„Odpouštět musíme každému!“ Květnová bohoslužba Roku smíření proběhla v Terezíně
Publikováno: 11. 5. v 14:16, zdroj Biskupství litoměřické
Úvod bohoslužby patřil připomenutí historických souvislostí. Historická studie z pera doc. Jaroslava Šebka připomněla, že na podzim roku 1941 začalo ve městě vznikat ghetto, jímž postupně prošlo na 140 tisíc Židů. Přímo v terezínském ghettu zemřelo kolem 35 tisíc lidí následkem katastrofálních podmínek, psychického vypětí i brutálního zacházení nacistických dozorců. Pohnutá historie Terezína však po osvobození neskončila.„Nepříliš známou kapitolou dějin Terezína v poválečné době byla skutečnost, že v Malé pevnosti byl v roce 1945 zřízen internační tábor pro Němce, který existoval až do roku 1948. Téma bylo dlouhou dobu tabu a teprve v 90. letech vznikly první studie, zejména z pera historika Marka Poloncarze. Ten uvádí, že terezínským internačním táborem celkem prošlo zřejmě na 3800 mužů, žen a dětí. Kolem 60 % tvořily osoby, které před válkou disponovaly československým občanstvím. Zbytek tvořili převážně Němci, prchající před postupující frontou. V důsledku špatných životních podmínek, podvýživy a infekčních nemocí zemřelo v táboře nejméně 548 osob. Osud několika desítek dalších lidí nelze uspokojivě vysvětlit. Někteří z nich se však pravděpodobně stali oběťmi násilností páchaných dozorci,“ uvádí Jaroslav Šebek.Právě k těmto číslům se v kázání vrátil arcibiskup Stanislav Přibyl. Varoval před tím, aby se spravedlnost poměřovala počty obětí a aby byli lidé redukováni na pouhé položky ve statistikách. Zdůraznil, že když zemře jeden člověk, umírá celý svět. V této souvislosti poukázal také na současnou politickou atmosféru, v níž se téma smíření s Němci znovu setkává s odporem. „Rok smíření se ukázal jako znamení doby, vždyť se podívejte, co se děje v politice. A to tady bylo vždycky: když je nejhůř, tak se vytáhne karta nějakého ohrožení, začneme počítat lidi jako nějaké kusy ve statistikách a začneme si utvářet vlastní spravedlnost,“ uvedl Přibyl.Ježíš po nás nechce nějaké výjimky v odpouštění, kdy řekneme „tak tady odpustím, tady už ne, tady se s tebou smířím, ale tady už ne.“ My prostě musíme [odpouštět] vždycky! A to je nesmírně náročné a jestliže budeme jenom v tomto poslušní Krista a jeho slov, tak se dostaneme v podstatě na ostří nože, protože lidé okolo nás takto nesmýšlejí. Ti budou řešit to, jestli náhodou jsme neodpustili příliš, jestli si náhodou nezadáváme, jestli náhodou není potřeba porovnat tohle číslo s tamtím číslem, … A to je jenom zástěrka pro to, že si někdo přihřívá vlastní polívčičku, která je vedena strachem. Takže: jsme povoláni k tomu nebát se, uvědomit si, za jakou cenu jsme byli vykoupeni, a toto usmíření hlásat – ať vhod, či nevhod. A zdá se, že v dnešní době to je spíš nevhod, ale nedá se nic dělat. Musíme vytrvat!(z kázání Stanislava Přibyla)Téma křesťanského odpuštění zaznělo také v evangeliu z 21. kapitoly Janova evangelia. Ježíš se v něm ptá Petra, který jej předtím zapřel: „‚Šimone, synu Janův, miluješ mne?‘ Petr odpovídá: ‚Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.‘ Ježíš mu na to říká: ‚Buď pastýřem mých ovcí!‘“ Podle arcibiskupa je právě v tomto okamžiku patrné, že odpuštění neznamená pouze prominutí viny, ale také obnovení důvěry. „Mohl mu klidně říct: ‚V nejtěžší chvíli, kdy jsem na tom byl nejhůř, jsi zklamal. Jdi od toho, jsi k ničemu.‘ Petr zde ale vyznává pokoru a Ježíš mu dává druhou šanci,“ poznamenal Přibyl.Jsou to možná krásná slova, co říkám, ale potřeba je vtělit do života. Začíná to otravným sousedem, kterému štěká pes, když my nechceme. Někteří sousedi jsou křupani, životě vás nepozdraví. Stále připomínám svého dědečka, který chodil kolem souseda dvacet let a říkal, „Dobrý den!“ . Celá ulice to věděla, že to je křupan, ale děda mu to nedal nikdy najevo. A po dvaceti letech najednou soused na pozdrav odpověděl. To obdivuju, a myslím, že taková je práce nás křesťanů. Prostě vydržet s nervama a vidět v tom druhém taky toho, kterého Bůh miluje, taky toho, kterého Bůh stvořil. Může to být v zaměstnání, ve farnosti, v církvích, ve společnosti.(z kázání Stanislava Přibyla)Po kázání následovala společná modlitba Otče náš, která zazněla česky i německy. Duchovní různých denominací poté přednesli přímluvy za svornost mezi národy, za místa zasažená válkou, za smíření rozdělené společnosti skrze pokoru k Pravdě i za všechny, kdo v Terezíně trpěli. Před závěrečným chvalozpěvem Te Deum společně požehnali přítomným. Celé setkání bylo zakončeno pohoštěním, které připravili farníci z Terezína a okolních farností.Rok smíření pokračuje, příští zastávka: PostoloprtyIniciativa Rok smíření pokračuje i po jmenování Stanislava Přibyla pražským arcibiskupem, a to za jeho osobní účasti. Další bohoslužba smíření se uskuteční ve středu 3. června v rámci 5. ročníku studentského pochodu Postoloprty – Žatec, k němuž se litoměřická diecéze v letošním roce přidala. Připomene největší masovou vraždy civilistů v Evropě mezi koncem 2. světové války a bosenskou Srebrenicí, při níž bylo na pokyn českých vojáků zmasakrováno minimálně 763 Němců včetně několika žen a dětí, některé odhady však hovoří i o více než 2300 obětech. Na osmnáctikilometrovou trasu, vedoucí symbolicky v opačném směru pochodu, při němž byli hnáni žatečtí Němci do Postoloprt, vyrazí se studenty i arcibiskup Přibyl a na jeho závěr odslouží v 17:00 mši svatou v kapucínském kostele Korunování Panny Marie v Žatci. Právě jeden z tamních kapucínů během pochodu smrti zahynul.
English
