FOTOGALERIE: Vysokoškoláci v Praze a Brně zahájili akademický rok

Publikováno: 9. 10. v 9:28, zdroj cirkev.cz

Litomyšl má novou kapli sv. Josefa Kalasanského

Publikováno: 9. 10. v 8:33, zdroj Biskupství královéhradecké

Odkaz světce zdůraznil také starosta Litomyšle Daniel Brýdl: „Na příkladu sv. Josefa Kalasanského je vidět, že i jedinec dokáže pozitivně výrazně ovlivnit životy tisíců lidí – sirotků, chudých a nevzdělaných chlapců –, když má vizi a vytrvalost.“Autorem nové kaple je architekt Petr Hájek. Stavba má podobu štíhlého betonového kvádru o rozměrech 3 × 3 metry a výšce 9 metrů. Vznikla technologií 3D tisku a je součástí městského projektu Cíle cest, který propojuje krajinu v okolí Litomyšle se současnou architekturou.Fotogalerie

Lev XIV. papežským univerzitám: Setkávejte se, pěstujte přátelství, hledejte společně pravdu v Kristu

Publikováno: 9. 10. v 8:30, zdroj cirkev.cz

Lev XIV. ve své promluvě vyšel z liturgických textů daného dne (Gal 3,1–5; Lk 11,5–13). S odkazem na slova sv. Pavla zdůraznil nejen důležitost porozumění, které je víc než jen utříděním faktů, „což dnes dovedou algoritmy mnohem rychleji než my“, ale především centrální postavení Krista: „Vnášejte život do studia a studium do života – podle logiky Vtělení. […] Čím více se vzdálíme od kompletní reality, kterou Boží Syn v nekonečné lásce přijal a v níž přebýval, tím méně co říci budeme mít a tím méně budeme s to pochopit,“ vysvětlil papež.Krom vlastního studia vyzdvihl Lev XIV. také důležitost vztahů, a to především napříč jazyky, národy a kulturami. Papežské univerzity skutečně představují velmi pestrou mozaiku studentů i pedagogů „z Afriky, Asie, Ameriky, Evropy i Oceánie“, čemuž římské prostředí dává celocírkevní rozměr „ve svém povolání sloužit celkové katolicitě“, dodal římský biskup.Papež také připomněl nutnost „pamatovat na chudé“, kteří jsou často „oním neodbytným přítelem bušícím na naše dveře“ z evangelního podobenství. Studenty i badatele vybídl k vděčnosti za příležitost, které se mnoha lidem nedostává.Tyto impulzy rezonovaly i ve společných přímluvách. Při papežské bohoslužbě zazněly prosby „o Ducha porozumění, aby byla církev v pevné víře a vroucí lásce svědkem pravdy a hybatelkou smíření“, aby „univerzitní společenství v Duchu vědění přitahovala ke všemu, co je pravdivé, čisté a krásné“ a aby studentům Duch zbožnosti dopřál „lidský i duchovní růst a srdce otevřené pro Boha a pro bratrství“.zdroj: Vatican News

Svatý John Henry Newman, kardinál a učitel církve

Publikováno: 9. 10. v 7:48, zdroj cirkev.cz

John Henry Newman se narodil 21. února 1801 v Londýně jako nejstarší ze šesti dětí. Vyrůstal v anglikánské rodině a již během školních let projevoval mimořádné nadání. V dospívání prošel hlubokou náboženskou zkušeností, která zásadně ovlivnila jeho další život.Studoval na Trinity College v Oxfordu a později působil na Oriel College. Stal se anglikánským duchovním a roku 1828 převzal duchovní správu univerzitního kostela Panny Marie v Oxfordu. Jeho kázání oslovovala studenty i další posluchače a získala mu pověst výrazného kazatele.Hledání pravdy a vstup do katolické církveNewman patřil k hlavním představitelům Oxfordského hnutí, které od roku 1833 usilovalo o obnovu anglikánské církve a zdůrazňovalo její návaznost na tradici prvních křesťanských staletí. Sám se intenzivně věnoval studiu církevních otců a dějin křesťanského učení.Právě toto studium jej postupně přivedlo k přehodnocení dosavadních postojů ke katolické církvi. Jeho rozhodování provázela modlitba, vnitřní zápasy i vědomí, že změna zasáhne jeho osobní vztahy a dosavadní působení.Do katolické církve byl přijat 9. října 1845 v Littlemore knězem Dominikem Barberim. Datum této události se později stalo dnem jeho liturgické památky. Katolické kněžské svěcení přijal v Římě 30. května 1847.Kněz, vychovatel a teologNewman našel svůj duchovní domov ve společenství oratoriánů svatého Filipa Neriho. Po návratu do Anglie založil roku 1848 první oratorium v zemi. S Birminghamem pak spojil převážnou část svého dalšího života.Významně se věnoval také vzdělávání. V letech 1854–1858 působil jako první rektor Katolické univerzity v Dublinu. Ve svých úvahách o univerzitním vzdělání zdůrazňoval široký rozhled, rozvoj úsudku a vztah mezi vírou a rozumem. Jeho teologické dílo se zabývalo mimo jiné vývojem křesťanského učení, svědomím a úlohou laiků v církvi. Upozorňoval na význam jejich víry a zkušenosti pro život celého církevního společenství.K jeho nejznámějším knihám patří Apologia pro vita sua, kterou vydal roku 1864 jako odpověď na zpochybňování své osobní a náboženské opravdovosti. Popsal v ní cestu svého obrácení a důvody, které jej přivedly ke katolické víře.Srdce promlouvá k srdciPapež Lev XIII. jmenoval Newmana roku 1879 kardinálem. Za své heslo si zvolil Cor ad cor loquitur – „Srdce promlouvá k srdci“. Vyjadřuje osobní rozměr víry i jeho přesvědčení, že předávání evangelia se uskutečňuje také skrze důvěru, vztahy a svědectví života.Zemřel 11. srpna 1890 v Birminghamu ve věku 89 let. Papež Benedikt XVI. jej blahořečil 19. září 2010 během návštěvy Velké Británie a papež František jej 13. října 2019 prohlásil za svatého. 1. listopadu 2025 prohlásil papež Lev XIV. Newmana učitelem církve a zároveň jej spolu se svatým Tomášem Akvinským ustanovil spolupatronem vzdělávacího poslání církve.

Amoris laetitia: zkušenosti rodin v Asii a výzvy digitálního světa

Publikováno: 8. 10. v 15:56, zdroj cirkev.cz

Dnešní rodiny představují „pestrou mozaiku rozmanitých skutečností, poznamenaných radostmi, nadějemi, zápasy i zraněními“. Těmito slovy zahájil indický kardinál Filipe Neri Ferrão, metropolitní arcibiskup Goa a Damanu, své vystoupení během druhého dne setkání představitelů východních církví a předsedů biskupských konferencí.„Rodina není pouze místem, do něhož církev přináší evangelium. Je také místem, z něhož evangelium ožívá – z jedné generace na druhou, z jedné rodiny do druhé a z rodin do společnosti,“ uvedl.Rodiny jako místa Božího zjeveníIndický kardinál vystoupil na téma „Rodiny dnes: skutečnost, krása a výzvy. Rozlišování znamení doby prostřednictvím zkušenosti rodin a současného pastoračního úsilí církve“.Účastníky setkání, které probíhá synodálním způsobem, vyzval, aby si při rozlišování kladli otázku: „Co Duch Svatý žádá, aby církev změnila?“ Podle něj se tato otázka týká nejen toho, co církev pro rodiny dělá, ale také toho, jak jim rozumí, jak je doprovází a podporuje jako aktivní nositele evangelia a trvalá místa Božího zjevení.Nejistota a náboženská polarizace v AsiiNa základě své pastorační zkušenosti z Asie, zejména z Indie, kardinál Ferrão popsal proměny identity, podoby a složení rodin. Domácnosti se zmenšují, objevují se nové formy soužití a manželství mezi lidmi různých náboženství.Stále více rodin se stěhuje a mnohé čelí ekonomické nejistotě, chudobě, nezaměstnanosti a obavám z budoucnosti. „Křesťanské rodiny v mnoha částech Indie a Asie musejí také žít uprostřed rostoucí náboženské polarizace a nepřátelství, které stále více ztěžují veřejné vyjadřování a předávání víry,“ zdůraznil.Navzdory těmto obtížím rodiny přinášejí církvi krásu svou péčí o děti, seniory, nemocné a zranitelné lidi. I v chudobě a nejistotě podle kardinála nadále vytvářejí prostor pro radost a naději.Po vydání exhortace Amoris laetitia začaly místní církve v Indii a dalších asijských zemích především naslouchat rodinám. Toto naslouchání proměnilo také způsob jejich doprovázení. „Přípravu na manželství nyní vnímáme jako začátek celoživotní cesty, nabízíme duchovní obnovu a poradenství manželům i dětem a průběžně pokračujeme ve formaci rodin a laických spolupracovníků,“ vysvětlil.Od poslání zaměřeného na rodiny k poslání mezi rodinamiPastorace podle kardinála potřebuje přejít „od poslání zaměřeného na rodiny k poslání mezi rodinami“. Rodiny totiž nejsou pouze příjemci pomoci, ale také spolupracovníky církve v jejím poslání.Na závěr připomněl zkušenost kněze, který ve své farnosti nezačal pastoraci rodin vytvořením programu, ale návštěvou rodiny, v níž vázla komunikace mezi rodiči i mezi nimi a jejich dětmi. Vše začalo rozhovorem a ochotou naslouchat.Rodina a církev se učí jedna od druhéDruhým řečníkem byl Vincenzo Rosito, profesor dějin a kultury rodinných institucí na Papežské lateránské univerzitě a proděkan Papežského teologického institutu Jana Pavla II. pro vědy o manželství a rodině. Své vystoupení shrnul do otázek, které mají účastníkům pomoci při synodálním rozlišování.S odkazem na úvahy papeže Lva XIV. v encyklice Magnifica humanitas vyzval každého k pozornosti vůči vztahům, které vytváří ve vlastní rodině i v církvi. Zdůraznil, že každodenní život rodin pomáhá porozumět tomu, jak se církev a rodiny učí jedna od druhé. Obě totiž získávají zkušenosti prostřednictvím toho, co denně prožívají a dělají.Účastníkům položil otázku: „Dokážu rozpoznat a sdílet s ostatními alespoň jednu novou věc, kterou jsem se v posledních letech svého rodinného nebo pastoračního života naučil dělat, případně dělat jinak?“Proměny rodinného života jako příležitostProměny rodinného života podle profesora Rosita nejsou samy o sobě problémy, ale projevy lidského jednání. S odkazem na Amoris laetitia je představil jako příležitost a jako konkrétní procesy, v nichž jednotlivci a rodiny jednají, reagují, učí se a rozvíjejí nové zdroje a schopnosti.Příkladem je používání nových digitálních technologií, které proměňuje každodenní návyky rodin i způsob výchovy dětí.Rodina a církev se podle něj prostřednictvím změn učí společně. Tuto myšlenku přiblížil na evangelním příběhu útěku Ježíše, Marie a Josefa do Egypta. Také dnes se některá křesťanská společenství díky zkušenostem uprchlických a migrujících rodin nově stávají místy útočiště pro lidi, kteří přicházejí do nové země nebo jsou na dlouhé cestě.Rosito upozornil také na násilí, které zasahuje život mnoha rodin. Nejistota vyvolaná společenským a politickým násilím je podle něj znepokojivou skutečností, s níž se řada místních církví každodenně potýká. Může přitom narušovat samotné rodinné vazby i vztahy v církvi.Součástí příběhu útěku do Egypta byl také Josefův sen. „Snít a představovat si nové podoby církve znamená také obnovovat to, co již děláme. Představovat si církev znamená být ochotni učit se jeden od druhého, zatímco se společně proměňujeme jako církevní společenství i jako rodiny,“ uvedl profesor Rosito.Na závěr proto nabídl otázku: „Co potřebujeme uprostřed světel a stínů dnešní doby, abychom se učili a představovali si nové způsoby života rodiny a nové způsoby, jak být církví?“Zdroj: Vatican Media