Nenalezeno - ČBK

Vzpomínka na všechny věrné zemřelé: Den modlitby a naděje

Publikováno: 2. 11. v 7:07, zdroj cirkev.cz

Modlitba za zemřelé patří k nejstarším křesťanským tradicím. Zatímco 1. listopadu církev slaví slavnost Všech svatých a připomíná všechny, kteří již dosáhli nebeské slávy, následující den je věnován památce a modlitbě za všechny zemřelé.Kořeny dnešní podoby Vzpomínky na všechny věrné zemřelé sahají do konce 10. století. Zvláštní den modliteb za zemřelé zavedl roku 998 sv. Odilo, opat benediktinského kláštera v Cluny. Odtud se tradice postupně rozšířila do dalších klášterů a později do celé západní církve. V Římě se Vzpomínka na všechny věrné zemřelé slaví od 14. století.Modlitba za zemřelé jako výraz nadějeKřesťanská vzpomínka na zemřelé není pouze ohlédnutím za těmi, kteří zemřeli. Je spojena s vírou ve vzkříšení a věčný život. Modlitbou církev svěřuje zemřelé Božímu milosrdenství a vyjadřuje přesvědčení, že smrtí lidský život nekončí.K tradiční podobě Dušiček patří návštěvy hřbitovů a hrobů blízkých, jejich úprava, zapalování svící a modlitba. Světlo svíce připomíná Krista a naději na věčný život.Vzpomínka na zemřelé je úzce spojena také se slavením eucharistie. Modlitba za zemřelé je součástí každé mše svaté, 2. listopadu se však na ně církev zaměřuje zvláštním způsobem.Odpustky pro zemřeléOd 1. do 8. listopadu je možné získat plnomocné odpustky při návštěvě hřbitova spojené s modlitbou za zemřelé. 1. listopadu odpoledne a 2. listopadu po celý den je možné je získat také při návštěvě kostela nebo kaple, kde je třeba se pomodlit Otče náš a Vyznání víry.K získání plnomocných odpustků je kromě vykonání předepsaného skutku nutné splnit obvyklé podmínky: přijmout svátost smíření a eucharistii, pomodlit se na úmysl Svatého otce a nemít zalíbení ani v lehkém hříchu.V České republice je také letos možné získat plnomocné odpustky pro zemřelé již od 25. října. Tato možnost se týká těch, kteří se z vážných důvodů nemohou v období od 1. do 8. listopadu dostat na hřbitov nebo do kostela.

Děkovná mše svatá připomněla 30 let České maltézské pomoci v Českých Budějovicích

Publikováno: 1. 11. v 13:56, zdroj Biskupství českobudějovické

Na základě přečteného evangelia o svatbě v Káně Galilejské (Jan 2,1–11) řekl českobudějovický biskup o České maltézské pomoci, že vstupuje do míst, kde „dochází víno“. Pomáhá tam, kde dochází síla nemocným, kde dochází naděje osamělým seniorům, trpělivost rodinám, které pečují o své blízké, či kde dochází dech lidem v krizích nebo bez domova. A podobně jako si Panna Maria na svatbě v Káně díky svému otevřenému srdci a ochotě pomoci všimla, že dochází víno, a zmínila se o tom Pánu Ježíši, neprocházejí ani zaměstnanci, dobrovolníci a podporovatelé České maltézské pomoci kolem lidského utrpení se zavřenýma očima a všímají si člověka tam, kde ho ostatní přehlížejí. Ochotně naslouchají tichému volání o pomoc, které se často ozývá za zdmi našich obydlí, v domovech pro seniory nebo na nemocničních pokojích.Služebníci na svatbě v Káně naplnili na Ježíšův pokyn nádoby vodou. Voda symbolizuje v případě České maltézské pomoci čas a síly těch, kteří slouží, odborné znalosti pečovatelů, obětavost dobrovolníků, finanční prostředky dárců i organizační práci. Když přineseme to, co máme – třeba i pocit vlastní nedostatečnosti, únavy nebo omezených zdrojů – a vložíme to s důvěrou do Kristových rukou, stane se zázrak. Bůh proměňuje naši lidskou „vodu“ v nadpřirozené „víno“: Obyčejný rozhovor se stává balzámem pro osamělou duši. Hodina strávená procházkou se seniorem mu navrátí důstojnost a radost ze života. Z odborné péče se stává pocit bezpečí a přijetí.„Když se ohlížíme za třiceti lety působení České maltézské pomoci v Českých Budějovicích, děkujeme nejen všem, kteří jsou do ní zapojeni, ale především Bohu, který tomuto dílu žehnal a proměňoval obyčejnou lidskou službu v dobré víno radosti, útěchy a naděje pro tisíce lidí,“ říká v závěru své promluvy biskup Kročil a modlí se: „Kdykoli pomáháme trpícímu, nemocnému nebo osamělému člověku, zjevujeme Boží slávu v tomto světě. Kéž vám v tom pomáhá Panna Maria budějovická, blahoslavený Gerard a patron řádu, svatý Jan Křtitel. Amen.“Slavnosti se zúčastnili významní představitelé Maltézského řádu, mezi nimi kníže velkopřevor Českého velkopřevorství J. E. Fra’ Pierre de Bizemont a kancléř Fra’ Julian Chadwick. Přítomen byl také velvyslanec Maltézského řádu v České republice J. E. Wenceslas de Lobkowicz.Vzácným hostem byla rovněž hraběnka Aglaë Hagg-Thun, dcera hraběnky Daisy Waldsteinové, jedné ze zakladatelek České maltézské pomoci. Na závěr slavnosti pronesla řeč v češtině, v níž připomněla historické kořeny organizace a odkaz těch, kteří stáli u jejího zrodu, a poděkovala Delegaci „Komenda Panny Marie České Budějovice“. Mimo jiné řekla: „Vaše nádherné dílo – starat se o lidi s postižením, o potřebné, o lidi, které život nehýčkal - a trochu jim ulehčit život, a to nikoliv proto, že je to nějaký úkol, ale právě proto, že v těchto lidech vidíte – vidíme tvář našeho Spasitele – pokračuje nyní už devět let po smrti naší matky Daisy Waldsteinové, sestry Zdislavy, třicet let po založení tohoto vašeho díla. My všichni jsme povoláni Bohem, abychom pracovali a učinili náš svět o trochu lepším.Dnes by si Daisy jistě přála, abych vám poděkovala za vaši věrnost jejímu, ale zjevně i vašemu chápání toho, co skutečně znamená být »maltézákem«. Ona – a já také – vám u Boha vyprošujeme, aby vám dopřál velkou radost, hodně štěstí pro vaši úžasnou organizaci a hojné požehnání z nebe.“Třicet let činnosti České maltézské pomoci představuje mnoho konkrétních skutků pomoci, podpory a lidské blízkosti. Výročí bylo nejen příležitostí k vděčnosti za dosavadní službu, ale také povzbuzením k jejímu dalšímu pokračování ve prospěch lidí, kteří pomoc potřebují.

Lev XIV.: Dnes slavíme slavnost opravdu VŠECH svatých.

Publikováno: 1. 11. v 12:58, zdroj cirkev.cz

„Dnes slavíme opravdu všechny svaté,“ připomněl Lev XIV., „jak ty, které církev jako takové uznala, tak bezpočet všech těch, kdo nebyli oficiálně svatořečeni, ale Bůh o nich ví.“ S odkazem na evangelní blahoslavenství poukázal na typické rysy svatosti i na Boží odměnu: „Mají hlad po spravedlnosti, ale v hloubi svého svědomí jsou nasyceni. Jsou bezbranní v srdci, ale Bůh je chrání. Jsou tvůrci pokoje, povolaní Bohem.“Nejen počet světců a světic je nevypočitatelný, doplnil Lev XIV. s odkazem na knihu Zjevení. Také svatost se vymyká jakékoli vypočítavosti. „Rozhodnutí a skutky lásky překonávají kalkulace chtivosti a aroganci zla, i když se někdy zdá, že zlo vítězí,“ zdůraznil papež. Doplnil, že svatost není privilegium omezeného počtu lidí, nýbrž univerzální povolání.Po modlitbě Anděl Páně zmínil Lev XIV. misionáře z 16. století, františkánské mučedníky, kteří položili svůj život za evangelium roku 1597 na americkém kontinentě a včera byli prohlášeni za blahoslavené v americkém Savannah. Připomněl také krátké příměří, které umožnilo evakuaci Olešek, a vyslovil naději, že toto gesto povede k dalšímu vyjednávání. Mezi poutníky na Svatopetrském náměstí přivítal křesťany syro-malabarského obřadu. Všechny přítomné pozval k modlitbám za zemřelé a dodal, že 2. listopadu bude sloužit mši na římském hřbitově Campo Verano.zdroj: vatican.va

Slavnost Všech svatých, oslava Boží fantazie a univerzálního povolání všech Božích dětí

Publikováno: 1. 11. v 6:46, zdroj cirkev.cz

1. listopad je termínem svátku Všech svatých od poloviny 8. století nejprve na Britských ostrovech, odkud se pravděpodobně s iroskotskými misionáři šířil po Evropě. Samotná oslava všech svatých, nejprve mučedníků, později i ostatních světců a světic je však dosvědčována již na sklonku starověku; v různých částech křesťanského světa se však slavila v různé dny. Ve Franské říši byl listopadový termín zaveden z iniciativy papeže Řehoře IV. (828–844) a odsud se rozšířil po křesťanském Západě.„Když pozorujeme život věrných následovníků Krista, dostává se nám nového povzbuzení, abychom hledali budoucí vlast (srov. Žid 13,14 a 11,10). Zároveň poznáváme nejbezpečnější cestu, po které v tomto proměnlivém světě budeme moci – přiměřeně stavu a podmínkám každého jednotlivce – dospět k dokonalému spojení s Kristem, ke svatosti,“ učí II. vatikánský koncil (LG 50), který také připomíná, že úcta ke světcům a světicím je výrazem víry v jednotu všech Božích dětí, kterou nedokáže přervat ani fyzická smrt: „církev putující“ zde na zemi je součástí jednoho tajemného Kristova těla spolu s „církví vítěznou“ v nebeské slávě.Slavnost Všech svatých nám také ukazuje univerzalitu církve: pestrost nejrůznějších životních příběhů, zemí a světadílů, z nichž pocházeli ti, kdo dorostli ke svatosti, tato „bohatá Boží fantazie“ připomíná, že církev je tvořena lidmi „z každého kmene, jazyka, lidu a národa“ (srov. Zj 5,9), vykoupených Kristovou krví. Tato slavnost nás také může utvrdit v naději, že z cesty ke svatosti není vyloučen žádný člověk.Papež František, který věnoval tématu svatosti, světců a světic svou exhortaci Gaudete et exsultate, rád hovořil o „svatých odvedle“ (č. 7): „Všichni jsme povoláni být svatými tím, že budeme žít lásku a nabízet každému svědectví v každodenním zaměstnání tam, kde jsme.“ (č. 14) Kristus nevěnoval svá blahoslavenství (která zaznívají v evangeliu dnešní slavnosti) duchovním „velikánům“ a „leštitelům vlastních svatozáří“, nýbrž lidem zápasícím s vlastními slabostmi i nepřízní světa, lidem často utrápeným a klopýtajícím, ale přesto doufajícím proti vší naději – lidem z masa a krve, tenkrát jako dnes.

Výstava u prachatických sester boromejek

Publikováno: 31. 10. v 10:47, zdroj Biskupství českobudějovické

Rok 1946 přinesl nucený odchod německých obyvatel z Prachaticka. Mezi nimi byly také německé sestry boromejky, jejichž působení ve městě sahalo až do poloviny 19. století. Osmdesáté výročí těchto událostí připomíná výstava 80. výročí odsunu německých obyvatel a německých boromejek která se věnuje jak dějinám řeholní komunity, tak poválečnému vysídlení obyvatel Prachaticka.Prachatické boromejky přišly do města v roce 1860. V domě rodiny Neumannovy v Horní ulici čp. 142 založily klášter a postupně rozšiřovaly svou činnost. Vyučovaly dívky, provozovaly soukromou školu a penzionát a věnovaly se také péči o děti. Jejich působení se postupně stalo součástí místního školství a sociální péče. Výstava připomíná rovněž proměny domu Neumanneum a osudy sester, které zde žily a pracovaly.Významnou kapitolu představuje služba boromejek v prachatické nemocnici. Do nové nemocnice nastoupily v roce 1905 na žádost okresního zastupitelstva. V roce 1938 byly české sestry po zabrání Sudet propuštěny a nahrazeny německými ošetřovatelkami. První tři boromejky se do nemocnice vrátily v červnu 1945 na žádost českého primáře MUDr. Františka Kudely. Poválečný provoz nemocnice, kuchyně a prádelny byl ve velmi špatném stavu a sestry musely překonávat značné pracovní obtíže. Situaci navíc zkomplikoval odchod primáře Kudely do vojenské služby a jednání jeho nástupce. Boromejky proto v červnu 1946 podaly výpověď; jejich služba v nemocnici skončila k 1. červenci.Další část výstavy se věnuje samotnému odsunu německého obyvatelstva z okresu Prachatice. Přibližuje sběrné středisko v Prachaticích, které vzniklo v objektu původně postaveném německou vojenskou správou. Po skončení války zde byli soustřeďováni němečtí uprchlíci a později také lidé určení k odsunu. Podle dobových údajů mělo středisko kapacitu 1 600 až 2 000 osob a během jeho činnosti jím prošlo v jedenácti transportech celkem 13 440 lidí. Středisko ukončilo činnost 16. srpna 1946. Přehled transportů zachycuje také jednotlivé odjezdy z Prachatic a Vimperka do poválečného Německa.Samostatné panely připomínají životní osudy německých boromejek, jejichž životy byly poválečnými událostmi zásadně poznamenány. Nejde jen o samotný odchod z Prachatic, ale také o další působení sester v rakouské kongregaci. Výstava představuje konkrétní ženy, jejich životní data, práci a osudy, které by jinak mohly zůstat zapomenuty.Pozornost je věnována také prachatickému faráři P. Fritzi Hofmannovi. Ten během války sloužil českým i německým obyvatelům bez rozdílu, navštěvoval nemocné a vedl pohřby. Po válce mu bylo umožněno přestěhovat se do Bavorska, kde pokračoval v duchovní a akademické činnosti.Závěrečný historický panel zasazuje události na Prachaticku do kontextu vyhánění německého obyvatelstva z Československa v letech 1945–1946. Připomíná poválečné právní a politické rozhodnutí, princip kolektivní viny i rozsah nuceného vysídlení.Výstava tak nabízí především konkrétní historické údaje, fotografie, jména a životní příběhy. Připomíná, jak se poválečné změny promítly do života Prachatic, do osudů místních obyvatel i do dalšího působení řeholní komunity, která zde působila po několik generací.Výstavu můžete zhlédnout po domluvě se sestrou Bohuslavou Kubačákovou na tel. 602 435 319.