Chudým příhraničním regionům nechybí ani tolik dotace, jako lidé, kteří se zde cítí doma a záleží jim na společném dobru

Mnohé pohraniční regiony u nás dál chudnou a vzdalují se zbytku Česka, ale také chudším regionům Evropy. Podle Eurostatu jsou v Evropské unii pouze tři oblasti, jejichž hospodářství v roce 2022 rostlo pomaleji než na severu Čech, a to navzdory nemalým dotacím, které do pohraničních regionů plynou

V drtivé většině příhraničního pásu, který tvoří nezanedbatelný podíl rozlohy ČR, se projevují horší životní podmínky, vysoká míra exekucí, nezaměstnanost, chudoba, horší dostupnost služeb státu, zejména v oblasti zdravotnictví, školství, veřejné dopravy, a vůbec státních institucí, resp. státu jako celku. Města v bývalých Sudetech jsou v žebříčku kvality života stále na spodním konci. Často neefektivně vynaložené dotace jen dokreslují frustraci místních obyvatel a míru jejich znepokojení a obav z budoucnosti.

Těžko dnes svalovat vinu na neutěšenou situaci v pohraničí na složité dějiny v minulém století. Váznoucí rozvoj těchto regionů více než třicet let od sametové revoluce naznačuje, že hlavní obtíže leží ještě jinde. Podle řady sociologů problém není jen v regionu, ale v celkovém nastavení českého vzdělávacího a sociálního systému. Konzervují se v nich socioekonomické rozdíly mezi lidmi a regiony. Příhraniční oblasti s horším sociálním a ekonomickým historickým vkladem jsou zrcadlem do určité míry disfunkčního státu a obětí nesolidárního a populistického přístupu některých politických a podnikatelských skupin. V praxi to mimo jiné znamená, že děti rodičů se základním vzděláním nebo s výučním listem se stále potácejí mezi nedodělanou základní školou a „učňákem“. A těm šťastnějším dětem, jimž se podaří z tohoto bludného kruhu vymanit, zamíří do rozvinutějších regionů, kde už zůstávají.

Do pohraničí jsou naopak vytlačováni lidé s exekucemi, bez trvalého bydlení, kteří jsou hůře zaměstnatelní a častěji pracují na černo. Sociologické výzkumy opakovaně zmiňují nízký podíl absolventů vysokých škol, nejnižší mzdy, vysoký počet lidí, žijících na sociálních dávkách, a vysokou kriminalitu. Zadlužení nízkopříjmových domácností pak přispívá ke zhoršení rodinného života, rozpadu rodin a vysoké rozvodovosti. To vše dohromady drží okrajové regiony dlouhodobě ekonomicky při zemi, protože firmy z pochopitelných důvodů vytvářejí pracovní místa tam, kde je dostatečně kvalitní lidský kapitál a infrastruktura. Mnozí odborníci navíc varují, že pokud jsou jednotlivci nebo skupiny předmětem diskriminace, nedostává se jim sociálního a kulturního uznání, nebo jsou vylučováni z přístupu k základním službám, je pro ně zákonitě obtížné občansky se angažovat a zapojit se do místních samospráv.

Jak léčit tuto obtížně řešitelnou situaci? Příslibem do budoucna je fenomén rozvoje horského území. V posledních zhruba patnácti letech můžeme pozorovat odlišný rozvoj horských pohraničních oblastí v kontrastu s podhůřím. Lidé v horách jsou zvyklí fungovat samostatně, využívají rozvoje rekreace a přílivu lidí z měst, které láká paměť krajiny. V bezprostřední blízkosti hranic se rozvíjí přeshraniční spolupráce, která posiluje gravitační centra dalšího rozvoje, přitahující schopné lidi z regionu. To je konec konců smyslem třinácti tzv. euroregionů, jejichž některé projekty se dynamicky rozvíjejí. Ty úspěšné spojuje schopnost (1) podporovat společné regionální povědomí, (2) mobilizovat vnitřní potenciál místních lidí, (3) objevovat přitažlivé příležitosti v periferních regionech a (4) v neposlední řadě schopnost společně plánovat se střednědobým horizontem.

Ukazuje se, že nestačí obvyklé dotační programy, vždyť mnohde nejsou ani lidé, kteří by připravili a administrovali například žádost na podporu předškolního vzdělávání, na obědy pro děti ve školách zdarma a podobně. Přitom předškolní vzdělávání je klíčovým krokem k odstraňování neblahé korelace mezi nízkým vzděláním rodičů a dětí. Podle odborníků je třeba podpořit formální i neformální vzdělávání, prosadit oddlužení a změnit daňový mix tak, aby v příhraničním pásu lidem zůstávalo více peněz. A to vše musíme zvládnout s vědomím, že se efekt projeví až za delší dobu.

Klíčem k proměně je změna náhledu na pohraničí a na lidi, kteří zde žijí. I zde najdeme mnoho tvořivých a nezištných lidí, o nichž platí slova knihy Přísloví (Př 22,9 a 28,19): „Kdo je přející, má požehnání, kdo vzdělává svou půdu, nasytí se chlebem,“ byť jistě platí i následující verš této biblické knihy: „Kdo se honí po marnostech, nasytí se bídou.“

V pohraničních oblastech funguje bezpočet základních uměleckých škol, programů mimoškolního doučování, charitních, farních či sborových center a občanských sdružení, která rozvíjejí sousedskou spolupráci. Lidé, kteří za nimi stojí, musí mnohdy vynaložit množství vnitřní energie, aby ve své práci pokračovali navzdory malému zájmu či lhostejnosti většinové populace. Mnohým z nich je v jejich práci oporou staletá křesťanská kulturní a duchovní tradice, s níž se identifikují často i ti, kteří se sem přistěhovali teprve v posledních desetiletích.

Je v zájmu nás všech, aby místní aktivní a obětaví lidé nevyhořeli, ale naopak se jim dostalo maximální podpory. Vždyť právě přítomnost lidí, kteří pracují pro druhé, nejen inspiruje další následovníky, ale zároveň posiluje vzájemnou důvěru mezi zdejšími lidmi a v důsledku i důvěru ve společnost jako celek. Dobrým, Hospodine, popřej dobro, i těm, kdo jsou upřímní v srdci. (Žalm 125,4)

 Václav Malý, biskup  

30. 4. 2024 předseda Rady Iustitia et Pax