Osobní prelatury

Většina existujících církevních obvodů má územní povahu, protože se organizují na základě spojení věřících s určitým územím dle jejich pobytu. To je typický příklad diecéze. Jindy se ale příslušnost věřících k nějakému církevnímu obvodu nezakládá na pobytu, ale na osobních kritériích jako jsou například profese, ritus, povolání, úmluva uzavřená s nějakou právní entitou atd. To je případ, mezi jinými, ordinariátů a osobních prelatur.

Osobní prelatury jsou instituce náležející do pastorační a hierarchické struktury Církve (Srov. Kodex kanonického práva, kán. 294-297 a Konstituce Pastor bonus Jana Pavla II. [1980], č. 80.). Druhý vatikánský koncil zavedl právní formu osobní prelatury dekretem Presbyterorum ordinis, č. 10, kterým ustanovuje, že v případě „speciálních pastoračních děl ve prospěch různých společenských vrstev na územní, národní nebo i světové úrovni“, bude v budoucnu možné ustanovit „zvláštní diecéze nebo osobní prelatury“. Tak byla vytvořena nová právní forma, jež vynikala svou flexibilitou pro lepší rozšíření křesťanského poselství a praxe.

Osobní prelatury závisí na Kongregaci pro biskupy a jsou zřízeny papežem po vyslechnutí názoru biskupských konferencí. V čele osobních prelatur stojí vlastní pastýř (prelát, který může být biskupem), který je jako diecézní biskupové jmenován papežem. Na prelátovi závisí kněží a laičtí věřící prelatury, nad nimiž vykonává zvláštní vládní nebo jurisdikční moc. Moc preláta je omezena na oblasti, které nezasahují do řádné moci diecézních biskupů.

V České republice působí osobní prelatura Svatého kříže a Opus Dei. Je to dosud jediná osobní prelatura v Katolické církvi.