English
Církev má šest nových ctihodných, jsou mezi nimi dva misijní biskupové
Publikováno: 24. 10. v 13:31, zdroj Vatican News
Během audience pro kardinála prefekta Marcella Semerára, pověřil dnes, v sobotu 24. října, Dikasterium pro svatořečení, aby vyhlásilo dekrety o uznání hrdinských ctností šesti Božích služebníků, kteří tak získávají titul ctihodných. Jde o Friedricha Kaisera Depela, prvního teritoriálního preláta v Caravelí v Peru, řeholníka z Kongregace misionářů Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a zakladatele Misionářek Ježíše Slova a Oběti; Emilia Oresteho Marenga, salesiánského biskupa, který působil v Indii; Margaritu Bavosi, zvanou „Luminosa“ (Zářící), zasvěcenou laičku z Hnutí Focolare; Domenica Poglianiho, kněze milánské arcidiecéze; Alessandra Vitettiho, kněze diecéze Rossano-Cariati, a Daniela ze San Giovanni Rotondo, kapucína a duchovního syna svatého Pia z Pietrelciny. Friedrich Kaiser Depel, „iniciátor Bible v Peru“ Narodil se 24. května 1903 v Dülmenu v Německu a vyrůstal v hluboce katolické rodině. Jak uvádí životopis předložený Dikasteriem pro svatořečení, Friedrich Kaiser Depel vstoupil v roce 1919 do semináře Kongregace misionářů Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (MSC) a v roce 1930 složil věčné sliby. Kněžské svěcení přijal 10. srpna 1932 a v dubnu 1939 byl vyslán do Peru, kde Kongregace zahájila novou misii. Tam působil jako duchovní vůdce a profesor v semináři v Huánuco, poté jako rektor a farář kaple přiléhající k misijní komunitě. Působil především v Limě, v roce 1957 byl jmenován provinciálním správcem MSC a 21. listopadu téhož roku ho papež Pius XII. jmenoval prvním prelátem prelatury Caravelí. Po zemětřesení, které postihlo tento region v roce 1960, se zasazoval o zajištění dodávek vody pro obyvatelstvo a o obnovu katedrály. V roce 1961 založil Unii misionářek Ježíše Slova a Oběti (MJVV) pro místní mladé dívky, které vzhledem k nedostatku kněží apoštolsky působily mezi obyvatelstvem And. Jako představený prelatury Caravelí se v letech 1962 až 1965 zúčastnil všech čtyř zasedání II. vatikánského koncilu. Dne 7. prosince 1963 přijal biskupské svěcení. Dne 25. května 1971 se ze zdravotních důvodů vzdal úřadu preláta a věnoval se teologické a duchovní formaci sester unie, které byly dne 14. září 1982 svatým Janem Pavlem II. povýšeny na kongregaci papežského práva. Friedrich Kaiser Depel zemřel v Limě 26. září 1993 a byl pohřben v kapli misionářek v Caravelí. Jeho vytrvalé úsilí o šíření Božího Slova mu vyneslo přízvisko „iniciátor Bible v Peru“. Emilio Oreste Marengo, „cizinec“, kterého Indové přijali Emilio Oreste Marengo se narodil 29. srpna 1906 v Diano d’Alba v provincii Cuneo v rolnické rodině, která byla rovněž hluboce křesťanská. Ve 13 letech se přestěhoval do Turína, aby zahájil salesiánskou formaci, a tak se seznámil s prvními členy kongregace založené svatým Janem Boskem. V roce 1923 odjel do Indie, konkrétně do severovýchodní části země, spolu s dalšími osmi novici. Během studia filosofie se zároveň věnoval ve vesnicích přípravě katechumenů a doprovázel první katolická společenství. Kněžské svěcení přijal 2. dubna 1932. V roce 1951 byl jmenován prvním biskupem nové diecéze Dibrugarh. Biskupské svěcení přijal v bazilice Panny Marie Pomocnice v Turíně 27. prosince téhož roku. Diecézi vedl až do roku 1964. Poté se stal biskupem v Tezpur a následně apoštolským administrátorem v Tura. Během svého pastoračního působení otevřel několik misijních center a podporoval lidi prchající z Pákistánu, který v té době vedl válku s Indií. Aby vyřešil nedostatek kněží, přijímal také kněze z jiných regionů země, například z Keraly. Ve věku 70 let, poté co opustil funkci apoštolského administrátora, působil dál mezi místními knězi. Zemřel 30. července 1998 po četných hospitalizacích, zahrnut láskou místního obyvatelstva, kterou si získal navzdory situaci, ve které všechno, považované za „cizí“, často vyvolávalo nedůvěru či odmítání. Margarita Bavosi, „Luminosa“ (Zářící), žena „přítomného okamžiku“ Margarita Bavosi se narodila 19. září 1941 v Buenos Aires v Argentině v zámožné rodině italských přistěhovalců. Ve věku deseti let přišla o matku. Po absolvování studia historie v ní dozrála touha postavit Boha do středu svého života. Své povolání našla v Hnutí Fokolare, kde se přímo od jeho zakladatelky, Boží služebnice Chiary Lubichové, naučila „charismatu jednoty“. Díky své spontánní a optimistické povaze dostala přezdívku „Luminosa“. V květnu 1966 se stala vedoucí Hnutí v argentinském státě Paraná. V roce 1970 jí Chiara Lubichová svěřila spoluzodpovědnost za dílo ve Španělsku a následně v Montevideu v Uruguayi. V červnu 1981 se u ní projevily první příznaky atypické plicní fibrózy, na kterou zemřela 7. března 1985 ve věku 43 let. „Její život, prodchnutý evangelní láskou prožívanou v přítomnosti, v daném okamžiku, byl rychlým během k Bohu,“ řekla o ní Chiara Lubichová. Domenico Pogliani, život ve službě potřebným Domenico Pogliani se narodil 18. prosince 1838 v Miláně a svou víru prohloubil v oratoriu San Luigi (sv. Ludvíka). Kněžské svěcení přijal 26. května 1861 a působil v Rosate, Leccu a Trennu, než se stal kaplanem farnosti milánského Dómu. Později byl jmenován farářem v Cesano Boscone, kde díky podpoře jedné mecenášky prosadil otevření mateřské školky a dívčího oratoria. Založil také léčebný ústav, který po vypuknutí první světové války přijal 400 lidí a disponoval oddělením pro chlapce s mentálním postižením a několika dílnami. Zemřel 25. července 1921 a úcta, které se těšil už za života učinila brzy z jeho hrobu místo modlitby. Alessandro Vitetti, zpovědník a duchovní vůdce z Kalábrie Alessandro Vitetti se narodil 12. října 1915 v Cirò v provincii Crotone a na kněze byl vysvěcen 16. června 1940. Působil v diecézi Cariati, kde byl kanovníkem katedrály a učitelem v semináři. Během druhé světové války zůstal v Kalábrii a významně se angažoval v péči o nejchudší. Zastával řadu funkcí, mimo jiné byl kancléřem kurie, ředitelem správního úřadu, asistentem pro dívčí mládež a katolické vysokoškoláky, zodpovídal za misie a působil u diecézního soudu. Byl také jedním z nejbližších spolupracovníků biskupa Orazia Semerara, kterého doprovázel do Říma během II. vatikánského koncilu. V roce 1964 vstoupil do sekulárního institutu Kněží misionářů Kristova královského kněžství, založeného otcem Agostinem Gemellim. Byl velmi vyhledávaným zpovědníkem a duchovním vůdcem. V posledních letech života ho cukrovka připravila o zrak a schopnost pohybu, ale utrpení snášel s příkladnou vírou, kterou shrnul slovy: „Nevidím, neslyším, ale věřím“. Zemřel v Cariati 24. února 1995. Daniele ze San Giovanni Rotondo, duchovní syn otce Pia Bratr Daniele (vlastním jménem Michele Natale) se narodil 11. března 1919 v San Giovanni Rotondo v provincii Foggia. Od malička pracoval jako pastýř, oblíbený pro svou veselou a usměvavou povahu. Ve 14 letech se v něm zrodilo povolání a vstoupil do Řádu menších bratří kapucínů. Důležitou roli v jeho rozhodnutí sehrálo setkání se svatým Piem z Pietrelciny dne 4. června 1933, který mu požehnal a povzbudil ho. V roce 1934 odešel do kláštera sv. Anny ve Foggii, kde zastával funkce sakristána a vrátného. 25. března 1935 vstoupil do noviciátu v Morcone a přijal jméno bratr Daniele. Rozhodl se zůstat „laickým bratrem“. V roce 1936 složil časné sliby a 12. května 1940 sliby věčné. Po návratu do Foggie se během bombardování v roce 1943 neúnavně věnoval pomoci zraněným a poskytování poslední služby zemřelým. Přestože od padesátých let různými nemocemi, věnoval se neúnavně šíření modlitebních skupin v Itálii i v zahraničí. Zemřel 6. července 1994.
