dovolení dané jedné straně považuje za udělené i druhé straně.

§ 3. Ochránce spravedlnosti a obhájce svazku mají právo znovu odpovědět na námitky stran.

Kán. 1604 – § 1. Přísně se zakazuje, aby strany, advokáti nebo jiné osoby podávaly soudci informace, které se nezaznamenají do akt záležitosti.

§ 2. Jestliže se porada o záležitosti koná písemně, může soudce stanovit, aby se během zasedání soudu konala kratší rozprava k objasnění některých otázek.

Kán. 1605 – Ústní porady, uvedené v kán. 1602 § 1 a 1604 § 2, se zúčastní notář, aby mohl na příkaz soudce nebo na žádost strany se souhlasem soudce ihned pořídit zápis o předmětu a závěrech porady.

Kán. 1606 – Jestliže strany ve stanovené užitečné lhůtě zanedbají obhajobu nebo se spolehnou na znalosti a svědomí soudce, může soudce, pokud z jednání a důkazů považuje věc za zcela objasněnou, vynést rozsudek poté, co si vyžádal námitky ochránce spravedlnosti a obhájce svazku, jestliže se zúčastnili řízení.

Stať VII
Soudní rozhodnutí

Kán. 1607 – Po soudním projednání hlavní věci ji soudce rozhodne konečným rozsudkem; nahodilou záležitost rozhodne mezitímním rozsudkem, při zachování ustanovení kán. 1589 § 1.

Kán. 1608 – § 1. K vynesení jakéhokoliv rozsudku se u soudce vždy vyžaduje mravní jistota o věci, v níž se rozsudkem rozhoduje.

§ 2. Tuto jistotu musí soudce nabýt z akt a důkazů.

§ 3. Důkazy musí soudce hodnotit podle svého svědomí při zachování právních norem ohledně účinnosti některých důkazů.

§ 4. Soudce, který nemohl nabýt této jistoty, rozhodne, že právo žalobce není jisté, a obžalovaného zprostí žaloby, pokud nejde o záležitost, která požívá přízně práva, kdy je nutno rozhodnout ve prospěch právem zvýhodněné záležitosti.

Kán. 1609 – § 1. Pro senát stanoví předseda senátu den a hodinu porady soudců; pokud zvláštní důvod nevyžaduje něco jiného, koná se porada v sídle soudu.

§ 2. Ve stanovený den přinesou soudcové své písemné závěry o záležitosti a odůvodnění po stránce skutkové i právní, na jejichž základě dospěli ke svému závěru; tyto závěry se připojí k aktům záležitosti a uchovají se pod utajením.

§ 3. Po vzývání Božího jména a po sdělení závěrů jednotlivých soudců v pořadí podle jejich přednosti, ale tak, aby začínal vyšetřující soudce neboli zpravodaj, se koná rozprava pod vedením předsedy soudu, aby se určil především obsah výrokové části rozsudku.

§ 4. Během porady je každému dovoleno odstoupit od svého dřívějšího závěru. Soudce, který nechce přistoupit na rozhodnutí jiných, může žádat, aby v případě odvolání byly jeho závěry zaslány k soudu vyššího stupně.

§ 5. Jestliže soudcové nechtěli nebo nemohli dospět k rozsudku při první poradě, může být porada odročena na další zasedání, nejpozději do jednoho týdne, pokud podle ustanovení kán. 1600 není nutné doplnit objasnění záležitosti.

Kán. 1610  § 1. Jestliže soudil samosoudce, vypracuje rozsudek sám.

§ 2. U senátu rozsudek vypracuje vyšetřující soudce neboli zpravodaj, který převezme hlavní důvody podané jednotlivými soudci během porady, pokud však většina soudců neurčila hlavní důvody, které je nutno v rozsudku uvést; rozsudek se pak dá jednotlivým soudcům ke schválení.

§ 3. Rozsudek se vydá do jednoho měsíce ode dne, kdy byla věc rozhodnuta, pokud soudcové senátu nestanovili ze závažného důvodu delší lhůtu.

Kán. 1611 – Rozsudek musí:

1. rozhodnout spor projednávaný u soudu tím, že dá přiměřenou odpověď na jednotlivé sporné otázky;

2. určit povinnosti stran vzniklé z rozsudku a způsob, jakým mají být plněny;

3. vyložit právní a skutkové důvody, o něž se opírá výroková část rozsudku;

4. rozhodnout o soudních výlohách.

Kán. 1612 – § 1. V rozsudku se po vzývání Božího jména zpravidla uvede jméno soudce nebo členů senátu, dále jméno a bydliště žalobce, žalovaného, jeho zástupce, ochránce spravedlnosti, obhájce svazku, pokud se účastnili řízení.

§ 2. Dále se v rozsudku stručně uvede skutková podstata se závěry stran a zněním sporné otázky.

§ 3. Následuje výroková část rozsudku, které předcházejí důvody, na nichž se zakládá.

§ 4. Na závěr se uvede den a místo vynesení rozsudku a podpis soudce nebo všech soudců senátu, a notáře.

Kán. 1613 – Výše uvedená ustanovení týkající se rozsudku se přiměřeně použijí pro mezitímní rozsudek.

Kán. 1614 – Rozsudek se co nejdříve zveřejní a uvedou se způsoby, jimiž jej lze napadnout; před zveřejněním nemá rozsudek žádnou právní účinnost, i když byla výroková část se souhlasem soudce sdělena stranám.

Kán. 1615 – Zveřejnění neboli oznámení rozsudku se provede buď předáním vyhotovení rozsudku stranám nebo jejich zástupcům, nebo zasláním jeho vyhotovení podle ustanovení kán. 1509.

Kán. 1616 – § 1. Jestliže se v textu rozsudku nachází omyl v číselných údajích nebo chyba při přepisování výrokové části nebo ve vyjádření skutkového děje či požadavku stran, nebo došlo k opomenutí toho, co vyžaduje kán. 1612 § 4, musí rozsudek opravit nebo doplnit soud, který jej vynesl, a to na návrh strany nebo z úřední povinnosti, vždy však po vyslechnutí stran, vydáním rozhodnutí připojeného k rozsudku.

§ 2. Jestliže některá strana nesouhlasí s opravou, rozhodne o ní soud jako o nahodilé záležitosti.

Kán. 1617 – Ostatní výroky soudce kromě rozsudku jsou rozhodnutími. Právní účinky mají jen tehdy, pokud shrnují průběh řízení a alespoň zkráceně obsahují důvody nebo odkazují na důvody vyjádřené v jiném aktu řízení.

Kán. 1618 – Účinky konečného rozhodnutí má mezitímní rozsudek nebo rozhodnutí tehdy, je-li překážkou řízení nebo ukončuje řízení nebo jeho některý stupeň, pokud se týká alespoň některé z procesních stran.

Stať VIII
Opravné prostředky

Hlava 1
Stížnost na neplatnost rozsudku

Kán. 1619 – Při zachování kán. 1622 a 1623, jedná-li se o věci, v nichž jde o soukromý zájem, se rozsudkem napravují neplatná jednání, stanovená pozitivním právem, která byla známa straně uplatňující stížnost, a přesto nebyla oznámena soudci před vynesením rozsudku.

Kán. 1620 – Rozsudek má nenapravitelnou vadu neplatnosti, jestliže:

1. jej vynesl absolutně nepříslušný soudce;

2. jej vynesl ten, kdo nemá soudní moc u soudu, u něhož byla záležitost rozhodnuta;

3. soudce vynesl rozsudek pod vlivem násilí nebo strachu;

4. řízení se konalo bez žaloby uvedené v kán. 1501 nebo nebylo vedeno proti některé žalované straně;

5. byl vynesen mezi stranami, z nichž alespoň jedna nebyla způsobilá jednat u soudu;

6. někdo jednal jménem jiného bez zákonného zmocnění;

7. jedné ze stran bylo odepřeno právo na obhajobu;

8. sporná věc nebyla ani zčásti rozhodnuta.

Kán. 1621 – Stížnost na neplatnost uvedenou v kán. 1620 lze uplatnit jako námitku vždy; jako žalobu před soudem, který vynesl rozsudek, ji lze uplatnit ve lhůtě deseti let ode dne zveřejnění rozsudku.

Kán. 1622 – Rozsudek má pouze napravitelnou vadu, jestliže:

1. jej vynesl nezákonný počet soudců v rozporu s ustanovením kán. 1425 § 1;

2. neobsahuje odůvodnění rozhodnutí;

3. neobsahuje právem nařízené podpisy;

4. neobsahuje údaje o roku, měsíci, dni a místu vynesení;

5. zakládá se na neplatném soudním úkonu;

6. byl vynesen proti straně zákonně nepřítomné podle kán. 1593 § 2.

Kán. 1623 – Stížnost na neplatnost lze v případech uvedených v kán. 1622 uplatnit do tří měsíců od oznámení zveřejnění rozsudku.

Kán. 1624 – O stížnosti na neplatnost rozhoduje soudce, který vynesl rozsudek; jestliže se strana obává, že soudce, který vynesl rozsudek napadený stížností na neplatnost, je zaujatý, a proto jej považuje za podjatého, může požadovat, aby byl nahrazen jiným soudcem podle ustanovení kán. 1450.

Kán. 1625 – Stížnost na neplatnost lze uplatnit spolu s odvoláním ve lhůtě stanovené pro odvolání.

Kán. 1626 – § 1. Stížnost na neplatnost mohou podat nejen strany, které se cítí poškoženy, ale i ochránce spravedlnosti nebo obhájce svazku, kdykoliv jsou oprávněni zasáhnout.

§ 2. Soudce může z úřední povinnosti jím vynesený neplatný rozsudek přehodnotit nebo opravit ve lhůtě stanovené k jednání v kán. 1623, jestliže mezitím nebylo podáno odvolání spolu se stížností na neplatnost nebo již neplatnost nebyla sanována uplynutím lhůty uvedené v kán. 1623.

Kán. 1627 – Záležitosti ve věci stížnosti na neplatnost se mohou podle norem sporného řízení projednávat ústně.

Hlava 2
Odvolání

Kán. 1628 – Strana, která se domnívá, že je rozsudkem poškozena, rovněž ochránce spravedlnosti a obhájce svazku v případech, kdy se jejich přítomnost vyžaduje, mají právo odvolat se k vyššímu soudci, při zachování ustanovení kán. 1629.

Kán. 1629 – Odvolání není přípustné:

1. proti rozsudku papeže nebo Apoštolské signatury;

2. proti rozsudku, který má vadu neplatnosti, pokud se odvolání nespojí se stížností na neplatnost podle ustanovení kán. 1625;

3. proti rozsudku, který se stal pravomocným;

4. proti rozhodnutí soudce nebo proti mezitímnímu rozsudku, které nemají účinky konečného rozsudku, pokud se nespojí s odvoláním proti konečnému rozsudku;

5. proti rozsudku nebo rozhodnutí v záležitosti, o níž právo stanoví, že věc je nutno co nejrychleji rozhodnout.

Kán. 1630 – § 1. Odvolání se musí podat u soudce, který vynesl rozsudek, v propadné lhůtě patnácti užitečných dnů, počítaných od okamžiku, kdy se odvolatel dozvěděl o vyhlášení rozsudku.

§ 2. Jestliže je odvolání podáno ústně, notář je písemně zaznamená před tím, kdo se odvolává.

Kán. 1631 – Jestliže vyvstane pochybnost o právu na odvolání, rozhodne o ní co nejrychleji odvolací soud podle norem ústního řízení sporného.

Kán. 1632 – § 1. Jestliže se v odvolání neuvede, kterému soudu je určeno, má se za to, že je určeno soudu uvedenému v kán. 1438 a 1439.

§ 2. Jestliže druhá strana podá odvolání k jinému odvolacímu soudu, rozhoduje o záležitosti soud vyššího stupně, při zachování kán. 1415.

Kán. 1633 – Odvolání se provede do jednoho měsíce ode dne podání před soudcem, jemuž je určeno, pokud soudce, proti němuž se odvolává, neposkytl straně delší dobu k jeho provedení.

Kán. 1634 – § 1. K provedení odvolání se vyžaduje a postačí, když se strana dovolá vyššího soudce za účelem opravy napadeného rozsudku, připojí vyhotovení rozsudku a uvede důvody odvolání.

§ 2. Jestliže strana nemůže obdržet během užitečné lhůty vyhotovení napadeného rozsudku od soudu, proti němuž se odvolává, běh lhůt se přerušujeTato překážka se oznámí odvolacímu soudci, který nařídí soudci, jehož rozhodnutí je napadeno odvoláním, aby splnil svou povinnost.

§ 3. Mezitím musí soudce, jehož rozhodnutí je napadeno odvoláním, zaslat akta podle ustanovení kán. 1474 odvolacímu soudci.

Kán. 1635 – Po marném uplynutí propadné lhůty pro odvolání ať u soudce, jehož rozhodnutí je napadeno odvoláním, nebo u odvolacího soudce, se má za to, že se oprávnění vzdali odvolání.

Kán. 1636 – § 1. Kdo se odvolává, může se odvolání vzdát s účinky uvedenými v kán. 1525.

§ 2. Jestliže odvolání podal obhájce svazku nebo ochránce spravedlnosti, je přípustné, aby se ho vzdal obhájce svazku nebo ochránce spravedlnosti odvolacího soudu, pokud zákon nestanoví jinak.

Kán. 1637 – § 1. Odvolání podané žalobcem je účinné i pro žalovaného a naopak.

§ 2. Jestliže je více žalovaných nebo žalobců a pouze jeden se odvolá nebo proti jednomu z nich je napaden rozsudek, považuje se napadení za učiněné ode všech a proti všem, jestliže požadovaná věc je nedělitelná nebo povinnost je společná a nerozdílná.

§ 3. Jestliže jedna strana podává odvolání proti některé části rozsudku, může se protistrana, i když uplynula propadná odvolací lhůta, odvolat v incidenčním sporu proti jiným částem rozsudku v propadné lhůtě patnácti dnů ode dne, kdy jí bylo oznámeno hlavní odvolání.

§ 4. Pokud není stanoveno jinak, má se za to, že se odvolání podává proti celému rozsudku.

Kán. 1638 – Odvoláním se odkládá výkon rozsudku.

Kán. 1639 – § 1. Při zachování ustanovení kán. 1683 není v odvolacím stupni přípustný nový žalobní důvod ani na způsob užitečného spojení věcí; proto se stanovení předmětu sporu musí týkat pouze toho, zda se dřívější rozsudek potvrdí, nebo zcela či zčásti změní.

§ 2. Nové důkazy jsou přípustné pouze podle ustanovení kán. 1600.

Kán. 1640 – U odvolacího soudu se řízení koná stejným způsobem jako v prvním stupni za přiměřeného použití příslušných norem; pokud však není nutno doplnit důkazy, přikročí se ihned po stanovení předmětu sporu podle ustanovení kán. 1513 § 1 a 1639 § 1 k poradě o záležitosti a k rozsudku.

Stať IX
Právní moc rozhodnutí a navrácení do původního stavu

Hlava 1
Právní moc rozhodnutí

Kán. 1641 – Při zachování ustanovení kán. 1643 se rozhodnutí považuje za pravomocné tehdy, jestliže:

1. mezi týmiž stranami byly vyneseny dva shodné rozsudky o stejném žalobním požadavku a z téhož žalobního důvodu;

2. odvolání proti rozsudku nebylo podáno v užitečné lhůtě;

3. v odvolacím stupni řízení zaniklo nebo se jej strany vzdaly;

4. byl vynesen konečný rozsudek, proti němuž není odvolání podle ustanovení kán. 1629.

Kán. 1642 – § 1. Pravomocně rozhodnutá věc je právně nezměnitelná a nemůže být přímo napadena, vyjma podle ustanovení kán. 1645 § 1.

§ 2. Zakládá právní vztah mezi stranami a opravňuje k žalobě o výkon rozhodnutí a k námitce, že věc byla pravomocně rozhodnuta. To může soudce prohlásit i z úřední povinnosti, aby zamezil zahájení nového řízení v téže věci.

Kán. 1643 – Nikdy se nestávají pravomocnými záležitosti kanonického stavu osob, včetně záležitostí odloučení manželů.

Kán. 1644 – § 1. Jestliže byl vynesen dvojí shodný rozsudek v záležitosti kanonického stavu osob, může být kdykoliv napaden u odvolacího soudu s tím, že během propadné lhůty 30 dnů od napadení je třeba předložit nové závažné důkazy nebo důvody. Odvolací soud je povinen ve lhůtě jednoho měsíce od předložení nových důkazů a důvodů rozhodnutím stanovit, zda nové projednání záležitosti přijímá nebo zamítá.

§ 2. Podání k vyššímu soudu za účelem nového projednání záležitosti neodkládá provedení rozsudku, pokud buď zákon nestanoví jinak, nebo odvolací soud nenařídí odklad podle ustanovení kán. 1650 § 3.

Hlava 2
Navrácení do původního stavu

Kán. 1645 – § 1. Proti rozsudku, který nabyl právní moci, je možno požádat o navrácení do původního stavu, pokud je zřejmé, že je zjevně nespravedlivý.

§ 2. Rozsudek se považuje za zjevně nespravedlivý, jestliže:

1. se zakládá na důkazech, které byly později shledány nepravdivými, takže bez nich neobstojí výroková část rozsudku;

2. později byly objeveny listiny, které nepochybně dokazují nové skutečnosti vyžadující opačné rozhodnutí;

3. rozsudek byl vynesen na základě podvodu jedné strany ke škodě druhé strany;

4. došlo k zjevnému opomenutí ustanovení jiného ustanovení hmotněprávního zákona;

5. rozsudek je v rozporu s dřívějším rozhodnutím, které se již stalo pravomocným.

Kán. 1646 – § 1. O navrácení do původního stavu z důvodů uvedených v kán. 1645 § 2 odst. 1–3 je nutno žádat u soudce, který vynesl rozsudek, do tří měsíců ode dne zjištění těchto důvodů.

§ 2. Navrácení do původního stavu z důvodů uvedených v kán. 1645 § 2 odst. 4 a 5 je nutno žádat u odvolacího soudu ve lhůtě tří měsíců od okamžiku, kdy se stěžovatel dozvěděl o vyhlášení rozsudku; jestliže v případě uvedeném v kán. 1645 § 2 odst. 5 se stěžovatel o dřívějším rozhodnutí dozvěděl později, běží lhůta od tohoto oznámení.

§ 3. Výše uvedené lhůty neběží, dokud je poškozený nezletilý.

Kán. 1647 – § 1. Žádost o navrácení do původního stavu odkládá dosud nezahájený výkon rozsudku.

§ 2. Jestliže z důvodných náznaků vznikne podezření, že se o navrácení do původního stavu žádá za účelem oddálení výkonu rozsudku, může soudce stanovit, aby rozsudek byl vykonán, přičemž žadateli určí, aby složil vhodnou zálohu za účelem náhrady škody po přiznání navrácení do původního stavu.

Kán. 1648 – Po přiznání navrácení do původního stavu je soudce povinen rozhodnout ve věci.

Stať X
Soudní výlohy a bezplatná právní pomoc

Kán. 1649 – § 1. Biskup, kterému soud podléhá, vydá předpisy:

1. o odsouzení stran k zaplacení nebo úhradě soudních výloh,

2. o odměnách zástupců, advokátů, znalců, tlumočníků a o poskytnutí náhrady svědkům,

3. o bezplatné právní pomoci nebo o slevě na soudních poplatcích,

4. o uložení náhrady škody tomu, kdo spor prohrál nebo se svévolně soudil,

5. o složení peněz nebo kauce na úhradu poplatků a náhradu škod.

§ 2. Proti výroku o poplatcích, odměnách a náhradě škody se nelze samostatně odvolat, strana však může podat do 15 dnů stížnost k témuž soudci, který může změnit stanovení poplatků.

Stať XI
Výkon rozsudku

Kán. 1650 – § 1. Rozsudek, který nabyl právní moci, může být vykonán, při zachování ustanovení kán. 1647.

§ 2. Soudce, který vynesl rozsudek, a pokud bylo podáno odvolání, také soudce odvolacího soudu, mohou z úřední povinnosti nebo na návrh strany nařídit prozatímní výkon rozsudku, který ještě nenabyl právní moci, případně žádat o složení vhodné zálohy, jde-li o opatření nebo plnění nařízené za účelem nutného výživného nebo z jiného spravedlivého důvodu.

§ 3. Je-li napaden rozsudek uvedený v § 2, soudce, který rozhodne o napadení, musí buď pozastavit výkon rozsudku, nebo stanovit složení zálohy, zjistí-li, že je to důvodné a že z výkonu rozsudku může vzniknout nenapravitelná škoda.

Kán. 1651 – Rozsudek nelze vykonat dříve, než soudce vydá rozhodnutí o jeho výkonu; toto rozhodnutí se podle povahy věci zahrne do rozsudku, nebo se vydá odděleně.

Kán. 1652 – Jestliže výkon rozsudku vyžaduje předběžné vyúčtování, vzniká nahodilá záležitost, kterou rozhodne soudce, jenž vydal rozhodnutí o jeho výkonu.

Kán. 1653 – § 1. Pokud partikulární právo nestanoví jinak, nařídí výkon rozsudku biskup diecéze, v níž byl vynesen rozsudek prvního stupně, a to buď osobně, nebo prostřednictvím jiného.

§ 2. Jestliže to biskup odmítne nebo opomene, vykoná rozsudek na návrh strany, které se to týká, nebo i z úřední povinnosti představený, jemuž podléhá odvolací soud podle ustanovení kán. 1439 § 3.

§ 3. U řeholníků vykoná rozsudek představený, který vynesl vykonatelný rozsudek nebo který k tomu pověřil soudce.

Kán. 1654 – § 1. Vykonavatel rozsudku nařídí jeho výkon podle obvyklého významu slov, jestliže samo znění rozsudku neponechává vykonavateli nic k uvážení.

§ 2. Vykonavatel může rozhodnout o námitkách proti způsobu a právní účinnosti výkonu, ne však o podstatě věci; jestliže se dozvěděl, že rozsudek je neplatný nebo zjevně nespravedlivý podle ustanovení kán. 1620, 1622 a 1645, odstoupí od výkonu, zašle věc soudu, který vydal rozsudek, a oznámí to stranám.

Kán. 1655 – § 1. Jestliže je na základě věcné žaloby přisouzena žalobci nějaká věc, je nutno mu ji předat ihned po nabytí právní moci rozsudku.

§ 2. Pokud jde o žaloby osobní a viník byl odsouzen k poskytnutí movité věci nebo k zaplacení peněžité částky nebo aby něco poskytl nebo učinil, stanoví soudce v rozsudku nebo vykonavatel podle svého rozumného uvážení lhůtu ke splnění povinnosti, která nesmí být kratší než patnáct dnů a delší než šest měsíců.

Oddíl 2
Sporné řízení ústní

Kán. 1656 – § 1. Ve sporném řízení ústním, o němž pojednává tento oddíl, lze projednat všechny záležitosti, které právo nevylučuje, pokud strana nežádá o řádné řízení sporné.

§ 2. Jestliže se použije ústního řízení sporného v případech, kde to právo zakazuje, je jednání neplatné.

Kán. 1657 – Sporné řízení ústní koná v prvním stupni samosoudce podle ustanovení kán. 1424.

Kán. 1658 – § 1. Žaloba, kterou se řízení zahajuje, musí kromě toho, co uvádí kán. 1504:

1. vyložit krátce, úplně a zřetelně skutečnosti, o něž žalobce opírá své požadavky;

2. tak označit důkazy, kterými hodlá žalobce prokázat skutečnosti a které nyní nemůže předložit, aby je soudce mohl provést bez průtahů.

§ 2. K žalobě se musí připojit alespoň v ověřeném opisu listiny, o něž se žalobní požadavek opírá.

Kán. 1659 – § 1. Jestliže pokus o smír podle ustanovení kán. 1446 § 2 byl neúspěšný a soudce má za to, že žaloba je důvodná, nařídí do tří dnů rozhodnutím připojeným k žalobě, aby byl opis žaloby doručen žalované straně s poučením o možnosti zaslat kanceláři soudu do 15 dnů písemné vyjádření k žalobě.

§ 2. Toto doručení má účinky soudního předvolání uvedeného v kán. 1512.

Kán. 1660 – Vyžadují-li to námitky žalované strany, stanoví soudce žalobci lhůtu k odpovědi tak, aby z podaných vyjádření obou stran získal objasnění předmětu sporu.

Kán. 1661 – § 1. Po uplynutí lhůt uvedených v kán. 1659 a 1660, soudce poté, co se seznámí s akty, určí předmět sporu; pak předvolá k jednání, které je nutno konat do 30 dnů, všechny, kdo jsou povinni se ho zúčastnit, a k předvolání připojí předmět sporu.

§ 2. V předvolání se stranám oznámí, že mohou nejpozději tři dny před ústním jednáním podat soudu krátké písemné vyjádření k dokázání svých tvrzení.

Kán. 1662 – Při ústním jednání soud nejprve probere otázky uvedené v kán. 1459 až 1464.

Kán. 1663 – § 1. Důkazy soud provede v průběhu jednání, při zachování kán. 1418.

§ 2. Strana a její advokát se mohou zúčastnit výslechu ostatních stran, svědků a znalců.

Kán. 1664 – Odpovědi stran, svědků, znalců, žádosti a námitky advokátů notář zapíše, avšak pouze souhrnně a s uvedením skutečností, které se týkají podstaty sporu; ti, kdo podali výpověď, podepíší zápis.

Kán. 1665 – Důkazy, které nebyly uvedeny nebo vyžádány v žalobě ani v odpovědích, může soudce připustit podle ustanovení kán. 1452; pokud byl však vyslechnut alespoň jeden svědek, může soudce určit nové důkazy jen podle ustanovení kán. 1600.

Kán. 1666 – Jestliže během ústního jednání nebylo možné provést všechny důkazy, nařídí se další jednání.

Kán. 1667 – Po skončení dokazování se koná v témže jednání ústní porada.

Kán. 1668 – § 1. Pokud se během rozpravy neshledá, že je potřeba záležitost doplnit nebo že něco jiného brání ve vynesení rozsudku, ihned po skončení jednání soudce odděleně vynese rozsudek; výroková část rozsudku se ihned přečte přítomným stranám.

§ 2. Pro nesnadnost věci nebo z jiného spravedlivého důvodu může soudce odložit rozhodnutí, ne však déle než o pět dní užitečného času.

§ 3. Úplný text rozsudku s odůvodněním se oznámí stranám co nejdříve, zpravidla do 15 dnů.

Kán. 1669 – Jestliže odvolací soud shledal, že soud nižšího stupně použil sporného řízení ústního v případech právem vyloučených, prohlásí neplatnost rozsudku a vrátí věc soudu, který vynesl rozsudek.

Kán. 1670 – V ostatních náležitostech týkajících se postupu při řízení se zachovají ustanovení kánonů o řádném řízení sporném. Soud však nemusí na základě odůvodněného rozhodnutí použít ty procesní normy, které nejsou nutn,é k platnosti, aby při zachování spravedlnosti řízení urychlil.

Část 3
Některá zvláštní řízení

Stať I
Řízení ve věcech manželských

Hlava 1
Řízení ve věci prohlášení neplatnosti manželství

Článek 1
Příslušnost a druhy soudů

Kán. 1671 – § 1. Manželské záležitosti pokřtěných přísluší vlastním právem církevnímu soudci.

§ 2. Záležitosti týkající se pouze občanských účinků manželství přísluší světské autoritě, pokud partikulární právo nestanoví, že tyto záležitosti, jsou-li projednávány jako nahodilé a vztahující se k hlavní věci, mohou být zkoumány a rozhodnuty církevním soudcem.

Kán. 1672 – V záležitostech neplatnosti manželství, které nejsou vyhrazeny Apoštolskému stolci, je příslušný:

1° soud místa, v němž bylo manželství uzavřeno,

2° soud místa, v němž jedna nebo obě strany mají kanonické trvalé nebo přechodné bydliště,

3° soud místa, v němž se ve skutečnosti provede většina důkazů.

Kán. 1673 – § 1. V každé diecézi je pro záležitosti neplatnosti manželství, které nejsou právem výslovně vyňaty, soudcem prvního stupně diecézní biskup, který může vykonávat soudní moc buď sám osobně, nebo prostřednictvím jiných, podle ustanovení právních norem.

§ 2. Biskup ustaví pro svou diecézi diecézní soud pro záležitosti neplatnosti manželství, přičemž zůstává zachována možnost připojit se k jinému blízkému diecéznímu nebo interdiecéznímu soudu.

§ 3. Záležitosti neplatnosti manželství jsou vyhrazeny senátu složenému ze tří soudců. Tomu musí předsedat soudce z řad kleriků, ostatní soudcové mohou být laici.

§ 4. Není-li možné sestavit senát v diecézi nebo u blízkého církevního soudu vybraného podle § 2, svěří biskup moderátor záležitosti samosoudci z řad kleriků, který, pokud je to možné, k sobě přidruží dva přísedící vynikající řádným životem, odborníky v oblasti právních nebo humanitních věd, schválené pro tento úkol biskupem. Tomuto samosoudci přísluší, pokud nevyplývá něco jiného, pravomoci náležející senátu, předsedovi nebo soudci zpravodaji.

§ 5. Soud druhého stupně musí být k platnosti vždy senátem, v souladu s ustanovením předcházejícího § 3.

§ 6. Od soudu prvního stupně se podává odvolání k metropolitnímu soudu druhého stupně, při zachování ustanovení kán. 1438–1439 a 1444.

Článek 2
Právo napadnout manželství

Kán. 1674 – § 1. Způsobilí napadnout manželství jsou:

1° manželé;

2° ochránce spravedlnosti, jestliže se neplatnost již stala známou a manželství nelze zplatnit nebo zplatnění není účelné.

§ 2. Manželství, které za života obou manželů nebylo napadeno žalobou, nemůže být zažalováno po smrti jednoho nebo obou manželů, leč by otázka platnosti bránila vyřešení jiného sporu v kanonickém nebo světském oboru.

§ 3. Jestliže jeden z manželů zemře v průběhu řízení, postupuje se podle kán. 1518.

Článek 3
Zahájení a prošetření záležitosti

Kán. 1675 – Než soudce přijme záležitost, musí mít jistotu, že manželství je nenávratně rozvráceno takovým způsobem, že je nemožné obnovit manželské soužití.

Kán. 1676 – § 1. Soudní vikář přijme doručenou žalobu, pokud ji shledá jako opodstatněnou, a rozhodnutím připojeným k téže žalobě nařídí, aby jedna kopie byla zaslána obhájci svazku, a nadto, pokud žaloba není podepsána oběma stranami, také straně nežalující, jíž stanoví lhůtu patnácti dnů pro vyjádření stanoviska k žalobě.

§ 2. Po uplynutí této lhůty a – pokud a nakolik to považuje za vhodné – po novém napomenutí druhé strany, aby vyjádřila svůj postoj, a též po vyslechnutí obhájce svazku soudní vikář rozhodnutím určí znění předmětu sporu a stanoví, zda je záležitost potřeba projednat řádným řízením, nebo zkráceným řízením podle kán. 1683–1687. Toto rozhodnutí se neprodleně oznámí stranám a obhájci svazku.

§ 3. Pokud záležitost má být projednána řádným řízením, soudní vikář týmž rozhodnutím ustaví senát, nebo samosoudce se dvěma přísedícími podle kán. 1673 § 4.

§ 4. Jestliže soudní vikář rozhodne o konání zkráceného řízení, postupuje v souladu s ustanovením kán. 1685.

§ 5. Znění předmětu sporu musí určit, z jakého důvodu nebo z jakých důvodů je napadena platnost manželství.

Kán. 1677 – § 1. Obhájce svazku, zástupci stran a také ochránce spravedlnosti, pokud se účastní řízení, mají právo:

1° být přítomni výslechu stran, svědků a znalců, při zachování ustanovení kán. 1559;

2° nahlížet do soudních spisů, i dosud nezveřejněných, a zkoumat dokumenty předložené stranami.

§ 2. Strany se nemohou účastnit výslechů uvedených v § 1 odst. 1.

Kán. 1678 – § 1. V záležitostech neplatnosti manželství mohou mít soudní doznání a prohlášení stran, podepřená případnými svědectvími o jejich věrohodnosti, hodnotu plného důkazu podle posouzení soudcem a při zvážení všech indicií a nepřímých důkazů, pokud se nevyskytnou jiné prvky oslabující doznání a prohlášení stran.

§ 2. V týchž záležitostech může mít hodnotu plného důkazu i svědectví jediného svědka, pokud se jedná o svědka kvalifikovaného, svědčícího o věcech vykonaných z moci úřední, nebo tomu napovídají věcné a osobní okolnosti.

§ 3. V záležitostech týkajících se neschopnosti k souloži nebo vady souhlasu pro duševní nemoc nebo anomálii psychické povahy využije soudce jednoho nebo více znalců, pokud se to podle okolností nebude jevit zjevně neužitečné; v ostatních případech se zachová ustanovení kán. 1574.

§ 4. Kdykoli se v průběhu šetření záležitosti objeví velmi pravděpodobná pochybnost o dokonání manželství, může soud po vyslechnutí stran pozastavit řízení o neplatnosti, dokončit šetření pro účely dispenze od nedokonaného manželství a poté předat akta Apoštolskému stolci spolu se žádostí jednoho nebo obou manželů o dispenz a s vyjádřením soudu a biskupa.

Článek 4
Rozsudek, jeho napadení a vykonání

Kán. 1679 – Rozsudek, který poprvé prohlásil neplatnost manželství, se marným uplynutím lhůt stanovených v kán. 1630–1633 stává vykonatelným.

Kán. 1680 – § 1. Strana, která se cítí poškozená, a rovněž ochránce spravedlnosti a obhájci svazku mají plné právo podat stížnost na neplatnost rozsudku nebo odvolání proti rozsudku v souladu s kán. 1619–1640.

§ 2. Po uplynutí lhůt stanovených právem pro odvolání a jeho provedení a poté, co soud vyššího stupně obdržel soudní akta, se ustaví senát, určí obhájce svazku a strany se vyzvou, aby předložily své vyjádření ve stanovené lhůtě. Po uplynutí této doby, je-li zřejmé, že odvolání má pouze působit průtahy, senát potvrdí svým dekretem rozsudek prvního stupně.

§ 3. Je-li odvolání přijato, je třeba postupovat stejným způsobem jako v prvním stupni, s náležitými úpravami.

§ 4. Pokud je v odvolacím stupni předložen nový důvod neplatnosti manželství, soud jej může připustit a rozsoudit jej, jako by jednal v prvním stupni.

Kán. 1681 – Jestliže rozsudek nabyl vykonatelnosti, lze se kdykoli obrátit na soud třetího stupně za účelem nového projednání záležitosti v souladu s kán. 1644 a dodat nové a závažné důkazy nebo důvody v propadné lhůtě třiceti dnů od podání nového návrhu.

Kán. 1682 – § 1. Poté, co se rozsudek, který prohlásil neplatnost manželství, stal vykonatelným, mohou strany, jejichž manželstv í bylo prohlášeno za neplatné, uzavřít nové manželství, pokud tomu nebrání zákaz připojený k rozsudku nebo stanovený místním ordinářem.

§ 2. Jakmile se rozsudek stane vykonatelným, musí jej soudní vikář oznámit ordináři místa, kde bylo manželství uzavřeno. Ten se pak musí postarat o to, aby rozhodnutí o neplatnosti manželství a případně stanovené zákazy byly co nejdříve zaznamenány v matrice sňatků a pokřtěných.

Článek 5
Zkrácené manželské řízení před biskupem

Kán. 1683 – Samotnému diecéznímu biskupovi přísluší soudit záležitosti neplatnosti manželství zkráceným řízením, kdykoli:

1° je žádost podána oběma manžely, nebo jedním z nich se souhlasem druhého;

2° se vyskytují věcné a osobní okolnosti podporované svědectvími nebo dokumenty, které nevyžadují důkladnější zkoumání nebo šetření a činí neplatnost zjevnou.

Kán. 1684 – Žaloba, kterou se zahajuje zkrácené řízení, kromě náležitostí uvedených v kán. 1504, musí:

1° krátce, úplně a přehledně uvést skutečnosti, na nichž je založena;

2° označit důkazy, které mohou být okamžitě shromážděny soudcem;

3° předložit v příloze dokumenty, na nichž se zakládá.

Kán. 1685 – Soudní vikář jmenuje instruktora a přísedícího a týmž dekretem, kterým stanoví předmět sporu, pak předvolá na zasedání, které se má v souladu s kán. 1686 konat nejpozději do třiceti dnů, všechny, kdo se ho mají účastnit.

Kán. 1686 – Instruktor shromáždí důkazy pokud možno v rámci jediného zasedání a stanoví lhůtu patnácti dnů, aby, pokud existují, byly předloženy námitky ve prospěch manželství a obhajoby stran.

Kán. 1687 – § 1. Diecézní biskup po obdržení akt a po konzultaci s instruktorem a přísedícím prozkoumá vyjádření obhájce svazku a obhajoby stran, pokud byly předloženy, a dosáhne-li mravní jistoty o neplatnosti manželství, vynese rozsudek. V opačném případě vrátí věc zpět k řádnému řízení.

§ 2. Plné znění rozsudku s uvedením důvodů se co nejdříve sdělí stranám.

§ 3. Proti rozsudku biskupa lze podat odvolání k metropolitovi nebo Římské rotě; pokud však byl rozsudek vydán metropolitou, podává se odvolání k nejstaršímu diecéznímu biskupovi provincie; proti rozsudku jiného biskupa, který nad sebou nemá vyšší autoritu než papeže, se podává odvolání k biskupovi trvale vybranému jím samým.

§ 4. Jeví-li se odvolání jako zjevně zdržující, metropolita nebo biskup uvedený v § 3 nebo děkan Římské roty je neprodleně svým rozhodnutím odmítne; je-li však odvolání přijato, předá se žádost k řádnému řízení ve druhém stupni.

Článek 6
Listinné řízení

Kán. 1688 – Po obdržení žádosti podané v souladu s kán. 1676 může diecézní biskup nebo soudní vikář nebo určený soudce opomenout náležitosti řádného řízení a po předvolání stran a za účasti obhájce svazku prohlásit neplatnost manželství rozsudkem, jestliže z dokumentu, který neobsahuje rozpor a vůči němuž nejsou námitky, vyplývá s jistotou existence zneplatňující překážky nebo vady zákonné formy a pokud je se stejnou jistotou jasné, že nebyla udělena dispenz nebo že existuje vada platného zmocnění zástupce při sňatku.

Kán. 1689 – § 1. Obhájce svazku musí proti tomuto prohlášení podat odvolání k soudu druhého stupně, jestliže se rozumně domnívá, že vady uvedené v kán. 1688 nebo neudělení dispenze nejsou jisté; uvedenému soudu se musí předat akta a písemně mu oznámit, že se jedná o listinné řízení.

§ 2. Strana, která se cítí poškozena, má plné právo se odvolat.

Kán. 1690 – Soudce druhého stupně za účasti obhájce svazku a po vyslechnutí stran rozhodne stejným způsobem, jak je uvedeno v kán. 1688, zda se rozsudek potvrzuje, nebo zda se má v dané záležitosti postupovat řádným řízením podle ustanovení práva. V takovém případě věc vrátí soudu prvního stupně.

Článek 7
Obecné normy

Kán. 1691 – § 1. Rozsudek musí připomenout stranám morální a také občanské povinnosti, jimiž jsou případně vázány jedna vůči druhé a k dětem, ohledně výživného a výchovy.

§ 2. Záležitosti prohlášení neplatnosti manželství nesmějí být projednávány sporným řízením ústním podle kán. 1656–1670.

§ 3. Ve všech ostatních věcech, které se týkají řízení, by měly být použity, pokud tomu nebrání povaha věci, kánony o soudním řízení obecně a o řádném soudním řízení sporném, při zachování zvláštních norem pro záležitosti stavu osob a pro záležitosti týkající se veřejného zájmu.

Hlava 2
Záležitosti odloučení za trvání manželství

Kán. 1692 – § 1 Osobní odloučení pokřtěných manželů za trvání manželství může povolit diecézní biskup svým rozhodnutím nebo soudce rozsudkem podle ustanovení následujících kánonů, pokud pro některá místa není právem stanoveno jinak.

§ 2. Kde církevní rozhodnutí nepůsobí občanskoprávní účinky nebo jestliže lze předpokládat, že světský rozsudek nebude v rozporu s božským právem, může biskup diecéze pobytu manželů, po zvážení zvláštních okolností, udělit dovolení obrátit se na světský soud.

§ 3. Jestliže se záležitost týká čistě občanskoprávních účinků manželství, soudce má usilovat, aby při zachování ustanovení § 2 byla věc již od počátku uplatněna před světským soudem.

Kán. 1693 – § 1. Použije se sporného řízení ústního, pokud některá ze stran nebo ochránce spravedlnosti nežádají řádné řízení sporné.

§ 2. Jestliže se použije řádného řízení a dojde k podání odvolání, postupuje soud druhého stupně podle ustanovení kán. 1680 § 2–3 při dodržení toho, co je nutno dodržet.

Kán. 1694 – Pokud jde o příslušnost soudu, zachová se ustanovení kán. 1673.

Kán. 1695 – Domnívá-li se soudce, že je naděje na úspěch ještě před přijetím záležitosti, použije pastoračních prostředků k tomu, aby manžele smířil a přiměl je k obnovení manželského soužití.

Kán. 1696 – Záležitosti ve věci odloučení manželů jsou také předmětem veřejného zájmu; proto se jich vždy musí účastnit ochránce spravedlnosti podle ustanovení kán. 1433.

Hlava 3
Řízení o dispenz od platného a nedokonaného manželství

Kán. 1697 – Pouze manželé nebo jeden z nich, i když proti vůli druhého, jsou oprávněni žádat o milost dispenze od platného a nedokonaného manželství.

Kán. 1698 – § 1. Jedině Apoštolský stolec rozhoduje o skutečnosti nedokonání manželství a o existenci spravedlivého důvodu k udělení dispenze.

§ 2. Dispenz uděluje jedině papež.

Kán. 1699 – § 1. Příslušný k přijetí žádosti o dispenz je diecézní biskup kanonického trvalého nebo přechodného bydliště žadatele, který je povinen nařídit zahájení řízení, pokud se potvrdí, že žádost je podložená.

§ 2. Jestliže předloženou žádost provázejí zvláštní obtíže právní nebo morální povahy, poradí se biskup s Apoštolským stolcem.

§ 3. Proti rozhodnutí, jímž biskup zamítl žádost, je možné podat správní odvolání k Apoštolskému stolci.

Kán. 1700 – § 1. Při zachování ustanovení kán. 1681 svěří biskup toto řízení buď trvale, nebo pro jednotlivé případy soudu své diecéze nebo vhodnému knězi.

§ 2. Jestliže bylo soudní cestou zahájeno řízení o žádosti za účelem prohlášení neplatnosti manželství, svěří se řízení témuž soudu.

Kán. 1701 – § 1. Tohoto řízení se musí zúčastnit obhájce svazku.

§ 2. Nepřipouští se zástupce strany, avšak z důvodu obtížnosti případu může biskup dovolit, aby se žadatel nebo druhá strana obrátila na právního znalce.

Kán. 1702 – V tomto řízení se vyslechnou oba manželé a podle možností se zachovají kánony o provádění důkazů v řádném řízení sporném a v záležitostech neplatnosti manželství, pokud jsou v souladu s povahou těchto řízení.

Kán. 1703 – § 1. Neprovádí se zveřejnění akt; avšak pokud je soudci zřejmé, že z provedených důkazů vznikne velká překážka pro požadavek strany žádající nebo pro námitku strany nežádající, rozvážně to sdělí straně, o jejíž zájem se jedná.

§ 2. Straně, která o to žádá, může soudce ukázat předloženou listinu nebo přijaté svědectví a stanovit jí lhůtu k vyjádření.

Kán. 1704 – § 1. Po skončení šetření předloží instruktor všechna akta s příslušnou zprávou biskupovi, který připojí vyjádření ohledně pravdivosti jak skutečnosti nedokonání manželství, tak spravedlivého důvodu pro udělení dispenze a pro vhodnost jejího udělení.

§ 2. Jestliže provedení řízení bylo svěřeno jinému soudu podle ustanovení kán. 1700, provede tento soud vyšetřování manželského svazku, avšak vyjádření uvedené v § 1 přísluší pověřujícímu biskupovi, jemuž instruktor spolu s akty předá příslušnou zprávu.

Kán. 1705 – § 1. Biskup zašle Apoštolskému stolci všechna akta spolu se svým vyjádřením a připomínkami obhájce svazku.

§ 2. Jestliže je podle uvážení Apoštolského stolce potřeba doplnit šetření, oznámí se to biskupovi a sdělí se, v čem je nutno doplnit vyšetřování.

§ 3. Jestliže Apoštolský stolec vydá reskript, že z výsledků vyšetřování neplyne jistota o nedokonání manželství, může právní znalec uvedený v kán. 1701 § 2 nahlédnout v sídle soudu do akt řízení, ne však do vyjádření biskupa, aby zvážil, zda je možné uvést něco závažného pro nové podání žádosti.

Kán. 1706 – Apoštolský stolec zašle reskript udělující dispenz biskupovi; ten oznámí reskript stranám, a navíc co nejdříve nařídí faráři místa uzavření sňatku a místa přijetí křtu, aby udělenou dispenz zaznamenali do knihy sezdaných a do knihy pokřtěných.

Hlava 4
Řízení o prohlášení manžela za mrtvého

Kán. 1707 – § 1. Jestliže věrohodnou církevní nebo světskou listinou nelze zjistit smrt manžela, nepovažuje se druhý manžel za zbaveného manželského závazku, dokud diecézní biskup nevydal prohlášení o předpokládané smrti.

§ 2. Prohlášení podle § 1 může diecézní biskup vydat pouze tehdy, když bylo provedeno náležité šetření a z výpovědí svědků, z veřejného mínění nebo z nepřímých důkazů získal morální jistotu o smrti manžela. Nestačí pouhá nepřítomnost manžela, i když dlouhodobá.

§ 3. V nejistých a složitých případech se biskup obrátí na Apoštolský stolec.

Stať II
Záležitosti o prohlášení neplatnosti svátosti svěcení

Kán. 1708 – Právo zažalovat platnost svátosti svěcení má buď klerik sám, nebo ordinář, jemuž je klerik podřízen anebo v jehož diecézi byl vysvěcen.

Kán. 1709 – § 1. Žádost musí být zaslána příslušné kongregaci Římské kurie, která rozhodne, zda projedná záležitost sama, nebo jí pověřený soud.

§ 2. Podáním žádosti je klerikovi samým právem zakázán výkon svátosti svěcení.

Kán. 1710 – Jestliže kongregace zaslala záležitost soudu, zachovají se, pokud tomu nebrání povaha věci, kánony o řízení obecně a o řádném sporném řízení, při zachování ustanovení této stati.

Kán. 1711 – Obhájce svazku má v těchto záležitostech stejná práva a stejné povinnosti jako má obhájce svazku v záležitostech manželství.

Kán. 1712 – Po vynesení druhého rozsudku, který potvrdil neplatnost svěcení, ztrácí klerik všechna práva náležející klerickému stavu a je zbaven všech povinností.

Stať III
Předcházení soudním sporům

Kán. 1713 – K zabránění soudním sporům je možno použít smíru neboli narovnání nebo může být záležitost svěřena jednomu nebo více rozhodcům.

Kán. 1714 – Při uzavírání smíru, kompromisu a řízení před rozhodci se zachovají normy, které si strany dohodly, nebo jestliže si žádné nedohodly, použije se zákona stanoveného biskupskou konferencí, pokud takový je, nebo světského zákona platného v místě uzavření dohody.

Kán. 1715 – § 1. Nelze platně uzavřít smír ani kompromis ve věcech, které patří k veřejnému zájmu, a v jiných věcech, s nimiž strany nemohou svobodně nakládat.

§ 2. Jestliže se jedná o církevní majetek, zachovají se, pokud to záležitost vyžaduje, právem stanovené náležitosti pro převod církevních věcí.

Kán. 1716 – § 1. Jestliže světský zákon uznává účinnost rozhodnutí rozhodců, jen pokud bylo potvrzeno soudcem, potřebuje rozhodnutí rozhodců v církevním sporu k účinnosti pro kanonický obor potvrzení církevním soudcem místa, kde bylo vyneseno.

§ 2. Jestliže světský zákon připouští napadení rozhodnutí rozhodců před světským soudem, může být totéž napadení uplatněno pro kanonický obor u církevního soudce příslušného v prvním stupni pro sporná řízení.

Část
Trestní řízení

Hlava 1
Přípravné řízení

Kán. 1717 – § 1. Kdykoliv se ordinář alespoň s pravděpodobností dozví o spáchání trestného činu, opatrně zjistí buď sám nebo prostřednictvím jiné vhodné osoby skutečnosti, okolnosti a přičitatelnost, pokud se toto šetření nejeví zbytečným.

§ 2. Je třeba zabránit tomu, aby tímto šetřením bylo ohroženo něčí dobré jméno.

§ 3. Kdo koná šetření, má stejná práva a povinnosti jako vyšetřující soudce v řízení; nesmí však být v téže věci soudcem, pokud bylo později zahájeno soudní řízení.

Kán. 1718 – § 1. Ordinář rozhodne, má-li za to, že jsou dostatečně prokázány skutečnosti svědčící o spáchání trestného činu:

1. zda je možné zahájit řízení za účelem udělení nebo prohlášení trestu;

2. zda je to prospěšné s přihlédnutím ke kán. 1341;

3. zda se použije soudního řízení nebo, pokud to zákon nezakazuje, zda se použije mimosoudního rozhodnutí.

§ 2. Ordinář odvolá nebo změní rozhodnutí uvedené v § 1, kdykoliv na základě nových skutečností zjistí, že je nutno rozhodnout jinak.

§ 3. Při stanovení rozhodnutí uvedených v § 1 a 2 projedná ordinář věc se dvěma soudci nebo právními znalci, jestliže to považuje za vhodné.

§ 4. Předtím než ordinář rozhodne podle ustanovení § 1, zváží, zdali k zabránění neužitečného soudního řízení nebude vhodnější, aby se souhlasem stran rozhodl o náhradě škody buď on sám nebo vyšetřující soudce, a to spravedlivě a přiměřeně.

Kán. 1719 – V tajném archivu kurie se uschovají vyšetřovací spisy, rozhodnutí ordináře, jímž se vyšetřování zahajuje a uzavírá, a vše, co předcházelo šetření, pokud to není nutné pro trestní řízení.

Hlava 2
Průběh řízení

Kán. 1720 – Jestliže ordinář usoudil, že se bude postupovat cestou vydání mimosoudního rozhodnutí:

1. oznámí obviněnému žalobu a důkazy a dá mu možnost hájit se, pokud se řádně předvolaný obviněný dostavil;

2. se dvěma přísedícími důkladně projedná důkazy a tvrzení;

3. jestliže je spáchání trestného činu jisté a obžaloba nebyla promlčena, vydá rozhodnutí podle ustanovení kán. 1342–1350 s alespoň krátkým odůvodněním po právní i skutkové stránce.

Kán. 1721 – § 1. Jestliže ordinář rozhodl, že se zahájí trestní řízení soudní, předá vyšetřovací spis ochránci spravedlnosti, který předloží soudci obžalobu podle ustanovení kán. 1502 a 1504.

§ 2. U vyššího soudu zastává úřad žalobce ochránce spravedlnosti, ustanovený u tohoto vyššího soudu.

Kán. 1722 – K zabránění pohoršení, ochraně svobody svědků a zajištění spravedlivého průběhu může ordinář po poradě s ochráncem spravedlnosti a po předvolání obžalovaného zakázat mu v kterékoli fázi řízení výkon posvátné služby nebo některého církevního úřadu nebo úkolu, uložit mu nebo zakázat pobyt na některém místě nebo území nebo mu též zakázat veřejnou aktivní účast na eucharistii; to vše je nutno odvolat po zániku důvodu a také to zaniká samým právem po skončení trestního řízení.

Kán. 1723 – § 1. Soudce, který předvolal obžalovaného, jej musí vyzvat, aby si v soudem stanovené lhůtě zvolil advokáta podle ustanovení kán. 1481 § 1.

§ 2. Jestliže obžalovaný tak neučinil, ustanoví mu advokáta soudce před stanovením předmětu sporu; ten zastává svou funkci tak dlouho, dokud si advokáta nezvolí sám obžalovaný.

Kán. 1724 – § 1. Z nařízení nebo se souhlasem ordináře, jehož rozhodnutím bylo řízení zahájeno, může ochránce spravedlnosti v kterémkoli stupni řízení vzít žalobu zpět.

§ 2. K platnosti zpětvzetí se vyžaduje, aby bylo přijato obžalovaným, pokud nebyl soudem prohlášen za nepřítomného v řízení.

Kán. 1725 – Při písemném nebo ústním projednávání záležitosti je obžalovaný vždy oprávněn, aby buď on nebo jeho advokát nebo zástupce psal nebo hovořil jako poslední.

Kán. 1726 – Jestliže se ve kterémkoliv stupni nebo fázi trestního řízení zřejmě prokáže, že obžalovaný trestný čin nespáchal, je to soudce povinen prohlásit rozsudkem a obžalovaného osvobodit; totéž platí, je-li obžaloba promlčena.

Kán. 1727 – § 1. Obžalovaný může podat odvolání i v případě, že byl rozsudkem osvobozen pouze proto, že trest byl ponechán na uvážení soudce, nebo protože soudce využil oprávnění uvedeného v kán. 1344 a 1345.

§ 2. Ochránce spravedlnosti se může odvolat, jestliže má za to, že nedošlo k dostatečné nápravě pohoršení a obnově spravedlnosti.

Kán. 1728 – § 1. Při dodržení kánonů této stati, pokud tomu nebrání povaha věci, je nutno v trestním řízení použít kánonů o obecném řízení a o řádném řízení sporném, při zachování zvláštních norem týkajících se záležitostí veřejného zájmu.

§ 2. Obviněný není povinen přiznat se k trestnému činu ani od něj nemůže být vyžadována přísaha.

Hlava 3
Žaloba o náhradu škody

Kán. 1729 – § 1. Poškozená strana může během trestního řízení podat žalobu o náhradu škody vzniklé trestným činem, podle ustanovení kán. 1596.

§ 2. Poškozený se může připojit k řízení podle § 1 pouze tehdy, pokud tak učiní v prvním stupni trestního řízení.

§ 3. Odvolání ve věci náhrady škody se provádí podle ustanovení kán. 1628–1640 i v případech, kdy nelze uplatnit odvolání v trestním řízení; jestliže je podáno obojí odvolání, i když různými stranami, probíhá při zachování ustanovení kán. 1730 jediné odvolací řízení.

Kán. 1730 – § 1. K zabránění velkých průtahů v trestním řízení může soudce odročit řízení o škodách až na dobu po vynesení konečného rozsudku v trestním řízení.

§ 2. Soudce, který tak učinil, je po vynesení rozsudku v trestním řízení povinen rozhodnout o náhradě škody, i když trestní řízení ještě běží z důvodu napadení rozsudku nebo jestliže byl obžalovaný osvobozen z důvodu, který nezbavuje povinnosti k náhradě škody.

Kán. 1731 – Rozsudek, i když pravomocný, vydaný v trestním řízení, není právně účinný vůči poškozené straně, pokud se nepřipojila k řízení podle ustanovení kán. 1729.

Část 5
Řízení o správním odvolání.
Odstranění a zbavení farářů z úřadu a jejich přeložení

Oddíl 1
Odvolání proti správnímu rozhodnutí

Kán. 1732 – Normy, které se v kánonech tohoto oddílu týkají rozhodnutí, se použijí i na všechny správní individuální právní akty, které se vydávají pro vnější obor mimosoudní, s výjimkou těch, které vydal papež nebo ekumenický koncil.

Kán. 1733 – § 1. Velmi se doporučuje, aby se ten, kdo se cítí být rozhodnutím poškozen, vyhnul sporu s původcem rozhodnutí; obě strany mají mezi sebou usilovat o spravedlivé řešení, přičemž mohou také využít zprostředkování a snahy vážených osob, aby se sporu buď předešlo, nebo aby se vyřešil.

§ 2. Biskupská konference může stanovit, aby v každé diecézi byl natrvalo zřízen úřad nebo rada, jejímž úkolem je hledat a poskytovat spravedlivé řešení podle norem vydaných od téže konference; jestliže konference takové nařízení nevydala, může biskup takovou radu nebo úřad ustanovit.

§ 3. Úřad nebo rada uvedená v § 2 má jednat hlavně tehdy, žádá-li se odvolání rozhodnutí podle ustanovení kán. 1734 a lhůty pro odvolání neuplynuly; jestliže bylo proti rozhodnutí podáno odvolání a je naděje na příznivý výsledek, vybídne představený, který o odvolání rozhoduje, osobu podávající odvolání i původce rozhodnutí, aby hledali takováto řešení.

Kán. 1734 – § 1. Před podáním odvolání musí ten, kdo se odvolává, písemně požádat původce rozhodnutí, aby je odvolal nebo změnil; po podání této žádosti se má za to, že zároveň také žádá odklad provedení rozhodnutí.

§ 2. Žádost musí být podána v propadné lhůtě deseti užitečných dnů, které začínají běžet od zákonného oznámení rozhodnutí.

§ 3. Ustanovení § 1 a 2 se nevztahují na:

1. odvolání podané biskupovi proti rozhodnutím vydaným představenými, kteří mu jsou podřízeni;

2. odvolání podané proti rozhodnutí, kterým se rozhodlo o odvolání k vyššímu představenému, leda že by toto rozhodnutí vydal biskup;

3. odvolání podaných podle ustanovení kán. 57 a 1735.

Kán. 1735 – Jestliže během třiceti dnů ode dne, kdy původce rozhodnutí obdržel žádost uvedenou v kán. 1734, vydá původce nové rozhodnutí, kterým dřívější buď změní, nebo rozhodne, že se žádost zamítá, běží odvolací lhůty od oznámení nového rozhodnutí; jestliže však během třiceti dnů rozhodnutí nevydá, běží lhůty od uplynutí třicátého dne.

Kán. 1736 – § 1. Ve věcech, v nichž odvolání k vyššímu představenému odkládá výkon rozhodnutí, má stejné účinky i žádost uvedená v kán. 1734.

§ 2. V ostatních případech, jestliže během deseti dnů ode dne, kdy původce rozhodnutí obdržel žádost uvedenou v kán. 1734 a nerozhodl, že se pozastavuje výkon rozhodnutí, lze žádat o prozatímní odklad výkonu rozhodnutí od jemu nadřízeného představeného, který může odklad povolit pouze ze závažných důvodů a musí při tom dbát, aby neutrpěla škodu spása duší.

§ 3. Jestliže byl odložen výkon rozhodnutí podle ustanovení § 2 a následně bylo podáno odvolání, určí ten, kdo rozhoduje o odvolání podle ustanovení kán. 1737 § 3, zda se odklad potvrzuje, nebo odvolává.

§ 4. Jestliže během stanovené lhůty nebylo proti rozhodnutí podáno odvolání, zaniká odklad výkonu rozhodnutí, poskytnutý podle ustanovení § 1 nebo 2.

Kán. 1737 – § 1. Kdo má za to, že byl rozhodnutím poškozen, může z jakéhokoliv spravedlivého důvodu podat odvolání k hierarchicky nadřízenému toho, kdo rozhodnutí vydal; odvolání lze podat u původce rozhodnutí, který je zašle příslušnému hierarchicky nadřízenému představenému.

§ 2. Odvolání se podává v propadné lhůtě patnácti užitečných dnů, které v případech uvedených v kán. 1734 § 3 běží ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno; v ostatních případech běží podle ustanovení kán. 1735.

§ 3. Také v případech, v nichž odvolání samým právem neodkládá výkon rozhodnutí ani nebyl jeho výkon odložen podle ustanovení kán. 1736 § 2, může nadřízený ze závažného důvodu nařídit odklad výkonu rozhodnutí, dbá však, aby neutrpěla škodu spása duší.

Kán. 1738 – Odvolatel má právo na advokáta nebo zástupce, přitom se musí vyhnout neužitečným průtahům; pokud odvolatel nemá advokáta nebo zástupce a představený považuje za nutné, aby ho měl, určí ho z úřední povinnosti; představený však vždy může nařídit, aby se k výslechu dostavil sám odvolatel.

Kán. 1739 – Nadřízenému, který rozhoduje o odvolání, je podle povahy případu dovoleno nejen rozhodnutí potvrdit nebo prohlásit za neplatné, ale také je zrušit, odvolat nebo podle uvážení změnit, částečně zrušit nebo nahradit jiným.

Oddíl 2
Odstranění farářů z úřadu a jejich přeložení

Hlava 1
Řízení o odstranění farářů z úřadu

Kán. 1740 – Jestliže se služba faráře stala z nějakého důvodu, i bez jeho závažného zavinění, škodlivou nebo alespoň neúčinnou, může ho diecézní biskup odstranit z úřadu ve farnosti.

Kán. 1741 – Důvody, pro něž může být farář zákonně odstraněn z úřadu ve své farnosti, jsou především tyto:

1. způsob jednání, který působí církevnímu společenství závažnou škodu nebo je uvádí ve zmatek;

2. nezkušenost nebo trvalá duševní nebo tělesná choroba, která činí faráře neschopným k užitečnému plnění jeho úkolů;

3. ztráta dobré pověsti u řádných a vážených farníků nebo odpor vůči faráři, o němž se lze domnívat, že brzy nepomine;

4. hrubé zanedbávání nebo porušování farních povinností, které přetrvává i po napomenutí;

5. špatná správa majetku se závažnou škodou pro církev, jestliže toto škodlivé jednání nelze napravit jinak.

Kán. 1742 – § 1. Jestliže se z provedeného vyšetřování zjistilo, že je zde důvod podle kán. 1740, projedná biskup záležitost se dvěma faráři ze kolegia k tomu natrvalo jmenovaného kněžskou radou na návrh biskupa; jestliže z toho usoudí, že je nutno přikročit k odstranění z úřadu, pod sankcí neplatnosti uvede faráři důvody a důkazy a pak mu otcovsky poradí, aby se ve lhůtě patnácti dnů vzdal úřadu faráře.

§ 2. V případech farářů, kteří jsou členy řeholního institutu nebo společnosti apoštolského života, se použije ustanovení kán. 682 § 2.

Kán. 1743 – Vzdání se úřadu může farář učinit nejen prostě a nepodmíněně, ale i pod podmínkou, pokud ji může biskup přijmout a skutečně ji také přijal.

Kán. 1744 – § 1. Jestliže farář během poskytnuté lhůty neodpověděl, zopakuje biskup výzvu a prodlouží užitečnou lhůtu pro odpověď.

§ 2. Jestliže je biskupovi známo, že farář obdržel druhou výzvu a neodpověděl, i když mu v tom nebránila žádná překážka, nebo jestliže farář odmítá vzdát se úřadu bez udání důvodů, vydá biskup rozhodnutí o odstranění z úřadu.

Kán. 1745 – Jestliže však farář napadne uvedený důvod a jeho podklady a předloží důvody, které se biskupovi jeví jako nedostatečné, biskup k platnosti jednání:

1. vyzve faráře, aby po nahlédnutí do akt písemně předložil námitky a uvedl pro ně důkazy, má-li nějaké;

2. poté, je-li to potřeba, po doplnění vyšetřování projedná záležitost s týmiž faráři uvedenými v kán. 1742 § 1, pokud není pro jejich zaneprázdnění nutno určit jiné;

3. nakonec stanoví, zda je nebo není nutno odstranit faráře z úřadu, a brzy o této záležitosti vydá rozhodnutí.

Kán. 1746 – O faráře odstraněného z úřadu se biskup postará buď tak, že mu udělí jiný úřad, je-li pro něj vhodný, nebo mu stanoví penzi, pokud to případ vyžaduje a okolnosti dovolují.

Kán. 1747 – § 1. Z úřadu odstraněný farář již nesmí vykonávat funkce faráře, musí co nejdříve opustit a vyklidit faru a předat vše, co patří farnosti, tomu, jemuž biskup svěřil farnost.

§ 2. Jestliže se však jedná o nemocného, který nemůže být bez velkých obtíží přemístěn z fary jinam, ponechá mu biskup užívání fary, i výlučné, pokud tyto obtíže trvají.

§ 3. Během řízení o odvolání proti rozhodnutí o odstranění z úřadu nemůže biskup jmenovat nového faráře, ale postará se o farnost jmenováním farního administrátora.

Hlava 2
Řízení o přeložení faráře

Kán. 1748 – Jestliže spása duší nebo nutnost či užitečnost pro církev vyžaduje, aby farář byl přeložen ze své farnosti, kterou úspěšně řídil, do jiné farnosti nebo na jiný úřad, biskup mu toto přeložení písemně navrhne a doporučí mu, aby s tím pro lásku k Bohu a duším souhlasil.

Kán. 1749 – Jestliže farář nemíní uposlechnout rady a doporučení biskupa, předloží písemně své důvody.

Kán. 1750 – Jestliže biskup přes uvedené důvody má za to, že od přeložení nelze ustoupit, probere důvody pro i proti se dvěma faráři vybranými podle kán. 1742 § 1; jestliže z toho usoudí, že je nutno přeložení provést, zopakuje otcovskou výzvu faráři.

Kán. 1751 – Jestliže i potom farář přeložení odmítne a biskup má za to, že je nutno přeložení provést, vydá rozhodnutí o přeložení a stanoví, že po uplynutí stanovené lhůty bude farnost uvolněná.

§ 2. Po marném uplynutí této lhůty prohlásí farnost za uprázdněnou.

Kán. 1752 – V záležitostech přeložení se zachovají ustanovení kán. 1747 při dodržení kanonické umírněnosti a se zřetelem na spásu duší, která musí být nejvyšším zákonem v církvi.