ČBK

Výstava u prachatických sester boromejek

Publikováno: 31. 10. v 10:47, zdroj Biskupství českobudějovické

Rok 1946 přinesl nucený odchod německých obyvatel z Prachaticka. Mezi nimi byly také německé sestry boromejky, jejichž působení ve městě sahalo až do poloviny 19. století. Osmdesáté výročí těchto událostí připomíná výstava 80. výročí odsunu německých obyvatel a německých boromejek která se věnuje jak dějinám řeholní komunity, tak poválečnému vysídlení obyvatel Prachaticka.Prachatické boromejky přišly do města v roce 1860. V domě rodiny Neumannovy v Horní ulici čp. 142 založily klášter a postupně rozšiřovaly svou činnost. Vyučovaly dívky, provozovaly soukromou školu a penzionát a věnovaly se také péči o děti. Jejich působení se postupně stalo součástí místního školství a sociální péče. Výstava připomíná rovněž proměny domu Neumanneum a osudy sester, které zde žily a pracovaly.Významnou kapitolu představuje služba boromejek v prachatické nemocnici. Do nové nemocnice nastoupily v roce 1905 na žádost okresního zastupitelstva. V roce 1938 byly české sestry po zabrání Sudet propuštěny a nahrazeny německými ošetřovatelkami. První tři boromejky se do nemocnice vrátily v červnu 1945 na žádost českého primáře MUDr. Františka Kudely. Poválečný provoz nemocnice, kuchyně a prádelny byl ve velmi špatném stavu a sestry musely překonávat značné pracovní obtíže. Situaci navíc zkomplikoval odchod primáře Kudely do vojenské služby a jednání jeho nástupce. Boromejky proto v červnu 1946 podaly výpověď; jejich služba v nemocnici skončila k 1. červenci.Další část výstavy se věnuje samotnému odsunu německého obyvatelstva z okresu Prachatice. Přibližuje sběrné středisko v Prachaticích, které vzniklo v objektu původně postaveném německou vojenskou správou. Po skončení války zde byli soustřeďováni němečtí uprchlíci a později také lidé určení k odsunu. Podle dobových údajů mělo středisko kapacitu 1 600 až 2 000 osob a během jeho činnosti jím prošlo v jedenácti transportech celkem 13 440 lidí. Středisko ukončilo činnost 16. srpna 1946. Přehled transportů zachycuje také jednotlivé odjezdy z Prachatic a Vimperka do poválečného Německa.Samostatné panely připomínají životní osudy německých boromejek, jejichž životy byly poválečnými událostmi zásadně poznamenány. Nejde jen o samotný odchod z Prachatic, ale také o další působení sester v rakouské kongregaci. Výstava představuje konkrétní ženy, jejich životní data, práci a osudy, které by jinak mohly zůstat zapomenuty.Pozornost je věnována také prachatickému faráři P. Fritzi Hofmannovi. Ten během války sloužil českým i německým obyvatelům bez rozdílu, navštěvoval nemocné a vedl pohřby. Po válce mu bylo umožněno přestěhovat se do Bavorska, kde pokračoval v duchovní a akademické činnosti.Závěrečný historický panel zasazuje události na Prachaticku do kontextu vyhánění německého obyvatelstva z Československa v letech 1945–1946. Připomíná poválečné právní a politické rozhodnutí, princip kolektivní viny i rozsah nuceného vysídlení.Výstava tak nabízí především konkrétní historické údaje, fotografie, jména a životní příběhy. Připomíná, jak se poválečné změny promítly do života Prachatic, do osudů místních obyvatel i do dalšího působení řeholní komunity, která zde působila po několik generací.Výstavu můžete zhlédnout po domluvě se sestrou Bohuslavou Kubačákovou na tel. 602 435 319.

Předsedové evropských biskupských konferencí se setkali na plenárním zasedání v Salcburku

Publikováno: 31. 10. v 8:46, zdroj cirkev.cz

Salcburský arcibiskup a předseda Rakouské biskupské konference Mons. Franz Lackner OFM, spři přivítání účastníků prvního zasedání CCEE pořádaného v Rakousku připomněl misijní kořeny města a zdůraznil hluboké propojení víry a kultury.Ve svém úvodním vystoupení Mons. Gintaras Grušas, vilniuský arcibiskup a předseda CCEE, shrnul činnost končícího předsednictva za uplynulých pět let. V souvislosti s tématem zasedání zdůraznil, že evangelizace vyjadřuje „proč“ církev vykonává své poslání, zatímco synodalita ukazuje „jak“ – prostřednictvím společenství, naslouchání a společného rozlišování. Účastníky vyzval, aby kromě počtu kněží věnovali pozornost také tomu, jakými pastýři mají být: pevně spojení s Kristem, vnímaví k potřebám druhých a připravení kráčet společně s celým Božím lidem. Zdůraznil přitom potřebu celostní a trvalé formace, spolupráce s rodinami při předávání víry i obnovy vztahů a pastoračních priorit.Tuto vizi společného poslání dále rozvinul kardinál Mario Grech, generální sekretář synody, který se zaměřil na úlohu místních církví. Připomněl, že každá diecéze přináší nenahraditelné dary a zkušenosti, které obohacují celou církev. Účast pokřtěných je samotnou metodou synodální cesty: naslouchání a výměna darů musí vést k živému a tvořivému přijetí synody, které bude utvářet každodenní pastorační život, vztahy a církevní struktury. Biskup toto rozlišování doprovází, chrání společenství a zároveň nese odpovědnost za konečné rozhodnutí. S výhledem na církevní shromáždění v říjnu 2028 kardinál vyzval církve v Evropě, aby rozpoznali, čím mohou přispět celé církvi.Kardinál Lazzaro You Heung -Sik, prefekt Dikasteria pro klérus, se zamýšlel nad kněžskou službou v této misijní a synodální perspektivě a vycházel přitom z exhortace Evangelii gaudium. Vyzval kněze, aby byli radostnými učedníky misionáři, odvážnými a kreativními v pastoraci a soucitnými i blízkými lidem, zejména těm nejzranitelnějším. Zdůraznil formaci zakotvenou v konkrétním životě a kněžském bratrství, aby kněžské společenství bylo „rodinou“ a „domovem“, a pomáhalo tak překonávat individualismus a osamělost. V multikulturní a mnohonáboženské Evropě jsou kněží povoláni budovat mosty, podporovat dialog, oceňovat dary každého člověka a rozvíjet vzájemnost mezi muži a ženami.Diskuse v plénu a práce ve skupinách nabídly příležitost společně tyto podněty promyslet a rozlišovat jejich důsledky pro pastorační život.O vývoji evropské synodální cesty informovali kardinál Ladislav Nemet SVD, který představil zářijové setkání „Shaping Synodality in Europe“ v rakouském Welsu a zprávu Evropské synodální pracovní skupiny, a kardinál Jean-Claude Hollerich SJ, který přiblížil iniciativy Evropského synodálního týmu. Výzvám, jimž Evropa čelí, a přínosu církve se věnovali Mons. Bernardito C. Auza, apoštolský nuncius při Evropské unii, Mons. Mariano Crociata, předseda COMECE, a Mons. Michael Landau, prezident Caritas Europa. Činnost komisí a sekcí CCEE představili předsedové jednotlivých komisí: Mons. Leo Cushley za oblast rodiny a života, Mons. Zbigņevs Stnakevičs za evangelizaci a kulturu, Mons. Claudio Giuliodori za mládež a Mons. Bohdan Dzyurakh CSsR za sociální pastoraci.Mons. Filippo Iannone OCarm. oslovil vůbec poprvé předsedy evropských biskupských konferencí ve funkci prefekta Dikasteria pro biskupy, kterou dříve zastával kardinál Robert Francis Prevost, nynější papež Lev XIV. Výzva k budování mostů a podpoře míru se objevila i ve společném v apelu „Kéž nám Pán daruje pokoj!“. Předsedové v něm znovu vyzvali ke spravedlivému a trvalému míru na Ukrajině a ve všech oblastech konfliktů v Evropě i na celém světě. Zdůrazňují, že skutečný mír nelze vnutit ani omezit na pouhou dohodu: začíná v lidském srdci a buduje se prostřednictvím odpuštění a smíření. Připojili se k výzvě Svatého otce k „neozbrojenému a odzbrojujícímu“ míru a povzbudili všechny lidi dobré vůle ke konkrétním krokům při jeho budování.Shromáždění zvolilo předsednictvo CCEE na pětileté období 2026–2031. Předsedou byl znovu zvolen Mons. Gintaras Grušas, vilniuský arcibiskup (Litva). Místopředsedy byli zvoleni Mons. Eamon Martin, arcibiskup z Armaghu (Irsko), a Mons. Dražen Kutleša, záhřebský arcibiskup (Chorvatsko). Účastníci poděkovali dosavadním místopředsedům, kardinálu Ladislavu Nemetovi SVD a kardinálu Jeanu-Claudu Hollerichovi SJ, za jejich službu v uplynulých pěti letech. Poděkování patřilo také Mons. Franzi Lackenrovi za pohostinnost a organizaci zasedání.Dny společného setkávání provázely modlitby a liturgické slavnosti. Na závěr úvodní mše svaté v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Müllnu se předsedové společně modlili za ukončení války na Ukrajině.Zdroj: CCEE

Svatý Wolfgang, spoluzakladatel pražské diecéze

Publikováno: 31. 10. v 7:15, zdroj cirkev.cz

Wolfgang se narodil roku 924 ve Švábsku na jihu dnešního Německa. Získal vynikající vzdělání v klášterní škole v Reichenau na Bodamském jezeře a roku 956 se stal představeným katedrální školy v Trevíru, byť nebyl knězem. Po devíti letech vstoupil do nedávno založeného benediktinského kláštera v Einsiedeln a byl zde tři roky nato vysvěcen na kněze.Tou dobou se ve Velké dunajské nížině začaly usazovat maďarské kmeny, které zvolna přecházely od kočovného k usedlému životu. Wolfgang se rozhodl vypravit k nim jako misionář, jeho působení však netrvalo dlouho. Zůstal mu však zájem o mladé, rodící se národy a státy ve středoevropském prostoru.Roku 972 byl jmenován biskupem řezenské diecéze, která tehdy (po rozpadu Velké Moravy) zahrnovala i území českého knížectví. Na nesouhlas Wolfgangova předchůdce dosud narážely snahy českých knížat o zřízení samostatného biskupství v Praze. Wolfgang však měl na zřeteli především dobro mladé české církve, nikoli finanční prospěch svých držav. Díky jeho ochotnému souhlasu proto mohlo být již roku 973 založeno pražské biskupství vyčleněním z řezenské diecéze.Svou diecézi ovšem sv. Wolfgang nezanedbával, pečoval o upevnění kázně a duchovního růstu svých duchovních a podporoval řeholní život, zvláště pak v řezenském opatství sv. Jimrama. Navštěvoval místa, která spadala do jeho správy, zakládal nová sídla i kostely a kláštery; jeho jméno proto nese např. St. Wolfgang im Salzkammergut v Horních Rakousích na břehu Wolfgangsee – „Wolfgangova jezera. Legenda praví, že právě zde založil kostel a klášter na místě, kam dopadla sekera, již hodil z vysoké skály.Při jedné cestě zemřel roku 994 v hornorakouském Puppingu, který nese dosud v městském znaku Wolfgangovy atributy – sekeru a biskupskou mitru. Wolfgangovo tělo bylo dopraveno zpět do Řezna a našlo poslední odpočinek u Sv. Jimrama. K devítistému výročí své existence (tj. roku 1873) obdrželo pražské arcibiskupství ostatky sv. Wolfganga na znamení historického spojení prostřednictvím tohoto světce.

Lev XIV. se účastnil korespondenční volby do amerického Kongresu

Publikováno: 30. 10. v 15:05, zdroj Vatican News

Lev XIV. je původně americký občan, rodák z Chicaga. Svého občanství se nezřekl a své volební právo dosud uplatňoval, kdykoli to bylo možné, potvrdilo Tiskové středisko Svatého stolce. Jak je jeho dlouholetým zvykem, poslal svůj hlas korespondenční formou do svého rodného města. Svatý otec Lev se podle vlastního vyjádření účastnil amerických voleb i v dobách svého působení v Peru, kdykoli to bylo technicky a legálně proveditelné. Je přesvědčen, že účastnit se demokratického procesu je právem i povinností každého občana. Své volební preference pochopitelně nespecifikoval. Podle legislativy státu Illinois může kdokoli hlasovat poštou na základě zákona zvaného Uocava (Uniformed and overseas citizens absentee voting act), který umožňuje hlasování americkým občanům s bydlištěm v zahraničí. Volby v polovině volebního období (midterm elections) jsou všeobecné volby ve Spojených státech, které se konají každé čtyři roky, dva roky po prezidentských volbách. Probíhají v polovině čtyřletého funkčního období úřadujícího prezidenta; neslouží k volbě prezidenta, ale určují, která strana bude vést Kongres Spojených států.

Lev XIV.: Patero zásadních etických témat umělé inteligence

Publikováno: 30. 10. v 13:57, zdroj Vatican News

Lev XIV. poděkoval účastníkům konference za pestrost podnětů z nejrůznějších částí světa i za pozornost, kterou fenoménu umělé inteligence věnují. „Papežská akademie pro život si je velmi dobře vědoma rizik, která vyvstávají, kdykoli je ohrožena lidská důstojnost,“ vyjádřil papež Lev své ocenění pro činnost této instituce. Připomněl projev papeže Františka ke světovým leaderům v rámci skupiny G7 i vlastní encykliku Magnifica humanitas. Přítomným i veřejnosti nabídl pět zásadních bodů k úvaze. Na prvním místě se papež zamyslel nad budoucím vývojem AI: „Budoucnost umělé inteligence není předem daná. Je to technologie vyvinutá lidskými bytostmi, proto její budoucnost závisí na rozhodnutích, která my lidé učiníme. (…) Rozhodující otázka není „co AI dokáže“, nýbrž „k jakému účelu má sloužit“. Ti, kdo vidí její vývoj jen jako závod, který musí vyhrát, riskují, že se zaměří jen na cílovou čáru a zapomenou na ty, co zůstali vzadu.“ Člověk má právo na lidské zacházení Druhým tématem byla reálná a zdánlivá lidskost. Lev XIV. zdůraznil, že produkty techniky a technologie, které necítí radost ani bolest, nedozrávají ve vztazích a nemají vlastní zkušenost s láskou, přátelstvím či odpovědností, nejsou osoby, nýbrž nástroje, a odmítl snahu přiznat systémům AI legální práva či postavení: „Takový přístup s sebou nese riziko, že zatemní lidskou odpovědnost a ponechá trpící napospas entitě bez tváře.“Odpovědnost samotná je třetím důležitým bodem k úvaze. „Určitá rozhodnutí nikdy nesmějí být delegována. Člověk, který se ocitne na seznamu cílů nebo v databázi hraniční kontroly, je vystaven nebezpečí, že bude redukován jen na souhrn dat. Rozhodnutí, která zasahují lidský život, svobodu a užití síly, musí vždy zůstat pod účinnou, informovanou a zodpovědnou lidskou kontrolou.“ Proto také papež připomněl svou výzvu vůči zástupcům států v Ženevě stran zákazu autonomních smrtonosných zbraní. Žádná technologie nemůže být mimo lidský dosah Nové technologie také nesmějí zůstat samy sobě cílem či nástrojem prospěchu jen několika málo privilegovaných lidí. Proto je čtvrtým papežovým impulzem otázka společného dobra: principy solidarity a spoluúčasti v rámci celého světového společenství musí zajistit rovný přístup a podíl na přínosu těchto technologií, na prvním místě těm nejpotřebnějším Na pátém místě stojí podle Lva XIV. výzva: jak uvedené požadavky a etické principy uvést do praxe, resp. jak je zajistit na mezinárodní scéně: „To, co nyní nutně potřebujeme, jsou zvlášť účinné mezinárodní instituce, které budou moci chránit celosvětové společné dobro. Z toho vyplývá naléhavá potřeba sdílených standardů, nezávislé kontroly a zřetelné mechanismy přičitatelnosti, aby mohla být rozhodnutí ohledně rozvoje a užívání AI podrobena kontrole, v případě potřeby i přehodnocena, a spojena s přiměřenými prostředky pro nápravu jakékoli škody.“Tato témata svěřil papež Lev účastníkům konference „v duchu dialogu a sdílené odpovědnosti za společné dobro“. K jejich úsilí jim udělil požehnání.