Biskup Jan Vokál vzpomíná na papeže Jana Pavla II.
Publikováno: 2. 4. v 12:29, zdroj Biskupství královéhradecké
Jana Pavla II. jste poznal hodně zblízka. Vzpomenete si na první setkání s ním? Jaké to bylo, za jakých okolností, jak se choval, jak Vám bylo po těle?Jako seminaristé jsme se v Římě často účastnili zejména různých bohoslužeb, kterým předsedal, a asistovali při nich. Myslím, že úplně poprvé jsem se s ním setkal v roce 1984, když navštívil naši kolej Nepomucenum. Nejvýznamnější setkání pochopitelně bylo, když mne v roce 1989 vysvětil ve svatopetrské bazilice na kněze. Později jsem měl tu čest pracovat ve vatikánském Státním sekretariátu, a tedy se s ním setkávat i pracovně, což jsem při svěcení samozřejmě netušil. Setkání s ním bylo vždy velmi povzbuzující, až bych řekl povznášející, a to právě proto, jaký byl – nesmírně lidský, laskavý, pozorný. Měl takovou přirozenou otcovskou autoritu a moudrost, zároveň živý zájem o každého člověka a stálý humor, jímž dokázal odlehčit každou situaci.Při jakých dalších příležitostech jste se s ním pak potkával?Právě při své práci ve Státním sekretariátu. Mohl jsem být také součástí jeho doprovodu při dvou cestách do České republiky. Tehdy jsem se účastnil i přípravných schůzek, protože v úřadu tehdy nepracoval žádný jiný Čech.Hrálo ve Vašich osobních vztazích nějakou roli, že jste oba pocházeli z východní Evropy? Bavili jste se spolu i neformálně, třeba o osobních věcech?Svatý otec velmi dobře znal naši zemi, několikrát ji navštívil ještě před svým pontifikátem, udržoval například blízké přátelství s dřívějším královéhradeckým biskupem a později arcibiskupem Karlem Otčenáškem, říkal mu Karolko, vždycky ho nechával pozdravovat. Dobře rozuměl češtině, při přípravách cest do České republiky sám zmiňoval i zdejší reálie, které znal. O situaci v naší zemi se velmi živě zajímal. Když v roce 1997 navštívil Hradec Králové, kam přijel pouze na bohoslužbu pro zhruba 40.000 mládežníků, vymínil si v nabitém programu, že chce projet městem, aby viděl i něco jiného než náměstí. Takový byl jeho přístup ke všemu. Když jel do České republiky, bylo znát, že přesně ví, kam jede.Prý jste ho učil češtinu. Jakým byl žákem? Jak tato výuka probíhala?Asi by bylo přehnané říci, že jsem ho učil češtinu. Papež však měl ve zvyku při návštěvách různých zemí mluvit tamním jazykem. V České republice to nebylo jen pár slov, ale i celá kázání. Pokud byl součástí jeho doprovodu rodilý mluvčí, často si ho nechal pozvat, aby mu pomohl s výslovností. To činil především v době, kdy mu to zdraví ještě umožňovalo. Při jeho cestách v roce 1995 a 1997 do České republiky jsem byl tímto úkolem také pověřen já. Papež byl velmi soustředěný a bylo znát, že mu velice záleží na tom, aby mu věřící rozuměli. Nechtěl na poutníky mluvit například italsky, tím spíše, jak blízká je čeština jeho rodné polštině.Zajímalo ho před cestou do Česka něco na naší zemi? Nechal si od Vás něco vysvětlit/doporučit? Prý měl rád Švejka, slyšel jste o tom něco?Ano, jak jsem řekl výše, vždycky se na cesty pečlivě připravoval a české prostředí – například dobře znal naše teology kdysi tajně působící v tzv. podzemní církvi, ale i naši kulturu – velmi dobře znal včetně Haškova Švejka. Toho při přípravách jedné cest sám v žertu zmínil.Je pravda, že měl starost i o Vaše blízké? Že projevil přání pozdravit Vaši maminku? Co to o něm vypovídá?Ano, to bylo součástí jeho charismatu a přístupu k lidem. Každý, i řadový pracovník se mohl spolehnout na to, že papež ho osobně zná, ví, o koho jde. Při bohoslužbě v Hradci Králové pak sám navrhl, že moji maminku a sourozence pozdraví. Můj otec v té době ležel v hradecké nemocnici a při přípravách cesty se dokonce vážně uvažovalo o tom, že by se zastavil i tam, což nakonec z bezpečnostních i časových důvodů nebylo možné. Ale už to, že ta myšlenka vůbec zazněla, svědčí o jeho neobyčejné a upřímné starosti o druhé, která nikdy nebyla jenom formální.Jaké byly jeho charakteristické vlastnosti?Vzpomínám na něj jako na člověka, v jehož blízkosti jste měli opravdu pocit určité svatosti, krásy Boží blízkosti. Byl velmi pokorný, moudrý a radostný a zbožný. Měl pevnou otcovskou autoritu, ale člověk v jeho přítomnosti nebyl v napětí. Byl velmi laskavý a bezprostřední. Rád druhým naslouchal. Tyto jeho vlastnosti zvlášť vynikly v jeho stáří a nemoci. Nikdy si nezoufal, až do poslední chvíle se snažil vytrvat ve službě a povzbuzovat druhé. S odstupem času si tuto vnitřní krásu jeho osobnosti stále více vysvětluji tím, že svůj celý život, od nejútlejšího dětství, kdy ztratil maminku, nerozlučně spojil s Pannou Marií, kterou si tak nějak adoptoval za svou novou matku. Nikdy se tím netajil. Vždy čerpal sílu právě z hlubokého duchovního pouta s ní.Na dálku se zdálo, že kromě jiného byl i člověkem věru statečným. Nepletu se?Ano, to bylo nejvíc vidět právě v jeho nemoci. Ale i v dobách, kdy byl plný síly a energie svou rozhodností a odvahou přispěl například k pádu železné opony. Poté, co navštívil v roce 1979 Polsko, už tam nikdy nebylo nic jako dřív.Zdroj: bihk.cz
English
