Velitel newyorských hasičů: Nezapomeňme na oběti 11. září
Publikováno: 11. 9. v 7:54, zdroj Vatican News
Některá data zůstávají mimořádnými body zvratu v dějinách lidstva. Pro 21. století je bezpochyby 11. září 2001 jedním z oněch určujících dní, které utvářely naše pochopení světa, v němž nyní žijeme. V uplynulých 25 letech se již mnoho analýz zabývalo světovou geopolitikou, změnami v zahraniční politice Spojených států amerických i přeformulováním vztahů mezi Západem a islámským světem, které tyto tragické dny přinesly. Za těmito všeobsáhlými narativy však zůstávají méně nápadné, hluboce osobní příběhy, jimiž jsou protkány i současné životy tisíců lidí dneška. Jsou to příběhy přeživších, příběhy rodin a přátel obětí, příběhy těch, kdo onemocněli následkem těchto událostí. A především jsou to příběhy hrdinů, kteří riskovali, a až příliš často i ztráceli své životy v úsilí zachránit druhé, ve skutcích odvahy a obětavosti, které se až dosud dotýkají lidských srdcí. Mezi ně patří členové hasičského sboru New York City. Onoho dne jich zahynulo tři sta čtyřicet tři; zůstávají trvalým symbolem síly a nezdolnosti – muži a ženy, kteří odmítli ustoupit zlu a rozhodli se odevzdat naprosto všechno pomoci druhým, a to včetně svých životů.Pětadvacet let poté se o své reflexe při příležitosti tohoto výročí i o své naděje v budoucnost New Yorku, Ameriky a svých hasičských spolubojovníků dělí Daniel Nigro, operační velitel hasičského sboru New York City v době útoků na WTC. Veliteli Nigro, převzal jste 11. září velení newyorských hasičů, poté co zahynul váš přítel, náčelník Peter Ganci, když se zhroutila Severní věž. Ztratil jste toho dne 343 spolubojovníků. Co pro vás osobně znamená výročí této události po pětadvaceti letech? Nikdy to nezestárne. Pocit smutku po 25 letech je stále týž. Někdy se sám divím, že tu pořád ještě jsem. Nejsem žádný mladík; a toho dne zemřelo mnoho lidí. A také mnoho lidí zemřelo na následky nemocí po pádu WTC. Stále přemýšlím o každém z našich, které jsme ztratili, a o všech těch ubohých civilních obětech, o všem, co bylo za těch 25 let ztraceno. Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl dožít svatby své dcery, narození svých vnoučat… Mí přátelé a plno dalších lidí něco takového nemohli zažít, takže nemohu nebýt smutný letos jako každý jiný rok. Zmínil jste fakt, který mimo USA nejspíše není všeobecně známý. U tisíců lidí včetně řady hasičů propukla v letech po 11. září rakovina i další nemoci, řada z nich bohužel zemřela. Co byste chtěl uvést ve veřejnou známost v souvislosti s tzv. „druhou vlnou“ smrti 11. září? Věděli jsme to: o situaci na místě, o vzduchu, který jsme dýchali, o jeho potenciální toxicitě. Pro nás hasiče je to prostě součást práce; strávili jsme – včetně mě – několik měsíců tam dole (v troskách WTC – pozn. překl.) ve snaze odkrýt ostatky tolika obětí, co jsme mohli. Onemocněli jsme kvůli své práci. Myslím, že náš hasičský sbor ztratil téměř 500 členů. Policie také ztratila hodně lidí a řada z nás včetně mě zápasí s rakovinou v různých podobách. Naštěstí mi právě teď nic není, ale vypadá to jako jeden z příběhů „post-11. září“. Kdy kdo onemocní a s čím onemocní? To je zkrátka jen smutná poznámka stranou k tomu strašnému dni. Jestli ho něco mohlo ještě zhoršit, bylo to právě tohle. Všichni vzpomínáme na ty, kdo zemřeli v uplynulých letech na různé nemoci, a každoročně si je připomínáme. Co se podle vašeho mínění změnilo v hasičském sboru a v kultuře a duchu New Yorku během týdnů po 11. září? Mám na mysli změny, které trvají dosud, které proměnily práci newyorských hasičů natrvalo. Museli jsme se popasovat se ztrátou mnoha zkušených členů našeho sboru, zvláště pak jeho vedení, které jsme museli znovu vybudovat. Poslání hasičského sboru zůstává stále stejné – jsme tu, abychom sloužili veřejnosti, zachraňovali životy i majetek; to se nezměnilo. Možná to teď děláme trochu jinak. Máme lepší nástroje, máme lepší techniku, ale členové sboru se stále oddaně nasazují ve službě veřejnosti a skutečně riskují své životy v zájmu druhých. Tohle dělá newyorský hasičský sbor už od roku 1865. Jedno číslo mě skutečně zasáhlo. Více než 100 milionů Američanů se narodilo po 11. září 2001. Nikdy neudělali zkušenost s 11. zářím „z první ruky“. Jaký je zde význam historické paměti, jak lze pomoci novým generacím Newyorčanů a Američanů vůbec, aby pochopili, co se toho dne stalo? Je mi jasné, že velká část obyvatelstva to nezažila. Já sám jsem se narodil několik let po Pearl Harboru. Věděl jsem, o co tenkrát šlo, ale má zkušenost pochopitelně nebyla tatáž jako u mých rodičů, kteří to přímo zažili. Chápu tedy, že lidé nemají stejné ponětí o této situaci, ale snažíme se předat poselství dál – co byl ten den zač, jaký měl vliv na město, na zemi, na celý svět. Někteří to pochopí, někteří ne; ale dokud my děláme svou práci, tedy dokud vyprávíme svůj příběh, jako se o to samozřejmě pokouším já dnes, chápu to jako plnění slibu, který jsme dali: nikdy nezapomenout. Myslím tím nikdy nezapomenout na ty, kdo zemřeli, nikdy nezapomenout na ty, kdo obětovali svůj život nebo kdo svůj život ztratili zbytečně. Prostě šli ten den do práce a náhle se stali oběťmi útoku a zahynuli.Co byste si přál, aby z toho pochopili mladí hasiči – ti, kteří ještě 11. září nebyli na světě nebo byli příliš mladí na to, aby si to pamatovali? Jak mají porozumět onomu hroznému dnu a obětem životů svých kolegů? Ten příběh oni všichni znají. Dbáme na to, abychom o něm učili na hasičské akademii, když přijímáme nové členy. Předtím než zakončí studium na naší akademii, bereme je všechny na Ground Zero, jak se říká místu bývalého WTC, aby si prohlédli památník a slyšeli ten příběh přímo na místě a z první ruky; a také je bereme do muzea, aby se dozvěděli o tom všem, o to, že členové sboru, kteří přišli před nimi, obětovali své životy za lidi, kteří se stali terčem útoku ve Dvojčatech. To je vlastně podstata našeho sboru: když dáte přednost životu druhých před svým vlastním, můžete o svůj život přijít. Je to smutné, ale je to tak. A oni tomu rozumějí a chápou, co se tehdy stalo. Takže v tomto ohledu děláme, co máme. Doufám jen, že se hlavně poučí o těch nevinných, kteří přišli o život, ať už proto, že prostě pracovali ve WTC nebo v Pentagonu, anebo že přišli jako první na pomoc těm, kdo přišli o život. Tohle je důležité si zapamatovat. Při různých výročích si připomínáme oběti, přeživší a hrdinské skutky; to platí zvlášť pro 11. září. Ale pak se život zase vrací do normálu, což je z psychologického hlediska přirozené. Jak byste si přál, aby se těmto obětem dostalo pocty, nejen v onen den, ale po celý rok?Mnoho lidí prožívá 11. září jako den „Pošli to dál“, což je skutečně úžasné gesto – ať už to znamená dávat jídlo druhým lidem nebo nějakou další formu darování. Myslím, že občas musíme udělat krok stranou a říci: „Nemůžeme změnit, co se toho dne stalo. Stalo se to. Byl to ohavný den. Jak ale můžeme žít své životy lepším způsobem, abychom uctili ty, kdo zemřeli?“ A cesta k tomu vede tím, že budeme štědří, laskaví, pozorní, že nebudeme nenávidět a usilovat o pomstu. A přál bych si, aby toto bylo poselství „post-11. září“: pamatujme na ty, kdo zahynuli, dokud můžeme. A jak říká jedna z nadací, „Tunel ke Dvojčatům“, konejme dobro, dokud můžeme. A to je úžasné poselství.
English
