Nejčastěji chodí lidé do kostela na Vánoce, pravidelně jsou to čtyři z deseti obyvatel ČR

Otázku víry a náboženského chování obyvatel ČR sleduje STEM dlouhodobě v rámci výzkumné série TRENDY. Z těchto dat nabízíme pohled na základní otázky o víře, katolické církvi a účasti na životě církve v ČR za uplynulé čtvrtstoletí. Celkově je více věřících na Moravě a mezi obyvateli nad 45 let. K víře či náboženství se obecně hlásí spíš lidé angažovaní a lidé, kteří nejsou negativně naladěni. Víra nerozděluje a příslušnost ke katolické církvi není omezena na určité socioekonomické a vzdělanostní skupiny. V posledním desetiletí jsou ukazatele více méně stabilní. Návštěva kostela patří k vánočním zvykům u 40 % respondentů.

Fotogalerie

2

Osobní víra je důležitá pro třetinu obyvatel

Více než třetina (35 %) respondentů v roce 2019 uvádí, že osobně věří v Boha. Tyto počty jsou v posledním desetiletí více méně stabilní. Před rokem 2000 byly o něco málo vyšší, téměř 40 % respondentů udávalo, že v Boha věří. Na otázku „věříte v Boha", kdy se nabízí škála odpovědí ano - nevím - ne, odpovědělo v roce 2017 „ano“ 27 % respondentů, 17 % neví a 56 % v Boha nevěří. Odpovědi od roku 1993 meziročně mírně kolísají, nicméně trend a poměr se v zásadě nemění.

Ve vztahu k náboženství se v posledních 25 letech považuje za věřícího každý čtvrtý respondent a tento údaj se dlouhodobě nemění. Nerozhodnutých je v této otázce aktuálně desetina respondentů, což přestavuje pokles ze 17 % v roce 1994. Skutečnost, že není nábožensky založeno, uvádí v současnosti 35 % obyvatel, což představuje také mírný pokles oproti 90. letem. Podíl respondentů, kteří se ve vztahu k náboženství považují za ateisty, vzrostl z 21 % v roce 1994 na aktuálních 31 %. Z nábožensky založené rodiny pochází v současnosti 1/3 respondentů, před 15ti lety jich bylo kolem 40 %.

Ke konkrétní církvi se dlouhodobě hlásí 31 % respondentů, z toho většina k Římskokatolické (28 % respondentů v roce 2019). Od roku 1994 do roku 2007 docházelo k výkyvům mezi 36 - 46 % hlásících se ke katolické církvi, v posledním desetiletí podíl deklarovaných katolíků kolísá mezi třetinou a čtvrtinou respondentů, ale bez zřejmého trendu.

„Západní civilizace své kořeny v křesťanství nemůže popřít, to by popřela sama sebe. Podobně ani náš národ neztratil víru, ač s ní 20. století otřáslo,“ komentuje trendy Dominik kardinál Duka a dodává: „Křesťanské slavení Vánoc dodnes představuje tradici, ke které se náš národ hrdě hlásí, a kostely přilákají v čase vánočním mnoho lidí. Svůj podíl na tom má i první úplný český překlad Písma, tzv. Bible leskovecká, který dal vznik lidové tradici malebných českých Vánoc a tvorbě betlémů, které dodnes zobrazují radostnou zvěst.“

Věřící jsou častěji angažovaní a pozitivní. Jsou zastoupeni ve všech společenských vrstvách, víc jich je na Moravě.

Dlouhodobě platí, že věřící jsou častěji lidé veřejně aktivní a pozitivně vnímající svět kolem sebe. Jedná se o lidi se zájmem o politiku a s vyšší účastí ve volbách. V Boha věří častěji respondenti, kteří sami sebe považují za dobře zajištěné a řadí se k vyšším vrstvám (jsou celkově spokojenější se svým společenským postavením). Z hlediska hodnocení vývoje České republiky jsou věřící a hlásící se k církvi častěji optimističtější než nevěřící.

V otázkách víry, vyznání a náboženského původu panuje dlouhodobě jasná územní diferenciace, nejvíce se lidé k víře i církvi hlásí na Moravě, nejméně v severních Čechách. Konkrétně ve Zlínském kraji se ke katolické církvi hlásí celá ½ respondentů, v Ústeckém kraji pouze asi 6 %. Víru a náboženskou příslušnost deklarují častěji ženy než muži a starší věkové skupiny (lidé nad 45 let). Ze socio-profesních skupin se k církvi hlásí více důchodci a řídící pracovníci.

Podle vzdělanostní úrovně se k víře v Boha o něco málo častěji hlásí respondenti s vysokoškolským a středoškolským vzděláním; příslušnost ke katolické církvi se objevuje rovnoměrně ve všech kategoriích vzdělání. Stejně tak je příslušnost ke katolické církvi deklarována napříč celým spektrem subjektivní příslušnosti ke společenským vrstvám i hodnocením vlastního materiálního zabezpečení.

Do kostela nejen o Vánocích

Účast na bohoslužbách je v čase stabilní a od poloviny devadesátých let se zásadněji nemění. Zhruba 1/5 respondentů se účastní bohoslužeb častěji než několikrát do roka, kolem 30 % se účastní nepravidelně a 55 % respondentů nikdy. Pravidelně jednou týdně a častěji navštěvuje bohoslužby podle dat STEM zhruba 5 % obyvatel. Návštěva kostela o Vánocích však patří k tradičním vánočním zvykům u více než 2/5 respondentů, a tato čísla se za posledních 10 let nemění. Před rokem 2005 byl podíl těchto návštěvníků bohoslužeb ještě o něco vyšší (kolem 45 %).

„Církev zde byla a je pro všechny, jsme rádi, že lidé chodí do kostela po celý rok, nicméně o Vánočních svátcích je důvod k oslavám jistě velmi hluboký a rádi přivítáme i občasné návštěvníky,“ říká Stanislav Přibyl, generální sekretář České biskupské konference a zamýšlí se i nad dalšími trendy: „Lidé, kterým záleží na světě kolem, si častěji uvědomují, že Bůh je nedílnou součástí našeho světa. Víra na druhou stranu dává lidem schopnost být sám se sebou i se životem spokojenější.“

Vnímání církve je příznivější na Moravě a mezi vzdělanějšími

Církve jako instituce považuje za užitečné 40 % respondentů v roce 2019, což je o 3 procentní body více než v loňském roce. Na počátku tisíciletí a v polovině 90. let hodnotila církve jako užitečné dokonce polovina populace. Užitečnost církví zdůrazňují více lidé na Moravě, ve věku nad 45 let a s vyšším vzděláním. Negativněji církve vnímají lidé mladí (bez životní zkušenosti), s nižším dosaženým vzděláním (bez maturity) a pocházející z oblastí s pohnutou historií, zejména generačně vykořeněné oblasti severních Čech a Sudet. Lidé, kteří deklarují negativní vztah k církvím jsou častěji negativní obecně, lhostejní (bez zájmu o politiku) a sami sebe označují jako neúspěšní (řadící se k nižším vrstvám a špatně materiálně zajištěným). Častěji sem také patří příznivci levice.

Pro více informací kontaktujte: Odbor analýz církevních data; data@cirkev.cz

Autoři: PhDr. Kateřina Pulkrábková a Mgr. Daniel Chytil