Kard Parolin: Hrozí, že tzv. preventivní války zachvátí celý svět
Publikováno: 4. 3. v 16:35, zdroj Vatican News
Vaše eminence, jak prožíváte tyto dramatické hodiny? S velkou bolestí, protože národy Středního východu včetně již tak dost těžce zkoušených křesťanských společenství jsou opět postiženy hrůzami války, která krutě drtí lidské životy, přináší zmar a uvrhuje celé národy do spirály násilí s nejistými konci. Minulou neděli při polední modlitbě mluvil papež o „tragédii enormních rozměrů“ a o riziku „nepřekonatelné propasti“. To jsou více než výmluvná slova popisující chvíle, jimiž právě procházíme. Co si myslíte o americkém a izraelském útoku na Írán? Trvám na tom, že mír a bezpečí musejí být udržovány a zajišťovány diplomatickými prostředky, především na úrovni multilaterálních struktur, v jejichž rámci mají jednotlivé státy možnost řešit vzájemné konflikty nekrvavým a spravedlivějším způsobem. Po skončení druhé světové války, která měla na svědomí přibližně 60 milionů lidských životů, chtěli zakladatelé Organizace spojených národů ušetřit své děti od hrůz, které oni sami zažili. Proto se rozhodli v Chartě OSN zakotvit jasné pokyny, jak se konflikty mají řešit. Dnes se zdá, že toto úsilí bylo zmařeno. A nadto, jak připomněl papež diplomatickému sboru na počátku letošního roku, „namísto diplomacie, která upřednostňuje dialog a hledá všeobecnou shodu, nastupuje diplomacie síly, jednotlivců nebo spojeneckých skupin“, a šíří se mínění, že míru lze dosáhnout „prostřednictvím válčení“. Mluví-li se o příčinách kterékoli války, není snadné určit, kdo je v právu a kdo v neprávu. Co je naopak jisté, je fakt, že válka vždy produkuje oběti a zničení, nemluvě o devastujícím dopadu na civilní obyvatelstvo. Proto dává Svatý stolec přednost tomu, aby vyzýval k užití všech prostředků, které poskytuje diplomacie, jako nezbytnosti pro vyřešení sporů mezi státy. Historie nás již poučila, že pouze politika s úsilím o vyjednávání a pozornost vůči rovnováze zájmů mohou přispět k růstu důvěry mezi národy, rozvoji a udržení míru. Tyto útoky byly ospravedlňovány snahou zabránit výrobě nových raket, souhrnem jako „preventivní válka“… Jak zdůrazňuje Charta OSN, užití síly se pokládá pouze za nejzazší a nejzávažnější možnost – poté co byly užity veškeré prostředky politického a diplomatického dialogu, poté co byly velmi pozorně zváženy limity nezbytnosti a přiměřenosti, po všem nejpřísnějším zhodnocení faktů a motivací, a nadto vždy jedině v rámci multilaterálního vedení. Pokud by bylo jednotlivým státům přiznáno právo na „preventivní válku“ podle jejich vlastních kritérií a bez nadnárodního legálního rámce, hrozilo by celému světu, že se ocitne v plamenech. Je skutečně znepokojivé, že došlo k porušení mezinárodního práva, že spravedlnost ustoupila síle, že sílu práva nahradilo právo silnějšího spolu s přesvědčením, že mír může nastat jedině tehdy, je-li nepřítel zničen. Jakou váhu mají masivní demonstrace na íránských náměstích v uplynulých týdnech, utopené v krvi? Mohou být zapomenuty? Rozhodně ne; a také to je důvod k velkým obavám. Očekávání jednotlivých národů musejí být vzata v potaz a zaručena v legálním rámci společnosti, která garantuje všem lidem právo vyjádřit svobodně a veřejně vlastní přesvědčení – a to platí i pro drahý íránský lid. Zároveň se však můžeme ptát, zda si skutečně máme myslet, že řešení může dorazit na hrotech střel a bomb. Proč dnes procházejí mezinárodní právo a diplomacie tímto bodem zvratu a oslabení? Vytrácí se povědomí o tom, že společné dobro prospívá skutečně všem, tedy že dobro druhého je i dobrem mým, tudíž se spravedlnost, prosperita, bezpečí uskutečňují do té míry, nakolik z nich mohou profitovat všichni. Tento princip stojí v základech vytvoření odvážného multilaterálního systému či projektu, jako je Evropská unie. Toto povědomí je oslabené, což dává příležitost růstu zálusku uspokojit jen vlastní zájmy. To má i další důsledky: systém multilaterální diplomacie ve vztazích mezi státy zažívá hlubokou krizi, mimo jiné vinou nedůvěry, kterou v sobě státy živí vůči zákonným omezením, které limitují jejich jednání. Takový přístup představuje jinou tvář vůle k moci: touhu jednat bez omezení, vnucovat druhým svůj vlastní řád, vyhýbat se dramatickému, ale vznešenému úsilí politiky tvořené diskusemi, vyjednáváním, získáváním výhod pro sebe a poskytováním ústupků druhým. Situace se vyvíjí nebezpečným způsobem, upevňuje se několikanásobná polarizace charakterizovaná primátem moci a autoreferencialitou (tj. přesvědčením, že autorita mocnosti je sama o sobě ospravedlněním jakýchkoli kroků – pozn. red.). Navíc se zpochybňují principy jako právo národů na sebeurčení, územní suverenita, pravidla vymezující samotné vedení války (tzv. ius in bello – válečné právo). Zpochybňuje se a postupně opouští celý systém mezinárodního práva v oblastech, jako jsou odzbrojení, spolupráce na rozvoji, respekt k základním právům, k duševnímu vlastnictví a k výměně a přepravě zboží. A především se zdá, že se ztrácí povědomí o tom, co popisoval Immanuel Kant roku 1795: „Porušení práva na jednom místě světa se projeví v každém jeho místě.“ Z jiného úhlu pohledu se pak zdá jako ještě závažnější, je-li mezinárodní právo zneužíváno k vlastnímu prospěchu. Co máte na mysli? Mám na mysli skutečnost, že jsou případy, kdy se mezinárodní komunita znepokojuje a reaguje, a naopak případy, kdy se tak neděje, popřípadě mnohem méně výrazně, což budí dojem, že existují případy porušení práva, které mají být postihovány, a jiné, které je třeba tolerovat, civilní oběti, které je nutné oplakávat, a jiné, které lze pokládat za „vedlejší ztráty“. Neexistují mrtví první a druhé kategorie, neexistují lidé, kteří mají víc práva na život prostě proto, že se narodili na tom, a ne jiném světadíle nebo v té které zemi. Chtěl bych znovu podtrhnout důležitost mezinárodního humanitárního práva, které musí být respektováno nezávisle na okolnostech a na vojenských nebo strategických zájmech. Svatý stolec znovu důrazně odsuzuje jakoukoli formu využití civilního obyvatelstva a struktur, jako jsou obytné domy, školy, nemocnice a místa bohoslužeb, pro vojenské účely, a žádá, aby byl neustále hájen princip nedotknutelnosti lidské důstojnosti a posvátnosti lidského života. Jaké jsou vyhlídky v nejbližší době pro tuto novou kritickou situaci? Doufám – a modlím se za to – že výzva k zodpovědnosti, kterou vyslovil papež Lev XIV. minulou neděli, došla sluchu a nalezla cestu do nitra srdcí těch, na nichž spočívá tíha rozhodování. Přeji si, aby co nejdříve umlkly zbraně a znovu se nastolilo vyjednávání. Nesmí se vyprázdnit smysl vyjednávání: je klíčové poskytnout nezbytný čas tomu, aby bylo možné dosáhnout konkrétních výsledků díky trpělivému a rozhodnému postupu. Mimoto si musíme uvědomit, že mezinárodní situace se zásadně změnila ve srovnání s uspořádáním světa před osmdesáti lety, kdy vznikla OSN. Bez nostalgie po minulosti je nezbytně nutné postavit se proti jakémukoli zpochybňování legitimity mezinárodních institucí a podpořit úsilí konsolidovat nadnárodní normy, které mají pomáhat státům řešit spory pokojným způsobem, prostřednictvím diplomacie a politiky. Kde je tváří v tvář tomu všemu naděje? Křesťané doufají, protože věří v Boha, který se stal člověkem, který v Getsemanech vyzval Petra, aby vrátil meč do pochvy a který na kříži zažil sám na sobě hrůzu slepého a smyslů zbaveného násilí. Doufají také proto, že navzdory válkám, pustošení a nejistotám, navzdory šířícímu se pocitu zmaru se ze všech končin světa nadále pozdvihují hlasy volající po míru a spravedlnosti. Naše národy žádají mír! Toto volání by mělo otřást vládci i těmi, kdo působí na mezinárodní scéně, a pohnout je k tomu, aby znásobili úsilí o mír.
English
