English
Oddělení komunikace 
Homilie arcibiskupa Jana Graubnera na Národní Svatováclavské pouti 2025
Přinášíme kázání pražského arcibiskupa Jana Graubnera, které pronesl během Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi v neděli 28. září 2025. Milí poutníci, vážení hosté,jako každý rok, slavíme dnes sv. Václava, věčného knížete České země, našeho ochránce a přímluvce, který stál v čele naší země jen krátce a v dobách dávných. Přesto má stále co říci dnešní době zvláště pokud jde o pohled do budoucnosti a o naději, která je v době přílišného soustředění na sebe, a tím i na přítomnost, tak vzácná.Naděje souvisí s cílem. Sv. Václav znal Bibli, znal i Ježíšova slova, která jsme před chvílí slyšeli: Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu. Pohled tehdejších křesťanů byl upřený do věčnosti, do šťastné věčnosti s tím, který je miluje, a kterého milují i oni. Měli silnou motivaci. Rostla v nich touha dosáhnout cíle. S rostoucí důvěrou v Boha, který se dával poznat jako zachránce a pomocník na cestě, rostla i naděje na dosažení cíle. Tam, kde je touha, roste chuť k životu i síla k překonávání překážek.Přátelé, my si musíme po pravdě přiznat, že výhled na šťastnou věčnost v nebi nám nějak zastiňuje současný blahobyt a pocit, že můžeme mít nebe na zemi. Protože do nebe nepatří utrpení a námahy, ale jen příjemné slavení, vyhýbáme se námaze, oběti či utrpení, mluvíme o eutanázii, neučíme děti pracovat a stáváme se národem změkčilých lidí. V době internetu, kdy místo a čas nahrazuje „tady a teď“, nepatří trpělivost mezi nacvičené ctnosti. Pokud ji však přesto objevíme, zjišťujeme, že trpělivost udržuje naději živou a upevňuje ji jako ctnost a životní styl. Často mluvíme o evropských hodnotách, ale podle výsledků se zdá, že jsme některé hodnoty asi chybně zaměnili, protože naše společnost vymírá a místo naděje roste strach z budoucnosti. Místo společného putování dějinami roste rozdělení, napětí a netolerance, deprese, věčná nespokojenost, kritika a skepse.Podívejme se ještě jednou na to, co nám zaznělo z Božího slova: Buďte svatí! K svému bratru neměj nenávist. Nemsti se, nechovej proti svým krajanům zášť, ale miluj svého bližního jako sebe. Ano, to je základ moudrých vztahů a prosperující společnosti, na kterém stavěl svatý Václav.Svatý Pavel nás vyzýval k boji, ale ne proti sobě navzájem, nýbrž proti zlu. Hranice mezi dobrem a zlem není totožná s hranicemi států, národností či politických stran nebo různých názorových bublin. Ta bojová linie mezi dobrem a zlem prochází každým lidským srdcem. Tam musí vítězit dobro. Zbabělost nepřináší mír, jen rozklad. Nejtěžší je vyhrát nad sebou, být svobodný i od sebe samého. Pak se teprve otevírá prostor pro Boží království, království pravdy, spravedlnosti, lásky a pokoje. Jestli si dnes Evropa uvědomuje svou bojovou nepřipravenost, bylo by dobré přiznat, že potřebujeme i kvalitnější výzbroj ducha k boji ve vlastním srdci.V evangeliu se Pán Ježíš modlil za jednotu, která je plodem vzájemné lásky, lásky, která miluje druhé stejně jako sebe, lásky, která umí naslouchat, dělat v sobě místo pro druhé. Která se umí rozdělit a bezplatně darovat, která umí odpustit, která nepřestává, ani když je to těžké.Jsem přesvědčen, že taková láska je schopná uzdravit rodiny, které se přestanou rozvádět, protože manželé budou umět překonávat krize a jejich děti získají jistotu bezpečného domova, na kterou mají právo. Taková láska uzdraví společnost, protože dokáže spolupracovat i napříč politickým spektrem. Taková láska probudí touhu mladých lidí po dětech, které budou ovocem jejich plodné lásky. Taková láska otevře společnosti budoucnost a přinese naději. Probudí i touhu věřících dělit se o svou víru s druhými a otevře budoucnost církvi.Prožíváme jubilejní rok, jehož tématem je naděje, která dnes tolik chybí. K jejímu získání však nestačí o ní mluvit či psát. První věc, která je nutná, je správně upřený pohled víry na Krista jako spasitele a na život s ním bez konce. To je stěžejní pilíř křesťanské naděje. Naděje je božská ctnost, kterou toužíme po věčném životě jako po svém štěstí. Jestli naděje ve věčný život chybí, je vážně poškozena důstojnost člověka a záhady života a smrti, viny a bolesti zůstávají bez řešení, takže lidé nezřídka upadají do beznaděje. My však máme pozvání k životu v naději, že budeme žít v Kristu věčně.Druhu věcí je svoboda nejen vnější, ale i vnitřní, zkušenost s osvobozením od starých svázaností, od zablokovaných vztahů. Svatý rok má strhnout lavinu odpouštění a uzdravování zraněných vztahů. Nemáme čekat, až se někdo dostatečně omluví, protože důvod k odpuštění těm, kteří se proti nám provinili, máme v tom, že Bůh odpustil nám. Jako je chybou zůstávat v hříchu a neprosit o odpuštění, tak je chybou zůstat uzavřený ve svém smutku a pocitu zranění, nebo si dokonce svou bolest hýčkat. Svatý rok je silnou výzvou k radikální změně, k novému začátku. Odpuštěním se minulost nepředělá, odpuštění nemůže změnit to, co se už stalo. Může však změnit budoucnost a umožnit to, že budeme žít jinak, bez zášti, jízlivosti a pomsty. Budoucnost projasněná odpuštěním se dokáže dívat na minulost jinýma očima, pokojnějšíma, i když ještě zalitýma slzami, jak napsal papež František.Dobře vím, že mluvím o věcech náročných, ale Svatý rok je úžasným Božím darem, který nabízí mimořádné plody Boží lásky. Nabízí zázraky uzdravujícího milosrdenství. Bůh je připraven dělat veliké věci v těch, kteří přijmou jeho myšlení a spolehnou na jeho milost. Uzdravení ran může přinést mnoho naděje nejen uzdraveným, ale i církvi a státu. Vidíme, že válečné konflikty nedokáží řešit ani armády ani diplomaté, pokud se nenajde ochota odpouštět a milovat i nepřátele. Chceme-li, aby svět byl lepší a pokojnější, aby v něm bylo méně strachu a více naděje, začněme do něj vnášet Boží lásku, která odpouští a uzdravuje. Přispějeme tím k tomu, aby církev byla jasným znamením naděje pro svět. Na to mysleme i při parlamentních volbách příští týden, když budeme přemýšlet, komu dáme svůj hlas, u koho můžeme předpokládat, že přispěje k uzdravení vztahů a lepší budoucnosti národa.Svatý Václave, nezapomeň na svůj lid a přimlouvej se za nás.
Prohlášení Stálé rady České biskupské konference k riziku omezení náboženské svobody
Stálá rada České biskupské konference vydala v pondělí 22. září 2025 prohlášení k riziku omezení náboženské svobody. Celý text naleznete níže. Prohlášení Stálé rady České biskupské konference k riziku omezení náboženské svobodyZbývají poslední dny do voleb, ve kterých se chystáme na další čtyři roky svěřit moc svým zástupcům v parlamentu i ve vládě. Naposledy při této příležitosti voliči vyřadili ze sněmovny komunistické poslance. Ti se tam však nyní chtějí vrátit pod značkou Stačilo!. Vedeni mocenskými ambicemi a zřejmým kalkulem, že lidé rychle zapomínají a volební programy nečtou, se nijak netají úmyslem znovu omezit náboženskou svobodu, tedy i dosavadní svobody církví. Není možné k tomu mlčet a považujeme za nutné na tyto úmysly upozornit. - Toto hnutí chce vyvést agendu církví ze zodpovědnosti Ministerstva kultury ČR a vytvořit jakýsi „kontrolní orgán“, který by dohlížel na církve. Ten by měl mít pravomoc dokonce „administrativně uzavřít kostel“.- Tito politici chtějí omezit i jakoukoliv dotační podporu církví, a to přímo zákonem, a zavést „mechanismy, které by umožnily státu kontrolovat, zda církve a náboženské společnosti využívají majetek získaný v rámci majetkového vyrovnání v souladu s jeho účelem“, který nadto sami vyjmenují.- Ve svém volebním programu toto hnutí slibuje, že zruší uzavírání platných sňatků v kostele, a chce tak zvrátit dosavadní praxi uznání těchto manželství státem. Byla by pak povinná „legalizace“ manželství na civilním úřadě jako v době komunistického režimu.- Dále ve svém volebním programu slibuje i výrazné omezení financování církevních a soukromých škol.Jsme vděční, že církev může po letech útlaku svobodně působit a být nedílnou součástí občanské společnosti. Nedovolme nikomu, aby toto svobodné působení omezil. Nejít volit je sice také projevem svobody, ale nevybereme-li své reprezentanty, jiní to udělají za nás – a my neseme spoluzodpovědnost za to, co jsme svou pasivitou dopustili. Pamatujme při svém rozhodování i na to, že některé strany tiše či otevřeně připouští povolební spolupráci se zmíněnou partají a hrozí tak, že v rámci povolebních vyjednávání se tyto otázky mohou dostat na pořad dne a stát se součástí výměnného obchodu „něco za něco“. Starší z nás mají za sebou zkušenost komunistické totality – a ti nejstarší zažili i postupné ukrajování svobody, které po válce přivedlo komunisty až k moci. Nedovolme to znovu. Prosíme, jděte k volbám a buďte ostražití a zodpovědní. Modleme se za volby, voliče i samotné politiky, jak jsme to slyšeli při nedělních bohoslužbách: „První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti. Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli.“ (1 Tim 2, 1-3)
Papež Lev XIV. přijal rezignaci biskupa Václava Malého
Papež Lev XIV. přijal dnes, 21. září 2025, rezignaci Mons. Václava Malého na úřad pomocného biskupa pražského. Podle Kodexu kanonického práva (kán. 401 §1) je biskup, který dovrší věk 75 let, povinen nabídnout svou rezignaci papeži. Ten ji po zvážení okolností může přijmout. Mons. Václav Malý, který slaví dnes, 21. září 2025, své 75. narozeniny, tuto rezignaci již papeži předložil a Svatý otec ji přijal. Václav Malý se narodil 21. září 1950 v Praze. Po absolvování gymnázia nastoupil roku 1969 na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Na kněze byl vysvěcen 26. června 1976 v Praze a své první kaplanské působení měl ve Vlašimi a následně v Plzni. Již v těchto letech se začal angažovat také občansky – v roce 1977 podepsal Chartu 77 a o rok později se stal členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za svou činnost byl v květnu 1979 zatčen a obviněn z podvracení republiky. Ve vazbě strávil několik měsíců, než byl v prosinci téhož roku propuštěn. V 80. letech pak pracoval jako topič v pražských hotelech a nadále se podílel na činnosti disentu, mimo jiné jako mluvčí Charty 77.Významnou roli sehrál i v listopadu 1989, kdy se stal jedním z mluvčích Občanského fóra. Jeho hlas zazněl 25. listopadu 1989 z tribuny na Václavském náměstí před statisícovým davem, když přečetl prohlášení Občanského fóra a výzvu k dialogu. Svým klidným a věcným projevem tehdy přispěl k tomu, aby se protesty ubíraly pokojnou cestou, a stal se tak jednou z tváří sametové revoluce.Po pádu totalitního režimu se mohl naplno vrátit do kněžské služby. Nejprve spravoval farnost sv. Gabriela, od roku 1991 do roku 1996 působil jako farář u sv. Antonína v Holešovicích. V prosinci 1996 byl jmenován titulárním biskupem marcelliánským a pomocným biskupem pražským, biskupské svěcení přijal v lednu 1997. Od té doby se věnuje službě v arcidiecézi a České biskupské konferenci, kde působí například v Komisi pro kněžstvo či v radě Iustitia et Pax, zároveň se věnuje otázkám menšin, migrantů a krajanů v zahraničí.Česká biskupská konference děkuje Mons. Václavu Malému za jeho dlouholetou a obětavou službu církvi i společnosti a vyprošuje mu hojnost Božího požehnání.
