ČBK

Víkend identity 2026: Jak mě vidí svět a jak mě vidí Bůh?

Publikováno: 22. 10. v 8:26, zdroj Biskupství českobudějovické

Dnešní doba klade na mladého člověka obrovské nároky. Rychlé společenské a digitální proměny nás často nutí měřit vlastní hodnotu podle vnějších pilířů – studijních či pracovních úspěchů, společenských rolí nebo popularity na sociálních sítích. Hlavním cílem víkendu v Ktiši proto bylo propojit pohled moderní psychologie a křesťanské spirituality a ukázat, že naše pravá hodnota nestojí na tom, co děláme a jaký podáváme výkon, ale na tom, kým jsme.Od sociálních masek k vnitřnímu přijetíPáteční večer otevřel téma „Svět výkonu vs. Boží pohled“. Společně s psycholožkou Karolínou a otcem Rafaelem účastníci nahlédli do rozdílu mezi „sociálním JÁ“ (našimi rolemi a maskami) a „vnitřním JÁ“. Ukázalo se, jak křehké je stavět svou identitu pouze na vnějších úspěších a jak i případná krize identity může být šancí k návratu k autentickému bytí a k Bohu, který nehledí na vnějšek, ale do srdce (srov. 1 Sam 16,7). Večer vyvrcholil ztišením v kapli při adoraci. Sobotní dopoledne patřilo bloku „Jak vnímám sám/sama sebe?“, který vedla psycholožka Karolína. Zaměřila se na to, jak stres a neustálý tlak vedou k odpojení od vlastních emocí a těla, a jak nahradit přísného vnitřního kritika zdravým sebepřijetím. Teorii doprovodila praktická „procházka uzemnění“ (Grounding Walk) v tichu okolní přírody a nácvik vnímání vlastních hranic.Vztahy v praxi a večer hlubokého odevzdání Odpolední program s názvem „Muž a žena v Božím plánu a v praxi“ si vzali na starost manželé Dominika a Paul. Velmi otevřeně a prakticky sdíleli, jak se identita člověka buduje a proměňuje ve vztahu. Namísto rigidních stereotypů či nerealistických očekávání zdůraznili vzájemný respekt, rovnocennost, umění odpouštět a komunikaci bez pasivní agrese. Téma si pak účastníci mohli bezprostředně promyslet a prodiskutovat během tematické procházky ve dvojicích přírodou kolem Ktiše.Po odpoledním bloku věnovaném osobním rozhovorům s hosty a svátosti smíření následoval duchovní vrchol celého setkání – Večer přijetí a modlitby. Během adorace, chval a osobního požehnání zazněla silná modlitba odevzdání a vnitřního uzdravení, která oslovila samotné jádro lidské identity: „Pán tě miluje, zná tě jménem. Nejsi jen číslo, jsi jeho dcera, jsi jeho syn, milovaná dcera, milovaný syn. Ať jsou tvé hříchy jakékoli, Bůh tě miluje. Ať je tvá minulost jakákoli, on tě miluje. (...) Podívej se, tvé jméno je vyryté v mé dlani. Jsi pro mě velmi vzácný, jsi pro mě perlou. (...) Odpočiň si v mých rukou. Držím tě ve svých rukou a naplňuji tě láskou.“Právě v těchto chvílích ticha a modlitby mnozí zakusili, že Boží láska se dotýká i starých zranění z dětství a dospívání a dává sílu začít žít novým životem. Sobotní večer pak radostně pokračoval u deskových her. Pevná půda pod nohama pro všední dny Nedělní dopoledne neslo podtitul „Tvé jméno je vzácné“. Závěrečný blok pod vedením otce Rafaela směřoval účastníky k tomu, jak si nabytou vnitřní stabilitu udržet i po návratu z DCŽM Ktiš do běžného života plného povinností. Zaznělo důležité povzbuzení, že zdravá víra a psychologie se navzájem doplňují a že v Božích očích nejsme „dělníci“, kteří si musí lásku zasloužit výkonem, ale milované děti. Jako praktickou připomínku si každý vyrobil vlastní „ranní kotvu“ – osobní kartičku připomínající jeho neměnnou hodnotu. Společný čas vyvrcholil nedělní mší svatou a slavnostním obědem. Upřímné poděkování patří celému týmu DCŽM Ktiš za zázemí a všem, kteří se na přípravě a provázení víkendu podíleli – zejména otci Rafaelovi za duchovní službu, psycholožce Karolíně za její odborný a citlivý vhled do lidské duše a manželům Dominice a Paulovi za jejich autentické svědectví a otevřenost.Text a foto: P. Rafael Kaca

Závěrečná lékařská zpráva: „Není nutná žádná další léčba“

Publikováno: 22. 10. v 8:24, zdroj Vatican News

MUDr. Luigi Carbone a prof. Stefano Margaritora sdělují následující informace ohledně pooperační rekonvalescence Svatého otce: "Dnes byly předloženy konečné výsledky histologických vyšetření a molekulárně biologických analýz materiálu odebraného během chirurgického zákroku u Svatého otce. Výsledky potvrdily, že se jednalo o adenokarcinom plic a že onemocnění bylo lokalizované. Následné onkologické vyhodnocení potvrdilo, že není nutná žádná další léčba." Papež Lev XIV. podstoupil v úterý 13. října operaci v nemocnici Gemelli, při níž mu byl odoperován karcinom plic. V rámci zákroku mu byl odebrán dolní lalok pravé plíce. Svatý otec byl z nemocnice propuštěn v sobotu 17. října a dnešním dnem se vrátil ke svým obvyklým činnostem. Dnes při generální audienci, za přítomnosti více než 30 tisíc lidí, poděkoval všem, kdo ho v minulých dnech podporovali modlitbou.

Svatý Jan Pavel II.: První slovanský papež, který oslovil celý svět

Publikováno: 22. 10. v 8:23, zdroj cirkev.cz

Karol Józef Wojtyła se narodil 18. května 1920 ve Wadowicích v tehdy mladičkém polském státě, který krátce po svém vzniku zápasil o svou existenci; jeho otec byl vojákem polské armády. Ve věku devíti let ztratil maminku, starší bratr Edmund zemřel tři roky poté. Vyrůstal pouze s tatínkem, který však také zemřel roku 1941. I za ten krátký čas mu rodiče dokázali vštípit upřímnou víru v Boha, sounáležitost s církví a lásku k rodné zemi.Po absolvování gymnázia v rodných Wadowicích chtěl zahájit studia na krakovské Jagellonské univerzitě, jeho plány však změnila druhá světová válka a nacistická okupace. Karol Wojtyła proto nastoupil do práce v kamenolomu a posléze v chemické továrně. Tehdy se také zrodilo jeho povolání ke kněžství a od roku 1942 se účastnil na tajném studiu teologie, které zorganizoval krakovský arcibiskup Adam Stefan Sapieha. Rovněž v utajení se podílel na fungování ochotnického „Rapsodického divadla“. S přáteli z odboje udržoval vztahy i dlouho po válce.Po skončení války pokračoval ve studiu teologie a seminární formaci již otevřeně, 1. listopadu 1946 byl vysvěcen na kněze pro krakovskou arcidiecézi a po dalších studiích v Římě dosáhl doktorátu z teologie. Působil v různých farnostech své diecéze, vyučoval morální teologii v semináři i na teologické fakultě v Lublinu.4. července 1958 byl jmenován pomocným krakovským biskupem, svěcení přijal 28. záři téhož roku v Krakově. Účastnil se II. vatikánského koncilu, měl svůj podíl na vypracování konstituce Gaudium et spes. V průběhu koncilu byl jmenován krakovským arcibiskupem (1964) a tři roky poté kardinálem.16. října 1978 byl zvolen nástupcem Jana Pavla I. s pouhými 33 dny pontifikátu. Na svého předchůdce vědomě navázal volbou téhož jména. Stal se prvním slovanským papežem v dějinách církve a od časů Hadriána VI. (1522–23) také prvním Neitalem na Petrově stolci, jehož se ujal 22. října. Pontifikát Jana Pavla II. byl třetím nejdelším v historii, trval 26 let a 5 měsíců. Za své papežské heslo si zvolil mariánské Totus tuus – „Celý tvůj“. Byl velkým mariánským ctitelem, zvláštní vztah měl ke svátku Panny Marie Fatimské. Ten se ještě prohloubil, když právě v tento den, 13. května 1981, byl vážně zraněn při pokusu o atentát. Rok poté, když jel poděkovat Matce Boží za záchranu života přímo do Fatimy, jej s bodákem napadl stoupenec katolického ultratradicionalismu.Jan Pavel II. byl velmi plodným autorem; je podepsán pod 14 encyklikami, 15 exhortacemi, 11 apoštolskými konstitucemi a 45 apoštolskými listy. Kanonizoval 482 světců, 1338 kandidátů svatosti prohlásil za blahoslavené. Při 104 svých apoštolských cestách navštívil 133 zemí světa na pěti kontinentech, mezi nimi Československo (1990) a Českou republiku (1995 a 1997). S naší zemí jej spojoval i osobní přátelský vztah s Václavem Havlem.Na svých cestách se setkával nejen s katolickými křesťany. 13. dubna 1986 jako první papež od časů sv. Petra navštívil římskou synagogu, 27. října téhož roku pozval do Assisi přes 130 představitelů nejrůznějších světových náboženství ke společné modlitbě. Velmi mu záleželo na vztazích v rámci ekumeny.S Janem Pavlem II. je spojen fenomén Světových dní mládeže; roku 1983 pozval mladé lidi do Říma v rámci Jubilejního roku vykoupení. Nečekaná účast překvapila celý svět, od té doby se Den mládeže slaví každý rok – většinou na diecézní úrovni, přibližně jednou za tři roky jako celosvětové setkání. Na osmi těchto Světových dní mládeže se statisícovou až milionovou účastí byl přítomen osobně. Není divu, že coby světec patří mezi patrony těchto událostí.Zásadní událostí pro Jana Pavla byl rok 2000, rok Velkého jubilea, přelom 2. a 3. křesťanského tisíciletí. Sám chápal svůj pontifikát jako „cestu s Božím lidem do nového milénia“. V tomto roce také zazněla z papežových úst vážná slova omluvy a prosby o odpuštění všeho zlého, čeho se katolická církev v dějinách dopustila vůči křesťanům jiných církví a vyznavačů jiných náboženství.2. dubna 2005, o vigilii 2. velikonoční neděle – která je díky Janu Pavlovi slavena jako neděle Božího milosrdenství – se vrátil do domu Nebeského Otce. Katoličtí křesťané z celého světa jej okamžitě začali považovat za světce. Benedikt XVI. jej beatifikoval 1. května 2011, svatořečen byl papežem Františkem 27. dubna 2014 – v uvedených letech se v těchto dnech slavila právě neděle Božího milosrdenství.zdroj: vatican.va

Na první audienci po operaci přišli augustiniáni za spolubratrem papežem

Publikováno: 21. 10. v 17:13, zdroj Vatican News

„Přišli jsme, abychom projevili svou podporu. Minulou neděli při modlitbě Anděl Páně jsme sledovali papeže přímo z terasy našeho institutu, kousek odtud na Via Paolo VI, dnes, 21. října, jsme chtěli být osobně na Svatopetrském náměstí,“ uvedli pro Vatican News otcové augustiniáni, kteří se zúčastnili generální audience. Jak dodali, chtěli vyjádřit konkrétní podporu a náklonnost svému spolubratru, který se stal papežem a v minulém týdnu podstoupil operaci plic. Byli mezi nimi také účastníci kongresu, který probíhá v těchto dnech na římském Augustinianu na téma „Schola Augustiniana, intelektuální život, teologická škola a organizace studií v dějinách Řádu svatého Augustina“.Skupinu augustiniánů přivedl na náměstí otec Rocco Ronzani, předseda Institutum Historicum Augustinianum, který konferenci pořádá, a sekretář téhož institutu, otec Josef Sciberras. Jak uvedli, zamýšlejí se v těchto dnech nad tím, jak je teologická škola místem, kde se utváří identita Řádu svatého Augustina a „jak teologický výzkum, disciplína náboženského života a organizace studia směřují k jedinému životnímu projektu dnes i v budoucnosti, ať už v Latinské Americe, v Evropě nebo v Asii“. Výročí Vatikánské nadace Jana Pavla II. Dalším významným výročím, 45. výročím, které se dnes ráno oslavovalo na náměstí, je výročí Vatikánské nadace Jana Pavla II., v jejímž čele stojí kardinálové Stanisław Dziwisz, bývalý osobní sekretář svatého polského papeže, a Grzegorz Ryś, emeritní arcibiskup a metropolitní arcibiskup Krakova.Nadace slaví své výročí na svátek sv. Jana Pavla II., který připadá na den zahájení pontifikátu tohoto papeže. Součástí oslav bude mše svatá u hrobu tohoto papeže, kterou bude celebrovat kardinál státní sekretář Pietro Parolin. Večer se pak v Auditoriu na Via della Conciliazione uskuteční koncertní pásmo „Žalmy pokoje“.

Biskup Holub: Vzpomínka na zemřelé je také chvílí vděčnosti a naděje

Publikováno: 21. 10. v 13:11, zdroj Diecéze plzeňská

Proč je důležité vzpomínat? Co nám může pomoci, když se vyrovnáváme se ztrátou někoho blízkého? A jaký význam má zdánlivě obyčejná zapálená svíčka? Nad těmito otázkami se zamýšlí plzeňský biskup Tomáš Holub. Vzpomínka jako projev vděčnosti Každý z nás má ve svém životě někoho, na koho s láskou vzpomíná. Rodiče, prarodiče, přátele nebo další blízké, kteří nás provázeli částí našeho života a zanechali v něm nesmazatelnou stopu. Podle biskupa Tomáše není vzpomínání pouze návratem do minulosti. Je také připomínkou toho, jak zásadním způsobem jsou naše životy spojeny s těmi, kteří zde byli před námi. „A tak je to chvíle vděčnosti za to, že můžeme žít život právě proto, že někteří ho žili před námi, třeba i za mnohem těžších podmínek než my sami,“ připomíná biskup. Pro křesťany má vzpomínka na zemřelé ještě další rozměr. Víru, že smrtí život nekončí a že se s těmi, které jsme milovali, znovu setkáme. Společná zastavení však mohou být blízká i lidem, kteří svou naději nacházejí jinde. Bolest, kterou nemusíme nést sami Ztráta blízkého člověka patří k nejtěžším životním zkušenostem. Ne vždy na ni existují slova a ne vždy je potřeba je hledat. „Bolest je věc, nebo spíše skutečnost, kterou jsme pozváni nést společně,“ říká biskup Tomáš. Právě blízkost druhého člověka může být v těžkých chvílích důležitější než dobře míněná rada. Obejmout někoho, utřít mu slzu nebo mu prostě jen být nablízku. I to jsou způsoby, jak si můžeme navzájem pomoci. A co by otec biskup řekl člověku, který právě někoho ztratil? „Já bych s člověkem, který prožívá tuto bolest, nejprve mlčel. A pak bych snad poskytoval svoji naději, že život smrtí nekončí a že se s těmi, které jsme měli rádi, opět setkáme." Světlo silnější než tma K podzimnímu vzpomínání na zemřelé neodmyslitelně patří zapalování svíček. Malý plamínek je symbolem vzpomínek, ale také světla, které přetrvává i uprostřed temnoty. Pro biskupa Tomáše má zapálená svíčka hluboký duchovní význam. Připomíná mu velikonoční svíci – paškál, který je symbolem Kristova vzkříšení. „Je znamením, že Světlo nikdy není pohlceno temnotou, že Život nikdy není pohlcen smrtí a že zlo nemůže přemoci Dobro.“ Právě naděje, vděčnost a vzájemná blízkost jsou myšlenkami, které by si podle biskupa měli lidé ze společného setkání odnést. „Chci, aby si odnesli Světlo v srdci. Světlo, které je silnější než tma, která vzniká při loučení." Přijďte zapálit svíci a zavzpomínat Setkání Svíce pro naše zemřelé se uskuteční v pondělí 2. listopadu 2026 od 18 hodin v katedrále sv. Bartoloměje v Plzni. Je pozváním pro všechny, kteří chtějí na chvíli zpomalit, vzpomenout na své blízké zemřelé a zapálit za ně svíčku. Protože vzpomínat neznamená jen ohlížet se zpět, ale také s vděčností uchovávat to, co nám naši blízcí předali.