ČBK

Čeští a moravští biskupové budou jednat ve Špindlerově Mlýně

Publikováno: 22. 4. v 8:30

Oddělení komunikace

147. plenární zasedání ČBK se uskuteční ve dnech 27.–29. dubna 2026 na Erlebachově boudě ve Špindlerově Mlýně. Zúčastní se jej také apoštolský nuncius arcibiskup Jude Thaddeus Okolo, který se s biskupy Čech, Moravy a Slezska rozloučí před svým odjezdem na další diplomatickou misi. Na jednání dorazí rovněž předsedové konferencí vyšších představených mužských a ženských řeholí – arciopat Prokop Siostrzonek OSB a sestra Zdeňka Švédová FMA. Prog

Slavnostní uvedení nového pražského arcibiskupa do úřadu

Publikováno: 8. 4. v 11:05

Oddělení komunikace

V sobotu 25. dubna 2026 bude Mons. Stanislav Přibyl slavnostně uveden na svatovojtěšský arcibiskupský stolec při pontifikální mši v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Papež Lev XIV. jej pražským arcibiskupem jmenoval 2. února 2026, přinášíme informace k této události. Administrátor arcidiecéze a emeritní pražský arcibiskup Jan Graubner srdečně zve klérus, věřící pražské arcidiecéze i všechny, kteří by se chtěli zúčastnit této pro pražskou ar

Rekordní počet křtů dospělých také v České republice

Publikováno: 8. 4. v 10:20

Oddělení komunikace

Podobně jako v západních zemích zaznamenává katolická církev v České republice rostoucí podíl křtů dospělých z celkového počtu pokřtěných. V roce 2025 dosáhl 9 %, což je dosud nejvyšší hodnota v historii. V roce 2025 katolická církev evidovala celkem 13 622 křtů, přičemž 58 % z nich se uskutečnilo na Moravě. Křty dospělých se dlouhodobě pohybovaly na úrovni 5–6 % ze všech pokřtěných, avšak v posledních letech jejich podíl výrazně roste, stejně ja

Pražská arcidiecéze má nového arcibiskupa: Stanislav Přibyl uveden do úřadu

Publikováno: 25. 4. v 13:38, zdroj cirkev.cz

Slavnost zahájil emeritní pražský arcibiskup Jan Graubner, který přivítal přítomné a poté přečetl děkan Metropolitní kapituly u sv. Víta, P. Ondřej Pávek, papežskou bulu stanovující jmenování nového arcibiskupa a následovalo symbolické převzetí úřadu, při kterém odcházející pražský arcibiskup Mons. Jan Graubner symbolicky předal pastýřskou berlu novému arcibiskupovi. Ten pak usedl do předsednického sedadla (tzv. sedes) a tím se Mons. Stanislav Přibyl oficiálně ujal služby pražského arcibiskupa a předsedal další části eucharistické slavnosti.Evangelium o Dobrém pastýři se stalo východiskem pro homilii nového arcibiskupa, který tento obraz vztáhl i na svou službu. Jako klíčovou inspiraci připomněl svatého Vojtěcha, jehož život označil za trvalou výzvu pro církev i dnešní společnost. Zdůraznil, že křesťanství nemá být pouhou kulturní skutečností, ale živým a osobním vztahem ke Kristu, který formuje život člověka i jeho jednání. „Křesťanství není a nemůže být jen kulturní skutečností, ale má stát na pevném vztahu člověka ke Kristu,“ zdůraznil arcibiskup.Ve své promluvě se věnoval také významu vzdělání a schopnosti orientovat se ve složitém světě, stejně jako potřebě autentického svědectví víry. Upozornil na napětí mezi hlásáním evangelia a nároky, které z něj vyplývají, a zdůraznil, že cestou není moralizování, ale především věrohodnost vlastního života. V této souvislosti vyzval křesťany, aby byli svědky víry ve svém každodenním životě.Arcibiskup Přibyl zároveň představil církev jako společenství na cestě, které je povoláno kráčet společně, naslouchat si a hledat Krista v proměňujícím se světě. Připomněl také misijní rozměr života církve a potřebu znovu objevovat její poslání v současné společnosti, která podle jeho slov zůstává místem, kde je třeba víru znovu a nově dosvědčovat.V závěrečné části slavnosti zazněly také pozdravy hostů. Jako první hovořil prezident České republiky Petr Pavel. Mons. Přibylovi popřál, aby ve své náročné službě nacházel oporu ve věrnosti vlastním hodnotám a v důvěře těch, které vede. Zároveň vyjádřil radost z toho, že oba hledají především to, co spojuje, a usilují o zmírňování napětí ve společnosti.Následoval pozdrav apoštolského nuncia Juda Thaddeuse Okolo, který ve své promluvě ujistil o blízkosti a duchovní podpoře Svatého otce. Připomněl, že církev v České republice stojí na důležité křižovatce a čelí řadě výzev, zároveň však zdůraznil naději vycházející z víry a působení Ducha Svatého. Vídeňský arcibiskup kardinál Christoph Schönborn ve svém pozdravu hovořil o významu důvěry mezi pastýřem a svěřeným lidem a o potřebě vzájemného naslouchání. Připomněl, že služba biskupa vyžaduje cit pro vedení společenství i otevřenost k těm, kdo přinášejí i náročné podněty, a popřál novému arcibiskupovi Boží požehnání v jeho službě.Nového arcibiskupa pozdravil také arcibiskup Josef Nuzík, předseda České biskupské konference. Za klérus arcidiecéze Zdenek Wasserbauer, pomocný biskup pražský a za věřící Jaroslav Němec, ředitel Arcidiecézení charity Praha. Na závěr udělili zástupci křesťanských církví, kteří byli přítomni na slavnosti, novému arcibiskupovi své požehnání. Následně přijal Stanislav Přibyl také požehnání rabína Davida Maxy, včetně Áronského požehnání.V závěru slavnosti promluvil arcibiskup Stanislav Přibyl, který poděkoval papeži Lvu XIV. za projevenou důvěru a přítomným biskupům za jejich podporu. Zároveň oznámil jmenování nového generálního vikáře pražské arcidiecéze. Stal se jím P. Josef Ptáček, dosavadní farář v Praze-Hlubočepech.Plné znění homilie nového pražského arcibiskupa zdePlná znění zdravic apoštolského nuncia a kardinála Christopha Schönborna přinášíme v příloze článku.

Arcibiskup Stanislav Přibyl: Svou službu chci konat v duchu svatého Vojtěcha

Publikováno: 25. 4. v 12:20, zdroj cirkev.cz

Milí přátelé, sestry a bratři,právě jsme vyslechli Kristova slova o Dobrém pastýři, který není jen někým, kdo vykonává za mzdu nějakou činnost, ale kdo plní své poslání vycházející z lásky k ovcím. On zná své ovce a ovce znají jeho – tak, jako Kristus zná Otce a On zná Jeho. Ježíš v tomto příběhu mluví o sobě a říká to jasně: „Já jsem pastýř dobrý!“Obraz Krista Dobrého pastýře je vzorem a současně vnitřním imperativem pro každého člověka, který přijal od Krista a jeho církve poslání pastýře. Tedy i pro mě. Byl vzorem i pro toho muže, kterého si dnes připomínáme a po němž se nazývá pražský biskupský stolec: pro svatého Vojtěcha.Nerad bych vám zde nyní dával lekce z dějin, i když se přiznám, že mě zajímají a baví. Svatý Vojtěch totiž pro mě není jen historická postava, ale také vzor a inspirace, jak už to u svatých patronů bývá. V této katedrále jsem byl 22. května 1983 biřmován kardinálem Františkem Tomáškem – a tehdy jsem si vybral biřmovací jméno Vojtěch. Tady někde a tehdy někdy jsem si poprvé uvědomil, že být biřmován znamená nenechávat si svou víru pro sebe, ale být jejím svědkem, a že přijmout biřmovací jméno znamená přijmout s ním i určitou inspiraci a program pro vlastní život. Tehdy jsem pochopitelně vůbec netušil, kde se to dneska ocitnu, ale nyní, když se ohlížím zpět, vidím jasnou stopu Božího vedení právě v duchu svatého Vojtěcha i ve vlastním životě. Tuto stopu chci následovat i nadále a nyní se s vámi chci podělit o své myšlenky a představy o podobě služby pastýře právě v duchu svatého Vojtěcha, avšak pro dobu, v níž budu své povolání vykonávat.Jsem přesvědčen, že životní příběh druhého pražského biskupa vesměs dobře znáte, ale přesto na úvod připomenu pár jeho životních etap. Narodil se někdy v polovině 10. století na hradišti Libice nedaleko Poděbrad. V roce 962 ho biřmoval magdeburský arcibiskup Adalbert, po němž přijal jméno. Studoval v katedrální škole v Magdeburku a získal tak exkluzivní vzdělání a evropský přehled. Stal se pomocníkem prvního pražského biskupa Dětmara a po jeho smrti byl zvolen jeho nástupcem. Ve své službě biskupa se snažil vymýtit nešvary tehdejší společnosti, především obchod s otroky, sňatky mezi příbuznými, mnohoženství, krevní mstu a alkoholismus. Pro neustálé střety s představiteli českého knížectví se rozhodl se svým bratrem Radimem odejít do Říma. Na Monte Cassinu, ve Valle Luca a v Římě na Aventinu se seznámil s benediktiny a v Římě k nim nakonec vstoupil. V roce 992 se na příkaz papeže vrátil do Čech, přivedl s sebou skupinu mnichů a v roce 993 založil Břevnovský klášter. Protože se podmínky výkonu jeho povolání nijak nezměnily, rozhodl se Vojtěch v roce 994 podruhé opustit úřad pražského biskupa a poté, co byl jeho slavníkovský rod v roce 995 vyvražděn, byl tento odchod definitivní. V té době Vojtěch procestoval prakticky celou Evropu a nakonec odešel do Polska, kde chtěl podniknout misijní cestu k pobaltským Prusům. Misijní činnost ho nakonec stála život, když byl 23. dubna 997 zajat a umučen.Přestože se to všechno stalo velmi dávno, jsem přesvědčen, že může být svatý Vojtěch inspirací pro mě jako vašeho nového arcibiskupa stejně jako pro každého z nás.V první řadě byl křesťanem. Byl pokřtěn a biřmován a svou víru žil. To je výzva pro každého z nás. Křesťanství není a nemůže být jen kulturní skutečností, ale mělo by stát na pevné víře, tedy na pevném vztahu člověka ke Kristu, na vztahu, který je autentický, jímž se v životě opravdu řídíme a který náš život formuje. Jakákoli polovičatost zde nemá místo. Vztahy buď máme, nebo nemáme; nemůžeme je současně mít i nemít. Být křesťanem neznamená jen to, že někam patříme, ale že vztah člověk – Bůh a člověk – člověk je žitý, viditelný, má schopnost vyzařovat do okolí a formovat druhé. Nijak násilně, ale přesto účinně podle Ježíšových slov, že máme být jako kvas v těstě, jako sůl v pokrmu, jako světlo, které svítí a tím slouží.Je-li podle mé zkušenosti víra jako vztah žita opravdově, vede nás, ale i ty, kdo se na nás dívají – mnohdy oprávněně s nedůvěrou – k potřebě se o tomto vztahu více dovědět. Proto je tak důležité vzdělání. Vzdělání člověka zušlechťuje, dává mu schopnost nejen informace přijmout a vstřebat, ale také je kreativně propojovat. Vzdělání má podle mého názoru ještě jednu důležitou úlohu. Pomáhá člověku v orientaci ve složitém světě kolem něj, dává mu potřebnou jistotu a tím ho zbavuje strachu, frustrace a předsudků k druhým. To byl, myslím, i případ svatého Vojtěcha, kterému vzdělání otevřelo cestu nikoli jen k rozhledu, ale umožnilo mu sloužit druhým s potřebnou jistotou a pochopením pro jejich potřeby.Velkou výzvou je pro mě ten aspekt pastýřské služby, který propojuje hlásání evangelia o dobrém, milosrdném a odpouštějícím Bohu s hlásáním jistých nároků, které na nás má. V tomto, zdá se, byl svatý Vojtěch neúspěšný. Marně se snažil změnit morální klima ve společnosti jeho doby. Jeho snahy vždy skončily odchodem ze země a já jsem přesvědčen, že to nebyl projev uraženosti, ale bezradnosti, jak předat zprávu o vztahu ke Kristu se všemi nároky, které se k tomu vážou. Sám nevím, jak se mi tato oblast služby bude dařit, protože je zde velké nebezpečí sklouznutí k planému moralizování a odsouzení poměrů na jedné straně a plytkosti na straně druhé – to kdybych rezignoval na upozorňování také na ty nároky, které s sebou život křesťana nese. Snad i zde je účinným prostředkem autenticita vlastního života. To, co nemohu druhému předat, a nedej Bože nařídit, to mohu sám žít a tak o tom svědčit. Prosím, pojďme to dělat společně. Zvu vás k následování. Nemoralizujme, ale ať je sám náš život svědectvím. Myslím, že je to cesta náročnější, ale zcela jistě ve výsledku účinnější.Vojtěchovo odcházení ze země bylo vždy poutí. Ostatně on ani jako biskup nemohl sedět doma, ale musel neustále cestovat za těmi, kteří mu byli svěřeni. Vojtěchovy stopy jsou v naší zemi dobře patrné: kolik jen máme studánek svatého Vojtěcha nebo památných míst, kde byl, kázal, žehnal a modlil se! Být poutníkem, to není jen záležitost nedostatku rychlého dopravního spojení, které dnes máme. Být poutníkem znamená docenit nejen cíl cesty, ale i cestu samotnou. Asi máme mnozí zkušenost, že si můžeme v hlavě srovnat leccos ze svého života, pokud se vydáme na výlet, na cestu nebo právě na pouť. Čas strávený na cestě spojený s fyzickou námahou nám pomůže očistit naše myšlenky a rozhodnutí, protože to nepodstatné má šanci být odhozeno nebo to prostě po cestě vypotíme. Pouť je také čas jít s druhými a nejít sám. Vojtěch určitě necestoval nikdy sám. Buď se vydával na cestu s nějakou družinou, nebo byl obklopen mnichy, do jejichž společenství vstoupil. Nepřipomíná nám to něco? Ano, to je vlastně v současnosti tolik skloňovaná synodalita. Být spolu na cestě, něco spolu prožít, na té cestě se spolu porovnat, naslouchat si a nakonec dospět k nějakému společnému rozhodnutí. Být spolu na cestě – to byl častý Vojtěchův úděl a to je vlastně také pravdivý obraz církve, která je putujícím společenstvím v proměňující se době.Už jsem se zmínil o mnišství. Mnich, řecky monachos, je někdo, kdo je sám. Součástí mnišského života je samota – nikoli jako smutná realita nebo trest, ale samota jako příležitost být sám se sebou a s Bohem. Patří k tomu i ticho. To všechno jsou v dnešní době vzácné statky, které my, přesyceni hlukem a vztahy, které jsou často narušené, nebo dokonce jen virtuální, musíme chránit, protože je čas od času potřebujeme. Dokonce bych řekl, že je potřebujeme denně, abychom se podle Kristových slov mohli uchýlit do své komůrky a tam se modlit, tedy být s Bohem a rozvažovat o své minulosti, z níž je dobré se minimálně poučit, i o své budoucnosti, k níž je potřeba získat kuráž a chuť. Můžeme se tak inspirovat i k tomu, jak být druhým bez rozdílu na blízku v jejich starostech a být tak oním obvazištěm dnešního světa, jak o církvi hovořil papež František. My samotu někdy chápeme jako psychohygienu, což může být dobrý základ, ale je to především pro nás křesťany prostor pro setkání s Bohem a se sebou samými. Byl bych rád, kdybychom si mohli takový prostor každý den alespoň chvilku dopřát, abychom se mohli řídit dvěma příslovími: „Dvakrát měř a jednou řež“ a „Bez Božího požehnání marné lidské namáhání“. Vojtěch to určitě nedělal jinak.Misionářská činnost byla pro druhého pražského biskupa svatého Vojtěcha jakousi náhradní náplní jeho života či náhradním posláním v důsledku toho, že se mu nedařilo doma. Dokonce bychom ho mohli podezírat z toho, že byl útěkář. Domnívám se však, že poslání biskupa a poslání misionáře nelze od sebe výrazněji oddělit. Misionář je ten, kdo je poslán hlásat Krista, jeho dobrou zvěst čili evangelium a zvěstovat víru v něho. To je něco, co ale máme dělat vždy a za všech okolností. On, stejně jako my dnes, nemusel nikam daleko chodit, aby se stal misionářem. Na našem starém kontinentě, v naší dobré zemi, u nás doma je opět misijní pole. Jsme tu hrstka věřících. Někdy druhé obohacujeme, někdy spíš děláme ostudu. A jsou tu jakési více či méně zachované zříceniny křesťanství jako kulturního fenoménu. Být misionářem znamená ovšem přijmout poslání hlásat živého Krista a živý vztah k němu a nikoli jen vzpomínat na zašlou slávu. Ta je prostě zašlá a někdy už úplně odešla. K dnešní výbavě misionáře patří schopnost stále znovu začínat, ale také dělat další kroky, být sebevědomý, ale ne arogantní, inspirovat se historií, ale nenechat se jí zahltit jako „starými dobrými časy“. Myslím, že znamením času je i fakt, že jestliže byl papež před sto lety nazýván „farářem světa“, dnes se stal jeho misionářem. Být misionářem také znamená schopnost inkulturovat se, totiž vyjít z kultury těch, k nimž přicházíme, a pokoušet se křesťanskou víru v této kultuře zasít a nechat vyrůst. A to je těžké – ostatně bylo to nesnadné vždycky.Jsme oblečeni do červené liturgické barvy, kromě mě, který mám na sobě zlatý ornát, ale s červeným rubem. Tato barva poukazuje na fakt krve. Svatý Vojtěch se stal mučedníkem, prolil krev za víru, kterou hlásal. Zdá se, že to jsou způsoby starých barbarských časů, ale bohužel to není pravda. Světové statistiky ukazují, že být křesťanem dnes je vskutku riskantní záležitost. Dva ze tří obyvatel této planety jsou pro svou víru omezováni, ohrožováni nebo jim jde o život. Ne všichni pronásledovaní pro víru jsou křesťané, ale většinou se to křesťanů týká. Být mučedníkem ale nutně neznamená krvavý konec. Slovo mučedník vychází z řeckého slova martyros, které znamená svědka. Svědek je ten, kdo se nebojí jít s kůží na trh. Svědek je ten, kdo neuhne, když se cesty pohodlného a klidného života odkloní od života z víry. Svědek je zásadový a férový člověk, který ví, co je pro něj v životě důležité. Svědek je v podstatě velmi svobodný, protože si svobodně vybírá takovou variantu života, která je sice náročná, ale je vnitřně pravdivá. A proto se stává pro druhé někým, koho nelze přejít bez povšimnutí a reakce. U někoho to bude obdiv, u jiného kroucení hlavou nad šílenstvím, které podniká, a ještě u jiného to vyvolá vztek, či dokonce nenávist. Svědky potřebujeme, protože nám ukazují, co je v životě opravdu důležité. Proto my křesťané musíme být svědky Krista, jinak nejsme hodni svého jména. A to je také náš raison d'être v sekulární společnosti.A nakonec jsem si nechal Vojtěcha jako Evropana. Biskup Vojtěch byl skutečně Evropanem. Je patronem nejen Čechů, ale i Poláků a Maďarů, je ctěný v Německu i v Itálii. Je tím, kdo svou osobou přirozeně propojuje různé kultury, národnosti a jazyky – a univerzálním komunikačním prostředkem bylo pro něj křesťanství. Tento přístup nezestárnul. Myslím, že děláme velkou chybu, když stále podléháme pokušení se v Evropě jeden od druhého trhnout, jeden se proti druhému vymezit, jeden z druhého získat co nejvíce výhod na jeho úkor. Pokud bude Evropa jen ekonomickým a sociálním projektem, pak je to pochopitelné chování. Ale Evropa měla, má a musí mít duši, která se z mnoha kulturních a spirituálních impulsů tvořila po tisíciletí a kde křesťanství hrálo podstatnou roli! Jsem přesvědčen, že návrat ke křesťanským, duchovním kořenům Evropy není pohledem do muzea či dávno zašlé minulosti, ale že je to sestoupení na hlubinu, které musíme mít odvahu podniknout. To byla cesta otců zakladatelů moderní Evropy, to byla cesta svatého Vojtěcha o téměř tisíc let dříve a já si moc přeji, aby to byla i moje cesta a vaše cesta, zkrátka naše cesta.Jak na to? Myslím, a už jsem to řekl mnohokrát, že si musíme nejprve udělat pořádek ve vztazích. Hledat to, co nás spojuje, a ne to, co nás rozděluje. Musí přestat platit staré římské přísloví: „Člověk člověku vlkem,“ a musíme znovu začít žít vztahy, ke kterým jsme byli Bohem povoláni, vztahy charakterizované přátelstvím a tím, co my křesťané nazýváme ctností lásky. Musíme stavět mezi sebou mosty: skutečné, nikoli virtuální. Je třeba, abychom byli velkorysí a o druhém smýšleli lépe. Vím, že si říkáte: Ten je ale naivní! Ano, dovolte mi být naivní. Někdo to ale říct musí. Vrátíme-li se k obrazu pastýře a ovcí, o kterém jsme slyšeli v evangeliu, pak je to obraz plný pokoje, vzájemné péče, respektu. Pastýř se inspiruje vztahem k Bohu a tento vztah přenáší na svěřené ovce. Smyslem pastýřské služby je shromažďovat a vést. Odněkud někam. Od toho, co není uspokojivé, k tomu, co lze nazvat bohatou pastvou. Pastýř musí mít vizi, vědět, kam ovce povede. Dnes jsem přišel mezi vás jako pastýř. Budu rád, když nepůjdu sám, když budeme společně hledat dobro a prospěch církve a společnosti. Budu rád, když to místo dobré pastvy společně nalezneme. Sám nedokážu nic. Spoléhám na vaši spolupráci, přátelství, modlitby. Jsem tu pro vás a budu rád, když tu budeme pro sebe navzájem. Směr je jasný: jdeme ke Kristu, který nás poté bude moci učinit oním kvasem v těstě, solí země a světlem světa.Amen.

Svatý Marek, evangelista a mučedník

Publikováno: 25. 4. v 8:30, zdroj cirkev.cz

Svatý Marek, původním jménem Jan Marek, pocházel pravděpodobně z Jeruzaléma. Podle tradice byl synem Marie, v jejímž domě se scházeli první křesťané. Brzy se stal blízkým spolupracovníkem apoštola Petra, který ho nazývá svým „synem“, a později také apoštola Pavla a Barnabáše. Doprovázel je na misijních cestách a podílel se na šíření křesťanství v jeho prvních desetiletích.Marek je autorem evangelia, které je považováno za nejstarší ze čtyř evangelií. Vyniká stručností, dynamičností a důrazem na skutky Ježíše Krista spíše než na dlouhé řeči. Vzniklo pravděpodobně kolem roku 60 na žádost římských křesťanů a odráží kázání apoštola Petra.Podle tradice odešel Marek do Alexandrie, kde založil křesťanskou obec a stal se jejím prvním biskupem. Zde také kolem roku 68 podstoupil mučednickou smrt. Ve středověku byly jeho ostatky přeneseny do Benátek, kde se stal patronem města a kde mu byla zasvěcena slavná bazilika.Ikonograficky je svatý Marek zobrazován s knihou a okřídleným lvem. Lev symbolizuje odvahu, sílu a bdělost, ale také připomíná „hlas volajícího na poušti“, jímž začíná jeho evangelium. Tento symbol se stal i znakem Benátek a dodnes patří k nejznámějším křesťanským motivům.Je uctíván také jako patron a ochránce mnoha profesí – notářů, stavebních dělníků, zedníků, sklenářů, košíkářů, malířů na skle i písařů. V lidové tradici je vzýván jako přímluvce za dobré počasí a úrodu a jako ochránce před bleskem, krupobitím i náhlou smrtí.

Papež: Jako pastýř nemohu podporovat válku, zemřelo příliš mnoho nevinných

Publikováno: 24. 4. v 16:32, zdroj Vatican News

„Dobré ráno všem, doufám, že se máte dobře a že jste připraveni na další cestu. Už teď s dobitými bateriemi!“ Papež Lev XIV. zakončil dlouhou apoštolskou cestu po Africe a během letu z Malaba, poslední zastávky v Rovníkové Guineji, do Říma odpověděl na otázky pěti z přibližně 70 novinářů, kteří ho doprovázeli na této mezinárodní cestě. Válka, jednání mezi USA a Íránem, otázka migrace, trest smrti a žehnání homosexuálních párů – to jsou některá z témat, kterým se papež během rozhovoru věnoval. Tiskovou konferenci však zahájil vlastní reflexí nad tím, co právě prožil v Africe. „Když cestuji, mluvím za sebe, dnes ale mluvím jako papež, biskup Říma; je to především apoštolská pastorační cesta, jejímž cílem je navštívit, doprovázet a poznat Boží lid. Často je zájem [novinářů] spíše politický: ‚Co říká papež k tomuto či onomu tématu? Proč nehodnotí vládu v té či oné zemi?‘. A jistě je mnoho věcí, o kterých by se dalo mluvit. Mluvil jsem o spravedlnosti a jsou tam i další témata. Ale to není to prvořadé slovo: moji cestu je třeba interpretovat především jako vyjádření vůle hlásat evangelium, zvěstovat poselství Ježíše Krista, což je pak způsob, jak se přiblížit lidem v jejich štěstí, v hloubce jejich víry, ale také v jejich utrpení. V rámci toho je samozřejmě často nutné se k něčemu vyjádřit nebo hledat způsob, jak povzbudit místní lid, aby převzal odpovědnost za svůj život. Je důležité hovořit také s hlavami států, aby se podpořila změna smýšlení nebo větší otevřenost v uvažování o dobru všech lidí, možnost nahlížet na otázky, jako je rozdělení majetku v zemi. V rozhovorech, které jsme vedli, došlo tak trochu na všechno, ale především jsme se snažili setkávat se s lidmi, kteří v sobě mají tolik nadšení. Jsem velmi spokojený s celou cestou, ale prožít, doprovázet a kráčet s lidmi Rovníkové Guineje bylo opravdu přímo požehnání vodou… Byli šťastní z dešťů, které před pár dny spadly, ale především z toho, že mohli sdílet s univerzální církví to, co slavíme ve své víře.“ První otázku položil Ignazio Ingrao (z italské televize Tg1): Svatosti, děkuji za tuto cestu plnou setkání, příběhů a tváří. Na setkání za mír v Bamendě v Kamerunu jste popsal svět obrácený naruby, kde hrstka tyranů hrozí zničením planety. Řekl jste, že pokoj se nemá vymýšlet, ale přijímat. Jednání o konfliktu v Íránu jsou plná chaosu, mají vážný dopad na světovou ekonomiku. Přejete si změnu režimu v Íránu, vzhledem k tomu, že i občanská společnost a studenti vyšli v posledních měsících do ulic a ve světě panují obavy z úsilí o získání atomové bomby? Jaký apel adresujete Spojeným státům, Íránu a Izraeli, aby se dostaly z patové situace a zastavily eskalaci? Měly by se NATO a Evropa do této věci více zapojit? Rád bych začal tím, že je třeba prosazovat nový přístup a kulturu směřující k míru. Častokrát při hodnocení určitých situací je okamžitou reakcí, že je třeba zasáhnout násilím, válkou, útokem. Viděli jsme, že zemřelo mnoho nevinných lidí. Právě jsem viděl dopisy od některých rodin dětí, které zemřely první den útoku. Mluví o tom, že už ztratili své syny a dcery, své děti, které při tomto (útoku) zemřely. Otázkou není, zda se režim změní, nebo nezmění, otázkou je, jak prosazovat hodnoty, ve které věříme, aniž by umíralo tolik nevinných lidí. Otázka Íránu je zjevně velmi složitá. V rámci samotných jednání, která probíhají, jeden den Írán řekne ano a Spojené státy řeknou ne a naopak, a my nevíme, kam to směřuje. Vyvinula se tato chaotická situace, kritická pro světovou ekonomiku, ale pak je tu také celá populace nevinných lidí v Íránu, kteří touto válkou trpí. Pokud tedy jde o změnu režimu, ano či ne: není jasné, jaký režim tam v tuto chvíli je, po prvních dnech útoků Izraele a Spojených států na Írán. Raději bych chtěl povzbudit k pokračování dialogu o míru, aby se strany snažily vynaložit veškeré úsilí na prosazování míru, odvrácení hrozby války a dodržování mezinárodního práva. Je velmi důležité, aby byli chráněni nevinní, jak se to na různých místech nestalo. Nosím u sebe fotografii muslimského chlapce, který při mé návštěvě Libanonu stál s cedulí s nápisem „Vítej, papeži Lve“, a který byl pak v této poslední fázi války zabit. Existuje mnoho lidských situací a myslím, že musíme být schopni takto uvažovat. Jako církev – opakuji to znovu – jako pastýř nemohu být pro válku. A rád bych povzbudil všechny, aby se snažili hledat odpovědi vycházející z kultury míru, a nikoli z nenávisti a rozdělení. Druhou otázku položila Eva Fernández (z Radio Cope): Opouštíme kontinent, kde mnoho lidí touží a sní o cestě do Evropy. Vaše další cesta povede do Španělska, kde otázka migrace zaujímá důležité místo, zejména na Kanárských ostrovech. Víte, že téma migrace ve Španělsku vyvolává velkou debatu a polarizaci, a ani mezi katolíky neexistuje jasný postoj. Co byste řekl Španělům a zejména katolíkům ohledně imigrace? A pak, pokud dovolíte: příští cesta bude do Španělska, ale víme, že máte přání a záměr cestovat do Peru a možná do Argentiny a Uruguaye, ale chtěl byste také pozdravit Pannu Marii Guadalupskou? Téma imigrace je velmi složité a týká se mnoha zemí, nejen Španělska, nejen Evropy, Spojených států, je to celosvětový jev! Moje odpověď tedy začíná otázkou: Co dělá Sever světa pro to, aby pomohl Jihu světa nebo těm zemím, kde mladí lidé dnes nenacházejí budoucnost, a proto žijí snem, že chtějí odejít na sever? Všichni chtějí odejít na Sever, ale Sever často nemá odpovědi na to, jak jim nabídnout možnosti. Mnozí trpí… Téma obchodování s lidmi, „trafficking“, je také součástí migrace. Osobně se domnívám, že stát má právo stanovit pravidla ohledně svých hranic. Neříkám, že by všichni měli přicházet bez žádného řádu a vytvářet tak na místech, kam jdou, situace ještě nespravedlivější než ty, které opustili. Nicméně kladu si otázku: Co děláme v bohatších zemích pro to, abychom změnili situaci v chudších zemích? Proč se nemůžeme snažit, ať už prostřednictvím státní pomoci, nebo investic velkých bohatých podniků a nadnárodních společností, aby se změnila situace v zemích, jako jsou ty, které jsme navštívili během této cesty? Afrika je mnoha lidmi považována za místo, kam se dá jet pro nerostné suroviny, brát z jejího bohatství pro bohatství jiných, v jiných zemích. Možná bychom na celosvětové úrovni měli více pracovat na prosazování větší spravedlnosti, rovnosti a rozvoje těchto afrických zemí, aby lidé neměli potřebu emigrovat do jiných zemí, do Španělska atd. A další bod, který bych chtěl zmínit, je ten, že v každém případě jde o lidské bytosti a my musíme s lidmi zacházet lidsky, a nikoli ještě hůře než se zvířaty, jak se to někdy děje. Je to velmi velká výzva: určitá země může říci, že nemůže přijmout více než tolik a tolik, ale když lidé přijdou, jsou to lidské bytosti a zaslouží si úctu, která náleží každé lidské bytosti pro její důstojnost. A co další cesty? Mám velkou touhu navštívit různé země Latinské Ameriky. Zatím to není potvrzené, uvidíme. Počkejme. Další otázku položil Arthur Herlin (Paris Match): Svatý otče, moc vám děkujeme za tuto mimořádnou cestu. Bylo to úžasné. Během této cesty jste se setkal s některými z nejvíce autoritářských vůdců světa. Jak zabráníte tomu, aby vaše přítomnost nedodávala těmto režimům morální autoritu? Nejde tu, takříkajíc, o „vylepšení image“ díky papeži? Přítomnost papeže vedle jakéhokoli hlavy státu lze samozřejmě interpretovat různými způsoby. Lze ji interpretovat – a někteří ji tak interpretovali – jako by papež nebo církev říkali, že je v pořádku tak žít. Jiní mohou říkat něco jiného. Rád bych se vrátil k tomu, co jsem řekl ve svých úvodních poznámkách o důležitosti pochopení hlavního účelu cest, které podnikám, které papež podniká: jde o to navštěvovat lidi. A o velké hodnotě, kterou Svatý stolec i nadále přikládá, někdy s velkými oběťmi, udržování diplomatických vztahů se zeměmi po celém světě. A někdy máme diplomatické vztahy se zeměmi, které mají autoritářské vůdce. Máme příležitost s nimi hovořit na diplomatické, formální úrovni. Ne vždycky vydáváme velká kritická, soudící nebo odsuzující prohlášení. Avšak v zákulisí se odehrává spousta práce na podporu spravedlnosti, na podporu humanitárních záležitostí, na hledání situací, kde jsou například političtí vězni, a na nalezení způsobu, jak je osvobodit. Situace hladu, nemocí atd. Svatý stolec tedy zachovává neutralitu a hledá způsoby, jak pokračovat v pozitivních diplomatických vztazích s mnoha různými zeměmi, a ve skutečnosti se snaží aplikovat evangelium na konkrétní situace, aby se život lidí mohl zlepšit. Lidé si zbytek vyloží, jak budou chtít, ale myslím, že je pro nás důležité hledat nejlepší možný způsob, jak pomoci lidem, ať už jsou v jakékoli zemi. Verena Stefanie Shälter (ARD Rundfunk): Svatý otče, gratuluji k vaší první papežské cestě na Jih světa. Viděli jsme mnoho nadšení a také, řekla bych, euforii. Předpokládám, že to bylo velmi dojemné i pro vás. Ráda bych věděla, jak hodnotíte rozhodnutí kardinála Reinharda Marxe, arcibiskupa Mnichova a Freisingu, udělit povolení k žehnání párů stejného pohlaví ve své diecézi. A jak hodláte s ohledem na různé kulturní a teologické perspektivy, zejména v Africe, zachovat jednotu univerzální církve v této otázce? Především si myslím, že je velmi důležité pochopit, že otázka jednoty či rozdělení církve by se neměla točit kolem sexuálních otázek. Je tu tendence myslet si, že když církev hovoří o morálce, jediným morálním tématem je sexualita. Ve skutečnosti se domnívám, že existují mnohem větší a důležitější otázky, jako je spravedlnost, rovnost, svoboda mužů a žen, náboženská svoboda, které by měly mít přednost před touto konkrétní otázkou. Svatý stolec již hovořil s německými biskupy. Svatý stolec dal jasně najevo, že nesouhlasíme s formalizovaným žehnáním párů – v tomto případě homosexuálních párů, jak jste se ptala – ani párů v neregulérních situacích, nad rámec toho, co specificky dovolil papež František, když řekl, že všichni lidé mohou přijmout požehnání. Když kněz uděluje požehnání na konci mše, když papež uděluje požehnání na konci velké slavnosti, jako byla ta dnešní, je to požehnání pro všechny lidi. Slavný výrok Františka „všichni, všichni, všichni“ vyjadřuje přesvědčení církve, že všichni jsou přijímáni, všichni jsou zváni – všichni jsou zváni, aby následovali Ježíše, a všichni jsou zváni, aby usilovali o obrácení ve svém životě. Jít dnes nad rámec tohoto, myslím, může způsobit více rozkolu než jednoty a myslím, že bychom se měli snažit budovat naši jednotu na Ježíši Kristu a na tom, co Ježíš Kristus učí. To je moje odpověď na tuto otázku. Poslední otázku položila Anneliese Taggart (News Max): Svatý otče, během této cesty jste hovořil o tom, jak lidé hladoví a žízní po spravedlnosti. Právě dnes ráno bylo oznámeno, že Írán popravil dalšího člena opozice, a to v době, kdy režim veřejně pověsil mnoho dalších lidí a zavraždil tisíce svých vlastních občanů. Odsuzujete tyto činy? Máte nějaký vzkaz pro íránský režim? Odsuzuji všechny nespravedlivé činy. Odsuzuji zabíjení lidí. Odsuzuji trest smrti. Věřím, že lidský život musí být respektován a že život všech lidí – od početí až po přirozenou smrt – musí být respektován a chráněn. Když tedy nějaký režim, když nějaká země přijímá rozhodnutí, která nespravedlivě berou život jiným lidem, je to zjevně něco, co je třeba odsoudit. překlad -jb-

Synoda: Polygamie je nemorální, respektovat církevní nauku

Publikováno: 24. 3. v 14:35, zdroj Vatican News

Na stůl generálního sekretariátu synody dorazily dvě nové závěrečné zprávy. Jednou z nich je zpráva komise zřízené v rámci Sympozia biskupských konferencí Afriky a Madagaskaru (SECAM) na téma polygamie, praxe označená v dokumentu za „nemorální“ a za „formu otroctví“ pro ženy. Druhou zprávou je zpráva studijní skupiny č. 2 na téma Naslouchat volání chudých a země, v níž se mimo jiné prosazuje „teologie, která vychází z naslouchání“ zranitelným a stvoření a která navrhuje zřízení církevního observatoře pro lidi se zdravotním postižením. Práce studijních skupin Jak je známo, deset studijních skupin zahájilo svou práci hned po svém založení v průběhu dvojitého synodu o synodalitě (2024). Hloubkové analýzy, výzkumy a dialog s odborníky a institucemi, pokračovaly po zahájení pontifikátu Lva XIV., který požádal, aby byly jejich zprávy, po předání sekretariátu synody zveřejněny v „duchu transparentnosti“. Zároveň stanovil, že po odevzdání zpráv končí mandát jednotlivých skupin. Dosud odevzdaly výsledky své práce tři skupiny: Skupina 3 o misii v digitálním prostředí; skupina 4 o revizi Ratio pro formaci kněží; skupina 5 o účasti žen na životě Církve. Polygamie, „viditelná“ praxe v Africe Dnes, 24. března, byly zveřejněny další dva dokumenty. V prvním z nich se odborníci ze SECAM vyjádřili k ožehavé otázce polygamie, o které během zasedání informoval kardinál Fridolin Ambongo, arcibiskup z Kinshasy a předseda Sympózia biskupů Afriky a Madagaskaru. Zpráva vychází z kořenů polygamní reality a analyzuje její příčiny: společenské postavení, ideály, kontakty s islámem. Zpráva nicméně podotýká, že jde o praxi, která není specifikem afrického kontinentu, ale má „univerzální“ dosah, a proto „se týká pastorační péče celé církve“. Zároveň však jde o praxi v Africe je však velmi „viditelnou“ a vyžaduje proto reflexi na vysoké úrovni. Zkušenost misionářů Reflexe shrnutá v dnešním synodním dokumentu vychází u biblického pohledu na člověka, která „jasně“ potvrzuje „rovnou důstojnost muže a ženy před Bohem“. Polygamie je proto považována za specifickou formu „otroctví žen“, a tedy za praxi hluboce nemorální. Zpráva se opírá o zkušenosti misionářů, kteří jsou s touto realitou neustále konfrontováni. Zdůrazňuje proto, že pastorační činnost se musí soustředit na boj proti polygamii, protože monogamní manželství je „nezbytnou podmínkou pro to, aby člověk byl nebo se stal křesťanem“. Žádná nejednoznačnost Zpráva zdůrazňuje, že v této věci nesmějí existovat žádné nejednoznačnosti: „Nelze se v žádném případě odchýlit od oficiální nauky církve: pastorační přístup k polygamistům se musí vyhnout se všemu, co by mohlo vypadat jako uznání polygamie ze strany církve“. Synodální komise opakuje výzvu k podpoře monogamie skrze učení Písma o jedinečnosti a nerozlučitelnosti manželství. Pastorační péče a svátosti Zpráva rovněž vyjmenovává různé pastorační přístupy, které se v Africe ve vztahu k polygamistům uplatňují. Některé vyžadují, aby si polygamista, který chce přistupovat ke svátostem, „vybral jednu manželku“ a ostatním ženám a dětem zaručil „spravedlnost a podporu“. Jiné zavádějí „trvalý katechumenát, přijímající osobu do společenství bez přístupu ke svátostem“. „Zvláštní doprovázení“ je naopak vyhrazen pro takzvanou „skrytou polygamii“, tedy neoficiální mnohoženství. Přesná jsou pak doporučení týkající se křtu, počínaje tím, že „polygamisté, kteří si přejí ztotožnit se s Kristem skrze milost křtu, musí být pečlivě připraveni, zbavit se některých kulturních překážek, přijmout evangelní poselství, přijmout křesťanský ideál a zavázat se k monogamnímu manželství před přijetím křtu“. Jinými slovy, církev nepokřtí polygamistu na základě slibu: „Pro polygamisty neexistuje předběžné udělení svátosti křtu, ale je zapotřebí doprovázení v perspektivě inkulturované pastorace“. Blízkost, naslouchání, docenění žen SECAM nakonec zmiňuje pastorační péči nabízející „blízkostí“, „naslouchání“, „přijetí lidí“, „respektování jejich cest“ a zaměřenou „na docenění důstojnosti ženy“. Tento typ pastorace„umožní navázat respektující a bratrský dialog mezi polygamními páry a pastýřem (knězem, biskupem), zástupcem milosrdného Krista, který hledá ztracenou ovečku a souhlasí s tím, že usedne ke stejnému stolu s celníky a hříšníky“. Volání chudých a země Závěrečná zpráva Skupiny č. 2 odpovídá na pět otázek ohledně toho, „jak může církev lépe naslouchat volání chudých a země“. Pro členy týmu naslouchání chudým a zemi „není pastorační volbou, ale aktem víry, který je podstatou poslání církve“. Czerny totiž připomíná, že pojem „naslouchání“ označuje „integrální proces, který zahrnuje setkání, pochopení problému, jednání, hodnocení a duchovní podporu a který se týká každého křesťana, i toho, kdo se cítí chudý“. Společná odpovědnost všech Otázka, kterou klade Skupina č. 2, zní: „Jak může církev lépe naslouchat těmto dvěma navzájem propojeným voláním, s vědomím, že reagovat na volání chudých znamená také reagovat na volání země, a naopak?“ V tomto smyslu zpráva identifikuje nástroje, které jsou v církvi již k dispozici – farnosti, základní společenství, hnutí, Charita, ekumenické a mezinárodní sítě. Vyzdvihuje jejich bohatství, ale varuje před „pokušením neoprávněně přenést odpovědnost na specializované struktury“. Každý pokřtěný je totiž zván ke „společné odpovědnosti“. Observatoř pro osoby se zdravotním postižením Mezi návrhy skupiny se objevujuje návrh na zřízení církevní observatoře pro osoby se zdravotním postižením, který předložila podskupina složená převážně z lidí se zdravotním postižením a která by mohla představovat „model, který lze replikovat na místní a regionální úrovni, aby se dal hlas všem marginalizovaným skupinám“. Setkání s existenciálními periferiemi Na teologické úrovni zpráva požaduje, aby „teologové pocházející z nejzranitelnějších společenství byli aktivně zapojeni do práce na magisteriálních dokumentech“. Ve stejném duchu je považuje za důležité, aby vzdělávací programy pro laiky, řeholníky a seminaristy zahrnovaly „přímé setkání s existenciálními periferiemi“.