KOMENTÁŘ: Cestou chudých ke svatosti

Apoštolský list papeže Lva XIV. Dilexi te (Miloval jsem tě) byl s napětím očekáván jako první významný dokument nového pontifikátu, který by mohl naznačit, jaký „kurz“ nový papež zvolí. Již první reakce však naznačovaly, že zde žádný velký posun čekat nelze, a to platí také s odstupem přibližně měsíce od vydání, kdy bylo možné dokument podrobněji prostudovat.

Ústředním zájmem papeže Lva zůstává stejně jako u Františka široce pochopená otázka sociální (což těžko překvapí i vzhledem k volbě jména nového pontifika): láska k Bohu je neoddělitelná od preferenční opce pro chudé a jejího projevování v konkrétní pomoci – tu klade Dilexi te do centra pastorálního úsilí církve. V naší pracovní skupině pro sociální otázky při ČBK vítáme zvláště to, že sociální otázkou, jíž se list věnuje, je právě otázka chudoby, která byla hlavním tématem naší skupiny v loňském roce a k níž jsme publikovali svůj strategický dokument (odkaz zde). 

Snaha o úzkou spjatost s předchozím obdobím je pro první fáze pontifikátů typická a v tomto konkrétním případě je stvrzena také společným autorstvím – dokument začal vznikat již za pontifikátu papeže Františka, podobně jako první Františkova encyklika Lumen fidei byla z větší části z pera papeže Benedikta (který zase od Jana Pavla II. převzal nedokončenou encykliku o charitě, která pak vyšla pod názvem Deus caritas est). Na symbolické rovině se shoda uplatňuje zejména v inspiraci františkánskou spiritualitou, jež byla předchozímu papeži blízká. Vydání dokumentu 4. října, tedy na svátek velkého světce, je nepřímým odkazem na Františkovu apoštolskou exhortaci Laudate Deum vydanou na stejný svátek před dvěma lety. Ta zase svým ekologickým tématem navazovala na papežovu nejznámější a nejstudovanější encykliku Laudato si z roku 2015 nazvanou podle chvalozpěvu sv. Františka. 

Téma chudoby je přitom opravdu velmi „františkovské“. Il Poverello (Chudáček) z Assisi zpívá svůj Chvalozpěv stvoření před svou smrtí ležící nahý na holé zemi, čímž nejen prokazuje postoj své vnitřní chudoby, ale rovněž vyjevuje její vnitřní sepětí s tím, co je chváleno a z čeho se radujeme: krásou stvoření. „Matka Země“, „Bratr Slunce“ či „Sestra Měsíc“ je v takříkajíc úzkém rodinném vztahu se „Sestřičkou Smrtí“. To, co je nám jako stvořené dáno do správy a za jehož ochranu a zachování jsme zodpovědni, je také spjato s chudobou, smrtí a zánikem. Toto je autentická perspektiva sociální nauky církve a pro ní typické úzké souvislosti ekologické a sociální otázky, tak zdůrazňované posledními třemi papeži. Je to tato perspektiva, která dává jasné meze veškerému ekologickému či sociálnímu aktivismu: To, že pláč chudých je současně pláčem Země, není jen politické zjištění, z něhož vyplývá bezprostřední výzva k přerozdělování bohatství, ale je to rovněž otázka antropologická a spirituální. 

V linii s touto ústřední myšlenkou je zejména hlavní motiv exhortace, který rovněž známe z dřívějších dokumentů Františkova období, jenž chudé vyzdvihuje z pozice pouhých potřebných, jimž patří naše lítost a samozřejmě také pomoc, do pozice těch, kdo pomáhají nám. Chudí nás svým příkladem odevzdanosti a bezprostředního vztahu k Bohu plného pokory přivádějí k vlastnímu obrácení: „chudí mohou být pro nás tichými učiteli, kteří nám pomáhají uvědomit si naši domýšlivost a vštípit nám správného ducha pokory“ (DT 108). To také papež Lev – v první osobě – potvrzuje: „I já považuji za nezbytné trvat na této cestě ke svatosti“ (DT 3).

Není to tedy tak, že pouze chudí potřebují bohaté. Rovněž bohatí potřebují chudé – a můžeme dodat, že vzhledem k přednosti duchovního cíle před všemi cíli materiálními je potřebují více než naopak. Toto obrácení perspektivy, jež je vlastně obrácením obvyklé společenské hierarchie a z hlediska chudých vlastně obratem od pasivní role k aktivitě, však není marxistickou přeměnou utlačovaných v budoucí vládce („My nejsme ničím, buďme vším!“). Co je na tomto obratu specificky křesťanské, je právě vystoupení z výlučné logiky sociálních a politických opatření a relativizace všech politických cílů tohoto světa evangelijní pravdou. Chudoba františkovská tak spojuje vlastně dva různé pojmy chudoby – materiální a duchovní, jež běžně hodnotíme opačně a voláme po opačném přístupu k nim: první odstranit a druhému přitakat. Neuvědomujeme si přitom často to podstatné, totiž že vedle opaku je třeba akcentovat také jejich spojení, a to pod tou vyšší z nich. V pojetí obou Františků (Chudáčka i papeže) i Lvů (XIII. i XIV.) se chudoba kapsy a chudoba ducha syntetizují pod přednost chudoby evangelijní. 

Přestože tedy Dilexi te zčásti pokračuje v kritickém tónu na adresu těch, kdo bohatství zneužívají a chudé utlačují, případně ignorují (v listu nacházíme rozpracovaná známá témata chybějící péče o zranitelné či migrace), dává papež Lev XIV. – snad i tím, že ona obligátní kontinuita je uplatněna v exhortačním, pastoračním a ne naukovém spise typu encykliky – najevo, že v souvislosti s otázkou sociálně-pastorální je důležitější než přerozdělování otázka duchovní hodnoty Františkovy chudoby jako evangelijního principu a duchovní cesty, pro niž ekonomické utrpení není překážkou, nýbrž příležitostí. 

Že tento akcent není úplně nevinný, je zřejmé; že možná novému papeži přivodí konec hájení, protože každé jeho slovo je komentátory bedlivě sledováno, je pravděpodobné. Papež Lev si je ovšem dobře vědom hlavního dilematu, jež sociální nauku trápí od jejího ustavení před 130 lety. Zdůrazní-li totiž církevní sociální nauka výlučně sociálně-kritický moment, nezbude jí než soutěžit s jinými sociálními etikami a bojovat s pokušeními aktivismu; zůstane-li pevně na pozici křesťanské antropologie, nevyhne se pokušení pietismu a nepochybně jí to také vynese obviňování ze strany různých marxismů a postmarxismů, že svou naukou pouze ideologicky utužuje opresivní společenské vztahy. Postava Chudáčka Božího je samozřejmě vhodným východiskem z této pasti. Nově vzniklá a pomalu institucionalizovaná Františkova ekonomika volající po zvnitřnění perspektivy evangelijní chudoby všemi věřícími, jež nutně vede k sebedisciplinaci každého jednotlivého křesťana v oblasti ekonomicko-sociální, je vynikající metodou, která poskytuje orientaci, neztrácí z výhledu sociální realitu a neutápí se v bažině nevěcného synodálního utopismu. Zdá se, že nyní nastává čas – a je to čas nového pontifikátu – kdy je potřeba těmto chvályhodným snahám o zvnitřnění a disciplinaci přispět také naukově. 

Jakub Jinek, vedoucí pracovní skupiny pro sociální otázky ČBK