English
Amoris laetitia: zkušenosti rodin v Asii a výzvy digitálního světa
Publikováno: 8. 10. v 15:56, zdroj cirkev.cz
Dnešní rodiny představují „pestrou mozaiku rozmanitých skutečností, poznamenaných radostmi, nadějemi, zápasy i zraněními“. Těmito slovy zahájil indický kardinál Filipe Neri Ferrão, metropolitní arcibiskup Goa a Damanu, své vystoupení během druhého dne setkání představitelů východních církví a předsedů biskupských konferencí.„Rodina není pouze místem, do něhož církev přináší evangelium. Je také místem, z něhož evangelium ožívá – z jedné generace na druhou, z jedné rodiny do druhé a z rodin do společnosti,“ uvedl.Rodiny jako místa Božího zjeveníIndický kardinál vystoupil na téma „Rodiny dnes: skutečnost, krása a výzvy. Rozlišování znamení doby prostřednictvím zkušenosti rodin a současného pastoračního úsilí církve“.Účastníky setkání, které probíhá synodálním způsobem, vyzval, aby si při rozlišování kladli otázku: „Co Duch Svatý žádá, aby církev změnila?“ Podle něj se tato otázka týká nejen toho, co církev pro rodiny dělá, ale také toho, jak jim rozumí, jak je doprovází a podporuje jako aktivní nositele evangelia a trvalá místa Božího zjevení.Nejistota a náboženská polarizace v AsiiNa základě své pastorační zkušenosti z Asie, zejména z Indie, kardinál Ferrão popsal proměny identity, podoby a složení rodin. Domácnosti se zmenšují, objevují se nové formy soužití a manželství mezi lidmi různých náboženství.Stále více rodin se stěhuje a mnohé čelí ekonomické nejistotě, chudobě, nezaměstnanosti a obavám z budoucnosti. „Křesťanské rodiny v mnoha částech Indie a Asie musejí také žít uprostřed rostoucí náboženské polarizace a nepřátelství, které stále více ztěžují veřejné vyjadřování a předávání víry,“ zdůraznil.Navzdory těmto obtížím rodiny přinášejí církvi krásu svou péčí o děti, seniory, nemocné a zranitelné lidi. I v chudobě a nejistotě podle kardinála nadále vytvářejí prostor pro radost a naději.Po vydání exhortace Amoris laetitia začaly místní církve v Indii a dalších asijských zemích především naslouchat rodinám. Toto naslouchání proměnilo také způsob jejich doprovázení. „Přípravu na manželství nyní vnímáme jako začátek celoživotní cesty, nabízíme duchovní obnovu a poradenství manželům i dětem a průběžně pokračujeme ve formaci rodin a laických spolupracovníků,“ vysvětlil.Od poslání zaměřeného na rodiny k poslání mezi rodinamiPastorace podle kardinála potřebuje přejít „od poslání zaměřeného na rodiny k poslání mezi rodinami“. Rodiny totiž nejsou pouze příjemci pomoci, ale také spolupracovníky církve v jejím poslání.Na závěr připomněl zkušenost kněze, který ve své farnosti nezačal pastoraci rodin vytvořením programu, ale návštěvou rodiny, v níž vázla komunikace mezi rodiči i mezi nimi a jejich dětmi. Vše začalo rozhovorem a ochotou naslouchat.Rodina a církev se učí jedna od druhéDruhým řečníkem byl Vincenzo Rosito, profesor dějin a kultury rodinných institucí na Papežské lateránské univerzitě a proděkan Papežského teologického institutu Jana Pavla II. pro vědy o manželství a rodině. Své vystoupení shrnul do otázek, které mají účastníkům pomoci při synodálním rozlišování.S odkazem na úvahy papeže Lva XIV. v encyklice Magnifica humanitas vyzval každého k pozornosti vůči vztahům, které vytváří ve vlastní rodině i v církvi. Zdůraznil, že každodenní život rodin pomáhá porozumět tomu, jak se církev a rodiny učí jedna od druhé. Obě totiž získávají zkušenosti prostřednictvím toho, co denně prožívají a dělají.Účastníkům položil otázku: „Dokážu rozpoznat a sdílet s ostatními alespoň jednu novou věc, kterou jsem se v posledních letech svého rodinného nebo pastoračního života naučil dělat, případně dělat jinak?“Proměny rodinného života jako příležitostProměny rodinného života podle profesora Rosita nejsou samy o sobě problémy, ale projevy lidského jednání. S odkazem na Amoris laetitia je představil jako příležitost a jako konkrétní procesy, v nichž jednotlivci a rodiny jednají, reagují, učí se a rozvíjejí nové zdroje a schopnosti.Příkladem je používání nových digitálních technologií, které proměňuje každodenní návyky rodin i způsob výchovy dětí.Rodina a církev se podle něj prostřednictvím změn učí společně. Tuto myšlenku přiblížil na evangelním příběhu útěku Ježíše, Marie a Josefa do Egypta. Také dnes se některá křesťanská společenství díky zkušenostem uprchlických a migrujících rodin nově stávají místy útočiště pro lidi, kteří přicházejí do nové země nebo jsou na dlouhé cestě.Rosito upozornil také na násilí, které zasahuje život mnoha rodin. Nejistota vyvolaná společenským a politickým násilím je podle něj znepokojivou skutečností, s níž se řada místních církví každodenně potýká. Může přitom narušovat samotné rodinné vazby i vztahy v církvi.Součástí příběhu útěku do Egypta byl také Josefův sen. „Snít a představovat si nové podoby církve znamená také obnovovat to, co již děláme. Představovat si církev znamená být ochotni učit se jeden od druhého, zatímco se společně proměňujeme jako církevní společenství i jako rodiny,“ uvedl profesor Rosito.Na závěr proto nabídl otázku: „Co potřebujeme uprostřed světel a stínů dnešní doby, abychom se učili a představovali si nové způsoby života rodiny a nové způsoby, jak být církví?“Zdroj: Vatican Media
