Lev XIV.: Důvěřuji Bohu – to je poselství, které předávám
Publikováno: 3. 12. v 9:33, zdroj Vatican News
„Nejprve bych chtěl poděkovat vám všem, kteří jste mnoho pracovali. Přál bych si, abyste předali mé poděkování také ostatním novinářům v Turecku a Libanonu, kteří pracovali na šíření důležitých zpráv z této cesty. Také vy všichni si zasloužíte velký potlesk za tuto cestu.“ S tímto projevem uznání se papež Lev XIV. obrátil k 81novinářům, kteří ho doprovázeli na zpátečním letu z Bejrútu do Říma. Odpověděl na otázky některých z nich, jako obvykle ve třech jazycích anglicky, italsky a španělsky. Od libanonského korespondenta dostal darem obraz, který jej zachycuje se symbolickými místy, jež v zemi cedrů navštívil. Joe Farchakh (LBC International) Jste americký papež, který vede mírový proces. Moje otázka zní, zda využijete své kontakty s prezidentem Donaldem Trumpem a premiérem Benjaminem Netanjahuem. V letadle jste řekl, že Vatikán je přítelem Izraele. Budete se zabývat otázkou zastavení izraelské agrese proti Libanonu? A je v této oblasti možný trvalý mír? Za prvé, ano, myslím si, že udržitelný mír je možný. Myslím si, že když mluvíme o naději, když mluvíme o míru, když se díváme do budoucnosti, děláme to proto, že je to možné, že mír opět přijde do této oblasti, že přijde do vaší země, do Libanonu. Vedl jsem již několik rozhovorů s některými z lídrů zemí, které jste zmínil, a mám v úmyslu v tom pokračovat, osobně nebo prostřednictvím Svatého stolce, jelikož máme diplomatické vztahy s většinou zemí v této oblasti, a samozřejmě je naší nadějí, že se bude nadále pokračovat v tomto volání po míru, o kterém jsem hovořil na konci dnešní mše. Imad Atrach (Sky News Arabia): Ve svém posledním projevu jste vyslal jasný vzkaz libanonským úřadům, aby vyjednávaly. Vyjednávaly, vedly dialog, jednaly konstruktivně. Udělá Vatikán v tomto smyslu něco konkrétního? Včera večer jste se setkal se zástupcem šíitů. Před vaší cestou vám Hizballáh poslal vzkaz, nevím, zda jste jej obdržel, zda jste jej četl. Co nám k tomu můžete říci? Velice vám děkuji za návštěvu Libanonu, byl to náš sen. Jedním z aspektů této cesty, který však nebyl jejím hlavním důvodem, protože cesta vznikla s ohledem na ekumenické otázky, v souvislosti s Niceou, setkáním s katolickými a pravoslavnými patriarchy a hledáním jednoty v církvi. Během této cesty jsem však absolvoval také osobní setkání se zástupci různých skupin, které zastupují politické činitele, lidi nebo skupiny, které různým způsobem mají souvislost s vnitřními nebo i mezinárodními konflikty v regionu. Naše práce není primárně veřejná, nehlásáme o tom na ulicích, odehrává se spíše v zákulisí. Je to způsobe, jak jsme pracovali dříve a budeme v tom pokračovat i nadále, abychom přesvědčili strany konfliktů, aby odložily zbraně, upustily od násilí a zasedly společně k dialogu – hledat odpovědi a řešení, která nejsou násilná, ale mohou být účinnější. (Poselství Hizballáhu) Ano, viděl jsem to. Jak je zřejmé, ze strany církve je tu návrh, aby složili zbraně a abychom hledali dialog. Raději bych ale v tuto chvíli více nekomentoval.Cindy Wooden (Catholic News Service): Svatý otče, před několika měsíci jste řekl, že být papežem je velká škola. Když jste včera přijel do Harissy a byl vřele přivítán, zdálo se, jako bychom z vašeho výrazu četli: „Wow!“. Můžete nám říct, co se učíte? Co je nejtěžší na tom učení se být papežem? A také jste nám nikdy neřekl, co jste cítil při konkláve, když bylo jasné, k čemu se schyluje. Můžete nám k tomu něco říct? No, na prvním místě bych poznamenal, že ještě před rokem nebo dvěma jsem také uvažoval o tom, že jednoho dne odejdu do důchodu. Vy jste, jak se zdá dostala tento dar, ale někteří jiní budou pracovat i dále (poznámku na adresu této kolegyně, která v prosinci odejde do důchodu, pozn. red.). Pokud jde o konkláve, naprosto věřím v jeho tajemství, i když vím, že v některých veřejných rozhovorech byly některé věci prozrazeny. Den před zvolením jsem řekl novinářce, která mě zastavila na ulici, že jdu na oběd k augustiniánům. A ona se mě zeptala: „Stal jste se jedním z kandidátů! Co si o tom myslíte?“ A já jsem jednoduše odpověděl: „Všechno je v rukou Božích.“ A tomu hluboce věřím. Jeden z vás, německý novinář, mi nedávno řekl: „Řekněte mi, kromě svatého Augustina, nějakou knihu, kterou bychom si mohli přečíst, abychom pochopili, kdo je Prevost.“ Našly by se různé, ale jedna z nich je kniha s názvem „Praxe Boží přítomnosti“. Je to opravdu prostá kniha, kterou před mnoha lety napsal někdo, kdo se ani nepodepsal svým příjmením, bratr Lawrence. Popisuje však určitý druh modlitby a spirituality, při které člověk prostě daruje svůj život Pánu a dovolí Pánu, aby ho vedl. Pokud chcete vědět něco o mně, o tom, jaká byla moje spiritualita po mnoho let, uprostřed velkých výzev, když jsem žil v Peru v letech terorismu a byl povolán ke službě na místech, kde bych nikdy nečekal, že budu povolán ke službě. Důvěřuji Bohu a toto poselství sdílím se všemi lidmi. Jaké to tedy bylo? Vzdal jsem se, když jsem viděl, jak se věci vyvíjejí, a přiznal jsem si, že by se to mohlo stát skutečností. Zhluboka jsem se nadechl a řekl: „Tady jsme, Pane, ty jsi šéf, ty mne veď.“ Nevím, jestli jsem včera večer (v Harisse) řekl „wow“. Moje tvář je patrně velmi expresivní, ale často mě pobaví, jak novináři interpretují můj výraz. Je to zajímavé, někdy se od vás dozvím velké ideje, protože si myslíte, že mi dokážete číst myšlenky nebo výraz tváře. Nemáte vždy pravdu. Byl jsem na Jubileu mládeže, kde bylo přes milion mladých lidí. Včera večer tam byl malý zástup. Ale pro mě je to vždycky úžasné. Říkám si: „Tito lidé jsou tady, protože chtějí vidět papeže“, ale pak si řeknu: „Jsou tady, protože chtějí vidět Ježíše Krista“ a chtějí vidět posla pokoje – zejména v tomto případě. Takže jen už jen vnímat jejich nadšení a slyšet jejich reakci na toto poselství je úžasné. Doufám jen, že nikdy neztratím schopnost oceňovat všechno to, co tito mladí lidé projevují. Gian Guido Vecchi (Corriere della Sera): Prožíváme hodiny velkého napětí mezi NATO a Ruskem, mluví se o hybridní válce, perspektivách kybernetických útoků a podobných věcech. Vidíte riziko eskalace, konfliktu vedeného novými prostředky, jak to hlásí vrcholní představitelé NATO? A může v tomto klimatu dojít k jednání o spravedlivém míru bez Evropy, která byla v posledních měsících systematicky vylučována americkým prezidentem? Toto je samozřejmě důležité téma pro mír ve světě, ale Svatý stolec se na něm přímo nepodílí, protože nejsme členy NATO a dosud jsme se nezúčastnili žádných dialogů. I když jsme mnohokrát žádali o příměří, dialog a nikoli válku. A válka má nyní mnoho aspektů, včetně nárůstu produkce zbraní, veškeré výroby, kybernetických útoků, energie. Nyní, když přichází zima, nastává tam vážný problém. Je zřejmé, že na jedné straně si prezident Spojených států myslí, že může prosadit mírový plán, který by chtěl realizovat a který, alespoň v první fázi, nepočítá s Evropou. Ale přítomnost Evropy je důležitá a první návrh byl změněn také kvůli tomu, co Evropa říkala. Konkrétně si myslím, že role Itálie by mohla být velmi významná. Z kulturního a historického hlediska má Itálie schopnost být prostředníkem v konfliktu mezi různými stranami. Také Ukrajina, Rusko, Spojené státy... V tomto smyslu bych mohl navrhnout, aby Svatý stolec podpořil tento druh mediace a aby se společně hledalo řešení, které by mohlo skutečně přinést mír, spravedlivý mír, v tomto případě na Ukrajině. Elisabetta Piqué (La Nación): Libanonská vlajka má stejnou barvu jako vlajka Peru. Je to znamení, že v druhé polovině příštího roku podniknete cestu do Latinské Ameriky, do Argentiny a Uruguaye? Bez legrace: jaké cesty připravujete na příští rok? A když už mluvíme o Latinské Americe, panuje tam velké napětí kvůli událostem ve Venezuele. Prezident Trump dal Madurovi ultimátum, aby odstoupil, aby opustil moc, a pohrozil, že ho „odstraní z moci“ vojenskou operací. Co si o tom myslíte? Co se týče cest, nic není jisté, doufám, že se mi podaří uskutečnit cestu do Afriky. To by mohla být příští cesta. Kam? Afrika, Afrika. Osobně doufám, že pojedu do Alžírska, abych navštívil místa spojená se svatým Augustinem, ale také abych mohl pokračovat v dialogu, v budování mostů mezi křesťanským a muslimským světem. Již v minulosti jsem měl v jiné funkci příležitost hovořit o tomto tématu. Je to zajímavé, postava svatého Augustina velmi pomáhá jako most, protože v Alžírsku je velmi respektován jako syn své vlasti. To tedy za prvé. Pak ještě nějaké další země, ale na tom pracujeme. Samozřejmě bych velmi rád navštívil Latinskou Ameriku, Argentinu a Uruguay, které čekají na návštěvu papeže. Peru – myslím, že mě přijmou… a pokud pojedu do Peru, pak také mnoho sousedních zemí, ale plán není ještě definitivně stanoven. Pokud jde o Venezuelu, na úrovni biskupské konference a s nunciem hledáme způsob, jak uklidnit situaci, a to především v zájmu dobra lidí, protože v těchto situacích trpí lid, nikoli úřady. Zprávy přicházející ze Spojených států se mění, a proto je třeba počkat... Na jedné straně se zdá, že došlo k telefonickému rozhovoru mezi oběma prezidenty; na druhé straně existuje nebezpečí, možnost, že tu dojde k nějaké akci, operaci, včetně invaze na území Venezuely. Opět se domnívám, že v této tíživé situaci, včetně ekonomického tlaku, je lepší hledat dialog, ale hledat jinou formu změny, pokud se tak Spojené státy rozhodnou. Mikail Corre (La Croix): Děkuji za tuto zajímavou cestu. Řekl jste, že je třeba pokračovat v budování mostů mezi různými světy. Chtěl bych se vás zeptat, někteří katolíci v Evropě věří, že islám je hrozbou pro křesťanskou identitu Západu. Mají pravdu, nebo co byste jim chtěl říct? Všechny rozhovory, které jsem v těchto dnech vedl, jak v Turecku, tak v Libanonu, včetně těch s různými muslimy, se soustředily na téma míru a respektu k lidem různých náboženství. Vím, že tomu tak vždy nebylo. Vím, že v Evropě často panují obavy, ale většinou jsou vyvolány lidmi, kteří jsou proti imigraci a snaží se udržet daleko lidi, kteří by pocházeli z jiné země, jiného náboženství, jiné rasy. A v tomto smyslu bych chtěl říci, že všichni musíme spolupracovat. Jednou z pozitivních věcí této cesty je, že upoutala pozornost světa k možnosti dialogu a přátelství mezi muslimy a křesťany. Myslím, že jednou z velkých lekcí, kterou může Libanon světu dát, je právě ukázat zemi, v níž je přítomen a respektován jak islám, tak křesťanství a kde je možné žít společně a být přáteli. Příběhy a svědectví, které jsme za poslední dva dny slyšeli, vyprávějí o lidech, kteří si navzájem pomáhají. Křesťané i muslimové, všichni měli své vesnice zničené, a říkali nám, „můžeme být spolu a spolupracovat“. Myslím si, že to je důležité ponaučení pro Evropu a Severní Ameriku. Možná bychom se měli trochu méně bát a hledat způsoby, jak podpořit autentický dialog a vzájemnou úctu. Anna Giordano (Ard Radio): Církev v Libanonu je podporována také církví v Německu. V Libanonu například působí několik německých humanitárních organizací. Z tohoto hlediska je důležité, aby církev v Německu zůstala silnou církví. Jak jistě víte, probíhá synodální proces, Synodaler Weg, proces změny církve v Německu. Myslíte si, že tento proces může být způsobem, jak posílit církev, nebo je tomu naopak? A proč? Synodální cesta v Německu není jediná, celá církev v posledních letech slavila synodu a synodalitu. Jsou tady velké podobnosti, ale také některé výrazné rozdíly mezi tím, jak byla Synodaler Weg v Německu realizována a jak by mohla lépe pokračovat v univerzální církvi. Na jedné straně bych chtěl říci, že je zde prostor pro respektování inkulturace. Skutečnost, že na jednom místě je synodalita prožívána určitým způsobem a na jiném místě jinak, neznamená, že musí dojít k rozkolu nebo rozporu. Myslím, že je opravdu důležité si to připomenout. Zároveň se obávám, že mnoho katolíků v Německu je přesvědčeno, že určité aspekty synodální cesty, které byly dosud v Německu oslavovány, neodrážejí jejich naděje pro církev ani jejich způsob prožívání církve. Je tedy nutné pokračovat v dialogu a naslouchání uvnitř samotného Německa, aby nebyl vyloučen žádný hlas, aby hlas těch, kteří jsou mocnější, nezastínil hlas těch, kteří mohou být sice velmi početní, ale nemají místo, kde by mohli mluvit a být slyšeni. Mělo by se tedy postupovat tak, aby byly slyšeny také jejich hlasy a [respektovány] jejich způsoby účasti na životě církve. Zároveň, jak jistě víte, se skupina německých biskupů v posledních letech setkala se skupinou kardinálů římské kurie. I tam probíhá proces, který má zajistit, aby se německá synodální cesta neodchýlila, pokud to tak lze říci, od toho, co je třeba považovat za cestu univerzální církve. Jsem si jist, že [tento proces] bude pokračovat. Domnívám se, že na obou stranách v Německu dojde k určitý posunům, ale upřímně doufám, že se vše vyřeší pozitivně. Rita El-Mounayer (Sat-7 International): Jsme čtyři různé křesťanské televizní stanice vysílající na Blízkém východě a v severní Africe, dvě v arabštině, jedna v perštině a jedna v turečtině. Nejprve bych vám chtěla poděkovat za to, že jste věnoval čas libanonskému lidu. Sama jsem dcerou války a vím, jak mnoho znamená papežovo objetí, poplácání po rameni a slova, že všechno bude v pořádku. Zaujalo mě vaše heslo „In Illo Uno Unum”. Toto heslo mluví o budování mostů mezi různými křesťanskými vyznáními, mezi náboženstvími a také mezi sousedy, což může být někdy trochu obtížné. Z vašeho úhlu pohledu, co by mohlo být jedinečným darem, který může církev Blízkého východu – se všemi svými slzami, ranami, výzvami a minulostí – nabídnout církvi na Západě a světu vůbec? Chtěl bych předeslat, že dnes lidé vyrůstají ve velmi individualistické společnosti. Mladí lidé – kteří během pandemie Covid strávili hodně času [u počítače, pozn. red.] a kteří mají často velmi izolované osobní vztahy, protože komunikují pouze přes obrazovky počítačů nebo smartphonů – si někdy kladou otázku: „Proč bychom měli chtít být „jedno“? Já jsem jednotlivec a ostatní mě nezajímají.“ A myslím si, že v tom je důůležité poselství, které je třeba předat všem lidem: jednota, přátelství, mezilidské vztahy, společenství jsou nesmírně důležité a nesmírně cenné. Vezměme si jen příklad, který jste zmínila, někoho, kdo prožil válku nebo trpěl a trpí, jak významné pro něj může být objetí. Ten velmi lidský, skutečný a zdravý projev osobní starosti o uzdravení srdce někoho jiného. Tak je to na osobní úrovni, avšak můžeme to přenést na úroveň společenství, které nás všechny spojuje a pomáhá nám vzájemně se pochopit a respektovat, což jde daleko za pouhé: „Ty se drž dál, já zůstanu tady, ty zůstaň tam a nebudeme spolu komunikovat“. Znamená to naopak budovat vztahy, které obohacují všechny lidi. Při tom všem však samozřejmě moje moto se vztahu ke Kristu „in Illo“ právě „v Kristu, který je jeden, jsme všichni jedno“. Není to však jen záležitost pro křesťany. Ve skutečnosti je to výzva pro nás všechny a pro ostatní, abychom řekli, že čím více se nám podaří prosazovat autentickou jednotu a porozumění, respekt a lidské vztahy přátelství a dialogu ve světě, tím větší je šance, že odložíme válečné zbraně, že odložíme nedůvěru, nenávist a nevraživosti, které se tak často rozvíjejí, a že najdeme způsob, jak postupovat jednotně a podporovat autentický pokoj a spravedlnost po celém světě. Přeji vám všem šťastnou cestu a děkuji vám všem.
English
