ČBK

Nenahradí skutečnou blízkost

Publikováno: 12. 11. v 14:00, zdroj Katolický týdeník

MICHAL ČERNÝ, filozof výchovy, Katedra informačních studií a knihovnictví, Masarykova univerzita Brno Zvláště silná mi připadá část encykliky zaměřená na vzdělávání. Jako klíčový vnímám čl. 145, kde papež říká dvě důležité věci. Zaprvé: Vzdělávání hraje velkou roli ve společnosti, a právě proto se musí měnit. Nikoli romantickým vracením se ke „starým dobrým časům“, ale naopak hledat nové přístupy a formy. Škola musí být místem integrálního rozvoje každého člověka v kontextu současného světa. Učitelé by měli hledat vhodné místo technologií v učení tak, aby pomáhaly studujícím je používat zodpovědně, kriticky a kreativně. Zadruhé: Lev XIV. je modernější než výrazný diskurs (nejen) české školské (a politické) veřejnosti s plošnými zákazy či touhou po světě bez AI, inkluze či mobilních telefonů. Nejen ukazuje porozumění technologiím a vzdělávání, ale také prezentuje křesťanství jako rostoucí živý organismus, který v různých společenských výzvách dokáže odpovídat na problémy své doby – odvážně, kompetentně a jazykem lidskosti. Neuzavírá církev do sebe, ale ukazuje křesťanství jako tvůrčí a kritickou sílu současného světa. KLÁRA NĚMCOVÁ, učitelka a autorka instagramového profilu Kafčo se svatými „AI nelze považovat za morálně neutrální“ (čl. 80). Slýchám názory, že důležité je, jak a k čemu nástroje AI využíváme. Občas to až sklouzává k pohledu, že účel světí prostředky, což jistě nepatří mezi křesťanský pohled na svět a morálku. Je morálně obhajitelná například tvorba AI knih s křesťanskou tematikou? Nepopírá to samotnou podstatu umění a daru kreativity, který je obrazem Boha jako původního tvůrce? Nebo tvorba AI plakátu na farní a církevní akce či AI napodobeniny zbožných obrázků v kalendářích, které se potom veřejně prodávají? Papež také v čl. 122 ukazuje na realitu lidských limitů a konečnosti, které nás vedou k rozpoznání lidskosti a schopnosti tvorby autentické kultury, které brání tomu, aby se zlo stalo normou. Jestli na tom záleží, potom záleží i na přístupu a používání AI nástrojů každého z nás na základě našich morálních hodnot a poznání. A dokonce i na tom, kdo vytvoří plakát na farní akci. MICHAEL KOCH, lektor, člen komunikačního týmu Biskupství brněnského Nejvíc mě oslovilo papežovo varování, abychom se v době umělé inteligence nepřestali ptát, co je pravda, a nezačali místo toho řešit jen to, co funguje, co je populární nebo co nám ušetří čas. Týká se mě to jako táty, manažera i člověka, který vede společenství. S AI pracuji každý den, mám vlastní AI agenty a zkouším nové nástroje. V encyklice nečtu výzvu „AI nepoužívejte“, ale pozvání přemýšlet, co její používání dělá s námi a s druhými. V práci pomáhám lidem objevovat, v čem jsou dobří. Čím víc úkolů za nás zvládne AI, tím důležitější bude vědět, kým jsme a co můžeme dát druhým. Práce pak není jen výkonem, ale také službou. MONIKA PRZYBYSZ, výzkumnice v oblasti médií, Univerzita kard. Stefana Wyszyńského, Varšava „Svět školy dnes čelí výzvám, které nelze odkládat na později.“ To je výzva Lva XIV. k výchově a vzdělávání v duchu hledání a lásky k pravdě, k pokládání otázek po smyslu života a důstojnosti každého člověka (čl. 143–147). Hlavní myšlenkou Lva XIV. v této pasáži je přesvědčení, že škola – podporovaná výchovným spojenectvím – musí zůstat prostorem celostního rozvoje člověka, hledání pravdy a budování vztahů. Musí se přitom stavět proti odlidštění, které přináší nadbytek informací a digitální spěch. Část encykliky věnovaná vzdělávání zdůrazňuje klíčovou roli školy jako spojence rodičů při rozvíjení kritického myšlení a předávání trvalých hodnot. Papež upozorňuje na tři hlavní výzvy: sociální nerovnost v přístupu ke vzdělání, nutnost přizpůsobit pedagogické metody umělé inteligenci a krizi moudrosti spojenou se záplavou útržkovitých informací. Škola nesmí slepě dohánět digitální svět. Jejím úkolem je nabízet čas k rozjímání, ticho, hluboké studium a budování vztahů, které technologie nedokáže nahradit. TOMÁŠ CYRIL HAVEL OSB, kněz a šéfredaktor časopisu DUHA Když čtu papežova slova jako člověk, který se věnuje náboženskému vzdělávání, oslovuje mě především síla obrazů, jimiž své poselství vyjadřuje. Blízký je mi Augustinův obraz dvou měst, propojený s biblickými obrazy babylonské věže a Nehemiášova obnovování Jeruzaléma. Papežovi nejde jen o technologie nebo společenské změny a jejich kritiku, ale o mnohem základnější otázku: Co vlastně společně budujeme a z jaké lásky naše stavba vyrůstá? Digitální svět nevykresluje jako hrozbu, ale jako nový „kontinent“, na němž máme hledat nové způsoby přítomnosti evangelia a katecheze. V tomto smyslu rozumím jeho důrazu na vztahy, společné hledání pravdy, váhu slova a eucharistii jako zdroj jednoty. V době, kdy do výuky vstupují digitální asistenti a umělá inteligence, nevnímám ani já jako svůj úkol mladé lidi před technologiemi varovat, ale pomáhat jim, aby je dokázali používat lidsky, odpovědně a svobodně. Přiznávám však, že to je výzva, které se musíme nejprve učit my sami. Důležitá je pro mě také skutečnost, že papež vztahuje principy sociální nauky nejen na společnost, ale i na samotnou církev. Solidarita, subsidiarita, participace a společné dobro se tak stávají výzvou pro synodalitu, spoluzodpovědnost a ocenění rozmanitých charismat. Právě tady vidím inspiraci i pro katechezi, která nepředává pouze obsah víry, ale zároveň učí společně kráčet, naslouchat a nést odpovědnost za život církve. ALICE KOŠÁRKOVÁ, teoložka, Cyrilometodějská teologická fakulta UPOL Při čtení encykliky mě stále silněji oslovovalo, jak realisticky papež vnímá dnešní dobu. Bere vážně možnosti, které přinášejí nové technologie, ale zároveň se ptá, co jejich rozvoj znamená pro samotného člověka. Zvykáme si na rychlost, výkon a okamžité odpovědi. Snadno pak i vlastní limity pokládáme za chyby, které je potřeba odstranit. Papež ale připomíná, že právě naše limity a křehkost nás otevírají Bohu i lidem, jejich potřebám, péči, kterou nabízíme i přijímáme. V encyklice je to hezky ukázáno na události Vtělení – Boží Syn přijímá naše lidství i s jeho zranitelností a proměňuje je. Plnost života tak nespočívá v bezchybnosti a soběstačnosti, ale v lásce a ve vztazích, o něž společně pečujeme. Tomu sice mohou sloužit i technologie, které nás umí propojit, ale skutečná blízkost potřebuje čas, pozornost a ochotu být druhému opravdu nablízku. S novými možnostmi tak přichází odpovědnost neztratit ze zřetele důstojnost a jedinečnost každého člověka. MAREK VÁCHA, kněz, biolog a lékařský etik Pro mě jsou nejdůležitější myšlenky: (čl. 106) „Nestačí se abstraktně odvolávat na etiku; je zapotřebí robustních právních rámců.“ Naprosto souhlasím, v dějinách nikdy nebyl problém najmenovat si Etickou komisi, která vám vždycky všechno schválí. (čl. 113) „Inteligence tedy, když je absolutizována, zastiňuje další základní rozměry života.“ Častá myšlenka encykliky. Inteligence je jen jedním z rozměrů člověka; hodnota člověka nerovná se jeho inteligenci. (čl. 121) Citát z Frankla: „Člověk je tou bytostí, která vynalezla plynové komory v Osvětimi; je to však také ta bytost, která do těchto plynových komor vstoupila vzpřímeně, s modlitbou Otčenáš neboli Šema Jisrael na rtech.“ (čl. 198) „Proto nelze svěřit umělým systémům smrtící, nebo dokonce nezvratná rozhodnutí.“ (199) „Z tohoto důvodu musí být řetězec odpovědnosti identifikovatelný a ověřitelný; ti, kdo navrhují, školí, povolují a používají technologie, musí nést odpovědnost za svá rozhodnutí.“ Pro mě nejdůležitější myšlenka celého textu. (čl. 238) „Investujme do vzdělání, počínaje sebou samými! Všichni se musíme naučit, jak se lidsky zapojit do digitálního světa.“ Vzkaz pro katolíky! TOMÁŠ MANČAL, fyzik, Matematicko-fyzikální fakulta UK Nejvíce mě oslovuje celkové sociální vyznění encykliky. Zvykli jsme si jako společnost poměřovat hodnotu člověka jeho ekonomickým přínosem. V Česku se z jiného úhlu pohledu snad ani žádná politická debata nevede. Zúžené, ekonomicky pravicové pojetí liberalismu proniklo hluboko do našeho myšlení, i mezi ty, kterým už žádné výhody nenabízí. Paradoxně se pak silně projevuje v protisystémových a nacionalistických proudech. Papež nám připomíná, že lidská důstojnost není něčím, co si musíme zasloužit. Je vlastní každému člověku bez ohledu na jeho schopnosti či užitečnost. Právě to je základem skutečné solidarity a spravedlivé společnosti. Nové technologie včetně umělé inteligence tento problém nevytvářejí, ale v některých oblastech jej už dnes prohlubují. Papež nás vyzývá, abychom se soustředili především na hodnoty, které určují využití nových technologií. Skutečný pokrok se neměří rostoucí výkonností, nýbrž tím, zda vytváří důstojné podmínky pro život všech. Magnifica humanitas, papež Lev XIV., Karmelitánské nakladatelství (2026)

Do katolické farnosti v Gaze přišel nový kněz. Působil také v Iráku a Libanonu

Publikováno: 12. 11. v 12:59, zdroj cirkev.cz

Příchod nového duchovního přivítal farář P. Gabriel Romanelli, který dlouhodobě působí v katolické komunitě v Gaze. Radost z jeho příchodu vyjádřil také Latinský patriarchát jeruzalémský. „Modlíme se za nové poslání P. Montese a prosíme Pána, aby požehnal jeho službě a vedl ho při péči o místní společenství,“ uvedl patriarchát ve svém prohlášení.Dlouholeté zkušenosti z Blízkého východuP. Luis Esteban Montes se narodil 9. prosince 1969 v argentinském městě Darregueira v provincii Buenos Aires. V roce 1988 vstoupil do Institutu Vtěleného Slova a 29. června 1996 přijal kněžské svěcení.Jeho misijní působení začalo ještě téhož roku v palestinském Artasu. V letech 2003 až 2010 zastával funkci provinciálního představeného institutu pro Blízký východ se sídlem v Egyptě. Následujících deset let strávil v Iráku. Pět let působil jako farář latinské katedrály v Bagdádu, později se stal vikářem latinského arcibiskupa v Erbílu a následně jeho sekretářem. V letech 2022 až 2026 působil v Libanonu, kde založil domov pro seniory a osoby se zdravotním postižením.Nový farní vikář má tak za sebou třicet let misijní služby na Blízkém východě. Vedle rodné španělštiny hovoří anglicky, italsky a arabsky. Nyní bude své zkušenosti uplatňovat ve farnosti Svaté rodiny v Gaze, která spadá pod Latinský patriarchát jeruzalémský.Zdroj: ZENIT

V Kristovu skutečnou přítomnost v eucharistii věří podle studie 29 procent amerických katolíků

Publikováno: 12. 11. v 12:43, zdroj cirkev.cz

S vírou v Kristovu přítomnost souvisí pravidelná účast na mšiSociologové Brad Vermurlen, Mark Regnerus a Anne Morse ve svém výzkumu vycházeli z reprezentativního vzorku 1 032 dospělých obyvatel USA, kteří se hlásí ke katolické církvi. Sběr dat proběhl v září 2025. Respondenti mohli uvést, že věří, že se chléb a víno při mši skutečně stávají Kristovým tělem a krví, že je považují pouze za symboly, nebo že si nejsou jistí. V průzkumu Pew Research Center z roku 2019 se k prvnímu z těchto přesvědčení přihlásilo 31 procent dotázaných.Nejtěsnější souvislost s odpověďmi měla pravidelnost účasti na bohoslužbách a význam, který lidé přikládají víře ve svém životě. Mezi katolíky, kteří chodí na mši každý týden, se k víře ve skutečnou přítomnost Krista přihlásilo přibližně 60 procent. Věk, příjem, region či politické postoje hrály ve výsledcích podstatně menší roli.Dva průzkumy oslovily různé skupiny katolíkůAmerická biskupská konference zahájila v roce 2022 tříletou iniciativu National Eucharistic Revival, která měla prohloubit porozumění eucharistii a obnovit úctu k ní. Výrazným bodem programu byl Národní eucharistický kongres v Indianapolis, na který v červenci 2024 podle agentury ZENIT dorazilo přibližně 50 tisíc lidí.V samostatném šetření agentury Vinea Research, které si objednali američtí biskupové a organizátoři kongresu, část respondentů popsala, že se prohloubila jejich eucharistická úcta nebo že ve farnostech přibylo příležitostí k adoraci. Průzkum mezi téměř 2 500 lidmi ovšem oslovil především aktivní katolíky, duchovní a spolupracovníky církve. Sociologická studie naproti tomu zahrnula i ty, kteří se ke katolické církvi hlásí, ale do života farnosti se zapojují jen málo. Výsledky proto vypovídají o různých skupinách a samotný údaj 29 procent neumožňuje posoudit účinnost obnovy.Katolická církev učí, že při proměňování se podstata chleba a vína mění v Kristovo tělo a krev, zatímco jejich vnější podoba zůstává. Pod způsobami chleba a vína je skutečně přítomen celý Kristus. Podle sociologa Marka Regneruse výsledky znovu otevírají otázku, jak toto učení srozumitelně předávat i lidem, kteří se života církve účastní jen příležitostně.Zdroje: Sociological Inquiry, Pew Research Center, Konference katolických biskupů USA, ZENIT a Katechismus katolické církve (1374–1377).

Na Červenou středu přijede do Litoměřic Tomáš Etzler

Publikováno: 12. 11. v 12:24, zdroj Biskupství litoměřické

„Společně jsme se domluvili, že bychom rádi připravili program, který by oslovil širší veřejnost, než jen naše komunity, které situaci pronásledovaných křesťanů vesměs znají,“ vysvětluje litoměřický evangelický farář Benjamin Roll. Do Litoměřic proto přijede se svým filmem Nebe novinář, reportér a dokumentarista Tomáš Etzler, který pracoval mimo jiné pro CNN a byl také dlouholetým zahraničním zpravodajem v Číně. Proslul reportážemi o porušování lidských práv v této komunistické zemi a také dokumentárními filmy, z nichž jeden představí právě při Červené středě v Kinoklubu Ostrov. Promítání doprovodí následná beseda.Červená středa je součástí mezinárodní kampaně Red Week (Červený týden), kterou pořádá organizace Církev v nouzi (ACN). Její součástí jsou modlitební setkání, svědectví pronásledovaných křesťanů, konference a symbolické nasvícení kostelů i veřejných budov červenou barvou, která připomíná krev mučedníků a všech, kdo trpí pro svou víru.Podle posledních údajů organizace Církev v nouzi se přibližně 413 milionů křesťanů nachází v zemích, kde jsou závažně porušované náboženské svobody. Zhruba 220 milionů z nich je přímo vystaveno pronásledování. Zpráva Religious Freedom in the World 2025zároveň upozorňuje, že více než 5,4 miliardy lidí, tedy téměř dvě třetiny světové populace, žije ve státech, které náboženskou svobodu plně nezaručují. Zdroj: cirkev.czNebe je celovečerní dokumentární film (70 minut) Tomáše Etzlera, který vznikl ve spolupráci s Adélou Špaljovou. Etzler v něm vychází ze svých sedmi let života a práce v Číně. Ústředním motivem je sirotčinec v odlehlé severočínské vesnici, vedený řeholními sestrami, které pečují o opuštěné a postižené děti. Prostřednictvím tohoto příběhu film ukazuje širší témata současné Číny: politiku jednoho dítěte, lidská práva, náboženskou svobodu, korupci a dopady komunistického režimu na každodenní život. Zároveň je také příběhem lidskosti, obětavosti a lásky k opomíjeným. Nebe není film o nebi v náboženském smyslu, ale o malém ostrůvku dobra uprostřed tvrdé reality současné Číny. „Je to velmi autentický vhled do tamní situace. Snímek nemá nějakou skrytou agendu, ale ukazuje realitu tamního života. Je trošku burcující, protože tím, co nakupujeme, se často nevědomky podílíme na podpoře čínského režimu,“ upozorňuje farář. Tomáš Etzler nevypráví o víře teoreticky ani ji neobhajuje. Ukazuje konkrétní řeholnice, které v náročných podmínkách pečují o děti, o něž se nikdo jiný nestará. „Je zajímavé, že ač se autor snímku nehlásí k žádné církvi a má k nim i výhrady, tak vydává svědectví o křesťanské práci a ukazuje v přímém světle, jak tato komunita umí dělat dobré dílo v zemi, která náboženský život potlačuje,“ doplňuje duchovní. V kontextu Červené středy je podle jeho slov také důležité, že připomíná univerzálnost křesťanství. „Ukazuje, že tato víra není jen evropská záležitost, ale tvoří živé společenství přítomné i tam, kde by ho člověk nečekal,“ vyzdvihuje Benjamin Roll. Pro českého diváka tak může být až překvapivé poznat práci a život řeholnic v odlehlé části Číny.Snímek obsahuje také silný motiv naděje. Etzler bývá známý spíše jako reportér upozorňující na bezpráví a tvrdou realitu totalitních režimů. V Nebi vedle těchto skutečností ukazuje i dobro, soucit a lidskou důstojnost. Film nepředstavuje náboženské poučky, ale životní styl, který z nich vychází – zejména hledá odpověď na otázku, co vede člověka navzdory útlaku k nezištné službě druhým.Setkání začne a skončí společnou modlitbou za pronásledované křesťany.Plakát akce (*.pdf)

Šestý den latinskoamerické cesty Lva XIV. – loučení s Argentinou, přivítání v Peru

Publikováno: 12. 11. v 10:18, zdroj cirkev.cz

V brzkých ranních hodinách, krátce po 7. hod. místního času, odjel papež Lev XIV. do federálního vězeňského komplexu Cárcel de Devoto. Zde byl přivítán ředitelem tohoto zařízení a vězeňským kaplanem. Papež Lev vyslechl svědectví dvou vězňů a jednoho nedávno propuštěného a oslovil všechny přítomné.Lev XIV. zde citoval svou encykliku Magnifica humanitas, v níž zdůraznil, že člověk, i když ztrácí na své lidskosti a svým jednáním způsobuje tragické situace, má v sobě stále „malé světélko“, které nepřestává svítit a může se s pomocí Boží milosti znovu rozzářit na cestě obrácení a smíření. Připomněl také, že „navštěvovat vězněné je skutek milosrdenství, k němuž jsme všichni povoláni“ a „Pán se bude ptát, co jsme učinili pro každého z našich bratří a sester“.U Panny Marie z LujánuPřibližně v 8.30 se papež Lev přesunul na poutní místo Panny Marie z Lujánu asi 60 km od Buenos Aires. Matka Boží je zde ctěna jako patronka Argentiny, v lidové úctě je nazývána „Malá snědá patronka“ (Patroncita Morena) s ohledem na tmavou barvu milostné mariánské sochy. Na prostranství před poutní bazilikou předsedal eucharistické slavnosti, které se v poutním areálu zúčastnilo přes dva miliony lidí. Poutní baziliku také obdaroval zvláštním vyznamenáním, zlatou růží.Ve své promluvě představil Lev XIV. cestu duchovního života podle jednotlivých částí mše svaté: smíření, naslouchání Božímu slovu, eucharistického společenství a poslání. Představil Pannu Marii jako vzor „eucharistického života“ a připomněl blízký vztah papeže Františka právě k poutnímu místu Luján i začátek svého vlastního pontifikátu v den poutního svátku, tj. 8. května.Na konci mše papež poděkoval všem za přijetí v Argentině, kde se podle vlastních slov „cítil jako doma“. Svěřil celou zemi zvláštní ochraně Neposkvrněné Panně, jejíž modrobílý šat uvedl do souvislosti se státními barvami. „Na shledanou, má milá Argentino!“ rozloučil se závěrem.Odlet z Argentiny, cesta do PeruCestou z Lujánu na letiště vykonal Lev XIV. krátkou zastávku v maristickém komplexu San José de Luján, v jehož areálu poděkoval dobrovolníkům, kteří se podíleli na organizaci apoštolské cesty v Argentině. „Jako Ježíš, který přišel darovat vlastní život, tak také vy coby dobrovolníci jste v těchto dnech dali svůj život ke službě na pomoc všem lidem Argentiny a také mně,“ vyjádřil papež svou srdečnou vděčnost.Na letišti v Buenos Aires se papež oficiálně rozloučil s argentinským prezidentem Javierem Mileiem a nastoupil do letadla společnosti Aerolíneas Argentinas, které jej dopravilo do Peru. Letadlo startovalo ve 14.38. Během čtyřapůlhodinového letu poslal Lev XIV. děkovný telegram argentinskému prezidentovi a pozdrav prezidentovi Chile, jehož vzdušným prostorem cestoval do Peru. Na letecké základně Callao přistál v 17.01 místního času (23.01 SEČ).Lev XIV. v „druhé vlasti“Na letišti nedaleko peruánského hlavního města papeže Lva přivítala peruánská prezidentka Keiko Sofía Fujimori Higuchi, ministr zahraničí a velitel letectva. S prezidentkou se Lev XIV. krátce setkal v letištním salonku k soukromému rozhovoru. Poté odjel autem do Vládního paláce v Limě.Ve Vládním paláci byl papež oficiálně přivítán se všemi poctami a mohl se setkat s nejvyššími představiteli a jejich rodinami. V krátkém oslovení zdůraznil naději ve „velké hodnoty vlastní peruánskému lidu: ducha společenství, ducha jednoty“. Z Vládního paláce pak zamířil do Velkého národního divadla na setkání s představiteli veřejného života a členy diplomatického sboru.V promluvě na tomto setkání připomněl Lev XIV. svou životní peruánskou zkušenost misionáře i později biskupa v Chiclayu, díky níž se mu Peru stalo domovem, a poděkoval „za tváře, rozhovory a přátelská gesta“, která jej stále doprovázejí. Citoval slova papeže Františka, podle něhož je politika „vznešeným posláním a jednou z nejcennějších forem lásky k bližním, protože usiluje o obecné dobro“ (Evangelii gaudium 205), a zmínil v této souvislosti sociální nauku církve jako „pomoc, světlo a orientaci pro všechny, kdo věnují své síly dobru tohoto národa“.Na nocleh se papež odebral na apoštolskou nunciaturu. Z balkonu ještě krátce španělsky pozdravil shromážděné, byť – jak sám řekl – „možná nemám slov, abych dostatečně poděkoval za tak vřelé přivítání“. S přítomnými lidmi se pomodlil a požehnal jim s přáním pokojné noci.Zdroj: vatican.va