Homilie arcibiskupa Jana Graubnera ze zádušní mše za oběti útoku na FF UK

Přinášíme homilii pražského arcibiskupa Mons. Jana Graubnera, předsedy ČBK, kterou pronesl v sobotu 23. prosince během bohoslužby za oběti útoku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Zarmoucené rodiny, vzácní hosté, milí přátelé,

událost, která nás zasáhla, nám bere dech a nechává v nás množství otazníků, které křičí do prázdného ticha našich srdcí, a my na ně nenacházíme odpovědi. Ani já se nebudu pokoušet o lidské vysvětlování. Ale shromáždili jsme se v katedrále a je na místě, aby nám v srdcích zůstala znít slova Bible, která jsme slyšeli z úst proroka Izaiáše: Neboj se, nestrachuj, já ti pomohu.

Možná máme podobné otázky jako ti Galilejci, kteří hleděli na Pilátův masakr lidí pobitých během bohoslužby, nebo jako ti, co zažili pád věže v Siloe a viděli těch 18 mrtvých. Jak nápadná shoda čísel! Proč zrovna oni a ne jiní? Ježíš neuspokojí zvědavost posluchačů a nepotvrdí rozšířenou domněnku, že přece museli být špatní, když je Bůh neuchránil a dopustil tak strašné neštěstí. Ježíš obrací jejich pozornost jinam, do budoucnosti. Jestli se neobrátíte, jestli nezačnete myslet jinak, vaše budoucnost nebude lepší.

Snad se to týká i nás? Bohužel, myslím, že ano. Já nejsem škarohlíd a umím vidět důvody k radosti a naději, ale k jasným znamením nemohu být slepý. Všichni se snažíme budovat ráj na zemi, ale realita života nám ukazuje, že zlo existuje, že nestačí před ním zavírat oči, že nás před ním neuchrání žádná instituce ani žádný zákon, že pokud mu nechceme podlehnout, musíme se proti němu umět postavit. Ale vidět zlo jen v druhých, by bylo příliš laciné a taky nepravdivé. Bojová linie mezi dobrem a zlem prochází srdcem každého z nás. Každý z nás musí objevit i svůj podíl na šíření zla a najít odvahu ke změně myšlení.

Jako jsme si zvykli snadno a rychle se proklikat k informacím a odvykli jsme se promýšlet k poznání, takže dostatečně nevnímáme příčiny a důsledky, nevidíme souvislosti, tak nadužíváme komunikační prostředky a ztrácíme schopnost naslouchat druhým a být plně pro ně, takže se nakonec odsuzujeme k životu v neskutečném světě, k reálné samotě a opuštěnosti, byť uprostřed davu. Bezohledně se ženeme za pokrokem a neumíme brát ohled na ty, kteří nestačí, a vůbec nám nevadí, že i přes všude opakované začleňování lidí vylučujeme z našeho života ty slabší. Hájíme práva dospělých na štěstí a šlapeme po právech dětí na věrnou lásku otce i matky, na jistotu bezpečného zázemí domova. Konstatujeme nárůst depresí a sebevražd u dětí a mládeže a mluvíme jen o zvýšení počtu psychiatrů. Nemáme odvahu začít myslet jinak a rozhodnout se žít pro děti, aby netrpěly nedomilovaností. Nedokážeme se realisticky uskrovnit a nezodpovědně žijeme na dluh dalších generací. Už nechci pokračovat v dalším výčtu, který by byl ještě dlouhý.

Chceme-li v naší bolesti najít útěchu a při pohledu do budoucnosti mít reálnou naději, musíme být pravdiví a uznat i svoji spoluvinu na slabém stavění hrází proti zlu. Snad dostáváme ještě šanci jako ten neplodný fíkovník v evangeliu. Snad nám může pomoci Hospodinům příslib, který jsme četli z Izaiáše: Když si budeš hledět Božích přikázání, tvůj blahobyt se rozleje jako řeka a tvé štěstí jako mořské vlny; přibude tvých potomků a tvé jméno nezanikne.

Boží přikázání nespočívá v omezování, ale v lásce, která nehledá sebe, která vyrostla ke zralosti a umí se radovat s radujícími a plakat s plačícími. Protože hledá dobro druhého, nedělá si zbytečné starosti o sebe, ba osvobozuje od sebe samého. To je nejlepší cesta k překonání vnitřních smutků a depresí, ale i samoty. Kdo otevře srdce Bohu, který je Láska, a nechá Boha v sobě milovat, má vždycky dost sil k milování, i když může být těžké, má dostatečný důvod milovat i ty, kdo si to nezaslouží, protože sám se cítí Bohem milovaný a štědře obdarovaný. Dokonce může dozrát k takovému stupni lásky, která je schopná odpouštět.

Odpustit neznamená, že schvalujeme zlo, ale ukazujeme, že láska je silnější než to zlo. A za to, drazí přátelé při této mši svaté prosím, aby všem, kteří jsme zraněni zločinem, který se u nás stal, dal Bůh tak velikou lásku, abychom dokázali odpustit. Zároveň prosím vás mladé, abyste odpustili nám starším, že jsme vám v řadě oblastí nedávali dobrý příklad. Abychom nezůstali uzavřeni v naší bolesti, prosme i za všechny lidi na Ukrajině, v Gaze, či Izraeli a na dalších místech, kde Zloba zraňuje a zabíjí, aby zvítězila láska, která je silnější než smrt. Především však prosme za naše zemřelé, aby jim Bůh ukázal své milosrdenství a dal účast na věčné radosti. Prosme za rodiče, příbuzné a přátele zemřelých, aby zakusili Boží i lidskou pomoc a posilu v těžkých chvílích.

V obětním průvodu přineseme k oltáři jednu růži za každou oběť. A jednu přidáme i za toho, který se nechal Zlem ovládnout, a tak zmanipulovat, že se stal nástrojem příšerné smrti. Chceme tím vyjádřit naši víru, že láska musí na konec vždycky zvítězit. Amen.