Co Češi čekají od katolické církve?

Téměř polovina populace ČR má neutrální až pozitivní vztah k církvi, i když se k ní přímo nehlásí ani není vymezená v otázce víry v Boha. Z hlediska komunikačního potenciálu představují tyto skupiny obyvatel obrovskou výzvu. Vyplývá to z výzkumu, který sledoval vztah obyvatel ČR k církvi a přinesl zajímavé rozdělení do skupin podle vztahu k víře i k církvi jako instituci.

Zkoumání víry a vztah k církvi

V roce 2016 se uskutečnil další ze série výzkumů zaměřených na vnímání katolické církve v ČR. Jeho cílem bylo nejen zjistit zastoupení věřících u nás (jako zjišťuje Sčítání lidu, STEM aj.), ale také sledovat, jaký vztah mají lidé ke katolické církvi, ať už jsou věřící nebo ne (podobně jako výzkum IPSOS 2015 - viz Vnímání církve v ČR, ale ve výrazně podrobnější míře).

Výzkum byl realizován na nadstandardně velkém vzorku (téměř 3,5 tisíce obyvatel), aby bylo možné výsledky interpretovat i na jednotlivé regiony. Bylo to také vůbec poprvé, kdy se data z průzkumu veřejného mínění třídila na diecéze[1] a nikoliv na kraje. Pro potřeby katolické církve je toto dělení samozřejmě mnohem smysluplnější. Výzkum zjišťoval řadu věcí, například odkud lidé získávají informace o aktivitách církve nebo, jak jednotlivé aktivity církve i jejích představitelů hodnotí.

Vztah Čechů k církvi a k víře je velmi neutrální

Na základě výsledků výzkumu byla vytvořena pracovní segmentace respondentů podle postoje k církvi a k víře. Z ní se ukázalo, že téměř 48 % obyvatel patří do skupin, které sice sami sebe nepovažují za věřící ani se nehlásí ke katolické církvi, nicméně v řadě oblastí mají o církevní dění i služby zájem a v zásadě deklarují spíš pozitivní vztah k církvi. V tomto ohledu představují obrovský pastorační i komunikační potenciál. S kladným nebo neutrálním vztahem ke katolické církvi je to 13 % „obhájců“ (věřících), 33 % „hledajících“ (věřících, kteří se nehlásí ke konkrétní církvi nebo nevěřících, kteří víru v zásadě neodmítají) a 15 % „oceňujících“ (nevěřících, kteří deklarují pozitivní vztah k církvi jako instituci). Do skupin s negativním vztahem ke katolické církvi patří „jinověrci“ 1 %, „kritici“ 12 % a pomlouvači 13 %. Celých 12 % populace je pak nezařaditelných (prostě nemá k církvi ani víře vztah vůbec žádný).

Tato zjištění korespondují s předchozími výzkumy, ze kterých se profiluje kolem 13 % sympatizujících příslušníků a na opačné straně přibližně stejně velké procento kovaných ateistů s negativním vztahem k církvi. Oproti jiným datům nám ale tato významně zpřesňují údaje o velké části obyvatel, kteří se sice přímo neidentifikují s katolickou církví a nepovažují se za jasně věřící, nicméně deklarují zejména v některých oblastech poměrně velké sympatie vůči církvi.

„Touchpoints“ a očekávání

Hlavní očekávání od katolické církve je, že bude zmírňovat sociální nouzi a vychovávat lidi k vzájemné úctě.

V Českých regionech (diecézích) si obrázek o církvi dělají lidé více na základě informací z médií (zejména televize a internetu), na Moravě je silnější interakční znalost a přímý kontakt s někým z věřících nebo z církevních představitelů.

Ke zlepšení vztahu k církvi, který je obecně neutrální či mírně negativní, by podle doporučení plynoucích z výsledků výzkumu přispělo méně formální chování církevních představitelů, srozumitelnější vyjadřování a větší využití moderních nástrojů komunikace. Z hlediska obsahu by prospěla komunikace konkrétních příkladů (zejm. v případě hospodaření a restitučního majetku) a rychlejší vyjadřování k aktuálním společenským tématům. Přitom tradiční hodnoty nejsou v rozporu s moderní komunikací.

Jaké aktivity církve znají i nevěřící?

Podle respondentů poskytuje katolická církev řadu velmi kvalitních služeb, které jsou velmi dobře hodnoceny, nicméně o některých se bohužel málo ví. Velkou výzvou je v tomto ohledu především kvalitní a vyhledávané, ale méně známé, církevní školství (na všech stupních - od mateřských po vysoké školy).

Nejznámější, nejčastěji poptávané a současně velmi dobře hodnocené jsou církevní služby spojené s udělováním svátostí (křtiny, svatby), slavení svátků (Velikonoce) a poskytování duchovní podpory v těžkých životních situacích. Méně je v povědomí již zmiňované vzdělávání (církevní školství) a pořádání společenských akcí.

Největší očekávání jsou spojena se službami sociální a zdravotní péče, které považuje za jednoznačnou doménu katolické církve většina respondentů.

Zadavatelem výzkumu byla Česká biskupská konference. Podrobnější závěry z výzkumu a další informace vám v případě zájmu poskytne PhDr. Kateřina Pulkrábková, pulkrabkova@cirkev.cz.

[1] V České republice je celkem 8 diecézí. Hranice diecézí víceméně kopírují hranice krajů (cca 1 diecéze = dva kraje), nicméně někde se nepřekrývají zcela a většina diecézí musí v tomto ohledu spolupracovat s více než dvěma kraji, zejména ve svých hraničních oblastech.

(Autor: Daniel Chytil, Odbor analýzy církevních dat)