ČBK

Charita chce před zimou vybavit podzemní školy na Ukrajině pro tři tisíce dětí

Publikováno: 3. 11. v 5:12, zdroj cirkev.cz

Podzemní vzdělávací centra poskytují dětem ochranu a zároveň vytvářejí prostor pro výuku, setkávání s vrstevníky i chvíle, které alespoň částečně připomínají normální dětství. Prostřednictvím sbírky již dvě školy v Charkivu získaly generátory a potřebují další vybavení. Charita plánuje podpořit také první nově vybudovanou podzemní mateřskou školu na Ukrajině. Celková hodnota potřeb dosahuje téměř 9 milionů korun. Výtěžek sbírky zajistí technické a zdravotnické zázemí, vybavení učeben a odpočinkových zón, vzdělávací pomůcky, hry i další potřeby. Podaří-li se vybrat celou částku, všechna tři centra budou připravena nabídnout bezpečné a důstojné prostředí pro více než 3 000 dětí.Charita Česká republika pomáhá Ukrajině již řadu let. Vedle okamžité humanitární pomoci se zaměřuje také na podporu duševního zdraví, rekonstrukce ubytovacích center pro vnitřně vysídlené osoby a rozvoj zdravotnictví.Sbírka:Charita pro Ukrajinu, číslo účtu: 55660022/0800 u ČS, variabilní symbol 104.Online darem na webu Charity: www.svet.charita.cz

Lev XIV. při vzpomínce na zemřelé: Pouto s nimi není přerušeno, ale proměněno

Publikováno: 3. 11. v 4:46, zdroj cirkev.cz

Před začátkem bohoslužby se Svatý otec zastavil k modlitbě u jednoho z hrobů a položil na něj květiny. Mši poté sloužil u vstupu na hřbitov Campo Verano, který sousedí s bazilikou sv. Vavřince za hradbami.V úvodu homilie připomněl, že Vzpomínka na všechny věrné zemřelé bezprostředně navazuje na slavnost Všech svatých. Křesťané se v tento den obracejí k Bohu s prosbou, aby také zemřelým dopřál život svatosti a blaženosti.Papež vyšel z úryvku knihy Moudrosti, podle něhož jsou „duše spravedlivých v Boží ruce“. Připomněl, že Bůh je schopen člověka navěky střežit a že příslib spásy se při Vzpomínce na všechny věrné zemřelé stává jádrem modlitby za všechny, kteří nás předešli.Lev XIV. se následně zaměřil na evangelní blahoslavenství, která ukazují cestu k plnému životu na zemi i ve věčnosti. Na hřbitově získávají zvláštní význam, protože je „jakýmsi prahem mezi ‚tady‘ a ‚tam‘, mezi životem pozemským a oním životem, který nás očekává“.Zvláštní pozornost věnoval slovům: „Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.“ V této souvislosti připomněl lidi, kteří v poslední době přišli o své blízké, zejména v důsledku válek.„Chceme se v této chvíli modlit za všechny, kdo nedávno ztratili někoho drahého; a zvláště za ty, kterým jejich blízké vyrvalo absurdní násilí války… Kéž se slzy tolika matek, tolika dětí, tolika starých lidí dotknou svědomí těch, kdo mají moc umlčet zbraně.“V roce, kdy si církev připomíná 800 let od smrti sv. Františka z Assisi, Lev XIV. odkázal také na jeho Chvalozpěv stvoření. František v něm hovoří o „sestře smrti těla“, které žádný člověk nemůže uniknout, a za blahoslavené označuje ty, které smrt zastihne při plnění Boží vůle.Na závěr papež zdůraznil křesťanskou naději, která nekončí smrtí. „Víra v Krista nám říká, že naše pouto s věrnými zemřelými není přerušeno, nýbrž proměněno,“ uvedl.Vyzval proto věřící, aby své zemřelé nadále doprovázeli přímluvnou modlitbou a sami pokračovali v cestě s nadějí na den, kdy Bůh „osuší každou slzu“ a nebude už smrt, zármutek ani bolest.Zdroj: Vatican News

Svatý Martin de Porres, patron nechtěných a odmítaných

Publikováno: 3. 11. v 4:31, zdroj cirkev.cz

Martin se narodil 9. prosince 1579 v Limě, hlavním městě dnešního Peru. Jeho otec, španělský šlechtic, se k němu přiznal až po osmi letech. Martinova matka Ana Velásquez, pravděpodobně propuštěná otrokyně afrického původu, se tak o Martina a jeho sestru musela postarat sama, což pro ně znamenalo dětství ve znamení extrémní chudoby.Martin se vyučil u místního holiče a ranhojiče. Během dospívání se zintenzivnil jeho život ve víře, k čemuž položila dobré základy Martinova matka. Po určitém rozhodování, modlitbách a rozlišování se Martin rozhodl požádat o přijetí místní dominikánskou komunitu, jakkoli podle tehdejších zákonů neměl coby nemanželské dítě, nadto rasově smíšeného původu, na přijetí žádný nárok. Bylo mu však dovoleno žít v dominikánském konviktu jako laický pomocník.Po osmi letech fyzické práce, kdy Martin dělal to, co uměl nejlépe – modlil se a stříhal řeholníkům vlasy – byl ve 24 letech přijat do dominikánského řádu navzdory státním zákonům. Své velké nadání a ještě větší lásku ke všem lidem prokázal, když mu byla svěřena klášterní ošetřovna. Pečoval nejen o své spolubratry, ale i o lidi „zvnějšku“, od šlechticů po otroky a domorodé obyvatele bez rozdílu.Ani v klášteře se Martin nesetkával s bezvýhradným přijetím; i mezi spolubratry byli tací, kdo pohrdali jeho nemanželským či smíšeným původem. Martin to však bral s pokorou a humorem; sám o sobě mluvil jako o „černobílém psu“. Své nepřátele si získával pokorou, ochotou ke službě a láskou. Přibývalo těch, kdo u něj hledali duchovní vedení; radili se s ním limský arcibiskup i peruánský místokrál.Mexický arcibiskup chtěl Martina odvést s sebou jako svého rádce, Martin však odmítl a zůstal ve svém klášteře, kde 3. listopadu 1639 zemřel po krátké nemoci v pověsti svatosti. Kanonizován byl Janem XXIII. roku 1962.podle Vatican News (EN)

Filmy, které nasytí duši: Terezie – Láska, která se vymyká našemu chápání

Publikováno: 2. 11. v 13:14, zdroj cirkev.cz

Film není jen životopisným vyprávěním o jedné světici. Je především pokusem přiblížit tajemství vztahu mezi Bohem a člověkem – vztahu, který může z pohledu dnešního světa působit nepochopitelně, přehnaně, a dokonce až bláznivě (pro někoho fanaticky). Jak porozumět člověku, který se dobrovolně vzdá běžného života, vstoupí za klášterní zdi a zasvětí své dny modlitbě, práci, službě a odříkání? Z pohledu současného člověka se taková cesta může jevit jako zbytečné trápení. Proč by se někdo dobrovolně vzdával svobody a pohodlí?Při přemýšlení o filmu jsem si vzpomněl na kritické reakce na Umučení Ježíše Krista Mela Gibsona. Někteří diváci v něm viděli především sled krutých scén a nechápali, proč takový film vznikl. Jenže právě zde nacházím souvislost s Terezií. Pokud se díváme pouze očima vnějšího pozorovatele, vidíme utrpení, bolest a odříkání. Uniká nám však to nejpodstatnější: láska, která dává oběti její smysl. Nejde o to, že by utrpení samo o sobě bylo cílem. Jde o tajemství lásky, která se chce darovat, o touhu odpovědět na lásku toho, kdo nám dal všechno. Pro Terezii je tímto druhým Bůh. Její oddanost může na dnešního diváka působit až bláznivě. Ale můžeme skutečně stanovit hranici, za níž už je láska příliš velká? A může člověk zvenčí spravedlivě posoudit lásku druhého člověka k Bohu? Tereziin život není výzvou k bezmyšlenkovitému napodobování její askeze ani k vyhledávání utrpení. Je pozváním k zamyšlení nad tím, co jsme ochotni darovat tomu, koho milujeme. Možná nás Bůh zve především k věrnosti v maličkostech všedního dne, k trpělivosti, službě, odpuštění a ochotě nést těžkosti, které k životu patří. Tereziina cesta nám připomíná otázku, která se týká každého z nás: Co jsme ochotni dát z lásky?Alain Cavalier zvolil neobvyklý způsob vyprávění. Film je minimalistický, složený z krátkých sekvencí, obrazů a okamžiků, které se vymykají klasickému životopisnému vyprávění. Prostřednictvím barev, kompozice a ticha vytváří atmosféru, která místy připomíná filmovou báseň. Během necelých devadesáti minut sledujeme nejdůležitější okamžiky Tereziina života, její duchovní putování i každodennost klášterního života. Režisér se nesnaží všechno vysvětlit. Spíše nám nabízí jednotlivé střípky a nechává prostor pro vlastní prožitek a přemýšlení. Tvrdost klášterního života, přísná pravidla a odříkání mohou být těžko přijatelné i pro věřícího diváka. Je však důležité nezaměňovat tuto historickou podobu řeholního života s představou, že krutost nebo ponižování jsou samy o sobě cestou k Bohu. Film nám především přibližuje svět, v němž Terezie svou víru žila, a hloubku její touhy odevzdat svůj život Kristu. Láska se nemusí projevovat jen velkými gesty. Může být ukrytá v drobných každodenních činech, ve službě druhým, v trpělivosti a ochotě přijmout nepohodlí pro dobro někoho jiného. I naše obyčejná každodennost se tak může stát místem, kde se láska proměňuje ve skutky.Terezie je náročný film, a to nejen svým minimalistickým stylem, ale především tématem, které otevírá. Nečekejme klasické životopisné drama ani jednoduché odpovědi. Je to film, který se spíše tiše ptá a zve nás, abychom se na chvíli zastavili a nesnažili se hned soudit to, čemu nerozumíme.Snímek získal Cenu poroty na festivalu v Cannes v roce 1986 a při udílení francouzských cen César v roce 1987 uspěl v několika kategoriích, včetně nejlepšího filmu a režie. Jeho hodnota však nespočívá pouze v oceněních. Spočívá především v pokusu přiblížit hlubokou, osobní a tajemnou lásku člověka k Bohu.Terezie je film o lásce, kterou nelze změřit ani jednoduše vysvětlit. O lásce, která se může zvenčí jevit jako bláznovství, ale pro toho, kdo ji prožívá, se stává smyslem celého života. Doporučuji jej všem, kdo mají rádi životopisné filmy, zajímají se o duchovní témata a jsou otevřeni nevšednímu, poetickému filmovému vyprávění. Není to film pro každého, ale může v nás otevřít otázky, které zůstanou ještě dlouho po závěrečných titulcích. A možná právě to je jeho největší síla.Kde film zhlédnout?Film Terezie můžete vidět na křesťanské streamovací platformě Filmana: filmana.cz/cs/film/563-terezie a v aplikacích pro iOS a Android.

34. benefiční koncert: Mozartovo Requiem zaznělo v Obecním domě na památku kardinála Duky

Publikováno: 2. 11. v 11:28, zdroj cirkev.cz

Kardinál Dominik Duka poskytoval benefičním koncertům Charity dlouhá léta záštitu. Na jeho podporu zavzpomínal v úvodu koncertu ředitel Arcidiecézní charity Praha Jaroslav Němec, který s ním více než dvanáct let úzce spolupracoval. „Pro Charitu si vždycky našel čas,“ zdůraznil. Benefiční koncerty měl podle jeho slov pan kardinál velmi rád. Za celá léta vynechal jediný, a to kvůli zahraniční cestě.Na kardinála Duku vzpomněl také pražský arcibiskup Stanislav Přibyl, pod jehož záštitou se letošní koncert konal. Ve svém úvodním proslovu poděkoval pracovníkům Charity a připomněl smysl jejich služby. „Charita není pouze organizací, která poskytuje sociální služby. Je především společenstvím lidí, kteří v Kristově duchu dokáží vidět člověka v jeho nouzi, nezůstat lhostejní a nabídnout mu pomocnou ruku,“ uvedl arcibiskup.K benefičnímu koncertu Arcidiecézní charity Praha už více než deset let patří moderátor, publicista a pedagog Vladimír Kořen. Právě on každoročně provází úvodem večera a pomáhá vytvářet jeho jedinečnou atmosféru.„Tento benefiční koncert je především poděkováním mnohým z vás z Arcidiecézní charity za to, že dokážete držet druhé za ruku v jejich těžkých chvílích. V samotě, nemoci nebo zoufalství. Že jste s nimi, když vás nejvíc potřebují,“ uvedl v úvodu večera Vladimír Kořen. Hudební pocta kardinálu Dukovi Hudební program zahájil profesor Jaroslav Tůma varhanním prologem, který byl symbolickou poctou kardinálu Dukovi. Ten se významně zasloužil o pořízení nových varhan pro katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha.Přední český varhaník přednesl Mozartovu Fantazii f moll, skladbu Povolání Duchovné Nevěsty Adama Václava Michny z Otradovic a vlastní kompozici na stejné téma, která zazněla v pražské premiéře. Varhanní prolog uzavřel působivou skladbou Carillon de Westminster francouzského skladatele Louise Vierna.Druhá část večera patřila Mozartovu Requiem v podání Pražských symfoniků FOK a Kühnova smíšeného sboru pod vedením dirigentky Aleny Hron. Sbor vedla sbormistryně Zuzana Kadlčíková. Sólových partů se ujali sopranistka Veronika Rovná, mezzosopranistka Anna Moriová, tenorista Jaroslav Březina a basista Pavel Švingr.Koncert podpořil sociální služby pro potřebnéBenefiční koncerty Arcidiecézní charity Praha mají již čtyřiatřicetiletou tradici. Celá cena vstupenek je darem do veřejné sbírky na podporu sociálních služeb, které pomáhají seniorům, rodinám v krizi, lidem bez domova a dalším potřebným.„Velké poděkování patří všem návštěvníkům, umělcům, kteří přijali naše pozvání a vystoupili za symbolické honoráře, i partnerům a dárcům. Zvlášť si vážíme dlouholeté spolupráce s Pražskými symfoniky FOK, kteří nás provázejí od prvního ročníku benefičních koncertů, a podpory Obecního domu,“ uvedl ředitel Arcidiecézní charity Praha Jaroslav Němec. „Díky všem, kteří se na koncertu podílejí, můžeme už 34 let proměňovat krásný hudební zážitek v konkrétní pomoc lidem v nouzi,“ uzavřel.zdroj: TZ Charity Praha