10 let Amoris laetitia: Misijní elán a poslání manželů a rodin
Publikováno: 13. 10. v 18:46, zdroj Vatican News
Dnešní shromáždění vyjádřilo svou blízkost papeži Lvu XIV., který zahájil svou hospitalizaci, a ujistilo ho o svých modlitbách. „Jsme Vám vděčni, že jste se rozhodl svolat toto setkání a že jste nás povzbudil k naslouchání rodinám a cestám, jimiž putují naše církevní společenství. Chceme pokračovat v díle s vědomím, že jste nám nablízku a že Vám leží na srdci rodiny celého světa,“ stálo v poselství, které papeži účastníci adresovali. Do posledního pracovního dne uvedl účastníky setkání kardinál Kevin Farrell, prefekt Dikasteria pro laiky, rodinu a život. Zdůraznil misionářské rysy lásky v manželství a rodině, které vyplývají nejen ze všeobecného křestního povolání, ale jsou specifickým způsobem vlastní právě manželské lásce. „Tento misionářský dynamismus, který je nedílnou součástí manželské lásky, […] nachází plnější vyjádření ve svědectví autentické lásky, která dokáže inspirovat a povzbudit jak v církvi, tak ve společnosti,“ uvedl kardinál. Kardinál Rugambwa: Rodina je křižovatkou pastorace Na tento důraz navázal arcibiskup z tanzanské Tabory, kardinál Protase Rugambwa. S odkazem na slova sv. Pavla VI. „manželské páry se stávají apoštoly pro další dvojice“ a další vyjádření Magisteria připomněl, že „prostřednictvím svátosti manželství vytvářejí křesťanští manželé domácí církev svého druhu, jejíž role je zásadní pro vzdělávání ve víře a její předávání“. Kardinál Rugambwa nazval rodinu „křižovatkou pastorace“, a to nejen proto, že v rodinném prostředí se „setkávají generace, sdílejí hodnoty, prožívá víra a utváří budoucnost jednotlivců i společnosti“, ale i proto, že právě rodiny se stále více zapojují nejen do „rodinné pastorace“ v užším slova smyslu, tedy zaměřené čistě na jiné rodiny a na (před)manželskou formaci, ale i v mnoha dalších oblastech působení. „Právě zde vidíme, jak se rodiny a manželské páry stávají z pouhých příjemců pastorační péče stále aktivnějšími a spoluzodpovědnými účastníky poslání církve.“ I zde ovšem ještě existují značné rezervy. Právě nyní, po deseti letech od vydání exhortace Amoris laetitia, bychom se podle kardinála měli ptát: „Byla párům a rodinám v našich zemích dána aktivnější role ve formaci seminaristů, jáhnů a dalších pastoračních pracovníků?“ Svůj příspěvek kardinál Rugambwa uzavřel zkušeností z afrického prostředí. Důraz na charakter „církve coby rodiny“ v této části světa vedl mnohdy k tomu, že i farní struktura začala být chápána jinak: „Farnost se proměňuje v rodinu rodin, kde si věřící nejsou navzájem cizí a kde se snáze zapojují, plánují a podílejí na vznešeném poslání hlásat evangelium.“ Véronique Lonchamp: Manželská láska coby misionářské nadšení V podobném duchu promluvila Véronique Martin Lonchamp, národní delegátka francouzské biskupské konference pro pastoraci rodin. S odkazem na exhortaci Amoris laetitia připomněla, že „v každodenním životě manželů se evangelium stává tělem a dává se vidět […] a láska Krista k jeho církvi se stává viditelnou“ (srov. AL 121), což je prvořadným posláním manželského života. Stejně tak se rodina stává „první místem socializace“, kde se děti učí pozornosti vůči druhým, sdílení a vzájemnému respektu. V souvislosti s rostoucím zájmem o katechumenát či hlubší poznání života ve víře, který je ve francouzské církvi pozorovatelný v posledních letech, také Véronique Lonchamp upozornila, že „proces předávání víry v rodině je dvousměrný“: často jsou to děti, dospívající nebo mladí dospělí, kteří inspirují své rodiče a příbuzné k prohloubenému zájmu o duchovní a křesťanský život. Z exhortace Amoris laetitia Véronique Lonchamp vyzdvihla zvláště IV. kapitolu, jejíž „komentář k Velepísni lásky představuje velice cenný návod na manželský život“. Tento text „by si zasloužil být mnohem více šířen“, dodala. Závěrem se pak Véronique Lonchamp věnovala otázce „misionářského povolání“ rodin: „Nejde je o to, co s rodinami může církev udělat. Je také třeba poznat, co od nich církev přijímá. Dostane-li se rodinám uznání coby skutečným aktivním účastníkům na poslání církve, budou moci být nápomocné církvi, aby se stávala stále více synodální, misionářskou a pozornou vůči lidem.“