Dominikánky se účastní mezikulturního dialogu v Burjatsku
Publikováno: 23. 9. v 14:32, zdroj Vatican News
Sestry sv. Dominika zde zahájily svou pastorační činnost v roce 2000. „Na začátku naší misie,“ vzpomíná sestra Bernadetta Gratkowska, OP, „jsme pro místní obyvatele představovaly tak neobvyklý pohled, že lidé vybíhali z obchodů jen proto, aby se podívali na řeholnice kráčející po ulici.“ Je tu zima, a to nejen venku První kroky nové misie nebyly snadné. Sestry, které přijely z Polska, si musely zvyknout na drsné sibiřské klima a na to, že tu může být zima nejen na ulici. „Na svou první zimu na Sibiři si velmi dobře vzpomínám,“ říká sestra Bernadetta. „Celý leden panovaly mrazy až do -45 °C. Selhalo městské vytápění. V bytě byla teplota mezi –12 °C a +4 °C; musely jsme chodit v bundách.“ Katolická komunita v Ulan-Ude – hlavním městě Burjatska – sdílela osud mnoha dalších katolíků v bývalém SSSR. Farní kostel, postavený v roce 1907, byl zničen během sovětských represí. Po mnoho let byli věřící zbaveni možnosti otevřeně vyznávat svou víru. V roce 2003 poskytly úřady Burjatské republiky pozemek na výstavbu katolického kostela, která byla dokončena o dva roky později. Od té doby se stal kříž na kostele opět znamením křesťanské přítomnosti na tomto místě. „Chadak“ – burjatská tradice v křesťanském společenství Hlásání Krista v tomto multietnickém regionu s prastarými buddhistickými a šamanskými kořeny mělo od samého počátku povahu dialogu. Počáteční zvědavost ustoupila objevování společných hodnot. Křesťanská přikázání lásky k bližnímu totiž odpovídají buddhistickému principu nenásilí. Tradiční burjatská kultura projevuje hlubokou úctu rodině a seniorům. V atmosféře pokojného dialogu se různá vyznání vzájemně obohacují a usilují o společný cíl: péči o lidskou důstojnost. V průběhu času se některé burjatské tradice pevně zakořenily také v životě katolických společenství. Jednou z nich je „chadak“. Jedná se o zvláštní pozdrav vyjadřující hlubokou úctu, při kterém se s úklonou předává hedvábný šátek a kumys (kvašené kobylí mléko). Takto se přijímají hosté i v katolické farnosti hlavního města Ulan-Ude a v řeholním společenství sester dominikánek.Služba jako výzva k dialogu Od samého počátku misie se pastorační činnost sester dominikánek stala pozváním k dialogu o evangelních hodnotách. Pomoc potřebným vyvolávala překvapené reakce, zejména u lidí bez náboženského vyznání. Ptali se: „Proč pomáháte lidem, které ani neznáte?“ Sestry odpovídaly, že v těchto potřebných lidech spatřují Kristovu tvář. Tato odpověď vyvolávala další otázky a takto pak vznikaly rozhovory o víře, lidské důstojnosti a evangeliu. Od samého počátku se misie dominikánských řeholnic soustředila na pomoc dětem z chudých a znevýhodněných rodin. „Neočekávaly od nás jen kousek chleba,“ říká sestra Bernadetta, „ale především vřelé přijetí a pocit bezpečí. Pořádaly jsme různé dílny, aby děti mohly rozvíjet své nadání, a pomáhaly jsme jim s učením.“Až dodnes se sestry starají o děti a mládež a připravují je na přijetí svátostí. Zvláštním posláním se stala také péče o nemocné a jejich duchovní doprovázení v oddělení paliativní péče městské nemocnice. Katolická farnost v Ulan-Ude má asi sto pravidelných farníků; polovinu z nich tvoří Burjati, dále Rusové a potomci Poláků a Litevců.Burjatská kapitula Třetího řádu svatého DominikaV průběhu času se mezikulturní dialog prohloubil. Farníci pocítili touhu sdílet charisma svatého Dominika a začlenit je do svého každodenního života. Tak vznikl v Burjatsku Třetí řád svatého Dominika. Prvními kandidáty byli Burjati; později se k nim připojila jedna mladá žena z Mongolska a následně i ruští muži a ženy. Ve svém životě se snaží ztělesňovat dominikánský ideál: kontemplaci, která vede ke svědectví o Kristu. Každý měsíc se členové Třetího řádu sv. Dominika scházejí ke společné modlitbě a rozjímání. Burjatsko – mozaika, kde každý dílčí kousek má svůj význam Burjatsko je velkolepá a krásná mozaika kultur a národů, kterou stvořil Bůh. Katolická komunita v této zemi je jen jedním z fragmentů tohoto nádherného vzoru. „Můj misijní život,“ říká sestra Bernadetta, „mě naučil, že na každém jednotlivém člověku záleží. Lidé často nevědí, jak udělat první krok k víře. Proto je tak důležité věnovat jim pozornost. V burjatské kultuře je projevem úcty, když někomu věnujete čas. Myslím, že právě toto je to svědectví, které by naše malé katolické společenství mohlo sdílet se všeobecnou církví: na každém člověku záleží.“

