English
Naším úkolem je dávat naději, říká nuncius na Ukrajině
Publikováno: 24. 2. v 14:03, zdroj Vatican News
Excelence, jsou to právě čtyři roky od mohutné ruské invaze na Ukrajinu… Čtyři roky války takových rozměrů jsou až příliš mnoho. A intenzita této války neustále narůstá. Prozkoumal jsem také statistiky: ve srovnání se situací před čtyřmi lety jsou ruské ozbrojené síly na ukrajinském území přibližně čtyřnásobné. Také bombové a dronové útoky se za uplynulé roky znásobily třikrát až čtyřikrát. Zprávy Spojených národů a dalších organizací upřesňují, že narůstá i počet obětí mezi civilním obyvatelstvem. Na počátku války se většina civilních obětí, mrtvých či zraněných, nacházela na okupovaných územích nebo blízko frontové linie. Dnes narůstá počet nebojujících obyvatel, kteří jsou zabiti nebo zraněni daleko od fronty. OSN upřesňuje, že 35 % mrtvých a zraněných z civilního obyvatelstva se nachází na celém ukrajinském území. Takže útoky jsou potvrzeny i daleko od bojové linie… Ano. Největší počet obětí je potvrzen po jednom konkrétním loňském bombovém útoku v Ternopilu, tedy ve městě, které je velice daleko od fronty. V minulém roce také zahynulo mnoho civilních obětí v hlavním městě Kyjevě. Dvacet velvyslanectví utrpělo více či méně vážné škody. Samotná apoštolská nunciatura byla loni v červenci mírně poškozena. Naopak z ázerbajdžánské ambasády nezbylo téměř nic, navzdory tomu, že [ázerbajdžánský] prezident Alijev upozornil ruské představitele, kde přesně se budova ambasády nachází. Co mohou dělat zdravotníci tváří v tvář takovému bombardování? Před několika dny jsem mluvil s lékařem, který zasvětil svůj život pomoci zraněným blízko fronty. Říkal mi, že na začátku války se mu dařilo zřizovat provizorní stanice první pomoci ve sklepech, v suterénních podlažích různých budov. Teď už to, jak říká, není možné, protože každá budova je cílem útoku. Když se dostane blíže k frontové linii, musí se ukrývat pět nebo šest metrů pod zemí, aby se vyhnul nebezpečí neustálých dronových útoků. Krom toho je nesmírně obtížné evakuovat zraněné. Vyprávěl mi, že nejednou musel čekat i sedm dní, než se mu podařilo evakuovat zraněného. Krom toho udeřil tuhý mráz; teploty klesly pod – 20 °C, což má dalekosáhlé následky. Je za těchto okolností uskutečnitelné dodávat humanitární pomoc? Zeptal jsem se jednoho z představitelů Mezinárodního Červeného kříže, daří-li se jim i v současnosti dovážet prostředky humanitární pomoci do blízkosti frontové linie. Řekl mi, že byli bohužel nuceni je velmi podstatně omezit, protože se terčem útoků stávají všichni lidé bez rozdílu: civilní obyvatelstvo, vojáci, humanitární pracovníci, lékaři, kněží. Je tudíž nesmírně komplikované dodávat vodu, jídlo, léky další nezbytné nutnosti. Toto je realita. Co se dá vůbec dělat? Znovu říkám, že velice potřebujeme modlitby. Nezapomínejme však, že Rusko je stálým členem Rady bezpečnosti OSN a nese odpovědnost za podporu míru a spravedlnosti. Vzpomeňme také na Budapešťské memorandum podepsané roku 1994: Rusko, Spojené státy a Spojené království slíbily garantovat suverenitu a územní integritu Ukrajiny. A pak tu byla Smlouva z roku 2003 mezi Ruskem a Ukrajinou o vzájemném uznání státních hranic, o pozdějších Minských dohodách nemluvě. Je tedy dosti těžké, a to i pro mne, domyslet, jak by bylo možné vymanit se z tohoto násilí, které, jak se zdá, stále roste a sílí. Právě proto se svěřuji zvláště modlitbě. Existuje tolik příkladů odporu vůči této dramatické situaci… Ano. Například před několika týdny se při generální audienci setkala se Svatým otcem skupina žen z mezináboženského sdružení, které poskytuje modlitbu a humanitární pomoc. Setkal jsem se s těmito ženami po jejich návratu z Říma; jejich reflexe mě zasáhla. Říkaly: „Soustředíme se na to, co jsme s to udělat. Když se objeví zraněné děvče, které přišlo o ruku, sháníme pro ni protézu. Také sháníme protézy pro zraněné vojáky či děti. A snažíme se je odvézt ze země, aby si trochu odpočinuli. Když nic jiného, aspoň se mohou v noci vyspat.“ A připojily jeden postřeh: „Nemá teď smysl obviňovat všechny Rusy, protože nevíme, co bychom udělali my, kdybychom žili ve stejné politické situaci se vší tou propagandou.“ Nejsou zaměřeny na odsuzování, nýbrž koncentrují se na to, co mohou dělat pozitivního. Nacházíte také u jiných lidí takovou reakci na všechno to zpustošení? Setkávám se s tím i mezi obyčejnými lidmi. Jeden velvyslanec mi vyprávěl, že po jednom z nesčetných nočních bombardování Kyjeva zrušil všechna svá naplánovaná setkání na následující ráno. Bombové a dronové útoky se normálně odehrávají za noci, protože je těžší jim předejít, tudíž útočník doufá, že snáze něco zasáhne a dosáhne horšího pustošícího efektu. Když se ale ten velvyslanec ráno podíval z okna, viděl, že ulice jsou už plné lidí, kteří cestují do práce – ať už autem, ať pěšky. A to, jak řekl, bylo pro něj velkým ponaučením. Lidé se nechtěli soustředit na utrpení. Naopak, děkují Bohu za to, čeho se jim dostává. Máte pro nás nějakou výzvu? Chtěl bych všechny povzbudit, aby stáli za Ukrajinou, především duchovně. To znamená modlitbu, humanitární pomoc, solidaritu, blízkost srdce. Před několika dny jsem četl dopis Svatého otce kněžím madridské arcidiecéze. Papež Lev v něm zve, abychom se tváří v tvář komplikovaným situacím učili intenzivně číst okamžik, který prožíváme, a ve světle víry rozeznávali výzvy a možnosti, které před námi Pán otevírá. Je třeba se cvičit v rozlišování, říká papež, „tak abychom mohli stále jasněji chápat, co již Pán koná, často v tichosti a diskrétně“. Bůh jedná, i když lidé nevytvářejí mír. A byl to také papež Lev, který na Popeleční středu řekl, že „v popelu, který jsme přijali, můžeme vnímat tíhu světa, který hoří – celých měst zničených válkou“; můžeme vnímat „popel z mezinárodního práva a ze spravedlnosti mezi národy“, jako by už nezbývalo nic ze základů pro soužití. Popel je však lidským dílem; od Boha přichází vždycky naděje, protože nejednají-li lidé, přebírá iniciativu On, Bůh sám. Tak můžeme, říká papež, „neuzavírat se v popelu, ale znovu vstávat a znovu tvořit“. Jaké jsou vyhlídky dnes, po čtyřech letech ruské invaze na Ukrajinu v takovém měřítku? Našim úkolem je i nyní vyhlížet rašící klíčky naděje v jednáních, která se odehrávají mezi Ukrajinou a Ruskem, s pomocí Spojených států a dalších zemí, byť jsou tato jednání značně omezená kvůli enormním obtížím. Svěříme-li se Pánu s větší důvěrou, budeme schopnější zahlédnout tato znamení naděje duchovníma očima, a to i pode vším tím nánosem popela lidské zloby, v nedostatku respektu a nedostatku důvěry. V tomto smyslu trvám na tom, že největší pomoc, kterou může církev nabídnout ukrajinskému lidu, je především pomoc duchovní: pomáhat všem včetně mne otvírat oči, abychom se nesoustředili jen na to zlé, co vidíme a zakoušíme každý den, ale zachovali si pohled plný naděje. Čím více naděje se předá modlitbou, blízkostí, radou, přítomností – a tohle je nesmírně důležité – tím více se sama stane darem. Jde o to, přinášet naději pěstovanou ve vlastním srdci. Jak říkají i vojenští kaplani: „Naším úkolem je přinášet vojákům naději, protože na bitevním poli jí často zůstává příliš málo. Naším úkolem je rozdávat Boží naději, která překonává lidské limity.“ Opakuji tedy, můžeme nabídnout především toto dvojí: modlitbu a duchovní naději.
