Církev staví mosty: Služba pro věřící LGBTQ+ bilancuje druhý rok a plánuje podzimní setkání
Publikováno: 15. 6. v 10:18, zdroj Arcibiskupství olomoucké
Pravidelná setkávání pod záštitou olomouckého arcibiskupa se konají v průběhu školního roku vždy první úterý v měsíci a účastní se jich kolem dvaceti osob, které se pro svou sexuální orientaci cítí být na okraji církve. Obsahem bývá společná modlitba a diskuze na duchovní témata. „Rád se těchto schůzek účastním a jsou pro mě jednou z opor na mé cestě víry. Vím, že to jinde není běžné, a proto je dobře, že v Olomouci takové společenství existuje. Jsem rád i za duchovní doprovázení od kněží, kteří se nám věnují, stejně jako za nové přátele,“ popisuje jeden z účastníků, Vilém.Vedle toho se členové a dobrovolníci služby počátkem května zúčastnili „duhového jarmarku“ v centru Olomouce a na pozvání organizátorů zde otevřeli prezentační stánek s cílem ukázat, že církev je otevřena pro každého. Návštěvníci měli možnost nahlédnout do Bible, prolistovat si duchovní literaturu nebo si odnést kartičku s biblickým citátem. Největší zájem přitom vzbudila kniha Most známého amerického jezuity Jamese Martina, která pojednává o pěstování úctu, soucitu a jemnocitu mezi institucionální církví a LGBTQ+ komunitou. „Mnozí lidé přicházeli pro objetí, někteří se neubránili slzám. Byli vděční a upřímně překvapení, že se církev jako instituce snaží budovat mosty,“ ohlíží se za akcí Marie, která pastorační službu ve stánku reprezentovala jako dobrovolnice.Přesto se prezentace na jarmarku neobešla bez komplikací. Samotné akci předcházela vyostřená atmosféra na sociálních sítích, která zahrnovala desítky nenávistných příspěvků, ba dokonce výhružky smrtí, což vyústilo v podání několika desítek trestních oznámení, a přímo na místě musela bezpečnost účastníků zajišťovat policie i speciální krizové týmy. Pro samotné účastnice však tím důležitějším byl obrovský zájem veřejnosti. „To nejpodstatnější, co si z této zkušenosti odnáším, je pro mě zjištění, kolik lidí v sobě nosí hlubokou bolest ze zavržení vlastní rodinou, často paradoxně ‚ve jménu Božím‘. Naše přítomnost na jarmarku byla pro tyto lidi svědectvím, že Ježíš nikým nepohrdal a sedával u stolu se všemi,“ vypráví Marie a dodává: „Pro mnohé návštěvníky jsme byli vůbec prvním nenásilným setkáním s křesťanem. Dovoluji si říct, že někteří z nich poprvé vnímali církev nikoli jako chladnou instituci, ale jako společenství.“Být nablízku každému člověkuJak říká arcibiskup Josef Nuzík, z jehož pověření začala služba věřícím LGBTQ+ před dvěma lety fungovat, její existence nemá ani v nejmenším zpochybnit učení církve. „To, na co se existencí služby pro věřící menšinové orientace klade důraz, je přijetí a pozornost věnovaná člověku – a to skutečně každému člověku bez výjimky, bez ohledu třeba právě na jeho orientaci,“ říká olomoucký arcibiskup.Připomíná pak, že již v roce 1986 tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry Joseph kardinál Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI., ve svém Dopise biskupům katolické církve o pastorační péči o homosexuální osoby uvedl: „Fenomén homosexuality, jakkoli složitý a s mnoha důsledky pro společnost a církevní život, je vhodným předmětem pastorační péče církve.“ Cituje také Katechismus katolické církve: „Nezanedbatelný počet mužů a žen má hluboce zakořeněné homosexuální sklony… Mají být přijímání s úctou, soucitem a jemnocitem.“„Církev jako celek i každý z nás, kdo ji tvoříme, si musí všímat všech lidí,“ dodává arcibiskup Nuzík. Jeho slova přitom dokládají také další aktivity pro často opomíjené nebo zranitelné skupiny, které v diecézi probíhají: uskutečnila se již dvě velká setkání s rozvedenými a znovu sezdanými lidmi, arcibiskup se každého půl roku osobně setkává s oběťmi zneužívání a pro nadcházející jubilejní rok zase plánuje pouť pro ty, kdo pečují o tělesně nebo mentálně postižené. „Každá taková skupina vyžaduje specifický přístup a my musíme hledat cesty, jak ke každému člověku přistupovat s blízkostí a porozuměním. Musíme se učit, jak pracovat s lidmi, kteří z nějakého důvodu nezapadají do předem připravených škatulek, cítí se ale být součástí církve – a my se k nim nemůžeme otáčet zády,“ dodává.Nový školní rok přinese také „Pouť na půli cesty“Po letních prázdninách se společenství a pastorační služba LGBTQ+ věřícím v olomoucké arcidiecézi opět vrátí k pravidelnému programu a setkáváním první úterky v měsíci. Hned v září ji ale čeká i akce mnohem větší: druhá „Pouť na půli cesty“, která se ve spolupráci s brněnskou a ostravsko-opavskou diecézí uskuteční v sobotu 19. září 2026 v Olomouci.I v novém školním roce tak bude pokračovat nabídka toho, co především má služba této menšině nabízet: bezpečný prostor pro všechny, kdo narážejí na odlišná očekávání svého okolí, ale chtějí žít s církví a v ní. V dopisech, které od spolupracovníků služby přišly arcibiskupu Nuzíkovi, se mísí úleva, dojetí i hluboká vděčnost za to, že jim církev naslouchá. „Potřebovala jsem jen slyšet, že mě má Pán Bůh rád takovou, jaká jsem,“ píše Barbora, která popisuje krize své víry v době dospívání včetně myšlenky, že chce raději umřít nežli žít s homosexuální orientací, a dodává: „Zjistila jsem, že jsem našla přesně to, co jsem hledala. Bezpečný prostor a otevřenou náruč církve. A postupně jsem se k církvi začala vracet s láskou a vděkem.“
English
