Nenalezeno - ČBK

Obnovený Pacherův kříž u Mokré byl o víkendu slavnostně požehnán

Publikováno: 18. 10. v 17:37, zdroj Biskupství brněnské

Torzo původního dubového Pacherova kříže objevili místní v 90. letech minulého století a jejich zásluhou se podařilo v krátké době kříž obnovit (tentokrát z modřínového dřeva). Vlivem povětrnostních podmínek se ale dřevo začalo postupně rozpadat a po 30 letech začali farníci z Mokré uvažovat o celkové výměně kříže. Jeho výroby se ujali Pavel a Václav Zouharovi a další místní řemeslníci.Nový Pacherův kříž je z dubového dřeva a váží asi 700 kg, do jeho betonového podstavce byla v sobotu uložena také časová schránka se soudobými dokumenty a předměty. Jedna z místních věřících Hana Ženožičková k události řekla: „Kříž má za sebou pohnutou historii, ale je i symbolem naší současnosti. Já osobně a jistě mnozí z mého okolí cítíme velkou vděčnost za jeho obnovu. Jsme rádi, že může být stále součástí naší krajiny jako důstojné místo ke ztišení, modlitbě, či jako cíl vycházek a výletů.“

Krucemburská slavnost k poctě P. Karla Břízy

Publikováno: 18. 10. v 16:08, zdroj Biskupství královéhradecké

V obci je připraveno Putování s Karlíčkem – procházková hra s úkoly pro děti i dospělé, se zajímavostmi ze života Karla Břízy. V obřadní síni městyse byla otevřena interaktivní výstava připomínající život kněze, který se významně zapsal do života církve a obcí na Vysočině.V sobotu 17. října odpoledne celebroval diecézní biskup Mons. Jan Vokál bohoslužbu na poděkování za život kněze, který před lety současného královéhradeckého biskupa Jana vyučoval hře na varhany. Biskup Jan mimo jiné řekl: „Ze všech vzpomínek na P. Karla Břízu se mně skládá obrázek výjimečného, velmi talentovaného a zároveň skromného, pokorného, autentického muže a kněze. Vynikal neobyčejnou vytrvalostí a pílí, nezištnou připraveností sloužit a pomáhat všude, kde to šlo. Byl to kněz zcela oddaný Kristu. Kromě toho, že skládal hudbu, učil a jako kněz po dlouhé roky tajně, později už veřejně sloužil mši svatou po celém tehdejším Československu, nezištně stavěl a opravoval varhany. Často mu tamní farnosti nepřispěly ani na benzín či na svačinu. Přesto se věnoval tomuto dílu zdarma a vykonával tuto jemnou a náročnou práci, kterou ostatní neuměli. Díky ní dodnes máme v mnohých kostelech funkční varhany. Prokázal velké nasazení ke službě a na mnoha místech v Česku i na Slovensku po něm zůstaly nádherné varhany, stejně jako ony krásné skladby, zejména mešní ordinária. Tento nenápadný muž z Krucemburku tak dal světu a církvi velikou, v přeneseném významu renesanční osobnost, na kterou můžeme i dnes, sto let od jeho narození, s dojetím a s velkou vděčností Bohu vzpomínat.“Sobotní večer se pak nesl ve znamení hudební tvorby P. Karla Břízy, kdy Pěvecký chrámový sbor Krucemburk spolu s Břízovým sborem Kameničky provedly během svého koncertu autorovy sborové skladby. Koncert slovem provázel doc. Jaroslav Brož, ThD., S.S.L, rovněž při svém moderování vzpomínal na osobní zážitky s oslavencem.0A ještě jedna výjimečná událost se v sobotu odpoledne v Krucemburku při bohoslužbě udála. Papež Lev XIV.. ocenil současného krucemburského faráře Pavla Saidla čestným titulem Kaplan Jeho Svatosti. Biskup Jan toto ocenění nyní již Mons. Pavlu Seidlovi s velkou radostí předal.Karel Bříza se narodil 14. října 1926 v Krucemburku. Vstoupil k redemptoristům a po likvidaci mužských řeholí komunistickým režimem byl v roce 1950 internován v klášteře v Králíkách. Následně byl povolán k pomocným technickým praporům a 15. září 1951 tajně přijal kněžské svěcení. Vedle kněžské služby se celý život věnoval hudbě jako varhaník, sbormistr a skladatel. Působil také na Svaté Hoře u Příbrami. Do povědomí několika generací věřících se zapsal především svým českým mešním ordináriem. Komponoval také další liturgickou a duchovní hudbu a věnoval se stavbě varhan. Zemřel 9. prosince 2001 v Praze.

Z Hlučína až do Amazonského pralesa. Poslechněte si nový díl pOODcastu

Publikováno: 18. 10. v 13:58, zdroj Diecéze ostravsko - opavská

„Indiány Yanomami si nesmíte představovat jako ty, které v Česku známe z knih Karla Maye. Jsou úplně jiní. Žijí v osadách zvaných shabono, to je jeden veliký dům, který má jenom střechu. V něm žije celá osada pohromadě, mají to rozdělené podle rodin. Tam se odehrává celý jejich život. Denně chodí do pralesa, kde loví, chytají ryby, sbírají ovoce a další plody. V dnešní době už někteří mají zahrady, o které se starají. A samozřejmě mají své rituály,“ vysvětluje v novém podcastu sestra Jarka.Jak se „holka z Prajzské“ dostala až do Venezuely? Jaký je život v pralese a jak ji indiáni přijali mezi sebe? Co znamená, že je „matkou po mléce“ několika indiánským dětem? A v čem indiáni rozumí křesťanství víc než čeští věřící? Je něco, čím se od nich můžeme inspirovat? Poslechněte si v nejnovějším díle diecézního pOODcastu.K poslechu na Spotify, podcasty.cz, diecézním youtube kanálu či na webu ostravsko-opavské diecéze.

Papež Lev opět vedl polední modlitbu

Publikováno: 18. 10. v 13:27, zdroj cirkev.cz

„Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu,“ odpověděl Ježíš farizeům a herodovcům, kteří se jej pokoušeli dostat do léčky. Jsou to „jedna z nejznámějších Ježíšových slov, která je třeba chápat v kontextu, v němž byla vyřčena“, připomněl papež Lev, a také „velmi chytrá odpověď“.Ježíš v evangeliu představuje „Boha, který se nebojí vstoupit do historie a mít v ní své místo“, vysvětlil papež. Boží království neruší oprávněnou lidskou autoritu, „nesnímá zodpovědnost z člověka“. Pán však připomíná, že je to právě Boží království a jeho spravedlnost, o něž je třeba usilovat především (srov. Mt 6,33).Ti, kdo chystali Ježíšovi léčku, jej oslovují jako „pravdomluvného, který učí cestě k Bohu podle pravdy“. Nemyslí to upřímně a v dobrém, přesto však, upozorňuje papež Lev, „jsou jejich slova překvapivě trefná“, protože vystihují, co znamená „dávat, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“: znamená to „být pravdivý, svobodný od otrockého strachu či pokrytectví, svobodný pro konání dobra“, vysvětlil Lev XIV.Po modlitbě Anděl Páně zmínil Lev XIV. dnešní 100. Světový den misií a pozval k zamyšlení, jak se v uplynulém století misijní dílo rozvíjelo. Poděkoval také všem, kdo o něj pečovali na poliklinice Gemelli, i těm, kdo jej doprovázeli v modlitbě. „Byla to pro mě zvláštní zkušenost mimořádné blízkosti všem, kdo se ve svých životech potýkají s nemocí a utrpením,“ doplnil papež Lev. „Nyní se postupně vrátím ke svým povinnostem – s Boží pomocí a s vašimi modlitbami.“zdroj: vatican.va

Rok smíření v České Kamenici připomněl místní bolestné dějiny

Publikováno: 18. 10. v 11:00, zdroj Biskupství litoměřické

Místo nebylo vybráno náhodně. Českokamenicko a blízký Rabštejn patří k lokalitám, kde se během druhé světové války i bezprostředně po jejím skončení, odehrály tragické události. Za války zde nacisté zřídili podzemní továrnu a pobočku koncentračního tábora Flossenbürg a pracovali i umírali zde vězni a nuceně nasazení dělníci. Po roce 1945 oblast poznamenaly internace německého obyvatelstva, násilnosti při takzvaném divokém odsunu, se kterým byla spojena i série sebevražd, vraždy civilního obyvatelstva a další projevy poválečného bezpráví. Tyto historické souvislosti připomněl v historickém medailonu archivář Biskupství litoměřického Martin Barus.Naší nadějí není zapomněníVe své homilii připomněl Stanislav Přibyl, že smíření nezačíná zapomínáním ani relativizací minulosti. „Člověk může znát dějiny, a přece nevidět tvář bližního; může mít přesné argumenty, a přece nerozumět jeho bolesti. Osvícené srdce dokáže přiznat pravdu, aniž ji mění ve zbraň. A dokáže naslouchat, aniž by se vzdalo vlastního svědomí,“ zdůraznil v kázání arcibiskup. Připomněl také křesťanskou naději, která nespočívá v přesvědčení, že minulost nebyla tak zlá, ani v očekávání, že vše vyřeší čas.Významnou část homilie věnoval společenské odpovědnosti církve. „Nemůžeme říci: bolest druhých se nás netýká. Církev má být místem, kde se cizí utrpení stává předmětem společné modlitby a odpovědnosti. Jednota Kristova těla neruší rozdíly mezi námi; učí nás, abychom z těchto rozdílů nestavěli zdi,“ řekl. Jak dále uvedl, smíření začíná ochotou nechat Boha proměnit náš pohled na sebe i na druhého. „Někdy je třeba vyslovit omluvu, jindy poděkování; někdy položit otázku a především vyslechnout odpověď. Ne všechno se dá vyřešit jedním gestem,“ zdůraznil arcibiskup.Druhá a třetí generace nesou břemeno minulostiSilný ohlas vyvolala závěrečná promluva atašé německého velvyslanectví Martina Schmidta. Připomněl, že většina lidí, kteří dnes mluví o válce, odsunu nebo poválečném násilí, patří už ke generacím, které tyto krutosti nezažily jako vlastní utrpení. „My zde stojíme jako děti, vnoučata, nástupci generace, která to prožila. Utrpení neodpouštíme přímo – a ani naši protějšci nejsou přímo viníky, protože nenesou žádnou vlastní vinu,“ uvedl. O to složitější je podle něj také smíření. Schmidt tento postřeh doložil vlastní zkušeností z práce na německém ministerstvu zahraničních věcí, kde se zabýval otázkami nacistického bezpráví, reparací a válečných hrobů. Právě tam si všiml zajímavého paradoxu. „Mohl jsem pozorovat, že právě příslušníci druhé nebo třetí generace měli s odpuštěním mnohem větší potíže než generace, která to prožila – pravděpodobně proto, že se necítili oprávněni,“ uvedl. Vyslovil také vděčnost všem, kdo vyslyšeli pozvání Stanislava Přibyla a jsou ochotni přijmout výzvu ke smíření navzdory tomu, že nenesou osobní vinu, i těm, kteří jsou připraveni odpustit, ačkoli sami nebyli přímými oběťmi historických křivd.Po bohoslužbě se přítomní sešli v místním pivovaru k pohoštění a společenskému setkání.