ČBK

Potvrzena papežova cesta: Jsem šťasten, že se mohu vrátit do Latinské Ameriky

Publikováno: 27. 10. v 8:45, zdroj Vatican News

Dva týdny po chirurgickém zákroku, kterému se papež Lev XIV. podrobil 13. října, Tiskové středisko Svatého stolce potvrdilo, že rekonvalescence Svatého otce probíhá v souladu s příznivým hodnocením, které sdělil lékařský tým, jenž se o něj stará. Jak již bylo uvedeno, chirurgický zákrok proběhl úspěšně a bez komplikací. Následná lékařská vyšetření potvrdila, že onemocnění bylo lokalizované a že není nutná další onkologická léčba. Od svého návratu do Vatikánu Svatý otec postupně obnovuje své aktivity a svůj denní program po dohodě s lékaři uzpůsobuje tak, aby upřednostnil pooperační rekonvalescenci, a zároveň nadále plnil povinnosti svého úřadu. Zúčastnil se důležitých schůzek a veřejných vystoupení, ale zároveň věnoval pozornost každodenním potřebám a vyhradil si dostatek času na odpočinek. Poděkování za modlitby a péči zdravotníků Svatý otec vyjadřuje hlubokou vděčnost za modlitby a projevy náklonnosti, které obdržel z celého světa, jakož i za pečlivou péči zdravotnických pracovníků, kteří ho doprovázeli během rekonvalescence. MUDr. Luigi Carbone potvrzuje, že pooperační rekonvalescence Svatého otce nadále postupuje a poslední lékařská vyšetření potvrzují jeho dobrý zdravotní stav a příznivý klinický stav. Vzhledem k aktuálnímu klinickému obrazu, provedenému přístrojovým a laboratorním vyšetřením nejsou v tuto chvíli žádné kontraindikace, které by bránily uskutečnění nadcházející apoštolské cesty do Latinské Ameriky, jak bylo plánováno. Papež pečlivě a pozorně dodržuje lékařská doporučení a je pevně odhodlán i nadále sloužit církvi. Cesta do Latinské Ameriky se uskuteční podle plánu V tomto smyslu Tiskové středisko Svatého stolce potvrzuje, že apoštolská cesta papeže Lva XIV. do Uruguaye, Argentiny a Peru, plánovaná ve dnech 6. až 17. listopadu 2026, se uskuteční podle již zveřejněného programu.Svatý otec očekává tuto cestu s velkou radostí a entusiasmem, jelikož mu poskytne příležitost upevnit pouta společenství s místními církvemi, povzbudit věřící v jejich poslání a přinést poselství víry, naděje a pokoje lidem v Uruguayi, Argentině a Peru, setkat se s jejich vírou a sdílet naději a pokoj, které Kristus přináší našemu světu: „Jsem šťasten, že se mohu vrátit na kontinent, na kterém jsem prožil mnoho okamžiků svého života. Kéž je tato cesta příležitostí ke vzájemnému otevření srdcí, posílení našeho společenství jako bratří a sester a k obnově našeho úsilí hlásat evangelium s radostí!“

Setkání v Assisi: Od krásných slov ke konkrétním činům

Publikováno: 26. 10. v 13:16, zdroj Vatican News

27. října 1986 se na základě pozvání tehdejšího papeže Jana Pavla II. sešli v Assisi představitelé světových náboženství, aby společně prosili za mír. Toto výročí připomněl Lev XIV. v nedělní polední modlitbě i řada mluvčích při zahájení letošního setkání v odpoledních hodinách téhož dne, tj. v neděli 25. října. Setkání se účastní několik desítek náboženských představitelů, mezi nimi indonéský ministr pro náboženské záležitosti Nasaruddin Umar či vrchní francouzský rabín Haïm Korsia.O iniciativě Jana Pavla II. hovořila řada účastníků jako o prorockém gestu, mezi nimi předseda italské biskupské konference kardinál Matteo Zuppi i italský prezident Sergio Mattarella, který se na účastníky obrátil prostřednictvím představitele spolupořádající komunity Sant’Egidio. „Je třeba pokračovat v tomto prorockém duchu navzdory válkám, nerovnostem a bažení po moci,“ vyzval italský prezident. „Tváří v tvář konfliktům, nespravedlnostem, chudobě a násilí je lhostejnost neomluvitelná.“Kardinál Zuppi zdůraznil, že historické setkání roku 1986 „otevřelo cestu mnoha dalším setkáním“. Jejich prostřednictvím světová náboženství „ukázala, že mír je uskutečnitelný, a naznačila cestu, která vede odzbrojením srdcí, přípravou srdcí k setkávání“. Tento postoj může být inspirací i pro vládce národů, vyjádřil svou naději kardinál.Nelze zůstat jen u slovHala Al-Karib, regionální ředitelka Strategické iniciativy pro ženy v Africkém rohu, která se nasazuje ve prospěch obětí konfliktu v Súdánu, doufá, že nezůstane jen u slov. „Lidstvo je ve velice, velice závažné a velice nebezpečné situaci,“ uvedla s odkazem na konflikt, který má v Súdánu za uplynulé čtyři roky již 250 000 obětí na životech, o celkové humanitární katastrofě nemluvě, a rozšiřuje se do okolních zemí. „Lidé napříč různými náboženskými tradicemi se musejí setkávat a přemýšlet o strategii, jak mohou nasměrovat moc, kterou mají, k serióznímu úsilí o mír.“Podobně promluvil i indonéský ministr Umar: „Dialog už nestačí. Musíme přejít od krásných slov ke konkrétním, každodenním činům. Skutečný mír začíná, odzbrojíme-li své srdce.“ Také rabín Korsia připomněl, že „mír není jen a pouze absencí války“ (jak také učí II. vatikánský koncil, srov. GS 78 – pozn. red.). „Nestačí milovat jej v teorii; je třeba jít mu naproti.“O konkrétních výsledcích prvního setkání v Assisi pak svědčil Gijun Sugitani, představitel japonské buddhistické tradice Tendai: „Globalizace míru dokáže sjednotit mnoho velkých i malých mírových gest, ke kterým dochází dennodenně po celém světě,“ uvedl s odkazem na každoroční setkání k modlitbám za mír, která se v Japonsku konají od roku 1987.Letošní setkání v Assisi vyvrcholí v úterý 27. října. Program zahrnuje diskuse u kulatých stolů na různá témata, příležitosti k setkání i osobnímu ztišení. Slavnostně bude uzavřeno „obřadem míru“ na prostranství před tzv. Dolní bazilikou sv. Františka. O své duchovní blízkosti ujistil účastníky papež Lev XIV., který se oproti původnímu plánu nebude moci ze zdravotních důvodů účastnit osobně: „Budeme v duchu spojeni,“ slíbil v neděli 25. října po polední modlitbě.

Na cestě k uzdravení i bezpečnější církvi: Arcibiskup Nuzík se opět sešel s oběťmi zneužívání

Publikováno: 26. 10. v 9:23, zdroj Arcibiskupství olomoucké

Odpolední setkání zahájila mše svatá, ke které se v kostele Panny Marie Pomocnice křesťanů na sídlišti Jižní Svahy sešlo asi 15 věřících. Arcibiskup Nuzík při ní zdůraznil potřebu pokání i hledání cesty k uzdravení. „Předkládáme Bohu to, za co se jako představitel církve stydím a za co se omlouvám,“ řekl a upozornil, že zároveň je nutné usilovat o prevenci. „Společně hledáme cesty, aby se tyto zločiny nikdy nemohly opakovat,“ dodal. V modlitbě přímluv pak zazněly prosby za uzdravení ran, které lidská slova a omluvy nedokážou zhojit, za hledání nových způsobů prevence ze strany církevních představitelů i za to, aby se farnosti a společenství staly bezpečným prostředím.Následné moderované diskuze se zúčastnilo dvanáct osob, mezi nimi také členové diecézního týmu pro pomoc obětem zneužívání. Ti v úvodu zopakovali pravidla fungování kontaktního místa, které arcibiskupství zřídilo před rokem. „Jsme tu proto, abychom stáli při každém, kdo se na nás obrací. Dokážeme ho nasměrovat k tomu, jak záležitost řešit v církevním i občanskoprávním prostředí. Pokud si to člověk přeje, může s námi komunikovat zcela anonymně,“ shrnula pracovnice kontaktního místa Marcela Řezníčková a upozornila na informační leták i webovou stránku, které obsahují všechny důležité údaje.Nezůstat na bolest sámPsycholožka Helena Řeháčková ve svém příspěvku shrnula mechanismy zvládání těžkých zážitků. Zdůraznila, že zásadní je nezůstávat se svou bolestí o samotě, najít odvahu někomu se svěřit a nebránit se kontaktům s druhými lidmi. „Důležité také je překonat tendenci ke stažení se do pasivity a co nejvíc pokračovat v životě tak, jak vypadal před traumatizujícím zážitkem,“ dodala.Během setkání zazněla silná osobní svědectví. Účastníci zmiňovali svou vlastní zkušenost a mimo jiné upozornili, že k otevření se a hledání cesty ke sdílení jim pomohl až kontakt s jinými oběťmi zneužití nebo právě předchozí podobné setkání obětí s arcibiskupem Nuzíkem. Popisovali také typické vzorce chování agresorů – od postupné izolace oběti přes navazování důvěrných vztahů s rodiči zneužívaných dětí až po zneužívání zpovědi a znalosti lidských slabostí. „Kněz má jedinečnou příležitost si svou oběť připravit,“ zaznělo mimo jiné.V diskuzi ovšem rezonovaly také kritické hlasy a výhrady k řešení konkrétních případů nebo k průběhu procesů, připomenuta byla náročná situace, kterou prožívají rodiny obětí, nebo důležitost práce s pachatelem. Vedle společné debaty, která se protáhla na dvě hodiny, pak setkání nabídlo i prostor pro individuální rozhovor s arcibiskupem v soukromí.„Rozhovory s lidmi, kteří se vyrovnávají s následky zneužívání, vnímám jako zásadní. Příběhy a svědectví mně samotnému i mým spolupracovníkům pomáhají hledat řešení, která zajistí ochranu v církevním prostředí a zabrání dalším podobným případům,“ uvedl arcibiskup Nuzík a všem přítomným za jejich sdílení poděkoval. Zlínská modlitba a diskuze byla v pořadí již sedmým setkáním olomouckého arcibiskupa, které nabídlo prostor pro sdílení osobních zkušeností obětí zneužívání.

Relikviář s ostatky bl. Jana Buly a Václava Drboly byl slavnostně uložen v Jaroměřicích nad Rokytnou

Publikováno: 26. 10. v 9:20, zdroj Biskupství brněnské

Slavnostní mši svatou v Jaroměřicích nad Rokytnou celebroval brněnský biskup Pavel Konzbul za účasti místních farníků a dalších hostů. Její součástí bylo uložení ostatků do nové instalace a požehnání místa jejich trvalého uložení. Bohoslužbu doprovodil chrámový sbor z Třebíče a Jaroměřic nad Rokytnou pod vedením Karla Tomka. Odpoledne program pokračoval koncertem souboru Musica Animata, věnovaným památce obětí komunistického režimu.„Příběhy Jana Buly a Václava Drboly nám připomínají, že ani v době nesvobody nemusí člověk rezignovat na své svědomí a věrnost hodnotám, které vyznává. Jsem rád, že jejich ostatky nyní našly své trvalé místo v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde budou jejich svědectví připomínat dalším generacím. Věřím, že se tento kostel stane místem modlitby, naděje i hlubšího porozumění naší nedávné historii,“ říká biskup Pavel Konzbul.Relikviář propojuje umění s duchovním poselstvímPodobu relikviáře navrhl akademický sochař Otmar Oliva, který pro kostel sv. Markéty vytvořil také ambon, křtitelnici, oltář a věčné světlo. Nové dílo tak navazuje na jednotný výtvarný rukopis interiéru. Schránka z pozlaceného bronzu je zavěšena na stříbrných stuhách spuštěných z klenby, takže se vznáší mírně nad úrovní očí. Směrem dolů z ní vedou lana symbolizující roztrženou síť zla. Výtvarné řešení odkazuje mimo jiné na biblický Žalm 124 a na duchovní blízkost mučedníků k nebi. Do zavěšené schránky patří menší přenosný relikviář, v němž byly ostatky uloženy již při slavnosti blahořečení a který byl do nynějška uchováván v brněnské katedrále. Zatímco vnější schránka je pevnou součástí instalace v kostele sv. Markéty, vnitřní relikviář lze kdykoli vyjmout.„Já sám jsem za minulého režimu ve vězení byl, jsem pamětník těchto hrůz. I proto je mi příběh Jana Buly a Václava Drboly velmi blízký a cítím vděčnost, že na tomto díle mohu pracovat. Také jsem velmi rád, že relikviář mohu tvořit stejným výtvarným jazykem jako ostatní díla pro kostel v Jaroměřicích nad Rokytnou. Věřím, že díky tomu do interiéru dobře zapadne a návštěva kostela díky tomu příchozím nabídne výjimečný umělecký i duchovní zážitek,“ uvedl Otmar Oliva.V relikviáři jsou uloženy ostatky Václava Drboly a část dochovaného liturgického oděvu Jana Buly, konkrétně ústřižek jeho primičního ornátu. Bulu v relikviáři symbolicky zastupuje právě tento oděv, protože jeho ostatky se dosud nepodařilo nalézt.Místo spojené s příběhy pronásledovaných kněžíVýběr Jaroměřic nad Rokytnou souvisí s historií regionu, kde oba kněží působili a kde se odehrávaly události spojené s takzvanými babickými procesy. V 50. letech zde jako farář a kaplan působili také Jan Podveský a Josef Valerián. Ti Jana Bulu a Václava Drbolu upozorňovali na nebezpečí spojené s Ladislavem Malým a následně byli rovněž tvrdě perzekvováni komunistickým režimem.„Jaroměřice jsou místem, kde se zajímavým způsobem potkávají příběhy různých kněží z regionu, kteří byli v letech 1951 a 1952 pronásledováni komunistickou diktaturou. Jsem moc rád, že právě zde vznikl prostor pro modlitbu, památku i hlubší porozumění jejich svědectví,“ řekl místní farář Tomáš Holcner.Kostel sv. Markéty je po rozsáhlé rekonstrukci z roku 2022 přístupný veřejnosti v rámci turistického režimu. Návštěvníci tak mohou relikviář vidět i mimo bohoslužby, v běžné otevírací době kostela.

Požehnání Křížové cesty smíření v Příchovicích

Publikováno: 26. 10. v 9:14, zdroj Biskupství litoměřické

Jednotlivá zastavení křížové cesty tvoří vždy žulový sloupek a obraz vyrytý do skla, vsazený v kovové kapličce. Každý výjev je označen římským číslem, názvem zastavení a nápisem, který má zvát kolemjdoucí k zamyšlení nad důležitými hodnotami lidského soužití. Autorem rytin je Jan Schindler, pedagog sklářské školy v Železném Brodě, který motivy vytvořil podle autorských návrhů ilustrátorky Ilony Polanski. Architektonické řešení jednotlivých kapliček navrhli Petr Hák a Kateřina Landová. Projekt přirozeně propojuje současné umění, architekturu a tradiční řemeslo z Jizerských hor.Na přelomu roku 2025 a 2026 vydal tehdy ještě litoměřický biskup Stanislav Přibyl pastýřský list, jímž pro litoměřickou diecézi vyhlásil Rok smíření. Stalo se tak v souvislosti s 80. výročím vzniku německého katolického společenství Ackermann-Gemeinde, jehož cílem je přispívat k budování dobrých sousedských vztahů mezi národy ve střední Evropě. „Lidé, kteří se již v té době nejvíce angažovali na vzniku křížové cesty, se shodli na tom, že by to měla být Křížová cesta smíření,“ vysvětlil místní duchovní správce, P. Jiří Smolek. Jak uvedl, když se pak zanedlouho začaly objevovat informace o tom, že okolí Štěpánky bylo během válečných let také zneužito k nacistické propagandě, upevnilo se v nositelích myšlenky Křížové cesty přesvědčení, že je dobré právě na těchto místech vybudovat dílo, které bude odsouzením všech ideologií nenávisti. „Má upozornit na důležitost hodnot jako je vzájemné odpuštění, úsilí o mezilidské smíření a z něj vyplývající pokojné bratrské soužití,“ zdůraznil místní kněz.S myšlenkou vytvoření křížové cesty v Příchovicích přišel asi před rokem Stanislav Pelc, ředitel obecně prospěšné společnosti Jizerky pro Vás. „Původní představa, že trasa křížové cesty povede na Bílou skálu, nebyla schválena ze strany Krkonošského národního parku. Bylo třeba ji upravit, a tak patnáct zastavení křížové cesty vede od příchovického hřbitova na vrchol kopce Hvězda a zakončení trasy se nachází nedaleko rozhledny Štěpánka,“ popsal P. Jiří Smolek.Křížová cesta vznikla bez jakýchkoli dotačních programů – výhradně díky podpoře lidí. Zapojila se široká veřejnost, jednotlivci, rodiny i firmy, které přispěly finančně nebo se staly patrony jednotlivých zastavení. První zastavení založili iniciátoři projektu na Velikonoční sobotu 4. dubna 2026. Součástí programu byla i ukázka rytí do skla, při níž měli návštěvníci možnost nahlédnout do procesu vzniku jednotlivých děl a vyzkoušet si tuto tradiční techniku.Historie křížových cestJiž v prvních staletích se křesťané vydávali z Evropy na místa spojená se životem Ježíše Krista, protože věřili, že se na kříži obětoval za osvobození lidstva od zla a rozdělující nenávisti. Od 4. století existují doklady o putování věřících do Svaté země. Málokdo z Evropy si však tak dlouhou cestu mohl dovolit. Proto se už v 5. stol. objevují díla, která napodobují nejvýznamnější svatá místa v Jeruzalémě, zejména místa spojená s Kristovým utrpením, hrobem a zmrtvýchvstáním. Nejstarší dokladem této tradice je soubor kaplí při dnešní bazilice Santo Stefano v Boloni, který nechal vybudovat tamní biskup sv. Petronius. Když se pak v 11. století v souvislosti s obsazením svatých míst prudce zhoršila bezpečnost a poutníci byli pronásledováni, rozvinul se v Evropě tento zvyk o to více. Vlivem františkánského rádu, kterému byla od 14. století svěřena správa poutních míst v Palestině, se zvláště během 15. a 16. století postupně formuje pobožnost křížové cesty (Via crucis). Vznikají venkovní křížové cesty, tzv. Kalvárie. V 17. století se ustaluje počet čtrnácti zastavení, zachycujících jednotlivé momenty Kristova umučení od Pilátova soudu až po uložení ukřižovaného Ježíšova těla do hrobu (v současnosti se často připojuje patnácté zastavení, připomínající vzkříšení). V 18. století jsou křížové cesty již hojně rozšířené v Česku i po celé Evropě. Zvláště hustá síť venkovních křížových cest vzniká v severních Čechách. Na počátku 20. století mělo jen na Šluknovsku vlastní venkovní křížovou cestu čtrnáct obcí. Po roce 1945 většina z nich kvůli odsunu původního německy mluvícího obyvatelstva a přerušení náboženských tradic chátrala. Po roce 1989 začala postupná obnova těchto památek.